Ruské hudební klenoty / ČDH 2018/19

Ruské hudební klenoty
Efi Christodoulou
České doteky hudby 2018/2019

Obecní dům – Smetanova síň, 28. prosince 2018, 19:00 hod.

Jihočeská filharmonie
Gudni A. Emilssson – dirigent
Efi Christodoulou – housle
Bertrand Giraud – klavír
Marek Zvolánek – trubka

Koncerty s názvem „Ruské hudební klenoty“ jsou pevnou součástí dramaturgie MHF České doteky hudby. Tentokrát je takto uveden i na skládačce, zatímco ve festivalové brožuře je označen jménem sólistky, řecké houslistky, absolventky londýnské Guildhall School – „Česká premiéra Efi Christodoulou“, a vlastně je tak trochu i upozorněno na skutečnost, že na tomto večeru je, jakkoli účast zahraničních umělců je na festivalových koncertech častou událostí, kumulace hudebních osobností z jiných zemí nebývalá. Vedle interpretky Glazunovova Houslového koncertu vystoupil dále francouzský klavírista Bertrand Giraud, který se objevil na programu festivalu rovněž poprvé, a dirigent islandského původu, žijící v Německu (tak je také uveden v programu) Gudni A. Emilsson, který je naopak častým festivalovým hostem (ve Smetanově síni dirigoval Severočeskou filharmonii Teplice 28. 12. 2014, s tímtéž tělesem vystoupil i 27. 12. 2016, s Filharmonií Hradec Králové pak 3. 1. 2016).

Jména ruských skladatelů, jejichž díla byla uvedena tentokrát před koncem roku ve Smetanově síni Obecního domu, prozrazují romanticko-modernistický profil večera, jakkoli Prokofjevova První symfonie D dur, op. 25 je v názvu označena jako „Klasická“ a je tedy, jak to charakterizuje dr. Jarmila Tauerová v anotaci, „jedním ze vzorů neoklasicismu, jehož ideálem bylo oživování starých forem novými prostředky“. Těžiště Prokofjevova a Šostakovičova díla je ve dvacátém století, zatímco Glazunov a Čajkovskij patří k ruské národní hudbě s východiskem romantickým a životem a dílem ve století devatenáctém – i když dílo prvního z nich, o šestnáct let mladšího než jeho slavnější kolega, který jej do velké míry zastínil, zasahovalo do prvních let minulého století a on sám ještě v Paříži žil až do roku 1936.

Podobně jako Prokofjevovo dílo, uvedené jako první skladba večera, je i následující Šostakovičův čtyřvětý Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr op. 35, v němž se vedle francouzského klavíristy Bertrauda Girauda v sólovém partu na trubku zaskvěl Marek Zvolánek, rovněž první svého žánru ve skladatelově díle, přestože byl on sám v té době již proslulou osobností ruské hudební kultury.  Také v tomto případě se jedná o určitý druh „reflexe“ (neoklasicismus je novým uchopením klasicismu, v tomto případě je netradiční dialog dvou nástrojů zdrojem humoru a parodie). Právě toto dílo nicméně překvapivě rozvlnila romantický profil dramaturgie večera, reprezentovanou ostatními díly na programu, svou svěžestí a modernistickým uchopením ruské tradice, a právě ono tak dalo večeru další rozměr.

Ve všestranném díle Alexandra Glazunova, zahrnujícím řadu symfonických skladeb (vedle magického počtu devíti symfonií, poslední nedokončené, ale i charakteristických koncertních valčíků), scénických děl, především baletů, též komorních či klavírních skladeb, má pozoruhodné místo Houslový koncert a moll op. 82, který lze řadit k velkým romantickým koncertům, Mendelssohnovu, Brahmsovu, Čajkovského či Sibelia. Skladba žáka Nikolaje Rimského-Korsakova, skladatele s fenomenální pamětí, je věnována maďarskému houslistovi, dirigentovi a skladateli Leopoldu Auerovi, jenž koncert provedl v Petrohradě, kde jej pořádala Ruská hudební matice (máme tento zaužívaný pojem, přesnější by byla společnost, v orig. Ру́сское музыка́льное о́бщество), významná organizace v historii ruské hudební kultury. Dílo je pozoruhodné svým brilantním stylem, který není v rozporu se slovanskou melodičností, spojením třech vět koncertu v jeden dvacetiminutový celek a kadencí s obtížnými dvojčatovými pasážemi po první větě, jejímž autorem (což není příliš obvyklé) je sám skladatel.

Čajkovského symfonická báseň  Francesca di Rimini – působivý příběh, který je známý i z českého kulturního prostředí (je tématem poémy Jaroslava Vrchlického, básníka generace lumírovců, ale i zapomenuté divadelní hry Jana Nerudy) je velké téma, zpracované od dob Dante Alighieriho (k jeho zpracování v 5. zpěvu Pekla, první části Božské komedie, v němž Francesca představuje jednu z žen v zajetí lásky vedle Semiramis, Kleopatry či Heleny, odkazuje podtitul) v desítkách divadelních her či oper, ale i v celé historii výtvarného umění, nachází u Čajkovského prostředky odpovídající emotivnímu ději, nešťastné lásce Francesky a Paola, bratra jejího manžela Giovanniho, který milence zabije. Ponurá první část (pekelná muka Francesky) se rozsvětluje do andante cantabile něžné a harmonické lásky, načež vyústí do dramatického disonantního závěru.

Pokud lze ze sólistů vyzdvihnout precizní hru Bertranda Girauda i vznosný zvuk trubky Marka Zvolánka, které dokázaly vyzdvihnout nádhernou ruskou muziku v odpovědích jen zdánlivě nesouměrných oblastí, pak bych stejně tak akcentoval hru orchestru, energicky vedenou Gudni Emilssonem: Přestože už v české krajině dávno neplatí někdejší skutečnost, že orchestry „na oblasti“ byly „druhá liga“, bylo skvělým překvapením sledovat orchestr, který byl precizní i v exponovaných místech, hrál dynamicky, s porozuměním materiálu, a přitom s onou mírou emotivnosti, která patří k tomu, čemu se kdysi říkalo „slovanská duše“ a co přinejmenším podprahově od ruské hudby očekáváme dodnes.

Jan K. Čeliš / prosinec 2018
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH