Rozloučení s Ivanem Luttererem

Když mi přišlo parte, na němž bylo jméno Ivana Lutterera, českého jazykovědce, bohemisty a onomastika (odborníka na vlastní jména), univerzitního profesora, pedagoga češtiny pro cizince a autora celé řady vědeckých studií a publikací o staré češtině, který se podílel i na prvním ekumenickém překladu Bible, vyrazilo mi to dech. Ještě před dvěma týdny jsem s ním totiž mluvil po telefonu, když jsem mu přál vše dobré o vánočních svátcích a do roku 2016 a chystal jsem se, že se po delší době za ním na Spořilov vypravím. Takže už se za ním nevypravím.

Obával jsem se, že nebude jednoduché dostat se na mně zcela neznámé místo posledního rozloučení, ale nakonec bylo spojení z Jičína do Prahy, metrem bez přesedání a pak pražským autobusem relativně nekomplikované, takže jsem dokonce s určitou rezervou stál před budovou kostela Panny Marie Královny míru ve Lhotce, obklopenou z jedné strany širokou čtyřproudou silnicí sídliště z osmdesátých let, přiléhající těsně k obvodové zdi kostela, z druhé starými rodinnými domky.   Stál jsem před brankou ve zvláštním rozpoložení, v napjatém očekávání okamžiku setkání s pozůstalými, které jsem léta neviděl.

S tetou Jiřinou, Ivanovou ženou, sestřenicí mé matky, a její dcerou Ninou, kterou jsem od studentských let, kdy jsem k Luttererům jezdil na návštěvu, neviděl. Nina se ztratila kdesi ve víru života. Ivana, jejího bratra, pozoruhodného českého fotografa, známého z projektů Letem českým světem a Český člověk, který patří k rodině Luttererových, jsem se už ovšem potkat nemohl, naposledy jsem ho viděl na jeho výstavě v Lomnici nad Popelkou v Galerii na půdě fotografa Jaroslava Bárty, nedlouho předtím (nedokážu ten čas přesně odhadnout), než v Americe v roce 2001 tragicky zahynul.

Jsem poněkud v rozpacích, když píšu o někom, kdo patří vzhledem k mému osobnímu vztahu k němu spíše do nějakého románového curricula vitae než do příspěvků, jaké zveřejňuji na těchto stránkách. Ty jsou zaměřeny „informačně“ a namířeny kamsi „ven“, do internetového prostoru, zatímco tento, emotivní svět se dotýká rodinných legend, rodové mytologie a jejím prostřednictvím mé vlastní identity, stejně jako ten kostel z minulého století v okolním prostředí dnešního velkoměsta. Uvědomil jsem si, že v tuto chvíli nejsem Jan K. Čeliš, ale Jenda, ten, kdo patří do těch minulých vyprávění, v okamžiku, kdy jsem se zeptal atraktivní dámy s rozpuštěnými dlouhými prošedivělými vlasy, že hledám Ninu Luttererovou, a ona mě samozřejmě po těch letech nemohla poznat, protože mě viděla jako vysokoškolského studenta s bohatou kšticí, ale objali jsme se, poté, co jsem vyslovil magické jméno Jenda. Stejně tak teta, vedle které jsem si sedl vedle v refektáři, protože bylo ještě dost času do začátku obřadu, kdysi krásná statná žena, dnes schýlená drobná stařenka, stále ale s jiskrou v oku, se ponořila do vzpomínek na předválečný Jičín a na naše pražská setkání, a já jsem byl rád, že jsem na chvíli odklonil její mysl od smutné přítomnosti.

Scházeli se smuteční hosté, pozdravili jsme se s fotografem docentem Bártou, kterého jsem zmínil v souvislosti se synem Ivana Lutterera, nikoho z dalších smutečních hostů jsem neznal. Obřad celebroval Mons. Petr Piťha, široké veřejnosti nejspíš známý jako někdejší ministr školství. Nejsem zběhlý v církevní liturgii, takže jsem se cítil trochu nesvůj, nicméně jsem pozorně naslouchal průběhu celého obřadu. Předtím ještě, než proběhl vlastní církevní rituál, tedy zádušní mše, se všemi náležitostmi až po svaté přijímání, pronesl Pitr Piťha úvahu o Ivanu Luttererovi, a ještě před ním vysoký mladý, ale poněkud nachýlený muž s havraními vlasy, který byl viditelně dojatý a takřka zadržoval slzy, vyznání svému žáku, v jehož díle má, jak říkal čest pokračovat. Nina mi později ozřejmila, že se jedná o doktora Harvalíka,  Luttererova žáka na Ústavu pro jazyk český, který se přihlašuje k odkazu svého učitele, převzal po něm vědeckou štafetu a  pokračuje v jeho díle, a potvrdila, že tento vztah přesahuje běžnou úctu žáka k učiteli, a Harvalíkova řeč nebyla formální povinností zástupce odborného pracoviště, ale projevem hlubokého obdivu a lidskosti. Tu Ivan vyzařoval, jak mohu potvrdit i já sám a jak potvrzovali i další jeho žáci, většinou ženy, které pak přišly kondolovat. Zvláštním způsobem se mezi smutečními hosty vyjímala krásná malá holčička, kdybych byl věřící, řekl bych, že to byl anděl či andílek. Ostatně to mohu říci i tak.

Pan profesor, jak Petra Piťhu oslovovali, postihl po Harvalíkově proslovu, soustředěném nejen na profesní stránku Luttererovy osobnosti, ve své úvaze jeho život způsobem, který mě zaujal svou metaforickou přesností jazyka, který postrádal jakékoli bombastičnosti, které někdy slýcháme ve snaze po tom, dostát vážnosti chvíle, a přitom byl důstojnou a vážnou oslavou zesnulého.

