Robert Lacey / William a Harry
20.03.2022 22:31Robert Lacey / William a Harry
Bitva bratrů. Zvláště když jsem si přečetl tento podtitul knihy britského novináře Roberta Laceyho 1, která ležela na pultu knihovny Václava Čtvrtka, když jsem vracel jinou knihu z historie, půjčenou mimo jiné kvůli jinému historickému tématu dvojení (Jih proti Severu, tj. občanská válka ve Spojených státech), označená jako novinka (resp. Mezinárodní bestseller, ovšem novinkou je rovněž, anglický originál „se chystá do tisku v květnu 2021“ a český překlad vyšel ještě v témže roce), nemohl jsem si Williama a Harryho neodnést vzhledem k „mému“ tématu, které se zde promítá do nejaktuálnějších – doslova přítomných dějin.
Čtyřsetstránková publikace je založena ovšem šíře než na pouhém protikladu Williama, staršího, a tedy bližšímu budoucí královské koruně, a o dva roky mladšího Henryho, jemuž rozdané karty od začátku přisuzují roli „náhradníka“ 2, což představuje samozřejmě ústřední osu celého příběhu. Bitva bratrů se opírá o široké pozadí souvislostí celé královské rodiny a dalších osob (rodin), které se staly její součástí (a naopak se z ní na základě souvisejících událostí, včetně těch mediálních, tvořících další osu celého pojednání, vyčleňujících), a tento mediální charakter, typický pro moderní dobu, který vyostřuje neustále napětí přítomné mezi jednotlivými osobami, stejně tak jako primogernitura v tomto postavení vytváří ostřejší vztah než u sourozenců neurozeného původu, umožnil i autorovi knihy velmi pečlivě sledovat všechny tyto události v jejich prezentaci v médiích a na sociálních sítích (jinými slovy práce autora je mimo jiné pečlivá novinářská práce se zdroji a zkoumáním jejich validity či kritickou reflexí).
Autor přitom na jedné straně (či v jedné vrstvě textu, jeho kompozice) postupuje chronologicky, na straně druhé hned v prvních dvou kapitolách, Rozhádaní bratři a Rodinné záležitosti „předbíhá“ a nastiňuje tak onen ústřední spor a jeho široké souvislosti, když již v první z nich představuje Meghan a její představy odlišné od oněch tradičních, tedy životních postojů a chování, které se očekává od příslušníků britské koruny, a v druhé onou slavnou Harryho formulací, že si z obou bratrů „každý vybral jinou cestu,“ což je v textu uvedeno v protikladu s vyjádřením Williama „držel jsem ho kolem ramen celý náš život, […] dál už to dělat nemůžu.“ 3 V následujících kapitolách se pak vrací zpět v čase a postupně sleduje jednotlivá vlákna příběhu, které anticipují ony výsledky, které známe nejspíš alespoň v nejhrubších obrysech z médií, i pokud se tématu blíže nevěnujeme) a které činí srozumitelnější to, co se v poslední době přihodilo. U zmíněných formulací přímo odkazuje na další text, kde budeme sledovat, „proč Harryho a Meghanino chování a série jejich rozhodnutí kolem Archieho porodu a křtu a konfrontace popsaná v kapitole 26 vedly k rozkolu mezi bratry.“
Tomuto rozkolu časově (několik měsíců předtím, v květnu 2019) předchází rozhodnutí Harry a Meghana, „že nechtějí ukázat své novorozené dítě na schodech před křídlem Lindo,“ 4 tj. v areálu soukromé nemocnice Panny Marie poblíž Paddingtonského nádraží v západním Londýně, jak to zavedli Charles a Diana v roce 1982, což s komentářem „chtěli být královským párem v novém stylu, anebo možná vůbec ne královským“, naznačujícím příští vývoj, a historickou reminiscencí události z roku 1688, kdy po údajném úmrtí komorné „ohřívací pánev použili v roce 1688 k propašování zdravého novorozeněte na porodní lůžko Marie z Modeny“ (manželky krále Jakuba II.) autor vynáší jako úvodní motiv hned v první kapitole. A jak řečeno, v interpretaci hraje důležitou roli i to, že „Meghan a Harry byli rozhodnutí, že prvním pohledem na svět jejich novorozeněte nebudou šílené a smrtící blesky fotoaparátů, které provázely a vlastně způsobily smrt Diany“ 5. A také uváděný argument jejich okolí, že „opravdu potřebují soukromí“ hned po komentáři věci „typické“ pro Harryho a Meghan, jímž je „cit pro všechno luxusní a pětihvězdičkové“ 6 (dále se vádí „náklonnost k soukromým tryskáčům a hollywoodským přátelům“).
