Šrámkova Sobotka 2018 (II)

Šrámkova Sobotka 2018
61. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury
30. června – 7. července 2018

Doc. Irena Vaňková. Jako husa klasu. Čas v českém jazykovém obrazu světa
úterý 3/7  9:00 Sál spořitelny

Druhá přednáška v pořadí byla zaměřena primárně na jazyk a jeho prostřednictvím na literaturu a kulturu, jak to formuluje začátek anotace: „Jak jako Češi rozumíme času a jak je toto rozumění chápáno v jazyce? Chápání času se odvíjí primárně od prožitku vlastní tělesnosti v prostoru; hlavní časové metafory vycházejí ze zkušenosti s pohybem po cestě či s cyklickými proměnami přírody a vlastními biorytmy (den a noc, bdění a spánek). Tak se čas reflektuje snad ve všech jazycích, v každém jazyce pak obraz času specificky ovlivňuje kultura.“ Měl bych ještě uvést, abych na to nezapomněl, že doc. Irena Vaňková a doc. Ladislava Lederbuchová, které jsem i v loňských ročnících vídal v sále sedět pospolu, jsou na Šrámkově Sobotce garanty odborných přednášek. A teď již k té úterní.

Jak mě včera inspiroval svými „invazemi do prostoru uličky“ profesor Hlavačka, abych sledoval, jak kdo z přednášejících pojme svůj úkol, tak musím na tomto místě říci, že paní docentka byla jediná, která rozdala všem přítomným handouty, vytištěný materiál k přednášce, což je, udělá-li se to pořádně, skvělá věc (a tady tomu tak skutečně bylo), a já jsem si vzpomněl na pečlivost na někdejším jazykovém kurzu v Brandenburku, z něhož jsem měl celou složku materiálu k čerpání na dlouhý čas, a teď si to dávám do kontextu s Emilem Haklem, který si chybně vytiskl svůj vlastní papír (což mělo svůj půvab pro dotvoření těch vyšších složek obrazu páně básníkova) a čtvrteční přednášky, na níž prof. Jiří Holý s poklidem flegmatika lovil z paměti to, co neměl napsané na jednom listu papíru, který držel v ruce (tu základní představu jsme si nicméně, jak na příslušném místě řeknu, vytvořili).

To ovšem říkám jen „polovinu“ věci, vlastní přednášku měla paní docentka zpracovanou klasickou prezentací s osnovou a důkladným rozpracováním, které jindy může být až protivné (vzpomínám na jednu firemní prezentaci vystajlované „zástupkyně“, která svou blízkostí idiocie a oddanosti firmě až budila smích). V tomto případě tento přístup, sympatický už tím, že na úvodním snímku prezentace hodiny ukazovaly čas začátku přednášky (devět hodin) a obrázek vedle Sobotecké náměstí (tedy ono existenciální„tady a teď“). Propracovanost prezentace pak umožnila vůbec dát nějaký rámec onomu úžasnému množství facet a informací vůbec, které přednáška přinesla, počínaje kontextem – pojmy kognitivní a kulturní lingvistika, etnolingvistika, antropolingvistika, jazykový obraz světa, následnou analýzu času v češtině zaměřenou na metaforickou konceptualizaci času, posléze strukturaci času, poté magického obrazu času (např. v Kytici K. J. Erbena) – coby jednu z kapitol nejzajímavějších, strukturace dne a denních jídel (tedy kulturní specifičnosti času), na niž, jak paní docentka tušila, se už ani nemohlo dostat („zbýt čas“), a jako poslední konvence a kreace, jinými slovy básnické rekonceptualizace.

