Úvodní stránka | Smetanova Litomyšl 2019

Smetanova Litomyšl 2019

23.06.2019 22:13

Za Magdalenou Koženou a na Goldbergovy variace. Tak by mohl znít podtitul příspěvku o mé letošní cestě na Smetanovu Litomyšl. To je tematické vymezení, které je samozřejmě platné i v souvislosti s aktuální úvahou nad tím, jak komentář vlastně začít, ale vycházející i z prvotního rozhodování, co si z letošního festivalového programu vybrat, když jsem v den zahájení prodeje vstupenek, letos 6. března, šel s nějakou představou do jičínského „Íčka“, kde si vstupenky už zaběhnutým způsobem pokaždé kupuju, běžel mi myslí – vždy z nějakého konkrétního důvodu – Slavnostní zahajovací koncert s Českou filharmonií, Temlův Kocour v botách, Ambroš Ladies Orchestra, Berliozovo Faustovo prokletí a Ebenův Faust či Šostakovičova Lady Mackbeth Mcenského Újezdu, žena hovořila o Lišce Bystroušce.

Ony důvody – u zahajovacího koncertu se přiznám, že to bylo Čajkovského houslový koncert v podání Josefa Špačka, u Temla jednak skutečnost, že jsem v minulých letech od tohoto současného českého hudebního skladatele slyšel několik skladeb, které mě zaujaly, jednak že se jednalo o moravské interprety (Janáčkova opera, brněnský Dětský sbor), a konečně i ono „zvířecí téma“ (týž důvod by byl pro Lišku Bystroušku, v Plzni jsme viděli před rokem muzikál Cats, ono porovnání s „Kocourem Mikešem“ by bylo zajímavé), s houslistou Miroslavem Ambrošem, kterého jsem slyšel hrát s Janem Mráčkem na ČDH, je v obsazení uvedena také Martina Bačová, kterou znám z jednoho obsazení Ensemble Martinů. O Šostakovičovi mi potvrdil článek ve Festivalových novinách, že se jedná o inscenaci, která by se neměla přehlédnout, v paměti mi vyskočil také rozruch před léty, kdy média komentovala, zřejmě při jiném provedení, to, co prý nepřípustného se dělo na jevišti.

Faustovské téma by pak splňovala onen druhý, v konečné úvaze pak ovšem klíčový, totiž „logistický“ aspekt: oba pořady následují v dvou dnech za sebou (Berlioz, 23. června, Eben 24. června), což je nezbytná podmínka, aby cesta do Litomyšle, z Jičína něco málo přes sto kilometrů, byla s přespáním v osvědčeném penzionu nedaleko Portmonea, tedy i zámku, realizovatelná. Podobným způsobem by ovšem byla zajímavá i Liška Bystrouška s projektem MenART 2019 (ve dnech 21. června a 22. června), kde ve třetí ze třech částí (Na klasické cestě, Na autorské cestě, Galakoncert mentorů) jsou uvedeni Ivo Kahánek, Beata Hlavenková, Lenka Nová, Terezie Kovalová a Petr Nikl, prakticky s každým z nich by stálo za to se setkat. Nakonec nicméně zvítězilo „baroko“ a osobnosti spojené s oběma zvolenými koncerty.

Vedle obou aspektů (tématický, provozní) je tu ovšem i třetí, který si při rekapitulaci ostřeji uvědomuju až nyní, i když to bylo od počátku jasné, že totiž umělci prvního koncertu, nazvaného Magdalena Kožená – Zahrada vzdechů, tedy vedle mezzosopranistky pražský barokní soubor Collegium 1704 a jeho dirigent Václav Luks, mě zajímají proto, že jsem je nikdy naživo neslyšel, zatímco interpreti Bachových skladeb, tedy Roman Patočka, Jakub Fišer a Jiří Bárta, jsou naopak ti, s nimiž jsem se při různých příležitostech už setkal – s prvním houslistou vícekrát letmo při různých příležitostech, na nichž jsem fotografoval, s druhým, houslistou, ale v tomto triu violistou, jsem snad sice nikdy přímo nemluvil, ale pamatuju si ho jako malého klučíka na jednom z koncertů v Kůlně (Kulturní dílna) Jaroslava Krčka, v „kostelíčku“ v Černé-Rváčově nad Lomnicí nad Popelkou, kdy už velmi dobře hrál na housle (jeho otec byl dlouhá léta členem Krčkovy Musiky Bohemiky), u Jiřího Bárty nezapomenu na jeho sympatickou odpověď na mou žádost o fotografování v šatně Španělského sálu, foťte si, co chcete – byl, na rozdíl také od některých jiných, v naprosté pohodě (do Kutné Hory, kde píše Julek Hůlek recenze, jsem se žel ještě nedostal, ač si to už několik let slibuju).

A ovšem ještě dvě poznámky: První, že nejsem ten správný operní nadšenec (to by bylo na samostatné téma), a tedy pro mě nebyla prioritou Olga Peretyatko, která by pro jiné určitě byla na jednom z prvních, ne-li na prvním místě vůbec, a snad jen proto je možné, že jsem Magdalenu Koženou ještě nikdy živě neslyšel. A právě takto mně (a rovněž ženě, která jela do Litomyšle se mnou, a která by se ovšem rozplývala u všeho toho, co k opeře patří, tedy u scény, kostýmů, sborů) to mohlo vyhovovat, protože tohle je koncertní projekt. A za druhé, nemusím poznamenávat, že nejlepší by bylo, kdyby to člověk vůbec neřešil, na nic se neohlížel a na měsíc se nastěhoval do Litomyšle. A v souvislosti s touto představou jsem si uvědomil, jak festival rok od roku roste, poslední koncerty přesahují do července, čtvrtina položek jsou operní představení (v jednom z čísel Festivalových novin), festival je dokonce někdy uváděn jako „operní“.

Právě to je nicméně poněkud zkreslující, samozřejmě tato jedna hudební oblast je tou, která dává Smetanově Litomyšli lesk, a přitom je logicky vkloubena do historie jménem skladatele, autora prvních velkých národních oper, který zde žil. Nicméně pro úspěch takovýchto podniků v dnešní době je takřka nezbytná určitá plnost a přítomnost určitých formátů, jako je třeba „program pro děti“ a vůbec „doprovodné programy“, které představují pro návštěvníka města náplň v době, kdy neposlouchají hudbu. A tady jsem si už při první návštěvě (nevím, zda jsem to okomentoval, myslím, že ano) uvědomil onu cílevědomost organizátorů a šťastné propojení jich a politické reprezentace na příslušných úrovních, jejich výsledkem je přítomnost nejvýznamnějších architektů a výtvarných umělců na festivalu a ve městě.

Už před lety, kdy jsme podnikli v rámci letního soustředění do Litomyšli výlet s Karlem Jakubů a KSOKrMem, jsme si užili nejen domluvený interní koncert na právě nově instalované moderní varhany právě v tom kostele, v němž se uskutečnil druhý ze dvou letošních koncertů mé letošní cesty (kostel Povýšení sv. Kříže), ale i onu úžasnou vzdušnost prostředí klášterních zahrad, tehdy už s plastikami Olbrama Zoubka v úžasné historické atmosféře dvou protilehlých monumentálních kostelů a zámkem v pozadí (realizací klášterní zahrady byla pověřena dnes už neexistující architektonická kancelář, která později realizovala i rekonstrukci jičínské Valdštejnské zahrady, tedy zámeckého parku). A ovšemže pak ještě dalším výtvarným motivem byla rekonstrukce unikátního objektu, nazvaného podle jeho obyvatele Josefa Portmana Portmoneum (onu odchylku a/o snad nemusím vysvětlovat). Výstava Mánie Josefa Portmana v domě U Rytířů na Smetanově náměstí je zařazena do letošní složky, která se letos již po patnácté stala systémovou částí Smetanovy Litomyšle pod názvem Smetanova výtvarná Litomyšl.

A právě v klášterních zahradách pak je nutné hovořit ještě o další vrstvě festivalu, která pod titulem Festivalové zahrady představuje další polohu festivalových zážitků, totiž uvolněného společenského setkávání v rámci bohatého programu na pódiu, zahrnujícího nejrůznější vystoupení, ale i promítání filmů či souběžně přístupné přímé přenosy některých pořadů, ale také jednu z možností relaxace na sedacích vacích (úžasný nápad, letos jsme jej využili) či lehátek či prostě posezení na trávníku, pořady pro děti, možnosti objednat si piknikový koš či posedět u kvalitní kávy pod deštníky přilehlé kavárny.

Výtvarná Litomyšl byla pro nás i na této cestě důležitou složkou návštěvy festivalu. Neměl jsem to předem nijak promyšlené, s vědomím, že tak jako tak není takřka možné obejít všechny expozice a bude nutné se rozhodovat s aktuální trasou, časem a vlastními limity soustředěné mysli, pohody a třeba i chuti si v tu či onu chvíli si sednout ke kávě či chlebíčku. První naše cesta vedla do velkého barokního kostela, piaristického chrámu nalezení sv. Kříže, v jehož kobce jsme před dvěma lety viděli objekt Magdaleny Jetelové, sarkofág s názvem The Essential Is No More Visible, zřetelným podél jeho dolního okraje, vznášejícího se nad světlem. Také letošní instalace s názvem ExCitace Daniela Pešty má světelnou povahu: sestává ze dvou částí, vnitřním světlem zářícího objektu nazvaného Ježíš v plodové vodě, doprovázeného magickým ženským dechem, v kryptě, na zavěšeném plátnu pod moderní výtvarnou intervencí pak jakési Boží oko, tedy spíše oko lidského tvaru, které je nicméně pendentem sdělení duchovní povahy, patřičné v tomto prostředí. Tuto intenci potvrzuje citát „Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou, neboť jsem opuštěný a ztracený.“ (Žalm 25-15) jenž můžeme vnímat pochopitelně jak ve čtení křesťanské tradice, tak obecné existenciální situaci člověka moderní doby. Obraz Božího oka se pak v horizontální rovině „odráží v hladině skleněného objektu Václava Cíglera“; ten jsme neviděli, zřejmě byl patrný až ve večerních světelných podmínkách, nicméně s Václavem Cíglerem jsme se setkali v jiné instalaci, totiž naproti Galerii Václava Sklenáře, kde je ve vodní nádrži umístěn jeho objekt (v obvyklé spolupráci s Michalem Motyčkou), ostatně i v tomto chrámu se Cígler a Motyčka prezentovali v minulých letech (2014, 2015, Světelný kříž aj.).

V rámci už zmíněného každoročního projektu MenART jsme navštívili prostor někdejší Augustovy tiskárny (z obecného vzdělání si ji ti starší nejspíš pamatují z komunikace s Boženou Němcovou), jejíž smutné osudy posledních desetiletí lze číst na jejích stěnách. V půltisícileté historie pozoruhodného kulturního objektu, vylíčené ve vstupní chodbě vedle stolkem s dívkou (vstupné dobrovolné), pro niž je toto aktuální využití příslibem návratu z devastované podoby posledních desetiletí, k němuž vede projektový záměr vybudovat zde v budoucnosti galerii, zatímco dnes ještě ze stěn čiší industriální atmosféra různých nápisů, čmáranic, plakátů, čouhajících drátů či vyrvaných zásuvek atd.. Na stolech ve středu haly v přízemí jsou práce třech mentorů, Milana Caise, Petra Nikla a Maxima Velčovského, jejichž hlasy pak slyšíme ve videozáznamu na obrazovce vlevo, od stropu pak visí svitky s jejich obrazovými a textovými portréty. Řadu předmětů nalezneme jednak zde, jednak v místnosti u schodů (objekt prostoru několika vzájemně skloubených ploch dveří reprezentuje výstavu na internetových materiálech) a pak ještě v několika dalších místnostech v patře nad úzkými schody v prvním patře, kde si pak můžeme v jiné někdejší tiskárenské hale prohlédnout realizace v několika velkých vitrínách workshopu. Kurátorkou výstavy je Lenka Lindauerová, významným způsobem na projektu percipuje nadační fond Bohemian Heritage Fund.

