Romain Rolland / Jan Kryštof (4. část komentáře)

Romain Rolland / Jan Kryštof
(II)

V díle Antoinetta, jímž začíná druhý svazek českého dvousvazkového vydání Jana Kryštofa, se pozornost autora přesouvá k rodině Jeanninových, jejíž tragický osud zprvu představuje samostatné vlákno příběhu a teprve později, v dalších dílech, se spojují do jednoho společného toku v tématu přátelství mezi Olivierem, bratrem Antonietty, a Janem Kryštofem. Až dosud jsme sledovali osudy hrdinů převážně z ústřední perspektivy Jana Kryštofa, v tomto okamžiku je tento zorný úhel přerušen a nahrazen perspektivou Olivierovy rodiny.

„Co poutá nezlomným objetím, je temný a mocný pocit, jejž mají stejně lidé nejhrubší i nejinteligentnější, že jsou po staletí kusem této země, že žijí jejím životem, že vdechují její dech, že slyší, jak jejich srdce bije na jejím srdci jako dvě bytosti, ležící bok po boku v témž lůžku, že postřehují její nepozorovatelné záchvěvy, tisíce odstínů hodin, ročních dob, dnů jasných nebo zastřených, hlas i mlčení věcí. A nejsou to kraje nejkrásnější, ani, kraje, kde život je nejpříjemnější, jež se zmocňují srdce více, nýbrž právě kraje, v nichž země je nejprostší, nejskromnější, blízká člověku a mluví k němu intimní a důvěrnou řečí.“ (s. 11, kde není nezbytné, označuji takto zkráceně místo „II, s. 11“)

S tímto oslavným expozé vztahu člověka a jeho kraje/domova (vztah hrdinů a prostředí, též společenského, je jednou z důležitých vrstev románu) je v kontrastu se smutným příběhem jednoho provinění, svým způsobem pasti, do níž se dostane otec obou sourozenců (takže vedle kontrastu je tento příběh rovněž související se „společností“), jež způsobí řetěz zkázy celé rodiny: Bankéř Jeannin, který se příliš nestará o vrácení drobných půjček, které ochotně poskytuje přátelům, se „octl v cestě pleticháři“ (s. 25) a v podvodném podnikatelském projektu přijde nejen o celý svůj majetek, ale dostane sebe i celou rodinu, která neměla o ničem tušení, do zadlužení. Zastřelí se, následuje přestěhování rodiny do Paříže (vlakem!), trpká zkušenost s příbuznými (sestrou matky, bydlí „v přepychovém bytě na bulváru Haussmannově“), na jejíž pomoc spoléhala, kteří se ale naopak obávají, aby neblahá událost neměla dopad na jejich pověst („Poyet-Delormovi byli dopáleni na úpadek svého příbuzného. Zvláště žena, která se bála, aby jim ho lidé nevyčítali a aby to neškodilo postupu jejího muže […]“, s. 36). Nezkušené venkovany všude okrádají (nadsazují ceny, „Odřeli je tu. Hotel prý je plný: nacpali je všecky tři do těsné místnosti, ale započítali jim tři pokoje“, s. 35), nová situace přerůstá v zoufalství a malomyslnost, ponížení a odříkání, ukradené peníze, které dostaly za poslední klenoty atd., matka umírá, a podobný osud pak nakonec potká i Antoinettu, která nasadí všechny své síly, aby její mladší bratr byl existenčně zajištěn.

Na těchto stránkách máme pocit, že se ocitáme v některém ze Zolových naturalistických románů, s nimiž tento příběh spojuje fatalistický řetěz událostí i líčení tíživého prostředí, stejně jako u jiných uměleckých prostředků je to nicméně jen jedna z facet podoby textu – od Zoly se liší tím, že je nakonec nalezeno světlo na konci tunelu, neutuchající úsilí sestry zachránit alespoň bratra („Tak byl jejich život založen na žhoucí víře, utkané ze stoicismu, náboženství a ušlechtilé ctižádosti,“ s. 44, slova ještě ze začátku této cesty vymanění se ze strašného osudu) je naplněno, na motiv existenční bídy pak v dalších dílech knihy navazuje téma sociální vzpoury a revoluce (Hořící keř).

Ještě před vylíčením těchto osudů je, jak je u Rollanda obvyklé, čtenáři uveden portrét Oliviera, osoby, jež bude významná v dalším vyprávění. „Olivier byl křehký plavovlásek malé postavy […], jeho zdraví bylo vážně ohroženo ustavičnými nemocemi v dětství […], jeho tělesná slabost z něho učinila brzy melancholického, zádumčivého hošíka, který se bál smrti a který byl velmi špatně vyzbrojen pro život.“ (s. 14) Snílek, v tuto chvíli bychom řekli až „trdlo“, což vystoupí ještě výrazněji, jestliže čteme mistrovsky napsanou pasáž o bujném tepu života, podle mě jedné z nejpůsobivějších (je to celé postavené na „smyslech“/vnímání a představě vynaložené energie; v románu je jich ovšem celá řada): „Venku hřmot podkováře v protější kovárně, nestejnoměrný tanec kladiv na kovadlině, supění dýchavičného měchu, pach přismaženého kopyta, valchy pradlen, sedících na bobku na břehu vody, tlumené rány řeznického nože v sousedním domě, krok koně, zvonící o dlažbu ulice, skřípot pumpy, stočný most přes průplav, těžké lodi naložené kládami, míjející pomalu, taženy za provaz, před visutou zahradou, dlážděný dvorek se čtverečkem země, kde rostly dva keře bezu uprostřed houští geranií a betunií, truhlíky s kvetoucími vavříny a granáty na terase nad průplavem; někdy vřava trhu na sousedním náměstí, sedláci v modrých lesklých halenách a kvičící prasata…“ (s. 15)

