Romain Rolland / Jan Kryštof (5. část komentáře)

Vracíme se do prostředí „domu“, k dalším peripetiím dochází, když se Cecilie zamiluje do Oliviera (s. 310), je jí blízká i paní Arnaudová. Kryštof má obavy, že se Olivier „z této rány“ (s. 312) nevzpamatuje (on sám dává vinu za rozpad sobě samému, „špatně jsem ji miloval“, s. 320). Překvapivé (vzhledem ke „krotkému“ stylu autora) jsou úvahy o vztazích mezi muži a ženami, prostřednictvím jedné z postav: „Nic není přirozeného v našem životě. Celibát není přirozený. Manželství není také přirozené. A volný svazek vydává slabé na pospas dravosti silných. Ani naše společnost není věc přirozená; sestrojili jsme ji.“ (s. 317) Nicméně později čtenář z tohoto úhlu pohledu chápe i sociální angažovanost hrdinů románu. Cecilie se bude starat o dítě, které Jacquelina opustila, i když by se o něj starala ráda i paní Arnaudová. Cecilie je šťastná („byla svým náhradním mateřstvím proměněna; zdála se celá mladá, šťastná, zjemnělá, rozněžněná.“, s. 322).

Kryštof si při návštěvě divadla vzpomněl na smrt malé holčičky v dětství (s. 324), což je zvláštní pasáž textu (k ničemu se evidentně nijak neváže), má tušení tajemného přítele, jenž mu pomáhá – a setkává se s Grazií (poznámka upozorňuje, že jsme o ní četli v Jarmarku), nyní dvaadvacetileté ženě provdané za vlivného šlechtice. To je ona, vysvětluje se obrat, k němuž došlo v tažení proti Kryštofovi, a další skutečnosti. Ovšem: Kryštof miloval Grazii, ona ale už milovala jiného, je těhotná. Odjíždí.

Také Hořící keř začíná notovým záznamem, a také básní, jako tomu je i v řadě jiných případů. Kryštof nyní nebojuje. Drobná epizoda ženy v sousedství, která z bídy (po smrti manžela pekaře a s žebříčkem dětí na krku) skončila sebevraždou, dává směr dalšímu textu, kdy se Kryštof (v další fázi, tou první byl pohled Olivierův v době, kdy se seznámili) přibližuje obyčejným lidem. „Ale vše se změnilo následkem všední příhody z černé kroniky, jejímž se stal právě svědkem,“ předjímá autor (s. 338). Kryštof, jakkoli sebevraždu přísně odsuzoval (s. 340, „Utrpení a zápas, co je normálnějšího? Toť páteř světa.“), dospěje k názoru, že „nejhroznější není bída a nemoc; nejhroznější je krutost lidí – jedněch k druhým,“ (s. 341)

A od té chvíli si klade otázku, zda je možné podat těmto lidem pomocnou ruku (dříve se domníval především, že tak může činit pouze svou hudbou). Přicházejí socialistické myšlenky („stoupal k němu pokřik všech utiskovaných, vykořisťovaných proletářů, pronásledovaných národů, vražděná Armenie, rdoušené Finsko…“, s. 341), začne se zabývat péčí o chudé, dobročinných podniků (jakkoli „nebyli všichni hodni zájmu nebo spláceli špatně sympatii“, s. 342),“když slyšeli o nějakém bezpráví, spáchaném na druhém konci světa, třeštili…“ (s. 343), hledají cesty („věřili v obrození lidu elitou, zakládali Lidové university“, s. 345, aby viděli, že „naděje byla přemrštěná“. Seznamuje se s Pierre Canetem (s. 347) a dalšími (s. 348), uvádí nejrůznější „evangelia“ (starší i dobová, jsou uvedena konkrétní), na která tito lidé přísahají (s. 350), padají slova o „sociální spravedlnosti“ (s. 351), ovšem kriticky přijímaná, „mesianismus“, dobové teorie. Nejsou nadšeni: „Když po prvé Olivier na veřejném shromáždění ochutnal onoho chleba, ztratil na něj chuť; sousto mu uvázlo v hrdle. Byl zhnusen plochostí myšlenek, bezbarvou a barbarskou těžkopádností výrazu, neurčitými povšechnostmi, dětinskou logikou, onou špatně šlehanou majonézou z abstrakcí a faktů bez spojitosti.“ (atd., s. 354, příliš to nesouvisí, ale vzpomněl jsem si na schůze za doby totalitarismu u nás).

Následují, jako obvykle, konkrétní příběhy, např. Alcida Gautiera, který se oženil „z lásky s hezkou dělnicí, jejíž bytostná sprostota se brzo ukázala v pravém světle“ (s. 354), zajímavá je postava Kazimíra Joussiera, autoritativního dělnického vůdce (s. 355), jenž se nedokáže vzepřít kruté hře jeho milenky (možná ho klamala, on jí nedokáže vyčíst její prostopášnost, protože hlásal, že i žena má právo na svobodu; zase jedna skvělá studie vztahů) či dobré, pětačtyřicetileté majitelky mlékárny Aurelie (s. 357), jejíž děti navážou kontakt s Olivierem a která sama zajímavě hodnotí těžkosti Joussierovy (s. 359).  Olivier hovoří o povinnosti „sbratřit se s lidem“ (s. 358), Kryštof si z něj tropí posměšky. Proti sobě pak jdou dva momenty – „kult svobody“ a organizovanost („spojte se!“, zde široké expozé o všech, kdo jsou diktátoři, s. 361). Úvahy o uspořádání společnosti.

Postava ševce a jeho neduživého, hrbatého vnuka, chlapce Emanuela (s. 367), Olivier se mu věnuje. Další, otec Feuillet (papá La Feuillette), papírník Trouillot, oba věří v sociální revoluci, každý si ji ale představuje jinak, malá Regina či Rainetka, rovněž churavá (tedy typické „sociálně citlivé“ motivy), listonoš Harteloup, který sbírá staré knihy či čalouník Guérin (oba s. 380). Dlouho se neděje nic dramatického – a už je to tady. Na demonstraci se Kryštof přimotá do vřavy, přestože je varován, že ho policie sleduje, a v okamžiku, kdy strážník na něj ve rvačce namíří šavli, vytrhne mu ji z ruky a („nevěděl již, co dělá; až do té chvíle se mu to zdálo hrou“, s. 390) zabije jej. Přátelé jej odvezou autem, musí rychle uprchnout přes hranice. (Část II.) Již jednou prchal – z Německa. Neví, že Olivier zahynul, když se snažil předejít střetu strážníků s malým Emanuelem a byl sražen, zranění pak podlehl. Nyní je u sedláka Brauna, který, ač z novin věděl, o koho jde, jej neudal, několik dní se vzpamatovává, spí, smrtelně vyčerpán.

Nyní už ví o smrti svého přítele, „v tomto statném muži s očima hořícíma životem je něco zničeného v nejhlubší vrstvě jeho života.“ (s. 406), čtenář sleduje proměny jeho zoufalství a úsilí vrátit se k životu, postupně nabývá sil. Má žáky, rozhlíží se po Švýcarsku („kolektivní svědomí“, a další charakteristiky, s. 410, protestantská společnost), jeho hudba ale nyní „byla přerývaná, nespořádaná, bez cíle“ (s. 413), nebyla mu již „útočištěm“. „Jeho jediná přítelkyně, důvěrnice jeho myšlenek byla řeka, jež protékala městem“ (tamtéž), táž řeka, k níž se upínal ve svém rodném městě v dětství. V krizi „ostré misantropie“ probleskne nicméně autorův názor (i tak je prezentovaný), jenž se vzápětí obrátí v další příběh, „zázrak je všude, jako oheň v kameni“ (s. 414).

Je to děj s jedním s nejvyhrocenějších konců v celé knize, jakkoli se tak zpočátku nejeví a na zhruba půl stovce stran se rozvíjí  zpoznenáhla. Anna, manželka sedláka, jenž Kryštofovi poskytl přístřeší a, jak byl Kryštof přesvědčen, mu zachránil život, se jeví jako bez zájmu o cokoli, dokonce necitelná, což se projeví, když auto přejede jejich fenku. Zvláštní je její názor, že člověk zničí, co miluje. „Člověk není hodný, když miluje,“ (s. 419) uzavírá Anna jeden rozhovor.

