S kým jsem se setkal / VII

(S kým jsem se setkal)

VII

Cesty za literaturou měly u mě, stejně jako jiné aktivity, určitý vývoj. Kdyby to nebylo příliš patetické, použil bych metaforicky obraz tahu štětcem, jenž je v různých fázích nestejně silný, někde začíná a někde končí. V každém případě jsem několikrát během let přemýšlel o tom, že jsem nikdy nebyl na Lipském knižním veletrhu. V tomto roce (2019) se nicméně našla příležitost, jak se do saského města, které jsem jinak znal z doby, kdy jsem v Německu žil, podívat právě v době konání knižního veletrhu. Motivaci zvýšila skutečnost, že Česko bylo hostující zemí, tzn. k české literatuře se obracela větší pozornost než v jiných letech. O logistiku se postaral Milan Faltus, z původní představy odjet už ve čtvrtek se čas našeho pobytu omezil na sobotu a neděli, takže nám uniklo čtení Jaroslava Rudiše, „jenž napsal svou první knihu přímo v němčině a u něhož tisk spekuloval o získání Ceny Lipského knižního veletrhu 2019 v kategorii beletristiky“ (můj komentář na webových stránkách, nakonec ji nedostal), i tak ovšem nabízelo Lipsko celou řadu dalších setkání s českými spisovateli. V novém veletržním areálu a v jedné literární kavárně ve středu města jsme byli přítomni čtení autorů, jejichž díla byla přeložena do němčiny, Michala Ajvaze, Sylvy Fischerové, Kateřiny Tučkové, Jaromíra Typlta, vystoupil též Stanislav Komárek. Ondřej Cigán přeložil dílo Studeňanského Mistra Der blutige Roman. S některými z nich jsem hovořil, především ale čtení byla inspirací k tomu, větší štos knih si doma půjčit v knihovně a přečíst. S údivem jsem pak, když jsem dohledával některé souvislosti, zjistil, že překladatele Mirko Kraetsche (to jméno jsem si ověřil až doma) jsem učil na EOS Romain Rolland v době, kdy jsem působil v Drážďanech.

Na lipský výlet pak ještě navázal pražský Svět knihy, kde člověk vidí celou řadu známých osobností (na jednom z minulých ročníků slyším u pultu nezaměnitelný hlas, a opravdu to byl Petr Nárožný, v zaujatém a zasvěceném rozhovoru o jakési knižní novince), tentokrát to byl pan profesor Martin Hilský, jehož kompendium překladu celého Shakespeara mám ve své knihovně (měl bych ho číst víc!), a kromě dalších autorů, u jejichž prezentací jsem poseděl a postál, jsem zachytil na Gauči ve Stromovce (české variantě Modrého gauče v Lipsku) jednu ze světových legend alternativní kultury Alejandra Jodorowského. Ovšemže na takovýchto akcích narazíte na celou řadu známých osobností, dokonce takových, které má člověk spojeny s nějakou kulturní událostí.

Přemýšlím teď o tom, proč zde nechci uvádět takové případy, jako je Hana Maciuchová, když letmost okamžiku (navíc jsem si ji po požádání i vyfotografoval) je srovnatelná s tou při někdejším potkáním na ulici s Milošem Kopeckým. Stejně jako tenkrát, kdy pro mě Kopeckého role (a později celá řada dalších momentů) byly zážitkem a impulsem k úvahám o kultuře, tomu přece je i v případě této přední herečky (téma televizních pohádek, souvisejících i s „mým“ krajem, Marií Kubátovou atd., otázka kultivace jazyka). Uvědomuju si ale znovu, že se v této „kapitole“ stáčí má pozornost především k samotnému setkání, k jeho významu, a byť je vždycky zajímavé vidět „naživo“někoho, koho člověk zná zprostředkovaně (vlastně to je nepřesně řečeno, právě třeba filmová role je to, co by nás mělo zajímat u herce v první řadě), nemusí ten okamžik mít onu přidanou hodnotu, jako tomu bylo u Miloše Kopeckého, kdy to bylo „poprvé“. Něco jiného by bylo, kdybych tuto přidanou hodnotu mohl vykázat v jakékoli podobě třeba rozmluvy či nějakých zvláštních souvislostí.

V Praze se odehrálo pro mě několik zajímavých událostí také v knihkupectvích. O křtu Šejnova dvojdisku Obraz-Tělo-Zvuk v knihkupectví ArtMap se zmíním později, literární záležitostí byla prezentace knihy Cvrček mého krbu podkrkonošského (novopackého) spisovatele Josefa K. Šlejhara v Knihovně Václava Havla, kam mě pozval Jaromír Typlt. Byla to mimořádná souhra okolností – nemluvím o anekdotě, již Jaromír pak na FB komentoval slovy, že jsem z Podkrkonoší přivezl „orkán“, což byla hra se slovy, vítr ve stavební proluce nedaleko knihovny opravdu strhl plot z vlnitého plechu (Milan Faltus to pohotově natočil na mobil), u řečnického stolku na pódiu knihovny „před stěnou s Havlovými knihami, plastikami a jinými předměty a jeho velkým fotoportrétem“ (můj tehdejší komentář k události) seděl vedle Jaromíra pracovník knihovny, kulturolog Pavel Hájek, editor románu, pro mě významný coby autor knih Česká krajina a baroko či knihy pověstí z Jičínska Čertova kuchyně, v úvodu rovněž vystoupil spisovatel Jáchym Topol, programový ředitel knihovny, do jehož knížek jsem se předtím i znovu později začetl, a v publiku pak překladatelé z čínské literatury Denis Molčanov a Zuzana Li, s nimiž setkání (první bylo na Ars poetice) bylo pro mě velice milým překvapením. Obecněji bych řekl, že tento večer byl jedním z takové řady zážitků v pražských knihkupectvích v jednom časovém období, jindy to bylo anglická kavárna a knihkupectví Globe v Pštrossově ulici (což je vlastně nedaleko od Knihovny Václava Havla, rovněž na Starém Městě), kam chodí Milan Faltus zpívat karaoke. Nad těmi katastrofickými souvislostmi (anekdota s orkánem) jsem už nevěděl, co si mám myslet, když jsme s Faltusem zapadli do jedné kavárny naproti Národnímu divadlu, a když jsem přijel druhý den do Jičína a zapnul si televizi, hlásili, že o ulici dál vyhořel známý hotel.

Když hovořím o cestách mimo užší domovský region, musím ještě uvést cesty do Litomyšli na proslulý hudební festival v posledních několika letech. Rodné město Bedřicha Smetany mi nebylo předtím zcela neznámé, jednak bylo pro mě místem průjezdu a zastávek do vzdálenějších destinací, jednak bylo pro mě spojeno rovněž s otevřením Portmonea, revitalizací Klášterních zahrad se Zoubkovými plastikami (táž architektonická kancelář dělala i jičínský zámecký park) a novými varhanami v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže, kam jsme jeli se KSOKrMem na „exkurzi“. Na Smetanovu Litomyšl jako cílovou událost jsem se nicméně nikdy nevydal, možná i proto, že jsem měl festival spojen především s operou. V době utlumení Dvořákova festivalu, který s Litomyšlí kolidoval, se nicméně uvolnil čas, především však oním rozhodujícím impulsem byla inzerce v novinách, že zde vystoupí cikánský houslista József Lendvay, jehož jsem už po několik let sledoval na YouTube. Tak tohle si nemohu nechat ujít! Podrobně jsem na příslušném místě vše popsal, zde uvedu pouze, že souhrou náhod jsem na ochozu zámeckého nádvoří, kde se konají festivalové koncerty, jsem se ocitl tváří v tvář hudebníkovi, který přijel se „sto cikány“ (tento výraz byl i v titulu vystoupení, 100 Tagú Cigányzenekar) z Maďarska, a poté, co jsem s ním strávil několik minut v jakémsi „internacionálním“ rozhovoru, zapózoval mi ochotně pro fotografii.

V Litomyšli jsem slyšel v tomto a dalších ročnících izraelského houslistu Schlomo Mintze, v konírně pak Ivana Ženatého, který přijel ze Spojených států se svými tamějšími studentkami (Tutti Vivaldi) či koncerty orientované na barokní hudbu – Magdalenu Koženou (Zahrada vzdechů se souborem Collegium 1704), kterou jsem nikdy předtím „naživo“ neviděl a na jejíž podpis do katalogu pro mou ženu jsem vystál před zámkem frontu (o „trojím“ překvapení jsem napsal do komentáře) či trojici hudebníků, s nimiž jsem se naopak osobně už setkal – houslistu Romana Patočku, violoncellistu Jiřího Bártu a houslistu a violistu Jakuba Fišera, v koncertu Goldbergovské variace. Kromě celé další řady výtvarných záležitostí bylo bonusem při jedné z návštěv Litomyšle vystoupení Police Symphony Orchestra, souboru, který má tytéž iniciály jako Podkrkonošský symfonický orchestr a proto si to někteří lidé i pletou. O tomto podvečeru, kdy jsme s Kudynovými (rodiči Milana Urzy), jak bylo předem domluveno, seděli u kávy u pódia v Klášterních zahradách, jsem spatřil na okraji trávníku sedět, v doprovodu nějaké další paní, zpěvačku Soňu Červenou, legendu české kultury. Z pódia zaznělo i její jméno, operní pěvkyně měla na festivalu tuším také nějakou besedu. Poprosil jsem, zda si mohu pořídit snímek, s noblesou sobě vlastní svolila – jako samozřejmost.

Bylo by logické, abych dal do protikladu všechny tyto zmíněné cesty mimo Jičín s událostmi, které se udály v posledních letech právě v mém rodném městě.  A ovšemže budu muset zase vybírat, respektive vypíchnout základní úběžníky či „high lights“, k nimž v posledních letech určitě patří Valdštejnské imaginárium ve Valdštejské logii, Svátek hudby v Jičíně, akce v „Židovské 100“, bývalé židovské škole nedaleko synagogy, či některé „malé festivaly“, jako je Dokufest či Jinčí čin, pořádané mladými lidmi, pro něž je kultura důležitou životní náplní. Naopak „velké“ akce jako je Jičín – město pohádky (či Valdštejnské dny) jsem pojednal na jiném místě. Souhrnně je třeba říci, že – přesto, že v masívních investicích byla v minulých desetiletích pozornost věnována pozornost sportu několikanásobně vyšší než kultuře (byl vybudován celý věnec sportovních zařízení od stomilionové rekonstrukce koupaliště přes zimní halu až po Sportovní halu, či Sportovní areál a Aquacentrum, přesto mají někteří sportovci stále pocit, že jim chybějí další a další „haly“), je v Jičíně – za daleko skromnějších podmínek (proběhla rekonstrukce historického Biografu Český ráj, moderní multifunkční centrum, na nějž bylo místo po zbouraných kasárnách či v prostoru po Technických službách, „není třeba“) – široká paleta kulturních pořadů. Širší než v prvních desetiletích po převratu.

Ve Valdštejnské loggii kastelán Jiří Vydra vybudoval podle svých představ o alternativní kultuře kulturní centrum, označené jako „Kulturní imaginárium“, zahrnující pravidelný kalendář tematických akcí jako jsou Divovánoce, Slavnost stromů, Čarodění, či divadelní festival Malá inventura, a řadu dalších, programových řad, jako jsou Pohádky tisíce a jedné země nebo Poesion, ale i samostatných pořadů, v posledních dvou letech pak rozšířil tuto nabídku ještě o Worldfest, „festival world music, alternativní hudby a netradičního divadla“, který pod tímto názvem před příchodem do Jičína pořádal na hradě Grabštejn. Setkávám se tu při různých příležitostech s jičínskými osobnostmi, které se zasloužily o zdejší kulturu, manžely Lhotákovými, autory nového „poustevníka“v jičínském Libosadu (tj. parkového areálu loggie), kteří zde po léta dělají dětské worshopy, komentátorem kulturního dění v Jičíně „ProChorem“, novinářkou Vlaďkou Wildovou a dalšími, lidmi z místní kulturní komunity, která se zde vytvořila (mnozí jsou mí bývalí studenti na gymnáziu), setkal jsem se tu s řadou umělců, které jsem z velké části viděl/slyšel a z nichž některé znám i blíže, nebo jsem s nimi alespoň prohodil pár slov a takřka vždy pořídil pár snímků, ať již to byli Pavel Fischer (a další z Bardolina), Iva Bittová, houslistka Gabriela Vermelho, zajímavá experimentální kytaristka, jedna z nejzajímavějších osobností alternativní scény svého oboru a doby Dagmar Andrtová-Voňková, hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal, Jana Vébrová, Beata Bocek, kapely Les gars d´en bas, My Sister Grenadine (někteří opakovaně či na jiných místech v Jičíně, podobně jako již z dřívějška spřátelený Michael Pospíšil se svou barokní muzikou), fascinující byla francouzská kapela Sergent Pepere. Samozřejmě jsem některé pořady, jako třeba Beatu Hlavenkovou, z různých důvodů „prošvihl“, řadu dalších neuvádím už proto, že by se seznam neúměrně rozrostl.

Podobně tomu bylo v jednotlivých ročnících Svátku hudby, kde (od roku 2012) vystupovali na tuctu míst ve městě pravidelně místní muzikanti i hosté odevšad. Z těch prvních houslisté Jitka Břízová a Ondřej Koláčný, kterého znám od jeho dětských let a s ním jsem u jednoho pultu hrál v PSO, folková BrnKačka či ZPRZHO, klavírista Pavel Krčmárik, můj někdejší student, korepetitor a zpěvák v pěveckém sboru Foerster, z druhých pak několikrát (v různých sestavách i sólově) Anna Štěpánová, kterou jsem také viděl na festivalu na Pecce, jako jedna z prvních Iamme Candelwick (Andrea Knotková, mám před očima její obraz, jak sedí na schodech chrámu sv. Jakuba a zpívá s kytarou), na posledním ročníku pak třeba Petr Nikl v hudební performanci na zámeckém nádvoří s dvoumetrovou bílou čepicí a s užitím několika hudebních nástrojů. Nikla jsem ovšem několikrát v Jičíně viděl už dříve, např. na výstavě v jičínském muzeu (OMaG) několik let předtím, jednou také na noční performanci v arkádovém nádvoří (ještě s někým, už si nevzpomínám) a nyní zde ve stejné době (od června do září 2019) měl rozsáhlou interaktivní expozici s názvem Orbis Pictus Play, tedy podobným, jaký má i jeho kniha Orbis pictus aneb… (WALD Press, 2008), vztahující se k téže tematice (a pro mě rovněž k tématu labyrintu).

Zajímavé jsou „jiné“ pohledy na svět kolem nás, které přinášejí festivaly jako je Dokufest Na dvorku v Židovské 100 či Jinčí čin, alternativní program k festivalu Jičín – město pohádky, probíhající ve stejnou dobu jako on na různých pro realizaci kulturních pořadů netradičních místech, tematizujících je tak v pozoruhodném ozvláštnění, protože jinak kolem nich mnohdy chodíme bez povšimnutí. Spíš než bych připomínal jednotlivé pořady s ekologickým obsahem, tématy architektury, s níž si tak trochu nevíme rady či postižených, bych v tomto případě chtěl vyzdvihnout organizátory/organizátorky (těch je víc, ale chlapci jsou rovněž) z kulturního společenství, které se z mého pohledu zrodilo v prostředí Valdštejnského imaginária. Uvědomil jsem si to výrazněji při jedné návštěvě hradu Pecky, kde se na pořadu tamějšího festivalu tou či onou formou jičínští podíleli. Setkávám se takřečeno s týmiž lidmi, ať již to je při té či oné příležitosti, jakkoli je pod každou z nich podepsán někdo jiný. Nevyjmenuju všechny (a snad se nikdo nebude cítit opomenut, lépe je snad uvést nějaká jména než mlčet), ale tedy alespoň některé jmenovitě – Monika Crhová, Bára Tmějová, Markéta Drahoňovská, Bára Mlejnková, Michaela Rejlková, v jiných kontextech pak třeba Radka Mizerová (žena Roberta Smolíka), Jitka Králová, ředitelka o.p.s. Apropo, organizace, která se stará o postižené a je obsahově spřízněná s těmito aktivitami (je k dispozici s autem při realizaci akcí). O konkrétních souvislostech mnohdy nevím, třeba Jiří Veselý („Lennon“) organizoval kdysi spolu s dalšími gymnazisty festivaly v jezuitské koleji, nyní ho vídávám občas. V Židovské 100 je to pak ovšem Jan Kinderman, jenž má zásluhu na revitalizaci židovských památek nejen v Jičíně, či hebraistka Terezie Dubinová.

Nu a pak tu jsou individuální akce. Při různých příležitostech jsem hovořil třeba s fotografem Jindřichem Štreitem (na jeho výstavě fotografií, zámek 2017), jehož fotografie mě „dostaly“ ještě v době, kdy fotil „komunistické schůze“ v Sovinci. Před vernisáží své výstavy mi stylově „zapózoval“ pro můj portrét a já si zase uvědomil cosi z podstaty fotografie, co jsem jen podprahově tušil, ale neměl opřeno o zkušenost tohoto druhu. O působivosti Štreitových fotografií z nejrůznějších komunit snad ani nemusím hovořit, oněch expozicí byla přehršel. Na výstavě v jízdárně zámku si expozici fotil malým foťáčkem. Jestliže přemýšlím tematicky, uvědomuji si, že ještě musím doplnit jméno Jana Šibíka v Jičíně (2012), jenž reprezentuje jinou oblast fotografie (v souvislosti s aktuálním děním v médiích říkají, že byl i při bourání berlínské zdi). Zajímavým způsobem hovořil o tom, jakým způsobem se věnuje konkrétním tématům, pro mě bylo potvrzení klíčové myšlenky „být u toho“, což je pro fotografa předpoklad možnosti vůbec pořídit dokumentární záznam, kterou si pro sebe rozšiřuju na hlubší pochopení tématu tváří v tvář. To si uvědomuji nejen při různých kulturních událostech, byla to pro mě třeba i motivace cest na místa, kde se zrodila naše civilizace nebo se střetávala s civilizacemi jinými. Je fakt, že Šibík je zřejmě „všude“ (to se mi řádově ani v procentech nemůže/nemohlo podařit), viděl jsem ho třeba na prezidentských duelech Zeman/Schwarzenberg.

S Karlem Hvížďalou jsem – po letech – hovořil v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka (byl zde se Zdenko Pavelkou), stejně tak po letech sem přijel Radek Schovánek (2019), odborný pracovník v institucích zabývajících se výzkumem československého komunistického režimu, či český historik profesor Robert Kvaček, jehož vždy obzvláště rád vidím už proto, že v přátelském hovoru má vždy pohotově k dispozici nějaký kontextuální vtip, na přednáškách pak dokáže velmi poutavě vyprávět a člověk si musí uvědomit, co to vlastně znamená být historikem. Když nějaké Kvačkovo vystoupení poslouchám, vrací se mi na mysl intenzívně onen moment, k němuž jsem sám rovněž došel (a právě jej zmínil v předchozím odstavci), jak je totiž důležité pro to, aby si člověk udělal nějakou představu, která by měla konkrétnější obrysy, „být u toho“ – a podobnou intenci má právě i setkávání s takovými lidmi, které uvádím v tomto komentáři.

Zvláštního druhu, protože za neobvyklých okolností, byl okamžik, kdy jsem mohl hovořit s Evou Pilarovou. Pro mě ikonickou zpěvačku českých „šedesátek“ jsem žel neslyšel zpívat v době jejích slavných duetů s Waldemarem Matuškou, ale až v roce 2011 v Sobotce o soboteckém jarmarku na náměstí, tentokrát to ale byla výstava fotografií spolu s její sestřenicí Helenou Štefanovou s názvem Fotoobrázky v chodbě jičínského muzea. To je velmi důvěrné prostředí, kde mají k sobě lidé blízko, a slavná zpěvačka mě překvapila naprostou absencí hvězdných manýr, s jakými jsem se také občas setkal. Zeptal jsem se jí na to, co mě zajímalo, zvláště na její postupy při frázování a v intonaci „nerovných“ tónů, respektive, jak k nim dospěla. Považovala to za samozřejmé a uvedla několik jmen amerických zpěvaček, které ráda dodnes poslouchá.

Jedno velmi příjemné setkání v Jičíně jsem zažil s Přemyslem Rutem. Viděli jsme se už před léty při přípravě jednoho kulturního pořadu v souvislosti s jičínským pohádkovým festivalem, přijel s Markétou Potužákovou, nevím, zda už tenkrát svou manželkou, v každém případě tvůrčí partnerkou, a hovořil tenkrát o originální osobnosti Ivana Vyskočila, spoluzakladatele Divadla Na zábradlí a tvůrce Nedivadla (také byl jednou v Jičíně), na jehož myšlenky ve své práci navázal. Pořad, který se mi hodně líbil, se nazýval Večer ve stoje aneb Státní hymny, v nichž ve formě autorského kabaretu komentoval toto téma u klavíru coby zdatný šansoniér. V pořadu hovořil třeba o souvislosti melodie Bedřicha Smetany s izraelskou státní hymnou hrál na klavír a zpíval. Při zpracování tématu Rut využil v té době už existujícího internetu coby zdroje. Vyzařoval zvláštní osobitost. Žertem jsem mu, když jsme šli procházkou nočním Jičínem k místu, kde byl ubytován a povídali si ovšem možném, „vytknul“, že do pořadu nezařadil starou carskou ruskou hymnu, podle mého jednu z nejpůsobivějších melodií tohoto žánru. S noblesou sobě vlastní mě při loučení s ním a Markétou Potužákovou Přemysl Rut pozval na své pořady na Malou Stranu, což zatím dlužím, potkal jsem ho nicméně při jedné příležitosti v Praze v tramvaji a bylo to znovu milé setkání.

Ze zcela jiného soudku bych měl v souvislosti s Jičínem zmínit o setkáních, které jejich organizátor nazývá podle iniciál svého jména BP show. S Bedřichem Plecháčem se samozřejmě známe od žákovských let z různých kulturních akcí, on hrál na akordeon, já na housle, ani ne o deset let později jsme se pak potkávali na témže jevišti, kdy jsem s rockovou kapelou YBE hrál na varhany, a Béďa pouštěl nejnovější desky „ze Západu“, k nimž se dostal vzhledem k tomu, že jeho tatínek organizoval populární motocyklové závody O cenu Prachovských skal. Této úlohy se drží po léta, dnes samozřejmě častěji než v době, kdy byl ekonomickým ředitelem Národního divadla, po letech se schází ona někdejší komunita (jinak se, alespoň řečeno za mě) prakticky nevidíme, a on pouští, „co jsme tenkrát poslouchali. Občas si zavoláme či přijde i s jinou nabídkou, v určitých intervalech do Prahy přijíždějí jeho přátelé, zpěváci mužského pěveckého sboru Chanticleer ze Spojených států, a já se vydám do Prahy.

Myšlenka o návratu k věcem, jimiž se člověk zabýval před lety, od nichž se v průběhu času odklonil či na ně nebyly podmínky, možnosti, čas, a k nimž se po těchto desetiletích vrátil, by patřila určitě k tématu reflexí vlastního života, které by bylo možné nazvat „Co jsem dělal“. Za takový návrat bych určitě považoval setkávání s Milošem Šejnem, jehož znám od studentských let v souvislosti s „bigbítem“ a s nímž jsem strávil hodně času nad jeho tvorbou a společným pohledem na ni v osmdesátých letech, v posledních letech. V nich jsem se vrátil k interpretacím Šejnovy tvorby, ovšem i té aktuální, která na jedné straně oproti třeba právě létům sedmdesátým a osmdesátým doznala radikálních proměn, zároveň představuje pro mě jedinečnou, takřka neuvěřitelnou kontinuitu uměleckého postoje. Mohl jsem nyní v několika případech cest, kdy jsem Miloše doprovázel na několika cestách, sledovat, co nyní dělá, v nových kontextech, a ovšemže jsem se při těchto příležitostech setkal také s některými osobnostmi, které v prezentaci jeho díla sehrály důležitou úlohu.

Václava Cílka, jenž byl jedním z prvních, kdo se setkal s Milošem Šejnem v podobných přesazích (např. v knize Krajiny vnitřní a vnější, ale i dalších), jsem sledoval už v jeho starších knihách, v nichž dokázal překročit úzká profesní vymezení od své původní přírodovědné disciplíny až k reflexím básnických textů a nejen evropských kultur, či na jeho vystoupení na jednom z ročníků mezinárodní konference Tvář naší země – Krajina domova. Vzpomenu si na jeho vlastně prostý redakční zásah, kdy Cílek mé dva texty, publikoval po spojení jednoduchým způsobem v text jeden. Neuvěřitelný nápad! S Cílkem jsem se blíže/osobněji žel nikdy nepotkal, jinak to bylo v jiných případech, především na křtu Šejnova dvojdisku Obraz-Tělo-Zvuk v pražském knihkupectví ArtMap v listopadu 2017. Vlastně to byl „dvojkřest“, zároveň se dávala na veřejnost kniha Davida Helána, s nímž Miloš Šejn vystupuje v performancích (také zde jedna byla), večer pořádala organizace Agosto Foundation, jejíž představitel Miloš Vojtěchovský sice na večeru nevystoupil, ale pochopil  jsem jak z velmi příjemného rozhovoru, kdy jsem mu vyprávěl, jak se se Šejnem vlastně známe, tak později i z dalších kontextů, že ho Šejnova tvorba zajímá. Při křtu pak hovořil Vladimír Drápal, jenž ve svém nakladatelství Guerilla Records Šejnovo dvojalbum vydal. V té době ještě ředitel lounského Vrchlického divadla, mezi přáteli známý přezdívkou „Lábus“, je mimořádná osobnost, měl jsem s ním možnost hovořit už předtím na Šejnově výstavě v Lounech s názvem Agara – Hommage à la peinture (2016, Agara je název pro řeku Ohři), kterou Vladimír Drápal v galerii v divadle uspořádal. Na dvojalbum jsem napsal recenzi, které vyšlo (v březnu 2019) v revui Babylon.

Na Šejnových akcích jsem rovněž fotografoval, tak na výstavě Eremita v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně (2015), ale i už několik let předtím v Liberci, kde se na vernisáži povedlo několik fotek z Šejnovy performance s Frankem van de Venem, či na krásné výstavě v trutnovském kulturním centru UFFO. Cesta do Olomouce, resp. do Horek nad Moravou, byla spojena s otevřením Šejnovy Sluneční hory v Domě přírody Litovelského Pomoraví, expozice centra environmentální výchovy Sluňákov. Sluneční hora je jednou ze dvou dominant mezi celkem šesti realizacemi českých výtvarníků v otevřené přírodě – vedle protilehlé Rajské zahrady Františka Skály.

Excentrický zjev tohoto druhého výtvarníka, samotný areál či instituce, pro niž tvořil také další Jičíňák Robert Smolík, ekologické téma (pro mě podruhé po konferencích Tvář naší země), to vše mi přinášelo impulsy, stejně jako pozvánka ředitele Sluňákova Michala Bartoše k přednášce o barokní krajině na Jičínsku v olomouckém Muzeu umění, která byla i příležitostí pro jeden z mých „restů“, totiž důkladnějším seznámením se s vlastním městem, a také pro setkání a posezením u kávy s Janem Sobotkou, autorem pohádek o Pepiášovi, které kdysi přivezl na jičínský pohádkový festival.

Zároveň jsem se tak ocitl v řadě Jičíňáků (jak už zmíněno) spolu nejen s Milošem Šejnem či Robertem Smolíkem, ale i Jaromírem Gottliebem, ředitelem jičínského muzea, s nímž jsem rovněž mnohé prožil a sdílel mnohé myšlenky, náměty a čas (kdysi cesta do Maďarska či do Vídně za materiály Karla Krause pro oslavy jeho 130. výročí narození v roce 2004, projekt žel nerealizovaného filmu o Valdštejnovi, připravovaný po domluvách s Čestmírem Kopeckým, účast na zmíněné pražské konferenci Tvář naší země ad.), kteří jeli do Olomouce prezentovat v několika letech za sebou své myšlenky. To se už ale ovšem zároveň, stejně jako by to bylo u dalších jmen, například před několika lety zemřelého profesora Vladimíra Úlehly, historičky Evy Chodějovské, její matky Evy Bílkové a otce Karola Bílka a několika dalších, o každém z nichž bych měl více pohovořit, stáčím zpátky k jiným událostem jičínského kontextu, o nichž by měla být podrobnější řeč na jiném místě.