S kým jsem se setkal / II

(S kým jsem se setkal)

II

Když jsem se po návratu ze základní vojenské služby vrátil do řad pedagogů, setkání, byť mnohdy pouze letmá, s pozoruhodnými osobnostmi výrazně prořídla, i když jsem se třeba muzice coby v tu dobu hlavní oblasti svého zájmu věnoval s podobným nasazením, jako v předchozích dvou letech, a hrál v několika souborech různého zaměření. Přesto z té doby určitě stojí za řeč přinejmenším tři osobnosti. Setkání s nimi naopak nebylo jednorázovou náhodou, nýbrž dlouhodobou záležitostí, v prvních dvou případech dokonce trvající, třeba i někdy epizodicky, po léta. První z nich je mimo onu oblast hudby a souvisí se „základním“ curriculem vitae, totiž léty pedagogické činnosti na semilském Gymnáziu Ivana Olbrachta.

Byl to akademický malíř Vladimír Komárek, svého času velice populární umělec, jehož jsem poprvé viděl, jak zmíněno na začátku, na jedné z jeho jičínských výstav, do bližšího kontaktu jsem se s ním posléze dostal právě v Semilech, kde Komárek učil na tamější LŠU, ale také na gymnáziu. Dostal jsem, vedle své vlastní aprobace čeština a němčina možnost učit čtyři hodiny hudební výchovy a tak se přihodilo, že v úterý odpoledne jsem, protože třída byla rozdělena právě na studenty, kteří měli zájem o hudební nebo výtvarnou výchovu, s Vladimírem učil ve stejnou dobu, samozřejmě ve dvou různých třídách. Učil jsem také oba Komárkovy syny, staršího Petra, mladšímu Vladimírovi jsem byl dokonce třídním učitelem (bylo to moje první třídnictví vůbec).

Ředitel gymnázia, kulturní a velice lidský člověk, Přemysl Koldovský, občas uspořádal ve škole menší sezení, na které přišel také Vladimír Komárek, a tak se mohu chlubit, že jsem byl účasten autentickému vyprávění všeho toho, co Komárek později sepsal ve své knize Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu (v Semilech se přes ulici naproti gymnáziu nachází pověstné zařízení), v prvním, myslím téměř samizdatovém vydání (teď jsem to našel znovu na internetu, údaje: Semily, Nakladatelství: Mikule, Šamšiňák, Vitáček, Rok: 1980, Počet stran: 38; pozdější rozšířené vydání 1995, Primus, 159 stran, nové vydání 2011, Eminent). Byli jsme také u Komárka doma („jen krátká návštěva potěší“ nebo jak to bylo na vrátkách, jmenovalo se tak později i CD-album), obdivovali jeho japonskou zahradu a já jsem si od něj vypůjčil slavnou knihu The Way of Tea (Cesta čaje), kterou jsme pak s Markétou Strašrybkovou (hlavně ona, byla angličtinářka, já jsem byl ten „kulturní poradce“) převedli do češtiny (po převratu vyšla v jiném překladu). Vladimírovu grafiku mám na svém svatebním oznámení.

S Komárkovým dílem jsem se setkával i nadále. Ve výstavní síni jičínského zámku byla k vidění křížová cesta, poté zavěšená v kostele v Konecchlumí, byl jsem u obou příležitostí. V Jičíně byl tenkrát malíř už nemocný, říkal mi, „byl jsem ve špitliku, když jsem se vrátil, bylo mě jen půl“ (byl silné postavy), při jiné příležitosti, to bylo ještě předtím, když vystavoval u brány v galerii ing. arch Zdeňka Šindlara, na mě volal, když mě viděl, jak se prodírám trochu přece jen těsnou, posluchači narvanou místností, se svou typickou intonací – „nazdar, profesorééé!“ V Konechchlumí jsem byl přítomen dodatečnému zavěšení posledního obrazu (při realizaci definitivní podoby křížové cesty Vladimírovi pomáhal železnický malíř Michail Ščigol), tentokrát v úloze muzikanta, když jsem hrál s Michaelem Pospíšilem a Literáky (doufám, že nezaměňuju dvě různé události, byla jich celá řada, určitě tam ale byl jeho syn Petr a manželka Růžena). Naposledy jsem se s Komárkovým dílem při devadesátém výročí jeho narození (2018) v galerii jičínského zámku (výstav bylo po celé zemi řada), přítomná byla manželka Růžena, Vladimír, moc pěkně hovořil Jan Kanyza, jenž se s Komárkem přátelil (hovořil, pokud vím, také v Semilech).

