S kým jsem se setkal / IV

(S kým jsem se setkal)

IV

V posledních letech prvního desetiletí nového tisíciletí jsem začal intenzívněji fotografovat. Můj dokumentární foťáček Olympus, byť už digitální (předtím jsem měl několik přístrojů – a hlavně několik let pauzu ve focení), mi bohužel přinesl zklamání, když jsem přivezl z Istanbulu rozmazané fotografie výzdoby mešit a v Novopackých sklepích mi v záběru při zpoždění zaostření a otevření závěrky zůstal zátylek Michala Prokopa (dohledal jsem: Michal Prokop, Jan Hrubý a Luboš Andršt, 17. září 2011). Tak dost, byla moje reakce, koupím si „pořádnej foťák“. V tu dobu byla na trhu za slušnou cenu (bylo třeba vytvořit komerční prostor pro nové modely) zrcadlovka Nikon 90.

Kvalitnější fotoaparát jsem uplatnil vedle jiných příležitostí (např. na Rajčeti je podrobně zdokumentován ročníky zmíněného JMP 2007 či 2009, to je ale ještě ten starý fotoaparát, nejvíce fotek bylo snad v roce 2011, jak ukazují mé stránky a profil na Rajčeti) ve chvíli, kdy jsem už měl uvolněné ruce ze zaměstnání a mohl navázat užší spolupráci s ředitelem Českých doteků hudby Miroslavem Matějkou. ČDH je společnost, která produkovala několik festivalů, v tu dobu především dva, regionální Dvořákův festival, rozšířený z původního Dvořákova Sychrova, a pražský vánoční stejnojmenný festival České doteky hudby. Mirka Matějku, Jičíňáka jako já, jsem po léta znal, jeho maminka, později ředitelka jičínské LŠU, byla už jako její žákyně vynikající klavíristka, již jsem vídával už na žákovských soutěžích. Pro hudebníka, výborného flétnistu, jenž se mezitím stal uměleckým vedoucím Ensemble Martinů, souboru, který jsem několikrát slyšel při různých příležitostech, jsem začal zprvu překládat do němčiny sleevenoty v albech, jichž soubor vydal přehršel, a postupně se začal zapojovat i do práce v programovém týmu společnosti. V následujících letech jsem se pak seznámil s mnoha umělci, kteří patří k elitě české kultury. Odhaduju, že jsem nafotil víc než sto koncertů.

Na zahajovacím koncertu Dvořákova festivalu na zámku Sychrov v roce 2012 účinkoval Václav Návrat se svým barokním souborem Antiquarius Consort a mezzosopranistka Karolína Janů. Zpěvačku jsem fotografoval na témže místě (poprvé ovšem v galerii, nyní v kapli) o dva roky později (2014) s varhaníkem Alešem Bártou, a rovněž na jednom z koncertů v kostele sv. Šimona a Judy (vystupoval tam rovněž Václav Návrat, s trochu jiným seskupením), a vlastně ještě předtím v nádherném prostoru barokního refektáře Dominikánského kláštera v tomtéž roce jako poprvé (2012), nicméně v rámci Českých doteků hudby, a s jiným barokním souborem, totiž pardubickým Barocco sempre giovane, pro mě ikonickou záležitostí (zakladatelem a vedoucím souboru je Josef Krečmer).

V tomtéž ročníku Dvořákova festivalu, abych se k němu vrátil, vystoupila jazzová zpěvačka Petra Ernyei (Petra Ernyei Quartet / Swing o sedmé ve Valdštejnské loggii, vedle hlavní protagonistky kytaristé Marek Rejhon a Jaroslav Šindler a kontrabasista Jan Greifoner. Marka Rejhona jsem ocenil jako velice vnímavého člověka, zajímal se o kontext Valdštejnské loggie a běhu hvězd v konkrétním promítnutí v krajině, podobně jako při nějaké jiné příležitosti turnovský skladatel Martin Hybler, s nímž jsem se později několikrát setkal i v Praze). Rok předtím v Loggii vystoupili Michal Pavlíček a Monika Načeva (6. 6. 2011). Oba umělce jsem zachytil o pár let později v trutnovském UFFO (zpátky mě vezl Hynek Zlatník), Pavlíčka pak někdy loni či předloni v pražském Kongresovém centru.

V roce 2012 se jako jeden z projektů Dvořákova festivalu na zámku v Poděbradech (ve foyeru a sále Divadla Na Kovárně) uskutečnila zajímavá multimediální realizace s názvem Šumné Poděbrady, jež sestávala ze tří částí, výstavy, koncertu Českého saxofonového kvarteta a jednoho z dílů Šumných stop Davida Vávry, s nímž jsem postál před začátkem u venkovního stolku kavárny, a Radovanem Lipusem, jenž s Vávrou výstavu moderoval. Pochopil jsem tvůrčí chemii dvou rozdílných temperamentů a ocenil schopnost komunikace s publikem u obou z nich, každého svým způsobem. Stejně jako v jiných případech, kdy si mnohé z televizní obrazovky stěží můžeme uvědomit, takřka mě zaskočila prostá věc, totiž Vávrova fyzická výška. S tím samozřejmě souvisí už naznačená rozdílnost stylu sebeprezentace, u známého architekta „herecká“ či dokonce „sklepácká“, u režiséra „uměřená“ či jak to nazvat. Byl to mimořádný večer, zajímavá byla i další setkání s oběma tvůrci při podobných příležitostech (např. na Novoměstské radnici v Praze).

