Rudolf Druhý

Bývá zvykem označovat v češtině panovníky jejich jménem a případnou řadovou číslovkou, zatímco přívlastky jako Silný, Chrabrý, Ptáčník či Veliký jinak ani napsat nejdou. Tedy v našem případě Rudolf II. Napsal jsem to, jak je to běžné v jiných jazycích (Rudolf der Zweite), protože jsem to chtěl napsat jinak.
„Jinak“ proto, že články, které jsou věnovány panovníkovi, od jehož smrti letos v lednu uplynulo rovných 400 let (leží mi na stole a nemůžu se dostat k tomu, napsat tento komentář), se pokoušejí rovněž vidět panovníka, vnímaného dříve (alespoň já ho tak mám zařazeného) jako člověka, který se spíš než vládnutí věnoval umění, v jiných pohledech.
Především prý nesouhlasí pohled, který o Rudolfu II. vytvořil poválečný film, v němž jej v hlavní (dvoj)roli ztvárnil Jan Werich, totiž známý Císařův pekař a pekařův císař, který navázal na divadelní hru Golem, kterou V+W napsali a hráli v Osvobozeném divadle už na počátku třicátých let (1931), s historickou skutečností.
V článku Rudolf II. / Osvícenec, nebo šílenec? v Instinktu (5. ledna 2012), boří bulvární mýty o neblahém panovníkovi, který obcoval se zlými mocnostmi, budoval své sbírky na úkor říše a podporoval bláznivé experimenty, Eliška Fučíková (nezaměňovat s ilustrátorkou Renátou Fučíkovou, která se rovněž věnuje historickým osobnostem), kurátorka velkých výstav o tomto panovíkovi, o Valdštejnovi či o Rožmbercích. Fučíková říká, že zkreslený obraz o Rudolfovi vytvořil účelově jeho bratr Matyáš, s nímž půtky byly Rudolfovou celoživotní můrou, a odkazuje na Francise Bacona, který pro anglickou královnu Alžbětu sepsal úvahy o ideálním panovníkovi, který by měl učinit čtyři kroky, totiž pořídit dokonalou univerzální knihovnu, vypěstovat univerzální zahradu, univerzálního kabinetu řemesel a konečně zřídit laboratoř, z níž by vyšel kámen mudrců. V článku se rovněž píše o melancholii (dnes bychom řekli bipolární afektivní porucha, což je správný termín pro už jen jako lidový výraz maniodepresivní psychóza), o tom, že úsilí příbuzných prohlásit Rudolfa nesvéprávným patřilo k jejich intrikám. Když se řekne „melancholie“, měla by v dobových souvislostech naskočit rovněž představa o slavném Dürerově stejnojmenné mědirytině. A když jsme u malířství, asi každého napadnou obrazy italského umělce Arcimbolda.
V časopise Týden vyšel 21. 1. 2012 článek Ivana Motýla, kde je ono zmíněné zkreslení historické pravdy přímo v titulu. Článek se jmenuje Werichova medvědí služba císaři Rudolfu II. Našel jsem jej na webu a s ostatními odkazy uvádím pod textem.

https://otta.cechove.cz/reflex.htm
https://otta.cechove.cz/rudolf.htm
https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/68596/400-let-od-smrti-rudolfa-ii-demoni-cisare-pana.html
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-domaci/167101/jedinecna-vystava-na-hrade-cisare-rudolfa-ii-pohrbili-v-pantoflich.html
https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/werichova-medvedi-sluzba-cisari-rudolfu-ii_223179.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Giuseppe_Arcimboldo
https://cs.wikipedia.org/wiki/Melancholie_I