S kým jsem se setkal / VI

(S kým jsem se setkal)

VI

O Šrámkově Sobotce jsem měl povědomí už od žákovských let a s postupem času jsem ji poznával přímo i nepřímo. Snad prvním nebo alespoň nejvýraznějším „šrámkovcem“, který mi už svým výrazným hlubokým hlasem, jak stvořeným pro recitaci, utkvěl v paměti, jak si nyní uvědomuju, byl Aleš Fetters. Při jakési kulturní, nejspíš recitační či hudební příležitosti přišel jednou do třídy na základní škole, později jsem ho vídával vždy coby nepřehlédnutelnou osobnost v kruhu těch, kteří měli k festivalu nejblíže, totiž u stolu v Šolcově statku. Přitom je jeho život spojen s Náchodskem, potkal jsem ho před několika lety i na koncertě Dvořákova festivalu v Polici nad Metují. V sobotecké literární soutěži získal nějakou cenu, literatuře se opravdu intenzívně věnoval (resp. věnuje, dívám se, že mu vloni vyšla knížka, ne první v řadě). „Přímé spojení“ Jičína se Sobotkou pak představuje Draga Zlatníková, původně učitelka na základní škole, básnířka a překladatelka s chorvatskými kořeny, jejíž přítomnost na soboteckém festivalu byla a je neodmyslitelná (jejího syna Hynka jsem učil a byl jsem / jsem s ním v mnohočetném styku, od „počítačů“ přes některé jeho participace na zajímavých projektech, např. Vávrových a Lipusových Šumných měst). Jiným vláknem mého vztahu k Sobotce byla už od dětství skutečnost, že zde a v okolních vesnicích učil po válce můj otec.

Nu a nyní, v posledních desetiletích, jsem se do literární/kulturní Sobotky dostával zprvu dvěma „oklikami“. Tou první byla vystoupení Malé Muziky a poté Fidle, které v tu dobu rozšiřovalo svou působnost mimo Jičín a Lomnici. Vzpomínám si na jedno z „poetických odpolední“, které mi konvenovalo svou myšlenkou, blízkou site specific, tedy ozvláštnění místa nějakou uměleckou produkcí (na mysli mi vytanul jeden avantgardní text Jiřího Mahena, v němž se básně ocitly mimo prostor, obvyklý ke čtení, tedy mimo interiér, v parku), přičemž v tomto případě se chodilo od místa k místu a tam se vždy něco zahrálo a zazpívalo. Zdatným spoluzpěvákem v publiku byl tenkrát také Ondřej Hausenblas, jenž do Sobotky jezdil se svými studenty z Pedagogické fakulty UK. S vysokoškolským pedagogem, jehož důraz na tvůrčí přístup ve vzdělávání, byl v té době dost slyšet i v médiích (tenkrát bylo aktuální novinkou sdružení Přátelé angažovaného učení, jehož byl předsedou), jsem si cestou na Humprecht, v jehož fascinující akustice zazněly závěrečné tóny našich produkcí, povídal nejen o „jeho“ tématech, ale zavzpomínal na jeho otce, profesora Karla Hausenblase, jehož přednášky mě zaujaly v době, kdy jsem studoval na Filozofické fakultě, a jehož studie o prostoru v Máchově Máji mi tenkrát uhranula coby ukázkově interdisciplinární přístup a přesah toho druhu, jaké mě bytostně zajímaly.

Měl bych v této souvislosti ještě zmínit alespoň jednu výraznou soboteckou osobnost, totiž dr. Karla Samšiňáka. Znal jsem ho už dříve, kdysi mi – coby exlibrista (předseda Spolku sběratelů a přátel ex libris) – nabídl, abych udělal přednášku o výtvarném umění v Praze ve Slovanském domě na Národní třídě. S Fidle jsme měli v Šolcově statku představení, všichni byli již nachystáni, muzikanti i publikum. Byl již čas určitě čtvrt hodiny po začátku označeném na plakátech, ptám se tedy, zda nás někdo uvede. Odpověď zněla, musíme počkat na pana doktora Samšiňáka. V Sobotce to tak tenkrát chodilo, pořady navazovaly na sebe, a rozhodující slovo měl právě tento muž. Šolcův statek nyní spravuje jeho syn Jan Samšiňák, pořádá zde řadu výstav, autorských čtení a koncertů.

Tím druhým momentem v mém „přibližování“ k soboteckému „festivalu českého jazyka, řeči a literatury“ byla skutečnost, že se moje žena v Sobotce stala ředitelkou základní školy. Už proto, že se ve škole o Šrámkově Sobotce otevíral EXOD, jsem byl v bližším kontaktu s paní učitelkou Olgou Bičišťovou, oddanou poezii, recitaci a literatuře, organizátorce všeho, co literaturou souviselo, stejně jako Marií Sekerovou, rovněž učitelkou na škole, organizující celou řadu kulturních akcí a též právě „exkurzní základnu“ pro učitele v době festivalu. Syn Marie Sekerové, první manželky Karola Bílka (k němuž jsem dojížděl do archivu Památníku národního písemnictví do Starých Hradů), Jana Bílka, jenž se vydal podobnou cestou (působí na Univerzitě Hradec Králové), byl mým žákem na Lepařově gymnáziu (takto jsou ty vztahy často propletené), a dá se říci, že s ním jsem ve styku vlastně nejvíc v posledních letech. V sobotecké škole zahrálo také Fidle při otevření jedné části velkoryse zrekonstruované budovy, stejně jako pak zhruba každým druhým rokem pro žáky školy na vánočních koncertech (Radek Štaff, zpěvák Fidle, ve škole pracuje).

Po řadě peripetií jsem se pak k soboteckým festivalům soustředěněji vrátil v několika posledních letech, mimo jiné i právě v souvislosti s fotografováním, tedy zhruba od roku 2012.  Vzhledem k tomu, že Sobotka je od Jičína vzdálená čtvrt hodinu jízdy autem, a také, že jsem se v každém ročníku rozhodoval při zaměření na určitou oblast, stávalo se, že jsem na určité pořady, zvláště jestliže se konaly třeba ráno a poté ve večerních hodinách a ostatní mě do té míry nezajímaly, do Sobotky občas jel dvakrát během jednoho dne. Můj zájem směřoval v jednom ročníku především k autorským čtením, v nichž bych si přiblížil autory současné poezie či literatury, častěji možná ale k dopoledním přednáškám, jejichž řada se vztahuje vždy k aktuálnímu tématu jednotlivých ročníků. V každém případě toto byly dva úběžníky mého výběru, ovšemže vedle celé řady dalších jednotlivých pořadů.

Z těch dopoledních setkání musím zmínit první, pondělní přednášku v roce 2017 s bohemistou profesorem Jiřím Krausem, už proto, že je pro mě spojena s originální anekdotou, již vytvořila situace. Jsem zvyklý (ne vždy se to povede) přicházet na dějiště kulturních akcí s předstihem (návyk z koncertů, ale také v souvislosti s fotografováním), tentokrát přicházím od auta zaparkovaného u zdravotního střediska k zadnímu vchodu budovy Spořitelny, kde se tato část festivalového programu obvykle odehrává, a onou úzkou uličkou od náměstí v tu samou chvíli přímo proti mně přichází přednášející v doprovodu s dívkami, které ho měly uvést na místo. Tu náhle k překvapení všech zjišťují, že zapomněly klíče, musejí pro ně dojít a já se ocitám sám panem profesorem ante portas.

Párkrát v životě mi v takovýchto neočekávaných situacích přišlo snad „shora“ vnuknutí, jak začít rozhovor a nepřipadat si trapně, škrobeně či nějak podivně (jak říkávám, raději píšu, než mluvím, přestože jsem se „hubou“ vlastně léta živil), a často onu úlohu sehraje právě ona konkrétní situace, z níž v mysli „sepne“ cosi, co avantgardní básníci nazývali konkrétní iracionalita. Právě vzhledem k tomu, že přijíždím od Jičína, jak sám sebe v tu chvíli uvádím, oslovuji pana profesora s tím, že „si jsem jist“, že on není Karl Kraus (rakouský novinář a spisovatel, autor Posledních dnů lidstva, jenž se v Jičíně narodil), ale ani Karel Kraus, na jehož přednášky jsem chodil kdysi v Praze, o „televizním“ Janu Krausovi a jeho rodině nemluvě. Smál se tomu žertu, za jiných okolností snad nepřijatelnému, a přátelsky jsme si čtvrt hodiny, než dorazily klíče, popovídali.

Takřka doslovně se situace opakovala letos při návštěvě Milana Uhdeho, ovšem s tím rozdílem, že klíče byly a spoluautor Balady pro banditu a známý polistopadový politik, se nacházel v čilém hovoru s doprovázejícím jej Vlastimilem Čechem, rovněž Brňanem (učí na Masaryově univerzitě), takže jsem v ten okamžik stihl pohotově udělat alespoň fotku. Jak ale řečeno, bylo minimálně dvacet minut do začátku přednášky a v sále jsem se s Milanem Uhdem ocitl sám. Předpokládal jsem, že se mi podaří s ním promluvit po přednášce, ale on si sednul do první řady hlediště, na druhé místo vpravo od uličky, zatímco já jsem si odložil, jak jsem zvyklý, brašnu s fotozařízením k sedadlu od uličky vlevo. Kdyby seděl na prvním místě od uličky, nevím, zda by se to odehrálo tak, jak se to odehrálo (musel bych ho obejít), ale takto jsem si, jak se to přímo nabízelo, k Uhdemu přisedl a zeptal se ho, zda si pamatuje, jak navštívil v dobách převratu Jičín, kde se ještě v nedávném sídle OV KSČ („domečku“) konala beseda s ním, a jak se po pár minutách uvolnil a – jistě k tomu přispívala i tehdejší všeobecná euforie – rozesmál svými příhodami přítomné publikum. Pamatoval si to, poté jsme přešli na „brněnštinu“ a můj vztah k Brnu a mým tamějším kamarádům, na paralelu Rumcajse a Nikoly Šuhaje, která se rozrostla v zajímavou minipolemiku, a vlastně docela mnohé další, když jsem si uvědomil, že za mnou se mezitím zcela zaplnil sál a já si s Milanem Uhdem povídám takřka jako staří kamarádi, zatímco uvádějící moderátor už nervózně přechází po jevišti a přemýšlí, jak nás srdečný rozhovor přerušit.

Sepsat přehled všech osobností, s nimiž jsem se na Šrámkově Sobotce setkal, by bylo, podobně jako v jiných případech, zřejmě nereálné. Zmíním alespoň některé. Doc. Irena Vaňková přednášející na 61. ročníku ŠS (2018), na nějž jsem se důkladněji připravil vzhledem k tomu, že tématem byl „čas“, námět pro mě odedávna zásadní (připomněl jsem si některé starší teze a přečetl některé knihy Merleau-Pontyho) o Času v českém jazykovém obrazu světa mě překvapila, když jsem cítil, že jsme na jedné notě ve fenomenologickém vnímání času (ukázalo se, že je velice zběhlá ve filosofické literatuře), jakkoli tento aspekt ve své přednášce neuplatnila (ono ostatně, vlastně jak?). Porozumění měla i pro znakový jazyk, když o něm hovořila Naďa Hynková Dingová (v letošním ročníku ŠS znovu vystoupila s šířeji pojednaným tématem divadelního překladu pro neslyšící), zřejmě ho i umí. 

V sále sobotecké spořitelny vystoupily také takové legendy, jako jsou Helena Illnerová a Jiří Grygar – v jednom odpoledni předestřeli dva různé pohledy na téma času, oba pozoruhodné – první čas biologický (někdejší předsedkyně Akademie věd přinesla zásadní objevy), druhý „hvězdný“ (Jiřího Grygara jsem nějaký čas předtím vyfotil při znovuotevření jičínské hvězdárny, tam jsem s ním ovšem nemluvil). Moje komentáře byly pro Jana Bílka impulsem pro využití těchto textů pro Šrámkův zpravodaj. Jinou legendou, s níž jsem měl možnost se setkat, vlastně rovněž díky tomu, že jsem přišel v hodinovém předstihu, je Mirek Kovářík. Vzpomínám na jeho někdejší recitace Václava Hraběte či amerických beatniků na různých čteních, nyní v dvojprogramu, společně s Alešem Kauerem, jenž se ukázal v zcela „opačné“ poloze prezentace poezie (bylo to v témže 61. ročníku s tématem „času“). Ještě přesněji řečeno, ona příležitost nejen k mému poděkování za to, že mi otevřel „jednu komnatu světového básnictví“ (jak jsem pak poznamenal i v komentáři) a ke snímku ochotného mistra básnického přednesu se naskytla proto, že předtím jsem seděl v sále a poslouchal zkoušku Jiřího Šlupky Svěráka na představení, jež mělo být výstupem jedné z tvůrčích festivalových dílen. Hudebníka s výrazným vzhledem (dnes už bílé dlouhé sepnuté vlasy a rovněž mohutný plnovous) a úžasným rozhledem (čte od Holana a Demla po experimentální poezii, coby klavírista „umí“ blues i jazz) vídám zamyšleného nejen na Šrámkově Sobotce, párkrát jsem ho potkal (jednou v téže hospodě, kde jsme seděli na Řimsologickém kongresu) i v Praze.

Na autorských čteních v tomto a „okolních“ ročnících mě zaujal při autorských čteních Radek Fridrich, sympatický mně nejen svým vztahem k českému a zároveň německému jazyku, ale i faktem, že je spojen s Děčínem, místem mládí mé matky, byl jsem na čteních Emila Hakla či Petra Borkovce, Terezu Semotamovou jsem viděl předtím na jednom z pražských veletrhů knihy a na její přítomnost mě upozornil Friedrich Klehr, taxikář z Porýní, který se zhlédl v češtině, naučil se velmi slušně nejen ji, ale i další slovanské jazyky a jezdí pravidelně na Šrámkovu Sobotku, ale i na další kulturní pořady – během svého několikaměsíčního každoročního pobytu. Sympatická je Alena Zemančíková při čtení z právě vydané knihy Příběh v řeči nepřímé (2015), k níž vykročila od svého původního oboru divadla a též rozhlasu (četl jsem její příspěvky ve Tvaru, zahlédl ji na Lipském knižním veletrhu), v tomtéž ročníku četl v Zahradě Šrámkova domu také Radek Malý, jehož vystoupení mi připadalo, na rozdíl od poetického a nápaditého obsahu jeho textů, až „technicky“ organizované (zabýval se procesem vydávání knih, na otázku, co pro něj znamená poezie, odpověděl „Práce“), a před ním v tomtéž odpoledni Milan Urza, jenž četl ze svého románu Jeremiášův vztek.

Milan Urza je umělecké jméno, frontman hudební skupiny První hoře, v níž můj syn Honza hraje na bicí a také můj někdejší žák na gymnáziu se občansky jmenuje Milan Kudyn, má vystudované dějiny umění, a ke kumštu měl už ve studentských letech sklony jeho táta, advokát, jenž bydlel takřka ve stejné ulici jako my. Básníka a muzikanta vídám nejen – pochopitelně – na koncertech kapely (na Pecce, na několika místech v Praze, v Rock Café na Národní třídě, naposledy v Cross Clubu v Holešovicích na výročním koncertu), ale také při jeho literárních aktivitách, např. při křtu jedné ze svých knih v Paláci Akropolis. Pod svým občanským jménem je jedním z autorů Historického atlasu České republiky, sv. 18, Jičín, unikátního tím, že – zřejmě též díky valdštejnskému baroknímu projektu komponované krajiny, to byl první svazek, kdy „přišlo na řadu“ tak malé město, jako je Jičín. Druhým z autorů je Eva Chodějovská, PhD., jedna z dvou dcer dr. Evy Bílkové, historiček stejně jako je jejich matka a otec (Karol Bílek; druhou je Jitka, obě jsem učil, zásluhy na jejich profesní orientaci ovšem nemám žádné).

I hudební pořady ve Šrámkově Sobotce, které jsem slyšel, byly zajímavé. Frontman kapely Vložte kočku, kterou, když se o ní někde zmíním, většinou lidé neznají, jakkoli je opravdu skvělá a originální hudebně i vizuálně, je sochař Kryštof Kaplan, jeho bratr Cyril, s nímž jsem se bavil také o právě o Prvním hoři (překvapilo mě, že dokonce na jakémsi projektu spolu hráli), hraje na bicí. Zhudebněné básnické texty jen korunují to, co – a s jakou energií! – kapela ze sebe vydává. A hudební je ovšem i na jiném místě zmíněný pořad Jaromíra Typlta a Michala Rataje Škrábanice, v sobotecké verzi v Solnici. „Modrá“ fotka, která vznikla úpravou v počítači ze snímku, jemuž chybělo v temném prostoru takřka světlo, se Ratajovi pro svou atmosféru líbila, nicméně technicky jsem nevěděl, jak udělat nějakou další, aniž bych nepoužil banálního posunutí příslušným „šoupátkem“.

S Typltem v jiném případě v jednom odpoledni vystoupil i Pavel Novotný (dali se dohromady v době, kdy Typlt pracoval v galerii v Liberci), s nímž Typlt vytváří různé projekty, nyní s Helenou Skalickou, jež byla Typltovou klientkou klubu Fokus v Liberci a jejíž životní materiál, který namluvila na magnetofonové pásky, Novotný připravil pro knihu A to si pak můžeš říkat, co chceš (2013, dybbuk). Typlt sám to odpoledne hovořil o jiné osobnosti, která vybočuje z běžných souřadnic, o někdejším řediteli muzea v Lomnici nad Popelkou Františku Novákovi a jeho knize Výstup na horu Ťululum, jež souvisela s tématem festivalového ročníku „čas“.

A ovšem, nebyla to jen setkání s těmi, kteří jsou v užším spektru mého zájmu, ale i třeba Vladimírem Mišíkem (2013), jehož Kuře v hodinkách jsem nejen já považoval už v době, kdy vyšlo, za unikátní počin (ke 40. výročí pak proběhl koncert a došlo k vydání DVD „Živé kuře v hodinkách“). Je zajímavé, že v oněch dřevních dobách jsem kladl do protikladu The Matadors (v jejich nejslavnější sestavě) proti Etc. a Mišíkem (a tím i později Etc…) jsem tak trochu „pohrdal“ pro jeho „málo rockový“ projev. Samozřejmě to byl na druhou stranu nesmysl, neboť zpěvák vlastně byl v Matadors (od Komet, kde už hrál s Radimem Hladíkem, z nichž Matadoři vznikli) přítomen už od začátku a pak se v těch turbulentních proměnách znovu objevil vedle Hladíka při zrodu Blue Effect. Teprve později, když jsem začal doceňovat celé stylové panoráma české populární hudby, která se zároveň sama proměňovala (to by celé byla jiná kapitola, na jedné straně mě fascinovaly kapely jako Energit, pokračující v té linii, která byla mým šálkem čaje, na straně druhá nová generace folku jako Karel Plíhal a nová syntéza písničkářství a lidové hudby v Čechomoru nebo u Vlasty Redla), přišly písně jako Stříhali dohola malého chlapečka či Večernice, v retro pohledu dnes základní klasika.

Když jsem pak před vchodem do zahrady Šrámkova domu byl ve skupince posluchačů, kteří se s Mišíkem bavili a nechávali si podepisovat staré desky, věděl jsem, jak je všechno komplikovanější, propletenější, jak je to nakonec jedna hudební scéna, v níž během těch let „hrál každý s každým“ a zároveň to je jedna „jubilejní situace“, kdy postupně nabíhají nejrůznější kulatiny, oslavované postupně (v plné síle to vlastně nastalo v následujících letech, 2016, 2017, 2018) jednotlivé osobnosti české populární hudby.

To je z jedné strany, té hudební. Jinou legendu jsem pak potkal v roce 2016, totiž herce Luďka Munzara. Bylo to v souvislosti s pořadem U splavu okouzlených slov, v němž mu byl na jevišti partnerem František Novotný. Jako už několikrát, zahrála nejen náhoda, ale i skutečnost, že jsem se „potloukal“ po náměstí už nějaký čas před pořadem, jenž poté proběhl v Solnici. Zahlédl jsem hereckou ikonu ve skupině s dalšími, šli zřejmě někam na jídlo, říkal jsem si, tak snad až po programu. Za půl hodiny nicméně vidím Munzara s jeho přítelem, jak jdou k lavičce kousek od vchodu do divadla. Tak to už nešlo propásnout. Herci se evidentně obtížně šlo, posadil se, já jsem chvilku posečkal a pak jej poprosil, zda můžu pořídit snímek. Byl vstřícný a ochotný, chvilku jsem se pak s oběma bavil o tom, co vlastně bude na jevišti probíhat.

Při vystoupení nicméně došlo ke skandálu. V jevišti se ozvaly dehonestující výkřiky, směřující k obsahu toho, co se dělo na jevišti. Nebudu jmenovat ty, kteří ho vyvolali, jeden z nich evidentně řeší svou vlastní identitu. Místní lidé se to snažili omluvit coby opileckou scénu, tak to ale nebylo. Byl to záměr. Ještě v Lomnici nad Popelkou jsem to vysvětloval Jaroslavu Krčkovi, když o tom s ním začal mluvit jeden muž, který incidentu byl rovněž přítomen. Byli to mladí lidé, chápu revoltu, která byla přítomná v Sobotce vždycky (ostatně už u Šrámka samotného), nicméně u člověka, který se stará o svou manželku (při jejím zdravotním stavu) a je legendou českého herectví, mi připadala celá akce jako sprostá hanebnost. V každém případě, když Luděk Munzar odešel za necelé tři roky (v lednu 2019) do hereckého nebe, měl jsem k dispozici fotku jeho poslední návštěvy v Sobotce a mohl ji poslat do Sobotky k otištění.

K Ars Poetice, místu multikulturního setkávání v „sokolském tábořišti Ježkov u Zábřezí poblíž Dvora Králové nad Labem“, jak je lokalita označena na webových stránkách, mě přivedl básník, kunsthistorik, vztahující se mnohočetně k Nové Pace, odkud pochází. Naše kontakty vznikly tak, že si mě Jaromír, kterého jsem do té doby znal z doslechu coby talentovaného studenta novopackého gymnázia (byl jsem tam, kromě mé předchozí životní kapitoly dojíždění do tohoto města k Josefu Muzikovi, mimo jiné jednou také předseda maturitní komise) a jehož jsem zatím pouze jednou viděl v Nové klenotnici v doprovodu několika dalších osob, vyhledal v souvislosti s mou pověstí aktéra „kocourkovských čtení“, tj. non-stop čtení výboru z deníků Josefa Kocourka Extáze na místě, kde se spisovatel narodil (byly to poněkud extravagantní sešlosti s mými přáteli hudebníky, charakterizované bujarým průběhem a specifickým druhem humoru, živeným řimsologickou poetikou) a pozval mě při jedné příležitosti do Paky právě do Klenotnice na kocourkovský večer.

Následovala pak celá řada našich setkání, zprvu právě na Ars Poetice, vlastně v ani ne hodinovém dosahu jízdy autem (z Jičína přes Lázně Bělohrad a Miletín), ale také při jiných příležitostech, na nichž jsem měl možnost poznat bohatý vějíř Typltových aktivit, od přednášek a besed o art brut či mediálních kresbách, které jsou tradičně domovské právě v Nové Pace (v současnosti je jejich expozice v nejvyšším patře Klenotnice), prezentace básnických knih či skvělé monografie Ladislava Zívra (jehož dílo jsem lépe než ostatní znal už z doby, kdy jsem pomáhal Milošovi Šejnovi při instalaci jeho plastik v jičínské galerii). V Sobotce v Solnici (2015) provedli Jaromít Typlt s Michalem Ratajem jednu z podob projektu Škrábanice, v následujícím roce jsem se rozepsal o zmíněné monografii Josefa Zívra, byl jsem na jeho přednáškách v Hořicích (Čemu říkal sochař uvidění, 2016) či v Jičíně, v novopackém Karmelitánském knihkupectví při příležitosti vydání básní Františka Pečinky i Nové Pace jinde a na jiných akcích, například v pražské Knihovně Václava Havla na prezentaci vydání knihy Josefa K. Šlejhara Cvrček mého krbu, naposledy pak v jičínské Valdštejnské loggii, kdy uváděl své dílo básnické (Poesion III). Viděli jsme se ale také třeba na Pecce, Jaromírově srdeční záležitosti, když tam hrálo První hoře (2013), nebo – letos na jaře na Lipském knižním veletrhu, při příležitosti překladu textu Michal přes noc (část knihy Stisk, kterou jsem rovněž okomentoval) do němčiny.

Sama Ars Poetica nabízela trs možností setkat se či seznámit s několika zajímavými lidmi. Asi coby první mě napadne Vladimír Merta, jenž u kultovního kamene v Ježkovském lese zahrál – bez dalších hudebníků – svoje písně. Seděli jsme pak po koncertě na terase budovy, kde se koná většina literárních workshopů, respektive jejich úvodního čtení z díla tvůrce, jemuž je pak věnován ten který den z týdne, a bavili se o textech písní, které jsou v Mertově tvorbě podstatné (odvezl jsem si souborné vydání textů Mertových písní), o tom, zda a jak je posluchači vnímají. Nedlouho poté hrál Vláďa s dalšími hudebníky v Novopackých sklepích, seděl jsem s ním chvíli u stolu a pak se vyptával Honzy Hrubého, houslisty, jenž s Mertou hraje v jedné ze sestav, na ozvučení houslí. V trochu jiném seskupení pak hrál Merta na letošním folkovém festivalu Triangl fest v Železnici (neuvěřitelný ročník, kdy se vlastně všichni „nejdůležitější“ písničkáři jedné generace, od Jana Buriana přes Jiřího Dědečka, Karla Plíhala až po Vlastu Redla – ten byl vlastně v Sedmihorkách s Jurou Pavicou a Hradišťanem – zjevili v jednom prostoru Českého ráje, byla to taková reminiscence). V Železnici hrál Merta s houslistou Honzou Hrubým, jehož vídám rovněž rád (byl třeba i ve zmíněných Novopackých sklepích), třetí byl o generaci mladší klávesista a kytarista Ondřej Fencl.

V jednom z textů jsem okomentoval počáteční impuls Ars poetiky, že bych to snad nedokázal pojmenovat výstižněji:  „Velice zajímavou zkušeností a úžasným zážitkem pro mě byla Ars poetica, podivuhodné setkání lidí žijících poezií, které se konalo na přelomu července a srpna a které nelze nazvat, alespoň podle formátu, charakteru a ducha věci, festivalem v běžném slova smyslu. Do lesů mezi Miletínem a Dvorem Králové mě pozval na Šrámkově Sobotce Jaromír Typlt a já jsem si z programu vybral Den Viktora Dyka, zahrnující rovněž vystoupení Vládi Merty.“

To bylo v roce 2015. V následujicím roce, kdy jsem se podíval „do lesů mezi Miletínem a Dvorem Králové“ podruhé, jsem na místo zajel vícekrát. Svým přístupem k fotografování mě zaujal mě Petr Velkoborský, skleněnými plastikami či návrhy a realizacemi v krajině (letos devadesátiletý) sochař a architekt Václav Cígler, jenž přijel se svými spolupracovníky Michalem Motyčkou a Janou Šindelovou a četl své texty (konalo se v hospodě v nedaleké Doubravici). V roce 2017 pak ve zmíněné hospodě hrál Mikoláš Chadima s MCH triem, setkal jsem se – po letech – s Jiřím Zemánkem, kterého jsem dlouho neviděl (od doby, kdy se Jirka, tenkrát ještě v profesi kunsthistorika, více stýkal s Milošem Šejnem) na jeho zajímavém vyprávění o putování z Prahy na Sněžku a krajině, kterou je možné cestou potkávat, či s Denisem Molčanovem a Zuzanou Li, překladateli z čínštiny, kteří mě inspirovali k četbě jejich překladů vycházejících v nakladatelství Verzone.

V loňském roce (2018) pak to byli Irena a Vojtěch Havlovi, hudebníci „františkánské čistoty“, kteří představovali pendant k besedě s tvůrci filmu Křižáček (zvl. Václav Kadrnka), v tomto večeru promítnutém, stejně jako ostatní části programu, v kostele v nedalekém Lanžově, a několik dalších pořadů, vztahujících se k modernistickým realizacím v českých kostelech či problematikou samotného chrámového prostoru v moderní sakrální architektuře. V letošním roce jsem pojednal Ars poetiku „výběrověji“, jak to komentuji v poznámkách o ní, když jsem přijel na koncert dámské hudební skupiny Zuby nehty. Neměl bych ovšem zapomenout na ty, kteří nejsou uvedeni na plakátech v jednotlivých programových položkách, ať to jsou Tereza a František Burdovi, organizátoři celého projektu, či Vratislav Färber, jehož jsem nezastihl při jeho vystoupení v některém z minulých ročníků, nicméně cítil jsem jistou blízkost v jeho vnímání krajiny s mým, přičemž on krajinu v současnosti ovšem fyzicky prochází daleko intenzivněji než já (v současnosti to vlastně žel nečiním takřka vůbec), ale i řada dalších účastníků, s nimiž se opět rád scházím na šálek čaje či malou debatu o knížkách a kulturních událostech.