Dvořákův festival byl charakteristický tím, že se řada koncertů uskutečnila na nejrůznějších místech ve třech krajích (míněno ve smyslu vyšší územní samosprávný celek, tedy v Královéhradeckém, Libereckém a Středočeském), které jsem mnohdy neznal. V Jablonci n. Nisou vystoupilo v tomtéž ročníku DF v kostele sv. Anny, rekonstruované barokní stavbě (nyní v majetku města) na křižovatce několika ulic v mírném svahu u hlavního tahu na Liberec Wihanovo kvarteto (s profesorem Leošem Čepickým a ostatními jsem se viděl i před několika lety v Praze v Sukově síni Rudolfina).

Varhaníka Aleše Bártu jsem znovu slyšel v chrámu Navštívení Panny Marie s bývalým františkánským klášterem v Hejnicích, pro mě magickém místě od dětství (zmínil jsem v první části těchto vzpomínek, jak jsem tam, neznaje stavbu varhan, hrál coby malý chlapec) na koncertu Laudatio pro Antonína Dvořáka (17. 6. 2013). Tenkrát jsem se také poprvé v refektáři setkal s nedávno zesnulým hercem Václavem Postráneckým. Měl jsem s ním na tom místě zajímavý rozhovor na téma fotografování, tedy vlastně odkazující k myšlence, do jaké míry je tvář známé osobnosti „věcí veřejnou“. Herec si totiž vymiňoval, abych jej při vlastní produkci nefotografoval, protože by to rušilo ne jeho, ale atmosféru koncertu. Samozřejmě tato přání respektuju, jakkoli jsem vysvětloval, že to „umím“ i bez zásahu do situace a že je důležité mít dokument o konání akce. Když jsem se pak zeptal, zda-li si jej mohu vyfotit tedy alespoň tady, bez mrknutí oka opáčil, že to není žádný problém. Po čase jsem si uvědomil, že tohle je pro fotografa modelový problém, s nímž se musí vždy nějak vypořádat. Václava Postráneckého jsem vždy rád viděl, naposledy při příležitosti pořadu v Hornickém kostelíku v Poděbradech. Scénáristou pořadu v Hejnicích byl Stanislav Kubín, příbuzný jičínského J. Š. Kubína.

Sopranistka Karolina Bubleová Berková a klavírista Marcel Javorček vystoupili 12. června 2013 v Koncertní síni Bohuslava Martinů v Trutnově, původně evangelickém kostele, kde je pódium z obou stran dvěma plastikami Olbrama Zoubka. Vystoupení těhotné ženy, jíž se její stav fyzicky vepsal do tváře, v kontextu s právě s touto symbolikou vyzařující ze dvou sklánějících se postav a programem koncertu zároveň bylo nádherné, dojemné. Na místo se kdykoli rád vracím, stejně jako i na jiná kulturní místa v Trutnově či další města na sever od Jičína.

V rámci DF, ale tentokrát v mém rodném městě Jičíně, zahrál trumpetista Josef Kejmar, jenž má v tomto kraji příbuzenstvo (párkrát jsem ho předtím i potom slyšel v Sobotce, a rovněž tam za ním jednou zašel na kůr soboteckého kostela). Bylo to zároveň jedno z dalších setkání s Alešem Bártou. S Kejmarem jsem seděl (2013) na kůru v kostele sv. Ignáce na dřevěné lavici vedle varhanního stolu, zatímco si Bárta kamsi odběhl, a vyptal se ho na rozdíly ve stavbě různých druhů trubky (pístové a otočné ventily, kapesní trubka či kornet) a způsobu hry, a přes ty jeho příbuzné jsme došli až kamsi k „politice“.

„Recitál vynikající české violistky Jitky Hosprové v Rohanovské galerii zámku Sychrov, užívané jako koncertní prostor, byl jedním z třiadvaceti koncertů letošního Dvořákova festivalu (2013),“ komentoval jsem (formulace drobně upravena) dotyčnou událost zahajovacího koncertu na místě, kde se obvykle konal Dvořákův festival, jenž Miroslav Matějka z malého místního festivalu rozšířil na onen zmíněný formát obvykle více než tuctu položek. S Jitkou Hosprovou byli na jevišti další hudebníci, právě flétnista Miroslav Matějka a klavírista Štěpán Kos (hudebníci Ensemble Martinů). Světelné podmínky nicméně byly velmi nedobré. „Jsme sice kouzelníci, ale …“ neumíme dělat úplné zázraky, tak nějak jsem to poznamenal v komentáři k albu na Rajčeti. Do ztemnělé galerie svítilo z jedné strany zvenčí světlo, z druhé proti (už jsem to nedokázal ovlivnit) blbě nastavená lampička u pultu na noty, úporný déšť venku. To vše se podepsalo na možnostech fotografování, a i když jsem se snažil pomoci softwarem, jak to šlo, není výsledek takový, jaký bych si byl přál.