Kruhy a čáry v Zámeckém pivovaru jsou druhou z výstav Smetanovy výtvarné Litomyšle. Je projektem kurátora Adama Hnojila a je uspořádána k padesátinám mecenáše, galeristy a svěratele Davida Železného. V expozici jsou exponáty ze sbírky Karly a Davida Železných, zaměřené, jak napovídá titul a formuluje i anotace „na abstraktní a geometrickou tvorbu významných autorů, jako například Jiřího Koláře, Květy Válové, Magdaleny Jetelové, Aleše Veselého, Vladimíra Kokolii, ale i autorů u nás méně známých – třeba Františka Kyncla. Mne samotného zaujala plastika Král Jana Koblasy, jeden list Milana Grygara, některé struktury, celý soubor ovšem není rozsáhlý, pouze ve dvou přízemních místnostech (minule byly exponáty i nahoře, pravda, tam je zase trochu zvláštní světlo), tedy jakási komorní sestava, nicméně příjemná ikonickými jmény určité podoby českého výtvarného umění.

To už ale byl čas před koncertem, o něm nicméně až ve třetí části tohoto komentáře.

Druhý den byl ještě pestřejší, samozřejmě, bylo víc času. Po snídani jsme se vydali přímo na zámek a naše první cesta vedla do Zámeckého sklepení. Tam jsme to minule nestihli, byl jsem zvědav jednak na unikátní a rozsáhlou sbírku soch Olbrama Zoubka, jednak jsem přemýšlel obecněji nad využitím sklepení či podzemních chodeb v různých lokalitách (opravené sklepy třeba na zámku v Lomnici nad Popelkou, kde dělají rovněž oblíbené degustace vína, v budově gymnázia v Nové Pace, kde se mohou výtvarně prezentovat či dělat muziku studenti či pozvaní), nebo naopak lákavé, ale zcela nevyužité nabídky v řadě měst (podzemí zámku a budov na náměstí v Jičíně), nemluvě o všech těch dalších alternativách podzemí (stříbrné doly v Kutné Hoře, zpřístupněné podzemí ve Slavonicích, vojenské objekty v severních Čechách, nebo dokonce Boskovské jeskyně – ale to už jsme opravdu daleko od tématu, ale vzpomněl jsem si na Václava Cílka, jenž hovoří o kultuře těchto prostorů rovněž v širokých souvislostech). Nemám úplně jasno o parcipujících subjektech, muž, který nám prodával vstupenky a stará se tam o víno, se mi snažil trochu to vysvětlit, vinaři, kteří zde provádějí i degustace a prodávají místní víno, tyto zároveň galerijní prostory provozují, je to dobrá symbióza dvou kultur – výtvarného umění a vína. Dole je zima, nabídli nám pléd, v degustačních místnostech je o něco málo tepleji.

Partcipace Olbrama Zoubka je výraznější než v běžných galeriích či muzeích. Po řadu sezón opravoval sgrafitta zámecké fasády, každé políčko se od těch sousedních liší a je tak vždy originálem. Sbírka, kterou sochař, napůl Litomyšlan, městu věnoval, zde našla místo s úžasnou atmosférou, kromě toho člověk pomyslí nejen na návaznost na plastiky v zámecké zahradě, ale také v Praze – na Petříně a posmrtnou masku Jana Palacha na mé alma mater (Filozofické fakultě UK), takže to beru podobně osobně, jak je osobní tato expozice. Je to vždy „andělský“ zážitek, ještě jsem si teď vzpomenul na onu dvojici muže a ženy u pódia v evangelickém kostelíku v Trutnově, dnes Koncertní síně Bohuslava Martinů. Sbírka v Litomyšli je rozsáhlá, jsou vystavena i starší díla, na nichž je patrná i návaznost na českou sochařskou tradici, zároveň – se smrtí umělce před dvěma lety (2017) – mě nemůže nenapadnout myšlenka, jako bychom se ocitli v nějakém moderním podsvětí antického světa, kde špalír soch sleduje přicházejícího pozemského poutníka. (Situace antického dramatu ostatně invokovala i instalace oné největší výstavy na Pražském hradě, listopad 2013 – březen 2014). Tak působí prostor největší haly, další díla (např. i reliéfy) jsou v dalších částech podzemí.

Duchovně spřízněné je i Srdce pro Václava Havla, které doplnilo expozici od roku 2014. Autorem uspořádání je architekt Josef Pleskot, autory ústředního objektu Lukáš Gavlovský a Roman Švejda, materiál je několik set kilogramů roztavených zbytků nedohořelých svíček (2,3 tuny), které byly po smrti Václava Havla odklizeny z pietních míst, z největší části u sochy sv. Václava na pražském Václavském náměstí, do akce se zapojila i další města. Objekt byl nejdříve vystaven na piazzetě Národního divadla, posléze se přemisťoval na řadu míst (podrobnějí popis je na Wikipedii), v Litomyšli už se – v Litomyšli byl vystaven v Zámeckém pivovaru již v roce 2012 v rámci příslušného ročníku Smetanovy Litomyšle, nyní našel místo v zámeckém podzemí. U Srdce jsou postaveny štafle, jeho tvar je zřejmý, když člověk vystoupá po nich nahoru a spatří jej shora, jiná možnost je vstoupit do jeho tvaru (trochu mi to připomíná objekt italského sochaře Claudia Parmiggianiho v Sobotce). Na stropě a po stěnách jsou stovky zrcátek, na stěně je pak dotyková obrazovka, na níž je možné si pustit několik streamů, jeden z proslovů Václava Havla, záběry z vernisáže atd. Součástí expozice je plastika Strážci Olbrama Zoubka (Jan Palach a Jan Zajíc), čímž jsou obě části expozice významově propojeny.

Pobyt v podzemí nás příjemně zchladil (venku bylo už před obědem mnohem tepleji než včera), a cesta vedla po schodech s nízkými stupni (pro výstup rytířů na koni?) do druhého ochozu, z něhož je jednak pozoruhodný pohled do prostoru Zámeckého návrší i k dalším horizontům města, a kde byla naším cílem Městská obrazárna. Ve vstupním prostoru jsou v současnosti na protilehlých stěnách dvě informační plochy, vlevo s osobnostmi, které se zasloužily o výtvarné umění v Litomyšli (uvedeni mj. též Josef Portman či Arne Laurin, tedy Arnošt Lustig, ze starších František Ambrož Stříteský, děkan piaristické koleje, známý z politického monstrprocesu v padesátých letech), vpravo historie Městské galerie v datech, tj. od doby jejího založení v roce 1925 přes období spojení s muzeem do podoby, později kritizované jakožto nevyhovující, s názvem Vlastivědné museum a galerie v Litomyšli, až po dnešní právní podobu od roku 2004, kdy je to Městská galerie Litomyšl. Na webových stránkách nejsou pak v základním přehledu uvedeny podrobnosti o době uzavření galerie a nové dramaturgii v posledních několika letech (ale ano, jsou tam, v následujícím podrobnějším popisu). Od roku 1994 se rovněž změnilo i samotné umístění galerie, jež je i nadále v druhém patře zámku, ale v jeho západním křídle. Dům U Rytířů na Smetanově náměstí, kam se posléze dostaneme na výstavu Josefa Portmana, rovněž patří pod tuto instituci, od roku 1977. (Tak jsem si to sám musel trochu ujasnit, protože těch právních subjektů je přehršel, včetně instituce samotného festivalu, budov, tedy Státní zámek Litomyšl, Smetanova Litomyšl, o.p.s., tedy Národní hudební festival Smetanova Litomyšl, atd.).

Popis toho, co je v Městské obrazárně k vidění, lze nalézt na stránkách Městské galerie v Litomyšli (pro podrobnější přehled mají pěknou publikaci). Proto jen stručně. Expozice je dramaturgicky skvěle rozvržena po jednotlivých tématech, přičemž jedním z prvních je vztah ke knize, jenž je právě v Litomyšli jednou z významových dominant výtvarného dění, dalším tématem jsou malíři, u nichž je klíčový jejich vztah k městu a regionu, výrazným námětem je přitom obraz krajiny (Julius Mařák a jeho žáci, mj. Alois Kalvoda), dalším pak manželská dvojice Matičkových, tedy Anny Matičkové-Theinové, pocházející z židovské litomyšlské rodiny, která se v Praze seznámila se studentem architektury Josefem Matičkou, bibliofilem a sběratelem umění, později, při jeho zdravotních potížích rovněž malířem – v 70. a 80. letech Matičkovi věnovali rozsáhlý soubor obrazů městu. U jednotlivých námětů se návštěvník zorientuje prostřednictvím přehledných souhrnných popisů, v expozici najde celou řadu zvučných jmen, k nimž patří třeba Josef Čapek, Max Švabinský, Emil Filla, Julius Mařák (velký obraz lesní krajiny), Jan Zrzavý, František Tichý, pochopitelně Olbram Zoubek, překvapilo mě jméno Antonín Dvořák, syn mlynáře v Němčicích, malíř a také fotograf.

Po čase na občerstvení na oblíbeném místě, tj. bufetu v ulici vedoucí ze Zámeckého návrší kolem „Jiráska“ ústící do náměstí, hned za rohem Galerie Zdeněk Sklenář s nepřehlédnutelným plakátem expozice Slavnost hrdinů – Edice 27 linií, se zobrazením smějícího se muže s široce otevřenými ústy. Otevření na zvonek, po schodech nahoru, dvě malé místnosti, ale vše, co tu je vystaveno, jsou skvosty. Nebudu uvádět ceny, na které jsem se paní galeristky vyptal, ale nádherné jsou barevné grafiky Karla Malicha, jenž měl v roce 2013 velkou soubornou výstavu v Jízdárně Pražského hradu a jehož tvorba (sledovali jsme ji coby jednoho z nejvýznamnějších současných tvůrců) je v podstatě uzavřena (umělci je v současnosti 94 let), takže se pro sběratele opravdu nabízí ten správný okamžik. Nu a pak Zdeněk Sýkora, Václav Boštík, Milan Grygar (z té série „slepiček“), Krištof Kintera. Nu a pak ještě jedna příjemná záležitost, povídali jsme si o překladech Lao Tse / Lao C´ / Laozi, zde v souvislosti s bibliofilským vydáním s ilustracemi Wu Yi (se starým čínským mudrcem se roztrhl pytel – což je samozřejmě dobře – jsou tu, vedle klasiky Oldřicha Krále jména David Sehnal, Berta Krebsová, ilustrace Karel Malich, Jan Merta).

Poslední výstavou, kterou se nám podařilo shlédnout (byla by ještě celá řada dalších, která by stála za to, určitě Zorka Ságlová, Obrazy, tapisérie, fotografie v Galerii Miroslava Kubíka, Expresionismus v Galerii Kroupa se jmény Filla, Kubišta, Slavíček, Špála, obě galerie na Smetanově náměstí) byla Mánie Josefa Portmana „Vy jste unikum milý Portmane“ v domě U Rytířů (patří k Městské galerii). Dali jsme přednost této expozici před druhou možností z tématiky Studeňanského Mistra, „Cestopisáku Josefa Váchala“ v Portmoneu, připravené k padesátému výročí úmrtí jeho a jeho partnerky Anny Mackové, a zřejmě jsme učinili dobře. Říkal jsem si už delší dobu, že by si Josef Portman opravdu zasloužil nějakou podstatnější veřejnou prezentaci. A nyní jsem si jen posteskl, že takto skvěle, odborně kvalitně a vizuálně atraktivně vypravená (slova „velkoryse koncipovaná“ v anotaci katalogu Smetanova výtvarná Litomyšl jsou zcela oprávněná) výstava je jen dočasnou (16. 6. – 8. 9., na druhou stranu: měli jsme to dobře načasované, kdybychom přijeli o týden dříve, tak jsme to neviděli) a nikoli stálou expozicí.