Při úvodním obraze „očí a brýlí“ jsem se začal trochu ošívat a ošívání se zopakovalo ve zvýšené míře po formulaci, že nemáme bezprostřední zkušenost o času, který je abstraktem a není možné ho uchopit. Samozřejmě, pod poznáním existenciální povahy času, jak jej dokázal pojmenovat Merleau-Ponty (s přesností, kterou jsem už před léty mohl využít pro interpretaci výtvarného díla Miloše Šejna), nyní v nedávné četbě oživený (a podstatným způsobem dále zpřístupněný v knihách, které konečně byly vydány i u nás), jsem musel protestovat – čas není „venku“ jako cosi abstraktního, naopak je „v nás“ a je svázán s naší existencí prostřednictvím našeho těla a v kladení smyslu od narození po smrt (podle Merleau-Pontyho čas dokonce rovná se existence). Čas nemůže být „abstraktní“, protože je „žitý“. Zhruba tak jsem to formuloval v diskusi na konci přednášky s tím, že celým vystoupením paní docentka onu formulaci popřela. Dostalo se mi vysvětlení, že se to týkalo pouze naivní konceptualizace času, a já s tím souhlasím, po přednášce jsme si s paní docentkou moc pěkně popovídali, ukázalo se, že je, coby člověk, který má v oblibě filozofické texty zmíněného zaměření, naopak jednou z těch osobností, jimž je právě tento pohled velice blízký. A ostatně, dodávám teď, když procházím materiály, je filozofie obor, který Irena Vaňková spolu s češtinou vystudovala.

A hned následující moje zápisky potvrzuje předchozí řečené, když si v nich čtu, že kognice znamená, že myšlení a jazyk jsou propojeny, a zapsal výraz „tělo v mysli“. Na přednášce doc. Vaňková upozornila – vedle bohatého výběru ukázek literárních či jazykových – na řadu badatelů, kteří se problematikou zabývali. Tak G. Lakoff a M. Johnson dospěli k tomu, že „lidský pojmový systém je strukturován metaforicky a metonymicky, M. Turner hovoří o „literární mysli“ (já jsem si vzpomněl v tu chvíli na Aristotelovu Poetiku, v níž antický filosof upozorňuje na metaforu „loď stojí“, tj. metaforičnost není zakládána básnickým aktem, ale jazykem samotným). Pak padla jména Jerzy Bartmiński (polský lingvista a etnolog) či Farzad Sharifian – „He has developed a theoretical and an analytical framework of cultural cognition, cultural conceptualisations, and language, which draw on and expands the analytical tools and theoretical advancements in several disciplines and sub-disciplines, including cognitive psychology, anthropology, distributed cognition, and complexity science.“ (našel jsem si teď na anglické Wikipedii charakteristiku vedoucího katedry kulturní lingvistiky Monash University v Melbourne, a uvádím, coby symptomatické, bez překladu).

V jazyce je uložena interpretace skutečnosti (o tom zřejmě hovoří právě např. Bartmińského kniha Linguistic bases of the perception of the world (Jezykowe podstawy obrazu swiata, 2007), je tu naivní obraz světa, který je jiný než vědecký diskurs (teoretická koncepce času), pojmy „bodycentrismus“ („body in the mind“), čas vnímáme rovněž utilitárně („čas jsou peníze“) a prožitkově („zub času“, „čas pádí“). Paní docentka připravila dále ukázky z Plickova Českého roku
(„kalendář starý lhář, Bůh nejlepší hospodář“), „jazykové obrazy světa“ demonstrovala na básních Jaroslava Seiferta, báseň Filosofie (ze sbírky Svatební cesta) či Píseň o dětství (Chlapec a hvězdy). Jak říkal Jan Mukařovský: Jazyk básní.

Z dalších facet zachycení času v jazyce mě zaujaly (vedle etymologie slova a slov souvisejících – „počasí“) slovníky, v nichž porovnávala názvy dnů a měsíců v jednotlivých slovanských jazycích (vzpomínám si, jak jsem pletl názvy polských měsíců, než jsem se to „naučil“ – kwiecień je v polštině duben, český květen v polštině maj). Kromě toho ještě další přehršel poezie, např. tituly obsahující názvy měsíců (K. Toman, Šiktanc, Kolář, ale i próza, Mrštíkové: Rok na vsi, nakonec i podstatná část Babičky Boženy Němcové), zajímavá věc, že v Erbenově sbírce měla být pendant ke Štědrému dni báseň Svatojanská noc. Souvisí to s představou o ročním cyklu (už předtím řečeno: dvě podoby času – lineární a cyklická) u Nikity Iljiče Tolstého, jehož grafická schémata roku a dne jsme si mohli prohlédnout. Na internetu jsem našel diplomovou práci Mgr. Jany Bauerové na KU v Praze „Nikita I. Tolstoj a moskevská etnolingvistická škola v evropském a českém kontextu“, obhájenou 2012, ved. doc. PhDr. Irena Vaňková, CSc., Ph.D., jméno Jany Bauerové najdeme i u knihy Magie slova a textu. Moskevská etnolingvistická škola.