Bylo to ovšem tenkrát velmi letmé seznámení s violistkou, která zareagovala (pochopitelně) teprve v okamžiku, kdy jsem se projevil coby nikoli pouze smluvní fotograf, ale začal se zajímat o part moderní skladby, kterou hrála na jednom z dalších koncertů, tenkrát v židovské synagoze v Hořicích, kde vystoupila s kytaristkou Denisou Schneebaumovou. Ochotně mi ukázala noty a místa v nich interpretačně obtížná, měl jsem pocit, že když vidí vážný zájem, ráda jej sdílí. Když jsem teď zadal jméno kytaristky do internetového vyhledávače, našel mi tehdejší jejich společnou fotku, kterou jsem u vchodu do synagogy udělal. A nebylo to poprvé ani naposled, co jsem Jitku Hosprovou slyšel na koncertu, myslím, že jedno z nejpůsobivějších vystoupení bylo ve Smetanově síni při jubileu Sylvie Bodorové. Se zaujetím jsem pak sledoval, jak propagovala své umění, když vlastně i z tohoto důvodu přijala nabídku účastnit se taneční soutěže StarDance. Myslím si, že si ale právě oním průvodním rozhovorem, jímž chtěla poukázat na to, jaké umělec musí vynaložit úsilí, aby mohl předvést co umí, na jevišti, a vznést chválu na violu, trochu uškodila – a vypadla ze soutěže jako první, přestože tančili, alespoň jak jsem to vnímal, mnozí daleko méně dokonale. Když jsem ji pak viděl při příští příležitosti (myslím, že to bylo ve Španělském sále), uvědomil jsem si, o co štíhlejší je, jakkoli ani dříve by nebylo možné o tom pochybovat.

Legenda české houslové hry Václav Hudeček a skvělý mladý klavírista Lukáš Klánský zahráli v noblesním prostředí secesního divadla v Jablonci nad Nisou. Myslím ale (dokonce jsem si jist, ačkoli přesně si to neumím dát dohromady), že to nebylo mé první setkání s Hudečkem. Už vzhledem k tomu, že jsem seděl s ním v šatně, byla tam také jeho žena Eva, a už jsme navazovali na cosi předtím. Přinejmenším jsem s Mirkem Matějkou byl na obědě v jedné pražské restauraci, na který jej houslista pozval, společenské záležitosti, vyplývající mimo jiné také ze skutečnosti, že Václav Hudeček je čestným prezidentem festivalu ČDH.

Aha – už to mám, vlastně jsem na to málem úplně zapomněl. To úplně první, na které si ovšem Václav nepamatuje, bylo u pražské křižovatky naproti obchodnímu domu Máj (Spálená/Národní třída). Byla to z mé strany trochu drzost, sháněl jsem černý notový pult (základní standard je stříbrná barva, já jsem chtěl pro Fidle koupit černé) a s touto myšlenkou jsem běhal po Praze, když jsem se ocitl tváří v tvář hudební legendě, kterou jsem znal od studentských let, ovšem jen z pódií či z televizní obrazovky. Nejznámějšího českého houslistu své generace (a svým způsobem dosud) jsem zastavil s otázkou, jestli by mi neporadil, kde se takovýhle notový pult dá koupit. Kupodivu odpověděl, jako bychom snad byli staří známí, zcela bez rozpaků, že neví, protože on má svůj pult z Japonska. Krásná anekdota.

Zpět ale do novější doby, o níž hovořím. Ze setkání s Václavem Hudečkem bych uvedl tři nejzajímavější. První z jednoho z koncertu DF v divadle v Turnově. Přijel jsem, jako obvykle, raději o nějaký čas dříve, v sále nikdo nebyl, šel jsem tedy do krámu vedle na zmrzlinu. Dolízával jsem ji a vracel se zpátky s tím, že se nejspíš ještě půjdu někde projít, když jsem zaznamenal auto, z něhož vystoupila Eva Hudečková a vzápětí Václav Hudeček. Když mě viděl, pronesl se svým charakteristickým úsměvem a humorem větu: „Když seš tady ty, tak jsem tady správně.“ Je to jasné, sám jsem kdysi při jakési příležitosti spletl dvě města, Turnov a Trutnov, navíc – z pražské perspektivy – obě „jedním směrem“. Koncert měl potom ještě jednu okolnost, totiž v určitém okamžiku vypadl proud. Václav to okomentoval, opět s příznačnou schopností reagovat na nejrůznější podněty a udržovat velice vstřícný kontakt s publikem, větou: „Vy nás zkoušíte, jestli to umíme zpaměti.“

Druhý z vybraných příkladů je rovněž takřka anekdota. Tentokrát z koncertu ve Španělském sále v rámci MHF České doteky hudby, Hudečkova jubilejního koncertu k šedesátinám, který natáčela televize. Bylo mi proto přiděleno místo někde ve třetí řadě, protože jsem samozřejmě nemohl v tomto pobíhat po sále. Před koncertem se natáčel pro televizi ještě rozhovor, k němuž jsem se ovšem přitočil a fotografoval – poměrně zblízka celou událost. Samotný koncert byl ovšem v mé perspektivě pouze prvním krokem z několika dalších. Zpracovával jsem pak fotografie z koncertu a hledal na internetu, když tedy to byla záležitost jubilea, Hudečkova další vystoupení. A našel z téhož místa, tedy Španělského sálu, záznam televize, zachycující jeden jeho důležitý raný koncert. „Zmuchlal jsem to do jednoho balíčku,“ jak tomu říkám, když hovořím o dnešních možnostech internetu a sociálních sítí, a své fotky a odkaz na někdejší koncert umístil do jednoho komentáře na Hudečkův FB.

