Šrámkova Sobotka 2018 (IV)

Šrámkova Sobotka 2018
61. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury
30. června – 7. července 2018

Prof. Jiří Holý: 100 titulů České knižnice od svatováclavských legend k Václavu Havlovi
čtvrtek 5/7, 9.00 Sál spořitelny

Čtvrteční přednášku uvedl Jan Bílek verši z Machara a zmínkami o předchozích prezentacích České knižnice na Šrámkově Sobotce (např. Mojmír Otruba představoval F. Šrámka, tématem prezentace M. Blahynky byl Vítězslav Nezval ad.). A opět odlišnost či specifičnost přednášejícího. Zatímco ti v předchozích dnech měli připravené rozsáhlé materiály a pocit, že nemohli vyčerpat téma, kterým se třeba také zabývají na univerzitě po celý semestr, pan profesor Holý měl sice videoprezentaci přes diaprojektor, ale vlastně to byly webové stránky, které spustil technický asistent, jinak měl vše, co potřeboval napsáno na jednom listu papíru. Když se ho potom jeden účastník přednášky zeptal, které sešity tzv. Semináře, které Česká knižnice připravila pro střední školy, byly vydány, nemohl si na ně vzpomenout a asistent Alex mu pomohl tím, že je našel přes mobil na internetu.

Posluchače by tedy mohlo napadnout, že v tomto případě měla pravdu Marie Feryna, která v Raport!u komentovala veškeré přednáškové dění s despektem, kdyby nebylo třeba tento názor zásadně odmítnout už proto, že dotyčná redaktorka někdejšího festivalového Splav!u (resp. někdejší redaktor Jiří Feryna), nyní Ryze avantgardní pravidelné občas rýpavé tiskoviny, pravdu nemůže mít z principu, protože ani na jedné z přednášek nebyla (ostatně to v dalším čísle Raport!u komentovala i Hana Kofránková v čl. Dramaturgie is dead a Marii není nejlíp v následujícím čísle, protože zmíněná dehonestace byla zřejmě i na ni moc).

Skutečnost, že prof. Holý vyčerpal své entrée během necelé třičtvrtě hodiny (přednáška o jazyce neslyšících trvala snad dvě a půl) a pocit z laxního temperamentu páně profesorova ovšem nemění nic na tom, že počin České knižnice, na jehož realizaci se prof. Holý podílel od jejího založení v roce 1997, je úctyhodná záležitost se zásadní hodnotou pro českou kulturu, a že to podstatné jsme se nakonec dozvěděli. Tedy co je to ono podstatné? Takovýchto řad, v nichž by byl prezentován základní korpus české literární kultury, bylo v její historii několik, Národní klenotnice, či později Národní knihovna, kterou my starší pamatujeme. Každá kulturní země má podobnou řekl bych dokonce instituci, ve Francii je to knižnice Pléiade. Národní knihovna měla určité limity, byla orientována na 19. století, jehož národní princip byl formulován (ovšemže byly i jiné formulace, např. Bolzanova) jazykově, nikoli územně.

Je to vlastně kruciální otázka, co je to to „české“ a při přípravě nové České knižnice patřilo k důležitým úvahám zrušit nejrůznější omezení a vymezení formulovat jako „díla vzniklá v rámci české kultury“. Znamenalo to zahrnout i díla ze starší české literatury (viz titul přednášky), ale vykročit i dalšími směry, například zahrnout do souboru i literaturu německou – příkladem je raná hra V. K. Klicpery Sen napsaná v němčině, ale i (plány do budoucnosti) celou pražskou německou literaturu (která je na jedné straně teoreticky zpracovaná, na straně druhé roztroušená, vedle ikonického Kafky, k takřka neznámým, protože adekvátním způsobem často nezveřejněným dílům, třeba K. Krause, Meyringa, Maxe Broda, Urzidilla aj. Samozřejmě, řada těch věcí vydána byla, požadavek na projekt s výsostným renomé je ovšem řádné kritické vydání, kontinuita vydávaných řad a další aspekty.

