Spisovatelé Jičínska

Spisovatelé Jičínska
někdejší seminárky studentů LG

K Jičínu a jeho okolí se váže život a dílo mnoha spisovatelů, známých i méně známých. Jsou to především Karel Jaromír Erben, Karel Václav Rais, Josef Štefan Kubín, Fráňa Šrámek, Václav Šolc, Josef Knap, František Křelina, Stanislav Rudolf, Eduard Štorch a Václav Čtvrtek.

Karel Jaromír Erben

Karel Jaromír Erben se narodil 7. listopadu 1811 v Miletíně. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové a filosofii a práva v Praze. Pracoval nejprve u soudu, později v Královské české společnosti nauk a jako sekretář Českého muzea, věnoval se vydavatelské činnosti a roku 1864 byl jmenován ředitelem pomocných úřadů pražských. Od roku 1848 pracoval ve veřejném životě a roku 1867 se zúčastnil manifestační cesty do Moskvy. Zemřel v Praze 21. listopadu 1879.

Erbenova literární tvorba obsahuje tři složky: básnickou, sběratelskou a vydavatelskou. Jeho jediná básnická sbírka Kytice z pověstí národních poprvé vyšla roku 1853, kdy byla národu oporou v „němém čase“ Bachova panování. Roku 1861, p skončení období útisku, vyšla Kytice podruhé, již v úplné podobě. Kromě úvodní básně obsahuje dvanáct balad, v nichž autor zobrazoval věčné lidské konflikty. Význam a zásluha Kytice spočívá v tom, že dovedla v úplně konkrétních a barvitých podobách ztělesnit některé základní stavy člověka, jeho vztahy k okolnímu světu a k znepokojivým tajemstvím. Člověk a voda, kytka a láska, žena a strom, život a smrt, živý a nebožtík, matka a dítě, viník a svědomí, jedinec a budoucnost národa – takové jsou náměty Erbenových básní. A jejich krásou je, že se přidržují drobného, určitého, jednoduchého děje a že k průzorům do prazákladů lidského dění autor užil nevyumělkovaná slova a formy odposlouchané z lidových podání. V příbězích mateřské lásky, družnosti a obětavé pomoci básník oslavil opravdovou lidskost, která pramení z nezdolné víry v život, v konečné vítězství člověka nad úklady všech temných sil. Tou vírou vyzkoušenou staletími i vírou svou básník křísil víru národa v radostnější čas.

Plody Erbenovy národopisné a sběratelské činnosti jsou soustředěny v několika souborech – Prostonárodní české písně a říkadla, Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Vedle sbírání lidových pohádek, pověstí, bání a říkadel Erben pracoval i na pohádkách umělých v duchu lidové tvorby.

Erben vydával památky staré české literatury, díla Husa, Štítného, Komenského aj., vydal dílo Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae, ve kterém je zaznamenáno a zpracováno mnoho dokumentů z období od roku 600 do roku 1253, a historickou literaturu také překládal (např. Nestorův letopis ruský).

Je nesporné, že nevýznamnějším Erbenovým dílem je Kytice, která byla v období Bachova absolutismu národu oporou a v pozdějších dobách měla vliv nejen na básníky (Neruda, Bezruč, Wolker aj.), ale inspirovala i hudebníky a malíře.

Karel Václav Rais

Karel Václav Rais se narodil 4. ledna 1859 v Lázních Bělohradu. Vystudoval učitelský ústav v Jičíně a potom působil v Trhové Kamenici a v Hlinsku na Českomoravské vysočině. Roku 1894 se stal ředitelem měšťanské školy v Praze na Vinohradech. Měl velice rád svůj rodný kraj, navštěvoval ho až do konce svého života. Zemřel v Praze 8. července 1926.

Raisovo literární dílo je výrazně realistické s tendencí národně lidovýchovnou. Tematicky je svázáno s prostředím, které autor důvěrně znal: s českým venkovem v rodném kraji a na Vysočině.