A v řečené kapitole druhé se vedle Williama a Harryho a jejich partnerek objeví (ještě v souvislostmi s popisem zvyklostí u křtů) i další dvojice, jejichž příběhy se budou rozvíjet dále, tj. princ Charles a Diana, rodiče obou bratří, a osud jejich manželství (do něhož vstoupila další osudová paralelita, totiž Camilla Parker-Bowlesová), takže můžeme vnímat určitou podobnost životních vzorců, jednak v konkrétních momentech (dravost či dokonce troufalost Camilly při seznamování s Charlesem), ale i obecněji, tedy jestliže je budeme vnímat jako odchýlení/vychýlení ve dvojici, na jehož jednom póle je konvence a na druhém její opuštění. Tento model se pak v určitých variacích opakuje jak v životních osudech, tak v postojích, které zde reprezentuje pojetí „babičky“, které „nejde o to být celebritou“ 7 a která, v rozhovoru s Williamem i ve všech svých postojích, zdůrazňuje ochranu monarchie jako instituce a dodržování respektu k ní. Tímto svým vzorem se William také řídí.
Paralelnost Charlesova vztahu ke dvěma ženám, rozebraná – ve shodě se stylem autora knihy – na jednom motivu, zde obratu „Ať už »láska« znamená cokoli“, opakovaném v textu, ale i jako název 5. kapitoly, se promítá do střídání kapitol: ve 3. a zmíněné 5. se dozvídáme o rodině Camilly a o Spencerových, rodičích Diany, ve všech případech původem z nižší společenské třídy, ve čtvrté, s názvem Agapé, naznačujících již o sobě alternativnost životních postojů (učení společnosti s tímto názvem, založené v roce 1986 doktorem M. B. Beckwithem a popisované jako „trans-denominační“ komunita, spočívá na spirituálním procesu) pak o rodině Markleových, kteří pracovali v zábavním průmyslu podobně jako jejich dcera Meghan, charakterizovaná v závěru kapitoly jako „velice ne-windsorská dívka líbající hochy jako první“. Později je srovnáván přístup Meghan, která je – podle hollywoodských zvyklostí – zvyklá sekýrovat filmový štáb, a postavení „dvořanů“, jejichž názorům se členové královské rodiny naopak s ochotou podřizují, jako cosi neslučitelného. Stejně jako u předchozích rodin se v kapitole Party Pieces (6. kap.) probírá rodina Kate Middletonové, jejíž křestní jméno zapadá do řady anglických královen, od „pradědečka“.
Vedle ústředního střetu dvou bratří sledujeme celou řadou dalších. Tak v následující (7.) kapitole je to žárlivost Anny (Mountbatten-Windsor), Charlesovy sestry (jediné dcery královny), která „tvrdě dře“ a přitom „smetanu slízává její švagrová“ Diana, označovaná jako „princezna Superstar“ 8. V pozadí je skutečnost, že Anne „požádala Charlese, aby se stal kmotrem jejího prvorozeného syna Petera Phillipse, ale když se narodil William, princi jí to neoplatil.“ 9 Na druhou stranu se ale líčí složitá situace právě této opěvované ikony, nejdříve když se narodí Harry v rozporu s Charlesovým přáním, aby měl páreček (William již byl na světě), později zdravotní potíže, odtažitost manžela, jenž byl do manželství uveden pod tlakem, jeho nevěrou a nakonec tragickým koncem, jehož vina je na straně dotěrných médií, „bulvární smečky“, jak je nazván jeden z jejích nejagresívnějších představitelů, James Hitaker, jenž už v roce 1986 na Mallorce sleduje pár dalekohledem a své poznatky zveřejňuje v novinách (v kap. 10 nazvané Publicita, kde se ale probírá ještě výbušnější mediální nálož, když Diana dodá Andrewu Mortonovi materiál ke knize Diana: Její pravdivý příběh, s jejímž obsahem se pak museli vyrovnávat – motto v jedné z dalších kapitol je Williamův výrok „Je pravda, že tě táta nikdy nemiloval?“ 10 ).