Ty se nicméně naplňují obtížně (a to je to, co jsem si odnesl z přednášky coby snad to nejdůležitější), tak Viktor Kožený v euforii na začátku 90. let slíbil finanční podporu v objemu dvacet milionů ročně, proběhlo to nicméně jen jednou. Dále je obtížné získat kvalitní editory. Nu a pak tu jsou problémy související s tržními podmínkami, autorská práva na některé knihy či rozdílný přístup k vydávání knih. Lidové noviny, u nichž vydávala Česká knižnice zprvu, nechtěla vkládat prostředky do takových knih, které by se do dvou let neprodaly, a nechtěla dotiskovat rozebrané tituly tak, aby byly stále na trhu – což je jeden ze základních požadavků knižnice, má-li naplňovat svůj smysl. Z těchto důvodů hledali vydavatelé jiné zázemí, a našli nakladatelství Host. Snad také v Brně jsou o něco levnější sklady, v nichž knihy musí být deponovány, jádro věci ale bude jinde. Z původních dvanácti titulů ročně se produkce v každém případě snížila na šest a nyní se snaží vydávat čtyři tituly ročně. Cílem je vydat dvě stě svazků.

Padla řada zajímavých otázek, například co patří do literárního kánonu. Je tu ovšemže riziko, které je nicméně minimalizováno tím, že rozhodování je týmové (podíleli se mj. M. Otruba, D. Karpatský, J Janáčková, A. Stich aj.). Vzpomněl jsem si na jednu esej Umberta Eca (Špatně napsaný román, ve sv. O zrcadlech a jiné eseje), který hovoří o tom, jak se změnil kánon, když do knižnice Pléiade byl zařazen „špatně napsaný román“ Hrabě Monte Christo a „i toto dílo je zařazeno do panteonu velikánů mezi Stendhala a Balzaca“. V LN byly politické tlaky, aby nebyly zařazovány knihy spojené s minulým režimem. Přitom díla levicových autorů patřila mezi válkami k tomu nejlepšímu, co zde vzniklo. Byly vydány tři svazky poezie Vítězslava Nezvala (vzpomínám si, co jsme slýchali na začátku devadesátých let, v té době byla propagována předtím „zakázaná“ katolická literatura, jenže stejným způsobem se nyní zacházelo s literaturou tzv. levicovou, v Semilech např. odebrali Ivanu Olbrachtovi čestné občanství!, ve stejných letech, kdy se podle jeho knih točily skvělé nové filmy). Nyní tedy  byla vydána pozoruhodná Přehrada Marie Majerové, některé prózy Marie Pujmanové aj. Můžeme opakovat to, co je zřejmé, že totiž každá doba si vytváří svůj kánon.

Na mou otázku, jak chtějí vydávat německou literaturu (v překladech, v originále, dvojjazyčně), pan profesor odpověděl, že v tom ještě není jasno. Mají se vydávat i průřezové svazky (např. poetistická próza), zmíněny některé konkrétní tituly – letos E. Hostovský, Staré pověsti české, vyjde Klicpera, Jan Hus, Bedřich Bridel, Hlaváček ad. (viz ediční plán na stránkách www.kniznice.cz) V Raport!u 6 jsou odpovědi bývalých a současných studentů pražské bohemistiky, které tituly mají nejraději: Život sv. Kateřiny, Nezvalovy Básně I, II, a III, Vrchlického Epické básně, Povídky Boženy Němcové, Sládkovy Básně, Škvoreckého Zbabělci, Čepovy Povídky či Klostermannův román Ze světa lesních samot. Přehled všech titulů je, jak už uvedeno, na webových stránkách České knižnice, kde jsou i portréty autorů a další možnosti vyhledávání (podobně pak je možné zavítat i na stránky nakladatelství Host).

Radek Fridrich / Autorské čtení
14.00 Zahrada Šrámkova domu

V programu je stručná charakteristika: Radek Fridrich (1968, Děčín) je český básník, publicista, překladatel a pedagog. V polovině 90. let proslul jako organizátor básnických setkání ve Žlebech u Děčína (spolu s Tomášem Řezníčkem) a od roku 2000 děčínského Zarafestu. V roce 2012 získal cenu Magnesia Litera za sbírku Krooa krooa. Ve své tvorbě výrazně akcentuje severní Čechy a německé vlivy v bývalých Sudetech, jeho tvorba vyšla i v německých či polských překladech.

