Rudolf Pellar

S jedním z jeho dvou synů jsem chodil na přednášky. Na filozofické fakultě v době po osmašedesátém. V době, kdy byla studentská stávka, kdy byl pohřeb Jana Palacha, v době, kdy maminka Marty Kubišové prodávala v gramodeskách v Celetné ulici a Marta už zpívat nesměla. Tyhle souvislosti říkám proto, že nikdo z nás neměl ustláno na růžích. Já jsem se musel rozhodnout, zda jet s YBE jet do Rakouska ^Pzn.1 či dokončit fakultu, protože normalizátoři hrozili, že fakultu jako místo, kde prý bujela kontrarevoluce a coby místo vzdělanců byla celkově podezřelá, do léta zavřou. Ale samozřejmě jsme byli studenti a vedle neblahého pocitu z režimu ^{Pzn. 2} jsme byli mladí a žili jsme, jak jsme uměli. A uměli jsme se i radovat.
Ale píšu o Rudolfu Pellarovi. Moje potíže byly s jeho nesrovnatelné. Můj vyhazov V. Rzounkem od obhajoby diplomky o V+W a jeho zákaz zpívání ve všech sdělovacích prostředcích, to se nedá srovnávat. Já jsem napsal druhou diplomku, on nesměl zpívat desetiletí. Když jsme ho v týmu pohádkového festivalu po letech pozvali coby jednu z legend do Jičína, měli jsme v K-klubu možnost prožít krásný večer se šansonem a pozoruhodným povídáním už starého pána, ale pána stále s oním pozoruhodným barytonovým zabarvením, které přispělo k jeho slávě. A teprve tenkrát jsem si dal dohromady, kdo vlastně Rudolf Pellar je. Že to je nejen onen překladatel, jeden z nejproslulejších, který se svou ženou Lubou přeložili všechny ty romány od Ernesta Hemingwaye, díla americké literatury, která jsem – právě v těch dvou letech povinné vojenské služby (o které se zmiňuji dole pod čarou) – hltal a oceňoval i jejich převody do češtiny, ale tentýž muž, kterého jsem znal z rozhlasu už coby malé dítě.  Červená aerovka…. cink, cink, a ratata, ta moje stará kára, aerovka červená ulicí uhání. To nezapomenete. Věděl jsem, že Pellar zpíval francouzské šansony nebo Karla Hašlera, ale celá řada dalších skutečností mi buďto unikla nebo se mi prostě nespojila, zvláště v souvislosti s literaturou. Že by to byl člověk s takovým tvůrčím rozpětím. Jako třeba Jean Cocteau ve Francii.

Zemřel 4. září 2010. Nepíšu nekrology. To ať dělají jiní. Ten o Rudolfu Pellarovi najdete v odkazech.

Poznámky a odkazy

Pzn. 1  - hrát na klávesy, jen skromně připomínám, že hranice byly zavřeny a „normálně“ se do Rakouska člověk nedostal ani náhodou, takže jet tam na rok či několik let a být placen v tamější měně byl propastný rozdíl ve srovnání s platem, který mě čekal po ukončení školy na místě profesora na gymnáziu

Pzn. 2 – pocitu zmařených možností a – u kluků, bral jsem to velice osobně – doslovně ztráty dvou let a obtížného navázání na svůj profesní život při povinné vojenské službě, která byla dvouletá, pokud člověk nechodil na tzv. vojenskou katedru

Rudolf Pellar
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Pellar
Červená aerovka
https://www.youtube.com/watch?v=7fcDMBngPFE&p=108BA0B760850C6C&playnext=1&index=81
mp3
https://simonides2000.webovastranka.cz/file/1339/3098
text (zpívali to i další, V. Neckář, I. Mládek atd.)
https://www.freemp3.cz/detail-texty-pisni.php?i=cervena-aerovka
další videa
https://www.youtube.com/watch?v=IQMpGWRJnow&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=5je2B9eQt7E&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=ggup5rlCi9I&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=tFM3kNMJ_d4&feature=related

https://tn.nova.cz/zpravy/domaci/zemrel-rudolf-pellar-zpevak-cervene-aerovky-a-prekladatel-hemingwaye.html