SEŠ

Na MOA, Masarykově obchodní akademii v Jičíně, tenkrát Střední ekonomické škole (SEŠ) jsem studoval v letech 1964–1968, jak prozrazuje i tablo, které si prohlížím na stránkách školy, zveřejněné vedle dalších při příležitosti stoletého jubilea letos na podzim (září 2022), které bylo, spolu s několika dalšími podněty z jiných oblastí a období života takřka souběžně impulsem k zaznamenání někdejších fakt a událostí z té doby, což jinak stále odkládám s pocitem nutnosti vypořádat se s jinými věcmi.

Výročí veřejné instituce coby rituál paměti je u mě spojen i s osobním vláknem rodové historie, protože moje matka Helena Čelišová, ještě jako neprovdaná dívka Helena Čermáková (nar. 1921), studovala v nedávno otevřené nové budově školy, funkcionalistického díla ing. arch. Čeňka Musila, tvůrce nové (meziválečné) podoby Jičína (postavil zde mj. několik budov Okresní nemocnice, Studentský dům, dnešní Knihovnu Václava Čtvrtka, budovy několika dalších škol, tedy Živnostenskou školu nedaleko obchodní akademie, dnes Vyšší odbornou školu a Střední průmyslovou školu, či Hospodyňskou školu, dnes Domov mládeže dvou škol, budovu dnešního Městského úřadu, významné jsou i jeho urbanistické projekty, úprava zámeckého parku atd.), jenž v té době novými stavbami v uzlových bodech své urbánní substance zásadně proměnil svou tvářnost.

Pro mou matku tato budova byla v její životní perspektivě prakticky novostavba, realizace vítězného návrhu architektonické soutěže z počátku roku 1929 byla, s mírným zpožděním dokončena tak, že výuka mohla být zahájena 21. února 1931 (několik týdnů na to byl na střechu budovy umístěn symbol instituce, socha římského boha obchodu Merkura), instituce pak z již předchozího rozhodnutí zastupitelstva dostala i nový název, Masarykova veřejná obchodní škola města Jičína, na nějž navazuje i název dnešní (vedle čtyřleté obchodní akademie, zřízené ale až v roce 1945).

Jubileum MOA v roce 2022 se nicméně (jak je z právě řečeného ostatně zřejmé) nevztahuje k nové budově, nýbrž k již předtím existující instituci, totiž dvouleté obchodní školy (právě tu moje matka absolvovala) s původním názvem Veřejná obchodní škola v Jičíně, která zahájila (v budově obecné školy na Novém Městě) svůj první školní rok v roce 1922. Institucionální obchodní školství v Jičíně ovšem mělo své kořeny, jak se dočteme na stránkách MOA, věnovaných výročí 1922–2022, již v polovině 19. století.

Vzpomínky mé matky tvořily onu spodní vrstvu mých vlastních zážitků za pobytu na škole v době „zlatých šedesátých“, jenž na ně mohl navázat jednak odleskem prvorepublikového ducha instituce, který jsem v určitých momentech atmosféry na škole vnímal zvláště ve srovnání s gymnáziem, kde jsem samozřejmě měl rovněž řadu přátel mezi vrstevníky, kteří studovali tam, ale také v konkrétních osobnostech pedagogů. Tak ačkoli jsem samozřejmě už nemohl zažít profesora Prokopa, jehož osud byl ve vyprávění mé matky motivem, z něhož vyzařovaly těžké doby německé okupace a války, a ředitele Vladimíra Holuba, kterého zmiňovala maminka (jeho žena stála u zrodu jičínského folklórního souboru Český ráj), jsem zahlédl jen u přijímaček (ředitelem školy za doby mých studií byl JUDr. Alois Zemánek), inženýr Josef Mareš, který moji matku učil, ukázal některé taje kupeckých počtů, než odešel v roce 1965 do důchodu, i mně.

Ovšemže v paměti vyskakují nejrůznější útržky událostí se spolužáky stejně jako některými profesory, z nichž někteří, mladší, později byli i mými kolegy (stejně jako někteří spolužáci), když jsem se já sám vydal na podobnou profesní dráhu, jsem na rozpacích („na rozparcích“, říkal profesor Bílek), kterou skupinou začít, obě jsou pochopitelně neodpojitelně propojeny, takže možná profesory. Jestliže jsem uvedl „hlášku“ (jak se tomu říká dnes) onoho profesora, jenž nás měl na ruštinu (na češtinu, což byl jeho druhý, nejspíš hlavní obor, jsme měli profesorku Pořickou), nehodlám vnášet do těchto poznámek ducha vykreslujícího profesory jakožto figurky/přezdívky, na které se mnohdy smršťovaly osobnosti vyučujících v podání předválečných filmů, byť samozřejmě i tahle rovina, zahrnující komičnost zde byla, ovšem kupodivu jsem ji vnímal více u některých profesorů na „průmyslovce“ či na gymnáziu (ostatně tenkrát rovněž ještě SVVŠ), kde nabývala skutečně mimořádných rozměrů (ale o tom jinde).

Přestože se samozřejmě udála celá řada příhod (je přirozené, že si je člověk ve vzpomínkách utváří v určitém narativu, uzavírající jejich fabuli často do anekdotického tvaru), základní vztah mezi námi studenty a vyučujícími měl rysy respektu a důvěry, i když samozřejmě míra obliby se u jednotlivých z nich lišila. Jsem-li u oné roviny událostí, epizod a anekdot, nejspíš musím začít profesorem Kotlářem (Miloslav Kotlář, měl aprobaci zeměpis a tělesná výchova, ale tu vzhledem k věku a zdravotnímu stavu neučil), naším třídním učitelem. Byl (ještě vedle uvedené Pořické, ozdobené přezdívkou „Lady“ nejen vzhledem k angličtině, kterou také učila) jediným z našich profesorů (ve srovnání s gymnáziem neporovnatelné), kdo měl přezdívku.

Vymyslel ji můj spolužák Vašek Třešňák, zněla „Bačus“, což byla další úprava (zkomolenina) ze jména  „Bakuk“, podle tehdejšího populárního filmu Bakuk, syn pralesa, a vznikla na základě určitých rysů Kotlářova chování, totiž pomalé chůze poněkud nahrbené hubené postavy, což ve výsledku vyznívalo, přidal-li se dojem nejistoty, jímž v určitých chvílích působil, zároveň jako projev určité nedůvěřivosti či ostražitosti, projevující se zvláště při jeho řeči, kdy tyto rozpaky maskoval (to byl ten důvod, proč si tu přezdívku vykoledoval) opakováním výrazů jako „tedy jaksi“, „že ano“ a podobně.

Doložil bych to jednou příhodou ze začátku školního roku, kdy si profesor Kotlář ověřoval správnost záznamů v katalogu a případné změny, a kdy na dotaz na Vaška, kde bydlí, mu tázaný s úsměvem odpověděl „v Čelišově ulici“. Ďábelskost nastalé situace podmiňovala skutečnost, že seděl v první řadě vedle mě u dveří. Kotlář, který znal naše šibalské kousky, pochopitelně (asi bych byl taky v rozpacích) do katalogu údaj nezapsal a otázku opakoval: „Tak, tedy …, no tak, Třešňáku, kde tedy jaksi … bydlíte?“ Třešňák odpověděl podle pravdy (což profesor nemohl tušit, nebo respektive mohl, byl Jičíňák), že bydlí v ulici, která ústí směrem ke vchodu do jičínské nemocnice (tam byl spolužák později ředitelem) a jmenuje se opravdu Čelíšova v rodinném domě se svou matkou. Nu, nedůvěřivý třídní ten údaj opravdu do katalogu nezapsal. Měl bych přece jen pro vysvětlení doplnit, že ulice se jmenuje takřka ve shodě s mým jménem, ovšem podle osobnosti, která nemá se mnou nic společného, významného školského pracovníka Emila Čelíše.  Čárka nad „i“ ostatně na tabuli chybí, což mi dovolovalo už tenkrát žertovat o tom, že mi město Jičín věnovalo ulici již zaživa (pokud vím, dle zákona právě toto není možné).