Muž, v jehož ostře řezaných rysech zprvu čtu „kantorskou autoritu“, se ukazuje v průběhu čtení, ale i v následném hovoru, kdy jsme si (z řady důvodů, vysvětlím) moc pěkně popovídali, jako člověk nejen s vhledem, ale i s humorem, jen zdánlivě „neromantický“ (musíme umět číst za „civilním“ způsobem komunikace), zkrátka nabývám pocitu sympatie, který se každou chvílí zesiluje (Eva Soukeníková v komentáři Ten s těma ptákama v Raport!u 6 to označila prostým slovem „fajn“). Čte nejdříve báseň s německým názvem Schwindung a výraznou skupinou fonetiky německých slov a komentářem 90. let, v jejichž formátu je jeho poezie uvedena, totiž komentářem k „bizáru“ pohraničí s dívkami na okrajích silnic, proměnou starobylých míst, z nichž jsou dnes penziony pro bohaté, vzpomínkami na německou babičku, která zůstala v Čechách, protože chtěla tančit dechovku, a především expresívním vnímáním tehdejší reality místa a jeho dvojjazyčnosti. Básník, jehož pak z tohoto důvodu označují za „sudetského“, dokumentoval nejen krajinu svého dětství, ale i sbíral děčínské pověsti, přičemž se probíral autentickými kurentem psanými texty, chodil na hřbitov atd. A nejen to, na tomto místě začal budovat kulturu, když v návaznosti na to, že v roce 1968 odešel syn Václava Vokolka, začal od roku 2000 budovat třídenní festival na děčínském zámku s určitou dramaturgií, zahrnující i unikátní kulturní fenomén Rosengarten, Růžovou zahradu.

Expresívní básně typu Selige („krátce po porodu jsem zemřela…“) v druhé části čtení pak pedagog na Střední zdravotní škole v Děčíně (je či byl, nedovedu určit posloupnost, též vysokoškolským učitelem na PF UJEP v Ústí nad Labem) zaměnil za úspěšnou knihu, kterou se chtěl vymanit z právě zmíněné „škatulky“ a, přestože věděl o Hiršalovi, Kolářovi a všech experimentálních básnících (potvrdil mi pak, že má v oblibě i Ernsta Jandla, česky vyšlo např. Mletpantem) se pustil do hry s fonetikou (ta už ovšem byla, abychom na to nezapomněli, výrazná i v těch sudetských básních), ve sbírce Ptačí řečí.

Kontaktní atmosféra mezi básníkem a publikem vznikla už za čtení, když kdosi komentoval, že místo uvedené v básni důvěrně zná z dětství, když jsem pak k otázce po překladu německých výrazů v originále do němčiny přidal ještě poznámku, že v Děčíně strávila moje matka rovněž dětství, následovala Fridrichova vtipná reakce, nechť se tedy z publika přihlásí ten, kdo nemá žádnou vazbu k tomuto kraji.  Oslovil jsem ho po čtení s otázkou, zda zná tu anekdotu, jak jsme Němce, kteří v dobré víře říci nějaké české slovo při přípitku místo „na zdraví“ říkali „nádraží“, ve zpětném překladu naučili s patřičným vysvětlením říkat „Bánhóf“ (mělo to pak i holandskou variantu), a když se autor bilingvní poezie ihned chytl, že to taky zná, doplnil jsem, že to s Hynkem Zlatníkem (jeden z těch, kteří na ŠS rovněž participují) používáme i v českém kontextu a doplňujeme ještě výrazem „Na Bělehrad!“ Dovysvětlil jsem svůj „sudetský“ kontext, totiž mé dětství u tety ve Weissbachu (Bílý Potok pod Smrkem), poslední vsí ještě za Hejnicemi ve Frýdlantském výběžku, a pochopení pro onu atmosféru opuštěných fabrik s vytlučenými okny ještě dlouho do šedesátých let i vnímání lokálního dialektu němčiny, kterému jsem nerozuměl ani v době, kdy už jsem trochu mluvil německy (bezzubej dědek v motoráčku má v hubě fajfku a ještě mluví tímto nářečím). Autor sbírky Krooa krooa mi zase ukázal, jak ty verše, které dokonale jevištně ztvárnil (vzpomněl jsem si na legendárního Petra Vášu), vypadají vytištěné.

Neměl bych zapomenout ještě na další dotazy, totiž genezi dalších Fridrichových aktivit, podobu festivalu Zarafest, můj dotaz, zda ještě přetrvává poválečný Deutschenhass (v tomto regionu nikoli, lidé naopak jezdí za hranice pracovat, a proto se i učí německy), různé jazykové fórky jako Pechschwarze Pechvogel – Smolenice Smolná (v překladu do němčiny) či Erzherz, a mou chválu opraveného děčínského zámku a půvabu Rosengarten.

Alice Prajzentová / Autorské čtení
15.00 Zahrada Šrámkova domu
 

Básnířka Alice Prajzentová navázala nejen časově (v posloupnosti čtení na témže místě po předchozím pořadu) na Radka Fridricha, rovněž rodáka z Děčína. Zprvu přečetla několik stran ze svého pubertálního deníku s nalepenými fotkami Toma Cruise, pro další průběh autorského čtení si vypůjčím několik vět z komentáře Ty mý Sudety Ondřeje B. Vinše z již zmíněného čísla Raport!u: „Po odlehčeném začátku následovala krátká báseň ze sbírky Katrmelína, jejíž jazyk plný dialektismů otevřel Prajzentové cestu k jádru čtení – veršům, které čerpají z její rozvětvené rodinné historie, kterou podle svých slov vykrádá. A nutno říct, že velmi zdatně a se silným uměleckým důrazem. Ve své poezii snoubí příběhy prarodičů (jedné babičky sudetské Němky a druhé volyňské Češky). Spojují se tak jazyky, země, velké a nepěkné události 20. století. Tak jako déšť obnaží v Liberci, Ústí i jinde švabachem psané nápisy,jsou vynášena na světlo i svědectví od odsunu, zakopaných špercích vysídlenců, banderovcích, německém podloží uchovaném v názvech míst. Poezie Prajzentové má daleko k patosu, je syrová, proložená německými větami babičky. »Gibt ihr das!«“ Autorka, která říká, jak zmiňuje i Vinšova „raportáž“, „vykrádám zdatně rodinnou historii“, zdůrazňuje též, že stojí za to zaznamenat tu řeč, umí též přesvědčivě mluvit, učila na základní škole němčinu. Alice Prajzentová byla dotázána též na literární časopis H_aluze, pozoruhodný počin, u jehož základů děčínská básnířka byla, a též na podnik, který se jmenuje Ukradená galerie, založená v Podmoklech „na jaře 2013 jako první Ukradená galerie na severu Čech (existují též v Praze, Telči, Českém Krumlově či Drážďanech, Podmokly, jak vědí ti, kdo se místně orientují, je dnes část Děčína, které leží na levém břehu Labe, v dětství mé matky to bylo ještě samostatné město) zatím nefunguje, a Ústí je prý na tom hůř. Autorka si (pak po čtení, mimo mikrofon) posteskla na nezájem studentů o četbu.

ČRO Vltava: Abychom se jako andělé nevznesli někam, kam ještě nepatříme
16:00 Zahrada Šrámkova domu

„Svérázný dokumentární blog Aleny Blažejovské vypráví o »zmrtvýchvstání« Jaroslava Erika Friče z kómatu. Autorka doprovázela básníka, nakladatele a hybatele brněnské undergroundové kultury v letech 2015 a 2016 na jeho obtížné cestě z léčebny dlouhodobě nemocných zpět do života.“ (anotace pořadu v programové brožuře) Se jménem Jaroslava Erika Friče jsem se seznámil paradoxně nikoli od svých brněnských přátel, ale na jedné z Ars poetik, kde byla jeho tvorba tématem jednoho ze dnů tohoto literárního setkání. Pozoruhodná koláž je sestavena z blogu, který Frič v době rekonvalescence psal, a natočeného zvukového materiálu s ním. Redaktorka Blažejovská, kterou známe z literárně-publicistického magazínu Zelný rynk (ČR Brno), se v průběhu natáčení i lidsky přiblížila k postavě, jehož přáteli jsou např. Vladimír „Lábus“ Drápal, P. Zajíček, I. M. Jirous či K. Schwarzenberg. Přišel jsem o pět minut později po začátku a hlas muže v rozhlasovém pořadu jsem mylně identifikoval jako hlas (rovněž duchovně orientovaného) pražského překladatele Miroslava Matouše. Ale ta podoba je neuvěřitelná. Hudební doprovod je dílem kapely Tomáše Vtípila, z blogu čte brněnský herec Vladimír Hauser. Impuls k vytvoření pořadu dal právě Drápal.

