S kým jsem se setkal / V

(S kým jsem se setkal)

V

Pojďme nyní přesunout těžiště pozornosti do Prahy, kde se každoročně koná festival České doteky hudby.  Jak je zřejmé i z předchozích řádků, regionální Dvořákův festival a pražský festival byly provázané nejen tím, že pořadatelem obou byly v určité koordinaci dvě společnosti s týmž nominálním názvem jako jeden z nich, tedy České doteky hudby, tím, že se vzájemně doplňovaly časově (první v jarních v měsících, druhý o svátcích na přelomu roku), ale také osobnostmi interpretů, kteří se v některých případech objevovaly na jevištích obou z nich. O některých případech jsem se už zmínil, vrátím se nyní v chronologii k začátku pražského festivalu.

Zde se mohu opírat – kromě fotografií – o recenze, které jsem o jednotlivých koncertech psal. V nich jsem samozřejmě nezachycoval svou osobní či spíše soukromou rovinu věci, o ní jsem se maximálně mohl zmínit v dalších komentářích na svých stránkách, nicméně i tam jsem byl v leckterém ohledu zdrženlivý. Takže i když by se třeba něco z nich případně mohlo opakovat, myslím si, že mnohé jsem neprozradil a napíšu teprve nyní.

Podobně jako u Dvořákova festivalu jsem se – vedle oněch nejznámějších koncertních sálů, které jsem znal „odedávna“ – dostal na místa, o nichž jsem třeba jen slýchal, často to ale byl pro mě úplný objev, protože jsem o existenci onoho místa vůbec netušil. Důvodem mohla ovšem být i skutečnost, že některé prostory v době mého studia, po němž jsem se (po zkušenostech s vyhazovy z fakulty a normalizační atmosférou) zařekl, že do Prahy už nepáchnu, neexistovaly nebo byly nepřístupné. To platí pro „havlovské“ kulturní centrum Pražská Křižovatka – kostel sv. Anny s jeho originálním architektonickým řešením, odkrytým žebrovím klenby a modernistickým řešením železné konstrukce schodů v zadní části, umožňující přístup k ještě jedné úrovni sedadel a duchovností vyzařujícím jevištěm. Protože jsem mohl nakouknout i do zákulisí, zaznamenal jsem cedulky na dveřích, označujících (tenkrát už jen symbolicky) přítomnost Václava Havla (a tuším i Dagmar Havlové).

Blízká mi je hlavní protagonistka koncertu Marija Panna přečistá – Písně adventu a Vánoc z Moravy zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková. Vzpomněl jsem si na okamžik před lety, kdy jsem potkal v televizním studiu Emila Viklického, jenž přišel uvést na veřejnost jejich nové album (já jsem tam byl s programem jičínského pohádkového festivalu). Se samotnou Lapčíkovou jsem si žel nepopovídal, jen jí podal ruku, nicméně s kontrabasistou, korpulentním cikánem Josefem Fečem, skvělým energickým muzikantem, bylo na řeč více času a bylo to velice milé. Viděl jsem se s ním o pár let později na koncertu Emila Viklického na festivalu Jaroslava Svěceného ve Smiřicích a někdejší událost mu připomněl.

K dalším pro mě novým koncertním prostorům se ještě dostanu, teď bych měl zmínit, že tyto první roky se vyznačovaly řadou setkání s předními houslisty. V tom samém ročníku (2012/2013) byl na Hradě už zmíněný „gratulační koncert“ Hudeček 60! – Spříznění duší, v závěrečném koncertu (6. ledna 2013, Smetanova síň) pak vystoupila německá houslistka Sophia Jaffé, kterou jsme vyzvedávali před koncertem autem z hotelu na Pankráci, v následujícím ročníku vystoupil ruský houslista Andrej Baranov rovněž ve Španělském sále (Leoš Svárovský dirigoval Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín), v ještě dalším ročníku pak byl do dramaturgie festivalu zařazen vánoční koncert s podtitulem Mladí virtuosové, podobně jako se, v italštině, jmenovalo i CD-album jednoho z nich, Miroslava Ambroše, totiž „Il virtuoso“, přičemž druhým virtuosem byl Jan Mráček, dnes koncertní mistr České filharmonie.  Vzpomínám si, jak jsme seděli v jedné pražské hospodě, byla tam také Ambrošova maminka, říkal jsem mu také o orchestru, v němž hraju, a on na to, že by to pro něj mohla být zajímavá příležitost. Když jsem pak nabízel zprostředkování, nesetkal jsem se, žel a k mému podivu s kladným ohlasem.

