Šrámkova Sobotka 2025 / Cesta

Šrámkova Sobotka 2025 / Cesta
cyklus přednášek 69. ročníku festivalu českého jazyka, řeči a literatury

Cestou z Jičína do Sobotky v pondělí 30. června 2025 na první přednášku na téma Cesta leží na konci jazyka: cesta a chůze v českém obrazu světa, se mně na pomyslné obrazovce mysli míhaly slavné literární či kulturní postavy spojené s cestou, putováním či chůzí, jako Komenského ¹ a Odysseův (ten antický i ten Jamese Joyce) poutník, venkovan z povídky K. V. Raise Číslo, jenž jde ráno z hor do města pěšky pro noviny, které si bude moci přečíst teprve večer, až vykoná všechnu práci, Swiftův Guliver, Hobit z Tolkienovy Cesty tam a zase zpátky (a ostatně i z velkolepé cesty jeho a jeho přátel v Pánu prstenů), cestovatelé z renesančních cestopisů či cestopisů Karla Čapka, nebo taková díla jako Goethova Italská cesta, Krkonošská pouť K. H. Máchy, romány Julese Verna označené jako „podivuhodné cesty“ nebo třeba i Cesta do hlubin študákovy duše, zaznamenaná starým profesorem ve starém českém filmu.

A také významy slova „cesta“ v českém jazyku, samozřejmě polní či lesní cesta, pěšina, stezka ², tedy komunikace, spojnice dvou míst, a s ní spojený fyzický výkon nebo přemístění spojené třeba i nějakým dopravním prostředkem (na kole, autem či vlakem, „tour“), ale také ve vyšší významové vrstvě coby nějaké lidské směřování, kariéra, životní dráha, orientace (a v přeneseném významu pak příběh onoho oboru, třeba Cesta čaje, což je i název slavné publikace, The Way of Tea), něco, co patří k lidské existenci, a je spojené s časem, a dokonce – v tom nejvyšším patře – samotný rozměr lidského pobytu, tedy onen jeho horizontální aspekt představující s tím vertikálním, transcendentním jeho vzorec, jak jej představili klasikové moderní filozofie.

Právě tento nejvyšší ohled, „odkud a kam“, spojený také s nadějí, zmínila Irena Vaňková v úvodním textu programové brožury Na cestě, když uvedla jméno filozofa Jana Patočky. Na přednášce (jako obvykle v sále Spořitelny) byla unikátní už skutečnost, že tentokrát vystoupily dvě ženy, právě doc. PhDr. Irena Vaňková, CSc. (která se vedle jedné z ústředních organizátorek festivalu nyní ujala i role jedné z přednášejících) a její doktorandka Mgr. Veronika Vodrážková, lexikoložka Ústavu pro jazyk český ČSAV, která se v doktorském studiu na FFUK věnuje kognitivně-kulturní lingvistice, „hlavně výzkumu somatických pojmů a představovým schématům“. Z jejich zaměření (a nakonec i ze základní obsahové orientace festivalu) vyplývá, že literární okruh (a folklorní útvary, V. Vodrážková se věnuje i etnolingvistice) byl vymezen jako především básnická díla, která pracují s motivem cesty – Irena Vaňková je uvedla v druhé části přednášky s poznámkou o záměru vytvořit i určitý korpus textů, který by byl přístupný na různých místech ve městě (čímž mně připomněla jedno někdejší dílko Jiřího Mahena).

Zatímco Mgr. Vodrážková se zabývala například texty lidových písní, říkadel či pohádek, doc. Vaňková zařadila  texty (nejen básně, ale i písňové texty, např. Blues na kolejích) Josefa Kainara, poezii Karla Tomana, Konstantina Biebla, Jana Skácela, Vladimíra Holana, ale také prózu, tedy Karla Čapka, kupodivu nikoli cestopisy (Cesta na sever atd.), nýbrž Obyčejný život či esejistickou knihu Daniely Hodrové Citlivé město (Akropolis, 2006), reflektující v oddíle Chůze městem různé typy chodců –každodenního, „citlivého“, mýtického Odysea či Thésea či zavrženého Ahasvera, úředníka, klauna nebo poutníka, i další kulturní vrstvy jako je Pražský chodec – od Máchy přes Karáska ze Lvovic, Meyrinka, Kafku až po Ajvaze (v knize Spatřené hlavy z roku 2007 pak vyzývá čtenáře, aby zvedli oči od chodníku a vnímali tváře maskaronů na fasádách domů).

Přednáška si kladla obsahově velmi rozsáhlý úkol, vyplývající na druhé straně vlastně z „jednoduché“ skutečnosti, totiž přítomnosti představového schématu „cesta“, vyplývajícího z návaznosti těchto schémat (image schema) na lidskou tělesnost, fyzickou zkušenost člověka, k níž patří takové momenty jako je „nádoba“ ³ „nahoře – dole“ ⁴, „centrum – periferie“, a podobně. To znamená, že se jsou koncipovány antropocentristicky či bodycentristicky, a – jakkoli bychom mohli říci, že také zvířata tisíce kilometrů migrují, ptáci letí za Sluncem na jih a hvězdy mají také svou dráhu – tato úvaha vychází z konceptualizace světa, tedy uchopení v kognitivní lingvistice, konkrétně inspirované v tomto případě, jak uvedeno na začátku, dílem Marka Johnsona The Body in the Mind The Bodily Basis of Meaning, Imagination, and Reason (1987, česky 2002), které přichází s tezí, že význam nevzniká pouze v mysli jako abstraktní logická struktura, ale že je hluboce zakořeněn v tělesné zkušenosti ⁵.

Obrazová schémata jsou základní vzorce zkušenosti, které strukturovaně formují naše chápání světa. Metafora je zde chápána nikoli jako „básnická ozdoba“, nýbrž jako základ myšlení (ostatně představa o metafoře jako „básnickém hávu“, nikoli podstatném poetickém uchopení světa, zřejmě, jakkoli chybně, u nás přetrvává – od dob Vrchlického, kdy básnický jazyk měl tuto podobu). Metaforami se zabývá také společná kniha M. Johnsona a George Lakoffa s názvem Metaphors We Live By (Metafory, jimiž žijeme, 1980), která se stala milníkem v oblasti kognitivní lingvistiky, filozofie jazyka a teorie významu.

Úterní přednášku Mgr. Lucie Jílkové, Ph.D., s názvem Jazyková krajina Sobotky nejen Šrámkovy uvedla doc. Vaňková poukazem na nový pohled v jazykovém bádání prostřednictvím termínu „jazyková krajina“ jakožto novou disciplínu sociolingvistiky a etnografii městského prostoru, s níž přichází kniha Jazyková krajina jako kronika komplexity Jana Blommaerta (české vydání Karolinum, 2023, v překladu Kryštofa Herolda, který se sám vydal tímto směrem), Jílková uvedla i další jména jako Jiří Nekvapil, Marián Svoboda, který napsal na téma řadu prací, provádí výzkumy často v terénu (Jílková zmínila jeho studii o tom, jak státní ideologie formuje jazykovou krajinu ve veřejném prostoru v (post)komunistickém Bělorusku, Čechách a Slovenska).

Jazyková krajina je chápána jako soubor nápisů, značek, reklam, graffiti, cedulí, pamětních desek atd., které se vyskytují ve veřejném prostoru. Přednášející nafotila ulice, náměstí, ale i nádraží či hřbitov v Sobotce či zámek Humprecht a sledovala různé funkce nápisů, historickou, informační, reklamní, tzv. veřejného prohlášení, zmínila dominanci jména Fráňa Šrámek mezi ostatními osobnostmi jako J. G. Maštálka, M. a V. Hejnovi, J. V. Novák či V. Šolc.

Jako kronika proměn prostoru (stálé nápisy či dočasné nebo dokonce velmi často proměnlivé) a uchopení kulturní identity se ukazuje jazyková krajina jako jazykově a kulturní komplexní jev, jako nečekaný aspekt uvedla Jílková také aspekt multilingvní, kdy vedle češtiny, angličtiny, němčiny, polštiny či – v některých případech – u (quasi)latiny nacházíme dvoj- či trojjazyčné nápisy třeba v konzumním zboží. Sama přednáška nebyla nijak dlouhá, pozoruhodný byl nicméně ohlas, který dokládal zájem o veřejný prostor, jak ukázala řada otázek a připomínek z řady posluchačů – od fenoménu školního tabla, přejmenování ulic (jedna posluchačka uvedla historii názvů Americké třídy v Plzni, mně vytanuly na mysli proměny názvu hotelu U Hamburku, Stalingradu, Astry či Paříže v Jičíně, dokládající rovněž politicko-mocenský rozměr), nálepky fotbalových klubů (sticker art, tj. jazyková krajina fanoušků, kterou se zabývá i sociolingvistika jako indexy přítomnosti určité identity a zásahu do veřejného prostoru, dohledal jsem si, že je to i součástí akademického výzkumu subkultur a vizuálního aktivismu, ostatně i Lucie Jílková přišla se zajímavým příběhem odstranění jednoho nápisu, na němž se podílela. Potěšilo mě, že jedna z připomínek byla k záklopové desce na Šolcově statku, pozoruhodném architektonickém fenoménu regionu, další připomínkou z publika byla přítomnost surrealistického nápisu „hledat kapra ve skafandru“ kdesi v Sobotce.

Středeční přednáška, kterou uvedl dr. Vlastimil Čech, se věnovala jednomu z nejvýznamnějších aspektů cesty, totiž cestování. Literární historička z Ústavu pro českou literaturu ČSAV Mgr. Veronika Faktorová, Ph.D., která se tomuto fenoménu věnuje (vydala např. sérii cestopisů Josefa Wünsche, jenž byl svým způsobem „větším“ objevitelem než známější Emil Holub) uvedla téma nazvané Neohrožená a vždy spokojená: první moderní cestovatelka kolem světa Ida Pfeifferová. Text na prvním slajdu na plátně „Vykročit z úzké meze domácnosti“ vyznačovalo perspektivu „zemského cestovatelství 19. století“, totiž odlišné stránky cestování žen – buď samotných, nebo ve společnosti manžela, který byl ovšem považován jako ten „hlavní“, v rámci tehdejších konvencí, kdy ženě byla přisuzována právě ona role starosti o domácnost a věrné družky manžela, a kdy tedy musela volit určité strategie kvůli společenské přijatelnosti, kdy například cestovala v ženských šatech (ovšem, také i z důvodů bezpečnosti v orientálních zemích i v mužském oblečení), v každém případě v diskomfortních podmínkách „fyzického putování“ (jakkoli jsme viděli i fotografie žen na koni, a byla tu i řada dalších dopravních prostředků včetně lodi) v náročném přírodním prostředí (džungle, vysoké hory atd.).

Poté, co přednášející připomněla nedávnou konferenci o fenoménu ženského cestovatelství  Ženy cestovatelky, ženy na cestách 16.–17. 10. 2024 a zmínila také rámec projektu, který se uskutečňuje v Náprstkově muzeu, reflektovala právě vnímání těchto výkonů v tehdejším duchovním klimatu (ženám ještě nebylo zpřístupněno vyšší vzdělání, volební právo atd., zmíněno společenské postavení, také – i finančně – výhodnější např. u šlechty, v tu dobu se zároveň rozvíjející i emancipační hnutí), to znamená například i satirické komentáře v časopisech, chápání jejich aktivit jako druhořadých, údajně nedostatečně erudovaných či povrchních atd.. Probrala různé motivace, od přijatelného „žensky“ adekvátního obdivování přírodních a kulturních krás či zábavy, přes vážné záměry „zeměpisné“ (přičemž ženy ne vždy byly akceptovány byť jen jako čestné členky tehdejších zeměpisných společností), výzkumné (ze svých přinášely horniny, motýly atd.) či náboženské, jako byla právě první cesta vídeňské cestovatelky Idy Pfeifferové (jakkoli možná tento cíl byl právě součástí její strategie).

Veronika Faktorová uvedla po těchto vymezeních (která sledovala na začátku i v průběhu přednášky) nejdříve panoráma světových ženských cestovatelek coby příznačného jevu doby ⁶, poté se věnovala osobnosti Idy Pfeifferové (1797–1858), která – vlastně poměrně v pozdním věku, když si už „splnila“ společenská očekávání, mj. osamostatnění jejích dvou synů Alfreda a Oscara – se vydala na celou řadu cest, mimo jiné i na dvě velké cesty kolem světa. V průběhu přednášky i na základě řady dotazů hovořila V. Faktorová i o literárním charakteru jejích cestopisů (napsala třináct knih), z hlediska textového víceméně konvenčních, nicméně atraktivních různými příhodami, což přispělo i k její velké tehdejší popularitě (dokonce i u nás byla v roce 1846 přeložena kniha Putowánj do Swaté země…, i další byly přeloženy do sedmi jazyků), o organizačním způsobu a finančním zabezpečení cest (např. ministr ji nechtěl podpořit s argumentem, proč by měl podporovat ženu).

