Ruské hudební klenoty / Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Sophia Jaffé

Ruské hudební klenoty / Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Sophia Jaffé
Obecní dům, Smetanova síň / 6. ledna 2013
České doteky hudby / 14. ročník / 16. 12. 2012 – 6. 1. 2013

Závěrečným koncertem letošního festivalu České doteky hudby bylo vystoupení Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Louženského a německé houslistky Sophie Jaffé v tematickém programu Ruské hudební klenoty, jaký bychom našli na programu festivalu i v minulých ročnících, dokonce právě s týmž orchestrem jako letos.

Program koncertu rámovaly dva efektní kusy moderní ruské hudby Igora Stravinského. Jakožto úvodní Ohňostroj, fantazie pro orchestr, a jako závěrečný Cirkusová polka pro orchestr. Jejich uvedení jakoby zároveň parafrázovalo časový oblouk Stravinského života: Ohňostroj pochází z raného období skladatelovy tvorby (1908) a představuje jedno z jeho prvních významných děl, Cirkusová polka je naopak jednou z jeho posledních orchestrálních skladeb (orchestrace 1942). Ale nejen to, obsahově je dramaturgickým rozhodnutím úvodní skladby naznačena i souvislost s „baletním rozměrem“ programu, přestože Čajkovského hudba k Labutímu jezeru v druhé části koncertu byla pochopitelně uváděna jako suita, nikoli jako balet: Ohňostroj je skladbou, která v sobě nejen něco „baletního“ či „filmového“ má, ale skutečně v době svého vzniku zaujala Sergeje Ďagileva, který v Paříži organizoval vystoupení legendárního Ruského baletu, a na základě jejího poslechu nabídl Stravinskému spolupráci, zatímco ten již na prvním ze svých baletů, Ptáku Ohnivákovi, práci započal.

Původní titul Cirkusové polky prozrazuje skladatelův smysl pro humor: Circus Polka: For a Young Elephant. V katalogu festivalu se uvádí anekdota, spojená s velkou popularitou díla ve Spojených státech, kdy mladý slon poslal po poslechu díla autorovi blahopřejný telegram. Cirkusová kultura je samozřejmě jedním z významných rozměrů ruské kultury a smysl pro moderní lidovou kulturu (moderní tančírny, jazz, film – a také cirkus) patřil nejen v ruské avantgardě, ale i v těch evropských, včetně naší, k jejich základním rysům. Nicméně není to jen anekdota, s choreografem George Balanchinem, ruským emigrantem, s nímž se skladatel znal od dvacátých let z doby, kdy byl Balanchine angažován ve zmíněném Ruském baletu, spolupracoval poté, co oba emigovali do Spojených států. Koncem roku 1941 kontaktoval management Ringling Brothers Cirkus Balanchina s žádostí, aby vytvořil choreografii pro jeho slavnou skupinu slonů. Stravinskij, kterého Balanchine oslovil, nadšeně souhlasil a během několika dnů zkomponoval skladbu v klavírní podobě s podmínkou, že bude určena pro mladé slony a s požadavkem vcelku vysokého honoráře. Obojí bylo splněno. O dva roky později zpracoval Stravinskij orchestrální podobu díla.

Jak už zmíněno, v druhé části závěrečného koncertu České doteky hudby ve Smetanově síni Obecního domu zazněla suita z baletu Labutí jezero ruského klasika Petra Iljiče Čajkovského, díla s obrovskou tradicí v českém kulturním prostředí (v Národním divadle uvedeno poprvé v roce 1907) a se zajímavou participací české hudební kultury: Zatímco první premiéra baletu v Moskvě 1877 nebyla příliš úspěšná, zkrácené uvedení druhého dějství v Čechách v roce 1888 bylo jediným provedením díla, které ruský skladatel viděl. V kontextu dramaturgie celého koncertu vidím ještě jednu obsahovou souvislost, kterou by bylo možné snadno přehlédnout: Přestože se jedná o dílo klasického střihu, k moderně jej přibližuje skutečnost, že má evropský/světový rozměr nejen svou popularitou, ale i vlastní genezí -  motivy německých pohádek ve zpracování ruského skladatele a českého choreografa (Václava Reisingera) na vítězném tažení přes St. Peterburg s účastí francouzsko-ruského tanečníka a choreografa Maria Petipy a italského klavíristy a dirigenta Riccarda Driga a přes polskou Varšavu, která byla branou pro cestu baletu do Evropy…

