Štěpánka Novotná, Pavel Kracík / Příběhy Prachovských skal

Titul dvou sešitů, označených jednak jako „netradiční omalovánky“ (výtvarnou autorkou je Š. Novotná), jednak jako „průvodce“ (autorem textu P. Kracík) jsem v názvu musel vzhledem k jejich celkové délce v titulu příspěvku o nich zkrátit – tedy úplný název „1. dílu“ je Za tajemstvími Prachovských skal, „2. dílu“ Příběhy z příšeří Prachovských skal. Další pozoruhodný příspěvek v jičínském kulturním prostoru (v oblasti zaměřené na kulturu v nejširším smyslu) v posledních několika letech z pera místních autorů po publikacích František Josef Šlik a česká barokní krajina Lucie Rychnové či Fenomén zvaný Loggie: jičínský Valdštejnův letohrádek a jeho okolí pohledem současné vědy Evy Chodějovské (mimo papírově-knižní podobu by bylo možné sem připočítat též velice zdařilý internetový Jičínský architektonický manuál z iniciativy a v koncepci a koordinaci rovněž Evy Chodějovské), tentokrát netradičních (či novátorských již žánrově, stejně jako už ony zmíněné). Totiž omalovánek určených samozřejmě pro děti a průvodní text, který budou číst dospělí, jejich rodiče – ale dětem rovněž nějakým adekvátním způsobem jeho obsah zprostředkovávat.

Přestože každý z obou dílů je v něčem trochu jiný (jak by mělo vyplynout i z mého pokusu o deskripci), jejich návaznost je zřejmá již při prvním pohledu na obálky, jejichž ilustrace jsou určitou obměnou téže kompozice – v takřka identickém podélném oválu s kresbou skalního města a některými dalšími motivy, zpracovávanými uvnitř knihy pokračuje plastika Pelíška v pravém horním rohu prvního dílu do levého horního rohu druhého dílu, a mladý koloušek dole se z jednoho sešitu do druhé proměňuje ve statného jelena, jehož paroží pokračuje podobným oválem s vyznačením titulu projektu. Celková grafická koncepce pak pokračuje od obálky i do nitra sešitů na každé stránce v podobě dvojitého rámečku s oblými rohy, v jehož vnitřním prostoru nalezneme na levé straně barevnou ilustraci a pravé (stránky nejsou paginovány) černobílou, určenou k vymalování, stejně jako k těmto prvkům patří i typ a velikost písma, ale i prvky obsahové, jako je křížovka (v prvním díle dvě křížovky) s tajenkami vztahujícími se k tématu. To vše přispívá k jisté kompaktnosti, zatímco na některé menší či větší rozdíly připadneme až při pozornějším nahlédnutí.

Texty Pavla Kracíka o lokalitách nejznámějších (ikonických, spojených s touto oblastí Českého ráje jako jeho symboly) a zároveň dostupných při výletech takřka samozřejmě na základních turistických trasách/okruzích (Pelíšek, Císařská chodba, Lachmanova jeskyně, Turistická chata Prachov aj.) i dalších atraktivních místech, nicméně běžnému návštěvníkovi třeba i méně známých a skrytých (či dokonce nepřístupných a veřejnosti nezpřístupněných) jsou hutné a výstižné, přitom na čtenáře, zvláště v prvním sešitě, z vyprávěných příběhů dýchne atmosféra starých turistických průvodců, a čtenář sečtělejší si připomene některé starší práce regionálních historiků (při podobných příležitostech mě vždy napadá, že by nebylo marné některé z nich v té či oné podobě znovu vydat či jinak zpřístupnit).

