Romeo a Julie na zámku Sychrov

Romeo a Julie na zámku Sychrov
Jitka Hosprová – viola, Štěpán Kos – klavír, Miroslav Matějka – flétna, j. h.
Zámek Sychrov, Galerie / 1. června 2013
Dvořákův festival / 58. ročník / 1. – 23. 6. 2013

Když je nějaký koncert a prší, tak to může mít vliv na návštěvnost, protože se někomu nechce do deště a může přijít méně lidí (nebo ovšem naopak přijdou, protože je „ošklivé počasí“ a nepůjdou na výlet), ale v zásadě to nijak nevadí. Když ale prší v době zahajovacího koncertu Dvořákova festivalu, není to dobré. Jeho součástí je program v zámeckém areálu s připomínkou historických kořenů festivalu a kulturního kontextu jeho vzniku, především vystoupení turnovského pěveckého sboru Antonín Dvořák před plaketou českého skladatele, který v sedmdesátých létech předminulého století, tedy ještě před cestou do Nového světa, pobýval u svého přítele Aloise Göbla na Sychrově, a kdy tehdejší Zpěvácký spolek interpretoval Mistrovy skladby. Nádvoří zámku a park sice nebyl pod vodou jako u zámku v pražské Tróji v tuto dobu (letošní záplavy se právě blížily své kulminaci), ale vydatně pršelo, a tak organizátoři museli zareagovat a dvě krátké oslavné fanfáry, které zahráli žáci místní ZUŠ, zazněly na závěr koncertu v zámecké galerii.

I tradiční zahájení koncertu bylo stručnější než v některých minulých ročnících, pravděpodobně i vzhledem k větší zaneprázdněnosti pozvaných společenských a politických reprezentantů, kteří převzali záštitu nad festivalem či jinak festival podporují, v době zmíněné rozsáhlé přírodní katastrofy. Promluvil tedy pouze Miroslav Matějka, ředitel pořádající společnosti České doteky hudby, a ve svém krátkém projevu charakterizoval výrazně profilovaný regionální festival, největší svého druhu v tomto kraji, poděkoval všem partnerům a festivalového týmu za přípravu a podporu a pozval účastníky k dalším ze třiadvaceti setkání na různých místech kulturního prostoru, který se realizací festivalu od Jablonce nad Nisou, Frýdlantu či Hejnic po Mladou Boleslav, Nymburk či Mělník (měřeno jedním směrem, v jiných bych musel vyjmenovat všechny ostatní) aktuálně po dobu více než jednoho měsíce vytváří. V poznámce před vlastním obsahem zbývá poznamenat, že sychrovský koncert je tradičně zahajovacím, přestože se již 3. května ve Vysokém Mýtě a 22. května ve Svitavách realizovaly dva koncerty, nazývané v programech z tohoto důvodu obvykle „mimořádné“, což zároveň relativizuje časový údaj předchozí věty: celkový časový rozvrh festivalu jsou dva měsíce, nikoli jeden.

Poetický název „Romeo a Julie na zámku Sychrově“ odkazuje ke skladbě, zařazené v programu jako první po přestávce, totiž Romea a Julie ruského a sovětského skladatele Sergeje Prokofjeva (1891 – 1953). Nejproslulejší skladba autora i řady jiných proslulých hudebně dramatických děl, opery Láska ke třem pomerančům či scénické hudby Péťa a vlk, je pochopitelně zprvu balet. V jistém smyslu nedostatek díla, totiž skutečnost, že hudebně geniální dílo se příliš pro tanec nehodí, vedl paradoxně šťastně k tomu, že máme dílo v podobě, ve které si jej jedna z hvězd Dvořákova festivalu, hlavní protagonistka zahajovacího koncertu Jitka Hosprová, která na Dvořákově festivalu vystupuje ještě ve dvou dalších večerech, mohla vybrat jako stěžejní dílo svého koncertu. Prokofjev sám totiž skladbu, inspirovanou jedním z nejvděčnějších námětů světové kultury vůbec, nejznámějšího z tragického dramatu Williama Shakespeara, během druhé světové války několikrát zpracoval, když byla po svém vzniku v polovině třicátých let zadavatelem, jímž byl moskevský Bolšoj těatr, odmítnuta a provedena (zajímavá česká kulturní epizoda!) o několik let později v Brně, přepracoval do vcelku třech suit a u několika částí také pro klavír. Vadim Borisovskij, violista a zakladatel Beethovenova smyčcového kvarteta zaranžoval – s plnou podporou Prokofjevovou a jeho souhlasem – suitu pro violu a klavír.

Sólistka večera Jitka Hosprová v několika krátkých komentářích poznamenala, že její krevní skupinou je novější hudba, což vlastně demonstrovala celým repertoárem koncertu, jak výběrem ze zmíněné suity ruského skladatele, tak úvodní Sonátou č. 1 pro violu a klavír, op. 355 Bohuslava Martinů (1890 – 1959), skladbou francouzského autora Jacquese Iberta (1890 – 1962) Dvě interludia pro violu, flétnu a klavír či posledním číslem koncertu, Variacemi pro violu a klavír současného českého autora Adama Skoumala (nar. 1969). O této Skoumalově proslulé skladbě Hosprová uvedla, že ji Adam Skoumal napsal, v inspiraci cikánskou melodií, původně pro housle, pro ni pak ji na její žádost upravil rovněž pro violu.

