S kým jsem se setkal / I

S kým jsem se setkal
Setkání s významnými, známými a pozoruhodnými osobnostmi, především umělci
První část, pracovní text

Proč tato kapitola? Vzpomínky, tedy reflexe minulostí? Ano, jistě, nutně také už proto, že pojednávají o minulých událostech, ale vzpírám se tomu, abych k těmto komentářům přistupoval jako k memoárům. Ne proto, že už z toho slova je cítit staromilství, sentimentalita (jí by trochu nakonec neškodilo), ale protože jde zgruntu o něco jiného. Význam tohoto konání probleskne, když se vrátím k úvodní formulaci. Totiž: kapitola čeho? komentáře k čemu? Kapitola života? Komentáře aktivit? To, s kým se setkáte, se udá/uděje a může to tedy být i věcí náhody, nebo o setkání usilujete, a směřujete k tomu už tím, co děláte. Jak to následující příklady ukazují, je to obojí. A souvisí to s tím, jakou hodnotu setkávání přikládáte, za co je vlastně považujete a proč.

Na dalších stránkách se mihne citát Martina Bubera, jenž hodnotu setkávání pojmenovává. Setkání pro mě určitě není (pouze) záležitostí pocitu být na okamžik v blízkosti někoho významnějšího (než já sám?), jakoby se „ocitnout ve světle reflektorů“ i když to samo o sobě může být příjemné (na druhou stranu to ovšem celé může být, podle okolností, zcela prozaické). A jen fakt, že prostředníkem některých setkání (v poslední době) byl fotoaparát, by mohl připouštět myšlenku na paparazziovství. Tím ovšem v mém případě není opravdu ani v nejmenším. A i když nevylučuju, že o některých mimořádných setkáních budu vyprávět při jiných (třeba s přáteli), ostatně i tento text je takovým vyprávěním, smysl spatřuju především jako obohacování, dokonce vzájemné obohacování (protože si myslím, že i já mám co nabídnout), jako hodnotu (co se o tom člověku dozvím, jaké chvíle s ním pro mě představují impulsy či inspiraci), jako příležitost prožít vzrušující okamžiky vztahující se ke kvalitě, pokoře a úctě k něčemu přesahujícímu každodennost a spojenému s talentem a velkým úsilím. A myslím si, že to ani není metafora, když řeknu, že takové setkávání obsahuje něco, co je svým způsobem tvorba.

Také z toho důvodu jsem si hned na počátku psaní vymezil (i když, jak se postupně ukazuje, je striktní oddělení jednoho od druhého mnohdy obtížné či dokonce nemožné) to, co do této „kapitoly“ patří, respektive co do ní nepatří. Nezařadil jsem sem případy, kdy dotyčná událost nemá jakoukoli „přidanou hodnotu“, například koncerty, na nichž jsem byl „pouhým“ posluchačem (ovšemže i to může být úžasný zážitek), tzn. například nehovořil jsem s interprety (když to píšu, vzápětí si uvědomuju problematičnost takového vymezování, co třeba Tom Waits či Nigel Kennedy, s nimiž jsem „nehovořil“, přesto byli/jsou pro mě nějak zásadní?), naopak jeden letmý, prchavý pohled může mít za určitých okolností podstatný, třeba pokaždé jiný význam. Vedle sebe se tak ocitnou právě tyto efemérní okamžiky a dlouholetá vážná a obsažná spolupráce, přičemž na druhou stranu podle mé představy do jiných kapitol patří dávná přátelství ryze osobní či intimní, a to i v oněch případech, u nichž mám představu zařazení spíše do komentářů k tomu, „co jsem dělal“, například o „svém“ hudebním životě.

A nepatří sem v mém případě ani „politika“, ačkoli i tady bych mohl uvést některé opravdu zaznamenáníhodné zážitky (právě v těchto dnech se připomínají některé události dokonce z evropských dějin). Nepatří sem nicméně nikoli proto, že bych byl člověk apolitický (o společenské realitě jsem celý život přemýšlel), ale proto, že, jak jsem v prvních větách tohoto úvodu řekl, nikdy jsem (kromě jedné epizody v komunální politice) nevyvíjel v této oblasti aktivitu, která by vedla k tomu, že bych ocitnul ve vyšších patrech politické zodpovědnosti. A – opět z jiných důvodů, je to rovněž jiný úhel pohledu) – patří na jiné místo nějaké reflexe můj pedagogický „život“, zahrnující především galerii (vynikajících) studentů, s nimiž mě svedly souřadnice osudů, a ovšem ale i (zčásti i dost kritický) komentář k okolnostem mého kantorského působení.

Chtěl jsem, aby tento prolog měl nanejvýš dva odstavce. Nemá. Jak je zřejmé, mohlo by to ale být i východisko k širším úvahám o nastaveních toho, k čemu člověk směřuje – a co směřuje k němu. Budiž.

I 

Při různých příležitostech jsem říkal, že mé první setkání s výtvarným umělcem bylo s Vladimírem Komárkem na jeho výstavě v Jičíně někdy v šedesátých letech. Tenkrát jsem s ním ještě nehovořil, pouze poslouchal jeho výklad o přístupu k malířství v různých dobách, ale později s ním několik let učil na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech. Kdoví, zda tomu tak skutečně je, zda Vladimír byl skutečně tím prvním, zvláště jestliže bych rozšířil má raná setkání s umělci zvláště i na hudebníky. V tom případě se nabízí několik dalších možností, jejichž prvenství nevylučuju zvláště proto, že se mi stěží může podařit alespoň přibližně datovat jednotlivé události a podle toho je pak chronologicky seřadit. To je výhoda deníku, který bývá spolehlivou oporou pro takovéto počínání. Žel se mi nikdy nepodařilo jej soustavněji vést, vždy to byly jen jednotlivé útržky, a jakékoli časové určení nejrůznějších příběhů a konkrétních momentů je nenávratně odsouzeno k pocitu mnohdy intenzívního zážitku, v kalendářním prostoru nicméně nezařaditelného do neúprosné fakticity mřížky počitatelného času.

Je možné a i dost pravděpodobné, že prvním umělcem, jehož jsem mohl sledovat při jeho výkonu v bezprostřední blízkosti, byl Miloš Grepl, jeden z dvou bratří (druhý byl Jiří, prý významnější z obou), synů středoškolského profesora („francouzštináře“), spisovatele a rovněž hudebníka Františka Grepla (dohledávám i v seznamu osobností Knihovny Václava Čtvrtka v Jičíně a v dalších zdrojích). Greplovy znali moji rodiče coby Jičíňáka a absolventa jičínských škol (Reálného gymnázia), možná z tanečních (moji rodiče se narodili v roce 1921, J. Grepl 1920, M. Grepl 1924). V mé vzpomínce je obraz muže, kterého požádala matka, aby zahrál něco na klavír. Měli jsme staré vyřezávané pianino. Klavírista nejdříve požádal o lavor s vodou, umyl si ruce a teprve potom začal hrát. Dvořákovu Humoresku. Z odstupu času je nejzajímavější, že si nejsem zcela jist, který z obou bratrů tenkrát u nás hrál na pianino. Je to takřka jisté, že to byl Miloš Grepl, ale mohu se mýlit, mohl to být jeho bratr. To už nikdo s naprostou určitostí nepotvrdí, a tak je hned ten první začátek do jisté, byť nepatrné míry, zahalen do nejistoty.