Jan Bílek přidal komentář, že měl možnost se s pravnukem slavného spisovatele v Moskvě setkat coby s charismatickou osobností, následovala pak ještě řada dotazů, které bylo dokladem skutečnosti, že přednáška přítomné opravdu zaujala. Jedna ze Šrámkovkyň (z Mladé Boleslavi) se vyznala, že ji celý život provází verš Vladimíra Holana „K tobě se vzdaluji“. Ano, ten mě rovněž už za studentských let zaujal. To obrovské téma, čas. Čas v hudbě, a hudba slov. A, abych nebyl jen patetický, někdejší slova mé matky – „Čas prchá jak splašená mrcha“.

Několik titulů z literatury (přepsáno z handoutu, výběr):
Bartmiński, Jezry: Jazyk v kontextu kultury. dvanáct statí z lublinské kognitivní etnolingvistiky. Praha: karolinum, 2016
Cassirer, Ernst: Filosofie symbolických forem I. Jazyk. Praha: Oikoymenh, 1996
Eliade, Mircea: Mýtus o věčném návratu. Praha. Oikoymenh, 1993
Eriksen, Thomas Hllynd: Tyranie okamžiku. Brno: Doplněk, 2005
Lakoff, George – Johnson, Mark: Metafory, kterými žijeme (1980). Brno: Host, 2002
Levý, Jiří: Umění překlad. Praha: Apostrof, 2013
Němec, Igor – Horálek, Jan a kol. Dědictví řeči. Praha: Panorama, 1986 (zejm. kap. Prožívání času, s. 408-419)
Tolstoj, Nikita Iljič: Magie slova a textu. Moskevská etnolingvistická škola. Praha: Karolinum, 2015
Vaňková, Irena: Přichyl ucho k zemi blíž. Erbenova Kytice a sémiotické principy magického obrazu světa. In: Karel Jaromír Erben a úloha paměťových institucí v historických proměnách. Referáty z vědecké konference konané ve dnech 15. – 16. dubna 2011 na Malé Skále. 2. díl. (Z Českého ráje a Podkrkonošé. Supplementum 14.) Semily-Turnov 2011, s. 46-65
Vaňková, Irena – Nebeská, Iva – Saicová Římalová, Lucie – Šlédrová, Jasňa_ Co na srdci, to na jazyku. Kapitoly z kognitivní lingvistiky.Praha: Karolinum, 2005

Jaromír Typlt
úterý 3/7 14:00 Zahrada Šrámkova domu

Ještě na mě probleskuje na stole plakátek z Novopacké muzejní noci, který jsem s ostatními materiály (třeba z festivalu na Pecce před třemi dny) neuklidil na příslušné místo, a už tu mám další Typltovo vystoupení (z nedávna: dvě přednášky předtím v Nové Pace a v Jičíně, a na začátku roku ještě prezentace Šlejharovy knihy v Praze), které svědčí už samo o sobě o šířce záběru a Typltově akčnosti (a to nemluvím o informacích, které ke mně připlují z jeho profilu na FB, ať už se týkají jeho vlastních básnických i přesahových aktivit či upozornění na mnohé, co je v jeho akčním rádiu pozornosti). Stejně jako při jiných příležitostech Jaromír Typlt akcentoval své ukotvení k místu, k němuž se aktivizují i jeho další aktivity (o novopackém sochaři Ladislavu Zívrovi napsal pozoruhodnou monografii, na své webové prezentaci má vyčlený oddíl vztahující se k Nové Pace, celou řadu oblastí, počínaje fotografií, přes výtvarné umění až po literaturu, související s Novou Pakou, pojednává zde, v článcích v časopisech či na přednáškách), když přečetl text Pole nade mnou, napsaný v devadesátých letech (a dodnes neuzavřený). „Až se tam jednou potkáme ve snu,“ dodal později, aby podtrhl lunatickou blouznivost utkvělých vzpomínek, které velmi dobře rozumím.

Poslouchat čtení Typltovy poezie je zvláštní zážitek. Orientuje se k významu textu, na rozdíl od některých jiných čte v podstatě civilně, „nehraje“ (byť by to člověk při všech těch přesazích mohl i očekávat), v jeho čtení vystupují ony protiklady, z nichž snad nejsilněji vnímám naléhavost či expresivnost (ve spojení na druhé straně s jakousi snovou neurčitostí) slov, které se „zadřou“ pod kůži, v protikladu k racionálním (a zároveň iracionálním) konstrukcím (jedno se vnořuje do druhého), prozrazujícím Typltovo studium filozofie („proti trvalému odkrytí“, „proti trvalému uzavření“, nevím, zda cituji přesně). Vzhledem k tomu, že autorské čtení bylo zařazeno v rámci formátu „Poezie 90“, Jaromír uvedl právě i některé starší texty a komentoval svůj vztah k okolnímu světu a jeho proměně po čtvrtstoletí.

To vlastně učinil především v rozhovoru s Evou Soukeníkovou s titulem Ztratili jsme iluze v Raport!u 4. A teď se stala taková událost, která mi vstoupila do psaní tohoto komentáře (už předtím jsem reflektoval, i když příliš netematizoval skutečnost „času“ jednotlivých událostí a „času“ mého psaní, které se dostávají – už vzhledem k tomu, že se jedná o prostor prakticky celého jednoho týdne – do zvláštní provázanosti, u jednotlivých událostí např. píšu o „zítřku“, ten mám ale zároveň již v uzavřenosti celého uplynulého týdne). Nu a nyní se mi na monitoru objevila informace o Typltově příspěvku na jeho FB profilu, na němž reprodukuje jednu otázku a odpověď z řečeného rozhovoru. Jestliže nyní zkopíruju Typltův příspěvek, vznikne zajímavá intertextová, možná spíš intermediální událost, řetězec jednoho textu, který se z Raport!u dostal na FaceBook a odtud do mého příspěvku, který zamýšlím pověsit na stránky jank.celis.webnode.cz. Takže tady to je – i s mou reakcí:

ES: Opravdu mě dost zajímá, že se věnujete i literatuře, umění, dokonce i hudbě. Není toho ale potom trochu moc? Nevytrácí se význam?

JT: Jistě tam to nebezpečí je. Všechno, čím se zabýváte, nese nějaké riziko, se kterým se musíte vypořádat. Pokud například zvolíte cestu jakoby asketickou, přísně soustředěnou na jednu věc, může nastat třeba zápas s nudou nebo monotonií. A těm cestám, kterými jsem se vydal já, zase hrozí zahlcení. Sám bývám dost nedůvěřivý, když se dnes pouští elektronická muzika, do toho jdou v rychlém rytmu hlava-nehlava obrazové projekce, do toho se recituje, k tomu světelné efekty, tanec… taková ta klubová alternativa. Ti, kdo to s nadšením takhle zkouší, si obvykle neuvědomují, že se ztrácí pravá pozornost. Mluvené slovo se stává pouze kulisou, takovým doplňkovým hlasem, který „jen tak něco říká“. S tímhle nechci být vůbec spojován. Věci, které sám dělám na hranici literatury, mají spíš za cíl slovo zvýraznit. Obdivuju, jakým způsobem hudba dokáže vrýt slovo do lidské paměti – verš písně si vybavíte i ve chvíli, kdy byste si nikdy nevzpomněli na literaturu. K něčemu takovému, ovšem mimo písňovou formu, směřujeme s Michalem Ratajem v improvizacích pod názvem Škrábanice. Na druhé straně se mi líbí, jak slovo dokáže fungovat v rámci grafického útvaru, kde máte třeba jen pár vět na stránce a vytvářejí vztahy se skvrnami, s linkami, s dírami... Určitě bych ale nechtěl využívat všech těch možností zároveň.

