S Emilem Viklickým v Jičíně

S Emilem Viklickým v Jičíně

Ve vlně veder se počasí trochu slitovalo a po bouřce předchozího večera bylo docela příjemně i v Porotním sále na koncertu Emila Viklického^* v cyklu pořádaném Mirkem Matějkou, který byl zároveň s violoncellistou jeho kvarteta Ensemble Martinů Bledarem Zajmim jedním ze tří skvělých hudebníků tohoto odpoledne.

Já jsem byl potěšen možností znovu zažít blízkost legendárního pianisty (kdysi jsme se minuli v časném ránu v úzké uličce do televizního studia, on přišel propagovat ono úžasné album se Zuzanou Lapčíkovou, já – s nezbytnou loutkou Honzy jičínský pohádkový festival a šel jsem proti němu ve chvíli kdy odcházel a já jsem byl očekáván pod reflektory, po letech jsem to Viklickému coby anekdotu o tom, že jsme se potkali a vlastně se neznáme, vyprávěl na festivalu Jaroslava Svěceného ve Smiřicích), jeho úžasnou energii v takřka osmdesáti letech a moravskou sdílnost v komunikaci. Ve skupince přítomných v šatně Porotního sálu byla řeč o jeho původu, kdy si jeden jeho předek vzal polskou dívku, psal se, podobně jako skladatel Wranitzky, jak poznamenal Mirek Matějka s „tz“, jeho dědeček byl kovářem a ze svahu, kde bydlel, viděl horizont Vídně.

Chtěl jsem se, také v trochu podobném kontextu fenoménu vztahu mechanismu ruky a myšlení při psaní na psacím stroji či počítači, který se promítne ve výsledném textu, jiném než při psaní tužkou na papír, což mě zajímalo v jednom mém eseji, Viklického zeptat, jak jako jazzman tento vztah ruky a mozku, jeho fenomenologii, vnímá on. Možná jsem měl být v otázce přesnější a ptát se na „prvotní nápad“ při improvizaci, ale rozhodně jsem nechtěl se ptát na to obvyklé, co si ostatně můžeme přečíst v některých rozhovorech, totiž na vztah mezi kompozicí a improvizací, na což jazzový pianista odpovídal, že improvizace je vlastně určitý způsob kompozice.

Řekl jsem mu, že jsem amatérský houslista, který rád improvizuje (už jsem se nesvěřil s nenaplněnou touhou hrát v nějakém jazzovém seskupení, kde bych hraní mohl zažívat jako dialog mezi hudebníky) a mám to tak, že se mně bezprostředně propojuje znění melodie v mysli s hmaty prstů na nástroji, a teprve v pozadí je vědomí systému, hodnota výšky označovaná v notách, případně tónina a harmonie, což vnímám více, když hraju na klávesy. Řekl mně, že to je dobře, že ve škole často studentům předkládají prefabrikované segmenty, které mají mechanicky převzít, ale na samotnou otázku mně vlastně neodpověděl (byl jsem samozřejmě rád, že se mně věnuje, když mu nenabízím něco pro něj zajímavého, třeba nějakou prezentaci v časopise, navíc ve chvílích, kdy měl i řadu jiných věcí na starosti, ale byly to pro mě jediné možné chvíle, protože s mými bolavými zády jsem už nechtěl či nebyl sto jít po koncertu „na kafe k Mirkovi“, kde by bylo možná lepší soustředění).

Vlastně to v tu chvíli řekl přesně, totiž že vlastně neví. Já na to, ano, to znám i od výtvarných umělců, mám tu zkušenost, že říkají, že vlastně nevědí, jak to dělají, jak ten vlastní okamžik tvorby probíhá. Přikyvoval, jeho tatínek byl výtvarník, nakonec pak rozvinul ten širší komplex tvorby s myšlenkou od Stana Getze (myslím, že ji znám i odjinud), že člověk musí všechno to předchozí, všechno to odborné školení, vědomosti, „abecedu“, kterou musel zvládnout, předchozí zkušenosti s hraním atd. zapomenout, a pak něco naskočí, nebo taky nenaskočí. Také při tom hraní má na mysli formu, ano to jsou ty další vrstvy, uvědomil jsem si na samotném koncertu právě onu výjimečnou mnohovrstevnatost Viklického tvorby/hraní, přítomnost moravské melodiky, kterou jsem vždycky tak miloval právě v nádherně prostého hlase „bez tremola“ Zuzany Lapčíkové, Janáčka, s jehož motivy Viklický pracoval (zajímavé, taky se bavil o jedné lidové písni s Jaroslavem Krčkem, a ukázalo se, že to není lidová píseň, že Krček je autor melodie), jazzových standardů, ale i postupů z klavírní hry v klasické hudbě. Tím je myslím Emil Viklický mimořádný, právě onou vazbou ke své vlastní identitě, kterou zahrnuje do tvorby, takže to nejsou ani náhodou jen „převzaté“ vzorce americké hudby, v některých recenzích jsem četl právě o celé té široké řadě zdrojů, které nezahrnují jen jazz a lidovou hudbu, ale celou řadu dalších vrstev, které se slévají v syntetický tvar překračující rámec samotného jazzu. Tím dvojím upnutím, na jedné straně k moravskému původu, na straně druhé k neustálému objevování dalších možností pronikáním do hluboké tradice hudebního světa v jeho komplexnosti.

A nakonec mně Emil Viklický přece jen odpověděl na to, na co jsem se ho původně ptal. Všiml jsem si přitom jeho snahy o pregnantnost vyjadřování (někdejší studium matematiky, myslím, že ne, že je to povaha), když mě opravoval, že se se v jazzu nejedná o „interpreta“, když jsem tento výraz použil, po chvíli pak našel formulaci k tomu slovu ve výrazu „instantní skladatel“, a takových momentů bylo několik. A v odpovědi ohledně té probíhající přítomnosti, chvíli samotného hraní, k níž jsem chtěl, aby se vyjádřil, jsme dospěli vzápětí –  to už jsem svou otázku položil jinak, kontextuálně asi srozumitelněji, totiž do jaké míry hraje tu či onu skladbu stejně a do jaké míry ji mění – mně řekl, že vtahuje všechny možné okolnosti onoho okamžiku, také publikum a jeho reakce, kvalitu nástroje… V tu vteřinu jsem byl nadšen, poznamenal jsem, že jsem si všiml, jak si užívá hluboké polohy klavíru v Porotním sále, což mně potvrdil (vzpomněl jsem si teď na podobný zážitek s Ivanem Ženatým, s nímž a s Martou Klapkovou, jeho učitelkou hry na housle, která u toho byla, jsem si notoval ohledně intenzity nejhlubší struny G na jeho tenkrát novém nástroji), a – to už jsme šli poté, co měl Viklický vše sbaleno a zkontrolováno, že v sále nic nezapomněl, ze zámeckých schodů – nakonec mně dal přesně příklad toho, na co jsem se ptal, totiž na vztah mozku (představy toho, co mám hrát) a ruky, když se zmínil o trumpetistovi Wyntonu Marsalisovi, který Viklickému povídal o tom, jak chtěl nějakou pasáž zahrát v nahrávce čtyřikrát a technicky to nezvládl, zahrál to jen dvakrát, což se Viklickému naopak líbilo. Ano, to je skvělá odpověď. Při té interakci záleží na energii, schopnostech (po všem tom předchozím hraní, kde si to muzikant už vyzkoušel, ale teď to zapomněl, ten okamžik nastává vždy znovu, stejně jako u malíře, který stojí před prázdným plátnem) a okamžitých možnostech v aktivitách těla i mysli. Rozloučili jsme se u auta na Valdštejnově náměstí. Pane Viklický, pozdravujte v Holomóci.

* Legenda světového jazzu Emil Viklický, „Jičínská nokturna“ – Setkávání a odcházení, Porotní sál jičínského zámku, sobota 1. srpna 2026, 14:00