Protikladně jsou vylíčeni i oba sourozenci, zatímco Antoinetta „byla velmi zbožná“, „Olivier již nevěřil“. („Pomalý postup rozkladu jeho víry, který se započal již v prvních měsících v Paříži, rozleptal ji úplně.“, s. 47, jedno z dalších témat románu, na jedné straně vysoce cenícího víru, ovšem především víru v život, na straně druhé nastavujícího ostré zrcadlo náboženství v podobě antiklerikalismu, ovšem ještě vedle společenské reflexe dalších náboženství). Přichází i motiv hudby (s. 46–46, A. najala piano), Rolland vyzdvihuje i její funkci, jestliže hudba je „jediným světlem, jež zářilo v týdnu bezoddyšné práce“, s. 47). Pozoruhodný je soustředěný portrét vnější podoby i nitra mladého chlapce (s. 19), stejně tak sledujeme proměnu bezstarostné dívky v bytost, která je schopná přinést nejvyšší oběti (v určitých chvílích může text dnešnímu čtenáři připadat až příliš patetický – „Ó má drahá maminko! Přijď mi na pomoc! Zachraň ho! Učiň, ať žije!...“ (s. 51)

Sledujeme překážky dosažení cíle, kterými je Olivierova tréma před zkouškami, u nichž pak neprojde (s. 58), odloučení, když Antonietta jde pracovat do Německa, kde se cítí cize (s. 59, čtenář možná může již tušit, že zde se právě spojí toto vlákno příběhu s tím ústředním, prozrazeno naráz, na s. 62, v souvislosti s návštěvou divadla). Ocitáme se v prostoru „románu citu“, jestliže sledujeme dojemnou a dojímající sourozeneckou lásku a osud obou, jenž je stále v situacích na doraz (nemoci, zmíněné překážky a oddalování dosažení cíle atd.): „nazýval ji: »má věrná, má hodná, má drahá, dobrá, milovaná sestřičko, kterou mám tak rád«,“ (s. 61, Olivier v dopisech Antoinettě). Nicméně není jim dopřáno ani trocha úlevy, Antoinetta, zbavena místa, cestuje v horečce přes Alpy, již se nikdy nezotaví (s. 58–69, „nenabyla dřívějšího zdraví“, s. 71).  Dolehly na ni všechny předchozí útrapy (s. 70). „Kdyby byla bývala silnější, byla by se snažila přetvořit úplně svůj život tím, že by mu byla vytkla jiný cíl. Ale byla v koncích. Nyní, kdy jí již nic nenutkalo, aby vydržela stůj co stůj, úsilí vůle, jež si ukládala, se zlomilo: padla. Nemoc, která se v ní již přes rok připravovala a kterou její energie udržovala na uzdě, měla nyní volné pole.“ (s. 72) K této analýze přibývá ještě i paradoxní vzdalování se bratra, pro nějž tolik učinila (autor to nicméně nevidí očima kritického realisty, spíše celou situaci s porozuměním rozebírá, o to působivější je okamžik, kdy si Olivier vše uvědomuje ve chvíli, kdy již nelze nic dělat). A čtenář si uvědomuje znovu skutečnost, že toto všechno utrpení je důsledkem jediného nerozvážného rozhodnutí, za nějž zaplatili životem již tři lidé.

„Nejhorší neštěstí pro slabé a něžné duše je, že poznaly jednou největší štěstí.“ (s. 80) Čtenář se jen musí oprostit od jazyka (alespoň v češtině), který dnes – v době černých filmových parodií – může působit nepatřičně („Štkal, tiskna ….“, viz první část tohoto komentáře knihy). Olivier nyní usiluje o to, přiblížit se Kryštofovi, protože v něm může milovat i nadále svou sestru. (s. 81) A v následujícím díle románu, V domě, se čtenář ocitá v návaznosti prvního svazku románu. „Mám přítele!“ – touto větou končí, a jí rovněž začíná s rozvedením tohoto pocitu v samostatné exklamaci tato část.

Tématy rozhovoru Kryštofa a Oliviera jsou bída/špína (s. 89), dobro a zlo, morálka (s. 90 ad.), hudba (s. 91, „prozrazuje nejtajemnější myšlenky“, „Pod božskými obrysy Mozartova Adagia objevoval Kryštof neviditelné rysy nikoli Mozartovy, nýbrž neznámého přítele, jenž hrál: zádumčivý klid, bázlivý a něžný úsměv této nervosní, čisté, milující, zardívající se bytosti.“), i poezie, reflexe jejich vztahu („Jaký je rozdíl mezi tímhle a láskou?“, s. 92), skutečnost, že Kryštof znal Antoinettu (s. 95, „Chvílemi již nevěděl, zda miluje Oliviera v Antoinettě nebo Antoinettu v Olivierovi,“ s. 96, chodí na její hrob). Bydlí společně, mají společné knihy, jsou šťastni (formulace štěstí, s. 93), následují další psychologické portréty Olivierovy (s. 96, 97), vybírám ještě další: „Olivier měl intuici duší a širou, jemnou, všemu přístupnou zvídavost ducha, která nic nepopírala, která k ničemu neměla záští, která pozorovala svět s ušlechtilou sympatií: onu svěžest pohledu, která je neocenitelným darem a která dovoluje chutnat vždy novým srdcem věčnou vesnu.“ (s. 98)

Rollandovo srovnání s přáteli velkých osobností („Beltraffio Leonardův; Cavalliere Michelangelův; umbrijští druhové mladého Raffaela“, s. 98), zároveň jemně akcentuje to, že se jedná o „vnitřní vesmír“, tedy duchovno, které nemá nic společného s homoerotickou orientací a tělesností – tzn. jedná se o jiné souřadnice, než ve kterých by podobný vztah posuzoval člověk dneška (po sto letech od vzniku románu, na začátku třetího tisíciletí), jakkoli autor říká: „Byla to ženská duše, která stále potřebovala milovat a být milována.“ (s. 98) Charakterizuje vzájemné obohacování, přínos Olivierův je v tom, že ukazuje Kryštofovi Francii, tak jak ji neznal (posuzoval ji podle kulturního světa, tisku aj.), „dobrý lid, šetrný, metodický, pracovitý, klidný, s plamenem, který dříme na dně jeho srdce,“ (s. 100), hovoří o vnitřním světle a odvěké duši národa (!!!, s. 100). Tak se zrcadlí i společenská kritika, již autor na řadě míst rozvádí (zde s. 101). Je slyšet „hlas nepřítele“, která má v moci divadla, tisk, a nikoli hlas opravdové elity.

Olivier seznamuje Kryštofa s básníky, kteří nejsou pouze módní (součástí textu jsou citace veršů), postupem francouzské hudby (srovnává ji s německou, s. 105), do těchto pasáží se promítá Rolland znalec kultury, publicista a esejista – pro čtenáře mohou být v mnohém přínosné, mnohdy si nicméně mohou položit otázku, zda by se tyto věci nechtěli dozvědět spíše z nějakých esejí či studií (ať již Rollanda samého, je autorem celé řady, či z jiných zdrojů). Některé formulace jsou nicméně hutné (zmíněná str. 105). Panoráma současné kultury plynule přechází k dalším tématům, jsou to kriticky vnímané ideje socialismu, prezentované současnými politiky (s. 107), zmiňují se různé myšlenkové směry, hovoří se o postojích k vědě, svobodě, lidu a jeho (živé) tradici, souhrnem o duchu doby. Kryštof mnohé vnímá kriticky, „ztrácel půdu pod nohama v této svobodě, nakonec až pohřešoval mocného ducha kázně, německé autoritářství“ (s. 109)

Následují stránky, které naplňují název „V domě“ (českému čtenáři možná vytane na mysli Nerudův Týden v tichém domě, který je rovněž panoramatem „figurek“, jak to tento formát prostředí nabízí, ovšemže tentokráte pražských): „v každém poschodí byly dva byty, jeden o třech, druhý toliko o dvou pokojích“ (s. 113). Obyvatelé domu, v němž nejsou pokoje pro služky (v té době důležitý architektonický detail měšťanského bytu), jsou čtyřicetiletý kněz abbé Corneille, rodina inženýra Eliáše Elsberga, elektrotechnik Aubert, V. Arnaud, pan Watelet, bezdětní židé: vzdělaný významný asyrolog Felix Weil s paní.

Přirovnání k „figurkám“ Nerudovým není úplně od věci, u každé postavy autor připojuje stručnou charakteristiku, prostřednictvím níž si můžeme představit nějaký charakteristický rys názorů té doby. Prostý řemeslník na střeše je člověkem s životním optimismem,  Aubert je typický kontrastností své osobnosti (kontrast coby obecný princip výstavby románu u Rollanda), když se pokládá za filosofa, nicméně „myslil zmateně“ (s. 116, brilantní ukázka protikladů), Watelet zase vymyslel s příznačnou tvrdohlavostí jakýsi hudební systém, „tvrdili o něm, že je anarchista, revolucionář, cizinec, z bůhvíjaké země, Rus nebo Belgičan“ (s. 117), u Arnauda se dozvídáme o úmorném životě pedagoga, profesora na lyceu, a milovníkovi hudby, židovské téma autor rozvine na jiném místě, zde je jen zmínka o tom, že ho zajímají „všecky projevy soudobého myšlení“.

Při té příležitosti nalezneme řadu postřehů o duchovním klimatu, z nichž mnohé platí (možná i výrazněji) i pro dnešek: „Věda, skrytá za svým odborným názvoslovím, v hloubi svého svatostánku a pod trojnásobným závojem, jejž mohli odhrnout jen zasvěcenci, byla méně přístupné nežli v době Buffonově a encyklopedistů.“ (s. 124) Rolland si všímá dalších rysů doby, spisovatelům „chyběla […] láska“ a provází je sektářství (s. 125), když se vytváří množství malých skupin, kroužků, „množství malých kast“ (s. 126, [takto se dnes třeba člení nonartificiální hudba]), hudba je příliš aristokratická (s. 124). „Skoro u všech znechucenost, únava, strach před jednáním, před utrpením, před ošklivostí, před hloupostí, přes risikem, před odpovědností, strašné.“ (s. 127)  Jan Kryštof a Olivier v rozhovorech srovnávají německé a francouzské umění, hovoří o ryzosti a univerzálnosti (s. 129), podléhání politikům, následuje polemika o způsobu, jak dosáhnout kulturních cílů, otázky aktuální tehdy a možná i dnes, když se mluví o „vlně“ čehosi, co likviduje kulturu (s. 131).

Starším čtenářům tyto pasáže mohou zavánět někdejší „kulturní politikou“ u nás, nicméně o směřování kultury se hovoří přece i dnes. Pro Kryštofa je důležitá „síla“ (myslí se tím duchovní síla), je to ovšem problematické, pokud se jedná o sílu mocenskou („síla drtí právo“, s. 132), Olivier říká, „tvoje Německo nám způsobilo velké utrpení“ (v souladu s historickými fakty). V Části II. úvahy pokračují, témata: elity, „odloučení od těla svého národa“ (s, 133), pedagogika (v poznámkách vzadu komentář o autobiografickém rysu tohoto momentu). Pěkné vyjádření zmíněných protikladů: „Olivier věřil, že je na konci svého trpení. Byl teprve na počátku.“ (s. 135)

Následuje řada dalších postřehů, mj. též o Bibli (s. 137, Starý Zákon: „Bůh bible je starý šílený Žid, zuřivý blázen, který celý čas laje, hrozí, řve jako vzteklý vlk…“), formulace „člověk se dusí houževnatou nenávistí, jež naplňuje tuto knihu svým krvežíznivým rykem…“ (s. 138), „nejhorší je proradnost, s kterou tento Bůh posílá svého proroka, aby oslepil lidi, aby měl tak proč je trápit“ (tamtéž). Nenávist je polemicky uvedena charakteristicky do protikladu s láskou, autor pak tematicky postupuje ve významové návaznosti témat Židé (140), rasa (s. 141), přičemž zároveň s úvahovými tématy vystupují jednotlivé postavy, zde Mooch (přezdívali mu „Moloch“, již sama plastická charakteristika, která jakoby nám vystupovala před očima, na s. 140, stojí za čtení, jedním z rysů je dobrota, která „není u židů vzácná“). Poznamenal jsem si na okraj stránky, vlastně se to nevztahuje k žádnému konkrétnímu místu Rollandova textu – protiklad v člověku samém.

Na tomto místě je příklad zajímavé motivace jednání: Mooch přiměje nakladatele Hechta, aby vydal Kryštofovu skladbu David, přinese pak skladbu Weilovi, ten pak pomůže díky tomu, že má v úctě přátelství – měl přítele, které bylo „jeho vnitřní poklad“ (s. 143), založil nadaci. Když se pak Kryštof dozvěděl o nečekané pomoci, „pocítil výčitky svědomí“, protože byl oněm „nakloněn špatně soudit“. Vzápětí pak od Luciena Lévy-Coeura vyjde „urážlivě blahovolná“ kritika (s. 144), Kryštof pak bagatelizuje ve svém názoru židy – Olivier pak říká, že bez nich by jeho dílo zůstalo neznámo („Přišli by nám na pomoc naši souvěrci? Katolicismus nechává hynout nejlepší lidi své krve, aniž hne prstem na jejich obranu.“ s. 144, ovšemže je to řečeno pateticky). A následují ostré „ťafky“ vůči této věrouce či možná spíše praxi. „Vyvrhnou ho, radují se, že ho vidí trpět samotného, rvaného nepřítelem, volajícího na pomoc své bratry, za jejichž víru umírá. V dnešním katolicismu je jakási moc vražedné trpnosti.“ (s. 145) Rolland zdůrazňuje inteligenci židů, čtenář si může uvědomit myšlenkové bohatství, které kniha přináší, možná si uvědomí mimotextovou souvislost Dreyfusovy aféry, která byla jedním ze závažných životních témat spisovatele.

Časem nicméně dochází i ke sporům obou přátel a zde jsou zajímavé další bohatě formulované charakteristiky jejich osobnosti, pomyslel bych si dokonce, zda to není i vnitřní spor samotného autora. Sledujeme nejrůznější pohnutky a až nepřátelské hnutí mysli a opět výčitky (s. 148) a komentář: „»Ach,« vzdychal Olivier, »jak je nesnadno si rozumět!«“ (s. 149) Na to Kryštof: „»Zříkám se toho. Stačí, když se budeme mít rádi.«“ V každém případě se v tomto okamžiku ocitáme v prostoru románu o přátelství a můžeme přemýšlet o podobných projevech v české a světové literatuře (v té české třeba Podivné přátelství herce Jesenia Ivana Olbrachta či Román o věrném přátelství Amise a Amila Julia Zeyera).