Podání jednotlivých lokalit zároveň zprostředkovává různorodá s nimi související témata, ať to je již postava zmíněného Pelíška, „strážného ducha a ochránce Prachovských skal“, jehož plastiku, dřevěný totem, nalezneme nedaleko letního koupaliště pod Turistickou chatou, místa letní rodinné rekreace (také jsem si tam užíval krásné chvíle na písčité pláži s rodinou, když jsem měl malé děti). Příběh o jeho vzniku otevírá první sešit a podobně pak v druhém sešitu uzavírá celý cyklus text s týmž názvem Pelíšek o novém Pelíškovi (z roku 2007) na dolním konci Zelené rokle (opačným směrem od Turistické chaty, směrem nahoru do skalního města), horolezectví, jehož stručná historie (LKP, založený studenty dvou jičínských škol, dnešního Lepařova gymnázia a Raisova učitelského ústavu, dnes 2. základní školy na Husově třídě, prvovýstupy saských lezců) v kapitole Císařská chodba, či historické setkání třech císařů (rakouského císaře Františka I., ruského cara Alexandra I. a pruského krále Fridricha Viléma III.), o němž se dozví i návštěvník jičínského muzea (RGaM Jičín, Muzeum hry), neboť na (v současné koncepci čtvrtém) okruhu nemůže minout Konferenční salónek (dříve uváděný právě jako Sál tří císařů, přestože zde, dle historiků, pobýval vlastně jen František I.) a o nichž (kromě titulu zmíněné Císařské chodby, kde se hovoří o jiných věcech) pojednávají dva články ke konci prvního sešitu – Vyhlídka Českého ráje, kde se hovoří o samotné návštěvě císaře, a následující Tři kanape, pojednávající právě o jedné z nejstarších vyhlídek Prachovských skal (jiný název Tři pohovky, na vyobrazení vidíme sedět postavy tří vladařů s výhledem do krajiny s třemi historickými dominantami.

Oněch témat je – ve dvanácti zastaveních – samozřejmě ještě mnohem více, kromě nejstarší historie a archeologie (původní obor studia Pavla Kracíka), pojednané hned ve druhém textu Mohylové pohřebiště, či speleologie, svým motivem petroglyfů významově přilehlé: O pseudokrasových jeskyních se hovoří rovněž ve dvou článcích, Hadí jeskyně a Lachmanova jeskyně, lze sem ale přiřadit i Kořenové krápníky, pojednávající o tomto „unikátním biospeleologickém fenoménu“, a i ze zařazení tohoto motivu je zřejmé, že jeskyňářství patří ke Kracíkovým výsostným zájmům.

A jsou tu i další pozoruhodné motivy, ať už z oblasti přírodovědné či kulturní, přičemž se obojí v Prachovských skalách prostupuje (ovšem ještě dále i s folkloristikou, dá se říci třetím pilířem celého projektu, rozpracovaném ještě výrazněji ve druhém sešitu), jako je Babinského rébus (vedle „loupežnické“ obecněji tématika pobytu člověka ve skalách, ať to jsou prehistorická osídlení či skrývání osob, třeba z náboženských důvodů), či „hrady“, romanticko-turistický zájem, reprezentovaný zde článkem Hrad Pařez – s ilustrací pravděpodobné původní podoby nejspíš hradu blokového typu s mohutnou hranolovou věží s charakteristickou nápisovou stužkou nad obrázkem stavby na skále.

K základnímu souboru námětů patří rovněž historické události roku 1866, které jsou pro ty, kdo procházejí krajinou kolem Jičína viditelné už vzhledem k řadě pomníčků na nejrůznějších místech, ale i takových staveb, jako je „Ossarium“ v Kbelnici, tedy vojenský hřbitov se secesní kaplí, u silnice z Jičína na Turnov, je do prostoru projektu, samozřejmě vymezeného Prachovskými skalami, vtaženo v kapitole Krkavčí skály. A pak ovšem samotné téma turistiky, dnes zřejmě nejčastější důvod návštěvy Prachovských skal. To je zpracováno soustředěně v článku Turistická chata Prachov.