Začátky Raisovy tvorby jsou básnické a prozaické. Psal vlastenecké básně (sbírka Pod Zvičinou) a příběhy určené především mládeži. V devadesátých letech se ve svých prózách zaměřil na společenskou problematiku venkova. Zpracovával rozpory mezi rodiči a dětmi (Horské kořeny, Potměchuť, Rodiče a děti), napětí mezi chudobou a bohatstvím a jeho tragické důsledky v citovém životě mladých lidí. V úsměvné povídce Pantáta Bezoušek Rais líčí návštěvu starého sedláka u syna v Praze. Kritizuje život ve městě a vztahy mezi lidmi. Román Zapadlí vlastenci vystihuje zásluhy vlasteneckých učitelů a lidových kněží o národní uvědomění a kulturní i hospodářský pokrok v nejodlehlejších českých krajích v době obrozenecké. Ve dvojdílném románě O ztraceném ševci Rais zpracovává poměry v Podkrkonoší na konci 19. století, zvláště národnostní a sociální konflikty.

Nejvyzrálejším Raisovým románem je Západ. „Dějem knihy jest konec života ustaraného, vetchého kněze, jenž po dlouhá léta obětavě působil na chudé farce v českomoravských horách. Slunce života jeho jest na samém již sklonu, tělo vypovědělo sužbu, ale světlý stařec všemi kořeny tkví v osadě, jíž všecek se věnoval, v celém tom farním ovzduší. Jen z fary touží být vynesen k věčnému odpočinku, jen z fary, ne z chalupy! Ale rána za ranou dopadá a činí život stále nemožnějším; již zcela zhroucen opouští milé stěny – ale tu nebe se smilovává. Poezie stáří po životě plném obětí aby vála knihou, bylo spisovatelovou snahou.“ Tak charakterizoval svou nejmilejší knihu sám autor. Děj románu se odehrává ve vesnici Studenec (ve skutečnosti Kameničky u Hlinska), hlavní postavu, stařičkého faráře Parduse (v knize Kalouse), autor osobně znal. Tento román, ve kterém Rais do detailů vykreslil život v horské vsi v Českomoravské vysočině, ovlivnil malíře Antonína Slavíčka. Pomohl mu objevit krajinu, jejíž představu dlouho nesl ve své mysli, ale kterou marně hledal. Okolí Kameniček se stalo pro oba umělce místem, kde vytvářeli svá vrcholná životní díla.

„Hledaje vždy člověka, snažil jsem se zachytiti i kus poezie, jež všude dává životu jasno a činí jej možným.“ (K. V. Rais)

Josef Štefan Kubín

Josef Štefan Kubín se narodil 7. října 1864 v Jičíně. V rodném městě vystudoval gymnázium, pak šel do prhy, kde začal studovat medicínu a poté přešel na filozofickou fakultu (romanistika). Jako středoškolský profesor působil v Praze, v Kutné Hoře, v Českých Budějovicích, v Jičíně, v Mladé Boleslavi a od roku 1911 opět v Praze. Byl členem různých společností věd a umění, roku 1954 byl za literární činnost prohlášen zasloužilým a roku 1964 národním umělcem. Zemřel 31. října 1965 v Praze.

Ještě za vysokoškolských studií Kubín překládal díla francouzských spisovatelů, psal básně a studie o české literatuře. Když se jako učitel dostal na venkov, obrátil se jeho zájem k národopisu a folkloristice. Sbíral lidové písně v Pošumaví, v Podkrkonoší a na dalších místech v Čechách. Na začátku 20. století začal sbírat lidová vyprávění, pohádky, pověsti a humorky na Kladsku (tzv. „český koutek“). V letech 1914 – 1915 se věnoval folkloristickým sběrům v Podkrkonoší (Lidové povídky z českého Podkrkonoší, Podhoří západní, Úkrají východní).

Největší význam z národopisných sběrů mají Kubínovy zápisy a sběry povídek (výbory Lidové humorky, Lidoví baječi, Strakatý máslo). Jeho sbírky jsou uspořádány podle míst zápisu a podle hlavních vypravěčů.

Kubín patří k nejlepším vypravěčům a tvůrcům pohádek pro děti Ve dvacátých letech bezprostředně navazoval na folklórní pohádky. Převáděl lidové texty do spisovné roviny a ponechával pouze některé příznačné nářeční prvky. Do tohoto období patří knihy Hostem u pohádky, Čarovní kvítí, Nová kytka pohádek a další. Ve 40. a 50. letech Kubín směřoval k vlastní práci. Do tohoto okruh patří knihy V čarovném kole, Pestrý kolotoč, Záhon rozmarýnky, Čarovná besídka a další. Celou svou pohádkovou sbírku Kubín shrnul do čtyřsvazkového souboru Zlatodol pohádek, kde jsou obsaženy i lidové pověsti.