Stejně tak jsou zahaleny do časové neurčitosti, která ovšem nevylučuje ostrost obrazu vzpomínky, návštěvy Miroslava Matouše, evangelického kněze, v naší rodině. Matouš, básník a překladatel, později například skvělým způsobem přeložil Angela Silesia, muž těžkého osudu, jemuž byl odebrán tzv. státní souhlas a měl potíže s režimem, jak mi vyprávěla moje matka, protože neuhnul a napsal na filosofické fakultě, kde rovněž studoval, diplomovou práci o T. G. Masarykovi, žel v době, kdy už proběhl neblahý „Vítězný Únor“, a práci nemohl obhájit. Pracoval pak v manuálních profesích, „na ještěrce“ při stavbě silnic, přišel tam k úrazu a celoživotně napadal na jednu nohu. Na jedné z návštěv u nás přinesl jednu z dětských obrázkových knížek, jakých v tehdejší vydal několik. S otcem vedl dlouhodobě světonázorovou diskusi, která se ovšem později díky otcově neústupnosti vyhrotila, takže Matouš s pocitem, že se s člověkem, který byl až fanaticky přesvědčen o správnosti nastoupení státu na novou cestu (mělo to ovšem logiku v jeho původu z velice chudých poměrů, nicméně později, ale přece prozřel, když v roce 68 „spřátelené armády“ řešily politickou situaci vojenskou agresí, prozřel a čestně vyvodil důsledky), a navštěvoval později moji rodinu v novém domě na Čeřovce.

Ani já jsem nebyl nábožensky založený (rodiče, kteří rovněž byli odlišného názoru, se dohodli, že nebudou v tomto ohledu do mého pohledu na svět výchovně zasahovat), nicméně jsem si kladl zásadní noetické otázky i otázky v oblasti křesťanství a víry. Není teď důležité, k čemu jsem samostatným přemýšlením dospěl, ale to, že jsem se setkal s někým, kdo byl ochoten naslouchat mým argumentům, polemizovat se mnou a nabízet možné cesty. Já jsem naopak věděl, že Matouš je věřící a to, že se mnou hovoří, je součástí jeho přesvědčení vykonávat pastorační činnost. Vzájemný respekt byl nicméně pro mě obrovskou školou, a s Matoušem jsem se potkával i později v Praze na studiích i po mém návratu do Jičína, on nás navštěvoval při příležitosti cesty na hrob své matky (tuším v Ostroměři), později jsme dokonce navázali ještě užší kontakt, když jsem ho pozval (resp. zprostředkoval přes ředitele školy) na besedu se studenty na jičínském gymnáziu (11. listopadu 2011) a do Knihovny Václava Čtvrtka (motto Matoušovy knihy Putování rosou i prachem, citát Martina Bubera „Veškerý opravdový život je potkávání.“, úzce souvisí právě s tímto mým komentářem). Nedávno jsme si, je mu nyní přes devadesát let, telefonovali.

Přesněji než ta předchozí lze datovat můj rozhovor o umění s brněnským malířem Františkem Bičem, který se odehrál za zvláštních okolností a souhrou náhod. Bylo to předtím, než jsem nastoupil na střední školu, tedy v létě 1964, a prostřednictvím germanisty Emila Skály, manžela Evy Skálové, mé tetičky, rovněž lingvistky, naši získali kontakt na Jochena Sturma, syna profesora slavistiky na Humboldtově univerzitě. Byli jsme v korespondenčním styku a bylo dohodnuto, že o prázdninách pojedu do Berlína. Zážitek z nedlouho předtím (1961) vybudované Zdi, před kterou mě Jochenův tatínek dovedl a ukázal mi, že o několik ulic dále bydlí jeho příbuzní, ale on je normálně nemůže navštívit, byl jedním z mých životních „politických školení“. Byli jsme dohodnuti, že Sturmovi na mě budou čekat „an der Zugspitze“ (dodnes si ten výraz pamatuju). Vlak, který měl jet do Berlína, Vindobona (jméno naznačuje, že vyjížděl z Vídně), a do nějž jsem měl nastoupit v Praze na Hlavním nádraží, nicméně měl zpoždění. Myslel jsem si, že to snad je nějaký omyl, když hlásili čas 300 minut. To bylo docela pozdě i proto, že vlak měl podle jízdního řádu odjet před půlnocí.

Na nástupišti jsme se dali do rozhovoru s mužem s dlouhým vousem a šálou ve věku zhruba mého otce, na první pohled nějak odlišným od ostatních. Ukázalo se, že je to malíř, a strávil jsem s ním pak celou cestu do německé metropole. Měl sebou nějaké své grafiky a vysvětloval mi tvůrčí principy, které jsou pro něj důležité. Hovořil především o životní, dokonce sexuální síle, která je u skutečné tvorby vždycky přítomná, když viděl, že jsem vůči výtvarnému umění vnímavý (měl jsem už nějaký základní přehled), udělal mi docela pěknou přednášku o antice, od níž se výtvarný názor postupně vyvíjel až k modernímu umění. Porovnával jsem to, co mi ukazoval s tím, co jsem znal. Myslím, že mi, když už se blížilo tehdejší berlínské nádraží Ostbahnhof, dal nějakou drobnou grafiku na památku.

Nejspíš z doby ještě o několik let dříve mám zážitek s „živým“ zpěvákem, kterého jsem znal z rádia a z časopisů (televizi jsme tenkrát ještě neměli), Karlem Hálou, tenkrát velice populárním. V doprovodu babičky, s níž jsme šli navštívit jejího bratra „Olánka“ (Oldřicha), který byl telefonistou na Výstavišti, tenkrát Parkem kultury a oddechu Julia Fučíka, jsme na jinak snad zcela prázdném prostoru (nebo jsem ostatní lidi nevnímal) šli přímo proti sobě, my směrem k Průmyslovému paláci, on opačným směrem, a já ho zastavil a řekl jsem si mu o autogram. Problém byl, kam ho napsat, byla to náhoda, fotku jsem samozřejmě neměl, nakonec se to nějak vyřešilo. Zpěvák se ochotně podepsal a pro mě to byl autogram jediný v mém životě, neboť jsem se v souvislosti s pozdějšími okolnostmi zařekl, že nikdy nic nebudu sbírat. A ovšem, i ten Hálův podpis skončil kdovíkde. S Prahou jsem se ovšem začal seznamovat právě v této době, když jsem zde u druhého babiččina bratra „Edise“ (Eduarda) o jedněch prázdninách pobyl delší dobu a poprvé metropoli zevrubněji prozkoumal.

Několik zajímavých setkání jsem měl v souvislosti s mou hrou na housle. Jako žák tehdejší LŠU v Jičíně (Lidová škola umění, dnes ZUŠ) si vzpomínám na turnovského houslaře F. X. Drozena. Stáli jsme na jičínském náměstí, bylo to nejspíš po nějakém veřejném koncertu v sále LŠU, houslař měl dlouhý kabát a baret a rozprávěl s mou matkou, jejímž cílem bylo zjistit, zda mám nějaké hudební nadání. Houslař zdůrazňoval, že je důležité, abych měl kvalitní nástroj, ten mi pak rodiče opravdu pořídili od profesora Jiřího Mejsnara, houslisty a violisty, člena Jičínského kvarteta a Podkrkonošského symfonického orchestru v Lomnici nad Popelkou, jenž byl pak i mým profesorem němčiny na tehdejší SEŠ (Střední ekonomická škola, dnes Masarykova obchodní akademie v Jičíně).

V „hudebce“ jsem se pak při jedné příležitosti setkal s hudebním skladatelem Jiřím Kolafou, autorem hudby především k množství filmových pohádek, ale i jiných filmů, jenž pocházel z Jičína a ocitl se na nějaký krátký čas na zdejší LŠU. Připravoval jsem se na své vystoupení s drobnou skladbou P. I. Čajkovského a skladatel na pódiu tehdejší hudební školy na Valdštejnově náměstí (dnes K-Klub) mi jakožto korepetitor, jenž mě pak doprovázel při žákovském koncertě, vysvětloval stavbu skladby prostřednictvím hudební teorie, kterou jsem do té doby považoval (probírali jsme ji v hudební nauce) pouze za součást hudebního vzdělání, ale netušil, jak zcela praktickou záležitostí může být, jestliže chceme pochopit konkrétní skladbu a vyvodit z tohoto poznání závěry pro její přednes. Dodnes si na Jiřího Kolafu vzpomenu, kdykoli někdo tvrdí, že nějaká teorie (a může to být i gramatika při výuce cizích jazyků) je „zbytečná“. Právě od tohoto krátkého, ale jedinečného setkání s tímto hudebním skladatelem (jenž ostatně reflektoval zajímavým způsobem hudební strukturu i ve své tvorbě) jsem dospěl k důležitému kroku v pochopení podstaty toho, co to je tvar uměleckého díla, a jestliže jsem pak i ve svém vlastním studijním oboru, bohemistice, propadl strukturalismu jako způsobu, jímž lze nahlédnout do tajemství a možnosti interpretace literárního (a vlastně jakéhokoli uměleckého) díla, byla někdejší půlhodinka u klavíru s Jiřím Kolafou oním (v tu dobu ovšem už skrytým) základem tohoto názoru.

Zásadním obratem v mé cestě k hudbě pak bylo mé školení u novopackého houslisty Josefa Muziky. V tu dobu jsem pomýšlel na to jít na konzervatoř a Josef Muzika byl z Jičína nejblíže dostupným pedagogem a zároveň činným umělcem (protože byl v názorové opozici k Pražské konzervatoři, říkal vždycky, jak tam mohou učit, když veřejně nehrají), k němuž jsem pak delší dobu jezdil každou sobotu do Nové Paky na hodinu hry na housle. Josef Muzika byl pozoruhodnou osobností. Tenkrát jsem věděl pouze, že byl profesorem konzervatoře někde v Rusku, myslně jsem si myslel, že to bylo v Kyjevě (zaměnil jsem obě města nebo je zaměnil ten, kdo mi tu informaci podal), v každém případě jsem věděl, že měl významnou předválečnou kariéru. Teprve po jeho smrti, od doby, kdy se v Nové Pace každoročně začala konat houslová soutěž Muzikova Nová Paka, jsem se dočetl o tom, že procestoval celý svět, koncertoval, prošel legiemi jako koncertní mistr v Československém symfonickém orchestru, po návratu z Ruska ale učil i v Jičíně, než znovu odjel na další působiště do zahraničí (řečeného Krakova).

Hodiny u Josefa Muziky, většinou v domě na začátku ulice, jíž se (od dnešního kruhového objezdu) odbočovalo směrem k náměstí po pravé straně (měl ještě jedno bydliště v domě u silnice dále směrem na Trutnov, dodnes nevím, jak to přesně souviselo s někým z jeho příbuzných), probíhaly zajímavým způsobem. Pan profesor mi dal na pult noty a pravil: „Tak hrál.“ Já jsem se začal rozhlížet, s kým mluví, než jsem vzápětí pochopil, že ten, koho oslovil ve třetí osobě a ještě k tomu v minulém čase a komu patřila výzva, není nikdo jiný než já sám. Věděl jsem, že v češtině existují různé předválečné formy oslovení v různých mluvnických osobách (onikání, onakání apod.), přesto jsem byl překvapen. Josef Muzika mě v tom pěkně nechal vymáchat, dohrát skladbu do konce, neřekl nic, prostě jen, ať se první větu Bériotova koncertu č. 9 (A dur) naučím dopříště zpaměti. A ať si vezmu ty noty, mám tam napsané prstoklady. Pochopitelně tenkrát nebyly žádné možnosti si cokoli poslechnout v aktuálním potřebném okamžiku jako dnes, na desce jsem koncert neměl. Teprve po létech jsem ho slyšel na jednom albu Itzaka Perlmana, doufám, že se nepletu. Myslím, že se to jmenovalo „moje školní koncerty“ nebo tak podobně a byly tam i takové ty jednoduché věci jako Accolay či Rieding (houslisté vědí). Co mi ale pomohlo, že mi na příští hodině houslista některé části skladby přehrál, jak mají vypadat.

Dřel jsem přes týden každou volnou chvíli, když jsem se vracel z Nové Paky, nečekal jsem na autobus a vydal jsem se s houslemi zpátky pěšky, v lese (později tam byla vybudována široká nová široká silnice, ta původní ale alespoň částečně existuje bokem) jsem je vyndal z futrálu a hrál si některé ty skladby, později jsem zjistil, že do Jičína se přes les a po jiných silničkách lze dostat kratší cestou, i při jiných příležitostech mě fascinovaly ty výhledy do krajiny… Mé hodiny u Josefa Muziky nicméně skončily, když jsem neprozřetelně (no, nebyla to žádná neprozřetelnost, nic jsem o pozadí Muzikova vztahu k Praze nevěděl) prozradil, že se chystám udělat přijímačky na konzervatoři. Byl jsem s matkou v Praze, vzpomínám si na učebnu profesora Micky, autora instruktivních skladeb a houslové školy, který mě přezkoušel z intonace, rytmu a hudební inteligence a řekl, ať přijdu na regulérní zkoušky (tuším, že mně chtěl ještě předtím dát pár soukromých hodin). Když Josef Muzika tohle slyšel, bylo vše vyřízeno. „Příště už nechodil.“

Na konzervatoř jsem na přijímačky nakonec stejně nešel (to byly ovšem trochu jiné požadavky než dnes), v mé tehdejší pýše jsem dospěl k názoru, že na to, abych byl druhým Hudečkem, stejně nemám, a prožít život u druhých houslí ve filharmonii mě nezajímá. Je otázka, jak by to bylo všechno dopadlo, v každém případě jsem tenkrát reagoval ze zorného úhlu aktuální přítomnosti. Hrál jsem nadoraz, každou volnou chvíli, a okamžité výsledky, jaké jsem si představoval, se nedostavovaly. To, že nejen názorového zrání, ale i nejvyšší technické vyspělosti není možné dosáhnout během několika málo let, jsem nebral v úvahu. Rodiče tento názor sdíleli a moje další cesta vzdělání vedla přes jičínskou Střední ekonomickou školu (dnes Masarykova obchodní akademie).

Představu, jak se na housle dá hrát, jsem měl z jednoho letního pobytu u své tety (nevlastní sestry mého otce v Jizerských horách, v Bílém Potoce pod Smrkem. O dvě chalupy dál od stavení, kde teta a strejda bydleli, měla jejich sousedka nejen nezvedeného syna, kterého čas od času řezala šňůrou od vařiče, ale také studenta AMU „na letním bytě“. Jeho jméno jsem zapomněl, vím jen, že byl žákem Alexandra Plocka, protože o něm hovořil. Jakmile teta mé babičce, která nepromarnila žádnou příležitost pro mou inspiraci (dovedla mě dokonce do sousedních Hejnic a domluvila s tamním farářem, že mě pustil na kůr a nechal mě hrát, ačkoli jsem o tomto nástroji věděl jen něco málo z jičínského kostela u sv. Jakuba z půlnočních mší na Štědrý večer, kam jsem každoročně chodil hrát na housle, na tamější nádherné varhany), se se mnou hned k paní Šubrtové vypravila.

Vzpomínám si, jak jsem seděl v malé místnosti, kde skoro nebylo hnutí, naproti mladému muži a poslouchal Paganiniho koncert, který mi houslista přehrál celý se slovy, že aspoň bude mít posluchače, což při běžném cvičení nemá. A že to je také součástí veřejného vystoupení, je důležité se na tento moment připravit, když ho čeká – nevím teď, zda to měl být absolventský či jaký koncert. Vzpomněl jsem si na tento zážitek kdykoli, když jsem si o několik desítek let později vytáhl Paganiniho capriccia a hrál si je pro svou potěchu (nedokonale, nikdy bych se nemohl odvážit hrát je na veřejnosti) doma.

A z druhé strany, totiž pro vnímání hudby v nějakém širším kontextu, byl pro mě důležitý koncert souboru Ars rediviva. Dostal jsem se k němu čirou náhodou, když jsem, bylo to zhruba ve stejnou dobu, možná s odchylkou rok či dva dopředu či nazpátek, ale spíše už coby středoškolský student, s matkou navštívil Prahu. Když jsme šli po Hradčanském náměstí, uviděl jsem u vchodu do Šternbernského paláce, kde bylo (a dosud je) oddělení evropské malby Národní galerie (zatímco ve Schwarzenberském paláci naproti, dnes rovněž součást NG, bylo tenkrát umístěno ještě Vojenské historické muzeum) plakát oznamující, že se právě koná nějaký koncert. Na programu byl Johann Sebastian Bach, tedy muzika, kterou jsem už v tu dobu miloval. Při o několik let pozdějším poslechu u kamaráda, který měl desky se Silbermann´s Orgel, pojednaném jako „mražený večírek“, totiž se zmrzlinovým pohárem a modrým světlem z žárovky, dovezené tenkrát někde z NDR, myslím právě tímto originálním způsobem vystoupila do popředí fascinující „chladná“ tektonika Bachovy hudby. A také tady mi byla jiným než běžným způsobem předestřena podstaty Bachovy hudby, když ji dr. Milan Munclinger, vedoucí Ars redivivy porovnával s polyfonií kubistického obrazu George Braqua, jenž byl postaven na štaflích vedle interpretů. Vzpomenu si na tento zážitek i po letech v různých kontextech, například když se vídám s flétnistou Janem Riedlbauchem, jenž s Munclingrem spolupracoval (nedokážu samozřejmě identifikovat, zda opravdu hrál právě na uvedeném koncertu), nebo když se setkám s některými jinými „barokáři“ (třeba Václavem Návratem). Zážitek z komorní hudby a výklad, jenž ozřejmoval podobnost tektoniky obrazu a barokního hudebního díla mi zůstal vryt hluboce do paměti, téma souvislostí různých oborů mě pak vlastně zajímalo po celý život.

Vedle vážné hudby v mých studentských letech měla důležité místo i hudba populární, především „bigbít“, jak se říkalo rockové hudbě. Počínaje šťastným zjevením na schodech domu, v němž bydlel spolužák Ivo Kotyška, když mi (bylo to v deváté třídě) z tranzistorového rádia pustil skladbu od liverpoolské skupiny, jejíž koncerty vyvolaly celosvětovou „beatlemanii“, jak dosvědčují dodnes filmové záběry šílejících fanynek (sám Ivek se věnuje hře na kytaru dodnes), jsem propadl této muzice (o genialitě The Beatles jsem přesvědčený dodnes) a v té či oné podobě se jí řadu let věnoval. O peripetiích tohoto upnutí se k ní, od „pionýrského domu“, kde Dáša Sedláčková sestavovala hudebně-poetické pořady, k nejrůznějším formacím, v nichž hrál i její pozdější manžel Mirek Filsak, v té době iniciační postava (seznámil mě s oblastí „černé hudby“, nosil desky Tamla-Motown s nahrávkami Ray Charlese, Arethy Franklinové a desítek dalších), až po skupinu YBE (původně Your Body´s Emotions), v jejíž předposlední formaci jsem hrál na housle a na klávesy (v poslední pak odjela hrát do Rakouska, přispěl jsem k tomu i tím, že jsem, ačkoli jsem věděl, že musím především dostudovat, manažerovi předvedl svou znalost němčiny), tady nicméně obšírně hovořit nebudu (měl bych se tomuto tématu věnovat v nějakém jiném příspěvku, jenž by se mohl jmenovat pracovně „Co jsem dělal“). Snad jen zmínka, že jevištní performance sestávala ze střídavého hraní kapely a diskotéky v té době velice progresívní podoby, jejímž tvůrcem byl ing. Bedřich Plecháč, pozdější ekonomický ředitel Národního divadla, jenž se téhle muzice celoživotně věnuje – mimo jiné právě i v podobě diskoték pro nás pamětníky.

Důvod, proč přece jen na tomto místě toto téma zmiňuju, je nicméně ještě jiný. Právě Mirek Filsak na jednu ze zkoušek přivedl svého kamaráda, jenž bydlel o pár domů dále, jmenoval se Miloš Šejn. O dva roky starší student turnovské „šperkárny“ vešel do sálu „sokolovny“ v černém roláku a s červeným kufříkem, pérovým dozvukem, který si sám vyrobil. Ukázalo se, že s pečlivostí sobě vlastní usiloval o dokonalost sólové hry na kytaru, v přízemí domu v ulici Českých bratří (dnes se sem po jeho rekonstrukci rodina vrátila) jsme pak poslouchali na gramofonu s reproduktory s posílenými basovými frekvencemi množství nejnovějších desek, posháněných z různých zdrojů. Spřátelili jsme se, a i když jsem věděl, že pro něj daleko důležitějšími zájmy představuje příroda a výtvarné umění (kytaru po této své životní epizodě pověsil na hřebík, zatímco jeho bratr Pavel se jí dodnes věnuje), vlastně se naše komunikace přenesla i na tyto oblasti, především právě na výtvarné umění, v němž dosáhl mimořádných úspěchů. Poznal jsem prostředí AVU, když jsem ho doprovázel na (žel neúspěšné) zkoušky, měli jsme pak mnoho společného v Praze, když studoval na Filozofické fakultě, a i v několika dalších životních etapách nás obou. O tom by ještě měla být řeč.

Během pěti let studia na Filosofické fakultě, kdy jsem mohl Prahu prožívat nejen v podobě krátkodobých výletů, ale jako místo souvislejšího dlouhodobého pobytu, jsem ovšem zažil daleko více nejrůznějších setkání. Nebudu se zde věnovat (až na výjimky) studijnímu programu a studentskému životu. Jestliže se chci držet alespoň rámcově tématu, které jsem si určil, musím vynechat mnohé byť velice podstatné pro můj další život, plejádu pedagogů a akademiků, o nichž bych měl podat svědectví jinde, včetně mého nejen literárního guru Vladimíra Binara (o němž nicméně přece jen napsat budu muset), ale také spolužáků, z nichž někteří později nabyli určité veřejné známosti či dokonce proslulosti. A určitě nebude možné zaznamenat celou plejádu koncertů či výstav, na nichž jsem byl v roli pouhého diváka či posluchače.

Do charakteru té doby se zřetelně vepsal vpád vojsk „spřátelených armád“ do Prahy vlastně pouhých několik týdnů předtím, než jsem do Prahy přišel. Na chodbě Filosofické fakulty ve třetím patře jsem zahlédl (už nevím, kdo mi jej ukázal) profesora Eduarda Goldstückera, jednoho z mužů Pražského jara, který si „balil kufry“, stejně tak jako o dva tři roky později jsem jel ve výtahu s Janem Mukařovským, kterého oslovil Jaromír Boháč, už tenkrát, i protože byl starší, organizačně schopný spolužák, zda by nebyl ochoten pro nás uspořádat literární seminář. Setkat se legendou českého strukturalismu (jakkoli se mu později zpronevěřil) mělo být iniciačním momentem, žel viděl jsem jen muže bez energie, který se omluvil pro svůj nedobrý zdravotní stav. Měli jsme ale k dispozici Mukařovského nově vydané spisy a onou osobou, která byla pro nás určující, protože nás naučil pracovat s literárním textem, byl Vladimír Binar, editor díla Jakuba Demla, pedagog na bytových seminářích a básník.

Na tomto místě mi nicméně jde ještě o jinou „vrstvu“ životních zážitků, jimiž byla osobní setkání nejrůznější povahy při různých příležitostech. Takovým případem bylo, když jsem znenadání a zcela neočekávaně (tak to ostatně bývá) potkal Miloše Kopeckého. Tenkrát velice populární herec, kterého všichni znali z úžasné parodie na westerny Limonádový Joe, a aktuálně pak třeba ze Slaměného klobouku, zfilmované divadelní hry Eugena Labiche, kterou už před válkou u nás proslavili Voskovec a Werich, šel na prostranství směrem od Kaprovy ulice ke Staroměstskému náměstí, a já jsem se náhle ocitl v přímém směru proti někomu, jehož tvář jsem znal „od nepaměti“, pozdravil jsem a on mi odpověděl smeknutím klobouku. Nic víc to nebylo, ale poprvé se mi přihodilo něco, co pro mě zakládalo onu úvahu, že právě někdo takový, jako je Miloš Kopecký, existuje pro „normálního člověka“ (překládám si z německého termínu „Normalmensch“, v češtině vlastně ten výraz pro tento význam vlastně neexistuje) jako právě někdo, koho zná prostřednictvím filmového či jinak „mediálního“, tedy zprostředkovaného obrazu (záznamu, z televizní obrazovky atd.), a vedle toho (souběžně) je to někdo, koho můžete potkat na ulici, pozdravit ho, nebo se s ním setkat jakkoli jinak. Leckomu by to mohlo připadat jako banalita. Mě nicméně tahle podvojnost a vztah mezi obojím v nejrůznějších aspektech zajímala, a tady (podobně jako tenkrát s Karlem Hálou, ale tady intenzívněji, pamatuju si dodnes ten bezprostřední soustředěný pohled) jsem si to nejzřetelněji uvědomil.

Ovšemže takovýchto náhod – vlastně ten moment tomu přidává na magičnosti – bylo více. Třeba jsem na Národní třídě u vchodu do Reduty slyšel nějakou muziku, se zvědavostí vešel do kavárny a tam zkoušel Michal Prokop. Sedl jsem si na židli u kraje a poslouchal. Nikdo se mě neptal ani mě nevyháněl, že ruším při práci. Z těch nejrůznějších „bigbítů“, různých vystoupení, k nimž byly příležitosti, mi pak utkvěl Vladimír „Guma“ Kulhánek s tou sestavou s Jaroslavem Erno Šedivým a dalšími, coby muzikanti kolem Vladimíra Mišíka na jednom večeru v Lucerně, ale to už jsem za hranou toho vymezení (a uvědomuju si, jak těžké je, dát si nějaké ty hranice, přestože je mi jasné, že východiskem musí být, jakkoli okamžité či letmé, setkání, které má osobní charakter).

Rozhodně ale nebyla náhoda setkání s Ivanem Luttererem, fotografem, jenž později zahynul za nejasných okolností ve Spojených státech. Ivan byl syn profesora Ivana Lutterera, bohemisty, manžela Jiřiny Luttererové, rozené Pospíšilové, sestry zmíněné Evy, která byla manželkou Emila Skály. Obě ženy byly dcery třetího bratra mé babičky, gymnaziálního profesora Jiřího Pospíšila, jenž působil v Hradci Králové (toho jsem viděl jedinkrát v životě). Jezdil jsem k Luttererovým na návštěvu, občas byla přítomná i Ivanova sestra Nina. Bylo tam veselo, po pokoji lítala barevná andulka, která přistávala tomu či onomu na hlavě nebo se usadila nahoře na garniži se záclonou, já jsem hrál na klavír nejrůznější šlágry.

Už tenkrát Ivan fotografoval, byly to fotky ještě před oněmi slavnými projekty, jako byly časosběrné soubory Český člověk či Letem českým světem, srovnávající aktuální podobu míst s někdejšími snímky J. R. Vilímka z konce předminulého století. Vzpomínám na fotografie jedné skupinové výstavy (název si nevybavím), byla to jakási sociologická studie, kde byl zaznamenán časový průběh jednoho Silvestra, ale také nejrůznější opuštěná zákoutí. Ivan byl introvert, příliš toho neřekl, jeho sensibilita byla výjimečná. Po letech jsem byl na jeho výstavě v Lomnici nad Popelkou v tzv. Bártově vile. Jaroslav Bárta (měl ještě bratra Karla, jenž se angažoval, coby sám ředitel základní školy v Semilech, v asociaci ředitelů škol, znal jsem ho v době, kdy jsem tam – v téže budově bylo gymnázium – učil), jeden čas vedoucí katedry fotografie na FAMU, se rovněž podílel právě na projektu Letem českým světem, ve svém vydavatelství Studio JB vydal některé knihy s Luttererovými fotografiemi, texty napsal Ivan Dejmal, jehož zase pamatuju coby organizátora  pražské konference Tvář našeho domova, či Anna Fárová, která tenkrát Luttererovu výstavu v Lomnici v Bártově vile otevírala. To bylo také naposledy, co jsem Ivana viděl. Za nejasných okolností zahynul v Americe.

Výsostnou vědeckou disciplínou Ivanova otce dr. Ivana Lutterera byla onomastika, chodil jsem na jeho semináře, věnoval se také staré češtině, ale rovněž byl v týmu, který vydal ekumenický překlad Bible (modrá celoplátěná vazba, Ústřední církevní nakladatelství, 1979, nevím, do jaké míry je či není reprintem nové vydání 2018). Na Spořilov, kde Luttererovi bydleli, jsem se pak vydal s jednou důležitou prosbou na konci osmdesátých let, kdy jsem byl vyslán coby učitel češtiny do Drážďan. Vzpomněl jsem si, jak mi Ivan vykládal o své někdejší misi do Číny, kdy, tenkrát ještě coby odborný asistent na katedře češtiny pro cizince, působil coby lektor češtiny v Pekingu (v roce 1959 vydal pro Číňany Učebnici moderní češtiny, působil pak rovněž v Berlíně a v Londýně), a odnesl jsem si základní poučení o této problematice (kromě toho, to ovšem už dříve, jako jedno z inspirativních témat našich rozhovorů, mě nasměroval na básnickou tradici staré Číny a její unikátní české překlady Bohumila Mathesia). Až se sentimentem a s vděčností na ty chvíle vzpomínám.

Nejspíš jsem ale předběhl (v oněch významových souvislostech je chronologie jen jednou z nich, jak řečeno, dokonce mnohdy problematickou), vrátím se k oné době počátků mých pražských studií, v níž se schylovalo k normalizaci. Událostí, kterou jsem silně prožíval, ještě než jsem se stačil zorientovat (jakkoli jsem měl, vlastně už od dětství, určitý předstih v orientaci v Praze, přestože jsem byl „venkovan“, jímž jsem se ovšem nikdy necítil), byla studentská stávka. Několik nocí jsem rovněž strávil ve čtvrtém patře budovy s ostatními studenty, zavedl mě tam Petr Gratzinger, partner a budoucí manžel Evy Veselé, partnerky v tanečních a sestry dr. Jaroslava Veselého, jednoho z „otců“ jičínského pohádkového festivalu (Gratzingerovi později emigrovali do Spojených států a žijí tam se svou rodinou).

Z těch pohnutých dní studentské stávky mám několik mimořádných zážitků. Prvním bylo vystoupení Karla Kryla ve velké posluchárně fakulty. Věděli jsme, že vydal desku s písní Bratříčku, zavírej vrátka, vystavenou ve výloze nedalekého obchodu Supraphonu ve Spálené ulici, kde prodávala desky matka Marty Kubišové (možná také byla ve výloze knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, před několika lety zavřeného). Muž s rozhodným vzhledem (teprve později jsem se dozvěděl, že jeho osoba nějak souvisí s novojičínskou tiskárnou Kryl a Scotti, produkující unikátní bibliofilské tisky, a že Karlův hněv musel začít už tehdy, kdy byla rodina z místa, které spoluzaložil v roce 1909 jeho dědeček, komunisty vyhnána a zařízení odvezeno do šrotu) zazpíval písně ze svého tehdejšího repertoáru, kromě titulní slavné písně Veličenstvo kat, Salome, Morituri te salutant, Jeřabiny a řadu dalších. Aula byla natřískaná, byla to mimořádná událost.

Jiným z některých dalších pak bylo vystoupení známé dvojice semaforské dvojice Paleček & Janík. Dodnes je asi nejznámější písnička Hele, lidi, i když později Miroslav Paleček nazpíval celou řadu dalších, v poslední době to byly „Ježkárny“ (album 2015), tedy písničky Voskovce a Wericha a Jaroslava Ježka, duo pak snad dodnes vystupuje v Balbínově poetické hospůdce. Po koncertu jsem se odvážil a dal se do řeči s Michaelem Janíkem a prostě jsme se domluvili a šli spolu na pivo, do které to bylo hospody, už s jistotou neřeknu, nejčastější dvě možnosti byly U parlamentu a U knihovny hned u fakulty, kam jsme pak chodívali po přednáškách (mnohdy možná až častěji, než je zdrávo) a občas tam viděli některé známé osobnosti, třeba Bořivoje Navrátila či Egona Bondyho (Zbyňka Fischera), jenž, už značně opevněn (či ovíněn?) recitoval trochu opileckým hlasem Goetheho básně v originále.

V době stávky jsem si na balkóně velké auly si sedl vedle dr. Jiřího Tichoty, o němž jsem věděl, že je vůdčí osobností Spirituál kvintetu (v době, kdy píšu tento text, soubor ohlásil konec své činnosti). Tehdejší odborný asistent na katedře hudební vědy se zabýval loutnovými tabulaturami a s tím, co Spirituál kvintet hrálo, to úzce souviselo. Spirituály jsem pak naživo párkrát viděl, jednou také v Jičíně. Poslední příležitost, letos na letním festivalu v Sedmihorkách, jsem promeškal. Jednou také na schodišti hrál na kytaru a zpíval Karel Zich, už tenkrát známý rovněž z tohoto souboru, jenž ale vzápětí udělal sólovou kariéru. Věděl jsem, že zpěvák je mj. potomkem slavného estetika a skladatele Otokara Zicha (byl jeho dědeček). Později jsem ho potkal v pražském televizním studiu, když jsme se skupinou, kterou se podařilo vytvořit během mé základní vojenské služby, nahrávali nějaké písničky, ale nebyl čas se zastavit, i on zřejmě spěchal, obklopen ženami.

I když (vysoká, lokální nepočítám) politika v aktivním smyslu nikdy nebyla mu parketou, zmíním ještě alespoň několik jmen, které na fakultě pochopitelně politické byli/jsou. Ne se všemi jsem mluvil (většinou byli ve vyšších ročnících, kromě toho už zaběhlí ve studentských a politických orgánech/funkcích), někteří z nich se po převratu stali (velmi) známými. Na studentských shromážděních často vystupoval Karel Kovanda, jeden z organizátorů studentského hnutí. V letech 1993–97 jsem ho povícerokrát zaznamenal v televizi, když byl velvyslancem ČR u OSN. V letech 1997–98 byl náměstkem ministra zahraničí (ve druhé Klausově vládě), jako takový vedl přístupová jednání k NATO. V letech 1998–2005 působil jako velvyslanec ČR u NATO (cituji Wikipedii).

Podobně známý byl Zdeněk Zbořil, předseda celofakultního výboru svazu mládeže, jenž se transformoval do ARS, Akademické rady studentstva. Politolog, jehož jsem po Listopadu víckrát viděl v televizi a dodnes občas čtu jeho komentáře, mi v době, kdy jsem psal diplomovou práci o písňových textech Osvobozeného divadla, dal adresu synovce Jiřího Voskovce Prokopa Voskovce, básníka, jenž později emigroval, a jenž mi tenkrát dal hromádku do té doby nepublikovaných či méně známých materiálů, vztahujících se k Voskovci a Werichovi (mj. též fascinující text rozhovoru Jiřího Voskovce s Pavlem Tigridem). Se svým otcem, bratrem Jiřího Voskovce, bydlel na Štrosmajerově náměstí.

K dalším studentům, kteří se politicky angažovali ve studentském hnutí, měli významné slovo též Lubomír Holeček či Zdeněk Touš (prvního z nich jsem ovšem vídal opravdu jen na stávkových pódiích), k osobnostem známým i později  patřil JUDr. Josef Danisz, jehož jsem spatřil po převratu v televizi jako kandidáta na nějaký vysoký post tuším v jednom z nejvyšších soudů. Vzápětí ale zmizel z obrazovky a pravděpodobného vysvětlení jsem se dobral teprve nedávno. Advokát, jenž v osmdesátých letech obhajoval pronásledované osoby (mj. i Václava Havla, viz odkaz) a byl za svou činnost perzekuován, byl později členem VONSu, ale také podepsal žel, zřejmě pod tlakem, spolupráci s StB. Když na právnické fakultě obhajoval diplomku z mezinárodního práva (pokud jsem mohl soudit, skvělou), požádal mě, abych mu udělal „češtinářskou“ korekturu.

V jiném kontextu jsem se vídal s Andrejem Stankovičem. Básník s přezdívkou „Nikolaj“, jenž publikoval ve Tváři, sedával ve studovně Památníku národního písemnictví (napsal potom už rozsahem výjimečnou, snad sedmisetstránkovou diplomku o Josefu Florianovi), ale párkrát jsme jeli spolu autobusem, já domů do Jičína, on (pokud se nemýlím) do Trutnova. Měl pozoruhodné názory, coby monarchista (těch bylo v mém okolí několik, třeba historik Jiří Rak, jenž vystupoval na kongresech Řimsologické společnosti, o níž se vzápětí zmíním) byl pak stoupencem hnutí České děti a rovněž členem VONSu. Ačkoli tenkrát už byla na fakultě (a aktivně činná v Hnutí revoluční mládeže), o Petrušce Šustrové jsem se dozvěděl daleko později (a potkal ji teprve vlastně nedávno na Šrámkově Sobotce), podobně jako už zmíněného Ivana Dejmala, pozdějšího ministra životního prostředí, jenž ovšem studoval (pochopitelně) jiný obor, a s nímž jsem se setkal v kontextu mezinárodních konferencí Tvář naší země – krajina domova až na přelomu tisíciletí.

Nevím už, kde se to odehrálo, jednou jsem s Julkem Hůlkem, tenkrát studentem muzikologie a později pracovníkem hudebního oddělení (tuším, že byl jeho vedoucím) „Univerzitky“, tedy Univerzitní knihovny, šel na jakýsi pořad Petra Ebena, hudebního skladatele a otce bratří, z nichž dnes je velice populární Marek, seděli jsme předtím dost dlouho v hospodě. Petr Eben vykládal o své životní dráze a vzpomínám si, že jsem nemístně vtipkoval, když jsem hlasitě komentoval jeho vyjádření, že coby malý chlapec nedosáhl nohama na varhanní pedály („ale později přece jen dorostly, že?“).