Když však Kryštof usedne ke klavíru, začne s ním zpívat a jako by se její bytost proměnila. V očích ženy, která se dříve jevila bez půvabu („Jak je ošklivá!“, s. 407), chladná, náhle probleskuje žár, zpívá s citem. Druhý den se opět uzavírá do své skořápky, kterou posléze vysvětluje její osud dívky, zrozené proti vůli rodičů jejího otce, kupce Martina Senfla, pocházejícího ze starého rodu, jenž se zahleděl do dívky „pochybné pověsti“, a po smrti obou rodičů pak nenávistně vychovávané babičkou. To byla „žena úzkoprse pobožnůstkářská; bohatá a lakomá, vedla sklad hedvábných látek v ponuré ulici starého města. Nezacházela s dcerou svého syna jako se svou vnučkou, nýbrž spíše jako se sirotkem, kterého se lidé ujmou z lidumilnosti a který je jim za to povinován polovičním služebnictvím.“ (s. 421–422) Smutné osudy. „Osvojila si zvyky, jež vládly kolem ní, onoho ducha pořádku, mrzuté šetrnosti, zbytečného odříkání, onu zmrzelou lhostejnost, ono opovržlivé a pochmurné pojímání života, které je přirozeným následkem náboženských věr u těc h, kdo nejsou přirozeně nábožní.“ (s. 422) Ve dvaadvaceti letech, v opovržení ostatních, kdy „lidé ji téměř nezvali pro její špatnou pověst, jakou jí i nadále vynášela neslušnost jejího původu“ (s. 423), si je vezme Braun. Nemiluje ho, ale „znala cenu Braunovy dobroty; byla mu vděčna“ (s. 423)

Nyní se sblíží s Kryštofem, když se s ním projde či zatancuje si s ním na venkovské tancovačce mimo město. „Kryštof s ní nespouštěl oči; obdivoval se tomuto krásnému silnému zvířeti, které neúprosná kázeň odsuzovala až dosud k mlčení a nehybnosti; objevovala se mu taková, jakou ji nikdo neviděl, jaká skutečně pod vypůjčenou škraboškou byla; bakchantka, opilá silou.“ (s. 430) Vše skončí milostným poměrem, jakkoli se mu oba zpočátku snažili předcházet. Autorský komentář přichází opět se zobecněním „přírodní nutnosti“ vášně u géniů a příkladů z historie, čtenář si však může rovněž uvědomit, že se naplňuje to, co Anna pravila na začátku, a stejně tak znovu onen podobný řetěz viny, v tomto případě jejího původu, v předchozích příbězích jediného pochybení a nešťastného souběhu událostí.

Také zde vzniká neřešitelná situace, láska dvou lidí, která je zároveň cizoložstvím, vnímaným jako nepřekročitelný morální prohřešek tím spíše, že manžel Anny je ten, jenž se svou dobrotou přijal Kryštofa do svého domu. Všechna řešení jsou špatná. Představa sebevraždy (zbraň naštěstí selže), Kryštofův útěk (a návrat, neboť bez Anny nemůže být), přiznání (to by ale bylo neštěstí pro dobrého muže), další opakované a vyvrácené možnosti. Vždy bude někomu ublíženo. K tomu nepřátelské prostředí, zlomyslná služka („dokonalý nepřítel v domě“, s. 443, nasype na chodbě popel, který by prozradil noční cestu Anny ke Kryštofovi a další peripetie), návštěva kněze, který odněkud už všechno ví. Kryštof znovu uprchne, vrátí se, pak odjede vlakem pryč. Autor provází situaci citátem z Dantova Pekla.

Na dalších několika desítkách stran sledujeme peripetie Kryštofova boje, jeho nekonečnou cestu pěšky, zaznamenáníhodné jsou formulace jeho takřka mystického rozhovoru se Spasitelem, následující po setkání s chovancem z nemocnice, který na jeho otázku, na co se tak nepřítomně dívá, odpovídá, že čeká „na vzkříšení“. (s. 464) V emfatickém dialogu říká pak osoba/hlas, s níž Kryštof hovoří: „Nejsem vše, co jest. Jsem Život, který bojuje proti Nicotě. Nejsem Nicota. Jsem Oheň, který hoří v Noci. Nejsem Noc. Jsem věčný boj; a žádná věčná sudba se nevznáší nad bojem. Jsem svobodná Vůle, která věčné zápasí. Bojuj a boř se mnou!“ (s. 465–456) A dále: „Nejsi sám a nenáležíš sobě. Jsi jedním z mých hlasů, jsi jednou z mých paží. Mluv a bij za mne! Ale je-li paže zlomena, je-li hlas puklý, já stojím vzpřímen; bojuji jinými hlasy, jinými pažemi než tvými. Ať poražen, jsi částí vojska, které není nikdy poraženo. Pamatuj na to a budeš vítězit až do své smrti!“ (s. 466).