Jan K. Čeliš: A pak že neexistuje iracionálno, rozhánění mraků a síly, které mají své vlastní energetické proudy a stopy - před chvílí jsem začal psát komentář právě k tomuto bodu Šrámkovy Sobotky a čtu si dotyčný rozhovor v Raport!u, z něhož je zde část reprodukována. A v tu chvíli mi vyskočila na okraji monitoru informace o rozhovoru s E. Soukeníkovou.

Téma času komentoval Jaromír Typlt v kontextu své tvorby – v letech 1999–2006 tu nebyla odezva na napsanou báseň. Báseň vyšla v literárním časopise a autor měl pocit, že nikdo nic neříká. Z toho vyplývala určitá osamělost a impuls k tomu jít číst na pódium, kde je možná bezprostřední reakce. Typlt vzpomněl na Jiřího Červenku, kastelána na hradě Pecka a překladatele z polštiny a na první filozofické knížky, které mu zprostředkoval, Schopenhauera a další.

Součástí Typltova odpoledního vystoupení bylo představení někdejšího ředitele muzea v Lomnici nad Popelkou Františka Nováka s jeho osobitým pohledem na svět, podtitul jehož knížky Výstup na horu Ťululum obsahuje rovněž slovo čas (aneb o biologické podstatě pozemského času). Možná, že stojí za to uvést anotaci knihy, která vyšla v nakladatelství Malvern 2013, byť si tím Typltovo nadšení pro bizarní, zvláštní, art-brutové (srv. i následné vystoupení Pavla Novotného a „Heleny“) nedá zcela zprostředkovat. S Novákem se dobře zná a ke knize napsal doslov.

Knihou Františka Nováka Výstup na horu Ťululum zní zvláštní smích, který jako by byl dlouho s krajním úsilím zadržován, ale nakonec stejně propuká, aby rozmetal všechno, co se dosud zdálo nezvratné. Je to traktát, který se nedá brát vážně. A kdo ho přesto dokáže vážně vzít, může v něm k vlastnímu překvapení objevit román iniciace, netušený návod na omlazení ducha i těla, popřípadě základní české dílo v oboru „neexaktních věd“. Nejde tu totiž o nic menšího než o zrušení zákona, podle něhož pro nás čas běží pouze jedním směrem, a o prožití bolesti natolik neúnosné, že z ní už může vzejít jen úlevné prozření. Snůška nesmyslů tak obratem získává hluboký smysl a zemská přitažlivost přestává tížit.

Je třeba dodat, že František Novák (1933), badatel z Lomnice nad Popelkou, se výslovně vzdal svého autorství ve prospěch hlasu, který daleko přesahuje omezeného lidského jedince: Výstup na horu Ťululum podle něho stvořil „opožděný mužský rozum založený na čichové duševní podstatě, zvaný PAK“.