Od roku 1938 se začal Kubín věnovat vlastní povídkové tvorbě. Vytvořil pětisvazkové „jičínské rapsódie“ (Hrozná chvíle, 1941, Blesky nad hlavou, 1942, Srdce v bouři, 1944, Stíny jdou za námi, 1946 a Divoké přeháňky, 1948). Z jeho povídek vyzařuje autorova láska k rodnému městu, kraji, jeho přírodě i k životu jeho lidu, který poznal do detailu při své sběratelské činnosti. Kubín usiloval „poznat českého člověka po vší stránce, aby jeho odhadný obraz byl pokud možno úplný“. Proto v jeho povídkách nalezneme obraz neutěšeného sociálního i společenského postavení většiny jeho prostých hrdinů, zdravý a silný optimismus a víru v jejich lepší budoucnost. Jeho hrdince také neustále obklopen přírodou. Obraz krajiny, květin na louce, lesa, důvěrně známých kopců, rybníka a řeky tvoří proud života, v němž lidé plynou se svými radostmi i smutky.

Kubín stylizuje nářečí, používá nářečních výrazů, úsloví, přísloví. Jeho prózy jsou uvolněné a jakoby stavebně narušené, v prozaickém textu se často objevují písňové vložky a úryvky. Jeho povídky souvisejí s folklórem a s jeho principy.

„Ucítíte horký lidský dech a zapomenete na své kvalifikační hledisko i na poučky. Uhaduji, že vybude blaze a že si řeknete: Naprosto nemám dojem písemnosti, a rozeznávám jen proud života učleněný v příběh.“ (Vladislav Vančura).

Fráňa Šrámek

Fráňa Šrámek se narodil 19. ledna 1977 v Sobotce. Studoval na gymnáziu v Písku, kam se jeho rodina odstěhovala, potom v Praze práva. Ta však nedokončil a věnoval se literatuře. Pro účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní byl dvakrát vězněn. Za první světové války musel bojovat na frontě. Po válce žil v Praze, odkud pravidelně zajížděl do rodného Sobotecka. Zemřel 1. července 1952 v Praze.

Šrámkovo první tvůrčí období charakterizuje anarchismus a antimilitarismus. Tvrdé odbojné stanovisko mu získalo sympatie mezi uměleckou mládeží a mezi dělnictvem, kde politicky pracoval. V tomto období napsal sbírky Života bído, přec tě mám rád a Modrý a rudý a prózy Ejhle člověk, Sedmibolestní a Kamení, srdce a oblaka. Šrámkovi hrdinové prožívají rozpor mezi svými tužbami a realitou, která je znemožňuje uskutečnit. Tragické konflikty se odehrávají především v oblasti citlivé.

V dalším období Šrámek chválí smyslový život, kdy hluboce prožívá milostné vztahy. Ale ani tento intimní svět není ušetřen důsledků společenských otřesů (sbírka Splav, drama Léto). Křivka Šrámkovy prózy v tomto období klesá od optimistického rozletu k pochybnostem a životním zklamáním (Stříbrný vítr, Křižovatky, Tělo).

Všechna Šrámkova poválečná torba v sobě nese stopy básníkova stárnutí a smiřování se světem. Pro tento vývoj je typické drama Měsíc nad řekou. Pro poezii tohoto období necharakteristická tendence návratů do rodného kraje (Básně, Nové básně).

Básníkův protiválečný hlas naposledy zaznívá v polovině meziválečného období ve sbírce Ještě zní. Ve sbírce Rány, růže z období druhé světové války vyznívá autorův mužný odpor proti útlaku, násilí a bezpráví.

Dokladem Šrámkovy lásky k rodnému kraji je mnoho veršů opěvujících krásy Českého ráje. Výběru těchto veršů dala název báseň Znám já jeden krásný zámek, kterou Šrámek složil na námět staré lidové písně Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Jeho báseň je výrazným dokladem toho, jak se Šrámek sžil s lidem a tradicemi rodného kraje. Dovedl využít náladové a rytmické rozmanitosti lidových písní pro své nejrůznější básnické záměry. Svůj osobní cit spojoval s cítěním lidovým a forma písně mu byla uměleckým prostředkem pro vystižení charakteru rodného kraje. Měl vytříbený cit pro rytmus a hudebnost verše, pro čistotu a krásu slova, pro svěžest a původnost výrazu. Měl i ten dar, že se uměl dívat okem malíře, ale nenajdeme u něho statické obrazy krajiny, vždy jsou oživeny lidmi. O tom svědčí např. básně Letní krajina nebo Večerní návrat. Básně Libošovice, Humprecht nebo Soboteckým dětem jsou neseny hravou zpěvností. V básni Sobotecký hřbitov se projevuje Šrámkův pocit krajanské sounáležitosti. Z přečetných zastavení a snění u náhrobních kamenů a z pouhých dat na náhrobních deskách vyrostly postavy a osudy lidí tam pohřbených. Tato báseň je odpovědí na otázku po smyslu života a mluví také nejkrásněji o bytostném svazku mezi Šrámkem a jeho rodným krajem.