To ale není ještě všechno. Po nějakém čase jsem narazil na onen televizní záznam Hudečkova jubilejního koncertu a říkal jsem si, přece když to natáčeli, jsem i já seděl v hledišti. Je tedy jen otázka kamery, zda-li se tím směrem podívá. Pustil jsem si to, a ejhle, v jednom okamžiku zazářil nejen můj červený motýlek (s motivem not, koupil jsem ho kdysi v pražském Muzeu hudby), který jsem si na tyto koncerty bral, ale zableskl i blesk, který jsem ještě tenkrát při fotografování používal. A možná přeháním, ale myslím, že se tenkrát ten záběr, o němž pochopitelně jinak vím jen já, opakoval tucetkrát.

Třetí z výběru se odehrál v jičínském kulturním domě na Hudečkově koncertu před několika lety, šel jsem umělce po skončení pozdravit do šatny a potkal jej na chodbě vedle jeviště. Hrozilo, že by mě v příšeří špatně osvětleného místa houslista taky nemusel poznat, hlásil jsem se tedy jménem festivalu s dodatkem, že jsem tu tentokrát „bez foťáku“. Objali jsme se, prohodili pár slov, vím, jak se umělci po výkonu rádi rychle převléknou, takže jsem mu popřál ze svého domovského města (což jsem zdůraznil, protože si to nejspíš nemusel uvědomit) pěknou cestu domů. A jeho slova rozloučení: „A příště s foťákem!“

Houslistu Jaroslava Svěceného jsem poprvé „naživo“ viděl ve Sboru českých bratří v Mladé Boleslavi na koncertu „Ve znamení tanga“, který společně s akordeonistou Ladislavem Horákem, zástupcem ředitele Pražské konzervatoře, a kytaristou Miloslavem Klausem, ředitelem pražské ZUŠky Charlotty Masarykové, umělci reprízovali v několika ročnících DF v různých městech (takže jsem jej také několikrát slyšel a fotografoval, např. v Mnichově Hradišti). Jak je na jedné z fotek vidět, Svěcený, jenž se hned velice vstřícně se mnou dal do řeči, měl sebou – jakožto znalec houslí – několik vzácných nástrojů. Jak jsem obvykle nepřítel jakkoli aranžovaných fotek a nerad komukoli říkám, ať udělá to či ono, už prostě proto, že si myslím, že ona póza většinou bývá nepřirozená (jsou výjimky, třeba ještě některé později zmíním), v tuto chvíli jsem Jaroslava Svěceného poprosil, zda by se nepostavil za ten stolek s houslemi, že bych mohl udělat snímek. Jak mě pak potěšilo, když jsem za pár dní poté, co jsem mu fotky poslal, zjistil, že si jednu z nich dal jako úvodní na svém profilu FB.

Jednou mi Mirek Matějka poslal zprávu, že bude v pozdních hodinách rozmlouvat v rozhlase s Jaroslavem Svěceným a zmínil se o možnosti do rádia zavolat. Skutečně jsem tak učinil a hovořil pak s houslistou o tématu, které mě už v té době zajímalo, totiž o „lomnickém hudebním nebi“, tenkrát konkrétně o dalším houslistovi Jaroslavu Šonském, jenž žil v tu dobu ve Švédsku. Jindy jsme se bavili o krádeži houslí v Památníku K. V. Raise v Pasekách a při té příležitosti jsem se dozvěděl, že Svěcený byl soudním expertem v tomto případu a měl o to snadnější pozici, že měl všechny nástroje v Památníku nafocené, takže mohl být i nápomocen policejnímu vyšetřování. Vzácné housle se ovšem nedohledaly, stejně jako v jiných případech (numismatická sbírka v Čáslavi, kterou vybudoval můj pradědeček) se v době „divokého“ kapitalismu devadesátých let, kdy ještě muzea neměla zabezpečovací zařízení, zmizely zřejmě někde v zahraničí. V posledních letech jsem také navštívil festival Smiřické svátky hudby, který Jaroslav Svěcený – coby „Hradečák“ (Smiřice jsou od Hradce Králové pár kilometrů) pořádá. Už předtím mě zval také na pražský festival Tóny Chodovské tvrze, na který se mi zatím žel nepodařilo dorazit, přestože by to pro mě vzhledem k tomu, že nedaleko bydlí bratranec mé ženy, který do Chodovské tvrze na koncerty pravidelně chodí, bylo vlastně bezproblematické.