Na koncertu mladých virtuosů v Sále Martinů Hudební a taneční fakulty AMU v Lichtenštejnském paláci, kde jsem zažil rovněž pár dalších skvělých koncertů (Alžběta Poláčková a Artemiss Trio) zahrála také klavíristka Magdalena Šestáková, kterou jsem pak rovněž při různých příležitostech potkával na koncertech (též v Jičíně), Jihočeskou filharmonii řídil Leoš Svárovský. S věhlasným dirigentem jsem se viděl rovněž několikrát, snad první, co mi naskočí, když si vzpomenu, jsou „soukromé“ fotky, které jsem udělal při jedné příležitosti v zákulisí Španělského sálu, ale určitě pak i jeho styl dirigování, charakteristický svou rozmáchlostí a fyzickým nasazením, zároveň prozrazující zkušenosti s prací s orchestry a hraním po celém světě. Jak jsem se bavil s ostatními hudebníky, považovali si jej, já jsem pak vnímal energičnost na straně jedné, noblesu vztahující se i k jeho pozici na straně druhé. To si dokládám na jedné příhodě. Když totiž na jednom koncertu ve Španělském sále došlo k nějakým organizačně-technickým nejasnostem, snažil jsem se věci narovnat – a „schytal jsem to“ za neprofesionalitu jiných. Uměl se tedy taky docela vztekat, dokázal se nicméně okamžitě „vrátit“ do standardu s tím, že nad tím mávnul rukou s komentářem, že se budeme věnovat pozitivním věcem. Myslím si také, že pan dirigent je člověk velice všímavý. Když viděl můj odznak PSO na saku, okamžitě se zajímal o to, co to je, a když jsem mu referoval, co hrajeme, ptal se okamžitě, zda máme v symfonickém orchestru i u amatérů méně obvyklé nástroje jako basklarinet či kontrafagot.

Na jednotlivých koncertech jsem slyšel, na to bych nerad zapomenul, prakticky všechny nejdůležitější symfonické orchestry. „To bychom tu byli do večera,“ musel bych říci, nicméně poznamenám alespoň to, že jsem vždycky oceňoval kvalitu prakticky všech moravských symfonických těles (Brno, Zlín, Ostrava). A protože jsem se snažil vnímat ony okamžiky také jejich prostřednictvím, takřka vždy jsem se dal do řeči s někým s hudebníků. Několikrát mě právě u Moraváků překvapila nesamozřejmost toho, že hrají třeba ve Smetance, člověk by řekl, dělají „jen“ své povolání, ale nikoli. Představovalo to pro ně potěšení. A  potěšení nad prostředím nádherné historické památky jsem zaregistroval také u některých umělců, o nichž jsem věděl, že mají sježděný celý svět, a přesto je působivost prostředí nenechalo netečnými.

Hovořím-li o orchestrech, musím nutně také uvést i řadu komorních souborů. Některé jsem zmínil už v souvislosti s Dvořákovým festivalem, v Praze pak byl můj možná nejsilnější zážitek Borodinovo kvarteto ve Smetanově síni (v roce 2015) či stejně legendární Panochovo kvarteto na Novoměstské radnici. K němu se pro mě váže pro mě pozoruhodná příhoda. Hudebníci se v místnosti přilehlé k historickému renesančnímu sálu, kde se koncerty odehrávají, připravovali a já jsem po pozdravení přistoupil k violoncellistovi Jaroslavu Kulhanovi, jenž si, zpola odvrácen od prostoru nádhernému svou výzdobou, pro sebe hrál Bachovy sonáty, a omluvil se, že ruším jeho hudební meditaci. V průběhu rozhovoru se ukázalo, že starý pán je profesorem „Dandy“ (Daniela) Petráska, syna houslistky, s níž jsem seděl u pultu v PSO. Pan profesor okamžitě reagoval souvislostí, kterou jsem si já v tu chvíli vůbec neuvědomil, totiž že violistou Panochova kvarteta byl v začátku jejich existence Jaroslav Hlůže, kterého jsem velmi dobře znal z doby, kdy jsem učil v Semilech (vídal jsem ho také prakticky pokaždé, když jsme, tenkrát ještě s komorním orchestrem hráli o Vánocích v Bozkově). A teď to neřeknu přesně, jestli jsem už v tu chvíli věděl, nebo zda jsem si to dogůgloval přes semilskou televizi, že k Hlůžeho jubileu mu Panochovo kvarteto, aniž by to ten věděl, přijelo zahrát. Myslím, že informaci jsem měl, záznam možná na semilské internetové televizi ještě bude.