A o pár stránek dále: „Narodila se nová duše.“ (s. 468) Bylo by zajímavé porovnat styl těchto vyjádření, reprezentujících určitý myšlenkový svět, s podobnými dobovými projevy spirituality (případně i západního esoterismu, který se projevoval v Evropě v řadě podob), „kosmickým“ rozměrem v umění atd.. U umění není již nyní důležité „poslání sociální“ tak jako dříve. Celý ten proces trval deset let. (s. 470)

Novou podobu moudrosti („nikdo se nesmí honosit, že je pánem sebe sama“, s. 477) a osudy hlavního hrdiny na různých místech sledujeme ve čtyřech částech posledního oddílu románového cyklu s názvem Nový den. Část I. se odehrává v Římě poté, co se jednoho letního večera znovu setkal s Grazií. S touto ženou, která ho kdysi milovala, jej nyní pojí přátelství, ačkoli by si přál, aby vztah mezi nimi byl něčím více (rozhovory např. na s. 494 ad.). Žena s dvěma dětmi a prvními bílými vlasy se však odmítá vrhnout do víru vášně, na to má za sebou již určité životní zkušenosti i nedostatek energie i potřebu klidu. To jsme ještě v Itálii, četli jsme nepříliš lichotivé poznámky autora o italské hudbě („jakou cenu mají v dnešní hudbě evropské jeho drnkání na mandolínu a skřeky jeho chvástavých melodramů?“s, 483), Kryštof nakonec tak trochu proti původnímu záměru prošel historický Řím (portrét města s. 490), „Grazia mu otevřela brány světa nového umění. Vnikl do svrchovaného klidu Raffaelova a Tizianova. Uzřel císařskou nádheru klasického genia, který vládne jako lev nad dobytým a zkrocením vesmírem tvarů.“ (s. 500). Nemá nyní potřebu hudby (s. 501). Pochvalné vyjádření k přátelskému chování zdejších lidí.

Grazie jej postrčila, aby přijal nabídky na sérii koncertů v Paříži, takže Část II. se odehrává ve francouzské metropoli. Sledujeme její kulturní proměnu, to, co předpovídal Olivier, se naplňuje. Čtenář se to nyní dozvídá z korespondence mezi Kryštofem a Grazií. Zajímavý postřeh o moderních ženách, které se opět dostávají do podoby, jaké měly kdysi za časů Jany z Arku (zatímco nyní byly dlouho utlumeny): „Je to dokonalá žena; komanduje všecko, svého muže, své pozvané, své lidi.“ (s. 511) Koncerty skončily, nicméně Grazie ho vyzývá, aby ještě nějaký čas zůstal. Kryštof sleduje proměnu světa. Nicméně když čteme větu „Pozdravoval vzestup světa spějícího k jistotě a řádu, stůj co stůj.“ (s. 516), musí nás napadnout, jak se Romain Rolland (čest a chvála jeho optimismu a víru v duchovní povznesení) strašlivě mýlil. Tato slova jsou vyřčena nedlouho před první tragickou vlnou série šílenství, které provázely dvacáté století – první světovou válkou. Nicméně i tak se můžeme zamyslet nad onou hlavní myšlenkou, kterou vyslovuje: Nikdy se nevzdat.

Několik dalších, zprvu zdánlivě jen nepodstatných, později čtenář pochopí, že docela důležitých epizod: Setkání s violoncellistou, návštěva básníka, dělníka, jehož knížku našel v knihkupectví (s. 518), ukazuje se, že je to Emanuel. Naopak návštěva zprvu nesmělého chlapce Jiřího, což je čtrnáctiletý Olivierův syn (s. 525), takže je zde další expozice (a významová vrstva celého románu), tentokrát generační konfrontace, tedy úhrnem (názorová, životní) konfrontace třech generací. Jiří chodí s matkou na Kryštofovy koncerty, ten, protože ho bolí oči, ho neviděl, ač se na něj díval, a neodpověděl na pozdrav. Nyní ho Kryštof učí hudbě. Jiří je jiný než otec, svou energii vybíjí nejdříve v tělesné rozkoši, poté ve všech druzích sportu, nakonec v aviatice. Matka se děsí, syn si ovšem dělá, co chce. Na mladého Jeannina má „jakýsi vliv“ jen Kryštof. „Zůstával věrný svobodné víře, svobodné ode všech náboženství, svobodné ode všech stran, svobodné ode všech vlastí, – která již nebyla v módě, – nebo nepřišla znovu do módy.“ (s. 555)

Rovněž „vztahový“ je příběh Lionella, jednoho ze dvou dětí Grazie. Zprvu churav, později jen předstírá nemoc jakožto prostředek manipulace s matkou, která to ví, a přesto obětuje lásku ke Kryštofovi, která se nyní rozvine, právě svému synovi. Chlapec, který žárlí na Kryštofa (to je jediné, co ve své duši dokázal naplno rozvinout), dělá nejrůznější podrazy, když to přesáhne všechny meze a je vyplísněn, dostane „nervový záchvat“ (skutečně, naoko?, to se nedozvíme), vyděšená matka mu vše slíbí. Podaří se mu matku od Kryštofa odloučit, „nabyl virtuozity“ ve vynalézání nejrůznějších podlostí (s. 567). V okamžiku, kdy Lionello skutečně znovu onemocní, klam zastře podstatu věci, chlapec umírá.

Poslední paradox v románu: Chlapec chce, aby matka už Kryštofovi ani nepsala dopisy. „Tentokrát se vzepřela; a když jí toto zneužití moci osvobodilo úplně, řekla mu o jeho lžích krutě přísná slova, která si později vyčítala jako zločin; neboť Lionello z nich dostal záchvat zřivosti, z kterého onemocněl skutečně. Byl tím více nemocen, že matka odmítla tomu věřit. Tu si přál v své zuřivosti zemřít, aby se pomstil. Netušil, že toto přání bude vyslyšeno.“ (s. 567) O několik řádků výše: „Srdce má své meze. Vyčerpala jeho sílu soustrasti na lžích. Nazvala Lionella komediantem v okamžiku, kdy mluvil pravdu. A když se jí pravda zjevila, zbytek jejího života byl otráven výčitkami svědomí.“ (tamtéž)

A celé to vzalo rychlý konec („Jak má smrt naspěch! Několik hodin stačí […]“, s. 569). Je to ještě smutnější o to, že Grazie svou lásku ke Kryštofovi nikdy nevyjevila. Pasáž, kdy se přímo nemluví o její smrti po recidivě chřipky (čtenář se to dozví teprve na následující stránce, kdy Coletta posílá nic netušícímu Kryštofovi, u nějž se sešli Jiří a Emanuel, zprávu), cítím jako jednu z nejsilnějších a nejpravdivějších v celé knize: „Její osobní život byl vyčerpán, žila v Kryštofovi. A přece se vyhýbala pečlivěji než kdy jindy tomu, aby vyjádřila v svých dopisech lásku, již k němu chovala. Patrně proto, že tato láska byla větší. A také proto, že na ní leželo veto malého mrtvého, který z ní činil zločin. Tu mlčela, nutila se nějaký čas nepsat.“ (s. 568) Stránka končí slovy: „A pak zas klid… Meeresstille.“ V jinak vcelku podrobných vysvětlivkách na konci knihy chybí význam ozřejmující kulturní kontext, zřejmý ovšem teprve tomu, kdo se zabýval (navíc v tehdejší době ještě známější) oblastí německé kultury: Výraz („klid moře“) je názvem básně Johanna Wolfganga Goetha, kterou spolu s další básní pod společným názvem Meeresstille und glückliche Fahrt zhudebnil Ludwig van Beethoven (op. 112) a později rovněž Felix Mendelssohn Bartholdy.

Také Jacquelina se stává obětí. Podléhá jeptišce, sestře Anděle, která ji dokáže „chladnokrevně využít ve službách díla a k slávě Boží“. Zcela epizodní postava, přesto pozoruhodný portrét: „Byla to jeptiška skoro téhož věku. Zabývala se lidumilností. Velká, silná žena, poněkud tělnatá; snědá, krásných výrazných rysů, živých očí,širokých a jemných úst, která se stále usmívala, velitelské brady. Pozoruhodné inteligence, nikterak sentimentální; selská podšitost, přesný obchodní smysl, snoubící se s jižní obrazností, která ráda zveličovala, ale zároveň, bylo-li nutno, dovedla přesně odměřovat; výrazná směs vysokého mysticismu a prohnanosti starého notáře. Byla zvyklá ovládat a činila tak zcela přirozeně.“ (s. 554)

