S kým jsem se setkal / III

(S kým jsem se setkal)

III

Zajímavou kapitolu v mých setkáních s umělci, tvůrčími lidmi, představují čeští „folkaři“ či písničkáři. Už v osmdesátých letech jsem se s několika z nich setkal, s některými tehdy či později osobně. Poprvé to bylo, myslím, když v restauraci na Táboře vystoupil Petr Lutka, možná méně výrazný písničkář, nicméně pozitivní energii vyzařující, hodný člověk. Zpíval tehdy některé písně, které „převzal“ po Jaroslavu Hutkovi, jenž předtím emigroval. V této restauraci se odehrál také zajímavý večer, kdy, po recesistickém vystoupení kolegy Josefa Novotného, jenž hledal poslední stopy Járy Cimrmana na Jičínsku, jsem ukázal publiku skutečně existující fotografii Studeňanského mistra, a protože tenkrát většina lidí netušila o jeho existenci, smáli se, jak jsem jej hezky vymyslel).

Již před listopadovým převratem organizoval na Jičínsku, původně coby sportovní sešlosti, originální večery či celé víkendy pod různými názvy (Přechod Českého ráje, Saturnálie aj.) v každoročně pevně daných termínech Slávek Veselý (JUDr. Jaroslav Veselý, později jeden z „otců“ jičínského pohádkového festivalu), jichž jsem se pravidelně účastnil. Kromě turistiky a muzicírování na nejrůznějších myslitelných místech (včetně přírody) především s mými bývalými žáky na jičínském gymnáziu (původně Horalé, tenkrát jsem je měl „na starosti“ a stali se z nás po celá léta přátelé), to také byly samostatné večery, kromě zmíněného Lutky třeba s diskotékou Jiřího Černého v oblíbené hospodě Na jívě v Podůlší (dnes Petráček Tomáš) či některých písničkářů (koncerty některých z nich jsem slyšel i při jiných příležitostech, i v okolních vesnicích).

To, co poslouchaly patnáctileté dívky, tedy bratry Nedvědy, Brontosaury a podobně, jsem registroval (ostatně se mi dostaly už před Listopadem do ruky i magnetofonové nahrávky všech podstatných písničkářů či folkařů od Soni Machové, o níž ještě bude řeč), nicméně zásadním zjevením pro mě byl Vlasta Redl. Byl jsem na několika jeho vystoupeních, v lomnickém divadle, na které jsem přišel nažehlený a v motýlku, jsem jej zřejmě vyprovokoval k tomu, že ze mě udělal „styčného důstojníka“, který mu pomohl uskutečnit performanci s publikem („rozdával jsem tužky“, následovala jakási anketa, samozřejmě recese). Propadl jsem tehdy kouzlu astrologie (měl jsem i počítačové programy atd.) a tázal se, zda je pomocí magických sil ovládat počasí. To říkám v tuto chvíli proto, že si vzpomínám, jak na jednom Redlově koncertu tenkrát ještě na Frýdštejně jsme spolu stáli pod plachtou, kolem lilo jako z konve a já jsem zpěváka ujišťoval, že jsem dělal, co jsem mohl. Nevěděl jsem, že se o něco podobného pokoušel i on sám, a dozvěděl se to teprve, když jsem si kdesi přečetl, jak Vlasta dopadl ve Svojšicích. Od té doby jsem ho viděl, už jen jako posluchač, jen dvakrát. Poprvé v době, kdy rozpustil kapelu a hrál sám (měl jako hosta hráče na fujaru) na jičínském pohádkovém festivalu – doslova hanebně (polovinu koncertu „prokecal“, zkoušel nové klávesy), a podruhé – překvapivě naopak ve zcela skvělé formě, s Jiřím Pavlicou a Hradišťanem nedávno v Sedmihorkách (letní festival).

Také na jičínském gymnáziu, kam jsem se po převratu a návratu z Drážďan (po předchozím působení v Semilech) profesně vrátil, se podařilo několik zajímavých setkání. Organizátorem kultury ve škole byla agilní kolegyně Soňa Machová, profesorka angličtiny, s níž jsem byl v jednom kabinetě, historické gymnazijní knihovně se vzácnými knižními svazky. Tam jsme spolu seděli s pozvanými hosty, než se odebrali se svými pořady do auly, a také po nich, u kávy. To byly velmi inspirativní chvíle. S obrovskou nabídkou pořadů o „zpěvácích bez konzervatoře“ (abych použil titul někdejší knížky, již jsme všichni znali), přijel hudební publicista Jiří Černý. Už si nevzpomenu, jaké desky pouštěl studentům (jen skutečnost, že obal desky vždy vystavil před sebe na stolek, u kterého seděl), zato dobře si pamatuju, o čem mluvil právě v knihovně. Ovšemže měl o čem, o své cestě k hudbě od sportovní kariéry, o klíčových setkáních s různými osobnostmi české i světové populární kultury (včetně balkónu Melantrichu či Letné a dalších událostech roku 1989) atd.. Jak nejsem člověk závistivý, doslovně jsem takovéto chvění pocítil (a také jsem to Černému hned řekl), když hovořil o svém setkání s Carlosem Santanou. Santana, jehož některé skladby jsem hrál v „bigbítové“ kapele YBE, byl pro mě jednou ze zásadních ikon populární hudby. A Jiří Černý se setkal s celou řadou takových osobností.

Další osobností byl novinář Karel Hvížďala, jenž přinesl do Čech, když se vrátil z Německa (měli jsme tím pádem i společné téma) moderní formát časopisecké publicistiky. Z toho, co vyprávěl (o politicích, politice, publicistice, atd.) jsem si odnesl zásadní poznání, kdo je to vlastně novinář, v čem by mělo spočívat jádro jeho poslání. Ten pregnantně popsaný přístup, „pravidla“, vztažení vždy k nějakému zdroji (a jeho dvojí ověření), ale také k nějaké morálce (aniž by byli čtenáři masírováni povrchními pravdami), do toho jsem z jeho slov dokázal nahlédnout. Byl jsem pak v ještě větší euforii, když se tito dva pánové sešli v knihovně v touž chvíli. Pozorovat rozhovor mezi nimi, komentáře, které měli k některým událostem, představovalo pro mě něco mimořádného.

Ladislavu Špačkovi, tenkrát populárnímu svou propagací etikety, známému ale už předtím z Československé televize a především pak coby mluvčí prezidenta Václava Havla, jsem v knihovně – s vědomím, že má původně podobné vzdělání jako já (bohemista, na FFUK se věnoval historické mluvnici) – ukazoval vzácné tisky, které gymnázium má. Skutečně ho to zajímalo, stejně poté jako nás všechny jeho téma pro studenty (řečená etiketa) i poutavé povídání o různých situacích při nejrůznějších příležitostech (způsoby diplomatického jednání s muslimy, anekdoty „z Hradu“ atd.). Na pódiu auly gymnázia vystoupil rovněž brněnský „fyzický básník“ Petr Váša, a to právě v této poloze (tou druhou je rockerská, např. v kapele Ty syčáci, s níž přijel možná o dvacet let později do Valdštejnské loggie). Bavili jsme se spolu o experimentální poezii, říkal jsem mu, že by se způsob jeho interpretace hodil právě pro texty třeba Helmuta Heißenbüttela, Ernsta Jandla (Mletpantem) či Kurta Schwitterse (Ursonate, později ji u nás dělal Jaromír Typlt).

V Jičíně se posléze vytvořily podmínky i pro hraní v dalších hudebních oblastech. Vedle Fidle, pro nějž napsala Lenka Krausová několik set úprav lidových písní, v němž v prvních letech zpíval Karel Jakubů, dnes známý ze spolupráce v Jaroslavem Krčkem v jeho Musice Bohemice, se zde na určitý čas objevil Michael Pospíšil, zpěvák a hudebník, odborník na starou hudbu, jenž v Jičíně, jak obvykle říkám, vytvořil jakýsi „kalendář duchovní hudby“, podobně jako v 70. a 80. letech Slávek Veselý onen „alternativní“. Pro Pospíšilův přístup je důležitý zároveň aspekt vztahu k různým kulturním místům, takže jednotlivé zpěvy a hraní se konaly například na pouti ke sv. Anně (vrch nedaleko Jičína), často v kostele sv. Ignáce v Jičíně, např. o svátku sv. Cecilie, patronky duchovní hudby, „Muziky a Muzikantů“ (22. listopadu), na jičínském zámku či v židovské synagoze, zážitkem pro mě byly nešpory či mše v kostele v Konecchlumí bez elektrického osvětlení, pouze za svící, ale také třeba různé hudebně taneční pořady či barokní posvícení na faře v Ostružně. Michael Pospíšil, jehož jméno jsem znal z nahrávek Ritornella, vytvořil v Jičíně soubor Literácy, pozoruhodná je skutečnost, že při jednotlivých příležitostech se zde setkávají profesionálové a amatéři, hra se orientuje na historické nástroje a hraje se z not v dobových (barokních) zápisech (přepisech), což pro mě nebylo právě jednoduché. Na koncertech jsem se (ať už jsem hrál či poslouchal) setkával s Janem Basistou Novotným, mým někdejším studentem na gymnáziu, dnes profesionálním hudebníkem v Liberci, jenž ovšem kromě kontrabasu hraje na přehršel dalších nástrojů. Kromě řady míst na Jičínsku jsem si s Michalem zahrál také třeba v koncertní síni Atrium v Praze na Žižkově.

Příležitostí k celé řadě setkání se známými umělci či dalšími osobnostmi veřejného života byly mé aktivity v rámci festivalu „Jičín – město pohádky“, který jsem od jeho začátku sledoval, případně se na něm podílel (každoroční premiéra pořadů souboru Fidle, v posledních letech hudební vystoupení s Kubou Kazdou), účastnil se schůzí „vejboru“ a dvakrát (po dva roky, 14. ročník – Pověsti a 19. ročník, Pohádka v krajině – Krajina v pohádce) byl i jeho dramaturgem, posléze se pak po řadu let zaměřil na fotodokumentaci jednotlivých ročníků. Jak může být už nyní zřejmé, jednotlivé roviny (programová práce, muzika, fotografování) se různým způsobem propojovaly, takže i ona setkávání měla různý charakter.

Jednou z poloh, jíž se jičínský pohádkový festival lišil od většiny podobných podniků, byly „kolokvia“, konaná na zámku nebo v aule gymnázia, které – coby odbornou vrstvu programu vedle té tvůrčí nebo zábavní – pořádal Slávek Veselý. Zval celou řadu odborníků např. na právo dítěte, tak jsem sedával „vepředu“ spolu s dětským psychologem dr. Václavem Mertinem, JUDr. Marií Vodičkovou, Zuzanou Baudyšovou a dalšími. Při jedné příležitosti přijela na besedu dr. Jaroslava Moserová, na jedné „Číši vína“, společenském večeru v obřadní síni jsem se seznámil s Jaromírem Klempířem, autorem hitů minulý týden zemřelého populárního zpěváka Karla Gotta C´est la vie či Hej páni konšelé (padli jsme si do noty, později jsme si telefonovali, skvělý pianista zemřel v roce 2016).

Při příležitosti vydání jedné knihy Petra Síse jsem s touto legendou jedněch z prvních diskoték u nás stál na pódiu na Velkém nádvoří zámku a uvedl jej a Joachima Dvořáka, zakladatele a majitele nakladatelství Labyrint, v němž Sísovy knihy vycházejí. Myslím, že to byla kniha Strom života: Charles Darwin (vyšla 2004), je ale možné, že to byla kniha Zeď – Jak jsem vyrůstal za železnou oponou (to bylo až v roce 2008, jak dohledávám v „novinách“, ale spíš tu byl dvakrát). Anebo spojuju dvě věci, výstavu Petra Síse v roce 1998, v témže ročníku vystavoval také Kavan, a ono vystoupení na pódiu. V každém případě vzpomínám na svou cestu do ranního vysílání České televize, kde ode mě moderátorka Dobrého rána chtěla slyšet právě hlavně informace o Sísovi a příliš nechtěla slyšet nic o tvůrčích dětských dílnách, třech pilířích festivalu atd. V televizi jsem byl takto dvakrát, při jedné z těchto příležitostí jsem se míjel v chodbě do studia s Emilem Viklickým, jenž přišel se svým novým albem Morava, natočeným se Zuzanou Lapčíkovou (takže to muselo být v roce 2001). Ještě zpět k Petru Sísovi. Jako četba pro děti mi jeho knihy příliš nepřipadaly, výtvarná kvalita a invence je nicméně zcela mimořádná, pozoruhodná je rovněž skutečnost, jak se tento hudební publicista, výtvarník a filmař či spisovatel, zkrátka muž několika talentů, dokázal ve světě prosadit.

Srdeční záležitostí pro mě bylo vystoupení houslisty Martina Kaplana a violisty Josefa Fialy, hudebníků a zpěváků, které jsem znal už od Jaroslava Krčka v Lomnici (vystoupili na jednom z ročníků Lomnického kulturního léta, nahoře v „kostelíčku“ na Rváčově). Zahráli skvělý koncert jiho- a západočeských lidových písní (jsou zachyceny mj. na CD Dyšnámpán), seděli jsme pak ve stanu na náměstí a Pepa vykládal vtipy o violistech (7. ročník, 1997).

Coby posluchač jsem samozřejmě byl přítomen celé řadě koncertů, představení, výstav, besed, které tady nemohu vypisovat (odkazuju na stránky Pohádka.cz), chtěl bych zmínit jen ty, s nimiž jsem skutečně mluvil před nebo po oněch konkrétních vystoupeních, ať už „jménem“ festivalu či svým, u pódií či jinde. Velice příjemný byl Tomáš Klus, jenž vystoupil na Valdštejnském náměstí (2012), zamyšlený a zajímavý Rosťa Novák pod pódiem po úžasném cirkusovém vystoupení (2012, La Putyka), zcela svá, prostě taková, jaká byla, Ljuba Skořepová na besedě v Knihovně Václava Čtvrtka (tuším, že na festivalu byla několikrát, a doufám, že tento podvečer byl skutečně v rámci Pohádky; potkali jsme ji už kdysi, když jsme šli podél Jizery na výlet a „přes kopec“ do Železného Brodu, pracovala na zahrádce své chalupy).

Pavlu Bobkovi jsem potřásl rukou na nádvoří zámku (2009, 19. ročník), byl jsem překvapen jeho energií, bylo to už po té nešťastné mozkové příhodě, když jsem se ptal, zda není unaven, odpověděl, že by to celé dal „ještě jednou“. Jeho písničky mám rád, Krise Kristoffersona, jehož Bobek interpretoval v Čechách, jsme po letech viděli na jeho posledním vystoupení u nás, na zámku Sychrov (1. července 2017). 19. ročník jičínského pohádkového festivalu byl pro mě spojen s myšlenkou labyrintů (později na nádvoří zámku Robert Smolík skutečně labyrint vytvořil) a putování v obrazcích či liniích, „vlastivědná projížďka kolem Jičína“ byl námětem okruhu, který jsem se, tenkrát rovněž coby zastupitel, ale žel bez patřičného ohlasu, snažil uplatnit pro realizaci, k němuž pohádková položka měla být jakousi „zkouškou“ (ostatně část oné trasy dnes již tak jako tak existuje, idea okruhu přes dva jičínské „kopce“ se nicméně uskutečnění nedočkala). Programový text pro tento ročník jsem zveřejnil i na svých stránkách v textu „Pohádka v krajině - krajina v pohádce / JMP 2009“.

Na besedách jsem se seznámil se spisovatelkou Marií Kubátovou, později „čestnou občankou pohádkového města“, jejíž knížky (Jak přišla basa do nebe, Krkonošské pohádky, Krakonošovský špalíček či později Krakonošovo čarobejlí atd. atd.) jsem četl a znal od dětství a postavu Trautenberka v televizním zpracování znal samozřejmě celý národ („Kubo, Anče…!“). Ze sbírky její dcery Amálie Kutinové připravil soubor Fidle pořad (Secmazec, Pocta A. Kutinové, 2002), pozvali jsme paní Kubátovou, byl to krásný večer. Noblesní dámu jsem, vzpomínám si, doprovázel po schodech v K-Klubu, už nevím, při které další konkrétní příležitosti.

Zajímavá byla čtení pohádek ve Farské zahradě (vždy v 17.00 hodin), na nichž se vystřídala řada herců, např. Vladimír Javorský, Petr Forman (oba 2012, viděli jsme také představení bratrů Formanů – to bylo jindy – ve velkém cirkusovém stanu na náměstí), Arnošť Goldflam, s nímž jsem si povídal delší dobu, mj. také o Brně, přičemž mě překvapilo, že už delší dobu žije v Praze. Do Farské zahrady přišel také filmový režisér Václav Vorlíček, jenž letos skonal, měl jsem s ním už v jednom z předchozích ročníků u hlavního pódia na Valdštejnově náměstí veselý rozhovor, když jsem mu vykládal, vida ho v ruce s cigaretou, že dětský parlament už kdysi rozhodl, že se nesmí o festivalu na náměstí kouřit, jedině tehdy, když se bude foukat kouř do kanálů. Říkal jsem mu, že to nekompromisně platí, že jsem to kdysi, na jednom z úplně prvních ročníků, říkal už Jiřímu Dienstbierovi, federálnímu ministru zahraničí a místopředsedovi vlády (škoda, že jsem tenkrát nefotografoval) a tenkrát velice populární tvář z obrazovky opravdu šel na Valdštejnově náměstí k nejbližšímu kanálu a demonstrativně foukal kouř do něj. Také Václav Vorlíček se smál se a zapózoval mi s cigaretou v ruce, z čehož vznikl pěkný snímek s cigaretovým obláčkem u úst. Na té Farské zahradě mi pak říkal, že na tom zvyku už nic nebude měnit.

S Josefem Klímou a dalšími hudebníky kapely humorně nazvané Na vlastní uši band (Andy Seidl: kytary, Pavel Půta, kytara, foukací harmonika, zpěv, Klíma hrál na piano a zpíval) jsme se střídali na pódiu na Malém rynečku (náměstí Svobody, proti kostelu sv. Ignáce), když jsem hrál s Kubou Kazdou na jednom z našich pořadů. Nedlouho předtím měl Josef Klíma besedu v jičínském K-klubu (18. 11.2011, podobně jako při jiných příležitostech jsou zachovány fotky na Rajčeti). Viděli jsme se pak ještě několikrát, mj. na lomnickém festivalu v tamějším kostele Církve československé husitské, který tam je každoročně pořádán.

Jana Filipa a jeho folkovou skupinu Kantoři jsem pozval na hlavní pódium na Valdštejnově náměstí.   Znali jsme se dávno, kdysi zorganizoval Mirek Filsak (jeho tehdejší partnerka studovala v Hradci Králové pedagogický institut a s první formací Kantorů se přátelila) na chatě v Prachovských skalách sešlost, kam několik členů souboru včetně Honzy přišlo. Byla tam také Hana Hermannová, flétnistka souboru. Tehdy jsem byl ohledně houslové techniky ve slušnější formě, a vsadili jsme se, kdo zahraje „rychleji“ Montiho čardáš. Nevím už, kdo sázku vyhrál, ale myslím si, že to v každém případě bylo vyrovnané. Honzu jsem také jednou navštívil v Novém Bydžově, kde dělal dlouhá léta ředitele tamější ZUŠky.

K politikům (také jich na „Pohádku“ pár přijelo) jsem se nehrnul, něco přece jen trochu jiného byla následující příhoda s ministrem školství Jiřím Grušou, jehož jsem si ovšem cenil jako spisovatele (známý byl jeho román Dotazník, něco jsem o něm věděl i z dalších, „brněnských“ zdrojů), a nyní jsem na něj narazil na Valdštejnově náměstí cestou k zámku. Byl obklopen úředníky, tehdejší vedoucí odboru školství Martou Polanskou (fandila pohádce, dávala pracovní prostor Věře Rychterové, která byl zaměstnancem odboru) a ještě jedním dvěma dalšími osobami, měl jsem pocit škrobenosti a bezradnosti (spojené samozřejmě s úctou k nejvyššímu školskému činiteli) všech v situaci, kdy tam tak rozpačitě všichni stáli (alespoň jsem v tu chvíli měl ten dojem). Zareagoval jsem rychle, pana ministra jsem oslovil, takřka důvěrně jej uchopil za rameno a dovedl do redakce Pohádkových novin, kde seděli studenti u počítačů a připravovali nové číslo. Požádal jsem jednoho studenta, aby mu uvolnil místo a překvapeného, ale zároveň potěšeného Grušu (to byla přece jeho vlastní parketa) jsem usadil před monitor. Reagoval úžasně, pochopil, že jsem nadšenec a zasvěcený do věci, navíc zřejmě měl rád mladé lidi. Byla to zase pověstná náhoda (nikdo mě o ministrově  přítomnosti ve městě neinformoval), navíc jsem vlastně odběhl ze školy – na jednu stranu mě právě proto ostatní z pohádkového týmu nezatěžovali příliš, neboť věděli, že nemám volné ruce a musím učit, na druhou stranu si říkám, co jsem všechno stihl!

Od určité doby (lze to zřejmě zjistit z historie JMP na webových stránkách) se důležitou tváří festivalu stal známý herec Jiří Lábus. Zřejmě to byla Věra Rychterová, která se věnovala festivalu organizačně nejvíce (kromě toho jí kontakty na různá místa mohl zprostředkovat její partner kameraman Jan Eisler (kdysi manžel Ivy Janžurové), že bude přínosem pro festival, když bude festival reprezentovat někdo, kdo je populární osobnost a má k pohádce blízko. V tu dobu (poprvé v 13. ročníku, 2003) se v organizační struktuře objevila vedle prezidenta ještě funkce dramaturga (na webových stránkách festivalu pak pro mě rozhodující léta v přehledu chybějí), stal jsem se jím v následujícím (14.) ročníku. Vzpomínám si, jak prezident tohoto ročníku, Miroslav Dousek, někdejší filmový pracovník (v různých funkcích: vedoucí produkce, asistent nebo zástupce vedoucího výroby, jsou s ním spojeny legendární filmy jako Ďáblova past, Údolí včel, Adelheid, Playgirls aj.) přivezl právě herce, jenž v právě zmíněném (předchozím) roce v Jičíně hrál se Studiem Ypsilon v jejich Prodané nevěstě a jenž je od té doby je účasten předávání klíčů od města dětem, symbolickému úkonu, jímž se každoročně festival zahajuje. S Jiřím Lábusem jsme se pak každoročně vídávali, také jsme seděli u Věry Rychterové v Sobotce pod Humprechtem na její zahradě, a měl jsem tak možnost herce a „patrona festivalu“ poznat trochu blíže.

Mimořádným zážitkem, a jak to někdy bývá, i poněkud anekdotickou událostí (to nevymyslíte!), bylo mé setkání s Martou Kubišovou. Měl jsem za úkol legendární zpěvačku doprovodit po jejím vystoupení z pódia na Valdštejnském náměstí do šatny v K-Klubu. Vyšli jsme po příkrých schodech bývalé jičínské radnice do prvního patra, počkal jsem na paní Kubišovou na chodbě, ale když jsme sešli zpět dolů, zjistil jsem, že jsme v budově uvězněni. Někdo prostě z bezpečnostních důvodů hlavní vchod zamknul. Byla sobota, Marta Kubišová uzavírala hlavní program legend (tak to bylo po několik dramaturgicky koncipováno) a nad městem se rozburácel ohňostroj. Vůbec mi nevadilo, že jsem o něj přišel. Setkal jsem se s ženou, které jsem si vždy nesmírně vážil, vzpomínal jsem na ony doby, kdy jsme chodili do prodejny gramofonových desek nedaleko Filozofické fakulty, kde prodávala maminka zpěvačky. Ožila, ptala se mě na několik věcí. Patnáct či kolik to mohlo být minut nepřipraveného „interview“, jaký žádný novinář nepořídil.