Zároveň na tomto místě můžeme sledovat jednu z dramaticky pečlivě vystavěných epizod: 1. expozice: nedorozumění mezi oběma přáteli (s. 148), 2. vlákno konfliktu: Coletta Stevensová, která nemohla zapomenout Janu Kryštofovi, jak ji odmítl, vytáhne z Oliviera, který jí podléhá, podrobnosti o jejich nedorozumění a vyžvaní je Lucienu Lévy-Coeurovi(s. 149-150), 3. výbuch: Kryštof se vše doví od paní Roussinové a domnívá se, že to Lucienu řekl sám Olivier. „Můj přítel mě zradil!...“ (s. 151) Doprovodným momentem je úvaha o ženách (s. 150). Následuje pak přímý střet Jana Kryštofa s Lucienem Lévy-Coeure u Roussinů. Z hlediska povahy epizody lze říci, že i zde Rolland její vlákno žene až do krajnosti, podobně jako to bylo v příběhu Antoinetty. Ani dobrý Mooch už není schopen zabránit souboji (pistole), naštěstí není nikdo zraněn. Přesto se čtenář v tomto okamžiku ocitne v prostoru románu dobrodružného.

V tomto případě se nicméně vše vyřeší, a pokračují další úvahy, kulturní vize, padne téma „Západ – Východ“, další názory (s. 163–183) se vracejí k Bohu, víře, církvi, je tu zmínka o hudebních kánonech a hádankách (s. 168). Přichází důstojníkova dcera Celina (s. 170) a vypravuje svůj příběh (od s. 171), vztah bratrů Ondřeje a Eliáše je vlastně stručné opakování motivu přátelství (s. 173). Významným motivem je představa nutnosti jednat pospolu (s. 177), lidské postoje zajímají autora i v dalších případech, padne kritika na dareby, ale i na ty, co „nic nedělají“ (s. 179, říkají, že se nedá nic dělat, uchylují se do soukromí; rozhovor s majorem Chabranem). A může něco změnit jedinec?

Olivierovo tvrzení, že „na bližní“ nepůsobíme slovy, nýbrž „svou bytostí“ (s. 182), potvrzuje epizoda další osoby „v domě“, mladé ovdovělé ženy, paní Germainové, která ztratila svou malou dcerušku, a kterou zprvu dráždila Kryštofova hra na klavír, poté ale došlo ke zvratu, když „zachvěla se pojednou a pramen slz [který předtím žalem vyschl] v ní opět vytryskl“. „Hudba byla deštěm, který kapka po kapce prosycoval její vyschlé srdce a křišil je k životu. Viděla zas nebe, hvězdy, letní noc.“ (s. 183)  Jeden z příkladů, jak hudba může pomoci/povznést v utrpení. Velká hubená žena se pak postará o děvčátko, sirotka, který zde zůstal, když náhle zemřel pan Watelet. „Třeba milovat. Štěstí je tu…,“ (s. 185), komentuje vypravěč. Žena pak děkuje Kryštofovi, že ji zachránil.

Zde, stejně jako na řadě jiných míst, probleskuje jedna z ústředních myšlenek románu, ona touha sbratřit všechny lidi (různé „třídy“ či „víry“), jak by si Kryštof přál. „Bylo by zapotřebí vzájemné snášenlivosti a síly sympatie, které se mohou zrodit jen z vnitřní radosti, z radosti ze života zdravého, normálního, harmonického, z radosti z účelného zaměstnání své činorodosti, z pocitu, že sloužíme něčemu velikému,“ (s. 185) odpovídá Olivier a následně pak rozvíjí tuto vizi utopicky, když popisuje podmínky, jichž by bylo třeba k jejich naplnění (s. 186, !).

To ovšem kontrastuje s realitou, zvláště když se vzápětí dozvídáme o přiostření vztahů mezi Francií a Německem, nepříliš ovšem konkretizovaném – tato nekonkrétnost, obecnost Rollandova textu nejen na tomto místě, musí být pro dnešního čtenáře svou nesrozumitelností slabina. V tomto vydání se můžeme zorientovat v poznámce na s. 641, vysvětlující události, o nichž Rolland psal i v dalších dílech. Můžeme jen tušit, co znamená „pyšné šílenství německého imperialismu, zpitého vítězstvími, a naprostou neschopnost jeho státníků pochopit druhé národy, na něž používali na všecky téhož měřítka, které je jim zákonem: síly, svrchovaného důvodu.“ (s. 187)