Z koncertů ČDH jsem se těšil mimořádně na Lidovou muziku z Chrástu, který se uskutečnil v Zrcadlové kapli Klementina v roce 2016. Folklórní hudbě jsem se léta věnoval, od Plzně přijela parta nadšených muzikantů, koncert moderovala matka vedoucího souboru violisty a dudáka Vojty Kouby, knihovnice. Na koncertě hráli také muziku, kterou nahráli na CD, ta (byla dvě) byla součástí knihy Plzeňské písně. Unikátní záležitost, to už je dnes vidět málokde, aby vztah k muzice měl takový přesah. O to víc mě mrzelo, že jsem kapele nemohl nabídnout fotky z nádherného prostředí historické památky, světelné podmínky pro fotografování zde pro moje tehdejší technické vybavení bylo nedostatečné, totiž v okamžiku, kdy jsem musel vyslechnout sveřepý zákaz použití blesku. Ne vždy holt je vždy všechno ideální, přes všechny možnosti, které mi Doteky nabízely. Takový je život. Gabriela Demeterová při koncertu ve Smetanově síni trpěla od rána jakýmisi bolestmi, snad zubů, tlumila je prášky. Posluchači nejspíš nic nepoznali, focení a rozhovor s ní jsem nicméně musel oželet.

Mimořádnou záležitostí byl koncert Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského z Moskvy, který řídil ruský dirigent Vladimír Fedosejev ve Smetanově síni Obecního domu v prosinci roku 2017, kde zazněl v podání českého klavíristy Jana Simona proslulý Čajkovského klavírní koncert. Byla to zvláštní atmosféra, spojená nejen s tím, co se na koncertu hrálo a co mělo jakýsi nádech věčnosti – nevím, jak to jinak říci – ale také s chováním hudebníků. Měl jsem pocit, jako by tam seděli carští důstojníci. Na židli na pódiu ležela velká viola zvláštního tvaru, vykrojená po pravé straně mimo osovou souměrnost, aby bylo možno dohmátnout do vyšších poloh. Nikdy jsem podobný nástroj neviděl. Dal jsem se do hovoru s hudebníkem, který na ni hrál, a poprosil ho, zda by ji směl vzít do ruky. Zahrál jsem několik hlubokých tónů, byl to nepopsatelný zvuk, jaký ten nástroj vydával, byl jsem jako v omámení. Na konci koncertu jsme stáli u vchodu Obecního domu a vlastně jsem čekal na to, kdo mě odveze domů, když po schodech scházel ruský dirigent, už starý pán, který zakrýval při koncertu bříško do fraku. Měl jsem najednou pocit, že bych mu chtěl poděkovat, ale ruština mi v tu chvíli úplně vypadla, jednak jsem léta rusky nemluvil, jednak jsem byl unavený. Nenapadlo mě nic jiného, než že jsem řekl cosi jakýmsi mezinárodním jazykem, což mělo vyjádřit sdělení, že to byl velkolepý zážitek, a pana dirigenta jsem objal. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, mi zní v uších tiché „Spasíbo“ (Děkuji), které šeptl Rus jako slova rozloučení a vyjádření přátelství.

Ze zahraničních osobností mi utkvěl v paměti rovněž katalánský flétnista Claudi Arimany, s nímž jsem se setkal na Českých dotecích hudby dvakrát. Poprvé v lednu 2015, když ve Smetanově síni vystoupil s Borodinovým kvartetem, podruhé o dva ročníky později, v lednu 2017 v Zrcadlové kapli Klementina, kde také byla mezi sólisty dcera Jaroslava Svěceného „Julinka“. Když padne Arimanyho jméno, vybavím si okamžik, kdy hudebník, jehož fyziognomie mi některými shodnými rysi výrazně připomínala Vladimíra Komárka, stál uprostřed ještě prázdné Smetanovy síně a rozhlížel se se zřejmým obdivem nad nádhernou výzdobou secesního skvostu, a jiný okamžik, s jakou chutí pojídal v restauraci špagety, k nimž si nechal donést na dochucení olivový olej. V Zrcadlové kapli jsem zuřil, protože zde byly problémy s fotografováním. Bylo zde totiž zapovězeno fotografování s bleskem (i při zkoušce), přičemž argument, že by světlem z blesku byla poškozena vzácná výzdoba, byl čirým nesmyslem, jak jsem si ověřil dotazem u kunsthistoriků (to, že něco jiného je focení turisty a pracovní záběry pro účely dokumentace koncertu, odmítala dotyčná dáma vzít na vědomí). Už při předchozím koncertu Lidové muziky z Chrástu (2016) mi bylo líto milých hudebníků a zpěváků, jimž jsem chtěl poslat fotky z místa, které pro ně určitě bylo mimořádným zážitkem, udělat zde nějaké fotky se mi podařilo nakonec až napotřetí s Ensemble Martinů.

Do třetice uvedu z hudebních osobností ze zahraničí, s nimiž jsem měl možnost se setkat, a v tomto případě strávit i několikeré posezení v restauraci po koncertě, byl dirigent Gudni A. Emilsson, dirigent narozený v Reykjavíku, žijící v Německu – takže pro mě bez jakékoli jazykové bariéry. Člověk by kdovíproč řekl, „typický Seveřan“, zároveň zběhlý po celém světě (šéfdirigent Thajského symfonického orchestru), má vztah k Čechám a Čechům, zkušenosti s řadou našich orchestrů. Plný energie a vtipu s chutí popíjel české pivo a přispíval k dobré náladě při všech příležitostech, u nichž jsem byl, stejně tak, jako jsem s potěšením sledoval jeho styl vedení orchestru na pražských pódiích.

Na závěr tohoto zestručněného přehledu bych měl ještě zmínit alespoň pár osobností z české populární hudby, které se ocitly v dramaturgii Českých doteků hudby. Některá jména možná už padla v předchozích souvislostech, nicméně mám pocit, že bych je měl i zopakovat kontextuálně, totiž vzhledem k stylovému momentu crossoveru, propojení odlišných říší hudby, zvláště i v souvislosti se zapojením symfonických orchestrů do jednotlivých konkrétních projektů. V recenzi nedávného koncertu Vojtěcha Dyka s B-Side Bandem a ostravskou Janáčkovou filharmonií se hudební publicista Josef Vlček, jinak pro mě autorita, pozastavoval nad údajnou módností podobných realizací („V pondělí zpíval se symfonickým orchestrem Janek Ledecký, v neděli Vojtěch Dyk a před Vánocemi nás ještě čeká "symfoňák" s Ewou Farnou. Co se to děje? Nějaká nová česká móda? Zpupnost zpěváků, kteří nevědí, co by?“). Říkal jsem si, to snad není možné! Česká móda? „Symfoňák“ najdeme už na legendárním albu „Seržanta Pepře“ The Beatles, přinejmenším v posledních dvaceti letech pak na pódiích po celém světě (také s „módou“ koncertů filmové hudby), já sám bych mohl zapsat celou jednu podkapitolu produkcí, které jsem slyšel (ovšemže se vyskytly i takové, které neměly „přidanou hodnotu“), a slyšel jsem i vyjádření hudebníků, které nebaví hrát s Ewou Farnou.

Analýza fenoménu ovšem není téma tohoto textu, zůstanu u toho, že právě prostřednictvím tohoto formátu koncertu jsem slyšel třeba Dana Bártu s jeho Illustratosphere a s Komorní filharmonií Pardubice (leden 2019, Kongresové centrum, Společenský sál), Ivu Bittovou v Rudolfinu (tak se jmenoval i už zmíněný koncert s účastí Bardolina a Jihočeské filharmonie, 2018) či Miro Žbirku na koncertě Miro Žbirka Symphonic & Beatles rok předtím v Kongresovém centru, ale Kongresovém (tom větším) sále s Moravskou filharmonií Olomouc nebo konečně hudebně taneční projekt „Mistério del ángel“ – Tango argentino s Esqualo Quintetem Jakuba Jedlinského a skupinou Tangonexion. S Danem Bártou jsem si žel nepopovídal ani o vážkách ani o muzice, nicméně viděl jsem aspoň „naživo“ Roberta Balzara, legendárního kontrabasistu, jehož interpretace i aranže se mi vždy velice líbily, a dirigenta Jana Kučeru, o němž jsem se zde myslím už několikrát zmiňoval. Stejně tak byla příjemná i Iva Bittová, která vtipkovala při odchodu z koncertu u vrátnice ohledně mé recenze, kterou jsem měl psát, a stejně tak Miro Žbirka, kolem kterého se neustále pohybovala jeho žena v starostlivé funkci manažerky, a kterého jsem vyfotil s Martinem Hyblerem na chodbě v zákulisní spleti budovy. A i o dalších kontextech (např. Bardolino) jsem se už zmiňoval.