Paedr. Milan Roček, jenž se v té době vrátil z pedagogického působení na pedagogických fakultách do rodného Jičína, kde se stal ředitelem jičínské LŠU. Ročka jsem znal ovšem už od školních let, kdy jsem každoročně chodil hrát na Štědrý večer na půlnoční mši. Dodnes mě fascinuje, když si vzpomenu na okamžik, kdy se skvělý varhaník na závěr pustil do improvizace s četnými harmonickými modulacemi se snad všemi zapojenými varhanními rejstříky. Při „Rybovce“, kterou jsme většinou hráli (někdy také byla mše od Mýtného) se Milan Roček ovšem ujal též zpěvního partu, v onom hudebním rozhovoru, jenž je základem skladby, zpíval druhý part doc. PaedDr. Mikuláš Popovič, CSc., pedagog Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, jenž měl nedaleko Jičína (v Robousích) chalupu. Za studentských let jsem vídal Ročka coby zběhlého klavíristu a improvizátora v hotelu Praha (na Husově ulici), kde hrál kavárenskou hudbu. Uchvátilo mě, když jsem viděl, že hraje z partitury, na otázku, jak to dokáže, mi odpověděl, že to je „jen“ znalost harmonie. Pak mi několikrát nabídl štamprdle, které se objevilo na piánu, sám totiž nepil.

Milan Roček později v Jičíně založil malý komorní orchestr s názvem Komorní orchestrální sdružení (KOS), s nímž jsem se podíval na celou řadu míst, například do Karlových Varů, kde orchestr vystoupil jako host tamního lázeňského orchestru. Mimořádný byl výlet do Prahy do chrámu sv. Jakuba (stejně jako má svatojakubský chrám Jičín), kde nám na největší pražské varhany zahrál Jiří Ropek, profesor varhanní hry na pražské konzervatoři, legenda české varhanní hry a varhaník u sv. Jakuba. Milan Roček se zasloužil také o folklór v Jičíně, když řídil dětský soubor jičínského folklórního souboru Český ráj s názvem Jičíňáček, aranžoval skladby pro jičínské pěvecké sbory, psal vlastní (sbor Foerster zpíval s velkým úspěchem italskou Tarantelu). Výpisek z jedněch novin (Prochoroviny, Jivínský Štefan, zvláštní vydání, leden 2001): „Je v muzice vším: učitelem, zpěvákem, sbormistrem, dirigentem, varhaníkem, klavíristou, skladatelem a aranžérem pro sbory a orchestry.“

S folklórem souvisela i druhá osobnost, profesor lidového tance na pražské konzervatoři a pedagog na AMU, kde byl „kde byl odborným asistentem lidového tance a hudební folkloristiky“, choreograf a sběratel lidových písní František Bonuš, jenž se jičínskému souboru věnoval. Rámcem těchto aktivit byla tenkrát tzv. „zájmová umělecká činnost“ (podporovaná státem jako projev socialistické kultury, tzv. „zřizovatelem“, instituce, pod niž soubory spadaly, byla v tomto případě Sdružený klub pracujících v Jičíně). Český ráj byl tenkrát ve vrcholné formě, natáčel pořady v tenkrát ještě Československé televizi, mimořádně kvalitní byl zvláště hodinový pořad Staročeská svatba, vzniklý i ve spolupráci s jičínskými divadelníky (v pořadu vystupoval pozdější jičínský starosta Ivan Matějka), a také jezdil do zahraničí. Párkrát jsem se souborem hrál, ale v tu dobu jsem ještě neměl k folklóru ten dostatečně motivovaný vztah, abych se jím zabýval intenzivněji.

Nicméně přihodilo se to, že profesor Bonuš, jenž měl želízka v několika ohních, byl právě někde v zahraničí, a tak manželé Svobodovi (MUDr. Vít Svoboda je gynekolog, jeho žena Zdenka učitelka zpěvu na ZUŠ), jimž Bonuš, jenž mě znal ze spolupráce se souborem, dal typ na mě a oni mě v onom okamžiku, kdy soubor dostal pozvání na festival na západoněmeckém „mládežnickém hradu“ Ludwigstein, oslovili coby muzikanta, především ale jako někoho, kdo se domluví německy a bude schopen pomoci při realizaci cesty. Byl to zápřah, protože jsem překládal všecko, od přejezdu přes hranice přes celý průběh aktivit během dní, workshopy, na nichž se Český ráj (bylo tam několik souborů z celé Evropy) podílel, až po moderování závěrečného společného večera, kde mimo jiné hrál společný orchestr a tančily se ukázky národních tanců, které jednotlivé soubory naučily ty z ostatních zemí. Pro mě to znamenalo se seznámit především právě s celou taneční terminologií v němčině, přeložil jsem do němčiny i zpěvníček českých lidových písní.