Rozdílnost postavení dvou bratří v královské rodině postihuje titul 9. kapitoly Nárok, v níž se líčí právě i Dianiny aktuální pocity, i motto kapitoly, Williamův výrok „V jistém ohledu nebudeme nikdy normální…“. Sledujeme popis odlišnosti obou chlapců: pro Williama, výborně prospívajícího ve škole, je úběžníkem jeho chování „smysl pro povinnost“ (v souladu s matkou), tedy „služba druhým“, která „je podstatou »rex iustus«, spravedlivého a ctnostného krále“, zatímco Harry „se zatím vyvíjel úplně jinak“, jak to dosvědčuje i výrok tenkrát čtyřletého chlapce „Ty budeš jednou král. […] Já ne. Takže si můžu dělat, co chci.“ 11.
Skandály v královské rodině, té, která měla být zárukou stability, střídaly jeden druhý. Po Dianině zveřejnění vzápětí následuje Camillagate (11. kap.), zkrátka „veřejný poprask“ je na denním pořádku. Tentokrát je za ním přepis šestiminutového rozhovoru, jenž vyšel v Austrálii v magazínu Ruperta Murdocha (ten má prsty v řadě dalších kauz) New Idea a přetištěn v Británii v Sunday Mirroru a v People. Na několika místech knihy se připomíná ve své době rovněž mediálně propíraný skandál z roku 1936, kdy anglický král Eduard VIII. dal před povinnostmi vladaře přednost své rovněž americké milence Miss Wallis Simpsonové a abdikoval. V našem případě došlo v roce 1992 k rozluce Charlese a Diany, „zatímco oficiálně byli stále manželi – princ Charles se odstěhoval do Svatojakubskho paláce, kam si mohl zvát Camillu, kdežto Dana zůstala v jejich původním obydlí, v Kensingtonském paláci.“ 12
Šestisetstránková publikace Princ z Walesu: Životopis měla napravit pošramocenou princovu pověst, když však vyšla v roce 1994 kniha Zamilovaná princezna (autorka: Anna Pasternaková), v níž se objevuje kapitán James Hewitt, a William a Harry jsoui opět konfrontováni s existencí muže, kterého nazývali „strýček James“, nejen fakticky, ale i mediálně. Diana musela odpovídat na nepříjemné otázky svých synů, a dokonce vyvracet domněnku, že její milenec nemohl být Harryho otec. A po třech letech nastala ona tragédie, o níž zpráva obletěla celý svět. Jaké důsledky tohle všechno mělo na psychiku Williama a Harryho? A média nyní propírají vše možné, včetně toho, jak reagovala či nereagovala královna (to je už ovšem poněkud mimo náš úhel pohledu na toto téma). Co ale do tohoto úhlu pohledu spadat, byť okrajově, může, je vztah „náhradníka dědice“ prince Charlese, prince Andrewa, ke svému bratrovi, pojednávaný v 14. kapitole pojmenované Rošťák. Líčí se v něm silný osobní vztah jeho rodičů k němu.