Z oněch šibalských, ale vlastně zcela nevinných kousků, když už jsem se o nich zmínil – a týkaly se opravdu v převážné míře, i když nejen, profesora Kotláře, bych snad uvedl (později se ještě k některým vrátím) drobnou neplechu, která působí v odstupu doby, když si ji představím, jako z němé filmové grotesky. Pan profesor nás s Vaškem poslal do Šafaříkovy ulice kamsi pod poštu, nevím už proč, pro jakési požární hadice. Od školy je to vlastně kousek, směrem k autobusovému nádraží a směrem nahoru už je Šafaříkova ulice. Dělali jsme nechápavé jako v oné řečené filmové grotesce, samozřejmě jsme věděli, kam máme jít, ale místo jsme přešli a dělali, jako že to usilovně hledáme. Pan profesor stál u vchodu a, protože nechtěl na tu dálku křičet, mával velkým obloukem rukou, aby nám naznačil, že máme jít k němu. Coby dvojice jsme se s Vaškem mezi sebou domlouvali, otáčeli se na všechny strany, zdržovali celou věc, jak to šlo… Nakonec se nám „podařilo“ přece jen hadice odnést na místo určení.

Prováděli jsme různá alotria (pravda tohle slovo patří spíše ještě starší generaci), ale nikdy v tom nebyla zlá vůle, zloba, jedovatost či snaha dobrat se tímto způsobem nějaké výhody (jak jsem mohl později mnohde sledovat). Jestliže jsme se sebrali a ve čtyřech jsme vozítko, kterým pan profesor Kotlář jezdil do školy a měl zaparkované před vchodem do budovy, otočili do opačného směru (byl to lehký vůz, nebyl to žádný problém, s dnešními auty by to asi nešlo), byla to jen recese a naše zvědavost, jak bude náš třídní reagovat a přemýšlet o tom, že přece takhle to auto nezaparkoval.

Z profesorů, k nimž jsem měl blízko, to – v době studia – musím jmenovat na prvním místě Jiřího Mejsnara. Byl to hudebník, houslista a violista, a jak jsem se dozvěděl o mnoho let později, funkcionář v Podkrkonošském symfonickém orchestru v Lomnici nad Popelkou, kam z Jičína jezdilo několik muzikantů (z houslistů také zubař doktor Ivan Hejduk), hrál také v Jičínském kvartetu, kam mě jednou pozval a „bez varování“ mě usadil k pultu tuším druhých houslí a s charakteristickým mávnutím ruky (toto gesto u něj znamenalo nadhled nad samozřejmou věcí) mě vyzval, ať hraju. Byl to jakýsi Haydnův kvartet. Od profesora Mejsnara jsem měl potom, v době, kdy jsem se rozmýšlel, co si vlastně s hudbou počnu, housle od Patočky.

Kultivovaný a uhlazený pán, obdivovatel německé, a zvláště vídeňské kultury, měl ve škole na starosti také půjčování knih studentům, ale pozval mě i domů a ukazoval mi krásné svazky s reprodukcemi francouzských malířů. Jednoho dne se ve třídě objevil v saku evidentně zahraničního střihu a hovořil o své návštěvě Vidně (v té době to zdaleka nebyla běžná věc), a s obvyklým gestem, podtrhujícím jistou nadnesenost své řeči, která měla zprostředkovat kontrast posvátného umění a banality běžného života a zároveň důležitost okamžiku, prohlásil zhruba toto: „A ve světle večerních lamp jsem se sklonil u pomníku tohoto génia (myslel jím Beethovena) a ze zahrady se ozýval řev opilců.“ Nadsázka patřila k jeho způsobu předkládání toho, o čem hovořil, a ono uvolněné gesto bylo také příznačné pro způsob pojednání, myšlenkovou skladbou uvolněného, takže s oním nadhledem plynule přecházel od tématu k tématu a byl schopen jej nejen opustit a v nějakém srovnání přejít (aniž by to ovšem ztratilo jakousi přirozenou kontinuitu) někam jinam, ale dostat se dokonce i za hranice vyučovaného předmětu (neřekl jsem, že nás měl na dějepis a občanskou výchovu, pravda obojí má k sobě blízko). Člověk si pamatuje obvykle věci vybočující z běžných rámců, a výrok, v němž chtěl vyznačit ve zmíněné hyperbole hrůzu arménské genocidy, k níž už nevím, jak se vlastně dostal, a jenž zněl (s řečeným mávnutím rukou) „Proti tomu, co se tam dělo, byl Hitler břídil.“ Zkrátka se u pana profesora dalo očekávat všechno jiné než uměřená a sevřená, suchá věcnost.

Zmíněný pan profesor Bílek naopak byl pečlivý, nezapomenu, jak nebyl spokojený s naší stále ještě ne jeho představě odpovídající výslovnosti ruského jména „Константин“ (přízvuk na poslední slabice, výrazný melodický rozdíl na ní) a museli jsme jméno několikrát za sebou opakovat. Teprve když jsem se sám octl v podobné situaci (s němčinou), pochopil jsem, že chtěl, abychom mluvili tak, aby nám také adresát, jenž by nebyl Čech, ale Rus, vůbec rozuměl, nejen abychom vytvářeli něco, o čem si jen myslíme, že to je onen cizí jazyk (mám na to ostatně ještě jednu anekdotu, kdy jsem se v Paříži marně pokoušel dotázat se na ono místo, kam jsem se už docela nutně potřeboval dostat, a teprve když jsem už zoufalý skoro vykřikl „tua-let“, tedy dvě slabiky slova, které jsem znal jako „toilette“ a o němž jsem se domníval, že sestává ze slabik tří – „tu-a-let“, jak jsem každou z nich zdůrazňoval a tím paradoxně blokoval porozumění, dostal jsem odpověď).

Profesor Bílek byl jazykový fenomén, dohovořil se celou řadu jazyků a ještě si je, když učil na Středisku jazykové přípravy zahraničních studentů v Mladějově (mně později rovněž místo zde nabízeli, ale nechtěl jsem dojíždět a auto jsem tenkrát neměl), zdokonaloval. Nedokážu je s jistotou všechny vyjmenovat, ale domnívám se, že mluvil i francouzsky a snad německy a sám jsem jej slyšel plynně hovořit polsky, a určitě jich mohlo celkem být pět, možná víc. A neměl bych zapomenout říci, že rovněž zpíval ve sboru a byl rovněž i hudebník. A překvapil mě na jednom ze srazů, když mi reprodukoval Mukařovského analýzu Máchova Máje, protože jsem věděl, že učil češtinu (na stránkách MOA se píše, že právě v Mladějově), ale netušil jsem, že zná knihy, prostřednictvím nichž jsem i já sám pronikal do tajemství literatury.

Na češtinu jsme měli ovšem „Lady“, Miroslavu Pořickou, u níž člověka cosi zneklidňovalo, dokud se nedozvěděl, že kdysi přišla o jedno oko, a ten pohled byl pak samozřejmě zvláštní. To už jsem byl zažraný do literatury a ona to věděla, protože studentům dávala prostor k vyjádření. A když se třeba probíral Karel Čapek, tak se snad přímo na mě obrátila, jestli bych její portrét nechtěl ještě nějak doplnit. Byla to shodou okolností doba, kdy jsem právě hltal Čapka, Arbesa a Vančuru či Poláčka, takže jsem měl radost, když jsem dostal příležitost říci něco nad rámec onoho souboru, o němž paní profesorka hovořila, byť i on jistě přesahoval penzum diktované osnovami a učebnicemi. Jestli si dobře vzpomínám, zmiňoval jsem snad Bajky a podpovídky, tenkrát bylo Čapkovo dílo dost dobře dostupné.