První cestu podnikla Pfeifferová do Palestiny a Egypta (1942), další na Island, do Norska a Švédska (1945), na první cestě kolem světa 1846–1848 cestovala z Hamburku do Brazílie, navštívila Chile, Tahiti, Indii, navštívila Mezopotámii, Persii, Arménii a Gruzii, na druhé navštívila jižní Afriku, např. Kapské město, jihovýchodní Asii, severní a jižní Ameriku, poslední cestu pak podnikla krátce před svou smrtí, na ostrovy Mauricius a Madagaskar, po návratu zemřela na následky vyčerpání a malárie.

Dnes vnímáme ženské cestovatelství jinak než v době, kdy bylo chápáno v návaznosti na výkony Alexandera von Humboldt (ten mimochodem Idu Pfeifferovou vlídně přijal, nepatřil k oněm tehdejším častým kritikům údajné ženské nedostatečnosti a povrchnosti), dnešní popularitu například v komiksech, filmech rámuje feminismus, cestovatelka 19. století je představována jako její ikona.

Ve čtvrtek to byla vlastně opět jakási „dvojpřednáška“, totiž na přednášku ve standardním čase od devíti hodin – prof. PhDr. Michaely Hashemi Poutník Jana Amose Komenského a jeho soudobé podoby bezprostředně navázalo Představení edice Jan Amos Komenský: Duchovní traktáty I jejím editorem Mgr. Tomášem Havelkou.

Prof. Hashemi se zabývá barokní literaturou, nicméně své téma zároveň reflektovala z brněnské perspektivy divadelního přestavení Husy na provázku, jehož jí blízký kulturní kontext široce představila a poté obě podoby poutníka porovnala. Chválu koncepce letošní Šrámkovy Sobotky jako „člověka cestujícího“ a osobní vzpomínku na někdejší ročníky festivalu jako nalézání své cesty k literatuře z úst paní profesorky jsem cítil také jako „pozdrav z Brna“.

K motivům přítomným u Komenského i divadelní adaptace Ludvíka Kundery patří „antipomocníci“ Všezvěd Všudybud a Mámení, vedle toho pak „anděl“ jako průvodce, v obou případech je společná silná společenská kritika „korupce, přetvářky, frází a předstírání“. U Komenského je kompozice dvojdílná, zatímco v brněnském divadelním představení, původně z roku 1983, kruhová, společná je stylová rozmanitost. U Kundery nalézáme také aluze na Goethova Fausta či Václava Havla. Rozdílem mezi Komenským a Kunderou je pojetí lásky, u Kundery je to láska světská, proto ženská postava Kristýny oproti Kristovi u Komenského.

Pozoruhodný byl projekt All Together, kde se uplatnila inscenace Kunderova Labyrintu světa a lusthauzu srdce. Divadlo Husa na provázku reprezentovali Peter Scherhaufer a Petr Oslzlý, kteří se účastnili přípravných schůzek v Kodani, Lodži a Brně. Projekt měl za cíl propojit divadelní soubory napříč Evropou a vytvořit společné inscenace nebo výměnné programy, účastnily se divadelní skupiny z Dánska, Polska, Německa, např. Cardiff Laboratory Theatre, který se zaměřoval na experimentální a fyzické divadlo, inspirované mimo jiné prací Jerzyho Grotowského (později Centre for Performance Research, CPR).

Dozvěděli jsme se i podrobnosti o proměnách inscenace, na níž se podíleli Daniel Forró, Karel Horký (hudba, nikoli Miloš Štědroň, kterého známe z Balady pro banditu), Milivoj Husák (scéna, výtvarná stránka, např. i filmové projekce, které předtím byly užity na Expo v Bruselu), o hereckých  výkonech (rovněž proměny), např. Mámení hrála Alena Ambrová, řečenou Kristýnu Gabriela Ježková, Všezvěda Václav Svoboda, Šalamouna Jiří Pecha, na promítaných fotografiích jsme mohli identifikovat osobnosti jako je Mirek Donutil či skvělý Vladimír Javorský (herci se lišili i v divadelním, rozhlasovém – Brno 1996 – a filmovém dokumentu, tj. Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce, 2000, režie Karel Vachek, kde je užit Komenského název, hrají mj. Václav Havel, Egon Bondy, Jaroslav Foglar, Ivan Martin Jirous, Milan Knížák, Jim Čert aj., který je další filmovou podobou vedle divadelního záznamu z roku 2002).