V úhrnu se tak dá zároveň říci, že Prachovské skály jsou představeny (ať již pro jičínské občany či návštěvníky odjinud) právě v širší než běžné perspektivě, jakkoli i ona obvykle zahrnuje zmínky o některých z těchto vrstev (od pravěkého osídlení přes objevení obrozenci či horolezectví ad.). Samozřejmě je možné si představit i jiné záběry, mohl by na některém místě být třeba alespoň stručný přehled dalších vyhlídek (souvisejí rovněž s regionální historií, např. pěveckých sborů), ale ten pravda najdeme v každém tradičním turistickém průvodci. Netradiční omalovánky mají samozřejmě jinou perspektivu, a to jak tematickým výběrem, který se vůči turistickým materiálům v řadě aspektů posouvá, ale především svou funkcí, které je možno shrnout závěrem Kracíkova úvodního slova hned na první stránce textu:

Na nic už nečekejte! Děti nechť začnou vybarvovat a dospělí pozorně číst, aby svým ratolestem mohli vyprávět, až se spolu vydají vstříc tajemstvím Prachovských skal. Jsou lákavá, po čertech zajímavá a čekají na ty, kteří při jejich objevování projeví zvídavost, vytrvalost, důvtip a místy i odvahu.

Pokračujme ale dále v tomto stručném komentáři alespoň zběžným náhledem do druhého sešitu, jenž zahrnuje čtrnáct zastavení (první, jak řečeno, jich obsahoval dvanáct). A všimněme si nejdříve, nechť to není zapomenuto (zatím jsem se ještě toho příliš nedotkl) poněkud odlišné podoby omalovánek. Jejich výtvarný styl Štěpánka Novotná zachovala, jsou to dítěti přístupné obrazové motivy (jak Pavel Kracík v úvodu zmiňoval, i tato možnost zobrazení ovlivnila výběr témat), jak z oblasti fauny a flóry (lesní zvěře, liška, veverka s oříškem či jelen, ale i domácí, husy, psi či prasátka, ale taky třeba žába, berušky, to, co najdeme v lese či na louce, tedy houby, šípky aj.), tak postav z příběhů (myslivec, Čeští bratři), ale i postav mytologických (zmiňovaný Pelíšek či čert v článku o Čertově kuchyni v textu či na obálce právě druhého sešitu), tedy motivy v centru obrazu/děje či rámcující (ději přihlížející), jak ostatně patří do kultury české ilustrace (stejně jako celá řada dalších prvků – nebudeme tu ale dělat exkurze do výtvarné historie).

Od prvního sešitu se ale ten druhý liší tím, že obojí zobrazení (vzor a obrázek určený k omalování) zde není identické, nýbrž v určitém posunu. Zmiňoval jsem jej již v souvislosti s Pelíškem na obálce obou sešitů, změny jsou ale rozsáhlejší. Zasahují buď do drobných detailů v obraze, jenž si ponechává základní rozvržení, ale v drobnostech se liší, například soptící čert odpočívající na prohnuté borovici v článku Čertova kuchyně na druhém obrázku už usnul, jelen v článku Myslivecké rytiny ve Fortně není zobrazen z profilu, ale en face, stejně jako (v tomto případě obráceně) prasátko ve Studánce v Laholi, kde je ale pozměněno více detailů (otevřené a zavřené oči některých postav), nebo – to je druhá možnost, někdy se ale částečně překrývající i s tou první – představují oba obrázky fázový posun nějakého děje – ve zmíněných Mysliveckých rytinách je na druhém obrázku již vyryt nápis „F. P. 1808“, v úvodním článku Vznik Prachovských skal žralok už zřejmě sežral obě rybky z prvního obrázku a onen prehistorický mořský tvor, kterého známe z legendárních výukových obrazů kambrického moře Zdeňka Buriana, je vyobrazen s celou ulitou, neboť se v prostoru posunul směrem vpravo, v obraze kamenného bloku nazvaného podle vychloubačného důstojníka Trostein se ostatní účastníci neúspěšného pokusu smějí muži, který kámen nepřeskočil, jak sliboval, ale končil zadkem na jeho vrcholu. Jinde ovšem, jako na dvojstraně Kostelík na Starém Hrádku je obraz unesených zvonů, které se ale podle pověsti za trest propadly „i s vozem do země“, zdramatizován (zůstaly jen rudé máky v pšenici v pravém rohu a strašák na poli nalevo), a podobně tomu je u Loupežníka Babinského, který bábu poté, co mu nadává, posadí na cvočky rozmístěné na pařezu či na obrázcích Jeskyně Bratrské modlitebny po výbuchu dynamitové nálože, uvolňující oba prostory jeskyně.