K Lady patřilo svérázné vyjadřování, které možná přispělo i oné přezdívce a které bych doložil jedním jejím výrokem, kterým komentovala s ironickou intonací moje kuřácké excesy (pořídil jsem si, samozřejmě víceméně z recese, tehdy dýmku, a k ní se zřejmě nějak doneslo, že kouřím ve sklepě u školníka nebo někde na dvoře) a pravila, aby onačila, že není dost na tom, že kouřím cigarety, ale vymýšlím si další: „Čeliš, ten kouří i koště.“

Z kantorů, kteří nám vykládali odborné předměty, byl mimořádnou osobností inženýr Slavomír Krupička. To jeho křestní jméno se dočítám až nyní na stránkách MOA (pěkný samostatný portrét má na venkovní výstavě k jubileu školy na jednom z panelů na Valdštejnově náměstí), věděl jsem jen, že mu kolegové říkají Slávek a že byl také zástupcem ředitele. Krupička byl člověk s hlubokým porozuměním ekonomickým procesům a navíc názorem, blízkým ekonomům Pražského jara. Říkalo se, že se ekonomikou odborně zabýval, a dokázal srozumitelně vysvětlit, jak co v hospodářství probíhá. V době, kdy ekonomika v Československu, součástí „východního bloku“ podléhala centrálnímu řízení podle nefunkčního sovětského vzoru, vysvětloval nutnost samostatných hospodářských jednotek a důležité úloze trhu. Pro mě bylo důležité, že nám nepřekládal učivo jako něco, co se máme mechanicky „naučit“, ale bylo pro něj důležité, abychom skutečně porozuměli jeho obsahu. Proto doprovázel svůj vemlouvavý pohled, aby si ověřil, že nemluví do prázdna, opakovaně větou „chapete to?!“ – krátce vyslovované, což možná souviselo s jeho původem (někde z Ostravska?) a osudem (říkalo se to alespoň) člověka, který musel kdysi pracovat v dolech.  „Halmanova, halmanova….  Poznámky o šminkách atd.

Důležitost onoho porozumění jsem vnímal v kontrastu u doktorky Šťastné (JUDr. Zdeňka Šťastná), která jistě byla ve svém oboru vzdělaná žena, ale její výklad práva ve čtvrtém ročníku byl nezáživný, a byť možná někomu vyhovoval (zvláště právě v onom dívčím prostředí), mně nudil a bylo pro mě úžasným povzbuzením, když za Šťastnou (snad pro nemoc) přišel muž z praxe JUDr. Pšenička, jenž mě upoutal nejrůznějšími příklady z praxe. Nevím teď, zda to, co uvedu nezaměňuju s něčím, co mi vypravovala moje matka, ale typově tento modelový příklad odpovídá tomu, o čem Pšenička vyprávěl: Loď přepravila ze zámoří náklad a právě se v přístavu jeřábem dostává na pevninu, když vtom dojde k nehodě, lano se uvolní a zboží spadne do vody. Není tedy už na lodi, ale ani ještě na pevnině – kdo škodu zaplatí?

Musím také vzpomenout na obě profesorky tělocviku, na Věru Musilovou a Evu Vackovou, na něž velice rád vzpomínám. Ačkoli jsem sportovně nijak nevynikal, dokonce bych řekl, že jsem neměl (a nemám) ke sportu onen jako sportovní předpokládaný vztah (přirození nutkání podávat fyzický výkon a poměřovat se, touhu vyhrávat, disciplínu a týmový přístup u zápasů a her, který ovšem v jiných aktivitách mám), navíc vnímám úkorně postavení kultury ve společnosti, vytlačované sportem, jejichž představitelé si dokážou své požadavky právě svým druhem energie prosadit (z konkrétních zkušeností jičínského zastupitele, kdy jsem mohl porovnávat finanční příspěvky do sportu a do kultury, ostatně se stačí podívat, kolik se za posledního půlstoletí investovalo do sportovních a kolik do kulturních zařízení), zatímco úsilí o stejné energetické hodnotě je pro prosazení nefunkční (souvisí to dále s mediálním obrazem sportu atd.). O to víc jsem si cenil a dodnes cením, jak se ke mně obě profesorky tělesné výchovy chovaly pěkně, přestože jsem je nejspíš svými sportovními výsledky příliš nepotěšil.  

Věra Musilová ale rozhodně nebyla z oněch sveřepých sportovkyň, pro které nic jiného než svět sportu neexistuje. Protože věděla, že jsem více zahloubaný čtenář než běžec na oválu, pozvala mě jednou k sobě domů a půjčila mi velké předválečné dějiny české literatury (Akademické dějiny ještě tenkrát nevyšly), kde jsem se třeba dozvěděl podrobně třeba o středověkých evropských sektách (publikace byla zaměřena na starší literaturu). Nevím, zda a jak to bezprostředně souviselo i s tím, že bratr Věry byl okresní prokurátor Svoboda, u něhož pracovala v té době moje matka jako sekretářka (po jejích turbulentních osudech po Únoru, kdy musela – byly pro to ale i jiné důvody – pracovat doma a „viklovat“ umělé květiny, to bylo místo jejího návratu ke své profesi), a tedy mohla mít i moje profesorka trochu osobnější náhled.

Věru (osobní jménem ji uvádím proto, že byla jednou z prvních, kdo mi nabídl tykání v době, kdy i já jsem začal učit) jsem vnímal i později v přátelském kontextu naší rodiny, protože poté, co zemřela „Jarča“, žena Stanislava Hylmara (dnes jičínská legenda), s níž se moje matka přátelila, se Standa sblížil právě s Věrou Musilovou.

Také s Věrou Vackovou jsme si byli blízcí, jejího muže, doktora Vacka, lékař kožních a pohlavních chorob, jsem dost dobře znal, dokonce jsme spolu byli na jednom zájezdu v Rumunsku, kde jsem ovšem měl značný problém udržet s Jirkou tempo v pití, když mě přizval ke konzumaci láhve zakoupené v místním obchodě s lihovinami, a zatímco on byl schopen svůj díl v relativně krátké době obrátit do sebe, já jsem měl poté značné potíže s koncentrací. Potkával jsem pak manželský pár v přírodě v okolí Jičína, oba byli zdatní chodci a vždy jsem s nimi i po létech prohodil vždy pár slov o tom, co je nového.

Je třeba v tomto okamžiku říci to, k čemu bych se tak jako tak dostal později, ale co je zde pro situaci nezbytné uvést už proto, že dnes tomu je zcela jinak (a bylo tomu jinak i v dřívějších dobách), totiž že jsme ve třídě byli jen čtyři kluci. Jedním z pragmatických řešení tedy bylo, že jsme měli tělocvik dohromady s dívkami (po většinu z těch čtyř let, jeden čas se také ze všech ročníků vytvořila jedna chlapecká skupina, která měla tělocvik společně). Jestliže u ostatních předmětů bylo možné rozdíly mezi pohlavími nevnímat (či neaktualizovat), byť jsme třeba právě onen zcela jistě rozdílný přístup k vyučování mezi chlapci a dívkami zaznamenávali, a zaznamenával je zcela jistě i profesor Krupička, doma obklopený třemi ženami, od nichž utíkal, jak si vždycky s osobitým komentářem posteskl, na ryby, když viděl, jak se některé dívky chvílemi věnují „ženským“ záležitostem, místo aby se plně soustředily na odborný výklad.

V tělocviku tato situace znamenala nutnost nějakého praktického řešení při převlékání, k němuž ovšem, pokud byl tělocvik na malé sportovní ploše za školou, sloužila úzká šatna propojená se třídou vzadu (kromě toho byl i zamykatelný vchod z chodby), což byla, před hodinou tělocviku a po ní, přece jen trochu jiná situace než při příchodu a odchodu do školy. Provázely to z naší strany někdy dětinské nápady, které jsme my chlapci vnímali jako recesi, s níž se ovšem dívky neztotožňovaly. Celá záležitost se sportovním oblečením (pro chlapce tenkrát existovaly v podstatě pouze červené trenýrky, v nichž jsme si před dívkami připadali blbě) vyústila v epizodu, v níž nás rád prezentuju jako anekdotu o vynálezcích „bermud“, krátkých kalhot s delšími nohavicemi (ke kolenům) předtím, než tato móda přišla do našich zemí. Šli jsme s Vaškem do obchodu s látkami a koupili tam barevně velice nápadnou látku s velkými květy (uvědomme si, že to byla doba, kdy se k nám ještě ani nemohl dostat odlesk americké módy „dětí květin“, doba, kdy standardem pánského oblečení byly „tesilky“ atd.) a nechali pro nás čtyři chlapce ušít parádní trenýrky s dlouhými nohavicemi. Nikdo si neumí představit ten poprask, když jsme na začátku hodiny tělocviku nastoupili na hřiště za školou před užaslými dívkami a paní profesorkou, která okamžitě pochopila vtip a s úsměvem přivítala osvěžení (dovedu si s odstupem let představit pedagoga, který by tento smysl pro humor neměl a ve škole, kde jinak platila jinak poměrně přísná pravidla, by naši rozvernou iniciativu odmítl).