Tomáš Havelka, někdejší doktorand paní profesorky, uvedl své vystoupení komentářem známého obrazu, který doprovází Komenského vydání Labyrintu světa a ráje srdce, který má každý čtenář nejspíš před očima, ale možná si neuvědomujeme jeho konkrétní obsah. Bylo více než pouhým přestavením dvou svazků edice – první Duchovní traktáty I, vydavatel Nadační fond Česká knižnice, spoluvydavatel Ústav pro českou literaturu AV ČR, Nakladatelství Host 2022, obsahuje Labyrint světa a lusthauz srdce, Centrum securitatis,  teologicko-filozofický traktát z doby kolem roku 1625  a Renuntiatio mundi, krátké pojednání o odpoutání se od světa, druhý svazek pak traktáty jako čtyřdílný cyklus Truchlivý, napomenutí (1649) či proslulý  Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650) a další – nýbrž širším vhledem do celé problematiky Komenského díla.

Na přednášku prof. Hashemi (představení Kunderovy hry) navázal především faktem, že rukopisná podoba Komenského spisu z roku 1623 v Brandýse nad Orlicí měla právě název Labyrint světa a Lusthaus srdce ⁷, zatímco pozdější první tištěné vydání (neví se jistě, zda v Pirně nebo v Lešně) má již v názvu „ráj srdce“, a obsahuje přidané části, stejně jako je pak dále rozšířené amsterodamské vydání 1663. Zajímavá je i jazyková proměna, to vše brněnské vydání (první vydání rukopisu) zohledňuje redakce v poznámkách. Havelka také upozornil také na dizertační práci Dalibora Jiřího Vika (PF UK, Praha 2023, viz pzn.⁷), která se proměnami nejznámějšího Komenského spisu zabývá).

Tomáš Havelka kromě „jednocestného“ labyrintu na známém obraze s jednotlivými „branami“, šesti ulicemi, náměstím, hradem Fortunou coby sídlem štěstěny tedy jako další vrstvu představil editorskou cestu díla, ale – jako nejspíš nejvýznamnější – i vnitřní duchovní cestu, svou podstatou mystickou, která je samozřejmě nezobrazitelná, a která zahrnuje tři fáze, očištění (purifikace), osvícení (lumifikace) a připoutání ke Kristu, představující, podobně jako řada různých podob mystiky, rezignaci na osobní vůli. Padla řada dotazů, mimo jiné také co víme o tom, co Komenský četl. Jsou o tom záznamy z posledních let Komenského života, ale také o tom svědčí přímé odkazy v některých dílech, takže víme, že četl např. sv. Augustina De civitas Dei, Jakoba Böhma a další spisy duchovního rázu, zabýval se tím také Jan Patočka ve svých komeniologických pracích, které Tomáš Havelka připravuje k vydání.

Závěrečná páteční přednáška prof. PhDr. Petra Mareše, CSc., se věnovala rovněž literárnímu tématu (s přesahem), což je zřejmé z jejího názvu Co na světě uviděl Kulhavý poutník. Téma pana profesora provázelo, jak řekl v úvodu, celý život, zabýval se profesně jazykem a stylem Karla a Josefa Čapka, u Josefa naposledy ve dvou svazcích publicistické činnosti, které mají vyjít v jeho sebraných spisech v nakladatelství Triáda. Zmíněný název přednášky poukazuje nejen k literárnímu dílu, vydanému v originále u F. Borového v roce 1926 (nakladatelství, které bylo s Čapky spojeno), ale i k podtitulu „Co jsem na světě uviděl“. Jakkoli by se nabízelo ozřejmení slova „uviděl“ ze známější Čapkovy oblasti tvorby (o ní padlo pár slov v diskusi také v souvislosti s čtenářským (ne)zájmem o jeho dílo), jde spíše než o vizualitu vnímání skutečnosti o „myšlenkovou konstrukci“ (J. Opelík), tedy mentální vnímání reality v dialogu anonymního vypravěče a Poutníka, v němž se dvojí (většinou ale vstřícně, nikoli polemicky) obsah úvah zároveň se sjednocující bytosti, stejně tak má dvojí význam (ostatně podobně jako u Komenského) slovo poutník a cesta, chápané ve dvou základních významech, tedy chůze, při níž probíhá reflexe (podobně jako už třeba v platonském světě – či mě napadá někdejší Cesta filozofů v Heidelberku), ale také jakožto průběh lidského života. „Kulhavý poutník jest poutníkem v bytí.“ Putování je tedy tak řečeno záležitostí nejen ontologickou, ale i gnozeologickou.