Také témata druhého sešitu mnohdy navazují na ta ze sešitu předchozího, jak již právě uvedené zmínky ukazují, mnohé příběhy se odehrávají právě v jeskyních (ten z Českobratrské jeskyně, tak je uvedena i varianta jejího názvu v příslušném textu, Krákorka, kde se nachází další petroglyf, totiž letopočet 1727, související s útěkem Tomáše Svobody před uvězněním či o rytinách v soutěsce Fortna, což sice není přímo jeskyně, ale přece jen skalní útvar jí velice blízký. A pak je tu ještě jeden článek, Hylmarova jeskyně, jejíž jméno je spojeno s jičínským pamětníkem, skautem a protinacistickým odbojářem Stanislavem Hylmarem (kterého jsem dost dobře znal, s jeho dcerou Jarmilou jsem chodil do školy, „Standa Hylmar“ byl opravdovou legendou již vzhledem k tomu, že se dožil takřka sta let – 1920–2019, byl o rok starší než moji rodiče).

Poznamenám zde alespoň na okraj, že tématem právě zmíněného textu se Pavel Kracík zabývá coby spoluautor článku Nově evidované jeskyně v Prachovských skalách v časopise Ochrana přírody, v němž je Hylmarova jeskyně uvedena na prvním místě – zatímco v Příbězích z příšeří Prachovských skal se věnuje více Hylmarovu poutavému životnímu příběhu a historickým souvislostem spojeným s touto přírodní lokalitou.

Návaznosti a odlišnosti obou dílů by bylo možné samozřejmě sledovat podrobněji, uvedu stručně některé aspekty: Dva poslední texty druhého díla, Peliškova maska a Pelíšek uzavírají, jak už ostatně v úvodu tohoto komentáře zmíněno, vlastně oblouk celého dvojdílného cyklu vztahem k témuž tématu, přičemž ovšem první z nich přichází s dalšími informacemi a prozrazuje větší akcent druhého dílu na Kracíkovo folkloristické zaměření, závěrečný Pelíšek pak vytváří oblouk jiného charakteru poukazem k nové podobě Pelíška, díla Jana Rampase, jenž vytvořil jeho novou dřevěnou monumentální podobu po takřka sedmdesáti letech od oné první realizace u břehu koupaliště pod Turistickou chatou a vlastně nedaleko od tohoto místa – nad touto lokalitou (souhrou náhod, mezi nimiž by ovšem nestačila ani skutečnost, že jsem Jičíňák, se přihodilo, že jsem byl na základní škole spolužákem řezbářova otce, jenž se v našem kraji věnoval podnikání v pohostinství).

Řečený výraznější folkloristický akcent, přítomný ovšem již i v prvním díle, pak v díle druhém nechává více zaznít nejrůznějším legendám a příběhům, které se v našem regionu tradují a které Kracík v srozumitelné, ale zároveň zasvěcené formě předkládá čtenářům. Motiv jeskyně je pak spojen mnohdy právě s příběhy těchto geologických útvarů jakožto míst ochrany a úkrytu, tak jak to vypovídají již některé jejich názvy jako Bratrská modlitebna, ale i jiná místa nejen v Prachovských skalách (zmíněno je skalní bludiště Kalich), poskytující prostor pro ukrývání náboženských jinověrců, ať již historicky ověřené či přetrvávající takto v lidovém podání. Hovoří se o nich v kapitole Zadní Točenice, ten či onen náboženský kontext je přítomen ale i v dalších textech a ilustracích jako je Kostelík na Starém Hrádku, stejně tak jako jsou přítomné i další historické kontexty, jako je osobnost loupežníka Babinského v humorné příhodě uvedené jeho jménem (jednu z podvojností ovšem vykazuje přítomnost v již rovněž zmíněném textu o Babinském v prvním sešitu). Zdroje pro tyto příběhy pak Pavel Kracík nalézá ve starých pramenech, ale i z novějších zdrojů ústního podání (příkladem je právě vyprávění o slavném loupežníkovi).

