Robert Louis Stevenson / Klub sebevrahů

Robert Louis Stevenson / Klub sebevrahů
úklid knihovny

V předmluvě ke knížce Roberta Louise Stevensona, obsahující dvě jeho rané prózy, Klub sebevrahů a Na písčinách, komentuje Zdeněk Beran skutečnost, že některé knížky autora, původem Skota z Edinburku, zná každý malý kluk (Ostrov pokladů, Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda), na druhé straně hrozí, že je Stevenson vnímán pouze jako spisovatel literatury pro děti a mládež, a tento úhel pohledu jej dokonce takřka vymazal z „velkých“ dějin literatury. Dokladem toho, že tento pohled je neoprávněný, a ostatně v posledních letech už korigovaný, jsou i jeho rané prózy. Například první z nich, Klub sebevrahů, byl během celého minulého století takřka dvacetkrát zfilmován (nic na tom nemění, že první film z roku 1909 byl čtyřminutový, hned další, ještě předválečný německý, už byl celovečerní).

Když čtete Klub sebevrahů, musíte – a to nejen v první chvíli – uvažovat, zda je Stevensonův pohled na svět dekadentní, podobně jako jeho současník (životní data mají takřka totožná) Oscar Wilde, co z oněch bizarností je parodie, ironie či kritika, co zábava a nevázaný nápad. Tak hned na začátku první prózy se princ Florizel z Bohemie vydává se svým společníkem plukovníkem Geraldinem v převlecích na „excentrická dobrodružství“ (Z. Beran) a jejich celý následující příběh nám může připadat jako „dobrý úlet“. Když Arthur Breisky v roce 1909 (shodou okolností ve stejnou dobu jako zmíněný první film) vydal svůj první český překlad, vnímal jej právě dekadentně. 

Klub sebevrahů sestává ze třech volně spojených příběhů. První z nich se jmenuje Příběh o mladíkovi se smetanovými dorty. V jednom hostinci se setkávají naši už zmínění hrdinové s člověkem, který rozdává smetanové dorty, pokud je nabídka odmítnuta, sní mladík dort sám. V tuto chvíli jich už spořádal sedmadvacet. Princ Florizel a plukovník Geraldine akceptují „absurdní směšnost celého počínání“ a pozvou jej na večeři. On jim vysvětluje, že je na mizině, respektive posledních čtyři sta liber mu nemohlo stačit na to, aby mohl oslovit dámu, která mu učarovala, a zařídit si život, proto naopak poslední peníze utratil a peněženku zahodil. Nyní oběma pánům nabízí, že je dovede do Klubu sebevrahů, kde mohou svůj život ukončit. Pan předseda se nejdříve tváří, že je chce ze soukromého domu vyhodit, když je Florizel neústupný, přijímá i důvody odchodu ze světa, které považuje za malicherné, totiž že je Florizel líný a nemá peníze, a přijímá oba do klubu. Podle ochrnutého pana Malthuse, jak to vysvětluje Geraldinovi, aby se orientoval, je předseda „ten nejlegračnější člověk na světě! Ty anekdoty! Ten cynismus! Ovládá život, že je to úžasné,“ (že by přece jen Wilde?, stejně tak důvod, proč zde pan Malthus je, totiž „absolutní dráždivost“, „všechny rozkoše naší společnosti“). Klub funguje tak, že se podle rozdaných karet, konkrétně es, vybírá „oběť“ a jeho kat, tím se odstraní potíže se sebevraždou. Kartu smrti dostane tentokrát pan Malthus, kartu kata mladík se smetanovými dorty. Zpráva o Malthusově smrti se objeví druhý den v novinách. Příště dostane kartu smrti Florizel, plukovník Geraldine ho ale venku zachrání, když zajme členy klubu, kteří měli na starost jeho usmrcení. Přivítá je pak ve svém sídle a pošle na cestu na kontinent, kde se mají utkat v duelu s mladším bratrem Geraldina.

Ve druhém příběhu, Příběhu o lékaři a lodním kufru, se vypráví o Silasovi Q. Scuddamorovi, mladém bohatém Američanovi, který se „rozhodl studovat půvaby Paříže“. Ve vedlejším pokoji bydlí protřelá madame Zéphyrine, kterou využívá prezident Klubu sebevrahu pro makabrózní hru, když ji nechá, aby vylákala Scuddamora z penziónu pod záminkou, že je do něj zamilovaná, a mezitím mohla být mrtvola Geraldina mladšího, kterého viděl den předtím v tančírně, deponována do jeho postele. Ke zděšenému Scuddamorovi, který tuší, že se stal obětí intrik, přijde vzápětí doktor Noel a pomůže mu mrtvolu odstranit v lodním kufru. Teď je jeho jediným úkolem dostat se s kufrem přes celnici. Zůstává otázka, zda je doktor spřažen s prezidentem klubu či dokonce vrah, v každém případě tu vzájemné služby, které si různé osoby poskytují, vedou k plukovníkovi Geraldinovi. Když pak princ Florizel otevře kufr, je zděšen on. Američan se vrátí do Paříže.

