Rukopis Královédvorský a Zelenohorský

Rukopis Královédvorský a Zelenohorský
někdejší seminárky studentů LG

Mnozí obrozenci s lítostí nesli, že se u nás nechovala hrdinská národní literatura jako kupříkladu v Německu nebo v Rusku. Byli však přesvědčeni, že taková literatur existovala. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se v letech 1817 a 1818 objevily dva proslulé padělky, Rukopis Královédvorský a Rukopis Zelenohorský (nazvané podle místa svých nálezů).

Původ Rukopisu Královédvorského byl kladen do 13. stol. Obsahuje dvě skladby lyrickoepické, šest skladeb lyrických a šest epických. Epické skladby většinou vyprávějí o vítězství nad nepřáteli vlasti. Lyrická díla mají charakter milostný. Rukopis Zelenohorský byl časově situován do 10. století. Obsahuje zlomek epické básně o staročeském sněmu a skladbu Libušin soud.

Objev rukopisů přijali čeští vlastenci s velkým nadšením. Podstatná část vědců uznala Rukopis Královédvorský za pravý, Rukopis Zelenohorský vzbudil určitou pochybnost, zejména u Dobrovského. Palackému a Šafaříkovi se však později podařilo přesvědčit českou veřejnost o jejich pravosti. V osmdesátých letech 19. stol. někteří čeští univerzitní profesoři (zejména T. G. Masaryk, J. Gebauer) přinesli vědecké důkazy o tom, že rukopisy jsou podvrh. Jejich argumenty většina české společnosti nepřijala. Vedle negativních dopadů na život společnosti nemůžeme opomenout jejich vliv na posílení národního vědomí a tvorbu mnohých umělců, kteří se jimi nechali inspirovat (např. Máchu, Alše, Myslbeka, Smetanu). Za padělatele obou rukopisů jsou pokládáni Václav Hanka (1791 – 1861) a Josef Linda (1789 – 1934).

Rukopis Královédvorský (RK)

Rukopis Královédvorský byl objeven 16. září 1817 Václavem Hankou ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové. Dnes je uložen v oddělení rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze. V době národního obrození se RK společně s Rukopisem Zelenohorským stal pro některé významnou vzpruhou, pro jiné národním symbolem.

RK se skládá ze sedmi pergamenových dvojlistů popsaných po obou stranách, dva listy jsou neúplné, ze tří čtvrtin odříznuté, takže rukopis tvoří 24 celých stran a 4 tzv. proužky. Listy jsou přibližně stejně velké, vysoké asi 12 a široké 7-8 cm. Proužky mají šířku 2 cm. Počet řádek kolísá od 31 do 33 řádek na stranu. Pergamen rukopisu je barvy žlutavě šedé, místy zašpiněný. Běžné písmo je minuskulní, psané železitoduběnkovým inkoustem dnes již světle žlutohnědé barvy, což znamená, že stárnutí inkoustu je ve velmi pokročilém stádiu. Rukopis je vyzdoben rumělkovými lubrikacemi kapitol, sedmi iniciálkami a 50 majuskulemi v textu.

Rukopis Zelenohorský (RZ)

Rukopis zelenohorský byl objeven roku 1817 na zámku Zelená Hora u Nepomuku tamějším zámeckým úředníkem Josefem Kovářem, který jej v listopadu 1818 anonymně zaslal nejvyššímu purkrabí království Českého hraběti Kolowratovi pro nově zřízené Museum království Českého. Protože nebyla provenience rukopisu dlouhou dobu známa, byl podle svého obsahu nazván Libušin soud. Teprve roku 1859 objevil Wáclav Wladivoj Tomek místo jeho nálezu a rukopis se začal označovat jako Rukopis zelenohorský. Je uložen v oddělení rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze pod sign. 1 Ab1.

Rukopis tvoří dva pergamenové dvojlisty, tedy osm stran textu. Pergamen je hrubě opracován a je značně poškozen. Dvojlist má rozměry 22,4 x 18 cm. Běžný text je psán železitoměďnatým inkoustem dnes zelené barvy. Text je ozdoben čtyřmi rumělkovými červenými iniciálami a řadou červených rumělkových majuskulí. Dále se v textu vyskytují hojně červené miniové značky dodnes neznámého účelu. Rukopis má též pro snadnější čtení rumělkou provedené červené rubrikování dříků počátečních písmen jednotlivých slov, neboť je psán in continuo, bez mezer.

Obsahem RZ je fragment básně Sněmy a báseň Libušin soud, s námětem sporu bratří Chrudoše a Štáhlava o dědictví a jejich rozsouzení kněžnou Libuší.

Historie rukopisného sporu

Zatímco o pravosti Rukopisu Královédvorského dlouho nikdo nepochyboval, námitky proti RZ byly vzneseny hned po jeho nálezu. Dobrovskému bylo podezřelé, že se v textu RZ vyskytuje jméno Čech a krom toho mu nejprve nebyl předložen originál, ale neumělá napodobenina, kterou nazval mazanicí a pravděpodobně ji za originál považoval. Ohledy na osobnost Dobrovského byly příčinou, že RZ nebyl vydán doma, ale nejprve v Polsku, pak v Rusku. Nicméně na obrazu RZ vstoupil do polemiky s Dobrovským Alois Svoboda. Po Dobrovského smrti pak v roce 1840 vydali Palacký se Šafaříkem vědecký spis Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, v němž odpověděli na námitky Dobrovského a prezentovali chemický a mikroskopický rozbor Augusta Cordy, jenž svědčil pro velké stáří RZ.

Kuhův proces

První velký útok na RK se udál v roce 1858, kdy byl v časopise Tagesbote aus Böhmen publikován anonymní článek Literärische Lügen und paleographische Wahrheiten, v němž byl RK prohlášen za falzum a jeho nálezce Václav Hanka za autora. Ten na radu Palackého žaloval redaktora Kuha pro urážku na cti. Soudní proces přešetřil nálezové okolnosti nejen RK, ale i RZ a uznal redaktora Kuha vinným. Tento útok na Rukopisy byl inscenován rakouskou policií

Další významnější útoky proti pravosti Rukopisů povstaly a po smrti Palackého. Zprvu byl napadán jen RZ, později i RK. V roce 1879 vydal A. Vašek spis Filologický důkaz, že Rukopis Kralovodvorský a Zelenohorský, též zlomek Evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky. Na obranu pravosti Rukopisů vystoupil proti Vaškovi a Šemberovi brněnský archivář Vincenc Brandl a znalec folkloru F. Bartoš. Z pražského prostředí vzešly obranné statě od Josefa Jirečka, Ignáce Maška a Jana Gebauera.

Velké rukopisné boje 1886

Největší kampaň proti Rukopisům vypukla v roce 1886, kdy se do sporu zapojil Prof. Masaryk a poskytl odpůrcům časopis Athenaeum, jehož byl redaktorem. Sám také vystoupil proti Rukopisům s argumenty z mnoha vědních oborů. Od estetiky, přes paleografii, textologii, botaniku až po sociologii. Nicméně dnešní ctitelé Masarykova díla připomínají spíše Masarykovu odvahu, nežli vědeckost Dokazování padělanosti Rukopisů spočívalo především na Janu Gebauerovi, jenž změnil svůj původní názor na autentičnost textu. Nyní vytýkal Rukopisům některá slova a slovní tvary jako nemožné. Hlavně však zdůrazňoval, že některé odchylky se shodují s chybami Hankovy gramatiky a právě tyto shody (koincidence) považoval za důkaz padělanosti Rukopisů.

Sám prohlásil, že všechny jazykové odchylky by se daly vysvětlit, nebýt těch „nešťastných“ koincidencí s Hankovou gramatikou. Jan Gebauer požadoval též provedení chemických zkoušek. Při tom prohlásil, že podřídí svoje pochybnosti filologické, pokud chemie dokáže nepochybně starobylost Rukopisů a že pro výklad jazykových odchylek bude hledat vysvětlení jiná.

Chemickým zkoumáním byli pověřeni dva univerzitní profesoři Antonín Bělohoubek a Vojtěch Šafařík (syn P. J. Šafaříka). Oba nezávisle dospěli ke zjištění velkého stáří RK. Ještě před zveřejněním jejich zpráv zpochybnil je Gebauer sdělením, že chemické zkoušky principu nemohou prokázat pravost a že objevem novodobého barviva v iniciále N prokázaly naopak padělanost RK. Gebauer tak usoudil dle předběžného sdělení Bělohoubkova, že v iniciále N byla jištěna berlínská modř. Neuvážil však další okolnosti tohoto nálezu, z nichž plyne, že berlínská modř byla zanesena do iniciály až při pozdější restauraci. Proti pravosti Rukopisů vystoupil též historik Jaroslav Goll spisem Historický rozbor básní rukopisů Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Goll se později distancoval od radikalismu tzv. politických realistů v čele s Masarykem a Herbenem a stal se reprezentantem umíněnějšího křídla tzv. vědeckých realistů. Hájil právo vědecké kritiky na obrazu Rukopisů. Předpověděl, že vědecký spor dlouho potrvá a nepodepsal tzv. silvestrovský manifest, kterým měl být spor definitivně uzavřen pro jakékoli další přezkoumání.

Obranu v té době představovali zástupci starší generace. W. W. Tomek, Jirečkové, Martin Hattala a nejproduktivnější historik Josef Kalousek, jenž pohotově čelil jazykovědným námitkám Gebauerovým a rozpoznal mnohé nedomyšlenosti argumentace Masarykovy. Obránci ale trpěli nesvorností. Publikovali především ve Vlčkově Osvětě a v Časopisu Českého Muzea. Krom diskuse v odborných časopisech věnovala rukopisnému sporu pozornost žurnalistika, která však trpěla nadměrnou nervozitou a přehlušila odborný dialog.

Závěr velkých bojů. Po zahájení Masarykových jednání o vstup do mladočeské strany, utichly náhle spory o Rukopisy. Zúčastnění odborníci žili v přesvědčení, že každý obhájil svou věc. Rozhodující akt v neprospěch Rukopisů byl administrativní povahy. Na podnět A. Krause rozhodlo Gautschovo ministerstvo vyučování o jejich přeřazení z literatury středověké do lit. národního obrození. Posledním hřebem do rakve Rukopisů byl „objev“ tzv. kryptogramu Hanka fecit (Hana udělal), který oznámil Ladislav Dolenský v Listech filologických roku 1899. Klam Dolenského vyšel najevo až roku 1911, když se Slovinec Žunkovič chtěl o této skutečnosti přesvědčit na vlastní oči. V témže roce archeolog Píč předložil RK k posouzení předním paleografům v západní Evropě a následně publikoval článek. Rukopis Královédvorský před mezinárodním fórem paleografů skvěle obstál. Vysloužil si jen přehlížení a úsměšky. Skončil sebevraždou. Následovalo prohlášení 52 realistických učenců (tzv. silvestrovský manifest) o tom, že rukopisný spor je vyřešen a uzavřen.

Po válce se snahy o rehabilitaci Rukopis setkaly s nepochopením u nových představitelů vědy a kultury. V padesátých letech byla pod nátlakem zrušena Česká společnost rukopisná.

K oživení rukopisné otázky došlo v roce 1967, kdy byl Kriminalistický ústav pověřen zkoumání doby vzniku RK a dalších rukopisů Významnou roli zde plnil spisovatel Ivanov. Nepřinesl téměř nic nového. Jedná se spíše o kompilaci dosavadních názorů obhájců a odpůrců, jimž se dává vždy za pravdu.

Po listopadové revoluci počínají vycházet v nakladatelství Neklan samizdatové práce jazykovědce Enderse. Obrana současně žádá Kriminalistický ústav o zpřístupnění Protokolů o hmotném průzkumu, aby mohla zaujmout stanovisko ke sdělením, která byla masově rozšířena prostřednictvím literatury faktu. Protokoly konečně vycházejí ve zkrácené podobě ve Sborníku Národního muzea v roce 1994. Teprve tím jsou dány předpoklady pro jejich kritické hodnocení. A již v roce 1996 vychází s podporou ministerstva kultury polemický spis Fakta o Protokolech RKZ od autorské dvojice Urban – Nesměrák,v níž je ukázána neprůkaznost Protokolů. Ve Sborníku Národního muzea vychází studie pro. Daneše z Takomské univerzity, jenž klade vznik Rukopisů k roku 1500. Odezva představitelů oficiální vědy se dosud nedostavila.

