Solange Bied-Charreton / Enjoy

Románový debut francouzské spisovatelky a novinářky Solange Bied-Charreton (1982) patří k těm útlejším knihám (v originále 2012, česky v Odeonu 2014), nedá se říci, že by autorka chrlila knihy jednu za druhou, na francouzské Wikipedii (jiné jazykové mutace její portrét zde nemá) je uveden ještě druhý román s názvem Nous sommes jeunes et fars (Jsme mladí a hrdí, 2014, iLiteratura překládá titul Mladí a povznesení). V jednom z německých komentářů se prozrazuje, že ve Francii byla kniha příznivě přijata, autorka byla srovnávána s M. Huellenbecquem, téma „generace Y“, pro niž je důležité pouze uvedení prožitého do veřejného prostoru, je veskrze aktuální. Mě napadlo spíše srovnání s románem 1948 George Orwella: Děsili jsme se „Velkého bratra“, který řídí naše životy, v životě na sociálních sítích (a nemusí to být jen ShowYou, o níž se hovoří v Enjoy) ale nyní dokonce dobrovolně dodržujeme „pravidla“ (v knize je to jedno povinné video týdně), protože naopak nejen nemáme pocit ohrožení vnitřní integrity, která se u Orwella musela podřídit totalitární ideologii, ale za pravou realitu už nepovažujeme vlastní prožitek, ale jeho zveřejnění, tedy jeho život ve vnějším plánu. Když Charles nemůže získat dívku Anne-Laure, do níž se zamiluje, svou frustraci ventiluje tak, že tajně natočí její milování s jejím partnerem – a groteskní je skutečnost, že tak získá vítězství v soutěži „video týdne“ (ohlasy a žádosti o přátelství přišly na základě zájmu o porno, „o styl gonzo či girl next door“, následovaly sestřihy a parodie atd., film začal žít vlastním životem). A k tomu obsahu velmi přesně směřuje i titul knihy – Enjoy, užívej si to.

Enjoy podle mého názoru ovšem nemá onu průraznost ani Orwella ani Huellenbecqua, přesto je z několika hledisek literárně hodnotnou záležitostí. V prvé řadě je, jak to říkají na prvním místě všechny anotace i komentáře, zachycením virtuálního světa za monitorem, světa sociálních sítí, do něhož se uchyluje před zdejším, fyzickým světem, mladý, čtyřiadvacetiletý muž Charles Valérien, jenž si právě uspořádal existenci pořízením nového bytu a nabytím místa „v organizačním oddělení jedné konzultantské společnosti“ (s. 30). „ShowYou byla nejdůležitější sociální síť na světě. Rozjela se před rokem. S klidem se dalo prohlásit, že na ní byl každý kromě těch, co byli úplně mimo, ačkoliv tihle lidé ve skutečnosti představovali většinu planety. Buď jsem tam, nebo je ze mě společenská mrtvola,“ cituje Kristýna Šťastná na iLiteratuře pasáž (v knize na s. 14), kterou nazývá leitmotivem celého románu.

Důležité přitom je, že tento fenomén dnešního světa autorka nahlíží s přesnou deskripcí, která teprve může být východiskem mimo jiné i kritického pohledu na existenci Charlese, ale i dalších postav. Všichni víme, že fotky na monitoru jsou jaksi zářivější, dokonce zdánlivě reálnější než skutečnost, můžeme jim přidat jména atd. atd. (Solange Bied-Charreton se tomu, jak to všechno funguje, velice precizně věnuje) a zařazováním do alb vlastně nabýt dojmu, že jsme si uspořádali vlastní život. A ovšem, tady se můžeme na okamžik zastavit a říci, že reflexi vlastního života obsahuje už třeba psaný deník, kouzlo zachyceného okamžiku vnímáme s dojetím u černobílých filmů z dětství, natočených ještě na celuloid, a že tato reflexe je vždy onou hodnotou – ztratíte-li vzpomínky (mohli bychom i na toto téma najít nějaký literární příklad), přišli jste o to nejniternější a nejpodstatnější ze svého života.

Jenže, jak už shora poznamenáno, zde jsou úběžníky světa převráceny, to, co platí, je naopak „vně“ naší mysli, ve veřejném prostoru („Ale jak už název napovídá, být na ShowYou znamenalo hlavně ukazovat, co jsme zač.“, s. 14), v příběhu se pak původně soukromý materiál dostává do vztahů s Charlesovým zaměstnáním, stává se dokonce tématem nátlaku jeho šéfa Théa Zamiho, čili se tu najednou hraje jakási nečistá hra (a nakonec je Charles, i když vlastně fakticky pro jiný prohřešek, z práce vyhozen). Starou paní odnaproti pozoruje (jako by ji měl na monitoru), místo toho, aby ji prostě šel navštívit. Technická povaha lákavého virtuálního světa, a to je další významové patro, to důležitější v knize Bied-Charretonové, je usouvztažněna k povaze (a v jejich důsledku i osudu) hrdinů – „Všichni mají jedno společné: neschopnost přijmout a prožít realitu,“ říká Kristýna Šťastná ve své recenzi. Svým způsobem to platí i pro studentku literatury na Sorbonně Anne-Laure, pro niž představují „její“ svět knihy, a přestože je to dívka svobodná, nekonformní (zdůrazňuje, že je důležité jít jde proti, vystupuje s nekomerční hudební skupinou Křiváci) a Charles s ní zažívá okamžiky štěstí, nedokáže naplnit jeho milostné touhy, platí to v plné míře i pro spisovatele Rémy Gauthrina, jehož Anne-Laure obdivuje jako velký literární zjev, jehož knihy nicméně jsou nejen neúspěšné, ale vlastně zcela nepůvodní a zmatené (líčení na konci knihy pak je samo o sobě zcela nepřesvědčivé) či Charlesova otce, jenž zrcadlí nejen životní pohled starší generace, uzavírající se naopak před současným světem, ale jenž byl tím kdo se uzavřel před ním („přísný a upjatý“) uzavřel již v době vlastního mládí (navíc v příkrém protikladu k „všeobecnému veselí“ „sladkých šedesátých let“, s. 25). A v přímém protikladu k době, kdy žil Charlesův otec, jehož smutný konec v léčebně autorka později (s. 28) líčí, je vzápětí sebekriticky charakterizována i generace vlastní. „My se zdáli jiní, zástupci čisté rasy ze země bez nenávisti, ale jako bychom propadli nudě, vydali se napospas zahálce a nechali se ukolébat stádovým efektem.“ (s. 26)

Ještě jednou ocituji recenzentku knihy na iLiteratuře, která shrnuje slovy: „Enjoy je tedy kniha o ztrátě individuality, odosobnění, uniformitě, neschopnosti věci prožívat s emocemi a zúčastněně, o neschopnosti navázat normální vztah. Z lidí se stávají loutky ovládané všudypřítomným soudcem, jenž každého kontroluje a hodnotí.“ Ovšem s tím, že upozorňuje i na „křehkost lidské existence“ a funkci všech těchto úniků před tvrdou realitou, jejich potřebu.

A vrátím se ještě k orwellovskému momentu jazyka, který je součástí tohoto světa: „newspeakem“ označujícím realitu, k níž se Charles s nadšením upíná, je příslušný slovník, který tím, že ji pojmenovává jinými slovy, z ní činí náhle cosi takřka zázračného, blyštivého. Autorka s tímto slovníkem, jak už zmíněno, systematicky pracuje, prvním výrazem v celé knize (absolutním začátkem) jsou slova „v online albu“, a ještě na první straně se hovoří o „sdílení“, o „exotických, vzrušujících, nevídaných a neslýchaných přezdívkách“, „předělávkách do počítačové iluze“, „fotoalbech“ či komentování, a samozřejmě užívá i terminologii nových technologií (náhodně: „ikonka“, „zástupce“, „funkce“, „mód stand by“, „rozhraní“, vše na s. 36).