V té souvislosti musím ještě doplnit, že budova školy neměla tenkrát vlastní tělocvičnu (protější základní devítiletá škola ano, stejně jako gymnázium či průmyslovka na Komenském náměstí, na kterou jsem viděl z okna našeho domu) a v době, kdy už bylo nepřijatelné počasí, jsme museli přecházet na hodiny tělocviku jinam. Chodili jsme obvykle do Sokolovny (dnešní Masarykovo divadlo, v té době ale budově, zřízené původně tělocvičným spolkem Sokol k příslušným účelům a pro divadelní představení, v souladu s širším záběrem spolku, užívané sice již od počátku, nikdo v souladu s historickým povědomím jinak neřekl než „sokolovna“, přestože oficiální název v té době byl Dům osvěty a později Sdružený klub pracujících, SKP; mimochodem řečeno, dvojí funkce budovy pak provázela celou jeho komplikovanou historii až po smlouvu, která řeší oddělení nevyhovujícího vlastnictví budovy spolkem pro možnosti obojího užití), dalo se to přeběhnout za pár minut. Jiná možnost, třeba pro účely atletiky, pak bylo Matějkovo cvičiště, to ale je přece jen ve větší vzdálenosti a bylo pak třeba upravovat časově rozvrh.

Nu a byli zde samozřejmě také učitelé, které jsem spíše jen zaregistroval než cokoli více, buď proto, že na škole působili krátce (či se s mým studiem křížili, přišli později) nebo jen suplovali v několika hodinách, nebo mě prostě z nějakých důvodů zaujali méně než jiní, a o nichž tedy také mnoho nevím. K nim patřil (Stanislav) Otta, který snad zaskakoval za nepřítomného vyučujícího, a kromě toho působil nějak divně, nejspíš jsem měl pocit určité odtažitosti či neúčasti, (Miroslav) Kratochvíl, mírný člověk s outfitem a tváří úředníka, u něhož jsem ale prvotní dojem člověka snad nerozhodného, mdlého, nevýrazného nakonec přehodnotil, protože jsem ho poznal jako slušného, přemýšlivého člověka. Marie Jará, u níž si vybavím spíš jen její podobu, se naopak vyznačovala energičností a rázností, jakkoli více ale neumím její osobnost popsat, protože při „psaní na stroji“ se toho o tom druhém příliš nedozvíte. Ostatně všichni právě uvedení byli učiteli odborných předmětů.

Mezi mými profesory na SEŠ bych měl ještě určitě zmínit dva, které si plasticky vybavuji, také už proto, že druhý (druhá) z nich mi, na rozdíl od toho prvního, nezmizela z obzoru. Tak tedy Lubor Čepek, snad čerstvý absolvent či přinejmenším kantor za začátku své dráhy, snad vycítil (nebo se to k němu doneslo), že odbornost v ekonomice není mým životním cílem, nýbrž jakási odbočka, a protože sám měl hluboký zájem o kulturu, dali jsme se nějak do hovoru o antice, dějinách dramatu a já nevím o čem ještě, a bylo těch debat víc i mimo školu, párkrát jsme spolu šli na pivo a jednou jsem také za ním jel do Nové Paky, kde tuším v nějakém podnájmu bydlel (město jsem dost dobře znal z předešlých návštěv u profesora Muziky, když jsem k němu dojížděl na hodiny hry na housle).

Zatímco s Luborem jsem se po maturitě už nikdy nesetkal (samozřejmě mě strhl studentský život v Praze, kdy se mi Jičín na určitou dobu více a více vzdaloval) a kdoví, kde mu byl konec, protože nepřijel na žádný ze srazů (pokud vím, nebyl jsem na všech), Zdenku Havlíčkovou, čerstvou absolventku vysoké školy (v tomto případě jsem si jistý), vídám dodnes v týmu jičínského pohádkového festivalu, kde se zapojuje v organizaci pohádkových akcí. Tenkrát, když poprvé vešla do třídy, jsme s Třešňákem na sebe spiklenecky mrkli, a jali se mladou zrzku nejrůznějšími drobnostmi, především všelijakými rafinovanými dotazy, vyvádět z míry. Přestože jsme cítili její rozpačitost, nenechala se. Doufám, že se na mě Zdenka, které si vážím a mám ji rád jako člověka, nebude zlobit, když připíšu příhodu – každému z nás se leccos přihodilo a když jsme se o tom pak bavili na srazu, smála se tomu i ona – , ke které nutně časem muselo dojít. Paní profesorka měla zvyk při výkladu se ležérně opírat no masívní radiátor ústředního topení pod oknem (či skoro na něm sedět) a chodila do třídy v sukýnce a vysokých podpatcích. Nu a jednou jí holt ty podpatky zradily, nějak se zvrtly a …

K oněm mladším pedagogům patřil v době mého studia profesor (Jaroslav) Rubín, který nás měl na matematiku, a který – to už jsem ale měl po maturitě – nastoupil místo JUDr. Zemánka (v roce 1972) jako ředitel. Na začátku osmdesátých let jsme se dozvěděli o jeho neočekávaném tragickém skonu.

Jen jako záskok se v naší třídě mihnul Alois Jilemnický, jehož život je spojen se slavnou sochařskou a kamenickou školou v Hořicích (její název se v té době několikrát měnil, ten základní byl Střední umělecko-průmyslová škola kamenická a sochařská, k dalším patří Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích, dnes je to Střední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenická, Hořice), regionální spisovatel (musel bych znovu dohledat podrobnosti jeho participace na Mezinárodním sochařském sympozium v Hořicích, které vzniklo v témže roce, kdy jsem nastoupil do střední školy, vím, že se o tom tenkrát hovořilo (a zajímalo mě to mimo jiné proto, že v Hořicích studoval můj děda). Podle webových stránek učil Jilemnický na škole odborné předměty v letech 1965–1968. Byl to pán trochu s bříškem a kouřil dýmku. Nevím, zda mě nemátly v tu chvíli smysly, ale jednou jsem na vlastní oči viděl, jak autor celé řady knížek o umění, literatuře a regionální historii (které ovšem z největší části napsal později) jde do třídy, popotáhne z dýmky a poté (snad ji palcem nějak přidusil?) strčí do kapsy u saka. Nu a o další přestávce, byl jsem na tom místě shodou okolností rovněž, bylo to v hale nad schodištěm do prvního patra, vytáhl předmět zřízený ke kouření prostě z kapsy a aniž by činil další úkony (sahal po zápalkách či podobně) bafal dál a vzdaloval se svým rozvážným krokem. Dodnes nevím, co si o tom vlastně mám myslet.

V tomto textu neuvádím tituly, respektive uvádím je nedůsledně. Měl bych, protože třeba u Zdeny Černé vím, že je inženýrka, jsem si jist i u většiny dalších. Potíž je v absurditě, k níž přispívá ještě má perspektiva studenta. Když píšu třeba text do nějakého katalogu, držím se striktně konvencí. Pro nás coby studenty ovšem všichni vyučující byli v první řadě pan profesor nebo paní profesorka (nehledě na to, že tento titul byl z hlediska současné právní úpravy neplatný – ostatně právo, byť v elementární podobě, patřilo do balíčku naší odbornosti, to by mohlo patřit k perspektivě textu – , jenže úzus byl, a nejspíš dodnes alespoň v hrubých obrysech je, dán starou rakousko-uherskou tradicí gymnaziálních profesorů, a označení středoškolský učitel pro praktické použití nebyl/není k ničemu). Z jiného úhlu pohledu – jak by si zasloužili takové osobnosti, jako byl Jiří Mejsnar nebo Josef Bílek být uváděni bez titulu, zatímco jiní (jistě si především inženýrské tituly zasloužili) s titulem? To vidím jako zásadní disproporci, a vlastně, budiž mi to prominuto, nevidím pro sebe žádné přijatelné řešení.