V dichotomiích se toho v Kulhavém poutníku odehrává více, je v nich konstruována celá řada motivů – život / smrt, stáří / mládí, přičemž pozornost přednášejícího (a později v diskusi) blíže upoutalo dvojení lidské bytosti na „osobu“ a „duši“. Osobou (uvědomujeme si, kolik nejrůznějších významů slovo má, od teologického, přes mluvnický až po psychovědný pojem) zde ovšem není míněna „persona“ v běžném slova smyslu, řekl bych (stejně jako má metaforický význam i slovo poutník), Čapkovo specifické vnímání, vysvětluje ji totiž jako „sebelibost“ plus svět plus tělo, přičemž uvádí její negativní rysy (měli bychom se od ní odpoutat), na druhou stranu pozitivní (v nutnosti starat se o sebe a také jako možnost individua v navázání vztahů).

Napadl mě i protiklad jazykový ve slově „kulhající“, tedy onoho momentu zpomalení, v němž můžeme svět vnímat ne-povrchně, nýbrž do hloubky, a „pro-spěch“, projev osoby, spojený ovšem se (zvláště dnes) kritizovaným tempem (kromě toho je tu i protiklad s fenoménem „strojovosti“, u Čapků, ale i v jejich době výrazným). Kulhavost byla také atributem několika dobových osobností (F. X. Šalda, ⁸).

Petr Mareš na jiném místě zmínil i málo známý esej Josefa Čapka Umělý člověk ⁹, v němž zazní volání po dokonalejším člověku, které navazuje na futuristickou proklamaci, že člověk se má přiblížit „Strojům“ (další souvislost s rabi Löwem a alchymistickými snahami o vytvoření homunkula, také motiv postavy Götze von Berlichingen „mit der eisernen Hand“).

Stejně jako je u Josefa Čapka vnímána jako cesta sama dialogičnost, je jedním z jejích aspektů také setkání, ovšem nikoli s konkrétními osobami na cestě (s nimiž se nezastavuje), zatímco dialog také probíhá v souvislosti s velkým množstvím citátů. Přednášející uvedl, že při běžném rozměru sto dvaceti stran textu Čapek uvádí na sedmdesát citátů z Bible či církevních a antických myslitelů a básníků či velkých osobností jako Shakespeare či Mácha, ale také zmínkami o aktuálních, dnes často již zcela neznámých veřejných osobností. Zdánlivě drobná, nicméně zajímavá poznámka jazykového výkladu slov „kon-kurs“ a „dis-kurs“, odvozených od pohybu/pobíhání, v prvním případě doslovně „k sobě“ ve významu seběhnutí se účastníků soutěže či v jiném, seběhnutí se věřitelů, v druhém případě dnes módního slova v opačném významu „na všechny strany“, „od sebe“.

Pozornost věnoval Petr Mareš také srovnání s „čtivějším“ Stínem kapradiny, v níž se nevyhýbá atraktivitě (dokonce až na hranici pokleslosti, jíž se rovněž věnoval i esejisticky, zvl. Nejskromnější umění, Umění přírodních národů  ¹⁰), záměrné absence atraktivnosti (která by lákala zvláště dnešního mladého čtenáře), dějovosti a dalším prvkům „literárnosti“, které u knížek očekáváme – že to dokázal, naopak dosvědčuje popularita jeho nejspíš nejznámější knížky pro děti Povídání o pejskovi a kočičce. U Kulhajícího poutníka je „největším dobrodružstvím“ cesta ve všech zmíněných aspektech.

