Selma Lagerlöfová / Gösta Berling

Selma Lagerlöfová / Gösta Berling
Vyřazeno

Samozřejmě, k téhle knížce jsem přišel, protože jsem byl zvědavý, co napsala švédská nositelka Nobelovy ceny, jejíž Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem, tenkrát s ilustracemi Cyrila Boudy, fascinovala malé dítě tím cestopisem po švédských památkách, které poznává chlapec proměněný ve skřítka na krku husy Akky z Kebnekajsy, zmíním jen pokladničku chudých, tedy dřevěnou plastiku Rosenboma před kostelem v Karlskroně, ale tyhle vzpomínky zde nebudu rozvádět. Zmíním jen skutečnost, že ve švédské literatuře je také silná venkovská próza jako v té české v období realismu (nehovořím o jejím návratu ve třicátých letech 20. století, už v opozici k modernismu), mám také někde Selské novely Bjørnstjerne Bjørnsona, myslím, že se o téhle souvislosti moc nehovoří (podobně jako o generaci buřičů a beatnicích, i když samozřejmě ta míra razance je jiná). Ale to bych příliš odbočoval, pojďme číst, než knihu odložím do poličky určené k přesunu jinému čtenáři.

Kniha je rozčleněna na kapitoly označené textem, příběh, odehrávající se ve 20. letech 19. století, začíná jeho posledním skvělým kázáním kněze, než ho biskup, povolaný na vizitaci pro jeho častou absenci kvůli alkoholismu, sesadí z funkce, přestože farníci tolerují jeho pití, u něho samého se vzedme hněv a nebude čekat na ortel, odchází. Tak, zatímco je první kapitola nazvána Farář, druhá má jméno Žebrák, čteme tam ošklivou epizodu, kdy děvčátko svěří žebrákovi umletou mouku v pytli na saních, on v restauraci zklame její důvěru, když všechno propije. Ze sněhové závěje jej pak zachrání před umrznutím „majorka z Ekeby“, zajímavý je její názor, že většina lidí na světě je „mrtvá nebo polomrtvá“ (tj., jak je zřejmé dále, bezcitná). Člověk je „ubohý a žalostný“, myslí často na sebevraždu, ona sama, jak vypráví, byla Margareta Celsingovou, a vypráví svůj příběh, který mně vzdáleně připomíná příběh Maryši (jen okrajově, tím, že je vdaná za jiného muže, než miluje). Smutný příběh, smutná situace dvou lidí. On, jehož „tělo se zmocnilo jeho duše“, ona, která je „z těchž, na jejichž hrobech andělé pláčou“.

Tyto dvě kapitoly jsou shrnuty pod Úvod, následuje Kapitola první, Krajina. G. B. dostane od majorky chalupu, kde bydlí. Na serveru Gradesaver.com je shrnut příběh celé knihy následovně:           „[…] Je zachráněn Paní z Ekeby, která znovu zažehne jeho smysl a vůli žít. Paní z Ekeby, známá také jako Margarita, je manželkou majora. Je nesmírně bohatá a mocná. Gösta zasvětil své služby Paní z Ekeby, dokud nevedl povstání proti Paní. / Gösta nakonec získá kontrolu nad panstvím Ekeby spolu se skupinou rytířů, kteří dříve sloužili Paní. Göstovy plány na uchvácení moci jsou přinejmenším katastrofální. Paní uprchne a s jejím odchodem se vše zhroutí. Později se vrátí a pokojně odchází do posmrtného života. / Sága o Gösta Berlingovi je oblíbeným literárním dílem mezi učenci, kteří vytvořili desítky článků o jejím vyprávění a struktuře. Příběh se rozprostírá po celý život, protože mezi jednotlivými kapitolami jsou roky. Lagerlöfová se rozhodne zvýraznit konkrétní okamžiky v čase a ostatní nechá na nich, aby se v tom motali. Prostřednictvím těchto zvýrazněných okamžiků můžeme zažít tyto postavy, jak se v průběhu různých kapitol a zkušeností vyvíjejí v úplně jiné lidi.“

V jiných komentářích se hovoří o žánrových souvislostech, prvcích pohádky, mýtů, poezie, legend, na jiném místě o Göstovi jako švédském Donu Juanovi a paní z Ekeby jako o ženě, která díky spolku s ďáblem získá nezměrné bohatství a moc. Na Wikipedii (anglické) je v komentáři zmíněn vlastně takřka jen řečený děj z Úvodu (o vyhození faráře a jeho záchraně před umrznutím), další, vlastně komplikovaný a vícevrstevný děj, je takřka pominut.

V kapitole Krajina je úžasné líčení krajiny Värmlandu s jezery, zvláštním podnebím…, pak je tu pohádkových dvanáct mužů, „kavalírů“, kteří udržují „vládu radosti“ v kraji, básník Gösta patří k nim, třináctý, který přijde, hovoří o té smlouvě, kdy paní pošle ďáblovi každý rok z těch dvanácti jednu duši. Zkoušejí podepsat s ďáblem novou smlouvu.