Proti tomu je postaven pozitivní životní étos Kryštofův. „Sílu k uklidňujícímu vlivu, kterým Kryštof působil na Jiřího a na Emanuela, čerpal z lásky Graziiny. Této lásce vděčil za to, že se cítil poután k tomu, co je mladé, že měl pro všecky nové formy života sympatii, která neznala únavy. Ať jakékoli síly oživovaly zemi, byl s nimi, i když ony byly proti němu; neměl žádného strachu z blízkého příchodu těchto demokracií, které působili, že sobectví hrstky privilegovaných vyráželo skřeky poděšeného dravce; nelpěl zoufale na otčenáších zastaralého umění; čekal s určitostí, že z báječných vidin, z uskutečněných snů vědy a podnikavosti vytryskne umění mohutnější, než bylo dříve; pozdravoval novou jitřenku světa, i kdyby krása starého světa měla s ním zemřít.“ (s. 566)

Nicméně i u něj sledujeme počátek jiné cesty, směřující ke konci románu. „Zeď mezi ním a Beatricí byla překročena. Již dávno byl více než polovinou své duše na druhé straně zdi. Tou měrou, jak žijeme, tou měrou jak tvoříme, tou měrou, jak milujeme a ztrácíme ty, jež milujeme, unikáme smrti. Při každé nové ráně, jež nás postihne, při každém novém díle, jež razíme, unikáme ze sebe, utíkáme se do díla, jež jsme vytvořili, do duše, již jsme milovali a jež nás opustila.“ (s. 571) Zatímco u předchozího příkladu (Meeresstille, Goethe, Beethoven) není pro alespoň částečné porozumění textu znalost kulturního kontextu nezbytná, v tomto případě se čtenář bez ní ocitá takřka na holičkách. Předchozí citát, verše …Or vedi, figlio, tra Beatrice e te è questo muro… a následující věta, uvádějící jméno z Dantovy Božské komedie nechá tušit (ještě s dopomocí překladu v poznámkách vzadu, „Nuž pohleď, synu, od Beatrice tato zeď nás dělí“, 27. zpěv, Očistec), že se jedná o souvislost cesty poutníka v renesanční básni, jehož Vergilius provází, aby se v Ráji mohl setkat se svou milovanou dívkou, zatímco jemu samotnému – coby pohanu – je přístup na toto místo zapovězen, s životní cestou Jana Kryštofa, která se chýlí ke konci. To, že se jedná o citát z Dantova díla, napoví i skutečnost, že jeho verše nalezneme na začátcích některých kapitol celého románu. Teprve v tomto okamžiku nám nicméně dojde, že tyto verše nejsou pouhými motty, uvádějící jakousi příbuznost s renesančním odkazem, nýbrž že tu jde o souvislost hlubší, pronikavější.

V noci skladateli zní symfonická hudba a tu se mu zjeví žena, kterou miloval: „A tu spatřil ji, ji, milovanou… Vztahovala k němu ruce a usmívala se pravíc: »Nyní jsi prošel ohnivým pásmem.«“ (s. 571) Bez znalosti Dantovy básně je poslední věta nesrozumitelná. Aby se Dante dostal do pozemského ráje, musí přelézt vysokou ohnivou zeď. Protože má strach, Vergilius ho povzbuzuje: „Nuž pohleď, synu, od Beatrice tato zeď nás dělí.“ (XXVII, 35-36). Dante tedy sebere odvahu a překoná i tuto překážku. Na vrcholu hory mu Vergilius sdělí, že je dokončeno jeho duchovní očištění, a tedy i Vergiliovo poslání průvodce. (vysvětlení cituji z článku na iLiteratura). V tuto chvíli jsou srozumitelná i slova o čtyřicet stran dříve: „Dospěv do určitého věku, silný umělec žije mnohem více v svém umění než v svém životě; život se stal snem, umění skutečností.“ (s. 532)

A srozumitelná je i Kryštofova cesta ke konci života, pasáže, které jsou i pozoruhodným příspěvkem k motivu dvojníka ve světové literatuře, když čteme: „V těchto posledních letech byl stále zaměstnán rozhovory se sebou samým, jako kdyby jeho duše byla podvojná; a od několika měsíců jeho vnitřní společnost velmi vzrostla: ne již dvě duše, nýbrž deset jich v něm přebývalo. Hovořily spolu; častěji zpívaly. On se účastnil jejich rozhovoru nebo mlčel, aby jim naslouchal.“ (s. 593)