V příběhu románu je pak aktuální evropská politika zdrojem otázky, zda by Němec Kryštof šel v případné válce proti svému milovanému příteli Francouzi (rozhovor s. 193). Proti sobě stojí dvě vysoké ideje – přátelství a vlast. Proti všemu negativnímu začnou oba přátelé skládat „rabelaisovskou epopej.“ (s. 195) V té době přichází také skladatelův úspěch, vydavatel Hecht vydává jeho dílo (s. 196). Ale jak to u Rollanda bývá, vzápětí se čtenář s Kryštofem dovídá smutné zprávy, ten přijíždí k loži své matky, která dožívá své poslední pozemské chvíle. Kryštofovi se vynořují vzpomínky z dětství, děd, dobrý oběd..., ale také nahlížíme do jeho mysli, kde Jan Kryštof v této silné chvíli završuje vizi z předchozích stránek Rollandova románu. Mně tato formulace (coby čtenáři českému) připomíná v jistém směru básnické sbírky Otokara Březiny (od motivu matky až po sbratření lidstva, a cítím tam rovněž celou tu atmosféru symbolismu i dobových evropských výtvarných děl). Ocituju delší úryvek:

„…Kryštof pociťoval, jak se ho zmáhá únava z tohoto horečného a neplodného světa, z těchto sobeckých bitev, z těchto lidských elit, z těchto ctižádostivců, z těchto marnivců, kteří myslí, že jsou rozumem světa, a kteří jsou zatím jen jeho zlým snem. A všecky jeho láska se nesla k tisícům prostých duší každého plemene, jež hoří tiše, čisté plameny dobroty, víry, obětavosti – srdce světa. »Ano, poznávám vás zase, zas vás konečně nalézám, jste z mé krve, jste moje. Opustil jsem vás jako marnotratný syn, abych šel za stíny, jež míjely po cestě. Vracím se k vám, přijměte mě! Jsme jediná bytost, živí i mrtví; ať jsme kdekoli, vy jste se mnou. Nyní tě nosím v sobě, ó matko, jež jsi mě nosila. Vy všichni, Gottfriede, Schulzi, Sabino, Antoinetto, vy všichni jste ve mně. Jste mým bohatstvím. Půjdeme cestou společně. Budu vaším hlasem. Spojenými silami dojdeme cíle…«“ (s. 204–205)

Vlastně by to mohl být efektní konec celé epopeje, nicméně máme před sebou ještě dalších čtyřista stran a tři tituly, první z nich nazvanou jako Přítelkyně. Ve společnosti, kam se díky Kryštofově popularitě, „udělané“ Velkým deníkem, objeví dvě zvědavé dívky, plavovláska Jacquelina Langeaisová a její přítelkyně Simona Adamová (zajímavá a jasnozřivě vylíčená je ale především Jacquelinina teta Marta, starší neprovdaná žena „bez krásy“, s. 224, s níž Jacquelina hovoří o lásce a štěstí) se chytí do osidel lásky nikoli Kryštof, ale Olivier.  Čtenář si může uvědomit, že autor románu řadí za sebou příběhy dramatických vztahů v jejich jednotlivých typech: po přátelství hlavního protagonisty s Olivierem, jenž se vyhrotilo v jednu chvíli až málem po tragický konec v souboji, tragickém příběhu Oliviera a jeho sestry (rodiny) nyní předestírá milostný (tedy rovněž „vztahový“) příběh, který ovšem také nedopadne dobře, nicméně jemné záhyby psychologie, řada jemných paradoxů, jej činí čtivým (prozradím, že jsem si poznamenal: „myslel jsem, že to jen přečtu, ale baví mě to“, na rozdíl od některých úvahových pasáží, u nichž ovšem chápu, že autor chtěl vystihnout „ducha doby“ a předestřít své ideje „sbratření“).

V souvislosti s milostným příběhem je nastoleno i téma bohatství – Jacquelina patří do majetné rodiny. Kryštof Oliviera varuje: „Žena miluje umění, možná, ale dusí umělce. Bohatá žena otráví obojí. Bohatství je choroba. A žena ji snáší ještě hůře než muž. Každý bohatec je tvor abnormální… Ty se směješ? Tropíš si ze mne žerty? Jak, což bohatý člověk vůbec ví, co to je život? Stýká se snad těsně s drsnou skutečností? Cítí na svém obličeji divý dech bídy, vůni chleba, jejž si třeba vydělávat, pach země, již třeba zorávat? Může chápat, může byť jen vidět bytosti a věci?“ (s. 235) A ještě radikálněji je názor, pravděpodobně i autorův, vyjádřen o kus dále: „Bohatství přetíná pouto, jež spojuje člověka se zemí a které víže vzájemně všechny syny země. A jakpak bys potom ještě chtěl být umělcem? Umělec je hlasem země. Boháč nemůže být velkým umělcem. […] Kdo má víc, nežli co mu patří k živobytí, je netvor, – lidská rakovina, která užírá ostatní lidi.“ (s. 236)

Až bychom takto ostrou formulaci u jinak uhlazeného spisovatele nečekali. Možná tedy zde přece jen malá biografická odbočka od vlastního textu coby určité vysvětlení přinejmenším jako kontext: Rolland byl jedním z prokomunistických intelektuálů, považovaný Komunistickou stranou Francie, založenou v r. 1920, za compagnon de route, česky možná nejpřesněji sympatizant, tj. nečlen strany, jenž se ovšem později své sympatie k Sovětskému svazu zřekl, zvláště po návštěvě v této zemi a po Mnichovské dohodě, kdy demonstrativně vystoupil z řad „francouzských přátel Sovětského svazu“ (něm. Wikipedie). Nezpochybňuju ovšem v žádném případě opravdovost tohoto názoru, pochopitelného i ze čtení samotného románu.