Objev Ivanovova týmu

Zkoumání RZ, které bylo prováděno v letech 1967-1971 tzv. Ivanovovým týmem v laboratořích Kriminalistického ústavu dospělo k následujícímu závěru:

- A. Původně byl na pergamenu dnešního RZ napsán text žaltáře písmem z konce 13. století; k žaltáři patřily iniciály i miniové majuskule.
- B. Po rušení žaltáře bylo pergamenu použito na vazbu.
- C. Po vynětí z vazby a očištění bylo z pergamenu odstraněno písmo psané inkoustem. Stalo se tak asi slabou kyselinou (octovou?), které však pojidlo miniových písmen – vytvrzené vápnem – odolávalo, a proto bylo třeba buď miniových písmen použít, nebo je dodatečně vyškrábat. Po smytí byl pergamen upraven oříznutím po jedné straně do dnešního tvaru.
- D. Text RZ byl napsán písmem napodobujícím písmo daleko starší, nebo bylo písmo odstraněné, přes nepatrné zbytky původního inkoustového textu žaltáře, přibližně do stejných řádek a s použitím neodstraněných iniciál a majuskulí buď v retušovaném původním tvaru, nebo ve tvaru změněném na nové písmeno. Retuš se provedla rumělkou.
- E. Rukopis Zelenohorský, napsaný na předloženém nám pergamenu, není tedy památkou středověkou.

Cordův průzkum RZ

Proslulý badatel a mikroskopik August Corda, jehož služeb využívali vědci, jako např. Alexander Humboldt, byl též požádán Palackým, aby pro připravovanou publikaci prozkoumal Rukopis Zelenohorský.

Cordův dopis Palackému ze 7. března 1840

Vaše Blahorodí!

Co se týče analýzy inkoustu našeho zkoumaného rukopisu, nyní jsme prozkoumali porovnáním dva rukopisy inkoustem podobné, které mají rovněž tu vlastnost, že po otření vlastní povrchové matně černohnědé části inkoustu zanechávají zelené písmo jakožto část inkoustu chemicky sloučenou s vlákny pergamenu.

Jeden z těchto rukopisů je Missale vetustissimum, č. 466, ze dvanáctého století, druhý: Divi Augustini de operibus sex dierum, č. 22, ze třináctého století; oba z rukopisové sbírky českého Národního muzea. U obou je hmota inkoustu částečně ještě tak zachovalá, že je černohnědá a množství se dá setřít nebo seškrábat, přičemž však zelené písmo zůstává zcela na místě.

Tento zelený zbytek písma se nedá umělec vůbec tak vyrobit ani na velmi starých pergamenech, jak jsem vyzkoumal při zkouškách, které jsem dělal s laskavě mně předanými pergameny z XIII. a XIV. století a na nějakých ještě starších. Proto prohlašuji z přírodně historického stanoviska a z prostého stavu spisu, tento předložený dokument za nanejvýš starý, nehledě na formu písma, řeč a zkratky a na nich se nalézající později přidané značky (noty?).

Vojtěchův fotochemický průzkum RZ

Z podnětu České akademie věd a umění měly být ke 100. výročí nálezu Rukopisů vyrobeny přesné fotografické faksimile RK a RZ. K jejich pořízení a k provedení fotografického průzkumu byl vyzván prof. Viktorin Vojtěch, ředitel Fyzikálního ústavu Karlovy univerzity. Práce byly přerušeny světovou válkou.

Vojtěch vyrobil první barevné fotografie RZ a kromě toho použil řadu dalších výzkumných fotografických technik:

- různé filtry a jejich kombinace
- infračervené světlo
- rentgen
- fluorescenční fotografii

Vojtěchův průzkum potvrdil, že zelené písmo obsahuje měď a umožnil zmapovat použití všech psacích látek v RZ. Nenalezl žádné stopy padělanosti a z původního skeptika učinil přesvědčeného obhájce pravosti RKZ. Prof. Vojtěch se později stal předsedou Československé společnosti rukopisné.

Společně s chemikem Andrlíkem vyrobil tisíce inkoustů a experimenty s nimi ukázal, že nelze ani prostředky 20. století napodobit stárnutí inkoustového písma. Výsledky těchto prací byly zničeny při leteckém bombardování Prahy koncem druhé světové války.

Názory na Rukopisy dnes

V současné době lze v názorech na Rukopisy rozlišit tři výrazné skupiny:

1. Rukopisy jsou falza z doby národního obrození. Jejich autorem nebo spoluautorem je Václav Hanka.

Tento názorový proud je početně nejvíce zastoupen. Může být označován jako oficiální, protože je součástí učebních osnov na školách.