Paní redaktorka komentovala kromě výše řečeného vzniklý formát slovy o „stránce digitálního vyprávění“, tj. světa propojeného na FB a také propojení dvou názorově jinak orientovaných lidí – ona sama je buddhistka, Frič křesťansky smýšlející (jak ostatně signalizuje titul pořadu). Dozvěděli jsme se i o dalších standardních rozhlasových formátech i o různých oborech a osobnostech na divadelní katedře JAMU.

„TGM to nikdy nebude mít lehké“
čtvrtek 5/7 17:00 Sál spořitelny, vernisáž výstavy

Mimo původní představu jsem ještě alespoň krátce zaběhl na vernisáž jedné z pěti (šesti) výstav, které mohli návštěvníci Šrámkovy Sobotky shlédnout. Šestá výstava v závorce má být Vzpomínka na Zámek devatera pohádek na Zámku Humprecht, ostatní pak Tři výročí české grafiky (Základní škola), Neviditelný most. Milada Topičová Blekastadová (Městská knihovna Fráni Šrámka), Jiří Anderle. Kresby a grafiky (Šolcův statek) a Jaroslav Podmol a Barbora Podmolová. Keramika (Lapidárium Šolcova statku). Kresby Jiřího Anderleho jsem letmo přeběhl, ale na nedělní vernisáž jsem zvláště nejel, těm dalším jsem se letos nevěnoval, neboť jsem se chtěl soustředit jiným směrem (podobně jsem „vynechal“ nahlédnutí do dílen s výjimkou dílny pěveckého sboru, jejímž lektorem byl Jiří Šlupka Svěrák, a kterou jsem asi hodinu poslouchal v Sále spořitelny před pořadem Mirka Kováříka a Aleše Kauera).

Na vernisáži, kde jsme v předsálí a na zadní stěně mohli vidět jedenáct panelů z celkem připravených 23 panelů (které byly vystaveny předtím v Libni), jsem měl pocit, že byla instalována více méně stejně, jako se kdysi dělaly nejrůznější výstavky k výročí V. I. Lenina, tedy z povinnosti či představy, že se putovní materiál ještě někde využije. Už způsob prezentace, tedy několik panelů v předsálí a několik na zadní stěně Sálu spořitelny, byly svým způsobem nešťastné (a nesouhlasím proto s výrokem, byť řečeným napůl jako vtip, že je to lepší než holé zdi), zato souhlasím s raportáží Anny Josefíny Novákové s názvem „Vše má své chyby“, která říká, že „kdo aspoň trošku zná Hovory s T. G. M, z výstavy si v podstatě nic neodnese, protože značná část panelů obsahuje pouze citáty z Hovorů a fotografie Masaryka při nejrůznějších příležitostech.“ Výstavu, která byla k vidění už od pondělí, nyní ve čtvrtek (to měl teprve nyní čas?) zahájil Zdeněk Hazdra, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Na závěr svého proslovu citoval Jana Skácela. Já sám jsem si přece jen vypsal jednu Masarykovu větu („Do politiky ať jdou ti nejlepší, ne průměr!“) a posteskl si s komentářem významného českého historika, jehož jméno nebudu uvádět, který mi na mou otázku asi před měsícem, proč jsou v české politice takoví lidé, jací v ní jsou (řekl jsem to jadrněji), odpověděl, „on to nikdo nechce dělat“.

Konečně jsem ještě vyfotil velkou plachtu na náměstí s označením, co že se to tento týden v Sobotce koná, tedy 62. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka s titulem Čas v nás graficky dekomponovaným, takže si jej uvědomíte až při pozornějším čtení (důsledně je to tak, byť různým způsobem realizováno ve všech materiálech) a vyznačením oblastí, jimž se celý týden Sobotka věnuje: literatura / čeština / hlas // koncerty / divadla / dílny. Už jsem to jednou (v pondělí) měl vyfoceno, ale chybným nastavením aparátu je ta fotka aktuálně nedostupná.

- pokračování -