Teprve doma jsem si ujasnil rozměr osobnosti muže, o němž jsem předtím věděl, že je rovněž bohemista, ale že působil nikoli na filozofické, nýbrž matematicko-fyzikální fakultě, kde se zabýval matematickou lingvistikou, jejíž jedním ze zakladatelů u nás je. Věděl jsem, že Petr Piťha je věřící a tajně vysvěcený kněz, ale netušil, že je proboštem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě (to je ta druhá kapitula, ne svatovítská, jejímž děkanem byl třeba Kosmas). Snad mě omlouvá neznalost souvislostí v oblasti, v níž se příliš nepohybuju a to, že je to novější věc, stejně jako nejnovější je skutečnost, že Petr Piťha má hodnost monsignora prvního stupně (kaplana Jeho Svatosti, udělil mu ji papež František, před dvěma měsíci, v listopadu loňského roku). A konečně profesorem není „přes teologii“, nýbrž „přes pedagogiku“, z doby, kdy připravil vzdělávací projekt „Obecná škola“.  Doma jsem si pak z jiných jeho projevů uvědomil, že to, co Piťha říká, mívá podobu plamenných kázání v příslušné tradici (třeba jeho známý komentář krize českého školství), a zároveň účinnost jeho projevu na rozloučení s Ivanem Luttererem.

Po jeho skončení taxík odvezl tetu Jiřinu a Míšu a já jsem zůstal před kostelem s Ninou, která bydlí malý kousek odtud a přijal pozvání na kávu k ní do bytu. Už během obřadu a nyní v na návštěvě v jednom z paneláků kousek od Lhoteckého lesa v lokalitě nazývané Kamýk, jsem si znovu připomenul některé okamžiky z fakulty, kde jsem chodil k Ivanovi na seminář historické mluvnice, na debaty o české kultuře s ním v pozdních nočních hodinách (Eisnerovy eseje Chrám a tvrz, Mathesiovy překlady staré čínské poezie etc. etc.), když jsem coby student přijel na návštěvu a ostatní rodina šla spát. Ale také třeba na odborné rady, které mi dal, když jsem stál před podobným úkolem, jako on kdysi, samozřejmě v nesrovnatelně méně komplikovaných podmínkách, totiž když jsem jel na lektorát do Německa učit Němce česky. Mohl jsem pak srovnávat to, co mi líčil o svém pobytu v Pekingu v padesátých letech, tenkrát ještě bez jakýchkoli výukových materiálů. Němčina a čeština jsou pochopitelně bližší jazyky než čínština, která byla výchozím jazykem pro Lutterera, když jel k tenkrát sbratřeným Číňanům. Všechno jsme s Ninou samozřejmě nestihli probrat, informace o rodině, o tom, co dělám v současnosti, jak žila ona, atd.

Obraz Ivana Lutterera mám ten svůj. Stručný portrét pro veřejnost jsem našel v nekrologu na stránkách fakulty (z pera Ivany Bozděchové na stránkách FFUK):

Prototyp akademického pracovníka, zanícený vědec a zároveň především učitel z rodu šmilauerovského či jedličkovského. Poctivý, detailní lingvista, oddaný bohemista s širokým rozhledem slavistickým i anglistickým, trpělivý interpretátor a badatel. Umný popularizátor češtiny, na špičkové vědecké úrovni tlumočící a předávající znalosti a poznatky studentům českým i zahraničním. S léty didaktické a lingvistické praxe dorůstající a vyzrávající odborník i člověk – člověk s velkým pochopením pro lidskou rozmanitost, rozdílnost i individualitu, zároveň uctívající a vyžadující řád, pořádek a spravedlnost. Osobnost přitahující a udivující svou nenápadností. Noblesní nositel češtiny slovy neplýtvající a uvážlivě vystupující v pravou chvíli.

Takový pro mě byl učitel a později jeden z prvních kolegů na (tehdejší) katedře českého jazyka FF UK, dnes ÚČJTK, prof. Ivan Lutterer. Pro každého, kdo ho poznal blíže (měla jsem možnost sdílet s ním řadu let pracovnu na FF UK), zůstane navždy osobností a autoritou přirozenou, ba samozřejmou, člověkem moudra, poznání a rozvahy, který se nebojí, nevzdává a nevnucuje.

Přála bych svým i budoucím studentům a kolegům, aby měli svého prof. Lutterera. Nikdy na něj nezapomenu.

Asi bych to nedovedl říci lépe. Člověk by řekl, že když se budu vracet z Prahy, bude mě jako dominantní provázet smutek nad ztrátou blízkého člověka, který pro mě v životě něco znamenal. Ano, to určitě. Nicméně s dalšími dny začíná nabývat na intenzitě pocit, že jsem byl obohacen. Obohacen oživenými vzpomínkami, ale také vážností a opravdovostí obřadu v pozoruhodné architektuře plné symbolů, kostele s úžasnou historií, i setkáním s lidmi, jejichž slova myslím nejen mě svým obsahem naplňovala, i těch, s nimiž jsem se chtěl setkat.

Kontextuální odkazy

Zpráva Ústavu českého jazyka a teorie komunikace (dříve katedra českého jazyka) FF UK
https://ucjtk.ff.cuni.cz/cs/2016/01/13/zemrel-prof-phdr-ivan-lutterer-csc/

PhDr. Milan Harvalík, Ph.D., Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky
https://www.ujc.cas.cz/zakladni-informace/pracovnici/harvalik-milan.html

Mons. prof. Petr Piťha, CSC., dr. h. c.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Pi%C5%A5ha

Lhotka, kostel Panny Marie Královny míru
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lhotka_(Praha)