Když jsem v souvislosti s Jitkou Hosprovou zmiňoval židovskou synagogu v Hořicích, stavbu tak skrytou v uzoučké uličce mezi ostatní zástavbou, že jsem o ní do té doby nevěděl, ačkoli si myslím, že Hořice docela dobře znám (od Jičína jsou vzdáleny pětadvacet kilometrů, jezdil jsem tam v „sochařských“ souvislostech, ostatně můj děda je absolventem tamější sochařské školy, či při řadě nejrůznějších dalších příležitostí), musím zmínit ještě jeden soubor, který jsem zde viděl a slyšel poprvé. Bardolino.

Tenkrát mělo Bardolino, profesionální hudebníci, kteří ale hrají alternativní muziku či „world music“ na programu lidové písně ze sběru Leoše Janáčka. Byla to vlastně jistá transformace programu, na němž původně participovala coby zpěvačka Iva Bittová ve spolupráci se Škampovým kvartetem v době, kdy Pavel Fischer, umělecký vedoucí Bardolina, byl jeho primáriem. Škampovo kvarteto jsem slyšel při jiné příležitosti v Mladé Boleslavi (v již zmíněném Sboru českých bratří) v době, kdy už mělo jiné obsazení (houslistku Adélu Štajnochrovou jsem pak ještě zastihl v dámském Artemiss triu na nádherném koncertu v sále Bohuslava Martinů v Lichtenštejnském paláci).

Pavla Fischera jsem nicméně znal už předtím, totiž z tělesa České doteky, což je komorní orchestr složený ze sólistů a předních kvartetních hráčů, nazvaného podle shodného názvu pražského hudebního festivalu. Slyšel jsem jej několikrát, na zmíněném pražském festivalu například v Sukově síni (Rudolfinum, komorní sál), ale také například na jednom z ročníků Dvořákova festivalu na Sychrově, tentokrát ale nikoli v galerii (ta by byla, stejně jako kaple, příliš malá), ale v zadní části zahrady před oranžerií s fontánou v závěru anglického parku. Onen koncert je pro mě památný také proto, že jsem se ocitl vedle Antonína Dvořáka III., potomka slavného skladatele, velmi milého člověka, jenž se staral o odkaz svého předka. S „Toníčkem“ jsem pak hovořil nedlouho před jeho smrtí ve Španělském sále Pražského hradu, byl plný humoru, když nemohl přečíst cosi na programu a já jsem mu nabídl, že mu budu předčítat. Odmítl, nakonec to zvládl nějak sám. Ve foyer byl i s několika svými syny, jimž předal štafetu a kteří se budou starat dále o dílo Antonína Dvořáka.

Na koncertu Iva Bittová v Rudolfinu se, ještě spolu s Jihočeskou filharmonií, ocitl Pavel Fischer spolu se svými souputníky z Bardolina  4. ledna 2018 na jednom jevišti a svým způsobem v tomto „návratu“ znovunaplnil, byť v poněkud jiné podobě, původní projekt. Vždy, když se s hudebníky Bardolina setkám, mám úžasný pocit z jejich sounáležitosti. Na společném, velmi zdařilém projektu tanečnice Patricie Antar Porákové a Jakuba akordeonisty a bandeonisty Jakuba Jedlinského (na FB jsem posléze sledoval, jak byli umělci šťastni na základě úspěchu) se do Kongresového paláce přišel podívat také Pavel Fischer. Když mi říkal, že v příštích dnech vyrážejí na anglické turné (je mimochodem profesorem houslové hry na Královské akademii v Manchestru a Birminghamu), s úsměvem mě zval, ať jedu s nimi a udělám tam pár fotek. A dočkal jsem se i toho, že Bardolino zahrálo v jičínské Valdštejnské loggii. Tam jsem se zase usmíval já, když jsem Pavlovi říkal, jak se to pěkně řadí, když zde v loňském roce zahrála a zazpívala právě Iva Bittová. A Margit Koláčková, violoncellistka souboru, mi vyprávěla o své svatojakubské cestě do Santiaga. Mohl jsem přičinit drobnou poznámku, že Valdštejnský kostel v Jičíně je rovněž zasvěcen sv. Jakubovi Většímu. Camilo Caller, perkusista Bardolina s peruánskými předky, mě zase inspiroval, když jsem svému synovi Honzovi při jedné příležitosti uvažoval, jaký mu dát dárek – dostal cajón, hudební nástroj, na jaký hraje i Camilo.

V prostoru saly terreny jičínské loggie jsem – v rámci Dvořákova festivalu – také zaznamenal legendu jednoho hudebního žánru, který jsme kdysi, ještě coby mladí posluchači, dobře znali z rozhlasu, totiž Linga Singers. Jiřího Linhu s druhou či třetí generací zpěváků souboru jsem už předtím slyšel v Lomnici v divadle na Krčkově festivalu Lomnické hudební léto, v otevřeném prostoru s výhledem do barokní zahrady to byla, řekl bych „dobově“ působivá atmosféra. Jiří Linha v komentáři ke skladbám a jejich provedení srovnával vlastní, skromnější možnosti se svým někdejším vzorem, francouzským Le Swingle Singers, zpívající obtížné party J. S. Bacha (právě tím se proslavili). Dnes takřka devadesátiletý zakladatel (narozen 1930) byl, přes svůj pokročilý věk, pln elánu – a noblesy, doslovně „předválečné“.

