Slavnostní zahajovací koncert CDH

Slavnostní zahajovací koncert k předsednictví ČR ve Visegradské skupině
Hudba středoevropského regionu zemí V4
Koncert k výročí 30 let demokracie a 15 let členství ČR v EU
České doteky hudby  2019/2020

Pražský hrad, Španělský sál, 16. prosince 2019, 19:00

Janáčkova filharmonie Ostrava
Maria Włoszczowska (PL) – housle
Gustáv Beláček (SK) – baryton
Zsolt hamar (HU) – dirigent
Marek Vašut – moderátor

Zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu „České doteky hudby“ je každoročně mimořádnou kulturní událostí sestavou atraktivních hudebních skvostů provedených předními umělci, navíc v nádherném prostoru Španělského sálu Pražského hradu, letos umožnila příležitost předsednictví ČR skupiny zemí V4 pozvat na jedno pódium v jednu dobu zajímavé umělce z těchto čtyř zemí.

Vzhledem k tomu, že koncert 16. prosince 2019, tak jako každoročně v den výročí narození Ludwiga van Beethovena (nově je zajímavá informace na Wikipedii, kde se uvádí datum křtu 17. listopadu) je kromě kulturní i událostí společenskou, jak o tom svědčila i přítomnost významných osobností, k nimž patřili velvyslanci či zástupci velvyslanectví Slovenské republiky, Polské republiky a Maďarské republiky, Dominik kardinál Duka, předseda ČMKOS Josef Středula či pražský zastupitel a v letech 2014–2018 radní pro kulturu Jan Wolf, kteří na úvod koncertu – vedle ředitele ČDH Miroslava Matějky – promluvili. Měl bych proto krátce uvést (z materiálů Českých doteků hudby) část textu postihujícího záměr celého projektu:

Jedním z důležitých prostorů pro koncentrovanou kulturní výměnu byly středoevropské země s podobně vybudovanou infrastrukturou, tradicemi, prožitky obdobných historických zkušeností a příbuzným uměleckým usilováním. Předkládaný projekt „Hudba středoevropského regionu“ cíleně vychází právě z faktu, že byly poměrně už dlouho narušeny někdejší svazky a že je zapotřebí něco konkrétního udělat pro vylepšení ne zcela uspokojivého stavu. Management MHF České doteky hudby netvrdí, že by v Praze neprobíhalo vůbec nic, co by reprezentovalo aktuální scénu čtyř zemí visegrádského uskupení, konstatuje spíše, že potřebná výměna toho nejlepšího by měla dostat jinou podobu. Proto jako první krok připravil 13měsíční koncept, soustředěný především na interpretační špičku všech čtyř států, kdy vedle toho však chce ukázat jejich současnou tvorbu konfrontovanou s odkazem předchozích epoch všech čtyř kultur. Podaří-li se tento záměr naplnit, měl by se i do budoucna obdobný koncept stát jedním ze základních pilířů festivalové dramaturgie.Již v minulosti zde vystoupili umělci-orchestry současných partnerů či jiných z těchto zemí V4“  (listopad 2016)

„Václav Riedlbauch“ – (1947-2017) - dramaturg festivalu, bývalý ministr kultury a ředitel České filharmonie

Záměrem MHF České doteky hudby je navázat na spolupráci se zeměmi V4 od roku 2016 a systémově v období 6 let spolupracovat s uvedenými hudebními institucemi zemí visegrádského uskupení. Proč také chce projekt v rámci festivalu chce obnovit a posílit vědomí historických vazeb Středoevropského regionu (viz úvod a hlavní cíl projektu, prof. Václav Riedlbauch)? Většina kulturních festivalů má tendenci prezentovat především velká evropská a světová jména, která jsou vnímána jako garance marketingové a návštěvnické úspěšnosti. Předkládaný projekt „Hudba středoevropského regionu“ vychází z faktu, že je určitý zatím nevyužitý a zpřetrhaný potenciál v oblasti prezentace hudebních kultur regionu V4, který je možné využít každoroční systematickou péčí, mezinárodní spoluprací s uměleckými tělesy a institucemi a prezentací jednotlivých hudebních kultur V4 v oblasti interpretačního umění a tvorby včetně současné. Důležitým aspektem je propagace sólistů a hudebních těles a současně vytváření nabídky uměleckých příležitostí.

Jak řečeno, na jednom místě se sešlo několik pozoruhodných umělců – dirigent Zsolg Hamar, který řídil i následující koncert v Kongresovém centru Praha s názvem Velké rapsodie a Cigánské melodie, jenž byl rovněž součástí řečeného projektu, polská houslistka Maria Włoszczowska a slovenský barytonista Gustáv Beláček.

O Beláčkovi se širší kulturní veřejnost mohla dočíst v nedávném čísle časopisu Interview (12/2019), v němž hovoří i o právě komentované události ve Španělském sále, kde slovenský pěvec vystoupil poprvé (nikoli v Praze, zpíval v nedaleké Svatovítské katedrále), obdivu k české hudbě, dílu Leoše Janáčka, koncertování po celém světě a také o svém „kutilství“ a slovenské tvrzi Kotešové, kterou koupil, aby ji zachránil.