A přece jen se ještě alespoň dvěma větami vrátím do „klasické hudby“, totiž k Ivanu Klánskému, jemuž byl věnován koncert ve Španělském sále v posledním ročníku festivalu (v prosinci 2018). Klavírista, s jehož synem Lukášem jsem se několikrát setkal (říkal jsem si vždy, že je to zasněná bytost klavíru) při různých příležitostech, byl prý už na zkoušce a nyní dorazil půl hodiny před koncertem v doprovodu několika mladých mužů. Šatny pro sólisty za sálem se nacházejí nad schody hned za prostornou chodbou a zezdola vypadají dost krkolomně (na jednom koncertu to violoncellista Jiří Bárta „nechal plavat“ a rozehrával se dole). Pan profesor (na HAMU, ale i dalších škol, děkan etc.) se podíval nahoru a tázal se, jak je to vysoko. Zažertoval jsem, že pouhé čtyři patra. Klavírista, přece jen ve svém věku trochu korpulentnější, mávnul rukou, „vy jste ještě mladý“, načež jsem odpověděl, „no nemylte se pane profesore, my jsme od sebe věkem vzdálení jen pár měsíců“ – Klánský se narodil v květnu 1948). Posléze jsem se ptal jednoho z těch mužů, kteří šli s ním, zda je jeho druhý syn. Myslel jsem samozřejmě právě na Lukáše. Vyrazil mi dech, když mi odpověděl, pátý. Teprve když jsem si dával dohromady hlubší kontext, dočetl jsem se, že Ivan Klánský měl před pár týdny v Rudolfinu jubilejní koncert se svými čtyřmi syny.

A ještě než se přemístím k dalšímu tématu (vlastně jen napůl, protože Lomnice nad Popelkou je v našem kraji stejně jako Turnov), dokončím ještě zmínku o uvedeném Martinu Hyblerovi. Ten totiž pochází právě z Turnova. Vzpomínám si na jeden okamžik, už nevím, při jaké to bylo příležitosti, kdy jsme spolu stáli na plateau Valdštejnské loggie a bavili se o oněch fascinujících kontextech jičínské barokní komponované krajiny a konstelacích hvězd. Martin je nápaditý skladatel, přesvědčil jsem se o tom několikrát, aranže, které dělal pro Žbirku, byly jedním z těch případů. Jindy dirigoval ve Smetanově síni (2014) svou symfonii Na příchodnou („opačný“ koncept než je Haydnova symfonie Na odchodnou, ta se hrála také), lidé se bavili i při vizuálně působivých vtipech, například, když se „příchozí“ violoncellista drápal u dirigenta nahoru na jeviště či u různě maskovaných dalších hudebníků.

Nu a nyní tedy vzhůru do Lomnice. V době, kdy jsem se už trochu „zaběhl“ a získal určitou obratnost v pohybu v hudebním prostředí v roli fotografa, jsem rozšířil svou působnost tímto směrem, když jsem nabídl Jaroslavu Krčkovi, na jehož legendární vánoční koncerty jsme chodili už v osmdesátých letech (předtím jsem byl v Praze), ale jehož jsem pak už osobně znal od nahrávání vánočních koled s Malou Muzikou z Jičínska a následně se čas od času na něco z programu jeho lomnického festivalu přijel podívat, že některé koncerty fotograficky zdokumentuji. Skladatel měl samozřejmě i tuhle rovinu festivalu pokrytou, vlastně se všechno hudební dění zaznamenávalo jak v audio podobě, tak kamerou. Nicméně nebyl jsem odmítnut a podle domluvy jsem v každém ročníku podle svého výběru vyrazil z nedalekého Jičína, „přehoupl se přes kopec“ (Tábor) a pořídil pár fotek.

V tu chvíli také konkrétněji dozrávala i moje myšlenka „lomnického hudebního nebe“, jejímž východiskem byla neuvěřitelná kumulace mimořádných hudebních osobností v tomto vlastně malém podkrkonošském městečku, zažívaná ale i na vlastní kůži vlastně od prvních roků po listopadovém převratu, protože v Lomnici v prvních letech zkoušelo Fidle, ale také nahrával svá alba staré muziky Jiří Zahradník se svým souborem Collegium musicum, později zde vznikl komorní orchestr KSOKrM, kde jsem rovněž hrál, ředitelem muzea se stal můj někdejší student ze semilského gymnázia Jan Drahoňovský atd. Titulek „lomnické hudební nebe“ jsem dal už sérii krátkých portrétů lomnických hudebníků na své stránky a po dalších letech tento impuls vyústil ve zpracování rozsáhlejšího materiálu a dvou přednáškových večerů v lomnickém muzeu. V tomto ohledu se pak ohromně hodil fotografický materiál, který jsem získal právě na Lomnickém kulturním létě.