K Šrámkovým veršům často sahali hudební skladatelé. Hudebně byly zpracovány básně Sobotecký hřbitov, Soboteckým dětem, Kámen a Maminčin pohřeb.

Výběr veršů inspirovaných Sobotkou a soboteckým koutem Českého ráje je uveden několika Šrámkovými slovy, která plně vyjadřují jeho vztah k soboteckému kraji: „… milovat rodný kraj znamená – sloužiti mu.“

Václav Šolc

Václav Šolc se narodil 23. prosince 1838 v Sobotce. Studoval v Jičíně, filosofickou fakultu v Praze nedokončil. Vrátil se k ovdovělé matce, potom jezdil s kočujícími herci po Čechách. Pokusil se dokončit studia, ale podlomené zdraví ho přinutilo vrátit se opět do Sobotky, kde churavěl a 14. července 1871 zemřel.

Roku 1868 vydal s pomocí hraběnky Eleonory Kounicové svou jedinou sbírku básní Prvosenky. Obsahuje námětově velmi různorodé básně, formálně vytříbené, využívající různých strofických forem. Jsou rozděleny na zpěvy epické, svatováclavské, různé a dodatek. V drobných baladických básních (Růžička, Jeden hrob, Lavičky, Starý mládenec, Bez záře aj.) autor vyzpívává tragiku lásky uprostřed světa, jemuž vládne cynická vlastnická morálka bohatých a mocných. V básnických povídkách ze života selského lidu (nejrozsáhlejší – báseň Dědovy vrásky) Šolc zobrazil tragiku třídního a národního útlaku českého pracujícího lidu. Ukazuje, že přes všechen útlak a ponížení v temných pobělohorských dobách cizácké panstvo nezotročilo nejvnitřnější vědomí českého lidu, v němž nepřestává žít odbojný protipanský duch slavných husitských předků. Šolc chápe husitství v jeho významu národně osvobozeneckém i sociálně revolučním nejen v rámci českých dějin, ale v souvislosti celé světové historie (Boží bojovníci, Jan Hus, Němečtí křižáci). V mezinárodním dějinném významu chápe i současný zápas českého lidu, vidí souvislosti s bojem za osvobození všech slovanských národů (Na Balkáně, Polskému národu, Píseň o Marku Hejdukovi aj.). V básni Tvrdá hlava oslavil rodící se sebevědomou sílu národa. V básni Naše chaloupky oslavil lid jako uchovatele české řeči a národního povědomí i nositele příští české slávy. V Písni o ruce mozolné Šolc pozdravil dělnickou práci jako základ světa, nejmocnější společenskou sílu, která „divoké lesy mění na vlast drahou a pustá lada v květné luhy ráje…“.

Šolcova kniha básní Prvosenky je hodna svého titulu: „stala se prvosenkou rozbřeskujícího se jara nových společenských sil našeho národa, bojovým štítem připravujících se zítřků českých dějin“.

Josef Knap

Josef Knap se narodil 28. července 1900 v Podůlší. Studoval v Jičíně na gymnáziu a v Praze a Bratislavě na filozofických fakultách dějiny moderních literatur. Žil a pracoval v Praze, aktivně se věnoval literárnímu a divadelnímu životu, hodně cestoval po Evropě. Zemřel 13. prosince 1973 v Praze.

Knap si získal uznání nejdříve jako kritik. Psal úvahy o poválečné české poezii, později se snažil ukázat mladé literatuře novou cestu.