Názvy kapitol jsou „křesťanské“, Štědrovečerní noc, Božíhodový oběd, V dalších kapitolách jsou zvláštní obrazy či fragmenty dějů (už chápu, proč se ani na Wikipedii do toho nikdo nepouštěl, ani mně se to příliš nepodaří), je tu oslava „žen starých časů“, jednotlivé portréty, obrazy slavností a plesů, písně, milostné, ale nevinné scény (krásná Mariana s „neodolatelným“ Göstou s nepříjemnými následky, rodiče ji nechtějí pustit domů, Melchiora Sinclaira, který bije matku, kavalíři najdou pak dívku venku v závěji), bujaré pití, v další kapitole oslava „starých vozidel“, pokračování příběhů s Marianou, šílenou láskou. Mýtický je obrovitý medvěd „u Gurlitské skály“ a medvědobijec Alfred Fuchs, dramatický příběh dražby v domě Melchiora Sinclaira, nakonec nenaplněná láska Mariany končí textem písně „Milovalas, dítě, však nikdy už…“.

Mladá hraběnka v desáté kapitole je zhýčkaná, vdala se za „hloupého hraběte Henrika“, zajímavá je formální forma textu, kdy se opakuje výraz „mladá hraběnka“ v řadě odstavců. Můžeme říci, že zajímavé (a obtížné) čtenářsky je, že jednotlivé se jednotlivé části stylově výrazně liší. To by bylo zajímavé rozebírat, ale to přesahuje možnosti tohoto komentáře. Možná také za toto novátorstsví dostala autorka v roce 1909 Nobelovu cenu. A také tentokrát je to dramatické, do podrobností nepůjdu. V Jedenácté kapitole se vyprávějí Strašidelné historky, autorka oslovuje na začátku a na knci „děti nových dob“, to mimo jiné potvrzuje perspektivu mýtu (ostatně před dvaceti lety dopsal Richard Wagner svou poslední operu Parsifal).

Další epizoda v románu (Má to vůbec formu románu? Ale ostatně, co je to vlastně román?) je Historie Ebby Dohnové (Dvanáctá kapitola). Malá zmínka, v řadě kapitol se připomíná řeka Löven a já vzpomínám na našeho Vladislava Vančuru, který má také řeku jako ikonický motiv, jen ji nemohu na Google mapě najít. Panské sídlo Borg, „neblahý osud“, také mladá hraběnka zve G. B., a jsou tu „řeči“, které nejsou „milosrdné k mladým ženám“, je u Anna Stjärnhöková, s níž se čtenář setkával již v předchozích kapitolách, vypráví o kavalírech na Ekeby, o bývalém faráři, sesazeném pro opilství (tj. G. B.), který je nyní informátorem manžela hraběnky Dohnové (to zařídila majorka z Ekeby), tchyně té, co jí to vypravuje, hraběnky Elisabethy. G. B. si vzal hraběnku Dohnovou, ta těžce onemocněla, a nakonec po dalších peripetiích (kvůli G. B., který nesplnil slib být ve službě „dobrého krále“, tj. Ježíše) se rozhodla zemřít. A teď je otázka, zda to celé není výmysl, protože hraběnka chtěla slyšet „příběh o lásce“. Obecně – mnohé je naznačeno a nedořečeno.

Třináctá kapitola, Mamsel Marie, Čtrnáctá kapitola, Bratránek Kryštof, „starý jestřáb“, šedivý starý kavalír s vojenskou historií. A další volné epizody na volné ústřední ose, mj. zase erotická situace poety G. B. a hraběnky Elisabethy, a další její osudy. Lilliecronův domov (Osmnáctá kapitola) je Lövdala, statek, který Liliecrona vlastní, a je to znovu oslava krásy krajiny, lásky k domovu, nezdůraznil jsem zřetelnou strunu pozitivity v textu autorky (a ovšem Liliecrona je také houslista). K hudbě se vrací jedna z dalších kapitol (dvacátá první), kde paní Musica oblažuje smutné muže, kteří ztratili milenky (muži nacvičí Haycnovu Oxfordskou symfonii), také pana Löwenborga, který hraje výhradně Beethovena, ale pouze na stole, protože klavír je pro něj posvátný, a teprve na výzvu hraje pro Beerencreutzem (jedním z kavalírů) přivolaného Göstu Berlinga: jenže skvostné tóny se ozývají pravděpodobně jen v jeho hlavě, protože vzápětí slyší Berlingův smích – to je jedna z nejdojemnějších pasáží celé knihy, autorka se ptá, zda také Berling slyší ty tóny, které Löwenborg hraje „svému mladému zarmoucenému příteli“, a když slyší ten smích, neslyší posměch, ale „bodrý, nakažlivý smích“, který je „nejlíbeznější hudba, kterou stařík slyšel za celý svůj život“. „Hodná paní muzika vyléčila Göstu z trudomyslnosti“.

V předcházející (devatenácté) kapitole ale je jiné téma. Zjeví se zde „dovreská čarodějnice“, jejíž popis si zde nenechám ujít: „Je stará. Jak dávno už je tomu, co růžový odlesk mládí spočíval na jejím širokém obličeji snědé pleti, která se leskne tukem na ploském nose a kolem úzkých úst, které probleskují ze špíny jako řeřavé uhlí z šedého popela“ (atd. s. 213) Pyšná žena, která má vyřezávanou hůl s cennými runami, vzývá Thora, chce na hraběnce Märtě čerstvou vepřovou šunku, kterou kolem ní nesou na tyči služebné. Ta však odpoví, nevěda, jakou má čarodějnice moc, že se snad ta „baba žebravá“ zbláznila, že ji dá raději strakám, a vyzve ji, ať se klidí. Směje se ještě její odpovědi, ať ji „straky sežerou“ do okamžiku, než se na obloze objeví husté hejno těchto ptáků a snesou se na nebohou hraběnku, která pak do konce života musí pobývat v uzavřených místnostech, kam se před tímto nebezpečím uchýlí. Kdoví, zda Alfréd Hitchcock znal tuto pověst (autorka říká, že je známá), když točil svůj slavný film Ptáci (1963).

V dalších dvou kapitolách je postava označena povoláním či místem ve společnosti, jednou je to Brobský farář, podruhé Statkář Julius. Ten se chystá umřít, na konci kapitoly přijíždí na žebřiňáku „plném děvčat“. Nu ano, vyprávění je hodně o lásce. Hlinění světci je vize chrámu ve Svartsjö v opozici budovy vyzdobené nástropními malbami a sochami versus zcela bílé budovy. „»Ach, jaká by to byla krása,« pomyslil si zbožný malíř, »kdyby takoví roztoužení duchové mohli vystoupit na tyto navršené hory a byli jimi neseni jako na kolébavých lodích stále výš a výše!« Představil si najednou, že bílá oblaka letního dne jsou plavidly, na nichž se vezou duše zesnulých.“ (s. 239) Cituji na ukázku poetického stylu, kde „zesnulí“ se pojí s proměnou prostoru, kde obrazy a sochy byly odstraněny a zůstane „oslnivě“ bílá, představa koresponduje také s rušením, odstraňováním fenoménů v lidském životě, např. zrušením manželství hraběte Dohny, a lidským utrpením. A také Berg, kde bydlel hrabě Henrik, byl prodán, a hrabě jej opustil.

Motiv změny (mýtu ztraceného) je spojitostí i v následující kapitole Poutník boží. Za něj je označen setník Lennart, autorka vypráví jeho příběh (hodně děje…). Navazují obrazy Hřbitov a Staré písně, v této kapitole se vrací k postavě Mariany Sinclairové, která se také „vypravovala na dalekou cestu“ (a motiv nejistoty ohledně návratu do domova a odmítnuté nabídky Adriana na manželství). Je zřejmá vnitřní linka opozice lásky a smrti, explicitně v názvu a obsahu kapitoly Smrt osvoboditelka (Dvacátá osmá kapitola). Ta je nazývána „má bledá přítelkyně“ a je tu její obraz, jak o něm „lidé vyprávějí“ (blízký našemu, totiž klepá, je personifikovaná, řekl bych, že je spojena s představami doby, tedy „sovy a netopýry“). V kapitole Sucho se vyprávění vrací ke krajině či přírodě a úvaze a „duchu života“, jenž „sídlí v mrtvých věcech“, tedy jakési mýtické filozofii světa (opakují se slova „ó, děti nových časů“, a připomeňme, že v originále se v názvu knihy objevuje slovo "sága"). Kavalíři jsou tu nicméně stále v dějové lince také přítomni. A opakovaně je zde také téma chudoba, například při setkání a rozhovoru brobsklého faráře, který venku cosi přebírá, s Göstou Berlingem. Dojemný je příběh v kapitole Matka a dítě, narážející také na jeden společenský problém. Ale Amor vincit omnia, láska vše přemáhá, jak říká latinské přísloví a název kapitoly, pojednávající o rozhovoru chlapce se „strýčkem Eberhardem“ o pojmech života, pobytu na tomto světě. A nebudu uvádět posledních několik kapitol, které zbývají do konce (není jich mnoho), pouze zmíním smrt majorky a motiv kovárny, kde se k práci uchýlí kavalír Gösta Berling.

Jistě by si knížka zasloužila více pozornosti, ale učinil jsem aspoň krůček oproti zjednodušenému podání, jak jsem o něm hovořil. V každém případě je nevšední, vane tu duch dávných časů, napadá mně, samozřejmě přímo nesouvisející krajina Sedmé pečeti a vážnosti Bergmanových filmů.

P. S.: Napadlo mně, jak je Nils Holgersson aktuální v době, kdy v televizi jsou pořady o zemích „z výšky“. Včera dostal sedmiletý vnouček k narozeninám dron, takže může mít zážitek skoro stejný jako Nils na krku husy Aky z Kebnekajse.

Selma Lagerlöfová / Gösta Berling, Práce, Praha 1973