Tyto věty, několik stránek před koncem celého románu, jsou významově zatížené v porozumění Rollandova díla. Již poněkolikáté se tu opakuje moment „dvojice“, zde vedle doslovného psychologicky aktuálního významu „rozhovoru sama se sebou“ coby poslední v řadě proměn Kryštofovy „duše“, proměňující se v průběhu jeho života do nejrůznějších podob (té nejcharakterističtější jakožto poctivého a čestného úsilí o dosažení určitého cíle, boje o své dílo a sebe [již tato formulace vytváří další dvojici], ale nejen to. Je to příznačná forma Rollandova uměleckého stylu a myšlení, neboť v celém románu nalezneme celou řadu opozic, antitezí a antinomií, protikladů, paradoxů a kontrastů: setkali jsme se s nimi v podobě klíčových přátelství, vztahů sourozeneckých, názorových sporů a osobních střetů, srovnávání dvou zemí (Francie a Německo), lze hovořit o dvou obsahových pilířích celého díla – vnitřním (individuální hledání, zápas) a vnějším (kulturní historie). Podvojnost je zkrátka jedním ze základních stavebních principů románu. A jeden drobný příklad ještě z téhož místa: „Různými cestami dospěl svobodný náboženský genius Kryštofův a svobodný nenáboženský duch Emanuelův k témuž bratrskému klidu.“ (s. 593)

Nedosti na tom. V citaci se dále hovoří ještě o nejen dvou, ale deseti duších. Můžeme to číst jako pouhou hyperbolu, nadsázku v pojmenování duševní/duchovní extáze, ale výraz poukazuje rovněž k polyfonii, termínu převzatého z teorie hudby, který autor používal k postižení záměru svého díla (v jeho denících se opakované vrací ke stylu, totožnému dle vlastních slov s duší [pokouším se tuto tezi dokládat i ve čtení textu] a k termínu román-řeka, který je ekvivalentem polyfonního románu).

A v obsahu Jana Kryštofa se tento moment vztahuje i k národním kulturám Evropy, ale i názorové šíři v oblasti duchovní: vedle úvah o křesťanském Bohu se na řadě míst věnuje například kultuře a náboženství židovskému. A uvědomme si, že mezi obrovitým množstvím esejů, životopisů a odborných studií zvláště o evropské kultuře, Beethovenovi, Tolstém, Michelangelovi nalezneme též životopis Mahátmy Ghándhího, a rovněž Inde, deníkové knihy o setkáních s tímto myslitelem a básníkem Thákurem), ale také dvou monografií Mystický a činný život dnešní Indie, zahrnující Život Ramakrišnův a druhý svazek s názvem Vivekanda a jeho univerzální evangelium. Tuto skutečnost zmiňuji nejen proto, že je dokladem Rollandova úsilí o zachycení co nejširšího úhrnu světové kultury, ale ještě ze dvou dalších důvodů: první je samotný styl myšlení těchto osobností (zde postižený výrazem „univerzální evangelium“), jenž odpovídá onomu výrazu „deset duší“, druhý fakt, že právě osobnost mnicha a myslitele Vivekandy zapadá do dobového kontextu západní kultury: z fakt uveďme alespoň jeho přítomnost v zednářské lóži v Kalkatě v roce 1884, účast na jednom z prvních ekumenických hnutí s názvem Parliament of the World's Religions v Chicagu 1893 (aktuální dodnes, v listopadu 2018 zasedající v Torontu) a souvislost s okultní Teosofickou společností, založenou H. P. Blavatskou v roce 1875 v New Yorku, jež měla zásadní vliv na různá ezoterická hnutí a jejímž tématem byly mj. vztahy mezi vědou a náboženstvím a filozofií. Rolland sám říká: „Jestliže chcete rozumět Indii, musíte studovat Vivekandu.“

A k typu románu označeného jako román-řeka se spisovatel rovněž vyjádřil, a to v prvním vydání knihy V domě, v níž v předmluvě píše: „Jan Kryštof se mi objevil jako řeka; vyslovil jsem to hned na prvních stránkách. — V toku řeky jsou pásma, kde se rozlévají, zdají se stojaté, obrážejíce okolní kraj a oblohu. Nicméně plynou a mění se neustále; a někdy tato zdánlivá nehybnost tají hbitý proud, jehož prudkost se projeví dále při první překážce.“ V našem vydání celou předmluvu, zahrnující pro „přátele Jana Kryštofa“ reflexi svého psaní, nalezneme v komentáři (s. 626, citát s. 627), a tuto pasáž rovněž uvádí i rozsáhlý text dostupný na internetu ve formátu pdf pod názvem Pět studiích o Romainu Rollandovi (zde na s. 272). Zde (v jedné z nich s názvem Začátky Romaina Rollanda ve světle nových dokladů nalezneme rovněž zajímavou ranou autorskou formulaci:  „Své Credo quia verum zakončil slovy: »Oživuje nás jediná duše. Duše nesmírná, polyfonická. A Láska je pojítkem zá­zračného akordu, který je stvořen zápasy stejně jako objetími. Láska je ohněm života. Bez Ní všechno je Nocí.«“

Mnohé bychom se rovněž dočetli v knize, kterou napsal autor doslovu prof. Josef Kopal
a vydal v Orbisu r. 1964 v edici Portréty (s. 7, 120 stran, dostupné po antikvariátech), už v roce 1934 vyšla v Orbisu rovněž kniha Arnolda Zweiga Romain Rolland: Člověk a dílo.

Vztahem fantazie, představ, hodnot, umění a života se zaobírá i vypravěč, když popisuje poslední hodiny života hrdiny (s. 597): „Kryštof byl cele zaujat vášnivým pohledem na větev stromu, jež se vznášela před okny. Větev nabíhala, vlhké pupence pukaly, bílé kvítky rozkvétaly; v těchto květech, v těchto listech, v celé této bytosti, jež se probouzela, byla tak nadšené vzdání se obrozující se síle, že Kryštof necítil již svou tíseň, své bídné tělo, které umíralo, aby opět ožil ve větvi stromu. Sladké záření tohoto života ho zalévalo. Bylo to jako polibek. Jeho srdce, přeplněné láskou, dávalo se krásnému stromu, který se usmíval na jeho poslední okamžiky. Snil o tom, že se v této minutě tisíce tvorů milují, že tato hodina jeho umírání je jiným hodinou extase, že je tomu vždycky tak, že mocná radost ze života nikdy nevysychá.“ Může nás napadnout, jak jsem už někde četl, něco o zvláštním polyteismu, nebránil bych se ani o souvislosti s budoucím hnutím new age, které ostatně mělo kořeny v esoterismu, myšlenkách o nadosobním vědomí či komparativních a východních tendencích náboženství.

Pozoruhudný je i v tomto ohledu poslední obraz „svatého Kryštofa“ s Dítětem, které je těžké. Věta „Jsem den, který se brzo zrodí.“ ozřejmuje i název posledního oddílu a tím i cykličnost celého Romainova díla.

Možná bych měl ještě závěrem explicitně říci, že vrátit se k Rollandovu románu v době, kdy někteří dnešní spisovatelé tvrdí, že tato forma je pasé, protože už i Nobelova cena se dává za povídky, není tak úplně marné. Jistě v něm jsou místa, která mohou zajímat jen „specialisty“, přesto to v mnohém může být dost zásadní zážitek. Snad to tento komentář ozřejmuje, úplně ideální by bylo, kdyby čtenáře přiměl vzít do ruky knihu a dočíst si třeba ony pasáže, na něž je v tomto textu údajem příslušné stránky poukázáno.

Odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Romain_Rolland
https://www.databazeknih.cz/knihy/jan-krystof-i-109335 (vydání, z něhož cituji)
https://www.databazeknih.cz/knihy/jan-krystof-ii-109336
https://www.databazeknih.cz/dalsi-vydani/jan-krystof-i-305194
https://www.databazeknih.cz/dalsi-vydani/jan-krystof-1-dil-72450

Pět studiích o Romainu Rollandovi
https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/118974/SpisyFF_054-1958-1_5.pdf

Dante, k Rollandovu citátu
https://www.iliteratura.cz/Clanek/23567/alighieri-dante-komedie-ocistec

Volná myšlenka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Voln%C3%A1_my%C5%A1lenka

Politický sympatizant (heslo Weggenosse na Wikipedii), fr. compagnon de route
https://de.wikipedia.org/wiki/Weggenossen

Romain Rolland, Jan Kryštof I, II, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957