Šaty, jaké svět neviděl

Šaty, jaké svět neviděl
Lomnické kulturní léto 2014

Nejsem si jist, jestli to tak vždy z pravidla je, ale mám v paměti, že každý ročník kulturního lomnického léta začíná v pátek divadelním představením v Tylově divadle, a teprve v následujících dnech jsou na programu další složky festivalu, který je tak (pravidelně jsou jeho součástí i výtvarné výstavy) svým způsobem multižánrový, i když v základní formulaci dává přednost výrazu „festival hudebně dramatický“. Začít divadlem je i logické, Divadelní spolek J. K. Tyl je de iure pořadatelem, tiskne programovou brožuru (i grafika plakátu se shoduje s ostatními programy spolku atd.), byť duchovní otec festivalu, jeho zakladatel Jaroslav Krček je samozřejmě po celou jeho dobu dramaturgem a je tím, kdo dává jeho podstatnou část dohromady. V každém případě tímto způsobem odpadá problém zahajovacího koncertu (byť se tento výraz v prvních ročnících festivalu také používal), kterým by mohlo být třeba i operní představení, prostě každý ročník má své programové pilíře, zasazené do modelu, který tady ovšem nebudu v tuto chvíli popisovat, neboť toto má být poznámka právě o letošní operní premiéře Jaroslava Krčka.

Jednoaktovka Šaty, jaké svět neviděl byla uvedena v sobotu 19. 7. rovněž v Tylově divadle s podtitulem „Koncert k 75. narozeninám Jaroslava Krčka“. Žádný explicitní ceremoniál se ovšem nekonal (skladatel se narodil 22. dubna 1939), slůvko „koncert“ prozrazuje nicméně také, že se jednalo o koncertní, nikoli jevištní nastudování opery. Na to by musel být k dispozici jiný rozpočet – a v době, kdy třeba i českokrumlovský festival musel vyjít letos s nižším o několik milionů a na kulturu se krátí peníze, kde se dá – je to zřejmě, bohužel, utopie a obecná tristní skutečnost, že na unikátní projekty současné kultury potřebné peníze nejsou.  Pravda, nová Krčkova opera byla realizována i jevištně 28. června 2014 spolu s Parodií maďarského autora Gábora Kereka v režii Dominika Beneše a Magdaleny Švecové (tj. Krčkovy dcery) ve Velkém divadle v Plzni.

To ovšem nemění nic na tom, že koncertní premiéra opery z Krčkovy dílny v jeho nastudování s vlastním souborem je právě takovým unikátním projektem a v letošním ročníku lomnického festivalu je určitě jakožto mimořádná událost tím pilířem, jaký jsem měl na mysli. Vedle ikony festivalu, souboru Musica Bohemica, stálo na jevišti ještě pět zpěváků kritikou vysoce oceňovaného královéhradeckého mužského pěveckého sboru Gentleman Singers. Spolu se zhruba tuctem instrumentalistů tedy vedle současných dvou vokálních sólistů Musicy Bohemicy Karla Jakubů (baryton) a Petry Havránkové (soprán) zpívali ve dvou hlavních rolích – Krále Martin Ptáček (tenor), Kašpara Jakub Kubín (kontratenor), a dále jako Mistr krejčovský Václav Kovář (bas), První tovaryš Martin Struna (baryton) a Druhý tovaryš Richard Uhlíř (bas).

Ve shodě s obvyklou dramaturgií svých koncertů, kdy v první části zaznějí myšlenkově závažnější díla, větší hudební celky, nová či naopak starší přelomová díla atd., zařadil Jaroslav Krček Šaty, jaké svět neviděl do první části lomnického vystoupení, zatímco v části druhé našly prostor Žákovské vigilie a lidové písně v Krčkově úpravě. Zpracování námětu klasické pohádky Hanse Christiana Andersena prozrazuje nejen všechny charakteristické rysy hudební sazby Jaroslava Krčka, ale i literární zpracování Věry Provazníkové, básnířky ovlivněné Vladimírem Holanem a Bohuslavem Reynkem a známé autorky pohádek pro děti, ale také tvořící výtvarně. Původní inscenace je z roku 1989, Jaroslav Krček komponoval na její veršované libreto v roce 2010. Námět pro svoje zvláštní místo ve světě Andersenových pohádek svým charakterem až středověké morality je aktuální zřejmě v každé době. Takřka paralelně s Věrou Provazníkovou vznikla divadelní hra Františka Pavlíčka (1990), hudební zpracování se datuje ale už do poválečné doby, kdy Emil František Burian napsal operu (1947). V písničkách pak se chopili společensky závažného tématu třeba Jan Burian či Pepa Nos.

Krčkova opera nevynechává satirické ostří, více akcentuje nicméně přece jen pohádkovost – např. už jen detail: v Andersenově originále jsou podvodníci dva, v Šatech je to pohádkové číslo tři. Základní syžet nicméně zůstává, pouze se perspektiva příběhu přesunuje do dialogu krále a kašpara, s nímž král hraje na začátku příběhu šachy. Jim jsou také svěřeny dva hlavní party a královská koruna a šaškovská čepice jsou takřka také jediné scénické momenty a zároveň prosté orientační body v ději pro posluchače/diváka.  

V závěru moralitu pohádky (spolu s opakováním ústřední melodie) shrnují verše charakteru až werichovské myšlenkové ražby (když pomyslíme, že v příběhu, byť bez role, je také kat, kterému král dá kašpara, když si z krále dělá legraci):

Však který byl kašpar a který byl král?
Čí hlava padla, kdo bude žít dál?
Na každý pád o to se snad
bude taky na světě
vždy znovu hrát.

Také Žákovské vigilie byly svým svého druhu premiérou. Texty ze středověké sbírky Písně žáků darebáků ve výběru dr. J. Pecky zhudebnil J. Krček v roce 1979 a natočil v roce 2002. Žákovské, původně Pražské vigilie pak prováděl soubor Chorea Bohemica jako taneční fresku v choreografii Aleny Skálové. Další podobu získal tento materiál ve filmové verzi Československé televize (1985) a ve spolupráci s Hradišťanem (2006, bližší informace na stránkách obou souborů). Hudební podobu, kterou známe z koncertů Musicy Bohemicy či zmíněné nahrávky, nyní obohatila spoluúčast Gentleman Singers.

V odstupu ke skutečnosti, že se jedná o dost rozdílné projekty, oba s hlubokou evropskou kulturní tradicí, je zřejmé i podobné ladění Šatů i Žákovských vigílií. Zřejmé je to v okamžiku, kdy si připomeneme i závěrečné verše Vigílií:

Vláda peněz, zla a strachu
deptá duši v špíně, prachu,
zradí, nechá bez pomoci,
jak to káže pýcha moci.
Ať si každý přizná vinu
strhne přízrak nočních stínů
a s ním masku, která zebe
snese na zem kousek nebe.

(poslední část – Sibylino proroctví)

A já bych obrátil a parafrázoval to, co píše Jaroslav Krček na webových stránkách svého souboru, když připomíná tuto filozofickou nadstavbu díla (přítomnou ostatně v celé jeho tvorbě). Při tomto kritickém ostří je jeho muzika bujará, veselá, nepostrádá humoru a úsměvu. Spojení tohoto pozitivního vyznění s hudebním bohatstvím dotvrzují – nejen na tomto koncertě – i lidové písně, které Krček oprávněně považuje za jeden z podstatných zdrojů naší kulturní identity.

Odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra_Provazn%C3%ADkov%C3%A1
https://www.hradistan.cz/vigilie.htm 

https://www.musicabohemica.eu/zakovske-vigilie.html