I když v dnešní společnosti je hodnotová stupnice nastavena jinak (majetek není považován za cosi negativního, pochybuji i, že jsou srozumitelná někdejší slova „chudoba cti netratí“, rozhodně není vyzdvihována), není možná na škodu názorová konfrontace s dobou, kdy materiální dostatek byl samozřejmostí pouze pro vyšší společenské vrstvy. Přesto jsem se i já pozastavil (vlastně jsem teď hledal vhodný výraz a nejsem si jist, zda je to slovo dnes beze zbytku srozumitelné), když jsem četl větu „aniž se jich stín kalné myšlenky dotkl byť jen na okamžik“ (s. 246) v souvislosti se situací, kdy Kryštof přenocuje u sympatické dívky, klavíristky, k níž má blízko, vzhledem k tomu, že venku vypukla bouřka, ve vedlejší místnosti slyší její dech atd. Mé pozastavení neplatilo cudnosti, s níž se muž chová k Cecilii Fleuryové (Filomele), nýbrž tomu, že myšlenka na erotiku (či dokonce na „sex“, slovo, jež uvádím do uvozovek proto, že se zase mně nelíbí, když máme v češtině krásné slovo „milování“) je považována za kalnou. Dokonce mi to připadá paradoxní vzhledem k ústřední ideji románu, jíž je život („hrozné vášně, jež sžíraly umělce“, praví se o několik řádek dříve, s. 243), která je v rozporu s prudérností, jakkoli i ta je dobová). Zastavil jsem se u detailu, který se může zdát zcela nepodstatný, myslím si nicméně, že právě takovéto momenty ozřejmují povahu takovéhoto uměleckého díla.

Text se vrací k ideálům hudby („Chtěl, aby byla obcováním s lidmi. Není životného umění mimo umění, jež se spojuje s druhými.“ s. 247), hudba má pomáhat milovat život (tamtéž), nemá být estétskou virtuozitou. A konečně se dočkáme i odpovědi na otázku z předchozího odstavce, když se autor nevyhne tématu erotické lásky (Oliviera a Jacqueliny): „Všemi částečkami svých těl a svých duší dotýkají se sebe samých, okoušejí se, usilují se proniknout.“ (s. 249, o kousek dál:) „Obě propletená těla se vynoří z propasti spánku zároveň.“ Je tak učiněno ovšem s ostražitostí a jasnozřivostí, u níž můžeme tušit nepřítomnost happy endu, když autor říká hned na začátku: „Jejich milostné sobectví způsobilo kolem nich prázdnotu.“ (s. 249)

Následuje brilantní analýza, jak ji známe už z předchozích epizod, kdy dívka „bez vypočítavosti odpoutávala Oliviera potají od jeho přítele“ (s. 251), vztah se začíná propadat do nudy, kterou „způsobuje přepjatost citovosti“ (tamtéž). Přesto si možná právě zde čtenář uvědomí, že jedním z klíčů pro porozumění Rollandovu světu je slovo „duše“, kolem něhož se rozvíjí celý text a které ostatně on sám použil v názvu jiného svého díla (Okouzlená duše). Třeba přímo tato pasáž, kdy se Jacquelina po návratu do Paříže setkává se svými blízkými: „Poněvadž na ně po celý rok své lásky ani nevzpomněla, byl to skutečný objev: tím spíše, že jestliže se její duše smísila s duší Olivierovou, trochu duše Olivierovy se přimísilo k její duši a že tak viděla své staré známé novýma očima.“ (s. 254) Byl bych zlomyslný, kdybych si vzpomněl na „míchané nápoje“.

Raději sledujme pád, k němuž rozhodující měrou přispělo velké dědictví po jedné ze sester paní Langeaisové, která zemřela, a které vedlo k proměně života (skvělá analýza s. 255 ad.), kdy se ztrojnásobením příjmů, výměnou bytu za větší, čímž se zároveň ale zbavili starých vazeb („nebylo již nikde místa pro vzpomínku“ na „první léta společného života“, s. 256) a tím, že se ocitli v třídě „bohatých a zbytečných lidí, jejichž společnost jí vnukala jakési pohrdání k ostatním lidem, k těm, kdo pracují“ (s. 256), propadli bezbřehé „honbě za štěstím“ (s. 257), která nakonec vedla k rozpadu vztahu. V tomto pohledu se již i umění stalo „jen květem přepychu“ a nikoli „svatým plodem lidské lopoty.“ (s. 256) Zde úžasná formulace velkého spisovatele: „Nebyla ani andělem, ani zvířetem. Byla ubožačkou, která se nudí.“ (s. 258) Pro mě v tuto chvíli obecnější otázka: Do jaké míry dnes řešíme prvky, jaké jsou „dotěrnost“, „zahanbení“ (to je něco jiného než trapnost), „zapřít svou duši“ (tedy své já), „zaslepenost“, „strach“ či „smutek“ (ty zřejmě ano), vnímáme je a jak (pojmy ze stran 260 – 261).