Samozřejmě mohu je uvádět, u mých tehdejších spolužáků, později mých mladších kolegů, jako je PhDr. Josef Novotný, syn někdejšího ředitele gymnázia, krátký čas po Listopadu v parlamentu, v současnosti jičínský radní, také divadelník, nebyl mým spolužákem na střední škole, ale na vysoké (studoval češtinu a angličtinu). Řada těch mladších (tj. mých současníků a dalších generací) má, nemá-li titul inženýra, titul Mgr. (který nemám příliš v lásce). Pokračujme ale: Květa (Květoslava) Mazáčková je žena mého někdejšího studenta na gymnáziu a hudebního souputníka po celé léta Zdenka Mazáčka, Ing. Bohuslav Mikolášek byl pořadatelem zájezdu do Rumunska, jehož jsem se zúčastnil a Jičíňák, který bydlel pár desítek metrů od místa, kde jsem tenkrát bydlel já (a kdyby dnes žil, bylo by to z jiného směru rovněž pár desítek metrů) a  Ing. Roman Pešek (učí odborné předměty) je spolužák na SEŠ o dva roky níže (studoval v letech 1966–1970) a  bydlí se svou ženou, rovněž profesorkou na MOA (Alena P., učí rovněž odborné předměty) nedaleko místa, kde bydlím já (dá se s jistou nepřesností říci na konci ulice) a každou chvíli ho vídám, jak někam jede na kole.

Ještě, než se dostanu ke spolužákům (Roman by byl tím správným logickým můstkem), musím přece jen doplnit jména pedagogů školy, kteří se mi postupně vybavují, především těch, kteří již nebyli mými profesory, ale které jsem si spojoval s aktualizovaným (po)vědomím o své škole. Tak Věnceslava  Burešová (vyučovala matematiku a chemii) byla žena mého kolegy (rovněž matematika) na gymnáziu, kterého jsem ale dobře znal již z doby, kdy on byl studentem na SVVŠ (tehdejší název pro dnešní Lepařovo gymnázium), Evu Petryšínovou jsem rovněž znal už rovněž ze studentských let a později (stejně jako jejího muže) ze společenství kolem Slávka Veselého, s nímž jsme realizovali ony nejrůznější „přechody Českého ráje“ či se účastnili polotajných koncertů či poslechových diskoték (Petra Lutky, Jiřího Černého aj.), jazykářku Blaženu Frýbovou (ze známé jičínské obchodní rodiny) jsem, byť nepříliš často, vídal už na vysoké škole (studovala tuším jiné jazyky než já).

Jméno Marcela Brožová je opět odjinud, jejího muže jsem učil v Semilech a oba syny, v mladších letech takřka k nerozeznání podobných z jejich loutkových divadelních představení, Martina pak jako houslistu a violistu z některých hudebních uskupení, kde jsem rovněž (ne vždy ve stejnou dobu) hrál. PaeDr. Václava Petrgálová už není mezi námi, zpívala, vídal jsem ji, opálenou, kdykoli jsem (nebylo to často) přišel na plovárnu, a konečně Majka (Marie) Banýrová, která přešla do kantorského stavu z pozic bankovní úřednice (tuším v KB), je moje sousedka přes zeď. Rovněž RNDr. Břetislava Jírovce (tak výrazné jméno nemůžete uvést jinak než v úplnosti) jsem vídal coby kolegu z jiné školy ve školní jídelně a později v souvislosti s prací na jičínském zastupitelstvu, ředitele Tajče (Ing. Jiří Tajč, nejdéle sloužící ředitel školy, v letech 1990–2020) pak porůznu, také při otevření přístavby se sportovní halou v devadesátých letech, kdy jsem se zde ocitl ve zcela jiné úloze, hráli jsme zde totiž v kulturním programu se skupinou Fidle. To byla už doba, kdy se „Střední ekonomická škola (tento název nesla od r. 1964) opět přejmenovala na Obchodní akademii a v r. 1992 jí byl navrácen čestný název »Masarykova«“ (cituji webové stránky MOA).

A tím se tedy konečně dostávám zpět více ke spolužákům. Hovořit o nich znamená na prvním místě uvést převratnou změnu prostředí, v němž jsem se ocitl při příchodu do třídy v přízemí v září 1964. Nespočívala pouze v tom, že vše bylo nové, místo – ačkoli jen pár kroků v budově naproti té, v níž jsem trávil předchozích devět školních let – , předměty, zvláště ty odborné, i když ty přišly ve větším rozsahu až ve třetím a čtvrtém ročníku, jiné nároky na přípravu (na základní škole jsem kromě naškrábaných úkolů do školy nic nedělal a věnoval se svým v té době již vyhraněným zájmům, nyní mi matka říkala, teď se budeš muset začít učit). Ani u spolužáků nespočívala ta změna v tom, že byli noví, naopak několik z nich byli mí spolužáci ze základky, ale v tom, že to byly spolužačky – tedy v genderové skladbě. Když se po těch letech ohlížím, mám představu dívčího penzionátu.

Nebylo to tak u této instituce obvyklé po celou dobu její existence, jak mohu i dnes sledovat náhledem na webové stránky školy, v tomto ročníku a několika předchozích a následujících bylo ve třídě jen pár kluků, v naší třídě jsme byli čtyři. Jakkoli jsme na svou přítomnost (například již některými zmíněnými recesemi) upozorňovali, dívčí živel byl natolik silný, že jsem měl chvílemi pocit, jako bychom se v tom femininním světě ztráceli. Snad může ten pocit trochu zprostředkovat film Někdo to rád horké, ostatně v době našich studentských let promítaný. Dívky chvílemi jakoby zapomínaly, že jsme kluci, my sami jsme toho možná chvílemi využívali, do jisté míry své chování přizpůsobovali celé situaci, tlumili dominanci obvyklou v mužském prostředí, ovšemže Vašek měl svou nepřehlédnutelnou galantnost už v sobě a také asi z tradice své rodiny, kterou projevoval již tenkrát (ještě při posledním srazu přišel s kyticí růží, které rozdal všem dívkám).

Ovšemže to nic neměnilo na tom, že to byla doba, která bývá označována jako doba „prvních lásek“, s onou touhou a zjitřeným prožíváním, ale také ostýchavostí, teprve budovaným sebevědomím, a ovšem i vnímáním společenských konvencí, překládaných jako kodex mravnosti, v němž se nepřekračovaly určité hranice, také i agresivity a vulgarity, ve srovnání s dnešní dobou (2022) nemyslitelné (bylo samozřejmé, že dívky nepoužívaly výrazy, dnes běžné, v novinách byl odsouzen Hrabalův film pro vcelku nevinných pár nespisovných výrazů, jakkoli i ve stylistice označované jako vulgarismy). Mohli bychom to vnímat i jako nedostatek otevřenosti, která by byla v některých situací třeba, aby se člověk netrápil, ale i nepřístupnosti nejen filmů takto označovaných (žertuji), ale i informací (k smíchu je dnes třeba skutečnost, jaký takřka skandál vyvolal primárně výukový či dokumentární německý „naučný film o pohlavním životě“ film Helga [Helga – Vom Werden des menschlichen Lebens], natočený v roce 1967, „z ověření Spolkového ústředí zdravotní osvěty“, na který se u nás chodilo pro pár záběrů intimních partií ženy).