Držitelé tohoto přesvědčení většinou soudí, že problém byl s definitivní platností vyřešen koncem 19. století za vydatného přispění T. G. Masaryka, anebo se opírají o novější literaturu faktu spisovatele Ivanova.

2. Rukopisy nejsou ani z doby národního obrození ani to nejsou středověké památky.

Předchůdcem současných zastánců tohoto názoru je univ. Prof. Karel Krejčí, jenž překvapil tímto názorem již v roce 1974. V článku Některé nedořešené otázky kolem RKZ, otištěném v časopise Slavia poukázal na neudržitelnost představy, že by dílo jako Rukopisy mohl vytvořit Václav Hanka. Autora hledal v době barokní.

V současné době je nejvýraznějším reprezentantem tohoto názoru americký profesor českého původu Prof. Z. F. Daneš, který působí na Tacomské univerzitě ve státě Washington. Jeho studie Jsou Rukopisy jihoslovanského původu? byla zveřejněna v 80. letech v Lublani, v roce 1995 ve Sborníku Národního muzea. Vznik Rukopisů klade přibližně do roku 1500 a za autora považuje Jihoslovana, který působil v Čechách.

3. Rukopisy jsou středověké památky.

Zastánci tohoto názoru nepovažují důkazy, které byly proti pravosti Rukopisů vzneseny za průkazné a zároveň soudí, že není povinností obrany dokazovat pravost, ale naopak, že dokazována musí být padělanost.

Žádná ze stávajících námitek proti pravosti nemá povahu skutečného důkazu. Kromě toho se také opírají o zjištění starších hmotných zkoumání, která nebyla nedávnými zkouškami nijak korigována. Četné důkazy starobylosti Rukopisů též čerpají z jazykovědných bádání J. Enderse.

Dalším charakteristickým rysem této skupiny je, že k sobě čítá badatele, kteří Rukopisy stále konfrontují s novými vědeckými poznatky. Mnozí jsou členy České společnosti rukopisné, která takto plní odkaz Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka.

Česká společnost rukopisná

Česká společnost rukopisná byla založena (jako Československá) roku 1932 jako odezva na vystupování obhájců pravosti Rukopisů, jejichž čelným představitelem byl dvojnásobný rektor Univerzity Karlovy, vědec a filozof František Mareš. Činnost společnosti byla zastavena Němci za okupace a pak v 50. letech zcela zrušena. Česká společnost rukopisná obnovila činnost 21. března 1993. Považuje za své poslání vědecké bádání a popularizaci poznatků o staročeskch rukopisech, především ale snahu o řešení sporných otázek kolem Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského a památek s nimi spojených.

Jestliže některé spory o původu RKZ přetrvávají a jsou argumentovány, není možné nařídit o nich mlčení. Zdá se, že těžiště se přesunulo k otázce, zda byl Václav Hanka tvůrcem padělaných památek, jak se o něm po století výzkumů ustálilo obecné tvrzení. Po hmotném průzkumu Rukopis, který provedl naposledy na přelomu 60. a 70. let 20. stol. Kriminalistický ústav, je nepochybné, že jde o palimpsest – nový rukopis po odstranění (vyškrábání) původního textu; v případě RK jím byly žalmy, napsané ve 13. století. Některé technické vlastnosti nově napsaného textu (tj. RKZ) však nevylučují, že ten byl na místě odstraněného textu napsán mnohem dřív než až počátkem 19. století (za Hanky), a to již kolem roku 1500. (Hypotézu o tom, od prof. Z. F. Daneše, najdeme ve Sborníku Národního muzea XXXVII, s nímž je možno seznámit se např. ve studovně Knihovny Národního muzea.) Česká společnost rukopisná vydává kromě monotematických titulů Almanach rukopisné obrazy a další studie k tématům, jimž se společnost věnuje.

Spojování V. Hanky s historií objevení RKZ mnohdy zastiňuje ostatní jeho zásluhy jako literárního historika, překladatele ze srbštiny, polštiny a ruštiny, editora staré české literatury (např. jeho vydáním Dcerky se poprvé v nové době vrátilo do české literatury dílo Husovo). Byl to také on, kdo navrhl a prosadil tzv. analogickou reformu českého pravopisu na základě gramatiky Josefa Dobrovského, která v podstatě platí dodnes a byla po jeho vzoru zavedena také např. v lužickosrbském pravopise.

Markéta Vobořilová, 2006/2007