V centru prostoru v přízemí je replika prostoru v Portmoneu (za vstupním dveřním rámem po stranách celé plochy výmalby stěn, části nábytku atd.), v dalším prostoru mnohé, co si pamatuju ze sbírek pražského Památníku národního písemnictví při někdejších projektech v osmdesátých letech, a co je zde ve vrchovaté míře zapůjčeno. Fotografie, Portmanovy tisky jeho oblíbených autorů, E. A. Poea, Otokara Březiny, Charlese Baudelaira, Mechthildy Magdeburské, Portmanovy fotografie a portréty, participace všech autorů onoho společenství výtvarných umělců, Jana Konůpka, Jana Zrzavého a pochopitelně Studeňanského Mistra, jehož vyřezávané potvůrky na stolku mě obzvláště potěšily (nechyběly ovšem ani Pláň astrální a Pláň elementální). V první patře po úzkých schodech nahoru (i zde po stěnách) další tisky, velkoformátové, např. i Máchův Máj. Vedle originálů knih, rozevřené na jedné straně (dvojstraně) umožňovaly další prolistování malé dotykové obrazovky.

Na zadní straně skládačky je uveden rozsáhlý doprovodný program výstavy, zahrnující tři komentované prohlídky s autorkami výstavy (Unikum Portman, Mánie Josefa Portmana, „Božská opilost“ Josefa Portmana), promítání „Z Portmanovy filmotéky“, programy pro rodiče i s dětmi či pro děti nebo i pro pedagogy (více než půl tuctu položek, mj. s tématy knižní vazby, linorytu či tvorby autorských knih). Potěšující skutečností je, že v PNP probíhá grant s titulem „Josef Portman (1893 – 1968). Regionální osobnost s evropským přesahem“, jejímž výstupem má být kolektivní monografie „Josef Portman (1893–1968). Na pomezí bibliomanie“.

III

Tak a konečně vlastní koncerty.

Převlečeni (úterý, 18. června) spěcháme na „ouverturu“ do Zámecké jízdárny (v loňském roce jsme zde byli na koncertu Tutti Vivaldi s Ivanem Ženatým, Ivou Kramperovou a Ženatého americkými studentkami) v 19 hodin (vyznačeno na vstupence), teprve v nějakém z dalších materiálů zjišťuji, že jedním z účastníků je dr. Petr Veber, a také ho už vidím ve společnosti uměleckého ředitele a dramaturga festivalu Vojtěcha Stříteského, zdravím hudebního publicistu, s nímž jsem v zimě spolupracoval, a představuji se panu řediteli, za chvilku se objevuje Veronika Paroulková, Vebrova partnerka a spoluzakladatelka a spolupracovnice portálu Klasika⁺ s maminkou. Ptám se, jak to všechno stíháte, odpověď: „Nejíme, nespíme.“ Ano, to je jejich styl práce, v noci píší, ráno je recenze publikována.

Ale už to začíná. Zámecká jízdárna nádherně vyzdobená, v zářivě červeno-zelené kombinaci, příznačné pro vizuál festivalu (kravaty pracovníků, grafika Festivalových novin atd.), a tady už vidím i emblém „Kultury⁺“, a jak se postupně otevírají informace, dozvídám se právě ve Festivalových novinách, že Petr Veber a Veronika Paroulková jsou spolupracovníky festivalu v oblasti operní tvorby. V druhém čísle novin je Veberův rozhovor s Magdalenou Koženou „V barokní hudbě na chvíli zapomeňme na svět venku“ a informace o spolupráci dirigenta souboru Collegium 1704 Václava Lukse s mezzosopranistkou. Na jevišti jsou nyní tři osobnosti, pan ředitel zahajuje otázkou na Václava Lukse, s Veberem se pak střídají v ohmatávání tématu, tedy jakým způsobem se Václav Luks dostal k hudebnímu materiálu, jenž je na programu dnešního koncertu, čím jsou zajímavé i méně známé skladby, které i právě proto Václav Luks spolu s Magdalenou Koženou vybrali do projektu, jak vlastně tento projekt, pojmenovaný Zahrada vzdechů (někdy také Zahrada barokních nářků), vznikl. Dramaturg festivalu upozorňuje na české překlady v katalogu vzhledem k dramatickému obsahu celého projektu i jednotlivých skladeb.

Ústřední myšlenka jsou dramatické, tragické osudy žen, jejichž jména jsou hluboce vklíněna do základů evropské kultury. Při prvním pohledu do katalogu se pokouším rozpomenout – při vědomí či tušení onoho obrovského rozsahu souvislostí, vycházejících z mytologie a transformující se v literárních, výtvarných a hudebních dílech po tisíciletí, a intenzívně v posledních pěti stech letech – na jednotlivé příběhy, obrazy, knížky. „Ariadnina nit“, až do běžného života se promítl námět, související s dalšími tématy, dodnes aktuálními, někdy dokonce v nových kontextech znovu aktualizovanými, jako je labyrint (celá gotická chrámová kultura, ale i dnešní společenství v nově budovaných labyrintech), Théseus, do něhož se Ariadné zamilovala, coby jeden z nejznámějších antických hrdinů, Minotaurus. Ariadné (Ariadna, Arianna, Nejsvětější) už v Odyssei, Tizian, Tintoretto a další renesanční malíři, ale i moderní, Lovis Corinth, v hudbě opery: Monteverdi, Benedetto Marcello (na tomto koncertu v Litomyšli), Händel, Haydn, J. A. Benda, Richard Strauss, Martinů, z nejsoučasnějších Harrison Birtwistle (tady už si vypomáhám Wikipedií), jeho Minotaur, a ovšem toto téma: Picasso (Minotauromachie), Max Ernst, Friedrich Dürrenmatt, Jorge Luis Borges. Podobně Armida u Torquatta Tassa (Osvobozený Jeruzalém) a desítce oper (mj. Lully, Salieri, Gluck, Mysliveček, Haydn, Rossini, Dvořák). To vše se nevztahuje k našemu tématu koncertu v Litomyšli bezprostředně, zmiňuju to jen proto, abych naznačil ono pozadí, na němž mohl posluchač hudbu na nádvoří zámku vnímat, s prvořadým aktuálním zážitkem z výkonů umělců.

Přesto ještě – přehledněji a více k samotnému programu – k příběhům ženských hrdinek, které prezentovala Magdalena Kožená a Collegium 1704 pod taktovkou Václava Lukse. Hned druhý den jsme si mohli o nich přečíst přehledně („podle abecedy“) hned druhý den v recenzi Petra Vebera, jenž ocenil výkony umělců všemi možnými hvězdičkami (můj příspěvek snad snese delší citaci): „Seřazeny pěkně podle abecedy, jsou dávné hrdinky tvořící sestavu úterního koncertu téměř jakýmsi almanachem námětů, které po staletí kolovaly Evropou mezi literáty, výtvarníky a hudebníky. Byla to vesměs témata antická, případně starověká biblická, promísení mytologie, legend a historie. […] Agrippina sice byla přítomna jen v podobě Händelovy operní předehry, ale jde o postavu ze stejného rodu - sestru císaře Caliguly, která otrávila římského císaře Claudia, aby se mohl císařem stát její vlastní syn Nero. Ten ji však potom odstranil… Angelica je v italském renesančním eposu Orlando Furioso, který na začátku 16. století napsal Ludovico Ariosto, asijskou princeznou na dvoře Karla Velikého, která pečuje o zraněného nepřátelského vojáka, do něhož se zamiluje a s nímž nakonec uprchne do Číny. Angelica ožila na začátku druhé poloviny koncertu v kantátě Leonarda Lea. Tento výjev nebyl nesen pláčem, lamentací ani rozzlobenou odhodlaností, ale láskyplností. Pozitivní hudba! I takové polohy samozřejmě umí pěvkyně vyjádřit s věrohodnou přesvědčivostí. / To Arianna, česky Ariadna, opuštěná Théseem, na břehu ostrova Naxos naříká a pláče a dívá se za lodí odplouvající na širé moře se směsí výčitek, rezignace a žalu. Epizoda z antických bájí o dceři krétského krále a královském synovi z Atén a konci jejich lásky; i v podobě pro pouhý jeden sólový hlas a nevelký ansámbl zpracovaná Benedettem Marcellem – co do mnohotvárnosti a barvitosti a výstižnosti bolestného výrazu – velkolepě. Nejen ve vokálním, ale i v orchestrálním partu. Před přestávkou vrcholné číslo dobře vystavěného programu. / Armidu, saracénskou – tedy muslimskou - princeznu a její neopětovanou lásku k rytíři Rinaldovi, dostal do kulturního povědomí epos Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa z konce 16, století, zasazený do let první křížové výpravy. Opuštěná Armida zuří, je rozhodnuta Rinalda zničit. Později však prožije obrácení, je pokřtěna - a díky tomu získá pak i jeho lásku.“ (Spolu s charakteristikou jednotlivých a hodnocením skvělých výkonů Veber pokračuje i u dalších jmen, v citaci jsem je uvedl kurzívou.)

Samozřejmě „tím hlavním byla přece jen hudba, hudební vystižení psychologie, emocionálních stavů, vypjatých okamžiků,“ jak jsme četli v citované recenzi. „Společným jmenovatelem výjevů zachycujících tragické stránky lásky je Itálie doby baroka, prvních tří desetiletí osmnáctého století, kdy už hudba velmi přesně dokázala vyjádřit intimní dramata, typicky stylizované emoce – žal, vzdor, vášeň, bolest, radost nebo odhodlání,“ uvádí komponovaný pořad, jenž byl s mimořádným úspěchem natočen na album, úvod v katalogu.

Program koncertu s předpokládaným trváním dvě hodiny (20.00 – 22.00) a jednou přestávkou byl sestaven z kantát autorů, jejichž datum narození se překvapivě vejde do intervalu deseti let (jak na to před chvílí upozornil právě Václav Luks), dramaturgie byla rámována dvěma díly Georga Friedricha Händela, a střídaly se, jak to bývá, skladby či části instrumentální s vokálními. Sólistka přišla na pódium – ženy se zajímají, takže ve fialové jednoduše splývavé róbě – při první skladbě Armina abbandonata / Opuštěná Armida. Po instrumentální skladbě Maria Dolorata Leonarda Vinciho následovala Atalia Francesca gaspariniho a poté, před přestávkou skladba téhož názvu jako to první, tedy Opuštěná Armida Benedetta Marcella. Souhlasil jsem s tím, co jsem si poté přečetl ještě jednou i ve Festivalových novinách, že právě tato skladba je „mimořádně povedená“, řekl bych famózní. Dvacet minut se v obměnách vrací téma, a když už myslíte, že to musí skončit, rozjede se muzika nanovo.

Atmosféra na nádvoří, v níž bylo patrné, jak Magdalena Kožená navázala kontakt přes vlastně komorní formát celého souboru s publikem, se aplausem po této skladbě přenesla do druhé poloviny koncertu, a posluchači – a ti, kteří seděli blíž pódiu i vizuálně – si mohli užívat proměn hudby, která je v podání Collegia 1704 neuvěřitelně barevná. Dirigent Václav Luks se neskutečně pokládá do každé noty, kterou ukazuje nikoli u dirigentů obvyklými „velitelskými“ gesty, ovládajícími orchestr „shora“, nýbrž naopak vnořením celého těla takřka do dřepu a výraznou mimikou obličeje, takže mi s prominutím připomíná jakési expresionisticko-kubistické vyřezávané plastiky, nicméně to, co vychází z orchestru, je dokonale sehrané, okamžitě jinak barevné, plné emocí i při oné preciznosti. Stejně tak se mezzosopranistka jednak dokáže dokonale sžít s hudebníky, v některých pasážích coby dva rovnoprávné hlasy, jednak i přenést pocity postavy do gest a výrazu, jenž je součástí projevu hudebního.

S průběhem další části koncertu, v němž zazněla árie Leonarda Lea Angelica e Medoro, poté Dídó opuštěná Dominica Natale Sarra a v závěru Händlova kantáta Héró a Léandros, nadšení publika se ještě postupně stupňovalo, když před dvěma přídavky přišlo standing ovation, opakující se znovu po nich a potvrzující přesvědčivost výkonů. Čas po přídavcích – takřka půl jedenácté. Dovolím si ještě alespoň krátkou citaci ze zmíněné Veberovy recenze na K⁺, protože je to formulováno tak, že bych podepsal každé slovo: „Zdůrazňovat, že Magdalena Kožená zpívá dokonale, s velkým emocionálním nasazením, že její hlas má typickou lahodnost a nestárne, je asi zbytečné. Připomínat, že Collegium 1704 – vedené Václavem Luksem s mimořádným, ani na vteřinu nepolevujícím entusiasmem – hraje stejně dokonale, ve výrazu a stovkách detailů bohatě, nerutinně, je nošením dříví do lesa. Tak snad jen konstatování, že jde o spojení, které oběma stranám sluší, znalecké a současně výsostně muzikální spojení, které v součtu dává publiku obrovskou porci hudebního potěšení a k tomu i hodně poznání. Některá čísla byla nedávnými objevy z italských archivů, ale i obě Händelovy kantáty z jeho učednických italských let jsou neoposlouchanou hudbou.“

Když jsme vycházeli ze zámku, vracela se mi na mysl ještě jedna drobnost. Jedna z houslistek souboru mi připadala povědomá, kromě toho vím, že „barokáři“ představují jakési společenství a jejich počet není neomezený. Doma jsem si ověřil, že je to opravdu Simona Tydlitátová (i vzhledem k muzice jméno, které nelze zapomenout), a že jsem ji určitě už slyšel s Musicou Floreou, kde hrála na barokní housle spolu s Dagmar Valentovou. Jen si nevzpomenu, kde to bylo. Už jsem chtěl jít, ale před vchodem do zámku byla ještě autogramiáda. Sám autografy nesbírám, ale nakonec dobře, fotoaparát jsem do Litomyšle tentokrát nebral, takže bude alespoň žena mít podpis. A tak jsem si „vyfotografoval“ do paměti podobu, která mě z bezprostřední blízkosti zase ještě překvapila (přihodilo se mi to již několikrát), jako vlastně i v průběhu celého koncertu, ale je to zase až příliš osobní, než abych se to pokoušel formulovat. A Václav Luks ve tváři neztratil výraz nadšení, když se podepsal pod fotku souboru.

Druhý z koncertů (Goldbergovské variace, 19. června, Kapitulní chrám Povýšení sv. Kříže) se konal v prostoru, který jsem jako koncertní v rámci Smetanovy Litomyšle ještě nezažil. Takřka proti druhému z bočních vchodů do chrámové lodi bylo umístěno poměrně dost vysoké pódium (vzhledem k tomu, že zde pochopitelně nemůže být svažité jeviště koncertních síní), prostor zajímavě nasvícený (přičemž se barevnost v průběhu večera změnila z průzračně tmavě modré do červené). V úvodu vystoupil opět Vojtěch Stříteský s organizační poznámkou, že je pravděpodobné, že plánovaná přestávka bude zkrácena na pouhých deset minut vzhledem k tomu, že se přece jen dalo do deště (předtím se nám v mezičase mezi přeháňkami podařilo dojít po převlečení na místo, v průběhu koncertu bylo chvíli opravdu slyšet prudkost deště).

Dramaturgie koncertu spočívala v první kratší polovině dvou sólových skladeb (orientační časy obou skladeb 20´ a 14´), zatímco druhá část se skladbou, která dala koncertu název, zabírala takřka hodinu (orientační čas 58´). Vedle sebe se tak ocitly dvě skladby zhruba ze stejného tvůrčího období, kdy J. S. Bach pobýval v Köthenu, violoncellová Suita č. 4 C dur BWV 1009 v podání Jiřího Bárty, a Sonáta č. 1 g moll BWV 1001, jejímž interpretem byl Roman Patočka. Bártova hra se vždy odlišovala od běžné představy rozmáchlého romantického či expresívního projevu, připomíná mi Rodinova Myslitele, vzpřímená poloha těla a skloněná hlava, spíš než tektonická stavba, jak jsem ji u Bacha obdivoval, jejíž neúprosnost mi přinášela zážitek plynoucího času, zde jako by se čas naopak zastavil ve věčný okamžik meditace, spíš hudební rituál a vše jiné než virtuózní exhibice. Lehkost, náznaky a splývání místy až do temnoty, podpořené jistě barokním nástrojem a zvukem chrámového prostoru. Také Patočkova hra nechává víc promlouvat samotné tóny než co jiného, energie nikoli směrem ven, ale vnitřní, soustředěnost plynutí. Ona neuvěřitelná genialita fugy na všech čtyřech strunách, znám ji do noty (zajímavý je i ten originální autograf, svým způsobem výtvarné dílo), a nakonec tempo, které bych nazval ďábelské, kdyby se to slovo pro ten okamžik vůbec nehodilo.

A ovšemže jsem byl zvědav na jedno z těch kultovních děl, vedle Braniborských koncertů, Vánočního oratoria, Umění fugy či Hudební obětiny toho z nejvýznamnějších. S vědomím, že je to hodina muziky bez přestávky, s neuvěřitelným nárokem nejen pro hudebníky, ale i pro koncentraci posluchače. Představa zahrát jednu věci „třicetkrát jinak“ se vymyká běžným hudebním produkcím, v tu chvíli jsem si i říkal, že tento koncert vnitřně navazuje na to, co jsme slyšeli včera na nádvoří. Nejsou to přitom „písničky“, za které – pravda s podstatnou mírou zjednodušení – hudbu povětšinou vnímáme, i když zde dokonce i motivy dvou lidových písní na konci, předtím než znovu zazní úvodní Arie, jsou. A jen bych reprodukoval to, co je možné se dočíst v odborné literatuře a co je naznačeno i v programu koncertu, kdybych zmiňoval ony aspekty, počínaje stavbou „po třech“, technikami imitace, fundamentálními notami basové linky, tanečními momenty a označeními či „etudami“ (orig. označení Clavier Ubung), harmonickým členěním, přes pojmy jako fuga, fugato, stile antico, Bravourstücke, quodlibet, až třeba po srovnávání s jiným známým dílem, Das Wohltemperierte Klavier. Přitom to vše tam je ve spodní vrstvě cítit. A ovšem, pak byla pro mě důležitá ještě jedna věc, totiž skutečnost, že tento večer uslyšíme skladbu v úpravě pro smyčcové trio z pera Dmitrije Sitkovetského. To znamená v ještě barevnější podobě, než to může být s originálním dvoumanuálovém cembalem.

A ještě možná nebude od věci poznamenat, že spolupráce tří hudebníků je, jak lze vysledovat na internetu, staršího data. Jiří Bárta, jenž je dramaturgem Mezinárodního hudebního festivalu v Kutné Hoře (letos 12. ročník), zde s Fišerem a Patočkou zahrál Goldbergovy variace v úpravě Dmitrije Sitkovetského v jednom z minulých ročníků (recenze v čas. Harmonie, 16. 6. 2015), jsou ale záznamy přinejmenším už z roku 2010 či 2012 (Svatováclavský hudební festival), kromě toho Bárta s Patočkou spolupracovali v Eben triu (spolu s Terezií Fialovou, klavír).

Byly to jen dva dny. Nicméně ve skutečnosti je ten čas mnohem delší. Především jsem neuvedl, že jsem si v televizi poslechl přenos zahajovacího koncertu se skvělým Josefem Špačkem v jeho Čajkovského koncertu s Českou filharmonií, kterou dirigoval Jakub Hruša (dirigoval Mou vlast s Bamberskými symfoniky na zahájení Pražského jara – vida, a už to jsou kontextuálně dva měsíce). Nu a pak hromádka materiálů, především tři čísla Festivalových novin (které jsou rovněž dostupné na internetu v pdf formátu, zatím dvě čísla), v prvním čísle např. články Klasika na zkoušku, Přehled výstav Smetanovy výtvarné Litomyšle či program Festivalových zahrad, ve druhém Showmeni Brousek – Brzobohatý – Kučera, rozhovor s Olgou Peretyatko či s Janem Piknou, ředitelem Smetanovy Litomyšle, Kateřinou Kněžíkovou, Magdalenou Koženou, Vladimírem Fedosejevem, šéfdirigentem Čajkovského orchestru v Moskvě (nezapomenu na ono setkání s ním v Obecním domě) či právě Jakubem Hrůšou, v třetím čísle pak s Ivanem Klánským, šéfdirigentem Filharmonie Brno dennisem Russellem Daviesem, Miroslavem Táborským (v souvislosti s Ebenovým Faustem), skladatelem Slavomírem Hořínkou či výstavě Josefa Portmana a konečně rozhovorem s Petrem Veberem a Veronikou Paroulkovou, kteří jsou autory řady článků, jejichž – jak je u nich zmiňováno – plné znění si můžeme přečíst na internetovém portále KlasikaPlus, jež je partnerem operní řady festivalu. Nu a ovšem – mohli bychom pokračovat.

Odkazy

Výtvarná Litomyšl
https://www.augustovatiskarna.cz/

https://www.vytvarnalitomysl.cz/cs/prehled-autoru/150-vytvarna-litomysl/15-rocnik-smetanovy-vytvarne-litomysle-2019/966-milan-cais-petr-nikl-maxim-velcovsky
https://www.bohemianheritage.cz/projekty-eventy/smetanova-vytvarna-litomysl-2019/
https://www.iumeni.cz/kalendar-akci/vystavy-vernisaze/milan-cais-petr-nikl-maxim-velcovsky-i00033x9/

Zahajovací koncert
https://www.casopisharmonie.cz/aktuality/zahajovaci-koncert-smetanovy-litomysle-bude-prenaset-zive-ct-art-popatnacte-bude-soucasti-festivalu-i-vytvarna-cast.html

Zámecké sklepení
https://www.litomysl.cz/?lang=cz&co=organizace&id=1323849291120

Galerie Zdeněk Sklenář
https://www.zdeneksklenar.cz/vystavy/310-slavnost-hrdinu--edice-27-linii-

https://vltava.rozhlas.cz/kniha-laozi-letos-vysla-ve-dvou-prekladech-podivejte-se-na-ukazky-z-obou-textu-5071329

Kruhy a čáry
https://www.vytvarnalitomysl.cz/cs/150-vytvarna-litomysl/15-rocnik-smetanovy-vytvarne-litomysle-2019/967-kruhy-a-cary

Katalog letošní Smetanovy Litomyšle v ISUUE
https://issuu.com/barborakrejci/docs/svl2019-katalog

Daniel Pešta / ExCitace
https://danielpesta.com/excitace/

Josef Portman
https://www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/josef-portman-1893-1968-regionalni-osobnost-s-evropskym-presahem/

Ariadna
https://de.wikipedia.org/wiki/Ariadne