Stefan Zweig / Kaleidoskop

Titul, často u rakouského spisovatele používaný i v různých vydáních výborů v překladech do jiných jazyků, zvolili editoři i pro český výbor povídek, vycházející z dvousvazkového vydání Sebraných povídek (Gesammelte Erzählungen) z roku 1936, jejichž druhý svazek se jmenuje právě Kaleidoskop (zatímco první je Die Kette, Řetěz). Některé povídky byly u nás už dříve přeloženy (Knihomol, Buchmendel, 1958), deset dalších, zařazených do tohoto svazku, vyšlo v překladu Jaroslavy Vobrubové-Koutecké a s doslovem Eduarda Urbana v nakladatelství Mladá fronta v témže roce, tedy 1958.
Autor, který byl už před druhou světovou válkou jedním z nejvíce čtených a překládaných autorů (cituji z doslovu), byl přijímán, překládán a čten i v českém prostředí z několika důvodů, mimo jiné i proto, že Čechy patřily do roku 1918 k monarchii, ale i proto, že se Zweig tematicky orientuje na témata, která nás mohou zajímat. F. X. Šalda komentoval jeho portréty velkých osobností (Erasmus Rotterdamský), Zweigova studie o českém básníku Otokaru Březinovi vyšla v českém překladu už v roce 1909, také v tomto výboru je povídka s názvem Elegie z Mariánských lázní.

Některé povídky českého výboru, kterým se zabývám, byly původně otištěny v jiných originálních vydáních, tak první zde zařazená s názvem Mučivé tajemství, ale také Zmatení citů, Neviditelná sbírka vyšly v knize Amok v roce 1922, v době Zweigova nadšení Freudovou psychoanalýzou (v Amoku původně vyšel i zmíněný Knihomol, ale i proslulá Šachová novela).

To zmiňuju ne proto, abych sledoval ediční historii Zweigova díla, ale „pro pořádek“, vzhledem k našemu obvyklému zařazování jednotlivých povídek do nějakého kontextu. Ostatně novější vydání českého překladu Amoku (1979, kniha vyšla i 1988, 2001, předtím 1968), z něhož vychází jedna čtenářka (viz odkaz dole) zřejmě dostupnější než kniha, která leží přede mnou, kombinuje překlady už zmíněné Jaroslavy Vobrubové-Koutecké s jinými, vynikajícími českými překlady Luby a Rudolfa Pellarových.

Nebudu zde vypisovat „obsahy“ jednotlivých povídek, zkusím v tuto chvíli pouze na jedné z nich doložit, do jaké míry je stále aktuální, přestože by mohl její námět v dnešní realitě někomu připadat již zdaleka ne tak brizantní, jako v době, kdy povídka vznikla. Je to hned ta první ve výboru, už zmíněné Mučivé tajemství, v originále Brennendes Geheimnis, publikované poprvé v roce 1911 v souboru čtyř povídek pod názvem Erstes Erlebnis - Vier Geschichten aus Kinderland (První zážitek – Čtyři povídky z dětství). Novela byla přijata s nadšením u čtenářů i u kritiků a kolegů (Hermann Hesse), psychologický „vývoj“ k dospělosti/poznání (vlastně téma už od Goetha, v jeho románech zrání) bylo v době vzniku aktuální téma (ve Vídni Sigmund Freud, Arthur Schnitzler), generační konflikt (v té době pojednávaný i u našich spisovatelů, byť poněkud v jiné podobě, Šrámkův Stříbrný vítr, romány a povídky Jiřího Mahena či Viktora Dyka) měl svou paralelu v celospolečenských proměnách (fin de siécle, předvečer první světové války). O úspěchu novely svědčí, že byla jen do války vydána třikrát.
Zvláštní zajímavosti nepostrádá historie jejího zfilmování. Prvním, s titulem Das Brennende Geheimnis, bylo v roce 1933 v režii Roberta Siodmaka v obsazení Willi Forsta a Hilde Hagenerové, nicméně vzápětí ministerstvem propagandy zakázané. Úřad se domníval, že ve filmu našel narážky na požár Říšského sněmu, závěrečná scéna, kdy matka zatahuje závěs, byla symbolem nejen onoho tajemství, ale také skutečnosti, že to byl nadlouho režisérův poslední počin.
V roce 1956 nicméně předložil Stanley Kubrick  u MGM scénář, v němž byla zpracována literární předloha Stefana Zweiga. Téma snu a reality, násilí a erotiky nicméně Kubricka fascinovalo až do jeho posledního filmu Spalující touha (Eyes Wide Shut, česky doslova Oči široce zavřené) podle Snové novely Zweigova už zmíněného kolegy Arthura Schnitzlera. Andrew Birkin, který pracoval dlouhou dobu jakožto Kubrickův asistent znovu sáhl po námětu a v roce 1988 byla novela podruhé zfilmována pod názvem Burning Secret s tehdejší hvězdou Klausem Mariou Brandauerem v roli barona a Faye Dunawayovou v roli matky.

Elegie z Mariánských Lázní pochopitelně láká českého čtenáře s alespoň minimálním kulturním rozhledem, protože tuší, že tématem je poslední láska knížete německých básníků, tenkrát už osmdesátiletého Johanna Wolfganga Goetha k mladičké šlechtičně Ulrike von Levetzow při jeho návštěvě západočeského lázeňského centra v roce 1821. V roce 1927 Goethe komponuje pod společným titulem Trilogie vášně (Trilogie der Leidenschaft) tři básně, které vznikly v letech 1823-4 a z nichž poslední má právě titul Elegie z Mariánských Lázní (Marienbader Elegie). Stejnojmenná novela je druhý z pěti textů Stefana Zweiga, vydaných pod společným názvem Hvězdné hodiny lidstva v roce 1927 v nakladatelství Insel. Dějinný okamžik u Waterloo (Die Weltminute von Waterloo) a Boj o jižní pól (Der Kampf um den Südpol) jsou další dva, zařazené do našeho Kaleidoskopu. Po smrti Stefana Zweiga bylo ve vydání v roce 1943 do souboru přidáno dalších sedm textů, v dnešních vydáních bývá celek ještě o další dva bohatší. Je tedy v pořádku, že termín „kaleidoskop“ je – v těchto intencích – používán právě takto volně i v českých vydáních.

https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/stefan-zweig/mucive-tajemstvi-amok.html
https://lenca.pise.cz/112311-stefan-zweig-amok.html
https://www.databazeknih.cz/knihy/amok-54376
https://de.wikipedia.org/wiki/Brennendes_Geheimnis
https://de.wikipedia.org/wiki/Marienbader_Elegie (Goethe)
https://de.wikipedia.org/wiki/Sternstunden_der_Menschheit (Zweig)