V každém případě Kryštof musí s povzdechem na otázku paní Arnaudové, zda se přátelé vídají, že nikoli. A znovu následuje kulturní panorama, poezie, próza, divadlo (později poznámka o svobodě, kterou herectví postrádá), herečka Françoise Oudonová, její portrét a epizoda přátelství (a milostného vztahu, viz s. 273, hezky formulováno) s Kryštofem, její životní příběh. Na násl. stránkách se dozvídáme o Kryštofových plánech v oblasti umění (s. 276), na několika místech je součástí textu notový zápis (s. 281, předtím již s. 234). Zaznamenejme i časový údaj „máme rok 1909“ (s. 283), celému příběhu se trochu vymykajícímu (nicméně Rolland hledá často mezní podoby) epizodu nekorektního svádění (nudící se, sobecká a marnivá Jacquelina usilující o převahu, se o to pokusí s Kryštofem, ten vzápětí odejde, chvíli je pak rozkol, s. 284, zde i zajímavý postřeh o „věčné ženské zdlouhavosti“).

To je ale teprve předzvěst nových „bojů“ (a mám teď na myslí i Šaldovy Boje o zítřek, týkající se rovněž umění, byť v jiném smyslu): Přicházejí náhle pomluvy („Tu se proti němu započalo tažení,“ s. 287), napadání, překrucování v tisku, houšť drobných perfidních poznámek atd., dozvídáme se, co všechno jsou schopni kritici vymyslet, k tomu spor s Hechtem, jenž podle smlouvy (a ustanoveních v té době obvyklých) má právo jakkoli nakládat s Kryštofovými skladbami, jestliže jsou jeho majetkem (jedná se o nedomluvenou úpravu), a rozchod s ním (s. 288–290). Naopak se mu na přímluvu přátel podařilo na pár dní navštívit vlast (kde byl persona non grata), setkat se tam s paní z Kerichů a její dcerou Mínou (viz Jitro, jak upozorňuje jedna z kontextuálních poznámek pod čarou, s. 294).

„Jacquelina a Olivier se na čas sblížili,“ (s. 297), když Jacquelina ztratila otce a „octla se zas o několik let zpátky“ (tamtéž). Nyní následuje sledování těhotenství a mateřství, resp. jejích etap, 1) těhotenství: „nepociťovala z něho radost, již čekala“, (s. 298), 2) po příchodu dítěte na svět: „a veliká vlna lásky, která hýbá vesmírem, sevřela ji od hlavy až k nohám, zavalila ji, vznesla ji až k nebesům“ (tamtéž), 3) „pak vlna opadla; a duše se zas dotkla dna“. A podobně jako v jiných případech následuje obecnější úvaha – „velké neštěstí dnešních žen jest, že jsou příliš svobodné a zase ne dost svobodné…“ (s. 299) „Smutné prostředí, v němž žila Jacquelina, uvedlo ji na scesté úplně. Od té doby, co se odpoutala od Oliviera, vrátil se do oné společnosti, kterou v svých dívčích letech pohrdala. Okolo ní a jejích provdaných přítelkyň se utvořila malá společnost mladých mužů a mladých žen, bohatých, elegantních, zahálčivých, inteligentních a bezpáteřných. Vládla tu naprostá svoboda myšlení a slova, kterou mírnila toliko duchaplnost, kořeníc ji.“ (s. 300) A dále (vybírám z celé řady dalších zajímavých postřehů): „Hezké tělo Jacquelinino se koupalo v tomto rosolovitém myšlení. Olivier jí v tom nemohl zabránit. Ostatně i on byl zasažen nemocí doby: věřil, že nemá právo obmezovat svobodu té, již miloval.“ (tamtéž) K tomu pak přetvářka, „v praxi se zařizovali tak, aby se nepostavili proti žádnému předsudku, který by jim byl výhodný“.

„Od narození dítěte se nikdy pořádně nevzpamatovala.“ (s. 301) Sledujeme dále úpadek ženy, která nemiluje své dítě, které se postupně mění až v nenávist, podpořenou zprvu zánětem žil, který ji vysílil, pocit nepřátelství vůči tvorovi, „jehož štěstí vykoupila svým utrpením“ (s. 302) trvalo i po uzdravení, změny zasáhly i vztah vůči Olivierovi – „přátelskou důvěru, jež byla mezi nimi, vystřídalo záští, že se tak poddala, jakási nenávist, že tak dlouho snášela jho lásky, které již necítila.“ (s. 302) Zápas „proti tomuto hroznému proudu ochladnutí“ (s. 302) je prohraný, cítíme bezvýchodnost, ať dělá, co dělá, nedaří se a kromě toho i „náhoda uspíšila události“, když Olivier psal dopisy Cecilii Fleuryové (ta je v tom zcela nevinně, Oliver se jí svěřoval, ona přichází nyní méně často, proto ty texty, které nicméně nikdy neodeslal) a v okamžiku, kdy se zdá, že dojde ke smíru, na ně náhodou narazí a dochází k definitivnímu rozvratu (s. 305). Jacquelina pak podlehne hloupě jakémusi miláčkovi žen.