Tradiční dílo provedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu s pečlivostí a poctivostí tělesa, jehož takřka devadesátiletá historie se píše se vznikem první veřejnoprávní vysílací instituce, která představuje výraznou samostatnou kapitolu české kulturní historie. Tuto kvalitu dotvrzují i veskrze pozitivní kritiky působení orchestru v posledních letech. Posluchač si mohl, i když je možná poslouchal nedávno (17. 12. 2012 v odpoledním programu) v rozhlasovém vysílání v Hudební galerii se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (pod taktovkou Ivana Paříka) znovu připomenout proslulé melodie jako je Tanec labutí (v originálním baletu v druhém dějství, XIII.) či Španělský tanec (třetí dějství, XXI.). Zásluhu o kvalitní standardní provedení všech děl lze připsat rovněž Petru Louženskému, mladému a všestranně talentovanému umělci, úspěšnému flétnistovi, sbormistrovi, dirigentovi, ale též absolventovi doktorandského studia hebrejštiny a arabštiny na FFUK, který řídil symfonické těleso s  pregnantností a grácií.

Nejobtížnějším úkolem orchestru, ale zároveň vrcholem večera bylo provedení houslového Koncertu a moll pro housle a orchestr No. 1, Op. 77 Dmitrije Šostakoviče. Sólistkou byla Sophie Jaffé, houslová virtuózka původem z Berlína, kde se narodila v hudební rodině, absolvovala zdejší Hudební akademii Hannse Eislera a kde je dnes na této škole profesorkou houslové hry. Houslistka, která na své strmé hudební kariéře posbírala celou řadu hudebních ocenění a má za sebou četnou řadu úspěšných recitálů a koncertů na významných hudebnímch festivalech, není ani u nás neznámá. Je to nejen proto, že v Čechách nevystupuje poprvé, ale i vzhledem k užší spolupráci s českou kulturou, v jejímž prostředí se zřejmě cítí dobře, protože v Praze i jinde v Čechách má, jak mi sama prozradila, mnoho přátel, a realizovala zde již nejen řadu vystoupení – nejen např. v Pražském Rudolfinu v sezóně 2008/2008, ale třeba letos mimo jiné letos ve Velkém Meziříčí na XVII. mezinárodním hudebním festivalu 13 měst (pro dokreslení, koncert měl název Zázraky hudebních množin a na programu byl Heinz Ignaz Biber: Passacaglia, Johann Sebastian Bach: Partita d moll pro sólové housle BWV 1004, Eugène Ysaÿe: Sonáta č. 3 op. 27, „Balada“ pro sólové housle). Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu hrála už, ovšem pod taktovkou Leoše Svárovského, v Pasově, kritika chválila dokonalost provedení Bruchova houslového koncertu a Svárovského provedení Verdiho předehry k Sicilským nešporám. Hrála také např. s Düsseldorfskými symfoniky se Zdeňkem Mácalem, mimořádnou událostí pak bylo především uvedení houslového koncertu českého skladatele Slavomíra Hořínky Českou filharmonii a rovněž Leošem Svárovským v Brně. V koncertním programu pro příští rok má v kalendáři zapsánu účast na 22. ročníku Festivalu Janáček a Luhačovice (koncert se bude konat 17. 7. 2013), se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu připravuje na duben provedení Dvořákova houslového koncertu (s dirigentem Danielem Raiskinem). V svém repertoáru uvádí mezi skladbami českých skladatelů vedle Dvořáka a zmíněného Hořínky rovněž Josefa Suka a Leoše Janáčka.

Domnívám se, že není od věci u Sophie Jaffé upozornit na výrazný podíl interpretace děl klasické a poválečné moderny v jejím repertoáru – samozřejmě vedle širokého repertoáru „klasiky“ houslové literatury – a na odvahu pouštět se do zajímavých projektů se skladbami méně známých autorů, což lze doložit nejen na základě uvedených skladeb, ale třeba i Houslovým koncertem Albana Berga, který německá virtuózka hrála v minulém roce (1. června) ve Frankfurtu nad Mohanem, či nahrávkou třívětého Houslového koncertu Es dur (op. 20, 1909) polozapomenutého a u nás zcela neznámého rakousko-amerického autora písní Ericha Jaque Wolffa (1874-1913) s Neue Philharmonie Westfalen (řídil Heiko Mathias Förster) rovněž v minulém roce.

Z tohoto profilu je zřejmé, že Sophia Jaffé má blízko i k oslnivé a dramatické hudbě Dmitrije Šostakoviče. Hudbu, která je pro ni výsostným rituálem podobně jako pro jeji německou o generaci starší předchůdkyni Anne-Sophie Mutter, v Čechách rovněž dobře známou světově proslulou houslistku, zároveň hluboce prožívá a my můžeme spolu s ní vnímat všechny nuance pozoruhodného díla s pozoruhodným osudem – jeho premiéře v roce 1955, po sedmi letech od jeho vytvoření po válce, v letech 1947-48, kdy byl skladatel vyhozen z konzervatoře, s Leningradskou filharmonií a Davidem Oistrachem, jemuž byl koncert věnován a který jej vzápětí nahrál den po novoročním koncertu v Carnegie Hall, následovalo více než padesát nahrávek, přesto to byla problematická cesta díla, které se stalo, jako jeden z mála poválečných houslových koncertů na jedné straně klasikou, na druhé straně skladbou, které se někteří interpreti záměrně vyhýbají.

V podání Sophie Jaffé vyniklo nejen očekávané vcítění, stvrzující autenticitu zmíněného osudu, ale obzvláště bohatost fantazie zvuku, projevující se u německé houslistky především v neuvěřitelné šíři barevnosti tónů zvláště ve vysokých polohách – od sférických pianissim odpoutaných nad orchestrem přes melodické souznění s ním či jásavé pasáže až po zádumčivé melodie, ty pravda spíše v nízkých polohách, do nichž tok hudby přechází. Koncert ale vyžaduje rovněž až drsné podání v grotesce, démonické frašce druhé věty, které jakoby předurčovalo interpretaci díla spíše mužům – opak je kupodivu pravdou, v posledním desetiletí je nápadná celá řada právě ženských interpretek. I tady Berlíňanka velmi dobře obstála, stejně tak jako ve velmi zvláštní kadenci, která je od dob Oistrachových považována za jednu z nejzajímavějších, ne-li nejzajímavější v oblasti moderní hudby vůbec. Od snivé nálady (první věta je označena jako Nocturne a je i ozvukem Elgarova violoncellového koncertu) přes divokou virtuozitu scherza, sebeidentifikační motiv D-S-C-H (v notaci D-Es-C-H za iniciály svého jména D. Š.)a beethovenovský „osudový motiv“, až po rytmické běhy a synkopy, pizzicata, a v orchestru například zapojení zvláštních nástrojových seskupení, tuším třeba kontrafagotů, naznačujících zvláštní vazbu k už zmíněnému lidovému umění a kultuře tak Šostakovičův houslový koncert přinesl mimořádný zážitek. V závěru jej pak ve stejném duchu ještě jednou – coby echo nejen tohoto koncertu, ale celého dramaturgicky promyšleně připraveného festivalu připomnělo zmíněné dílo Prokofjevovo.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, leden 2013