Mých několik epizod v Českém ráji pak byl impulsem pro působení v dalších souborech lidové muziky, totiž v okamžiku, kdy se Jaromír Soukup, původně kontrabasista v Českém ráji, osamostatnil v nově založeném souboru Malá Muzika z Jičínska, jenž ovšem už neměl taneční složku a soustředil se především na hudbu, a jednoho dne zazvonil u nás, zda bych nechtěl hrát s nimi na housle. To už ovšem bylo po Listopadu a s cestováním nebyly ty potíže, jako ještě v létech osmdesátých. S Malou Muzikou jsme projezdili kus Evropy, stejně jako pak s kapelou Fidle, vzniklé ze členů Malé Muziky, která se rozpadla pro neujasněnost dalších představ jejího vedoucího.

Hraní s Malou Muzikou pro mě nicméně mělo jeden dost důležitý aspekt v okamžiku, kdy se Mirek Soukup se obrátil na Jaroslava Krčka a jezdil pak za ním na chalupu ve Rváčově-Černé u Lomnice nad Popelkou, kde si v tu dobu už velice známý skladatel, interpret, dirigent, editor hudebních nosičů a umělecký vedoucí souboru Musica Bohemica, na jejíž vánoční koncerty jsme zvláště v osmdesátých letech chodili jako na jednu z nejdůležitějších kulturních událostí roku, postavil „kostelíček“, nazývaný též KULNA (Kulturní dílna). Bylo to jedno z míst, kde se koncertovalo na festivalu Lomnické kulturní léto, které Jaroslav Krček každoročně organizoval. Krček pak pomohl na svět nejdříve magnetofonové kazetě a poté CD-albu s názvem Krkonošské koledy, kde si vedle hudební režie dokonce i zazpíval. Několikrát jsme se s ním ocitli se na jednom jevišti, na které nás pozval k účinkování, a já jsem pak, byť zprvu dost nepravidelně, jezdil do Lomnice na Krčkův festival. Po letech pak nicméně, když jsem se pustil do fotografování, jsem zintenzívnil cesty do Lomnice, každoročně jsem navštívil několik koncertů, kde jsem se osobně seznámil s řadou hudebníků. O tom ale až později.

V osmdesátých letech se má pozornost znovu stočila k výtvarnému umění. „Brněnský impuls“, jak bych to mohl nazvat, vycházel z užší spolupráce s Milošem Šejnem, jenž tenkrát pracoval v Krajské galerii v Hradci Králové a jemuž jsem od konce sedmdesátých let psal texty do katalogů jeho výstav (první byla výstava v KKS v Hradci Králové v prosinci 1977 s názvem Světlo v kamenech, následovala zhruba desítka dalších, které jsem v roce 1982 shrnul do strojopisné knihy Vymezení. Třináct textů k výstavám Miloše Šejna, na jejímž výsledném tvaru umělec výtvarně a knižní vazbou participoval; ještě předtím jsem uvedl výstavu šperků Šejnovy ženy Věry v jičínském kině, dnešním Biografu Český ráj). Jedna z těchto výstav – s názvem Skála – se uskutečnila v Galerii mladých v Brně. Miloš Šejn v Brně vystavoval při různých příležitostech vícekrát a já jsem s ním do Brna několikrát jel.

Tato etapa v blízkém přátelství s významným českým výtvarníkem, jenž svou tvorbou začal vytvářet v určitých kruzích povědomí o své umělecké orientaci, byla i pro mě příležitostí k seznámení se s elitou moravského výtvarného života (jež byla daleko progresívnější než tenkrát ospalá a ideology hlídaná Praha). Patřili k ní J. H. Kocman, konceptuální umělec, tvůrce autorských knih a papíru (Paper as Poetry), odborník na uměleckou knižní vazbu a řadu dalších výtvarných a řemeslných disciplín, Jiří Valoch, zásadní osobnost v oblasti současného českého a evropského umění, „básník, vizuální umělec, teoretik umění, kurátor a sběratel“ (formulace z www.databazeknih.cz), jenž byl pro mě zajímavý svou podvojností vlastních tvůrčích aktivit (fotografie, performance, vizuální poezie ad.) a obeznámeností (a kontaktem) s nejsoučasnějšími tendencemi ve výtvarném umění, Marian Palla, svébytný (a svérázný) konceptuální umělec, jehož dílo z té doby (později se realizoval „mainstreamověji“ řadou knih vydaných v brněnském nakladatelství Petrov), zahrnovalo v té době nesmírně inspirativní momenty (obrazy, performance s kameny, konceptuální projekty ad., také „pití čaje“, což jsem na návštěvě u něj v Rousínově rovněž uskutečnil) či Antonín Dufek, dnes emeritní kurátor fotografické sbírky Moravské galerie, druhé největší v Čechách.