Dr. Julius Hůlek byl pak jednou z klíčových postav Protialkoholní společnosti doktora Řimsy, o níž je v tomto příspěvku též řeč, na „kongresy“ či jiná setkání celého toho společenství, které se v tehdejším studentském prostředí vytvořilo, jezdím i v poslední době, byť ne úplně pravidelně. Dnes už je PSDŘ tématem i knižního zpracování (dr. Lenka Pořízková, 2015). Nejblíž jsem z řady těch, o nichž se zde píše, měl k Víťovi Čížkovi, jenž vystudoval filmovou vědu a pracoval v televizi s filmovým historikem Karlem Čáslavským (Hledání ztraceného času), či k Jiřímu Kašemu, jenž svou kunsthistorickou profesi využil při participaci na vytvoření Portmonea v Litomyšli (potkal jsem ho před dvěma lety, coby pedagoga na katedře restaurování Univerzity Pardubice, kde působí). A samozřejmě jsem znal Láďu Horáčka, jenž po Listopadu založil nakladatelství Paseka (ještě za pobytu v Drážďanech jsem do jedné knihy nakladatelstvím vydané napsal doslov).

Druhým, nejspíš ještě významnějším magnetickým centrem mého pražského studentského pobytu byl „holanovský“ seminář Vladimíra Binara. Píšu o něm proto, že ač původně coby součást mého vzdělání, přesáhl jeho hranice (to samozřejmě opět zakládá řadu otázek třeba právě po podstatě vzdělání jako součásti životní cesty), a překročil, alespoň pro mě, význam pouhého profesního školení. Zprvu ještě na univerzitní půdě, později, když neblaze proslulý normalizátor Rzounek začal čistit fakultu od všech nepohodlných postupně tuhnoucímu režimu (vyhodil také např. Antonína Jelínka, znalce meziválečné avantgardy, problémy měla řada dalších), v jeho bytě na Vyšehradě (nedaleko bydlel také germanista profesor, tenkrát ještě docent Emil Skála) s následnými návštěvami restaurací, kde debaty o literatuře pokračovaly.

Pro mě byl Vladimír Binar rozhodující osobností nejen v oblasti literární vědy, neboť mi dal zásadní impulsy pro vhled do literárního díla, ale i tím, kdo mně zcela konkrétně a nezištně pomáhal i v době, kdy i mě Rzounek vyhazoval z fakulty (od obhajoby mé první diplomky). Vladimír mi řekl zcela jasně, že v tuto chvíli je nejpodstatnější dokončit studium, ale přitom neztratit tvář, a zatímco prakticky všichni ostatní bohemisté se podrobili a psali práce tak, aby hlavně nezavdaly podnět k problémům, navrhl mi téma (Jiří Mahen), které jsem si nakonec zamiloval, a u nějž jsem udělal jediný ústupek, totiž že jsem, na podnět prof. Buriánka, který mou druhou diplomovou práci na Binarovu radu vedl, rozšířil námět o další české prozaiky a formuloval téma jako téma generační, tedy spíše průchodné. Takže díky Vladimírovi Binarovi jsem dostudoval.

Do „holanovského“ semináře (řekl bych ale spíš semináře poetiky, protože tématem bylo samozřejmě i Binarovo životní téma Jakub Deml, ale i celá řada dalších) chodila řada studentek, z nichž se přinejmenším jedna později výrazně uplatnila jako spisovatelka, scénáristka, publicistka, známá jeden čas i z televizní obrazovky. Saša (Alexandra) Berková byla výraznou osobností s intenzívním zájmem o literaturu, vlastně se k nám přidala ještě se svou kamarádkou Aničkou Liškovou, coby studující trochu jinou kombinaci (češtinu s výtvarnou výchovou, později si, jak jsem se dočetl, vzala za manžela malíře a i její dcera Nikola Nováková je malířka), když se na začátku devadesátých let prosadila jako prozaička, četl jsem její knížky (novela Magorie obdržela Cenu Egona Hostovského), měl jsem nicméně pocit, že ji něco podstatného trápí, protože se v televizi vyjadřovala jako militantní feministka. Tu skutečnost, i když nic bližšího/konkrétnějšího o tom nevím, mi potvrdil její předčasný skon (narozená 1949 jako já, nedožila se ani šedesáti let, když jsem se smutnou zprávu v roce 2008 dočetl). K mým spolužákům na fakultě patřila také Jarmila Schreiberová, atraktivní dívka, jejíž muž dr. Hugo Schreiber byl už tenkrát velice aktivní v Památníku národního písemnictví (tuším také v Lyře Pragensis aj.). Vídali jsme se i mimo školu, později jsme byli trochu v kontaktu, Schreiberovi, to už měli děti, měli chalupu na Vyskeři, což je vlastně nedaleko od Jičína (v Českém ráji). 

Nu a v literární oblasti mých zájmů představuje ještě další, samostatnou kapitolu Jiří Žantovský (1909– 2000), otec diplomata a dnes ředitele Knihovny Václava Havla Michaela Žantovského, příbuzný, byť trochu „přes koleno“ (bratranec mého dědy Jaromíra Čermáka,), o němž jsem dlouhá léta věděl coby pracovníkovi právě zmíněného Památníku národního písemnictví (PNP, na Strahově), spoluautorovi výstavy Franz Kafka 1883–1924. Život a dílo (PNP na Strahově, 1964), jednoho z počinů v komplexu aktivit, odstartovaných tzv. Liblickou konferencí, tedy první mezinárodní konferencí na téma pražské židovské literatury (významným způsobem tam figuroval shora zmíněný prof. E. Goldstücker). Jiří Žantovský byl předtím rovněž ministerský pracovník (na ministerstvu osvěty pracoval s Františkem Halasem), byl to redaktor a editor, člověk s bohatým životopisem, ale protože se rodiny nijak nestýkaly, neměl jsem dosud ani já konkrétní důvod ho vyhledat.

To nicméně nastalo v okamžiku, kdy jsem vzal vážně impuls, jenž byl pro většinu ostatních víceméně recesistickou záležitostí, když totiž objevili konkrétní souvislosti autorství Krvavého románu a založili Protialkoholní společnost doktora Řimsy (Societas contraalcoholica doctoris Řimsae). Tenkrát vlastně v mnohém prohibitní téma mě pak přimělo zajít za Jiřím Žantovským do Památníku národního písemnictví, a on mi pak otevřel cestu k pozůstalosti Studeňanského Mistra, tenkrát ještě nezpracované, poslal mě za Marií Bajerovou, a posléze pak upozornil, že celá řada materiálů je vlastně nedaleko v depozitáři PNP na zámku ve Starých Hradech, kam jsem, to už bylo po ukončení studia, pravidelně dojížděl. Karol Bílek mi pak přinášel další a další archivní krabice s úžasným materiálem.

O totéž téma, ovšem především z pohledu výtvarného umění, projevil zájem i Miloš Šejn. Pro něj tyto kontakty znamenaly rovněž snadnější přístup k dílu již zesnulého grafika, malíře, tiskaře, spisovatele a tvůrce autorských knih, a zpracování nejen tohoto zdroje, ale i řady jiných vedly až k obhajobě doktorské práce a posléze, při umělcově jubileu (sté výročí narození), k řadě výstav, jejichž přípravy se ujal a na nichž jsem se pak svými texty rovněž podílel. Jiří Žantovský mě pak navštívil v Jičíně, v tenkrát ještě nově postaveném domě, z návštěvy mám přepsaný záznam toho, o čem mluvil, v jednom ze sešitů Záznamů, které jsem samizdatově vydával, posléze pak (je o tom i filmový záznam Miloše Šejna) Žantovský byl na mé svatbě.

Michaela Žantovského jsem viděl jen několikrát v životě. Věděl jsem, že skvěle překládá knihy z americké literatury, píše texty pro Pavla Bobka, že studuje psychologii na Filozofické fakultě jako já, nicméně zprvu se nenašla příležitost a později jsem nechtěl vzbuzovat pocit, že zneužívám situaci a vtírám se k někomu, kdo je ve vysokém postavení, jen proto, že je příbuzný. Viděli jsme se nicméně v souvislosti s pražskou konferencí o Devětsilu, na níž jsem měl příležitost promluvit, a po letech, nedávno, když přijel do Jičína na besedu v Židovské 100. Předal jsem mu jeden výtisk zmíněných Záznamů, s transkripcí povídání jeho otce na návštěvě u nás.

Zmiňoval jsem letmé setkání s Karlem Zichem během mé základní vojenské služby. Pro mě, člověka v zásadě nesportovního a s radikálním odporem vůči celé instituci armády (nebyl jsem v tom ovšem výjimkou, některým kamarádům se podařilo se vyvléknout získáním tzv. „modré knížky“) ony dva roky (odmítl jsem možnost jednoroční služby po absolvování několika let vojenské katedry na fakultě s hodností většinou „svobodník“ či „desátník absolvent“) samozřejmě byly krušné chvíle, nicméně měl jsem i štěstí svého druhu, kdy (v ruzyňských kasárnách jsem narukoval s houslemi, čiré šílenství) mi podal vstřícnou ruku major Bouška, a vzájemně jsme si vyhověli, když jsem dodržel svůj slib, že vybuduju nejlepší amatérskou kapelu v současné Československé lidové armádě (což byla čirá drzost, vyplývající ovšem ze zoufalství) a on mi v tomto ohledu pomohl, když mě podpořil vyhledáváním muzikantů, vybudováním zkušebny a zajištěním hudebních nástrojů a aparatury. Protože jsem měl z hraní v „bigbítu“ slušné zkušenosti z této oblasti hudby i hudební vzdělání, a především pak skvělé spoluhráče, z nichž jeden byl výrobce hudebních nástrojů v Lubech u Chebu, jiný, Slovák, učitel hudby, později další, trumpeťák, jenž hrál předtím v Moravance, podařilo se dát dohromady repertoár, s pomocí magnetofonu přepsat některé nahrávky či dokonce udělat potřebné aranže pro čtyři dechové nástroje, postupně se zvyšovala kvalita souboru do té míry, že na druhé celostátní soutěži ASUTu (Armádní soutěž umělecké tvořivosti) se nám podařilo zvítězit nad žateckou kapelou, která měla sice lepší zázemí v propojení s civilními kapelami a po léta byla na všech soutěžích první, nicméně my jsme využili jednak jejich laxního přístupu, vyplývajícího z pocitu neohrozitelnosti, jednak jsme si spočítali, že jediná šance soutěž vyhrát spočívá ve volbě nejaktuálnějšího repertoáru (jazzrockového, zatímco oni hráli swing), v němž navíc každý z hudebníků dostane a splní úkol na hranici svých možností. Žatečáci byli opravdu profíci se standardními výkony, přesto se tímto způsobem podařilo je v tu chvíli překonat.

Stejně jako řada dalších témat by si i tohle dvouleté období zasloužilo podrobnější komentář, nicméně v tuto chvíli mě samozřejmě zajímá to, o čem má být tento text. Nebyl to jen zmíněný Karel Zich, ale pár dalších známých osobností, s nimiž se naše kapela míjela na nejrůznějších pódiích. Na soutěžích jsem se opakovaně potkával s hercem Vladimírem Kratinou, jenž jednou vystupoval s „kombajnem“, podobně jako ho kdysi měl jeden populární zpěvák, na jehož jméno si nemohu vzpomenout (viděl jsem ho na jedné pláži v Bulharsku), tj. hrál s kytarou velkým bubnem a hi-hatkou (pár činelů ovládaný šlapkou, případně se hraje paličkou) a foukací harmoniku a zpíval. Když jsem ho viděl podruhé, ptal jsem se, jak se daří, odpověděl ne právě spisovným jazykem, jak že se může dařit člověku „na vojně“. Sledoval jsem ho později rád v různých filmových rolích.

Jindy jsem pohovořil s Oldřichem Veselým (zemřel v lednu loňského roku, 2018, v Brně), kterého jsem zaznamenal předtím coby zpěváka v Hladíkově Blue Effectu v době jeho hvězdného obsazení, poté, co vystřídal Leška Semelku (ten odešel do Bohemie), a nahrál s Blue Effectem dvě skvělá artrocková alba. Tentokrát – bylo to pro mě překvapením, i když jsem věděl, jak se také rockoví muzikanti musí živit – vystupoval vlastně v jakési neoriginální sestavě a já si posteskl, jak tehdejší režimní podmínky (včetně nejrůznějších zákazů) maří onu úžasnou energii, kterou český/československý bigbít měl. Teprve po letech (rockovou muzikou jsem pak už příliš nezabýval) jsem se dočetl, že se skvělý muzikant vrátil do Brna a stal se frontmanem kapely Synkopy 61, z níž původně vzešel (a kterou jsme také kdysi poslouchali, nezaměňovat s ostravskou Synkopou, podobně jako se mohou zaměnit kapely Flamengo a Flamingo), skládal hudbu pro brněnská divadla (zvl. režiséra Zbyňka Srbu).

Při jednom hraní naší vojenské kapely, myslím, že to bylo jedno z mnohých vystoupení k MDŽ, kdy jsme objížděli celé okolí Prahy (hráli jsme ale také v některých pražských sálech) jsem zažil Country Beat Jindřicha Brabce, jehož hudebníci ale včas nedorazili, a zpěvačka a herečka Laďka Kozderková, která se mi pochopitelně při své ztepilé postavě jako vojákovi líbila, zachraňovala možná hodinu situaci vyprávěním nějakých anekdot a příběhů. Jindy jsme viděli, bylo to rovněž na nějaké armádní kulturní akci, protože to bylo v Holešovicích, kde jsme se dost pohybovali, Michala Tučného a Tučňáky. Bylo to poté, co po působení v úspěšné country kapele Fešáci (předtím zpíval ještě s Greenhorny) začal účinkovat v druhé formaci Tučňáků, jak o tom psala tenkrát tuším Melodie.

To, že se naší kapele podařilo zvítězit na celostátní soutěži, o to se paradoxně zasloužil tak trochu zmíněný konkurenční soubor v Žatci. Tam se totiž, právě především pro ně, konaly nejrůznější semináře pro kapelníky a major Bouška nás na jeden takový dovezl. Lektorem byl tenkrát už velice proslulý (v mnohém, ovšem i v negativním smyslu) muzikant Harry Macourek. Jeho jméno jsem nemohl neznat, jednak byl žánrový rozptyl hudby, v níž se skladatel, dirigent, sbormistr, klavírista a já nevímco ještě suverénně pohyboval – od hudby vážné po populární či jazz, scénickou či filmovou hudbu, jednak se objevoval v různých kontextech (od autorství budovatelských písní po spolupráci s Národním divadlem, ale i třeba z rozhlasu, organizace festivalů či v oblasti písničkové produkce). Přihlásil jsem se k práci. Dostal jsem partituru, kterou jsem měl rozepsat a nacvičit se s hudebníky malého tanečního orchestru. Harry Macourek (tenkrát zhruba ve věku mého otce) mě sledoval a pak se mnou probral všechno od začátku. Vzpomínám si, jak si klepal dlaní ruky na bříško a doprovázel to vysvětlením, že ujasnit si rytmus, než člověk předstoupí před posluchače je základ. Pak mi vysvětloval různé fígle, jak to třeba udělat, aby mi dechy zněly jako trubky, když mám jen dvě trubky a jeden saxofon, jak naopak s týmiž nástroji získat alespoň trochu saxofonový zvuk, atd. Byla to jedna z nejpoučnějších lekcí v hudbě v životě, ačkoli to byla záležitost jednoho odpoledne.

Pracovní text, který bude zřejmě třeba zřejmě ještě korigovat.