V povídkové knize Píseň na samotě našel Knap svou základní orientaci v sepětí člověka s rodným krajem. Jeho práce jsou prostoupeny lyrismem, jehož zdrojem je citově prožívaný vztah k přírodě Později ho zaujal problém odloučení od rodného kraje a srůstání s novým prostředím (Cizinec, Pusta, Čas kopřiv). Na okupaci reagoval povídkou Dívčí hlas, v níž je symbolem věrnosti rodu a národu otcovská láska k dceři, a románem Věno, ve kterém oslavil pevnost pouta k domovu a pospolitosti prostých lidí. Nejvyrovnanější autorův lyrismus a úsilí o nový epický tvar se projevuje v jeho souborech povídek Polní kytice a Zaváté šlépěje.

Knap projevoval i odborný zájem o divadlo. Jeho knihy Zöllnerové a Umělcové na pouti ukázaly význam kočovných společností v české divadelní tradici.

František Křelina

František Křelina se narodil 26. července 1903 v Podhradí. Vystudoval učitelský ústav v Jičíně, potom působil na různých místech v severovýchodních a severních Čechách, čas žil v Českém Dubu a roku 1939 se přestěhoval do Prahy. Po devíti letech vězení pracoval jako stavební dělník. Zemřel 2. října 1876 v Praze.

Jádro Křelinova díla tvoří prózy z Podještědí (soubor povídek Hlas kořenů, romány Hlas na poušti, Hubená léta, Puklý chrám, Bábel). Autor zobrazuje scény lásky a obětavosti, všímá si postav venkovských hloubavců, kteří jdou za svou duchovní vidinou, zachycuje politické a hospodářské tvářnosti kraje v letech hospodářské krize a před válkou.

V Křelinových dílech z období nacistické okupace (Klíče království, Amarú, syn hadí) sílí jeho sklon k sympatickému podání života jako neustálého boje dobra a zla. Dílo Každý své břímě z roku 1969 zpracovává téma vypálení Lidic.

Křelina věnoval několik knih i dětem a mládeži. Mezi nejznámější patří „kniha klukovských výprav“ Z bukového dřeva, trojice povídek Zmijí dědek, „román dívčího mládí“ Můj otec kapitán a „fejetonový“ román Cesta do Aiginy.

Stanislav Rudolf

Stanislav Rudolf se narodil 16. února 1932 v Jičíně, mládí prožil v Železnici. Měl zájem o hudbu, chemii, film, publicistiku a cestování. Působil jako učitel, redaktor, později se začal věnovat pouze literární tvorbě.

Rudolf je autorem četných románů a povídek pro dospívající mládež, zvláště pro dívky. Mezi jeho nejznámější díla patří Kopretiny pro zámeckou paní, Metráček anebo Nemožná tlustá holka, Údolí krásných žab, Nebreč, Lucie, Na semaforu zelená a další. Od konce 70. let píše také romány pro dospělé (Barvoslepý, Operace mé dcera, Formule 1 a další). Doposud napsal také dvanáct televizních her pro mládež. Několik jeho knih bylo zfilmováno.

Eduard Štorch

Eduard Štorch se narodil 10. dubna 1989 v Ostroměři. Vystudoval učitelský ústav a později učil ve školách v Podkrkonoší, na Mostecku a v Praze. Po odchodu do penze se věnoval literatuře. Zemřel 25. června a1956 v Praze.

Štorch se zajímal o historii a prehistorii, věnoval se archeologickému průzkumu okolí Prahy, usiloval o reformu výuky dějepisu. Historii, zvláště pravěku, věnoval některé články a studie (Život v pravěku, Praha v době kamenné).

S autorovým zájmem o historii je spjata i jeho literární tvorba. Ve svých povídkách a románech zobrazoval život obyvatel našeho území od konce starší doby kamenné až do začátku budování přemyslovského státu v 10. století. K nejzdařilejším patří ta Štorchova díla, která jsou situována do prehistorických dob. Mezi nejznámější patří Lovci mamutů, U veliké řeky, Osada Havranů, Minehava, Volání rodu a další.

Štorchovy knížky byly zprvu přijímány s nedůvěrou, ale dnes patří k základnímu fondu naší literatury pro děti a mládež.

Václav Čtvrtek

Václav Čtvrtek se narodil 4. dubna 1911 v Praze, kde prožil většinu svého života. Za první světové války žil u dědečka v Jičíně, později se rodina vrátila do Prahy. Po nedokončených studiích pracoval jako úředník a věnoval se literatuře. Od roku 1949 pracoval v rozhlase jako redaktor a autor pohádkových pořadů, od roku 1960 jako volný spisovatel. Zemřel 6. listopadu 1976 v Praze.

Jičínské prostředí, kde Čtvrtek strávil několik let, ožilo po dlouhých letech v jeho nejlepších knížkách o Rumcajsovi, Mance a Cipískovi a v dalších pohádkách. Mezi jeho nejznámější knížky pro děti patří trilogie Rumcajs, Manka, Cipísek, Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka  a Vochomůrky, O makové panence a motýlu Emanuelovi, O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, O víle Amálce a žabce Márince, Vodník Česílko a mnoho dalších. Televizní a výtvarnou podobu dal jeho pohádkám a roztomilým postavičkám Radek Pilař.

Václav Čtvrtek věnoval svou literární činnost dětem. Psal pro ně nezapomenutelné pohádky a příběhy ze současného života. Pouze malá část jehok nížek je určena pro dospělé.

František Věnceslav Jeřábek

František Věnceslav Jeřábek se narodil 25. ledna 1836 v Sobotce. Vystudoval filosofickou fakultu, potom učil v Praze na středních školách, pracoval v redakcích novin a jako poslanec staročeské stany. Zemřel v Praze 31. března 1893.

Jeřábek psal verše i prózu, ale nejvýznamnější je jeho drama Služebník svého pána, kde konflikt vyplývá z poměru mezi podnikatelem a vynálezcem, a na druhé straně podnikatelem a dělnictvem. Méně významné jsou jeho konverzační nebo historické hry.

Jan Gebaurer

Jan Gebaurer se narodil 8. října 1838 v Úbislavicích u Nové Paky, vystudoval gymnázium v Jičíně a filosofickou fakultu v Praze. Roku 1880 se stal profesorem slovanské filologie na Karlově univerzitě. Zemřel v Praze 25. května 1907.

Gebauer svým kritickým přístupem ke zkoumané látce, smyslem pro systematické třídění a logičnost vytvořil celou školu jazykozpytného bádání. Položil základy k historické české mluvnici, studoval historii českých samohlásek, pravopisu, hláskosloví a etymologie. V polovině 90. let začal zveřejňovat závažné práce z historické mluvnice: Historie mluvnice jazyka českého. Druhým jeho životním dílem je Slovník staročeský, který zůstal nedokončen.

Josef Kocourek

Josef Kocourek se narodil 22. ledna 1909 v Brdě u Nové Paky. Stal se učitelem, působil na Moravě. Zemřel na tuberkulózu 31. března 1933 ve své rodné obci.

Kocourek byl už od mládí horečně literárně činný, psal verše, prózy, romány, dramatické pokusy, vedl si deník. Koncem 20. a na začátku 30. let napsal romány Srdce, Žena, Kalendář, v němž se obracjí listy a Zapadlí vlastenci 1932. Posmrtně byly vydány jeho deníky v knize Extáze a básně Loučení a Frývaldov.

V Kocourkových dílech se odráží jeho politické názory bojovně zaměřené proti prvním projevům fašismu v Německu i ČSR. Kocourek, prostý učitel v malé vesničce na Moravě, měl pověst bolševika, ačkoli v důsledku své společenské pozice ani do KSČ vstoupit nemohl.

Zuzana Kočová

Zuzana Kočová (vlastním jménem Liběna Kočová, provdaná Burianová) se narodila 17. srpna 1922 v Jičíně. Stala se herečkou, provdala se za E. F. Buriana. V divadle uvedla řadu svých dramatizací (Jiráska, Majerovou, Máchu, Stendhala) i řadu svých her (Šipky k domovu, Mezi životem a hrou, Bosorka a další). Roku 1975 vydala autobiografický román Pět sešitů ze začátku, o dva roky později novelu Tychonova hvězda, vyprávějící o stárnoucí důchodkyni. Psychologické téma rozvinula také v románu Krajní situace, jehož děj je umístěn převážně na psychiatrickou kliniku. Ve svém zatím posledním románu Čtyři stěny (1982) se autorka zamýšlí nad skutečnými hodnotami člověka, viděného v rodinných a společenských vztazích.

A co na závěr říci o spisovatelích, jejichž život a tvorba je spjata s Jičínem a jeho okolím?

Nechme raději mluvit Fráňu Šrámka:

Když všichni Češi zpívají,
když zpívá každý české země kout,
jak Český ráj by mlčet směl,
ten s písní nejvýš musí dolétnout.“
(Znělka Českému ráji)
 

(Alena Balášová, 1988)