Když Charles pozoruje svou sousedku, vnímá tyto události nikoli v rámci autentického světa, nýbrž je uzávorkuje do rámce „fotorománu“ (s. 8). Ale stejně tak, jako svět zážitků onoho všednodenního života vnímá i ostatní realitu, například zařizování bytu, když (v kontrastu s dosavadním starým nábytkem, vnímaném jiným slovníkem) podle katalogů vybírá model závěsu „z tenké plachtoviny se závěsnými očky a o rozměrech 250x140 cm“, u něhož je na výběr „ze dvanácti barevných odstínů“, „pětimístnou rohovou sedací soupravu italské výroby se šířkou sedací plochy 44 cm na osobu“ (s. 11) atd.

A lze říci i obecně, že „nový slovník“ koresponduje s uspořádáním reality, kterou vnímáme nikoli v její původní svěžesti, nýbrž už jen takto zprostředkovaně (jsem v tuto chvíli poukázat na slavné studie o fenomenologii vnímání u M.-Pontyho): „Po jakém ráji si stýskat? Ráj byl přímo tady, na displeji. Nevěřil jsem vlastním očím. Očím, co ostatně tyhle holky večer neviděly. Tyhle ne. Projížděl jsem si je po řadě a zase pozpátku. Beztak se jich nedotknul nikdo. Naživo se jich člověk neměl chuť dotýkat, pomalu by si jich ani nevšiml. V online albu se daly ocenit nejlépe.“ (s. 21)

A je to ovšem podobné, jako tomu je se slovníkem ze sféry ekonomicko-podnikatelské. Zase to známe odjinud – jestliže nás místo staré dobré sekretářky přivítá office manager – v knize jsou celé pasáže věnovány „účinnosti“ takovéto řeči. Dva příklady: „V oblasti managementu komplexních programů, tam já zvládám působit v první linii. Klienti mi neváhají svěřovat plnou zodpovědnost za vedení pracovních skupin. Zároveň dovedu vystupovat v klíčových úlohách, které vyžadují vysokou míru odbornosti a skutečně lidskou dimenzi.“ (s. 32) Nebo: „Oni ti nenaservírovali dáreček, ale cestu k rozvoji. Schopnost vzdorovat tlaku a definovat jádra problémů a hybatele změn je naší specializací. Adaptabilita a silná zvídavost naším předpokladem.“ (s. 33)

Z tohoto úhlu pohledu, širšího než je ten, akcentující v recenzích sítě sociální, mi vychází ještě podstatnější skutečnost, totiž že žijeme pod sítí dnešní reality (nebo v této síti), která je bezpochyby v obrovském rozsahu přínosná (o pohodlí se hovoří i v Enjoy), nicméně je na nás vržena a my máme ovšem volbu ji odmítnout, nicméně ocitneme se tak – bez pomoci instrumentů, jimiž jsou právě sociální sítě, moderní technologie, média i newspeak této reality (jazyk katalogů a programových směrnic, „firemních kultur“ atd.) – v jakémsi světě, který již nemá celistvost toho někdejšího světa (doplňme, který samozřejmě měl rovněž své instrumenty, jen o poznání prostší a jednodušší), kterou tenkrát měl. Byl to svět „lineární“, jestliže mám použít protiklad k výrazu v Enjoy, kde se hovoří o „exponencionálním“ růstu (s. 35, nejspíš by mělo být správně „exponenciální“, korektor trochu zaspal; a nemůže mě nenapadnout výraz „růst růstu“, jenž je předmětem těch, kdo mají obavy o osud planety, pravda tento obsah v Enjoy nenalezneme).

Na některých místech knihy se příběh do tohoto starého světa propadá. Je to v místě, kde se popisuje Charlesovo překvapení, když pozná, jak to je mezi ním a Anne-Laure. „Bylo mi, jako když mě střelí. Tak s ním to dělala, s tímhle pidlookým ožralou s plechovým hlasem. S prašivým odpůrcem ShowYou sama poučka, antidobovým nýmandem hlídkujícím v budce před barákem jak nějakej čokl. Bez budoucnosti, bez peněz, bez bytu, bez obleku. Bez sociální sítě, bez kamery, bez profilovky, naprosto bez ničeho. Tenhle cápek s basovou kytarou a tupým výrazem byl milenec Anne-laure Bagnoletové. Co na všech těch exotech viděla? Co na Rémym Gauthrinovi? A co já, pro jí šlo o mě, k čemu jsem jí byl?“ (s. 132)

Na citovaném místě knihy (ty dva příklady ze „světa ekonomiky“) navazuje pasáž o vášni Charlesova šéfa, jíž je tanec („Nikdy tě nelákalo odvázat se a nechat se unášet tóny?“, s. 33), který by mohl být právě tak osvobozením jako zpívání Anne-Laure  s její hudební skupinou, ovšem do té doby, než se – a to se stalo – stane součástí online alb, prezentovaných na ShowYou (stejně tak jako u fotografií, i zde – „člověk byl u vytržení, jako by sám byl u toho“ (s. 34). A soumeznost motivů virtuálního světa a autentického světa tance je podobná, jako u citované počítačové terminologie (na s. 36), kde se tato slova nacházejí v těsném sousedství slov vyjadřujících emoce („nadšení, radost a prostoduchost“, „rozjařené obličeje“, „krutost, pohrdání a pomluvy“), což je podtržené tím, že Charles v tu chvíli pobíhá po bytě nahý. Je zřejmé, že autorka pracuje s opozicemi, dokladů jsem již, ač jsem to původně moc neměl v záměru, snesl přehršel, dalším je třeba „den“ a „noc“ (s. 38, Charles protiklad analyzuje v „pomyslné tabulce“), jiným počítačová identita, lišící se od té fyzické (s. 46), což je jiný druh dvou existencí, s jakými jsem se čtenářsky v poslední době setkal (u NoViolet Bulawayo v „afrických“ a „amerických“ jménech, u Irvina Welshe v osobě Jima Begbie, v řadě případů u Leslie Parry atd.).

Při jisté neprokomponovanosti knihy, již tvoří jakási zvláštní sestava kapitol (recenzentka na iLiteratuře hovoří o jisté „nesoudržnosti“ a o tom, že čtenář může vnímat absenci celku, který by byl „předem promyšlený a systematicky napsaný“, přičemž „chaotičnost“ může být funkční vzhledem k absurditě celého příběhu, potažmo současného světa utopeného v digitálním prostředí“) můžeme snadno přehlédnout, jak se autorka naopak stále a v nových úhlech pohledu vrací právě k jazyku, formám komunikace, zakládajícím určitý obsah a smysl nebo jej naopak postrádajícím. Tím druhým případem bude pohled na ShowYou v přítomnosti kritického myšlení, kdy Charles i Al dospějí k tomuto názoru: „V tomhle pitomém Babylonu člověk těžko rozeznal, co bylo správné a co ne. Naše debaty byly blitky. Kaše, žvýkačky, pošahané slovní průjmy rozlité po chodbách věže bez architekta. Hlášky s všeobecnou platností se řetězily do pekelného monologu, vytvářely tuhou hmotu, co lidé dávili a požírali zároveň, hada, co se zakusoval do vlastního ocasu, lék i jed, výkaly a drobné chybičky, soply, smrtící injekce.“ (s. 96) Následuje výčet nesourodého obsahu, který se vedle sebe objevil na jednom místě.

Opačným případem ovšem bude pasáž v jedné z prvních kapitol knihy, kde Charles uvažuje o komunikaci s otcem, tedy o něčem, co může v životě být zcela zásadní: „O čem se s tátou baví mladý muž, který se baví s tátou? Co to znamená řeč s otcem, otcovská řeč?“ (s. 23, vzpomněl jsem si v té souvislosti na úvodní dojemnou povídku Ťuky ťuk v souboru Něco si vymysli Chucka Palahniuka, kde syn otci, jehož čeká už jen smrt, vypráví přihlouplé vtipy – coby formu bytí s blízkou bytostí).

V knize dále nalezneme celé textové útvary spojené s praxí internetu, e-mailové dopisy (mj. dopis Théodora Charlesovi, s. 135-6, zásilka nové knihy Rémyho Gauthrina, s. 124)) či rozsáhlejší textový formát, příznačný pro počítačový svět, jímž je článek o Rémy Gauthrinovi, formátový se vším všudy podle pravidel Wikipedie (s. 52-56). Na jiném místě čteme „scestné“ „bláboly“ Američana, zástupce společnosti Hair Color (85), kdy vše je „fresh“ (ostatně jedno z módních slov), jako by tyto věty nějakým šíleným mechanismem generovaly svoje další mutace.

Na jiném místě Charles hovoří o tom, že „měl jeden dost zvláštní jazykovědný sen“, kdy coby profesor angličtiny učil žáky neexistující sloveso to bleam, „které se překládalo jako závat“ a rozvíjí celou jeho jazykovou strukturu (s. 115-6). Ale oním scestným blábolem je i Gauthrinův nový román Jako by se stalo. „Sto dvě stránky frázovitého slovního průjmu a ani jedna navíc, fatální repliky a hlavní hrdina (chlápek podobající se Gauthrinovi jako vejce vejci),“ (s. 123) „plácal páté přes deváté, přeskakoval z rejstříku firemní kantýny do preciózního jazyka salónů,“ (s. 124), „narazíme v něm na památné věty: »Byly takové dny, ona, on, noc, noc, která už, ostatně, nebyla dnem« (s. 126), které mají být podivnými parafrázemi vážených spisovatelů jako Scotta Fitzgeralda, Prousta či Flauberta.

A jazyková forma koresponduje s horečnými aktivitami, které někteří účastníci internetového prostředí vytvářejí. Příkladem je dívka, „anonymka“, která „splňovala všechny atributy paranoidní holky z města…“, o níž Charles (kterému se přitom líbí) nevěděl, „Jak se jmenuje, ale znal jsem její oblíbenou erotickou polohu. Pravidelně jsem se na její blog vracel a představoval si ji, jak v Paříži nadává na ulici, jak ve svých nejdivočejších snech kreslí na schůzích pohanské symboly na smlouvy a pálí své výplatní pásky na veřejných místech, jak proklíná anonymy, co zastavují metro, zaplétá si nohy do šňůry od epilátoru, lže mámě, že se bude vdávat.“ (s. 99-100)

Je to ovšem vše daleko méně jednoznačné. Ony dvě reality, autentická a falešná, jak bychom po předchozích vývodech předpokládali, do sebe zvláštním způsobem přesahují – z některých uvedených příkladů by to mělo být zřejmé, na jedné straně jsou kladeny do ostrého protikladu, na straně druhé jedna navazuje na druhou. Proti sobě stojí umělý svět Walt Disney World Resort, kde se platí vlastní měnou (Disney dolarem, s. 79) a realita, vyjádřená v souvislosti s podivným koncem taťky větou „Šílenství vystihuje pravdu bez oklik.“ (s. 62), jinde se různým způsobem postoje sbližují, tak třeba je zajímavá tato formulace: „Začínal jsem chápat Anne-Laure, která stavěla do protikladu ShowYou a knihy. Al, ta utíkala do stránek. Knihy byly němé, byly tajné, nikdo je neměl pod kontrolou. Číst znamenalo žít v ilegalitě. Chtěl jsem si bájit o životech, načíst jich co nejvíc. Knih bez obrázků. Knih, co nesdělují kuchařské recepty a není v nich ani zmínka o dárkových balíčcích…“ (s. 82)

https://fr.wikipedia.org/wiki/Solange_Bied-Charreton

https://www.databazeknih.cz/knihy/enjoy-211218
(zajímavý zvláště neobvykle dlouhý komentář čtenáře Jizi, označující knihu čtyřmi hvězdičkami, v podstatě bych nemusel psát ten svůj)
https://www.iliteratura.cz/Clanek/33619/bied-charreton-solange-enjoy

Ukázka
https://art.ihned.cz/knihy/c1-62969180-solange-bied-charreton-enjoy

https://sujetverlag.de/buecher/enjoy/

Solange Bied-Charreton, Enjoy, Světová knihovna, Odeon, Praha 2014