Ovšemže už ten kontext vzniku je pozoruhodný, slyšeli jsme o „Řehečské slepici“, literárním a kulturním podniku místních obyvatel malé vesničky Řeheč (nedaleko od Jičína), a užití pojmu ŘEHEČ v návaznosti k pojmu PAK, zmíněnému v anotaci. Musím podotknout, že hudebníci, kteří se nazývají Řehečské kvarteto, hrají při nejrůznějších kulturních příležitostech v širém kraji pouťové (i své vlastní) písničky. Byl jsem tímhle skvělým úletem tak vesele naladěn, že jsem se Jaromíra (a publika) zeptal, zdali ví, proč se některé obce v Podkrkonoší jmenují „Olešnice“ a jiné „Rokytnice“ (jména některých totiž v zmíněném „místopisném“ kontextu padla). Sám bych to taky nevěděl, kdybych si tu otázku byl nepoložil v době, kdy jsem se, podobně jako Jaromír, toulal po návrších za Pakou, a bavil se etymologií různých slov (například rakytník řešetlákovitý neměl v té době takovou popularitu, jakou má dnes, kdy se výtažek z něj dostane v každém „zeleném“ obchodě). Váhám, zda mám prozradit či zda to nechat na badatelích. Obojí souvisí se stromy (Rokytnice s vrbou, „rokyta“ totiž označuje, dnes ještě i ve slovenštině tento strom), které byly vysazovány na březích řek ke zpevnění, aby je jarní povodně nestrhávaly. Typltova báseň Řeka to řekne hovoří o řece Olešce, a slovo Mladá Paka (jeden z oněch názvů vedle Staré a Nové Paky) odkazuje nejen na „opačnou“ stranu, ale i k času – „pak“. Pěkně se to všechno zamotává (či rozmotává?).

Pavel Novotný [a Helena Skalická]
15:00 Zahrada Šrámkova domu

Následující pořad, uvedený v programové brožuře nepřesně (jak sám Pavel Novotný řekl, bez něj by sice kniha, která vyšla pod názvem A to si pak můžeš říkat, co chceš 2013, dybbuk, nevznikla, ale stejně tak bez Heleny Skalické, která k ní dodala veškerý materiál, tj. převyprávění svého života) uvedu tím, jak výraznou reakci vzbudila v Raport!u, především dvě diametrálně odlišné reakce, a dokonce (snad jsem nepřehlédl ještě něco dalšího) byly zveřejněny tři textové příspěvky a dvě fotografie. Jakkoli pro mě festivalový časopis vzhledem k velmi kolísavé úrovni příspěvků není autoritou, obsahuje určitý materiál, který – vzhledem k tomu, že v redakci pracuje více než tucet lidí – může přece jen přinést určité informace, podněty, nápady, postřehy… (Je též možné počítat s tím, že tyto příspěvky budou internetově přístupně v archivu.) V raportáži Štěpána Truhlaříka Smutné příběhy veselých lidí si přečteme popis toho, co se na jevišti dělo, tedy „jak Heleně vykopli zuby v Kosmonosích, když pokousala doktory“ (moje uvozovky) či o čem je kniha, tedy „o lidech vyloučených z většinové společnosti – bezdomovcích, feťácích, bláznech“ (uvozovky označují text komentáře) či  zmínku o Helenině obrazové monografii, zatímco první polemika Tomáše Chaloupeckého Má to cenu pak říká, že „při vší úctě ke Skalické (od mládí v invalidním důchodu, po většinu života buď bezdomovkyně, nebo v ústavní léčbě […] tím, že jsou její obrazy otištěny a vystaveny, se z ní v mých očích umělkyně nestává“ (vysvětluje, co k tomu chybí), a třetí text, polemika Martiny Rybové Namaluj mi beránka uvažuje o předpokladech nutných k prodejnosti díla.

Na začátku pořadu zavolal Pavel Novotný k mikrofonu Jaromíra Typlta, jehož klientkou Helena byla v době, kdy pracoval ve Fokus MYklubu Liberec, a jenž inicioval i v rámci zájmu o art brut (jemuž se věnuje i dnes na přednáškách a o němž píše v článku o Heleně Skalické na svých webových stránkách) řadu momentů (výstavy v Hejnicích a Bílém Potoce) či „samostatný katalog obrazů a kreseb, nazvaný Láska ve vodě a doplněný fotografiemi Bohdana Holomíčka z autorčina bytu.“ (www.typlt.cz) Pavla Novotného jsem se po čtení zeptal, jakým způsobem zpracovával Heleniny výpovědi a řekl mi, že to byl rok nahrávání na magnetofonové pásky a rok práce na knize. Souhlasil s tím, když jsem postup nazval dekonstrukcí původního materiálu a vytvoření nových kontextů, stejně jako to, že v pozadí jeho představ byly prózy Bohumila Hrabala. 

ČRO Vltava: Peter Handke: Proč kuchyň?
16.00 Zahrada Šrámkova domu

Legendární dílo rakouského autora Publikumsbeschimpfung (Spílání publiku), které napsal ve svých čtyřiadvaceti letech (1966) jsme znali už kdysi coby studenti germanistiky, proslulost získal i v Čechách po více než třiceti letech (Divadlo Komedie, režie Dušan D. Pařízek, premiéra 2010), později mě zajímala jeho spolupráce s Wimem Wendersem (jeho Nebe nad Berlínem je rovněž kultovní záležitost, mezi herci Bruno Ganz, známý později z Pádu Třetí říše či Peter Falk, kterého snad všichni známe coby Colomba). Hru Proč kuchyň prezentoval v poslechu na zahradě Šrámkova domu režisér Českého rozhlasu Aleš Vrzák, častý host Šrámkovy Sobotky.

Experimentální materiál – od písní přes fragmenty řeči, gramatické konstrukce (např. řada „mezi“), fragmenty hovorové řeči atd. – nabízel prostor pro různé možnosti zpracování. Nesyžetové skrumáže či řady, zvukové koláže, „echa“, opakování syntaktických vzorců („plná mravenců“), vše ve vazbě ke „kuchyni“, včetně hluků z tržiště, vyprávění či receptů. Poslední věta: „A těsto vykynulo.“ Pan režisér pak pohovořil o genezi textu – z francouzštiny do němčiny a odtud do češtiny – a související velké volnosti pro výslednou podobu (i voice band či písně). Pak zmínil Handkeho kritický postoj vůči Rakušákům, o tom, čemu se říká Hassliebe), a hovořil také o Werneru Fritschovi, jehož hru Shakespearova lebka v loňském roce realizoval pro ČRo (předtím už režíroval jeho hru Enigma Emmy Göringové, 2010).  Tomuto přístupu odpovídají „herci ne úplně tradiční“, hudební složku zpracoval Urband T. Vtípila, s nímž se seznámil zde v Sobotce, hráli David Prachař a Lucie Trmíková. Hra mohla vzniknout díky Rakouskému roku na Vltavě.

Povíme si to [Aleš Kauer a Mirek Kovářík]
19:30 Sál spořitelny

Nerozumím tomu, proč v brožuře nejsou v titulu pořadu uvedeny obě osobnosti a musejí se skrývat pod nic neříkajícím názvem „Povíme si to“, který ještě navíc navozuje zcela jiné představy než magický večer, jehož jsme mohli být účastníky. Na Mirka Kováříka, legendu, která kdysi přišla na jeviště s verši amerických beatniků, jsem byl zvědav už proto, že jsem ho opravdu léta neviděl, a říkal jsem si, to už musí být starý pán. Protože jsem si v mezičase spíš chtěl oddechnout (mohl jsem možná ještě obejít výstavy, ale spíš jsem chtěl načerpat klid právě na tento pořad), sedl jsem si hodinu předem do sálu Spořitelny a poslouchal tvůrčí dílnu Jiřího Šlupky Svěráka, pěvecký sbor, v němž se rodila skladba pro prezentaci dílen na konci týdne. Tím se stalo, že jsem zachytil příchod obou aktérů večerního pořadu a že mi, jakkoli jsem to neplánoval, Mirek Kovářík ochotně zapózoval do objektivu, a mohl jsem ho pozdravit a vyseknout mu poklonu a poděkování za to, že mi před léty dal nahlédnout právě do té jedné důležité komnaty světového básnictví. Říkal jsem si, štěstí mi v tomhle ohledu přeje, před měsícem Soňa Červená v Litomyšli, dnes, v krátké době nato, další osobnost české kultury, na fotce v tomto „osobním“ formátu.