O mladé polské houslistce (nar. 1991), která aktuálně žije v Londýně, kde v roce 2016 debutovala ve Wigmore Hall s klavíristou Alasdairem Beatsonem, a vystupuje po celém světě jako sólistka a komorní hráčka, jsme zatím toho v Čechách příliš neslyšeli, přestože je laureátkou celé řady významných houslových soutěží. U absolventky Hudební univerzity F. Chopina ve Varšavě, nejvýznamnější vysoké hudební školy v Polsku, uveďme tedy alespoň ještě údaje o ocenění v Mezinárodní soutěži J. S. Bacha v Lipsku v loňském roce – první cena  a cena diváků – a rovněž o prestižní ceně Houslové soutěže Wieniawského v Poznani. Na její webové prezentaci můžeme leccos vyčíst i o jejím repertoáru, v němž figuruje mj. Korngoldův, Szymanowského, Schnittkeho Třetí či Bartókův První houslový koncert.

Před vystoupením Marie Włoszczowské ovšem, ještě po úvodním slovu Marka Vašuta a zmíněných proslovů o historickém kontextu a společenském a politickém významu středoevropského regionu, zazněla jako první skladba známý Karneval. Předehra, op. 92 Antonína Dvořáka. „Dvořákův Karneval rozezněl Zsolt Hamar s velkým pochopením skladatelova rukopisu a poetiky, dostatečně tanečně a ohnivě v hudbě, která rámuje kontrastující klidnou epizodu uprostřed; a ta vyšla krásně ztišeně. Orchestr hrál Dvořáka opravdu v duchu těch nejlepších tuzemských tradic.“ Tak výstižně komentuje provedení Petr Veber v recenzi na portále Klasika plus.

O houslovém koncertu se recenzent vyjadřuje slovy: „[interpretka] Obdařila dílo pěkným tónem, místy až intimitou, pódiovou neokázalostí a stylovým cítěním.“ Mě hra Marie Włoszczowské nadchla, už vzhledem k tomu, že se jednalo o romantickou interpretaci romantického koncertu Poláka, jenž jej před sto čtyřiceti lety (přesně 1878) uvedl v Paříži, tedy v ruském a evropském kontextu, jeho krajankou. Pro ni platí, myslím, i charakteristika původního interpreta –  „Dokázal oslnit brilantní technikou svých děl, ale také dojmout posluchače k slzám.“ –  jak ji v životopisné části své diplomové práce (Brno 2018) formulovala Marie Korpasová. Pro dosavadní historii houslového koncertu netradiční vnitřní stavba tří vět, zpěvná kantiléna, akordické a dvojčatové či chromatické pasáže, efektní virtuózní běhy atd., zkrátka veškeré technické možnosti nástroje, které autor dobře znal, protiklad možností emotivních a zalidněnějších či tanečních poloh či dynamických rozdílů v chápání skladby představuje pro houslistu výzvu, jíž Włoszczowská plně dostála.  Srovnání se slavnými houslisty, kteří měli/mají skladbu na repertoáru, Jaschi Heifetze, Idy Haendel, Joshui Bella či Itzaka Perlmana pochopitelně přesahuje možnosti tohoto komentáře.

Pro charakteristiku Biblických písní si vypůjčím slova z citované recenze Petra Vebra: „Po přestávce na sebe právem strhl pozornost slovenský basbarytonista Gustáv Beláček. Jeho pojetí Dvořákových Biblických písní je neortodoxní. Nepřehání velebnost, už vůbec ne patos, ale ani přílišnou niternost. Podává desítku meditací a modliteb s žalmovými texty velmi civilně, ne jako projev osobní zbožnosti, ale jako krásný, oduševnělý písňový cyklus klasika hudby 19. století, s pozorností hodně věnovanou hudebním parametrům, vokální lince a deklamaci, ale znění, obsah a smysl zhudebněných textů nijak nezastírající. Zdůraznil místa, kde se text v rozhovoru s Hospodinem dotýká tajemství, pokoru vyjádřil dikcí. Ve vzájemné shodě se s dirigentem pohybovali vesměs v rychlejších tempech, než jaká jsou obecně zažita. Proč ne, bylo to v souladu s celkovým pojetím a v případě finální písně to pomohlo jednoznačně vyprofilovat cyklus jako jasně vygradovaný a uzavřený celek. Beláček je letošní padesátník, pěvec v plné síle s bohatýrským hlasem, schopný získat a udržet kontakt s publikem.“

Závěrečnou skladbou večera byl Prométheus. Symfonická báseň č. 5 Ference Liszta. Původní kantátu na slova Johanna Gottfrieda Herdera (Der entfesselte Prometheus, Odpoutaný Prométheus), navazující na antického klasika Aischyla (Upoutaný Prométheus) přepracoval původem maďarský skladatel do podoby tenkrát aktuálního žánru symfonické básně a uvedl v Braunschweigu v roce 1855, a nechal v příštím roce vytisknout s věnováním své životní partnerce, Carolyne zu Sayn-Wittgenstein, šlechtičně narozené v aristokratické polské rodině na Západní Ukrajině. Přes technickou péči, se kterou byla patetická a monumentální skladba vhodná na závěr provedena, mě příliš neoslovila. Chyběla mi právě emoce, spojená s dramatickou osudovostí příběhu hlavního hrdiny. 

V tom tedy souhlasím s Petrem Veberem, jenž má podobný názor a jehož si ještě na závěr dovolím jednou citovat: „K úplné dokonalosti zahajovacího koncertu festivalu České doteky hudby chyběla jen nějaká slovenská skladba. Zazněly v programu čtyři, ale autoři byli jen tři – polského, maďarského a českého původu. Henryk Wieniawski, Ferenc Liszt a Antonín Dvořák. Jediný se dvěma díly,“ píše recenzent na portále Klasika plus o koncertu.

Jan K. Čeliš / prosinec 2019
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH