Sedmá symfonie Dmitrije Šostakoviče

Sedmá symfonie Dmitrije Šostakoviče
díla ruské moderní hudby

Sedmá symfonie C dur, op. 60, je zcela jistě nejznámější z patnácti skladeb Dmitrije Šostakoviče takto označených. Je to známá „Leningradská“ symfonie, a zatímco ostatní díla ruského génia byly v době režimu, ve kterém žil svůj kontroverzní život, upozaďována, bylo toto dílo známo – například u nás – při jen trochu pozornější docházky do základní školy.

V režimní publicistice, konkrétně v novinách Pravda, 29. března 1942, uveřejnil skladatel své vyjádření k Leningradské symfonii: „Věnuji svou Sedmou symfonii našemu boji proti fašismu, našemu neodvratnému vítězství nad naším nepřítelem, a Leningradu, mému rodnému městu…“

Je nicméně pravda, že Sedmá symfonie je skladatelovým nejznámějším díle i dnes, kdy jsme vyvázáni z komplikací ideologických doktrín, v době, kdy už stát, jehož byl Šostakovič občanem, na jedné straně oslavovaným, na straně druhé odmítaným s nepříjemnými důsledky pro jeho profesi a práci. Dokonce lze říci, že je jednou z neslavnějších symfonických kompozic nejen ruské, ale i světové hudby vůbec. Na stránce české Wikipedie je popsán stručný osud jejího vzniku, totiž i slavné uvedení této skladby, tak zatížené významovou symbolikou, ve Spojených státech pod taktovkou slavného dirigenta Arthura Toscaniniho, i symfonie v místě, kterému je věnována, 9. srpna 1942. Na stránce Wikipedie je toto město (Leningrad, dnes opět Petrohrad n. St. Peterburg) ovšem trapně zaměněno za jiné místo, kde se odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev druhé světové války, totiž Stalingrad.

Pokud bychom chtěli být jen trochu vyčerpávající, museli bychom přeložit alespoň rozsáhlou stránku na Wikipedii anglické či několik dalších článků v rozsahu několik desítek stran, které navrhují vyhledávače na webu. Pokusme se tedy pro začátek o stručnější příspěvek a povícero odkazů.

Původně to mělo být dílo o jedné větě, nakonec se tvůrce rozhodl pro klasickou čtyřvětou stavbu. Chtěl přitom jednotlivým větám dát literární tituly 1. Válka, 2. Vzpomínka, 3. Velikost země a 4. Vítězství. Od tohoto úmyslu nicméně posléze upustil a tyto programové nadpisy se neobjevily ani ve vydání partitur. 

První věta Allegretto, tedy mírně rychle, odpovídá základnímu vzorci sonátové věty. I to je projevem autorovy snahy o širokou srozumitelnost. Zatímco jsme sledovali experimentální formu prvních dvou symfonií, tady jde – svým způsobem – k návratu k beethovenovské epické šíři a osudovosti, vyjádřené pochopitelně prostředky odpovídající době více než o sto let pozdější. Šostakovič rozvíjí na začátku téma, které je obecně vnímáno jako předválečná idyla a fáze mírového budování socialismu v Sovětském svazu. Přesto působí i toto úvodní téma podivně narušeně a pokřiveně. Proti němu je druhé téma zřetelně idyličtější. Vzorec hlavní věty je ovšem posunut centrálním tématem a jeho jedenácti variacemi. To bývá označováno jako „téma invaze“, má symbolizovat vpochodování fašistických vojsk do Sovětského svazu. V memoárech Solomona Volkovova je poznamenáno, že Šostakovič toto téma označil také jako „stalinské téma“.

Šostakovič uvedl, ve shodě s ironickými postupy, které někdy používal, melodii z opereta Franze Lehára Veselá vdova, která patřila k oblíbeným melodiím Adolfa Hitlera. Opakovaná variace naznačovala stupiditu příšerné brutality, s níž se melodie spojuje. Tutéž melodii cituje dokonce na jednom místě Béla Bartók ve svém Koncertu pro orchestr, který vznikl rovněž pod dojmem doby fašistické vlády v Evropě. Doklady o smyslu tématu nepřinášejí pouze literární paměti, které jsou samozřejmě zdrojem celé řady pozoruhodných informací, jasná indicie vyvstává i v muzikologické analýze. Téma invaze je citát „tématu násilí“ z Šostakovičovy opery Lady Mackbeth Mcenského újezdu, díla z poloviny třicátých let.

Druhá věta připomíná tak trochu scherzo, nicméně podstatnější je upozornit na to, co říká autor: „Je zde přítomen humor.“ Přitom slovo humor musíme chápat v poněkud jiném smyslu, než je obvyklé. Komentáře hovoří o druhé větě jiné, totiž Třinácté symfonie, kde humor je postaven do protikladu hrůzám teroru. Je v něm něco osvobozujícího. Také v této větě zazní motivy z jmenované opery Lady Mackbeth Mcenského újezdu.

Třetí věta, Adagio, vykazuje formální podobu chorálové věty. Dojem kostelních varhan umocňují vysoké polohy dechových nástrojů. Značnou úlohu zde hraje i symbolika zvonů jakožto významný podíl ruské lidové tradice. Na druhé straně jsou zde názvuky Symfonie žalmů Igora Stravinského. Pro Šostakoviče typický stylový prostředek nalezneme v triu: cirkusový pochod. Cirkusové, popřípadě vojenské pochody jsou oblíbeným žánrem, který Šostakovič zpracovává, známe je například i z páté věty Deváté symfonie.

Poslední věta by měla být doslovným Finale válečné symfonie. Tedy vítězství. Skutečně to vypadá tak, jako by jedno téma Šostakovič dále a dále zahušťoval. Ovšem namísto heroického zpěvu nastupuje autorův oblíbený hudební prostředek, totiž pomalá barokní forma, v tomto případě sarabanda. Barokní žánry vystupují u Šostakoviče často právě v kontextu války a jejich významem je smutek. Stejně tak je tomu například i v Osmé symfonii. Barokní formy jsou v protikladu k cirkusovým pochodům, vyjadřují nesmírné utrpení miliónů lidí.

V dalších komentářích se můžeme dočíst něco o souvislostech uvedení symfonie, což zde nebudeme vzhledem k dostatečnému počtu pramenů opakovat.

https://www.rozhlas.cz/socr/skladby/_zprava/837534
https://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-recenze/Dmitrij-SostakovicSymfonie-c-7-Leningradska~24~listopad~2004

https://de.wikipedia.org/wiki/7._Sinfonie_%28Schostakowitsch%29
https://www.wsws.org/de/articles/2012/aug2012/scho-a25.shtml

https://www.youtube.com/watch?v=UCDF29loJWM