V kontextu dvojdílného celku Příběhů lze – vzhledem k právě řečenému – říci, že zatímco v prvním díle navštívíme celou řadu vyhlídek, tak v díle druhém se více vnoříme do nitra skal. A kromě toho pak tu snad ještě zřetelněji vystupuje skutečnost prostoupení přírodní vrstvy samotného fenoménu, ať to jsou právě ony přírodní útvary jako skalní věže, rokle a průrvy či jeskyně, ale také studánky či potůčky (Studánka v Laholi), s vrstvou kulturní ve všech jejich podobách – historickými událostmi, které se zde přihodily, pověstmi, těmto místům připisovanými, petroglyfy, v nichž se příroda a kultura snad váže nejtěsněji, ale i stavbami, ať již zmíněný kostelík na Starém Hrádku s dramatickým příběhem zvonů propadlých s vojáky, kteří je uloupili, do země, či komunikacemi rovněž sehrávajících nějakou úlohu v některých příbězích (vedle kostelíka třeba v kapitole U zabitých).

A ačkoliv by bylo ještě mnohé, na co by se dalo upozornit, připomenu už jen znovu alespoň onen čertovský motiv, který je rozvíjen (tak trochu jako opozice pohanského a křesťanského světa) proti Pelíškovi v prvním díle v díle druhém od obálky, kde čert odpočívá na prohnuté větvi borovice ve stejném pravém rohu jako Pelíšek v prvním díle, a uvnitř sešitu se objevuje v samostatném textu Čertova kuchyně. Samozřejmě v české krajině nalezneme čertů a ďáblů na nejrůznějších místech přehršel (ani s tím nebudu začínat, byl by to samostatný článek), a dokonce i „na Prachově“ máme ještě přinejmenším Čertovu věž a Čertovu ruku. Nelze ale opominout krásný příklad právě zmíněné vazby mezi přírodou a kulturou v krásné stejnojmenné publikaci, tedy Čertova kuchyně, kterou máme – z pera folkloristy Pavla Hájka a podtitulem Pověsti a vyprávění z města Jičína a okolí – coby náhled do našeho tématu k potěšení nejen Jičíňáků již několik let. A pozorný čtenář si jednoho čerta všiml již v (v tomto komentáři citovaném) úvodním slově Pavla Kracíka na první stránce prvního sešitu omalovánek.

Archeologie regionu, ať již ona doslovná, připomínaná na nejrůznějších místech souboru (třeba právě zmínka o výzkumu na Starém Hrádku, která odhalila kostrové pohřebiště z 11. – 12. stol.) nebo chápaná ve smyslu kulturním jakožto vrstvy vědomí o Prachovských skalách, poukazuje k jejich vnímání jako humanizované krajiny, v níž se divočina a živly prostupují s lidskými osudy, aktivitami a událostmi. A je sympatické, že do tohoto vědomí jsou prostřednictvím jedné z jejich již ověřeně nejoblíbenějších činností vtaženy i děti.           

Odkazy

Štěpánka Novotná, Pavel Kracík, Za tajemstvím Prachovských skal, Spolek Futura, Jičín, 2020
Štěpánka Novotná, Pavel Kracík, Příběhy z příšeří Prachovských skal, Spolek Futura, Jičín, 2021

https://m.facebook.com/jicinskabeseda/posts/238959384237523
https://www.jicinskozpravy.cz/zpravy/26868-prave-vysel-netradicni-omalovankovy-pruvodce-prachovskymi-skalami
https://ne-np.facebook.com/valdstejnovomuzeum/posts/6911445325562343/

Roman Mlejnek, Vratislav Ouhrabka, Pavel Kracík, Nově evidované jeskyně v Prachovských skalách, Ochrana přírody 4/2014, https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/nove-evidovane-jeskyne-v-prachovskych-skalach/

Stanislav Hylmar
https://www.pametnaroda.cz/cs/hylmar-stanislav-1920

Pavel Hájek (ed.), Čertova kuchyně, Pověsti a vyprávění z města Jičína a okolí, Host, 2015
https://www.kosmas.cz/knihy/206676/certova-kuchyne/