Na závěr zmínila Irena Vaňková, která již ve skvělém úvodním textu v programové brožuře uvedla toto jméno, Jana Patočku, jenžv přednášce Kulhavý poutník Josef Čapek (1964, přepracování staršího textu z roku 1950) spojoval kulhavost se zranitelností člověka, a upozornila také na skutečnost, jak je v tomto ročníku Josef Čapek přítomný na festivalu v jiných programových položkách, například výstavou Bratři Čapkové na Oravě v Městské knihovně Fráni Šrámka a promítáním filmového dokumentu Slovensko bratří Čapků (2010).

Já bych rád uzavřel tento stručný komentář velkou chválou dramaturgů a organizátorů festivalu, který příští rok bude mít kulaté výročí, doc. Vaňkové, dr. Čechovi a dr. Janu Bílkovi za přípravu nejen přednášek a besed, o nichž v tomto stručném komentáři je řeč, ale i za propracovanou koncepci a realizaci této společenské nejen regionální, ale celozemské (zvlášť mě těší vazby Praha – Brno) události, samozřejmě celému obětavému týmu, Ladě Blažejové, která každé dopoledne přiběhla a informovala o programech a výstupech dílen, významné složky celého projektu, Olze Bičišťové nejen za nabídku regionální literatury v předsálí Spořitelny, Marii Sekerové a dalším, s nimiž se setkávám(e) každoročně na tomto místě, které je unikátní kompaktností kulturně/urbánně/přírodního prostoru pod Humprechtem.

Poznámky:

1 Vzpomenul jsem (a vytáhl z knihovny) sborník textů Poutníkův labyrint světa (Edice světových autorů, Albatros, Praha 1982, nakladatelství knihy pro děti a mládež byla tenkrát klička, aby kniha mohla vůbec vyjít), který uspořádal můj literární guru Vladimír Binar. Obsahuje ukázky autorů jako je Jan Amos Komenský, Dante Alighieri, Erasmus Rotterdamský, Miguel de Cervantes Saavedra, Thomas More, Blaise Pascal, Grimmelshausen či Jonathan Swift, tenkrát mně otevřel celý jeden úsek literární historie. Tak například i Sluneční stát Tomasso Campanelly (který máme zařazený spíš jako úvahu o ideálním uspořádání světa) je rozhovorem Velmistra s Mořeplavcem, kterému klade na začátku otázku po příbězích, které zažil na poslední mořeplavbě.

2 Shodou okolností předchozí večer v televizi v pořadu Výborná show byli hosté „stezkaři“, jak je ten pojem známý i z pořadu s Mirkem Vladykou Stezka Českem.

3 Moment „nádoby“ mně připomněl někdejší výstavu v 80. letech, která měla tuším název Book as Container, navazovala (či byla součástí) hnutí tzv. artist’s books, které se rozvíjelo od 60. let v USA, Německu, Nizozemsku a Velké Británii, jedním z kurátorů byl Ulises Carrión. Kniha byla vnímána nikoli v našem „běžném“ smyslu (který je vlastně metaforický, jde nám běžně o „text knihy“, když říkáme „přečíst si knihu“), nýbrž jako objekt, prostor, médium i koncept. Na tyto tendence pak navázala pražská výstava v roce 1997. To je pro mě pěkný příklad interdisciplinární platnosti některých pojmů (obrazových představ), tentokrát mezi lingvistikou, filozofií, antropologií etc. Dále pak nemohu nevzpomenout na slavnou přednášku (později esej) Martina Heideggera s názvem „Věc“ (Das Ding), kterou pronesl v roce 1950 (česky vyšla například ve sbírce Básnicky bydlí člověk, Oikúmené, 2006), kde uvádí jako nádobu (věc jako smysluplnou skutečnost) hrnec či džbán.

4 V tomtéž díle německého filozofa je pojednána představa „nahoře – dole“, totiž ve čtveření (Geviert), jako horizontální (časové) a vertikální (transcendentní, vztah k posvátnému) směřování shromažďující v jednom smyslu zem, nebe, smrtelníky a bohy.