Sám nyní přemýšlím o tom, co a jak napsat o mých tehdejších „prvních láskách“ (jakkoli jsem cokoli jiného než prudérní, ale právě o tom to není), neboť jednak věci svěřené textu jsou něco jiného než ony aktuálně žité a prožívané, jednak je pro mě otázka, kde jsou hranice onoho již nesdělovaného soukromého světa a psaných vzpomínek, které se v okamžiku napsání nutně ocitají ve veřejném světě (to jsou třeba i ty Máchovy deníky, které i on vzhledem k intimnímu obsahu, popisující vztah se snoubenkou Lori Šimkovou, sám šifroval, a které byly až do roku 2007, kdy byly „odtajněny“ ve vydání v nakladatelství Akropolis [ovšemže se dal úplný text sehnat i dříve], na veřejnosti nepřístupné). Nakonec o těch nejhlubších zážitcích stejně člověk nepíše, jak jsem to zaslechl někde v jednom dokumentárním pořadu, ať tak či onak si tvoří dvě bytosti, jednu právě tu veřejnou, druhou „chráněnou“ jako ono privatissimum, tak jako tak nesdělitelné.

Ovšemže se mně některé spolužačky líbily a stěží bych je na tomto místě všechny uvedl, některé mně ovšem byly bližší. Tak Maruška Klegerová hrála na klavír, v té době asi pokročileji než já jenž jsem přece jen nemohl během pár měsíců strhnout učivo celé LŠU, půjčil jsem si od ní Knížku pro Annu Magdalenu Bachovou, známé instruktivní skladbičky (obtížnější věci jako Goldbergovy variace, nemluvě o varhanních fugách, zůstaly ovšem po celý život jen mým snem), jel jsem tenkrát za Maruškou do Kopidlna, a také jsme si pod světlem večerních lamp na chmelové brigádě za zvuku tehdy nejaktuálnějšího hitu Karla Gotta „Zvonek samotu protíná“ (v originále Beatles), pouštěné z venkovského rozhlasu na návsi, do večerky povídali.

S některými spolužačkami jsem se po létech setkával na srazech (byť jsem některé, zvláště ty první, vynechal, mimo jiné proto, že jsem nebyl v Čechách), Janu Ceeovou jsem ale po maturitě už nikdy neviděl, ačkoliv bych si s ní rád popovídal. Ve vzpomínce mi zůstalo horké pozdní letní odpoledne a večer a cesta za jičínskou hřbitovní zdí, vůně trávy a blízkost její přítomnosti. Jana hrála, snad dokonce závodně, stolní tenis, byla to bystrá dívka s tenkrát neobvykle krátkými vlasy a elektrizujícími pohyby těla, jakési mrštnosti, které asi patří právě k tomu ping-ponku. Bylo to krátké, ale intenzívní (alespoň z mé strany) sblížení, stejně jako s Věrou Zemánkovou, tmavovláskou s výraznou fyziognomií tváře, romantickýma očima, s níž jsem se procházel po hrázi rybníka v Robousích, kde nedaleko kostela bydlela. Její tatínek byl muž robustní postavy, řidič autobusu, srdečný stejně jako jeho dcera. Na ony opojné chvíle s dívkou, která měla vášeň i pro literaturu, jsem si znovu vzpomněl, když vlastně jsme se se spolužáky doslechli o její tragické smrti v poměrně mladém věku.

Některé jsem vídal, jak nás zavály naše osudy (byť to nebylo v takové míře jako třeba později u mých studentů, kteří se rozletěli do všech koutů světa), pouze na srazech, na jiné jsem měl větší štěstí. Tak, když si prohlížím tablo a abecední seznam, osobitá byla Vlaďka Dejlová (samozřejmě ještě je, hovořím o tehdejší perspektivě, tedy „už tehdy byla etc.“, stejně tak, jako spolužačky uvádím pod tehdejšími jmény, i když bych nejspíš pozdější dohledal z nějakých seznamů, mejlů apod.). Vlaďka se už tenkrát výrazně líčila a chovala jako profi modelka, což bylo v té době spíš něco zcela výjimečného (zvláště naše třídní Pořická to nesla nelibě, komentoval to i profesor Krupička), také si později otevřela v Hradci Králové na Malém náměstí butik, kde jsem ji párkrát při svých cestách do krajské metropole navštívil (naproti byl skvělý antikvariát s gramofonovými deskami). Janu Dvořákovou (Dvořákové byly dvě, druhá byla Olga, podobně Veselé byly dokonce tři, Anna, Ivanka a Jana, zdroj různých veselých chvilek třeba při zkoušení) jsem viděl zprostředkovaně přes jejího muže Honzu, klarinetistu ve folklórním souboru Český ráj (moc ho nechtěla pouštět), Blanku Halmanovou, Evu Jiráskovou či Věru Paříkovou jsem letmo vídal na ulicích Jičína, přičemž tu poslední pravidelně u bankovní přepážky na Husovce, když jsem si chodil vybírat peníze, nebo také na některých jičínských kulturních akcích.

Přes kulturu jsme se viděli častěji také s Olgou Rybářovou, knihovnicí v Železnici a později starostkou toho městečka nedaleko Jičína, kde bydlela se svým otcem, výřečným chlapíkem v brýlích, vybavím si ho ostře i po letech, domluvil jsem si s ním průvodcovství námi organizovaného zájezdu po Rakousku těsně na přelomu osmdesátých a devadesátých let, protože bych ten úkol nejspíš také zvládl, ale chtěl jsem si cestu užít a přenechal jsem jej profesionálovi. Vzpomínám si na jeho neuvěřitelné humorné příhody, které zažil v cizině (převoz alkoholu v době, kdy tam byl nedostupný do Švédska, a následky jeho kvapné likvidace cestou) a které dokázal gradovat tak, že jsme si mysleli, že už to dále snad není možné, i na to, jak jsme se špikovali s němčinou, tedy dávali jsme si různé „špeky“ – a musím říci, že byl velice zdatný, praktik se vším všudy.

Jednu ze zmíněných Veselých (Aničku) jsem vnímal zároveň jako jednu z „přespolních“, což bych měl nějak ozřejmit. Většina spolužáků na základní škole byli Jičíňáci, na „ekonomce“ ale byla výrazně větší část dojíždějících. Neprojevovalo se to tak, jako později v Semilech, kde kvůli problémům s dopravou „Lomničáci“, kteří museli v Zeleném háji navíc přesedat, přijížděli občas později, tady to spíš byly skupinky dívek, které byly „odněkud“, znaly se již z dřívějška a pochopitelně se spolu bavily více než s druhými. V tomto případě to byly holky z Vojic a okolních vesnic, pro mě komunikační můstek k nim vzhledem k tomu, že děda s babičkou z tátovy strany bydleli v Kabátech, malé osadě naproti přes trať k mlázovickému hřbetu, kde jsou Vojice. Výraznou sestavu tvořily „Pačandy“, dívky z Nové Paky, Dáša (Dagmar) Fejklová a Vlaďka (Vladimíra) Formanová, Hanka Nováková byla zase z Rožďalovic. Z okolních vesnic byla řada dalších.

Takže ty moje úhly pohledu (vlastně tenkrát i nyní, jakkoli od sebe odlišné) byly nejrůznější, podle zájmů, místa, odkud dojížděly (také Žeretice, Hořice v Podkrkonoší – tehdejší název) nebo jiných souvislostí – Hanka Kubíková byla sestra Slávka Kubíka, kterého jsem znal z „bigbítu“, hrál s Vláďou Kalábem v jedné skupině, z níž se později zrodila nejslavnější jičínská formace těch let – YBE.

Zvláště milé bylo pro mě setkání na jednom srazu s Evou Prachatickou, premiantkou třídy, která by v životě bývala měla na víc než na práci ve venkovském zemědělském družstvu, byla ale nakonec s životem na vesnici spokojená. Ono setkání mně utkvělo v paměti především proto, že jsem z její strany vnímal opravdový pozorný zájem, tedy něco, co zvláště dnes, v době neustálého shonu a kvapu, vůbec není samozřejmé, a čeho si, tedy nesmírně cením. Eva opravdu soustředěně a pozorně poslouchala, co říkám. Vysokoškolské vzdělání v té době nebylo takovou samozřejmostí jako dnes, navíc se příliš nepředpokládalo, že uzavřenému odbornému vzdělání bude následovat další pokračování, kromě toho znalosti v některých oblastech jsme měli (vzhledem k větší míře naopak předmětů odborných) v rozsahu menším, než byly požadavky na přijímacích zkouškách na některé vysoké školy. Byly ovšem i jiné důvody, Vašek Třešňák šel na vojenskou vysokou školu, aby dosáhl vzdělání, po němž toužil, protože žil s matkou sám a nejspíš v té době neměli finanční prostředky, přestože patřil k prvorepublikové rodině jičínských hoteliérů.