Kocmanovo Čajové minimum formulovalo můj zásadní vztah k čaji coby kulturnímu fenoménu (viz později i participace na překladu Cesta čaje s M. Strašrybkovou), z mých návštěv u Mariana Pally vyplynul můj nápad dát všechny jeho dosavadní texty dohromady do jednoho výboru, který jsem vydal ve strojopisné edici (tentokrát se podílel Jan Činčera, pozoruhodný výtvarný umělec a výrazná osobnost v oblasti obalového designu, jenž je autorem knižní podoby této práce; text knihy je mj. dostupný i na mých webových stránkách). To byly konkrétní výstupy, přitom bylo stejně důležité i celkové seznámení s aktuálními tendencemi ve světovém umění, které navázalo na to, co mě zajímalo už dlouho předtím v oblasti české vizuální poezie. Teprve toto hlubší proniknutí do celkové problematiky (předtím jsem ty věci znal jen z knih a časopisů, případně výstav) bylo impulsem i pro mou vlastní tvorbu v oblasti vizuální poezie, „prací na psacím stroji“ či autorských knih, záznamů aktivit, textů a dalších podob tvorby v této oblasti (výbor z textů pod názvem Cesty textu je přístupný na mých stránkách).

Zhruba v té době a v těchto kontextech, ale také pak v souvislosti s výstavami Studeňanského mistra v Roudnici nad Labem, v Jičíně a dalších městech, jsem se potkal s některými dalšími předními českými výtvarnými umělci: s Adrienou Šimotovou, to bylo tuším právě v Roudnici nad Labem, nevzpomenu si už, při jaké příležitosti jsem hovořil s Václavem Boštíkem, a poté též s Daliborem Chatrným a Pavlem Rudolfem. S těmi posledními dvěma to už ale bylo v době, která představovala v mém životě dost důležitý mezník, když jsem totiž byl vyslán ministerstvem školství jako lektor českého jazyka na EOS Romain Rolland (Erweiterte Oberschule, dnes Gymnázium Romaina Rollanda) v Drážďanech. I v tom samotném oboru to bylo cosi přelomového, neboť jsem byl prvním lektorem, jenž nebyl členem komunistické strany (má předchozí kolegyně, stejně jako kolegové na ostatních místech v NDR, byly tuším celkem čtyři, byli). Samozřejmě to svědčilo také i o hroutícím se režimu před listopadem 1989.

Kromě toho, že jsem v Drážďanech zažil celý „obrat“ (Wende, dnes Němci používají i výraz „friedliche Revolution“) s celým tím společenským kvasem, pádem Berlínské zdi, pondělními demonstracemi, návštěvou Helmuta Kohla v Drážďanech atd., jsem měl, zvláště pak po sjednocení, přístup i k výtvarným materiálům, muzeím (zvláště Kupferstich-Kabinett, přestěhovaný v roce 2004 do rezidenčního zámku, jsem měl doslovně „za rohem“, z Pfotenhauerstraße v Johannstadtu, kde jsem bydlel, směrem k tehdejšímu Fučíkovu náměstí, tj. místu kde je nová Skleněná manufaktura a dál pak Großer Garten, odhaduju, že v té budově v Güntzstraße je, pokud to správně identifikuju, Vysoká škola evangelická, nedaleko bylo i Albertinum atd.). To bylo východisko nejen ještě za doby rozděleného Německa, ale zvláště po znovusjednocení, dostat se podstatně blížeji k výtvarnému umění prostřednictvím výstavy, katalogů či cest po Německu.

J. H. Kocman, jenž mě v Drážďanech navštívil (jeli jsme spolu do Lipska do restaurátorské dílny Německého muzea knihy (tenkrát v historické budově na Deutscher Platz 1, dnes má kromě toho novou moderní budovu), evropsky mimořádné instituce, mě upozornil, že v Drážďanech bydlí manželé Grit a Axel Wendelbergerovi, kteří studovali v Brně (kde Kocman bydlí), a zprostředkoval mi kontakt s nimi. Jezdil jsem pak k Wendelbergerovým zvláště poslední rok mého pobytu do jejich bytu v domě směrem k zámku Pillnitz, bylo to pro mě nesmírně plodné přátelství. Štěstí mi – přes Jaroslava Anděla, konceptuálního umělce, fotografa a historika umění, pozdějšího kurátora v pražské prestižní galerii DOX – přihrálo příležitost napsat text o českém meziválečném výtvarném umění do katalogu výstavy, která se uskutečnila v prestižním domě Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen v Düsseldorfu, Axel mi pomohl s německou korekturou. Na drážďanském Novém Městě byla Galerie Comenius, kde Grit realizovala svůj tělově-mediální projekt Entwicklung a kde jsem se také setkal se shora zmíněnými českými umělci, Daliborem Chatrným a Pavlem Rudolfem a sám jsem tam jednu svou drobnost vystavil.