Třetí příběh se jmenuje Fiakrové dobrodružství. Poručík Brackenbury Rich se kdysi vyznamenal jako hrdina, nyní hledá v Londýně dobrodružství. Neočekávaně jej odveze fiakrista, který má za úkol shánět po městě potenciální hosty, k domu pana Morrise. Z toho se vyklube pan Hammersmith, a nakonec plukovník Geraldine, účel celého podniku je získat dva odvážné muže (tím druhým je O´Rooke, jiný voják s dobrou pověstí), zatímco všechny ostatní pod záminkou, že jde o mýlku a nejedná se o ten správný dům (byli zaměněna jména John a James Morris), organizátoři podniku propustí, i zařízení domu je kamufláž a po akci je opět vystěhován. Tito dva muži jsou pak požádáni princem, aby mu pomohli v souboji s prezidentem klubu, který mezitím nastražil další léčky a vynořil se s nožem v ruce z kanálu. Princovi také pomůže doktor Noel, který prezidentovu léčku prozradí.

Druhá próza, Pavilon na písčinách (přesněji by bylo „na dunách“, v angličtině The Pavilion on the Links, „links“ je skotské slovo pro pohyblivou písčinu, jak vysvětluje autor v textu), je rozdělena do jednotlivých kapitol, které vždy „vyprávějí o tom, jak…“, vyprávění je v ich-formě. Za studií se stýkal s mužem jménem R. Northmour, po nich je od něj pozván do Gadenského panství. On sám žil tuláckým životem, s károu, stanem a kamínky tábořil po lesích, nyní zhruba po devíti letech se dostává do Northmourova domu. V noci se s ním potkává, v bezdůvodné potyčce je raněn, načež Northmour utíká pryč. Vypravěč jej a mladou vysokou dámu v dalších dnech z povzdálí sleduje, jak se procházejí po pobřeží. Když jde třetí den uplakaná sama, dá se s ní do řeči a představí se (čtenář se dozvídá jeho jméno, Frank Cassilis). Ona jej varuje, aby zde nepobýval, že mu hrozí nebezpečí a následující den prozradí, že její otec se musí skrývat. Je to bankéř Bernard Huddlestone, který se zapletl ze zprvu nepříliš vážné finanční tísně do nezákonných obchodů, na jejichž konci bylo ožebračeno několik tisíc lidí a dokonce jedna sebevražda. Northmour mu má pomoci na jachtě zmizet do jiných koutů světa a za to dostat ruku jeho dcery. Vypravěč se vydá do vsi, aby zjistil, zda tu nepobývá nějaký Ital, který by šel po Huddlestonovi. Najde ho v hospodě, na pobřeží mu vítr přižene klobouk na štítku s nápisem Venedig (Benátky). Poté se sejdou všichni tři, Frank, Northmour a Klára, která prohlásí, že je Frankova manželka a že se musí všichni vzepřít společnému nepříteli, kterým jsou italští karbonáři. Ti přišli o peníze a nemohli realizovat v Parmě revoluci a teď jdou po bankéřovi. Northmour má sice výbušnou povahu, ale zároveň je džentlmen a jistě neustoupí od už slíbené pomoci. Frank se setká s Huddlestonem, který „budí pramálo sympatií“. Zdráhá se vydat karbonářům i to málo, co z dluhu může splatit. Ti nyní vyzývají muže, aby vydali Huddlestona, jinak zabijí všechny. Zapálí přístěnek domu, Huddlestone pak vyběhne ven a nechá se zabít. Dům shoří, nyní padlo i příměří mezi oběma nápadníky, ale Northmour přenechá Kláru Frankovi a sám odjede na jachtě, která – bohužel pozdě – připlula. Později se Frank dozví, že Northmour padl v Garibaldiho armádě.

Povídku, kterou Stevenson napsal v roce 1879/1880 a v roce 1880 vyšla v časopise Cornhill Magazine, chválil ještě v roce 1907 E. A. Poe. Označil ji za jednu z nejvýznamnějších krátkých próz ve světové literatuře.

Vedle četby jsem nahlédl na stránky Wikipedie:
https://de.wikipedia.org/wiki/Der_Selbstm%C3%B6rderklub
https://de.wikipedia.org/wiki/Der_Pavillon_auf_den_D%C3%BCnen

Robert Louis Stevenson, Klub sebevrahů, Pavilon na písčinách, Slovart 1998, přel. B. Hodek