Ne všichni komentovali spojení dvou zcela odlišných přístupů v jednom večeru s pochvalou, i já jsem měl zprvu obavy, co z tohohle může vzejít – na jedné straně tichý, i když s mikrofonem, v podstatě akustický přednes, nesený pouhým hlasem a vybízející k účasti na básnickém sdělení v opojení jím, na straně druhé v podstatě raperská performace, pro niž je básnický/jazykový materiál jen jednou, byť důležitou složkou vedle účasti nových technologií a zahrnující hudbu. Nakonec jsem si ale řekl, vždyť to je vnitřně opodstatněné, oba přicházejí s tím, co je pro jejich generaci to nejaktuálnější, Kovářík s beatniky a Hrabětem, Kauer s elektronickou experimentální hudbou, obojí je už svou povahou „časové“ (myslím v estetickém smyslu, na rozdíl od „věčnosti“ Danta či Goetha), a může to do sebe „zapadat“ právě onou protikladností.

Nemýlil jsem se, je to šťastná volba, Kovářík si s Kauerem jsou blízcí i lidsky (Kauer se někde vyjádřil, jak mu Kovářík otevřel mysl pro poezii), jsou podobní oborovým přesahem (Kovářík k herectví, publicistice, moderování, Kauer mezi básnickou tvorbou, výtvarným uměním, organizováním uměleckého provozu), Kauerova participace na jednom večeru s legendou české recitaci je mu zároveň určitou podporou (přece jen ve třiaosmdesáti táhnout celý večer by bylo obtížnější, Kováříkovi ve dvou okamžicích selhala paměť, pokud se to takto vůbec  dá označit při onom extatickém projevu, řekl bych, že je to spíš chvění organismu, o to větší byl v publiku potlesk).

Aleš Kauer je (ve Wikipedii) uváděn jako básník a výtvarník, sám ovšem (na svých stránkách) říká, že se nejvíce cítí být hudebníkem. Na zmíněné Wikipedii je to řečeno myslím poměrně přesně – jeho hudební performance je „alternativa, která vnímá hudbu skrze poezii“. Těžiště jeho vystoupení byly básně I. M. Jirouse, uvedl ale i řadu jiných básníků včetně své vlastní tvorby. Mirek Kovářík uvedl jednu z Ortenových Elegií, poté slavnou Slunečnicovou sútru Allena Ginsberga, hovořil pak o třech dnech „Non stop Ferlinghetti“ (pražský kostel sv. Salvatora, 19.-22. dubna 1998), kde recitoval zcela na závěr a pak večeru v Lucerně, a o setkání s těmito básníky, ať již prostřednictvím jejich poezie, či v osobním kontaktu.

V úvodu Kovářík též zmínil knížku, kterou vydal, Život… a poezie…? (Galén, 2017), jejíž titul je „název mnohaleté rubriky Mirka Kováříka, v níž otiskoval své texty o poezii, českých, slovenských i zahraničních básnících, o svých rozhlasových pořadech Zelené peří a Poetické nokturno, o významných okamžicích české poezie, o divadlech poezie i interpretaci básní.“ (anotace na Kosmas.cz). Na stránkách Literárky.cz, kde Kovářík rovněž o knížce hovoří, se také vyjadřuje o hip hopu (slam poetry, tradici jazzu, předválečném E. F. Burianovi, kdy jsme „evropskou velmocí“), což je vstřícná argumentace právě pro dramaturgickou volbu pořadu na Šrámkově Sobotce (realizovaném ovšem i na řadě jiných míst).

Zajímavá byla Kováříkova myšlenka, jak „klenbu básníků podpírají“ předčasně zemřelí v české poezii – Mácha, Wolker, Orten, Hrabě. Od obou posledních jsme slyšeli několik básní, též od Kainara. A spolu s Kováříkem jsme mohli přizvukovat, když zazněla Láska je jako večernice, kterou známe i v hudebním podání V. Mišíka. A už po potlesku a květinách se Kovářík vrátil, s gestem, že zapomněl a chce ještě informovat: Nově vyšly Whitmanovy básně, tentokrát nikoli s tradičním titulem Stébla trávy, nýbrž jakožto Listy trávy, což má upozornit, že je to „jiný“ překlad.

- pokračování -