5 Zajímavý je v této souvislosti i zájem o „tělo“ v českém historickém (nejen medicínském, i když i to je pojednáváno) bádání, jak dokládá publikace Tělo mezi medicínou a disciplínou Daniely TInkové, Mileny Lenderové a Vladana Hanulíka (2014 , NLN – Nakladatelství Lidové noviny). Vzpomínám si na jeden rozhovor s M. Lenderovou, který se, v souvislosti s touto knihou, také točil kolem M. Foucaulta, v té době u nás objevovaného a vydávaného, jenž „tělu“ věnoval velkou část svého díla. V širší souvislosti je zřejmý zásadní filozofický obrat od „čistých idejí“ (Platon etc.) právě k tělu (fenomenologie, pro mě s ústřední postavou Merleau-Pontyho, filozofů jako Husserla a Heideggera atd.). A když si to trochu urovnáme, je zřejmý další posun od před-jazykových struktur Merleau-Pontyho (který jde v tomto smyslu vlastně opačným směrem, před konvence jazyka) a Johnsonově pojetí, když říká, že význam je zakotven v tělesném jednání a orientaci. Také pro V. Vodrážkovou je v jejím přístupu k tématu důležitý samotný motiv „nohy“, „chodidla“ atd.

6 Ženy cestovatelky: Alexandra David-Néelová (1868–1969, Francie) První Evropanka, která vstoupila do zakázaného tibetského města Lhasy (v přestrojení). Mary Kingsleyová (1862–1900, Velká Británie) Cestovala sama po západní Africe, Isabella Birdová (1831–1904, Velká Británie, ) Cestovala po Havaji, Japonsku, Tibetu, Persii, Malajsii i USA. Z našich lze uvést také např. Josefine Náprstkovou. Známé cestovatelky viz
https://www.michaelserge.cz/blogs/news/znane-kobiety-podrozniczki-ktore-przecieraly-szlaki-i-inspirowaly-swiat

Z programu konference o fenoménu ženského cestovatelství  Ženy cestovatelky, ženy na cestách 16.–17. 10. 2024 9:00–9:15 Ida Pfeiffer, genderové stereotypy a žába z Madagaskaru (Veronika Faktorová, Ústav pro českou literaturu AV ČR), 9:15–9:30 Maria Sibylla Merian ‒ vědkyně a umělkyně v Surinamu (Karel Stibral, Katedra environmentálních studií, Fakulta sociálních studií MU),  9:30‒9:45 Ve stínu manžela. Růžena Holubová (1865–1958) ‒ život, cesty, „mediální obraz“  (Jaromír Tlustý, Státní oblastní archiv v Litoměřicích,  další program viz stránky muzea)
Ženy na cestách
https://www.nm.cz/naprstkovo-muzeum-asijskych-africkych-a-americkych-kultur/zeny-cestovatelky-zeny-na-cestach

7 První podoba Labyrintu světa a lusthauzu srdce z roku 1623, knižní vydání z roku 2018 – text
https://www.kniznice.cz/images/Semin%C3%A1%C5%99e/Komensky-Labyrint_sveta.pdf
Pozoruhodná je dizertační práce z roku 2023 Dalibora Jiřího Vika Labyrint světa a ráj srdce 1623 – 2023, Druhý život nejznámějšího Komenského díla (ke čtyřsetletému jubileu), Pedagogická fakulta UK Praha, viz https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/189068/140117460.pdf?sequence=1&isAllowed=y .

8 Kulhavý byl F. X. Šalda, ale – po zranění – také zde již připomínaný Vladimír Binar. Teď si uvědomuji, že i ve slově „napadat“, které když vyslovíme, hovoříme o objevování reality, má onu konotaci „kulhání“, napadání na nohu.

9 Petr Mareš, čapkovské monografie Styl, text, smysl, O slovesném díle Josefa Čapka 1989, nověji Publicistika Josefa Čapka, Praha 1995  (na téma Umělý člověk s. 102ad.)
viz

https://ucjtk.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/57/2018/11/Mare%C5%A1.pdf https://ucjtk.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/57/2018/11/Mare%C5%A1.pdf

9 Téma pytláků a hajného, které bychom dnes mohli vnímat dokonce v rámci detektivní či kriminální literatury, a u J. Čapka nelezneme ve Stínu kapradiny, bylo, na rozdíl od dnešní literatury, ve své době atraktivní, jak mohu dosvědčit dílem mého pradědečka Klimenta Čermáka, který psal, kromě odborných publikací, zvláště v knihách pro mládež o někdejším pytlákovi v jeho rodné Čáslavi.
Okrajové žánry („nejskromnější umění“) se jeví jako velmi aktuální v souvislosti s novými žánry, formáty či médii, sociálními sítěmi, graffiti či komunikačními technologiemi (esemesky) atd.