Sergej Machonin / Příběh se závorkami (Alternativy)

Sergej Machonin / Příběh se závorkami (Alternativy)
úklid knihovny

Když jsem tu knížku měl poprvé, těšil jsem se, že si konečně přečtu něco od někoho, o němž jsem slýchal v době studií s respektem jako o člověku, jehož názory jsou hodně blízké těm lidem, s nimiž jsem se stýkal, a postoje obdivu hodné, neboť to byl člověk, který v době, kdy se většina přizpůsobovala politickým tlakům doby (normalizace), neuhýbal. Později jsem si ji přečetl, můžu říci, že se mi opravdu hodně líbila, ale po čase jsem zase zjistil, že si vůbec nic z ní nevybavím než onen pocit závažnosti textu člověka, který měl pohnutý život, narodil se v Rusku, za války prožil místo studia vysoké školy (stejný obor jako já, čeština – němčina) byl tři roky v koncentráku, poté pracoval v oblasti kultury, ale po srpnu 1968 znovu spadla klec, dělal vrátného, podepsal Chartu 77 atd., velmi stručně řečeno. A pocit úžasného jazykového nadání, schopnosti říci řadu věcí nějak nově a přitom přesně a výstižně, ne nadarmo překládal z řady jazyků a ne nadarmo mám jeho jméno od začátku spojeno s „Literárkami“ (Literární noviny, kulturní ikona šedesátých let). Skoro jsem se styděl, jak to, že si nic konkrétního nevybavím, když to byla jedna z knížek, které jsem si cenil nejvíc za celé určité období. Doteď to nevím, budu muset k ní znovu sáhnout a podívat se.

Kniha je rozdělena na tři části. I. Prostějov, II. Velké a malé dějiny, III. Záznamy. Hned od prvního okamžiku si uvědomuju, že jsem ji četl. Fascinují mne hned první slova: „Je to, jako bych sám sebe uhranul a onemocněl puzením k návratu, …“, když se autor pokouší dobrat se své vlastní minulosti, respektive osobního příběhu ještě před svým vlastním narozením a odhaduje, kdy mohla jeho maminka být poprvé v Luhačovicích, což je místo, které identifikuje jako první ve „svém“ českém místopise. Ono vyvstávání skutečnosti z mlhy minulosti, které snad každý zažívá později ve svém životě jako něco důležitého z vlastní identity. Maminka vypravuje o Vlastovi Amortovi, sochaře italského původu, jeho cestě do carského Ruska za prací (později známá herečka Světla Amortová byla jeho dcera). Z fotek dává dohromady, jak se tatínek vrací z Finska, kde sloužil na lodi, a maminka byla už těhotná, se vracejí do Moskvy, a pak rovnou do masarykovského Československa. Dobromilice, Myslejovice, Prostějov, to jsou další místa a další Machoninovy dětské osudy. Svůj text prokládá záznamy svého otce Konstantina Machonina a jeho prostřednictvím se dostává k dalším generacím svého rodu. Sergej chodil do Ruského gymnázia, teprve po letech zjistil, že kousek od něj bydlel Petr Chudožilov, pozdější kolega z Literárek. Když čtu dál, narážím znovu na formulace, které přímo lákají přepsat. Namátkově: Profesor Kameněv, stižený chorobou, která ho pomau a trýznivě lámala v pase do předlonu, mluvil dokonalou francouzštinou, nepochybně vnímanou od dětství z úst francouzských guvernantek… nebo Madam Gandzjuk byla podsaditá dáma kypré vadnoucí krásy, radikálně zachraňované červenou šminkou. (s. 63)
V odbočkách („závorkách“) Machonin zmiňuje „Josku“ Hiršala či „Honzu“ Vladislava, Františka Nechvátala a jeho hezkou paní …. a postupné prozírání směrem k modernímu umění („Provinciální jelimani“, „Od secese ke konstruktivismu“), od klukovské četby k současné literatuře („období“ vančurovské, čepovské, olbrachtovské), divadlu (olomoucké divadlo), v další závorce se posouvá v čase dopředu do doby, kdy už pracoval v centru kultury, a zmiňuje Tristana Tzaru, který se zbláznil do Nataši Gollové a ještě později do doby, kdy chodila unavená stará paní pro Praze sama. Důležitým zjevením byl pro mladého Machonina (později se věnoval divadelní kritice) E. F. Burian, nadšeně hovoří i o přednášejícím Arne Novákovi (univerzitní profesor, syn spisovatelky Terézy Novákové), který měl k Prostějovu blízký vztah. Arne Novák se v Prostějově přátelil s rodinou Wichterlových, kde poznal i Jiřího Wolkera. Karel Wichterle byl továrník, Hana Wichterlová světoznámá sochařka a Otto Wichterle vědec.

Nemohu komentovat vše, ale první část zabírá více než polovinu knihy (na sto šedesát stran). Ve druhé se Machonin věnuje svému dalšímu životu, respektive pohledu na svět, „velké a malé dějiny“ ze svého zorného úhlu. Není to ovšem chronologické pokračování, naopak, skáče z roku 1993 do doby poválečné či dokonce válečné (Lágr I, Lágr II) či předválečné. Vždy je to nějaké „rozcestí“ či „alternativa“, i když koncentrační tábor nepočítal „mezi alternativy svého života“. Srovnává všechny ty doby a místy se vyjadřuje i expresivně: Ještě jsme nevěděli – a jak bychom byli bývali mohi prorocky dohlédnout? – že budou i v celé naší zemi, obehnané jako tato lágrová klec dráty, psy a hlídači s puškou, že v té zemi, stejně jako tady v tom lágru, budou totalitní tučná, mastná a hustá komanda pro vyžírky, vyžrance a vlky. (181) Je v tomto ohledu kritický i k českému národu (k němuž se sám počítá), hovoří o našem talentu k otroctví (182). Za alternativu zato považuje socialismus, k němuž se po válce přiklonil, který ale po půl století nato vidí jako neuralgické místo, bolavý pás, několikaletou spasmatickou zónu života, něco, co mělo dobré důvody, které ale neobstály. A navazuje kapitolkou Bratrské armády – o co důvěryhodnější je to pohled, který přináší rodilý Rus. Vyšší ideály měly své kořeny v avantgardě. Jak nezjednodušené, naopak hluboce výstižně charakterizuje Machonin avangrardu (mám na mysli, jak se po roce 1989 vše avantgardní odsoudilo jako nepatřičné sociální inženýrství, které ztroskotalo): Avantgardnost, tehdy jako dnes, je a bude vždycky otevřenost všemu, co dělá naše století tak výraznou epochou. Takto chápaný avantgardní modernismus je nespokojenost s jistou situací, nepřetržité hledání, schopnost tápat, ale i vytrvalé kladení otázek. (211) A Machonin to dokládá, třeba na příkladě Jiřího Koláře. Neodpustím si citovat ještě dále: Ale jak stejně zpupné, namyšlené a úzce vidící je, na druhé straně, strkat všechno – skutečně i domněle – avantgardní do jehono pytle a kárat a obviňovat avantgardu z hrdelních zločinů – z hlediska dnešního praktického krachu komunismu a jeho zhoubných stalinských praktik! Těch verdiktů, včetně například Havlova pohoršování, které bylo pohoršením dítěte uchráněného těch zhoubných avantgard korektivem vnímání světa, jak ho sálo přímo z prsu demokracie od Peroutky, J. L. Fischera, Valenty, Basse a půltuctu dalších vůdčích duchů Masarykovy demokracie přímo v rodném domě.(211) Samostatné pasáže či kapitoly jsou věnovány Literárním novinám, Tváři či šedesátým létům.

A tak je zřejmé, že Machoninovo vidění věcí není černobílé, je naopak usouvztažňováno do souvislostí, což na druhé straně ovšem neznamená ztrátu ostrosti rozlišení mezi propastmi a dobou pokusů o rozlet. Tak na jedné straně hovoří takřka s obdivem o létech šedesátých a na druhé o historickém a lidském propadu v době protektorátu nebo normalizace (mezi obojím přeskakuje). O protektorátním Prostějově píše: Tak leželo město ve tmě zatmění jako tlustý sumec v bahenní zátočině řeky nebo při dně rybníka. (234) A o normalizaci: Co se dá říct nakonec? Úctyhodný, třebaže nezralý pokus šedesátých let vymanit se ze sovětského svěráku převálcovaly tanky. Celý dvacet let (bezmála čtvrt století!), podobně jako za nacistické okupace, držel národ (včetně velké části výhodně přisluhující kultury) hubu a krok, žil v ochotném područí, v primitivním blahobytu a servilní i lhostejné pasivní služebnosti režimu, jejž si sám znovu a znovu dobrovolně volil. (251)

Zatímco v prvních dvou oddílech Machonin vkládá do textu celou řadu textových dokumentů či jejich částí, třetí oddíl jsou jen „záznamy“. V nich dospívá autor knihy až do roku 1995, jak říká v poslední poznámce, která se týká redakce celé knihy (vlastní poslední text je z května 1993): Mnohokrát i na dlouhé měsíce přerušované psaní 1973 – 1995. A vedle textů jsou tu i dokumenty fotografické, vše černobílé na zhruba dvacítce nečíslovaných listů ke konci knihy.

Sergej Machonin, Příběh se závorkami (Alternativy), Atlantis, 1995, text na přebalu Milan Jungmann