Dnes je samozřejmě vlastní ekonomické vzdělání z tehdejší doby prakticky zcela nepoužitelné. Je tomu tak určitě i v technických oborech, u nichž převratný vývoj, a ovšem především digitalizace, změnila zásadně podobu těchto oblastí. Naši profesoři hovořili jako o hlavním dobovém trendu o automatizaci, překračující dosavadní mechanizaci, Krupička hovořil o „samočinných počítačích“ (vyslovoval krátce „počitačich“) jako o novinkách, v Agrostroji byla postavena budova, v jejíž jedné místnosti bylo takové zařízení, které umělo vyrobit děrný štítek, jeden takový mám dodnes schovaný, chodili jsme tam v jednom ročníku na praxi.

Od technologií, u nichž došlo k převratným událostem, se ovšem náš obor změnil zcela radikálně pádem společenského systému, jehož ekonomika stála na centrálním státním řízení coby ekonomika plánovaná. Profesor Krupička sice hovořil o zákonech nabídky a poptávky a o tom, že se tímto směrem hospodářství (znovu) musí vydat, ale aktuálně to bylo spíše zbožné přání v době reformního hnutí před Pražským jarem než realita, a následující období normalizace nenechalo nikoho na pochybách, kam bude hospodářství v příští době směřovat. Tak již soustava účetnictví byla postavena na zcela jiných základech a s jinými konkrétními parametry (i když základní princip „má dáti – dal“ zůstával), a tak i když jsme jako maturitní práci museli napsat kompletní hospodářský přehled s rozvahou, zaúčtováním jednotlivých operací atd. atd., tehdejší znalost podvojného účetnictví s názvem jednotlivých účtů, které jsme museli umět nazpaměť, by dnes byla zcela nepoužitelná.

Přesto si myslím, že určitý způsob myšlení či uvažování v obecné rovině se propsal do našeho vědomí (nechtěl bych ho v tuto chvíli příliš rozebírat, asi určité prvky pragmatismu a vědomí, že v životě je vždy „něco za něco“, hospodárnost, neřku-li šetrnost atd.), ale především jsem určité oblasti tohoto vzdělání v životě mimořádně uplatnil. Vedle němčiny (kterou jsem ovšem pak studoval i na vysoké škole) to bylo především psaní na stroji. Dělali jsme tzv. státní zkoušky, obstál jsem velmi dobře, ale především jsem pak tuhle dovednost potřeboval jak při všech seminárních pracích a diplomkách na vysoké škole (dokonce jsem si jejich přepisováním nebo i psaním pro studenty, pro něž napsat text na stroji byla nepřekonatelná překážka, ale třeba i pro muzikanty, kteří raději hráli, než by sepisovali nějaké elaboráty, přilepšoval ve svém studentském rozpočtu).

Druhá základní dovednost „sekretářky“, tedy těsnopis, mě nějakým zázrakem minula. Věděl jsem, o co jde, matka mi vyprávěla, jak jí znalost nejen české těsnopisné soustavy („Herout-Mikulík“), ale zvládnutí i německého systému („Gabelsberg“, tedy Gabelsberger-Kurzschrift), používaného v německých firmách (matka pracovala u pověstné vršovické Waldesce, tj. Waldes Koh-i-noor, výroba „patentek“ vyvážených do celého světa, pověstné reklamní logo, portrét Elisabeth Coyensové s patentkou v oku, Miss KIN, jehož tvůrcem byli přední čeští výtvarníci František Kupka a Vojtěch Preissig) dopomohla před válkou udělat strmou úřednickou kariéru, já jsem ale ve svých výhledech nespatřoval význam těsnopisu, a tak jsem využil skutečnosti, že – bylo to v tomto jediném ročníku – byl tento předmět nepovinný, a výuky se neúčastnil.

V dnešní době, kdy si servírka bere na sečtení dvou položek kalkulačku (vlastní zkušenost, dokonce si, přestože jsem jí výslednou položku řekl, pro ni došla dozadu) jsou nejspíš k ničemu ony početní triky, které nám vykládal pan profesor Mareš, jenž nám také vyprávěl, že chodil do školy každý den dva kilometry tam a zpátky, a aby ten čas využil, naučil se násobilku do sta. My jsme měli umět alespoň do dvaceti, věděli jsme, že lze rychle zjistit výsledek, jestliže násobíte dvacetipěti (nebo dvěstěpadesáti), když číslo vynásobíte stem (či tisícem) a vydělíte čtyřmi, podobně při násobení stopětadvaceti dělíte osmi a pár dalších fíglů, naučili jsme se násobení nebo dělení dvou několikamístných čísel na určitý přibližný (zaokrouhlený) výsledek, jaký byl požadován atd.

Ony kupecké počty (to je ovšem historický název předmětu, ten náš byl tuším hospodářské počty) byly součástí dnes zaniklého světa, z něhož přesto zůstal jakýsi záblesk určitého postoje k věcem, jakési fyzické konkrétnosti, stejně tak jako z takzvaného zbožíznalství, které se samozřejmě v té době také jmenovalo jinak (tuším nauka o výrobě), ale přinášelo rovněž stopu k praktickému světu obchodu, z něhož původně pojem pocházel, tím, že nechalo blíže nahlédnout na věci, které vlastně známe jen ze spotřebitelského hlediska, a vzhledem k tomu, že ten starý svět řemesel, kdy lidé věděli, co se z čeho a jak vyrábí, nám nyní umožňoval seznámit se se surovinami, materiály, výrobními postupy a technologiemi atd., tzn. bylo to něco mezi aplikovanou fyzickou a chemií a dalšími obory s okrajem financí, dopravy a taky trochu dějepisu atd.

A zase si říkám, že se ten předmět tak trochu dotýkal i oné technologické přeměně světa, kterou obrazně mohu naznačit na příkladu, který mi ozřejmil můj táta, vášnivý radioamatér, na rozdílu oněch magicky zářících „lamp“ ve stolním rádiu, jimiž byla osazena základní deska společně s nejrůznějšími odpory, spoji atd., a které byly v první fázi nahrazeny revolucí tranzistorů, u nichž už takřka nebylo možné ozřejmit, natož vizuálně nahlédnout, co se v nich vlastně děje (včetně onoho úžasného úsporného zmenšení, miniaturizace na těch „tiskáčích“, které se už vymykaly možnosti domácího sestrojení, alespoň si to myslím), jíž po dalších několika desetiletích následovala druhá revoluce, kdy miniprocesory a digitalizace ovládla všechny ty předchozí funkce, stejně jako kdysi elektřina nahradila páru.

A že je ono historické zakotvení stále i dnes hodno pozornosti, o tom svědčí ony nejrůznější skanzeny, muzea a další zařízení (líbilo se mi svého času centrum řemesel a bylinné zahrady Botanikus v Ostré, jakkoli komerční projekt, či velký objekt v rekonstruované budově sýpky v Letohradu), kde si třeba mohou děti nejen prohlédnout, jak se co kdy dělalo, ale i vyzkoušet ražbu mincí, řezbářskou dovednost, tkaní textilu nebo  čerpání ručního papíru, což již samozřejmě nemá žádnou vlastní užitkovou funkci, protože si všechno můžete v dokonalejší podobě koupit v prvním obchodním centru, ale možná si přece jen budeme více vážit nové košile, když si uvědomíme, že ji kdysi naši předkové šili ručně. Také rozpoznání kvality věcí, látek, potravin, výrobků atd., od náhledu na jejichž původ a vznik jsme dnes odtržení, může být nakonec i zcela pragmaticky užitečné.