A s jičínskou loggií (nehovořím stále o jiném kontextu než o Dvořákově festivalu) mohu pokračovat i v souvislosti s Michalem Pavlíčkem a Monikou Načevou. Na tomto koncertě jsem jen fotografoval, nicméně v paměti mi zůstal poetický moment, jenž se mi stal ikonou svého druhu. Totiž při jedné písni s řadou metafor, respektive v bezprostřední návaznosti na její závěr do krajiny vylétli černí ptáci, jako by zhmotnili to nejniternější, co předtím zaznělo ve zpěvu. V trutnovském UFFO byl Michal Pavlíček poněkud nabručený, totiž očekával, že bude vystupovat ve velkém sále, a koncert se přitom odehrával v menším bočním sálku. Možná z toho důvodu byl trochu nevrlý, když jsem se ho vyptával na kytary (zatímco „příště“, v Kongresovém centru někdy vloni, byl naprosto v pohodě). Zpátky z Trutnova mě vezl Hynek Zlatník, můj někdejší žák z gymnázia, který se „vyskytoval“ u lecčeho zajímavého (projekty architekta Vávry, Šrámkova Sobotka aj.) a s Monikou Načevou se znali. Zpěvačka vyzařuje rovněž zvláštní niternost, ve zmíněném Kongresovém centru mě žádala, abych ji o zkoušce nefotografoval, protože je to pro ni intimní záležitost, zatímco při vystoupení jí to nevadí. To mě překvapilo, naopak jsem si myslel, že o zkoušce to bude z mé strany méně rušivé. Ale každý to má samozřejmě nastavené jinak.

V samotném Jičíně se v souvislosti s Dvořákovým festivalem toho příliš neodehrálo, ačkoli by – snad už vzhledem k tomu, že Miroslav Matějka, jenž tento (rozšířený) formát festivalu vytvořil a koncerty s jednotlivými městy sjednával, pochází právě z Jičína – se právě tady mělo dít co nejvíce. Bohužel ředitel Kulturních zařízení města Jičína na nabídku, obsahující pestrý vějíř nejrůznějších možností vždy reagoval tak, jak reagoval, takže z řady ročníků DF vím, pokud jsem něco nepřehlédl (a v době, kdy jsem s festivalem spolupracoval), pouze o dvou – kromě už zmíněného koncertu Miroslava Kejmara a Aleše Bárty: Prvním duo Kateřina Englichová a Barbora Polášková v kostele sv. Jakuba, druhým Markéta Janoušková při vystoupení s přesahem vážné a folklórní hudby v době sedmdesátin jejího otce, primáše skvělé cimbálovky.  První z koncertů se vlastně oficiálně (tedy na programu a plakátech) jmenoval Kateřina Englichová & hosté, což byli kromě zmíněné Poláškové dva flétnisté – „učitel a žák“ Jan Riedlbauch a Miroslav Matějka, a ještě už zmíněná violistka Jitka Hosprová. Byla to tedy programově pestrá záležitost. V recenzi koncertu jsem naznačil i další kontexty těchto „setkávání“, mj. předchozí skvělé vystoupení Jitky Hosprové na závěr „zimního“ festivalu v Praze, soubor Gran Duetto Concertante atd.

Na druhém z obou koncertů pak pro mě byl milý zážitek, když jsem slyšel v jiném kontextu, než jsem ji znal dosud, houslistku Markétu Janouškovou. Té jsem si všiml předtím pro její nádherný úsměv v orchestru České doteky (stála vedle Pavla Fischera), teprve nyní jsem ovšem měl možnost slyšet ji sólově. Její přirozená virtuozita (projekt se myslím jmenoval příznačně Folklore Classic) se snoubila s energií lidového souboru (Cimbálová muzika Jiřího Janouška), kromě otce, typického moravského primáše, zpívala i Markétina sestra Kristýna.  Lom virtuozity a lidovosti, si uvědomuji, je jen jinou podobou toho, co můžeme slyšet v Bardolinu.

Zmiňoval jsem rovněž Jana Riedlbaucha. V těchto komentářích se flétnista a básník, bratr Václava Riedlbaucha, někdejšího ministra kultury, jenž byl svými nápady a rozsáhlou dramaturgickou invencí velkou oporou festivalu České doteky hudby (měl jsem možnost slyšet jeho připomínky, vždy opřené o hlubokou znalost hudby nejen jako artefaktu, ale i organizačních souvislostí, stavby koncertu atd.), musí nutně vyskytovat z několika pohledů. Jednak coby někdejší pedagog Miroslava Matějky, jednak coby jeho spoluhráč při různých příležitostech, jednak v propojenosti k dalším formacím. Vzpomenu si na ty nejrůznější, a v tuhle chvíli určitě ne na všechny.

Mám před sebou obraz pokuřujícího umělce na terase hotelu Galatea v Kosmonosích, kde se koncerty DF konaly po několik let, a sebe v roli fotografa, který mu chtěl/měl udělat portrét vhodný na plakát či na obal básnické sbírky. Fotky se povedly, spojení přes internet nicméně vzhledem k Honzově „bohémskému“ přístupu k tomuto komunikačnímu kanálu moc nefungovalo (generačně starší Riedlbauch se s tímhle médiem moc nekamarádí). Hraní na hrázi rybníka pak představovalo pro mě jednu komplikaci – čelně jsem na umělce přes jeho plochu dosahoval z dost velké vzdálenosti, k níž bych potřeboval zřejmě objektiv, jaký mají fotografové třeba na dostizích. Ten jsem samozřejmě neměl. Něco jsem nicméně přece jen vyfotil, kromě toho jsem se zde poprvé setkal se  Sašou Rašilovem, pro nějž jsem později napsal výchozí scénář ke koncertu pohádkové hudby pro děti, jehož byl průvodcem a moderátorem (na pražském festivalu, v Národním domě na Vinohradech). Překvapil mě zástřihem vlasů poměrně vysoko na krku, říkal jsem si, co zatím asi je, a opravdu – potvrdil jsem si to, když jsem ho viděl v televizi v seriálu Bohéma, scénáristkou Terezou Brdečkovou myslím nešťastně koncipovaného. A to byl skutečně ten důvod. Když jsem herce potkal po roce v šatně Zrcadlové kaple Klementina, měl už vlasy zase dorostlé.

Zpátky ale k Janu Riedlbauchovi. Zajímavým pořadem, jenž vycházel z poetiky těch úplně prvních projektů Mirka Matějky, o nichž jsme diskutovali na zahrádce jičínské hospody U Šuků (v Lípách) vzhledem k tomu, že vztah hudby a poezie byl vlastně tak trochu i námětem mé první diplomové práce, jak také dodnes nese stopu v názvu společnosti i festivalu – „Doteky hudby a poezie“ je původní název prvního z festivalů, který Mirek vytvořil – byly jeden z pořadů, které spojovaly hudební a básnické skladby: Písně slunné Itálie. Byl realizován v Kosmonosích, v Polici nad Metují (2016) či Trutnově (v Síni Bohuslava Martinů, 2015), zatímco v prvním případě se ujal slova Rašilov, v druhém Valérie Zawadská. U zadního vchodu kostelíka, „vstupu pro účinkující“, si známá herečka a dabérka notovala s Mirkem v počtu vykouřených cigaret, a uchvacovala mě svým hlasem (dodatečně si čtu, že jsem jej v recenzi označil za „uhrančivý“) a vyzařující tělesnou energií, vtipkovali jsme na nejrůznější témata. Písně slunné Itálie byl jakýsi standard, zdaleka jsem neviděl všechna provedení či dokonce varianty například pod názvem Zpěvy slunné Francie, realizované s další hereckou spoluprací, totiž s Taťjanou Medveckou.

Jana Riedlbaucha a Miloslava Klause v jejich Gran Duetto Concertante jsem slyšel na řadě jiných míst, například na Sychrově či v kapli sv. Jana Nepomuckého v Nymburku. Zde se uskutečnilo i několik dalších zajímavých koncertů, vzpomenu si na Jiřího Hlaváče a jeho Five Star Clarinet Quartet. Klarinetista Jiří Hlaváč, vysokoškolský pedagog, jenž v souboru měl tři své žáky, zároveň už také své kolegy, ale také hudebník, jenž se na české interpretační scéně pohybuje už od sedmdesátých let (např. legendární Barock Jazz Quintet), má zároveň dar být poutavým vypravěčem, ale také člověkem vnímavým k tomu, co říkají druzí. Když jsem umělce šel před zmíněným koncertem vyhledat do šatny v přilehlé nové budově, neuvědomil jsem si hned, kde jsme se s Hlaváčem předtím viděli, zatímco on mi tuhle okolnost v první větě připomněl. Vždy si vybavím jeho živé a veselé oči, příjemný humor a vstřícnost v rozhovoru. Když jsem si na programu Třeboňských letních setkávání, vyvěšených ve městě u vstupních dveřích tamější ZUŠky na jednom z hudebních soustředění Podkrkonošského symfonického orchestru přečetl, že jedním z lektorů je Jiří Hlaváč, šel jsem ho pozdravit. Hned mě vybídl, abych se účastnil semináře, který pořádal, ale musel jsem odmítnout, protože jsme zakrátko měli zkoušku. K hlavním organizátorům tohoto projektu patřil právě i řečený Ladislav Horák, byl jsem se podívat, kromě dalších věcí (třeba lekce violoncellisty Petra Nouzovského) na několika koncertech, které byly výsledkem Setkávání. V příštích letech se hudební soustředění PSO žel o týden posunulo (zatímco termín Setkávání zůstal tuším stejný), takže už tahle příležitost  pominula.

Když si procházím fotografie a místa Dvořákova festivalu, narážím u mladoboleslavského Sboru také na koncert jazzmana Jiřího Stivína. S toutéž světlou hadrovou čepicí, s jakou ho vidíme na jiných portrétech (prý jich má několik), ve skvělém obsazení Jazz Q, zpola již s hudebníky mladší generace (včetně Stivínova syna Jiřího u bicích). S Jaroslavem Šindlerem, kytaristou, kterého jsem znal už ze sestavy kolem Petry Ernyeiové ve Valdštejnské loggii, jsem si popovídal, jak to v Jazz Q chodí, říkal mi, že se Stivínem hraje už od počátku osmdesátých let. Stivín v křesle v buňce vedle jeviště, která slouží coby šatna, hlaholil, a vyzýval mě k fotoakci. To je správný přístup vyštudovaného filmaře.

V Hankově domu ve Dvoře Králové zahrálo (14. 4. 2016) Smetanovo trio, pozoruhodná komorní sestava tří rozdílných individualit. Když si kliknete dnes na internet, vyskočí na vás jména Jitka Čechová, Jan Talich a Jan Páleníček. Jana Talicha jsem viděl při jiných příležitostech (naposledy  jako dirigenta Jihočeské filharmonie na koncertu Ivy Bittové v Rudolfinu, ale už předtím jako šéfa Talichova orchestru na jiných místech), v sestavě Smetanova tria ve Dvoře Králové nicméně hrál přední český houslista Jiří Vodička. Hovořím-li o rozdílnosti individualit tří umělců, pak tak, jak jsem je zažil, to bylo ještě výraznější. Klavíristka, vysoká žena s výraznou fyziognomií a, mohu-li prozradit, silným stiskem ruky (to se vlastně moc neříká, ale klavírista musí disponovat právě i fyzickou silou), violoncellista, syn skladatele Josefa Páleníčka, pro někdejší žáčky hudebních škol mé generace (i jiných?) legendy (hráli jsme jeho skladbičky pro děti), a zde především zakladatele celého tělesa, korpulentní muž ve volném černém oblečení, a houslista, Moravák, který vyrůstal v Ostravě a pro nějž je, myslím, charakteristická jedna věta, v níž říká, že se v mládí rozhodoval mezi houslemi a tancem. Živé oči, a jak říkají recenze, „flexibilní“ ruce.

Ve Dvoře Králové to byl koncert s průvodním slovem, hovořil Jan Páleníček. Překvapil mě jeho tablet, který používá jako notový záznam (který máme běžně v papíře), ptal jsem se ho, jak se ovládá (noty „otáčí“ pedálem) a zda se nebojí, že v nejnevhodnější chvíli dojdou baterie a bude bez not. Vzpomínám si rovněž, že u koncertu došlo ke změně programu, místo Dvořáka se hrál Martinů, což nějak souviselo s aktuálním koncertováním tria stejně jako brilantní Vodičkův Sarasate (Cikánské melodie) v přídavku, kterého měl hrát zanedlouho s Českou filharmonií. Tak to jsem si mimořádně užil, slyšel jsem skladbu předtím u mého oblíbeného houslisty Ivana Ženatého, a Vodička zahrál rovněž skvěle. Když potom v témže roce (o Vánocích 2016) vystoupil s klavíristou Martinem Kasíkem v Jičíně, všem nám, přítomným v Porotním sále zámku, úplně vyrazil dech. A stejně fascinován jsem pak o dva roky později v televizi sledoval Novoroční koncert České filharmonie, kde Jiří Vodička rovněž exceloval.

V témže ročníku DF vystoupil v Městském divadle v Jablonci nad Nisou Moravia Quintet, „dechové dřevěné kvinteto“, působící při Moravské filharmonii Olomouc. Měl jsem v té souvislosti pocit, že tenhle skvostný kompaktní prostor nádherného divadelního domu (architekty je firma Fellner & Helmer, na jejíž vrub lze přičíst další divadla v Čechách, např. v Liberci, Brně či Karlových Varech, kde postavila i grandhotel Pupp či Císařské lázně či Státní operu v Praze, Městské divadlo v Mladé Boleslavi, ale především Volkstheater ve Vídni či divadlo v Záhřebu nebo Budapešti) dobře znám (například z koncertu Václava Hudečka) a můžu uvést jako anekdotu, že když se Graziano Sanvito, dirigent Podkrkonošského symfonického orchestru, sháněl po chodbě, kde by si mohl zakouřit, navedl jsem ho na správné místo, přičemž jsem se smál pod fousy, že mám radit někomu, kdo je „odsud“ (Graziano pracuje v Liberci). Na fotografiích mám také muže, s nímž jsem se seznámil před několika lety na Sychrově, a byl obdarován sáčkem Hašlerek. Dostal od „pana Hašlerky“, jak jsem Jindřichovi Ťukalovi přezdíval, Hašlerky při každé další příležitosti. A říkal jsem si, kam se hrabu. Zatímco já jsem navštívil za rok horko těžko koncertů dvacet (pravda mám i jiné aktivity), on jich jeden rok zvládl stosedmdesát!

Po dlouhé sérii koncertů, z nichž zde nemohu samozřejmě zaznamenávat všechny (měl bych udělat přehled recenzí, podle nichž by mohl vzniknout jakýsi úhrnný obraz, něco je zřejmé rovněž z alb na Rajčeti) se nicméně stalo, že Dvořákův festival v té podobě, v jaké jsem ho znal, skončil. V posledních tuším dvou-třech letech se pak konal vždy jen jakýsi vzpomínkový večer, Turnováci pak pokračují v této aktivitě, myslím pod jiným názvem, dále.