S houslistou Ivanem Ženatým jsem se kupodivu nesetkal poprvé na tomto festivalu, ale na festivalu Dvořákově. Jak si vážím umu, práce a výkonů nejen houslistů, ale vynikajících umělců vůbec, osobnost Ivana Ženatého pro mě znamenala ještě cosi víc. Nejen po všech stránkách dokonale zvládnutá interpretace hudby, ale i jeho zvláštní noblesa, jíž se vyznačuje a – nevím, do jaké míry si toho ostatní všímají, zřejmě ano – nevtíravý humor, jenž dokáže v pravou chvíli (nikdy při vlastní produkci, vždycky až někdy před přídavky) uplatnit. Ivana Ženatého jsem vídal hrát už, když jsem učil v Semilech, zažil jsem ho dokonce ve vojenské uniformě, a pak na řadě koncertů (nejvíce se mi vybavuje onen v Pardubicích, kde jsem seděl v sále, vlastně na balkóně, vedle Marty Klapkové, Ženatého učitelky na lomnické ZUŠce).

A nyní jsem se ocitl v situaci, kdy jsem (pokouším se tenhle moment, jak to je jde, dodržovat) měl houslistu požádat, zda mu nebude vadit má fotopřítomnost, ale zároveň mu říci, že tyto okamžiky pro mě znamenají cosi víc než nasmlouvanou rutinu. Znamenalo to na jedné straně „využít“ toho, že vystupuju ve jménu hudební společnosti, na druhé straně jsem tu byl výsostně „za sebe“. A k tomu mi bylo jasné, že během několika minut se může objevit někdo, kdo do tohoto okamžiku zasáhne – spolužačky ze školy, které přišly pozdravit toho, koho důvěrně znají, a pochopitelně okamžitě strhnout pozornost na sebe. Takže jsem si uvědomil, že musím „vymyslet“, jak říci v onom předpokládaně omezeném čase to, co opravdu říci chci. V takových chvílích, mám to osvědčené, vytane na mysli nějaký dobrý nápad. Řekl jsem, že hraju na housle a když jedu do Semil do orchestru, občas vozím v autě Martu Klapkovou. A bylo to. Až mě překvapilo, jak chybně jsem viděl povahu houslisty, když se v ten okamžik rozzářil a jen emotivně vydechl: „A přijde?“ A zároveň tohle byl pro mě okamžik, kdy jsem si znovu potvrdil, jak je důležité osobní setkání s každým, o kom máte nějakou představu, která se hodně může lišit od skutečnosti. Byť to může být kontakt vlastně několika málo minut.

A ovšem, také jak je skutečnost proměnlivá. Zatímco při onom prvním setkání mě překvapila skutečnost, jak je houslista vysoké a štíhlé postavy a měl jsem pocit, že je bledý (později jsem si kladl otázku, jak to souvisí s jeho životní situací, o níž jsme se nakonec – prostřednicvím připomenutí mého zážitku, kdy hrál se svou tehdy těhotnou ženou, která ho doprovázela – vlastně také bavili, stejně jako o „společném tématu“ Drážďan, kde v tu dobu na Hudební akademii učil, zatímco já tam byl o pár let dřív na EOS), podruhé (2017, na témže místě, tedy v lomnickém divadle), to už byl v Americe, přišel švihák v hnědé frajerské bundě, a bylo zřejmé, že co do běžného života nestrádá. A měl jsem pocit, že je i zcela uvolněný, když jsem se tázal, zda mu nebude vadit, když se při rozehrávání na jevišti budu pohybovat v blízkosti, odtušil, že je vše v pořádku.

Když jsem vloni zjistil, že z Ameriky Ivan Ženatý přijede se svými studentkami z Cleveland Institutu of Music v projektu Tutti Vivaldi do Litomyšle, nenechal jsem si ujít vstupenky a dorazil do Konírny, kde se koncert s Barocco Sempre Giovane a Ivou Kramperovou coby čtvrtou sólistkou v houslovém čtyřkoncertu barokního italského mistra konal. Na jednu stranu jsem si říkal, že jsem prošvihl některé možnosti houslistu slyšet (nejvíc mě to ovšem mrzelo letos na jaře, kdy mě Marta Klapková nabízela cestu do Pardubic, a dokonce bych možná byl jel s nimi v autě, nicméně mi to aktuální zdravotní potíže nedovolovaly a musel jsem poděkovat a odmítnout), na stranu druhou jsem se tetelil potěšením, když mi Ženatý na mou zmínku o mých lomnických přednáškách řekl, že si toho velice váží.