Zmínka o této skladbě může být můstkem ke komentáři stylu hry přední české violistky. Ona sama v některém z rozhovorů poznamenala, že tyto dva smyčcové nástroje, tedy housle a viola, bývají často srovnávány, což je svým způsobem zavádějící, protože přestože oba nástroje „vypadají stejně“ a na pohled se liší pouze velikostí, způsob hry je opravdu odlišný. Nechci zde rozvádět komentáře, které se při těchto srovnáních nástrojů a hráčů na ně vedou, spíš s určitou lehkostí poznamenat, v tuto chvíli „z pohledu violisty“, co říkají jejich názvy, protože to je svým způsobem signifikantní.

Název pro housle v češtině označuje způsob hry, je tedy odvozen od slova housti („Nouze naučila Dalibora housti.“, také jméno houslového virtuóza Václava Hudečka je odtud), v zemi zrodu tohoto nástroje je však nazýván violino, tedy doslovně „malá viola“, nástroj menší než viola (což se v českém názvu vlastně zakrývá). To bylo ovšem v době, kdy se teprve vytvářely a ustalovaly standardy smyčcových nástrojů (housle z rukou cremonských Mistrů právě v té době získaly zvučnost, které dřívější barokní housle neměly), a viola vypadala rovněž jinak, respektive byl to zcela jiný typ nástroje, konstrukcí a tvarem podobný (paradoxně) dnes už jen jedinému z rodiny smyčcových nástrojů, kontrabasu. Violy byly nástroje všech velikostí, měly více než dnešní čtyři struny a měly úžasnou barevnost, ať už to byla viola d´amore („milostná“), která se při hře drží podobně jako housle či dnešní viola na rameni či viola da gamba, na kterou se hraje jako na violoncello („gamba“ znamená „noha“). Dnes jsou tyto nástroje gambového typu historické nástroje. Dnešní viola, podobná houslím, pak dlouho hledala svou podobu, a na rozdíl od houslí, které mají standardní menzuru (rozměr), se pohybuje v zásadě od „devětatřicítek“ až po „dvaačtyřicítky“, přičemž jsou preferovány samozřejmě ty větší. Především je to však nástroj, jehož konstrukce má potíže se zvukovou charakteristikou, témbrem (vzpomeňme na Hlaváčka, „Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji.“), vyrovnaností všech čtyřech strun, a v průběhu historie vlastně tento problém stále konstrukčně řeší. Zatímco u houslí je zázrak, když spodní struna G zní mohutně, u violy naopak u nejvyšší struny hrozí ve vyšších polohách nepříjemná barva tónu (odtud i některé ty anekdoty). A „kvinton“, pětistrunný nástroj s osazením strun C - G - D´- A´- E´, to byl opravdu jen takový pokus, který nic neřeší.

 Proč tento, byť hodně zestručněný exkurs do problematiky nástrojů v komentáři ke konkrétnímu koncertu, o němž má být řeč? Z jediného důvodu: Viola Jitky Hosprové zní nejen na hlubokých strunách mohutně a dramaticky, ale i ve vysokých polohách na nejvyšší struně A´ plynule přechází do témbru takřka houslového. A právě to je to, co dokonale vyhovuje stylu a temperamentu Jitky Hosprové. U její hry jsou výraznější než tiché a melancholické spodní tóny, které máme spojeny s představou o tomto nástroji, dynamické, virtuózní polohy, jaké očekáváme u houslistů, které jsou však u violy o to náročnější, že je právě „velká“, že tvorba tónu klade daleko větší odpor než právě na houslích, takže můžeme hovořit i o extrémních fyzických nárocích, má-li býti dosaženo takového technicky brilantního výkonu, jaký můžeme slyšet na koncertech Jitky Hosprové.

Strhující výkon české violistky podpořili na koncertě na sychrovském zámku kongeniálně ve skvělé souhře klavírista Štěpán Kos a flétnista Miroslav Matějka, oba členové Ensemble Martinů, souboru, který samostatně vystoupil na Dvořákově festivalu na koncertě v Divadle Na Kovárně v Poděbradech o dva dny později (3. června) a který s Hosprovou spolupracoval mnohokrát již v minulosti, Miroslav Matějka pak ještě v projektu Hladivé tóny violy & harfy (Lidové sady, Liberec, 10. června). Matějka obohatil koncert známou melodií Dvořákovy Sonatiny G dur, op. 100, pro flétnu a klavír a, přestože byl na tomto večeru uveden „jako host“, naplnil dramaturgickou „podmínku“ Dvořákova festivalu, že na každém koncertu musí zaznít nějaká Mistrova skladba, protože Sonatina byla na tomto programu jeho skladbou jedinou.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2013