V těch odborných předmětech jsme také tak trochu mohli nahlédnout do světa určitých odborností a uvědomit si prudký technický i společenský vývoj, který musel ostatně každý vnímat i tak, příznačné jsou ostatně v té době populární romány Arthura Haileyho (Konečná diagnóza, která odstartovala Haileyho strmou kariéru, vyšla v originále v roce 1959, další jako Hotel, Letiště, Kola, které nechaly čtenáře nahlédnout do částí budov, objektů, institucí, do nichž je těm, kdo není jejich součástí, přístup zapovězen – „Nezaměstnaným vstup zakázán!“), z nichž některé byly do češtiny přeložené v letech mého středoškolského studia (pravda, většina spíše až v letech sedmdesátých, stejně jako profesní romány „severočeských“ spisovatelů, Jiřího Švejdy a dalších, Švejdova Havárie vyšla v roce 1975). I když zvláště ty Haileyho romány byly thrillery či detektivky, tedy primárně orientované na napětí (ty české byly „věcnější“, směřovaly k popsání samotných hospodářských a politických mechanismů), ukazovaly právě onu neprůhlednost v té době se globalizujícího světa, v němž už nejen ona specializace dosáhla stupně, který se již dávno vymykal běžné možné „kontrole“ jako v době, kdy se někdo o dvě generace dříve byl schopen „vidět do věci“, když to řeknu hodně nadneseně, sledovat, jak místní kovář pracuje s materiálem, z něhož vznikne sekera, či dokonce pomoci kolářovi při nasazení loukotí do kola žebřiňáku.

Mohlo by se zdát, že těmito úvahami od vlastních vzpomínek na svou středoškolskou docházku odbíhám, ale není tomu tak. Ovšemže bych měl popsat události a prostředí školy, kterou jsem navštěvoval, ten základ a smysl tehdejšího pobytu ve třídě, odborných učebnách či místech na praxi, který mohu v plné míře docenit teprve z odstupu let, je někde v oněch výše uvedených souvislostech, metaforicky poukazujících k tomu, že si mohu dnes říci i to, že to byla dobrá volba. Samozřejmě toto je můj náhled na věc (vzhledem k tomu, že jsem radikálně „zabočil“ a vydal se v životě jiným směrem, který směřoval k mým vlastním cílům), výrazně jiný budou mít ti spolužáci a spolužačky, které škola připravila bezprostředně na jejich povolání. Přesto si myslím, že i pro ně, byť asi takto o tom nepřemýšlí, měla škola vliv na jejich názorovou orientaci, chápání určitých aspektů současného světa.

Měl bych se ale od těchto úvah vrátit ještě ke svým spolužákům. Již jsem řekl, že ve třídě jsme byli pouze čtyři chlapci (v některých starších ročnících jich bylo dokonce ještě méně), kromě uvedeného Václava Třešňáka ještě Milan Rieger, rovněž Jičíňák (později se přestěhoval do Železnice, je jedním z organizátorů srazů, na stránkách je chybně uveden jako Miloslav), a Udo Rott, který dojížděl z Třebovětic nedaleko Hradce Králové a jak už jméno napovídá, byl německého původu (také si říkal Lothar). Milana čas od času náhodně potkám, o Udovi vím, že si později v Hradci Králové snad otevřel obchod s oblečením na Gočárově třídě.

Mezi námi čtyřmi byly dobré vztahy, nicméně nejvíce jsem kamarádil s Vaškem. Jednak jsme bydleli blízko sebe a občas jsem ho navštívil i mimo školu (měl doma rybičky, tenhle koníček jsem s ním ale nesdílel), především ale ve škole vymýšleli to či ono. Půjčil mi předválečnou knihu mého skorojmenovce Čebiše (František Rudolf Čebiš) o víně, neurčím již, zda to byla Causerie o víně (1936) či Brevíř o víně (1939), ale byla to příručka, potřebná pro hoteliéry (Vaškovi rodiče před převratem vlastnili hotel U Němců na dnešním Valdštejnově náměstí, stala se z něj druhořadá vyvařovna, jeho maminka tam nějaký čas pracovala i po znárodnění), takže jsem se vzdělal (o výrobě vína, přirozeném cukru, kvalita vína, co už není v pravém slova smyslu víno, jako Portské atd.), což bylo v době dávno předtím, než televize toto začala činit svými pořady. Jednou jsme také prošli v domě, který Třešňákům patřil (po restituci se pak bratři nemohli dohodnout) do sklepa, kde byly nástěnné malby z doby, kdy v Jičíně hrál J. K. Tyl.

Jindy přišel zase s jinou záležitostí z předválečného hotelového života, přinesl příslušnou sadu karet a vyzkoušeli jsme karetní hru bridge. Byl jsem rád, že jsem trochu do téhle poměrně složité hry pronikl, ale nejsem karetní hráč (hrával jsem šachy). Bridge kromě toho byla záležitost na dlouhou dobu a my jsme potřebovali něco, co by zaplnilo velkou přestávku. O přestávkách jsme chodili dolů do sklepa a bavili se se školníkem (Miloslavem) Duškem, fajnovým chlapem s průzračnýma modrýma očima, přírodou obdařenou ženou a několika malými dětmi (s jedním z nich, Liborem, jsem se později rád vídal, když vytvořili s pár dalšími muzikanty The Beatles Veteran Club, věrně reprodukující hudbu liverpoolské skupiny, druhý z nich měl naproti služebnímu bytu, kde bydleli rodiče (v levé části budovy školy) pneuservis, kam jsem chodil přezouvat auto). Nakonec jsme se domluvili a školník nám na půdě upravil prostor a postavil stůl na hraní stolního tenisu. Zkoušeli jsme s Vaškem všechno možné, včetně boxu (nevím, kde sehnal boxerské rukavice), ale „pinčes“ bylo to pravé, trávili jsme na půdě snad každou velkou přestávku.

Když jsem zmínil školníka Duška, bylo by na místě nezapomenout z nepedagogických zaměstnanců školy na sekretářku Marii Pekařovou, dámu s vnitřní noblesou, která svou funkci ve škole vykonávala po desetiletí. Potkával jsem ji i později čas od času ve městě, šáteček kolem krku, nakrátko střižený účes, vždycky jsme se spolu zastavili, vždycky projevovala zájem, co dělám.

Určitě bych měl ještě uvést (některé jsem zmínil) spolužáky z jiných tříd. O rok starší Míla (Miloslav) Gřešula, rtuťovitý snědý kluk, byl zdatným sportovcem, také jeho mladší sestra na škole (myslím, že na dvouleté) studovala, Ivan Vondráček, syn učitele Ladislava Vondráčka, jičínské divadelní legendy (v jednom představení hrál dokonce s Věrou Ferbasovou), spolužák zmíněného Romana Peška, později udělal kariéru ředitele místní Komerční banky. O dva roky starší Milan Košťák byl hudebník (tam byli ve třídě snad jen dva kluci), hrál na saxofon a klávesy a vystřídal mě poté, co udělala skupina YBE konkurz na hraní v Rakousku, ale já se rozhodl, že v oné turbulentní době musím dostudovat vysokou školu. Když jsem se přestěhoval na Čeřovku, bydlel ve stejné ulici a jeho syn Martin je i mediálně známým paleontologem.

Ve třídě o rok níž byli tři kluci, Vláďa Hiršal, Petr Hlubuček a Jarda Štěpán, a studovala zde také moje příbuzná Libuška Višňárová (jedna z příbuzných strejdy Pepy, manžele sestry mého otce, k níž jsme jezdili do Bílého Potoka, tam jsem se s ní a její sestrou o prázdninách vídával), o další třídu níže byli vedle Peška a Vondráčka ještě Víťa Čapek a Jirka Veselý. Dál již moje paměť nesahá (nejspíš jsem také některé osoby vynechal, pozapomněl na ně nebo kolem nich chodím, aniž bych o oné přináležitosti k tehdejší SEŠ věděl), poslední ročník mého středoškolského studia provázela vedle příprav na maturitu také řada nových impulsů, které se odehrávaly mimo školu (ostatně již taneční jsme neměli společné, dívky – vzhledem ke svému počtu – prožívaly tyto kurzy v náručí průmyslováků, my chlapci jsme měli taneční společné naopak s gymnáziem), byl tady obrovský magnet a zdroj zážitků, jímž byl big-bít, a také blízkost budoucnosti vysokoškolského studia v Praze.

květen 2022