U Jaroslava Krčka jsem „zabodoval“ souborem fotek z koncertu nazvaného Mozartissimo, unikátního koncertního kostýmovaného pořadu, s nímž jeho protagonisté, sopranistka Marie Fajtová a barytonista Aleš Hendrych, oba pocházející z kraje (zpěvačka z Lomnice n. Pop., zpěvák z Nové Paky) a instrumentalisté, členové Novákova tria Gabriela Krčková, Jaroslavova žena, Štěpán Koutník a Vladimír Lejčko (hoboj, klarinet, fagot, hudební úpravy ze čtyř Mozartových oper jsou z pera J. Krčka), slavilo úspěchy po celé Evropě a světě (už tenkrát 600 repríz). Myslím si, že některé pozdější snímky jsou povedenější, z nějakého důvodu se právě tyhle (z roku 2014) líbily, jak se ještě letos v jednom letmém rozhovoru skladatel zmínil. Oba zpěváci, oba úspěšní sólisté pražského Národního divadla, o dva roky později (2016) vystoupili na koncertu (koncertech) desáté sezóny Podkrkonošského symfonického orchestru.

Vyjmenovat všechny koncerty, jimž jsem v Lomnici nad Popelkou byl přítomen, by bylo nad rámec těchto reflexí (většinu jsem fotografoval a komentoval na svých stránkách, tam by bylo možné získat relativně úplný obraz, podobně jako u jiných témat), v každém případě pro mě byla mimořádná vystoupení Musiky Bohemiky. Takovým byl koncert s názvem Maiestas Carolina (2016) v kostele sv. Mikuláše z Bari, na němž mě ohromila vitalita autora, dirigenta a interpreta v jednom, když jsem si uvědomil jeho věk (blížící se osmdesátce), podobný údiv pak provázel každoročně chvíle, kdy jsem mohl být na zkouškách i dalších projektů, v nichž se Jaroslav objevoval v roli autora či moderátora, organizátora atd. (skvělý byl už koncert s názvem Ad fontes – K pramenům s podtitulem „Skvosty světového baroka a českého lidového odkazu“ v roce 2013, rovněž v lomnickém kostele). Tuto řadu přerušila v minulém roce (2018) skladatelova slova, když jsem mu volal krátce před festivalem, „zadrž, jsem v nemocnici“, a následná nepřítomnost po cévní mozkové příhodě, z níž se nicméně – s pomocí rodiny, která se rovněž postarala o průběh festivalu – brzy dostal (ještě v září jsem ho potkal na lomnickém koupališti, a už nabíral svůj životní elán, i když zatím ne v oné bohatýrské kyprosti) a letos na pořadu, sestaveném z lidových písní už zase dirigoval a zpíval, byť už nehrál na řadu hudebních nástrojů, jak jsme byli zvyklí. Kdo by skladatele neznal, by ale pochopitelnou únavu (k tomu všemu organizace, uvádění všech koncertů) nezaznamenal. Opakoval jsem si pak, jaké jsem měl štěstí, že se ta nepříjemná událost stala až poté, co jsem měl v Lomnici přednášky o „lomnickém hudebním nebi“, druhou z nichž Jaroslav přišel poslechnout a ozdobil tak svým poutavým vyprávěním celý večer.

Na koncertu Maiestas Carolina se ujal recitace Alfred Strejček. Legenda uměleckého přednesu, nevím teď, zda to bylo při této příležitosti, ale možná při některé z dalších, kdy jsem umělci mluveného slova, kterého jsem znal z časů hodně dávných z televizní obrazovky, připomněl jeho recitaci Márinky na hradu Valdštejn při máchovském výročí (150 let výročí básníkova úmrtí, 1986), fascinující události: umělec si vytvořil rezonanční prostor za dveřmi kaple, před níž plynula úchvatná slova básníka, jehož portrét se údajně v podobě sv. Jana Křtitele nachází právě na Valdštejnu. Strejčka jsem ovšem osobně potkával již před lomnickým koncertem (i zde jich bylo několik, myslím hned následující rok), v Polici nad Metují na Dvořákově festivalu (jsou to takové drobné postřehy, ale uvědomuju si teprve teď, že ten „scénický talent“ uplatňuje Alfred Strejček i v běžném životě: ve zmíněné souvislosti se svým zvučným hlasem představil – pronesl pouze své jméno – právě před vchodem do polického kostela nějaké osobě, která ho přišla pozdravit, a v tu chvíli proměnil celý prostor architektury a náměstíčka před ní v monumentální divadelní scénu), v Hejnicích (v pořadu Oráč a smrt s Jitkou Molavcovou). Jednou přednášel Alfred Strejček v Jičíně v pořadu Chvála češtiny (JMP 2017) spolu s profesorem Robertem Kvačkem. A měl bych ovšem i poctivě říci, že jsem nevyhledával (to bylo o dvacet let dříve) pořady se Štěpánem Rakem, jimiž byla svého času až zahlcena nabídka pro studenty (Vivat Comenius, pořad o J. Foglarovi a další), jakkoli mě v roli středoškolského pedagoga neminuly, stejně jako jsem slyšel i Štěpána Raka, technicky mimořádně zdatného kytaristu, na jednom z jeho koncertů, kde při hře na kytaru spojil do jednoho proudu tři jinak samostatné kytarové party.

Z lomnického festivalu mám řadu dalších zážitků, ať již to byl společný koncert Musiky Bohemiky a Capelly Istropolitany, večer Českého filharmonického kvarteta či houslisty Jaroslava Šonského, jenž má nyní opět zázemí i v Praze (žije ovšem ve Švédsku) a do Lomnice přijel se souborem Martinů Strings Prague (členkou je mj. houslistka Radka Preislerová, kterou znám z Ensemble Martinů; letos zahrál, tentokrát s klavíristkou Gesine Tiefuhr, i na zámku v Jičíně, k němuž má blízký vztah), pozoruhodných „barokářů“ Societas Incognitorum, lomnické rodačky Jany Stehr-Prskavcové (jako žel jediného koncertu v roce 2015, kdy se mi LKL překřížilo s už zaplacenou cestou do Krkonoš), řady dalších nedělních „poutních koncertů“ na Táboře na závěr festivalu.

Či naposledy Pavla Šporcla, u nějž bych mohl vlastně také uvést souvislou řadu nejrůznějších setkání, počínaje před časem v Jičíně v kostele sv. Jakuba (dohledávám: bylo to v roce 2011 na festivalu Jičín – město pohádky), kde jsem ho vyfotil i jeho vlastním fotoaparátem u stolku s cédéčky, přes Smetanovu síň na koncertě ČDH a pak u oněch prosklených vstupních dveří do koncertního sálu, o jičínském pohádkovém festivalu, kdy si na jeviště přizval svá malá dítka, a konečně naposled letos právě na Lomnickém kulturním létě (oprava: 3. 11. 2019 na koncertu Vojtěcha Dyka, brněnského B-Side Bandu a ostravské Janáčkovy filharmonie jsem houslistu potkal v předsálí multifunkčního a kongresového centra O2 universum, po návratu domů jsem při googlování pochopil možnou souvislost – dočetl jsem se, že V. Dyk byl hostem jednoho Šporclova pořadu).

Mnohé jsem v předchozím přehledu LKL vynechal, neměl bych ale zapomenout na Jana Přeučila, jenž vystoupil na klavírním recitálu Michala Maška. S hercem a recitátorem jsem se setkal už kdysi v jičínském kulturním domě o pohádkovém festivalu, tenkrát tam byl ještě se svou manželkou Evou Hruškovou a já ho šel coby dramaturg pozdravit do šatny. Když jsem pak po několika létech byl na léčebném pobytu v Lázních Luhačovicích, potkal jsem Přeučila, opět s jeho ženou, kousek od Jurkovičovy vily, architektonického skvostu, kde byli ubytováni. Odpověděl na pozdrav s příznačnou noblesou a vyzval mě, poté, co jsem vzpomenul na jičínské setkání, abychom jej do Jičína více zvali. V Lomnici mi v Tylově divadle ochotně pózoval před fotoaparátem, a když jsem pak kdesi četl článek „o fotografování Jana Přeučila“, v němž se popisovaly rozsáhlé přípravy za účasti štábu snad třech či čtyř osob, zasmál jsem se. Téhož jsem docílil sám během deseti minut, možná ještě méně, bez jakékoli profesionální dosvětlovací techniky v přítmí jeviště lomnického divadla.

V tomto – posledním – desetiletí jsem se postupně také výrazněji vracel k umělecké oblasti, v níž jsem oborově získal vzdělání a jíž jsem se věnoval i profesně (na gymnáziu), byť v poněkud jiné podobě. Webové stránky byly příležitostí také pro komentáře krásné literatury, pro bezprostřednější kontakt s ní se pak nabízel z Jičína dobře dostupný festival Šrámkova Sobotka a nově kulturní projekt Ars Poetica.