V dalších kapitolách se mimo jiné líčí studijní roky obou bratrů, Williamovo rozhodnutí nejít na Oxford či Cambridge jako jeho otec a strýc Edward, nýbrž do skotského St Andrews, kde chtěl studovat dějiny umění stejně jako Kate, s níž se zde setkal (později nicméně přešel na geografii), zatímco Harry zažíval „obzvlášť bolestné pokoření“, když musel opakovat ročník a počkat rok, když se chtěl připojit ke studijně výbornému Williamovi „a dalším elitním studentům na Etonu“ (15. kapitola, Pomněnky). William Harryho v tomto případě podpořil proti názoru rodičů, kteří se domnívali, že Harry by na toto studium nestačil. Autor tento moment přesně postihuje takto: „Tohle byl jeden z příkladů, kdy William držel svého mladšího bratra kolem ramen. V tomhle životním období se ještě neobjevily žádné známky toho, že by starší William cítil, jak ho jeho královská budoucnost odklání od cesty, kterou kráčí Harry. V polovině devadesátých let oba bratři trpěli po desetiletí rodičovských neshod, a to je zřejmě semklo. Ještě před Dianinou smrtí si bratři byli jistí, že chtějí co nejdéle chodit do školy společně.“ 13
A o kus dál, po líčení Harryho výletu do Botswany, autor pokračuje: „Princ Charles doufal, že jeho synové mezi sebou naváží podobně úzké pouto, jako pojilo jeho s princeznou Anne.“ 14 V době studií je tu ale i aféra, na níž se ukazuje i další model prezentace obou bratří v médiích. Jedná se o „marihuanové excesy v Klubu H“ (článek v News of the World pod titulkem Harryho ostuda – drogy), které musel řešit otec. V souvislosti s těmito událostmi je zřejmé to, na co Lacey později opakovaně upozorňuje: Ačkoli nápadem na zřízení Klubu H byl bezpochyby starší z bratrů (který by měl mít větší rozum a odpovědnost), na jeho chování poukazováno nebylo, zatímco Harry se ocitl v kritickém hledáčku.
V následující 16. kapitole Hony (téma je další kontroverzí, jestliže Charles v rozporu se svým ekologickým programem střílí před malým chlapcem zvířata) je potom zmíněný model výrazněji okomentován slovy, že „to byl William, kdo otevřel první lahve v dobře zásobeném baru ve sklepě na Highgrove a kdo vedl partu výrostků na výpravách do Rattlebone. William byl modrooký princ na trůně zlaté mládeže, který naléval alkohol a inspiroval všechno to hýření, jež tak uchvátilo jeho mladšího bratra – mladšího o celé dva roky a tři měsíce, takže byl v mnoha ohledech ještě dítě, když ho William postrčil na tu špatnou a sebedestruktivní cestu.“ A dále: „Charles a William, otec a starší syn, se od »hanby rodiny« hladce posunuli k velkolepým a blyštivým rolím, jež od nich dynastie a veřejné mínění očekávaly. My nic, my muzikanti. I když se bulvár oháněl snaho »najít pravdu« o skandálech na Highgrove, nikdy by neuveřejnil nic ani vzdáleně diskreditujícího o příštím králi Vilémovi V. Dědic zůstal rytířem v zářivé zbroji, Harry vyfasoval zápornou roli černé ovce rodiny.“ 15
Ani Williamovo studium nemělo ale hladký průběh, dokonce chtěl z St Andews odejít (kapitola Zakolísání), to by ovšem bylo vnímáno jako útěk z boje a mohlo by poškodit jeho pověst podobně jako „zbabělost“, jak bylo vnímáno kdysi rozhodnutí prince Edwarda odejít od královského námořnictva. Další příklady toho, jak určité události u takto privilegovaných osob nabývají jiného významu. A srovnávání mělo vliv i na Williamovo rozhodování o sňatku s Kate, které nechtěl uspěchat (formuloval to tak, že se nechce do třiceti ženit, pak se tato lhůta o dva roky zkrátila), přičemž v jejich vztahu dokonce došlo k přestávce. Toto rozhodnutí nicméně zpětně William hodnotil jako prospěšné. V příběhu pak ještě sehrála úlohu jeho vojenská služba – v tomto kontextu (důstojnické pitky a komentáře) to ovšem nebylo jednoduché pro Kate, ta ovšem vydržela. A ovšem – i v tomto případě sehrály svou kontroverzní úlohu média, zvláště když se při policejním vyšetřování prozradilo, že jeden detektiv a jeden novinář nezákonně pronikli „do soukromé textové mobilní konverzace“ a zjištěné skutečnosti použili pro své články v bulváru. Důsledkem pak bylo mimo jiné, že Rupert Murdoch, majitel tohoto plátku (News of the World) zastavil jeho vydávání.
Harryho provázely před jeho definitivním odchodem z Velké Británie ovšem ještě další skandály. Jedním z nich byl únik videa, na němž si Harry na večírek oblékl z půjčovny kostýmů khaki uniformu, na níž byl nacistický hákový kříž. Samozřejmě to byl obrovský průšvih, když na titulní stránce bulvárního Sunu hlásá titulek „Nacista Harry“, Lacey to komentuje, že to byl „kousek, který vystihuje jeho divokou, ztřeštěnou a nezáludnou povahu“ 16. A opět to byl kousek, na kterém se podílel i jeho bratr, „který se tomu chechtal celou zpáteční cestu“ 17. O tom ovšem v tisku nepadla ani zmínka vzhledem k tomu, že to byl příští král Vilém V..
Zajímavé je ovšem (právě v kontextu s touto lehkovážností) to, jak Harry vnímal vojenské prostředí. Zde totiž padlo dvojení následníka trůnu a „náhradníka“, stejně jako VIP postavení. Harry to komentuje: „Nebyl jsem princ. […] Byl jsem Harry.“ 18 „Neboli prostě kadet Wales – žádné poklonkování a podlézání.“ Zdálo se, že se – s pocitem štěstí – vyvlékne ze svého osudového určení. Následující události ovšem ukázaly, že to není tak jednoduché: Přestože britská média byla zavázána, že o válečném nasazení Harryho nebudou informovat, australská New Idea o jeho aktivní službě v Afghánistánu dala zprávu do tisku, a Harry, jehož toto služba naplňovala, musel být pro ochranu svou, ale i svých spolubojovníků (stal by se snadným cílem) z mise stažen. Bezprostřední dotek se smrtí Harryho inspiroval k založení Invictus Games pro zmrzačené veterány. A na stránkách komentujících tyto události je zdůrazněna opravdovost a upřímnost vztahu obou bratří, stejně tak jako na dalších, popisujících jejich společnou charitativní činnost a zakládání několika nadací.
A nyní se autor vrací ke vztahu Harryho a Meghan. Líčí se Harryho potíže v předchozích vztazích, jednak jeho citová uzavřenost po ztrátě matky ve dvanácti letech, jednak krachy několika vztahů s dívkami, které z něj obviňovaly „královský systém“ a nutnost naprostého „přizpůsobení vlastního života neutuchajícímu zájmu tisku“ 19. Meghan tak byla „rytířem na bílém koni“, jak hlásí i název 22. kapitoly, a vyhovovala mu svou osobitostí a originalitou, extrovertní povahou 20 a tím, co je označováno za „nekrálovské“ či „antikrálovské“ vlastnosti. Za důležitou pro celou významovou konstelaci zde považuji Laceyho větu: „Tahle žena se narodila nespoutaná a Harry rozhodně nechtěl svou nově nalezenou spřízněnou duši vystavit mukám, jaké zažívala jeho matka.“ 21
Právě to ale bylo jádrem všech dalších problémů, hned na začátku roku 2018 konfliktu s „dvořany“ (dříve se jim říkalo sekretáři nebo tajemníci, v současnosti „zaměstnanci s pravidelným platem“, kteří „řídí chod domácnosti monarchů a starají se o ceremoniální záležitosti“). Tady to od počátku neklapalo. Meghan si veřejně stěžovala na nedostatek podpory ze strany královské „instituce“ (autor dokládá, co vše s ní bylo hned na začátku jejího vstupu do prostředí dvora probráno, procvičeno atd.), podstatný ovšem byl rozdíl v nastavení vztahů – hollywoodské hvězdy se chovaly ke svému štábu s despektem, proto způsobil podobný přístup, na který v Kensingtonském paláci, v kultuře královského dvora, nikdo nebyl zvyklý, velký rozruch, a to o to víc, když pracovnice z královského podpůrného týmu jedna za druhou odcházely z prestižních míst, protože se hvězdě Kraváťáků (alias Rachel Zaneové) Meghan to či ono nezamlouvalo, na své podřízené „ječela jako šílená“ a takové chování nehodlaly snášet. A to byl – postupně se kupí – „další podstatný důvod pro roztržku Williama s Harrym, který ani ne za dva roky otřásl rodem Windsorů. Z pohledu Meghan to ovšem vypadá jinak, je zde zmíněna kniha Cesta za svobodou Omida Scobieho a Carolyn Durandové 22.
I v dalších kapitolách, kde se líčí příprava svatby, se rozebírá třeba konflikt Meghan s Kate kvůli oblečení družiček, je srovnáván pohled „hurikána Meghan“ údajného záměru zlovolného tisku, který v ní chtěl mít „příběh, ve kterém bude hrdina a padouch“ (tím druhým bude ovšem ona). Líčí se kontroverze s královnou, která na Harryho proklamaci „Co Meghan chce, to dostane.“ (jednalo se o šperk ke svatebním šatům) odpověděla „Meghan nemůže mít všechno, co chce.“ Lacey líčí druhou stránku věci (řekl bych, že ve veřejném prostoru převládá onen pohled, jaký přinesla nedávno Česká televize vysíláním dokumentu Meghan, americká princezna 23), zmiňuje i její kontroverzní vztah k otci a další aférou spojenou s ním a tiskem (Markle, který byl ve finančních problémech, pózoval na „předsvatebních“ fotografiích, u nichž se zfalšovalo, co se dalo). V důsledku skandálu pak otec Meghan nepřijel na svatbu a byla otázka, kdo ji vlastně povede k oltáři (službu vykonal princ Charles).
A líčí se další kamínky na cestě, která vedla k roztržce, která bude zanedlouho popsána (v 26. kapitole, jak autor již v počátcích líčení celé komplexní problematiky upozorňoval), Meghanin projekt „Síla pro změnu“ (již to slovo je na opačném významovém pólu než stabilita, ústřední pojem monarchie, o jménech, které ji reprezentují nemluvě – Jane Fondová, Greta Thunbergová a 13 dalších žen), výměna královnina tajemníka sira Christophera Geidta (pro jeho projev o princi Philipovi, který rozzlobil prince Charlese, také jeho bratr Andrew, sám problematický „kvůli přátelství s odsouzením sexuálním násilníkem Jeffreym Epsteinem“, jenž se po skandálu – i u nás o tom psal Blesk, stáhl z veřejného života, jej nesnášel) za svědomitého úředníka, jemuž ovšem chyběla prozíravost, Edwarda Younga (což souviselo s organizací určitých událostí), „další přešlap“ Meghan při cestě na Fidži, kde si vzala drahé náušnice v ceně půl milionu liber, nejnevhodnější pro tento účel vzhledem k politickému kontextu (pocházely od saúdského prince Mohameda bin Salmána, vzala si je „tři týdny po vraždě disidentského novináře Džamála Chášukdžího, spáchané saúdskými agenty“ 24 atd.
Na dalších stránkách (v kapitole Každý je náš soused, jejíž titul akcentuje rasovou tematiku) pak čteme: „Královna si očividně povšimla toho, že sir Edward Young a jeho lidé nejsou schopni najít postavení, které by odpovídalo přísně vymezenému nadání Američanky. A Její Veličenstvo samo připustilo, že udělalo chybu, když se zbavilo sira Christophera Geidta.“ 25 Nyní se pokoušela věci napravit určitými návrhy, Harry nicméně říká, že si s Meghan vezmou „oddychový čas“. A pak „na Harryho a Meghan dolehl všechen ten stres po narození jejich prvního dítěte“ 26 a následující kapitola již je onou, kde se věci dají do prudkého pohybu. Má název Konec dvojhry (a jsme něco za polovinou knihy).
V úvaze o definování okamžiku, „který byl skutečným počátkem rozkolu mezi oběma bratry“, autor poukazuje (kromě hádky hned v počátcích Harryho vztahu s Meghan) jednak na „návrat s Meghan z australského turné na podzim 2018“, jednak ale na pravděpodobnější dobu již předtím, související s kauzou Meghanina „panovačného jednání s personálem a údajné šikaně jejích zaměstnanců“ 27, jenž je doložen řadou výroků ze strany dvora, vetováním vévodkyně, která prý odsekla „Není moje práce je rozmazlovat.“ a komentáři, opakujícími, že jde o srážku dvou kultur. V kauze sehrál úlohu manažer paláce („tajemník pro komunikaci Kensingtonského paláce s veřejností“ 28), rovněž Američan, Jason Knauf, který odmítal trpně přihlížet šikaně a stěžoval si princi Williamovi, které „potvrdilo to, co už dlouho tušil, že Meghan je v zásadě odpůrkyní královského systému, který jako outsider nikdy nepochopila.“ 29 Následuje podrobné vylíčení dotčených událostí, ohlasu v tisku a domněnek o hádce bratrů, při níž měl William prostřednictvím Harryho jeho ženu umravnit. Výsledek (s komentářem v tisku, jak stouply výdaje na domácnosti s příchodem Meghan) byl oddělení obou domácností, a blízký zdroj znovu vysvětlil, jak se „stali různými osobnostmi s různým přístupem k životu“, jehož bylo toto oddělení přímým důsledkem.
Další kauzou byla nadace Sussex Royal (tak se jmenuje i 27. kapitola), v níž se líčí, jak Meghan s Harrym nabízejí všemožné produkty včetně poradenství (!), což má být nyní zdroj jejich příjmů, které odchodem z Británie uzavřením jejich toku z královského kohoutku vyschly (a při jejich nákladném životě bylo je třeba nějak nahradit). Problém nicméně byl s užitím prvků, na které odchodem z monarchie neměli nárok, konkrétně královské korunky na předmětech, a také názvu „Royal“ (zlatého monogramu HM, tj. Jejich Výsosti, pod korunkou). Královna – v ohledu rodiny vždy smířlivá a vstřícná – se nyní ovšem jednoznačně vyjadřuje za Korunu a odmítá, aby nadace souvislost rodiny s monarchií zneužívala. A přispívá k tomu ještě další moment, totiž názor, že královská rodina má být apolitická, které Meghan na každém kroku porušuje, například vysloveně politickým poselstvím Síly pro změnu (Meghanino číslo časopisu Vogue).
A pokračování, které sledujeme v následující kapitole Různé cesty, je okomentováno ještě v té předchozí slovy: „Takže tu máme dva bratry, kteří se vřele milují, ale kteří dokážou být stejně neústupní, když se střetnou kvůli něčemu, na čem jim záleží. Pro Williama to byla budoucnost jeho monarchie, jeho svatého dědictví. Pro Harryho to byla láska ke složité a úchvatné ženě, která dala konečně smysl jeho životu. Láska versus povinnost – tohle dilema byla příčinou mnoha královských rozbrojů.“ 30 (a autor znovu připomíná Edwarda VIII. a jeho život s „milovanou rozvedenou Američankou“). A spolu s dalšími událostmi se dozvídáme, jak Harry s Meghan vytáhli „do boje proti třem největším britským mediálním konglomerátům. To byla znepokojivá vyhlídka, když se na začátku října 2019 vraceli [z Afriky] do Londýna.“ 31 (Žaloby byly podány na Mail on Sunday a Associated Newspapers, Mirror a Murdochovu skupinu.) Popsána byla též mediální sebeprezentace během africké cesty (Johannesburg ad., setkání s arcibiskupem Desmondem Tutuem, při němž byl před kamerami poprvé také syn Archie).
Následují další urážky královny. Harry a Meghan se neúčastní tradičních rodinných setkání (letní setkání na Balmoralu), a nyní vynechali i pravidelné vánoční setkání – už ani nepřicházeli s výmluvami jako předtím. Vánoce budou trávit s matkou vévodkyně. Čteme o odvetných opatřeních Koruny. A následující, 30. kapitola má název Konfrontace v Sandringhamu. Sandringham je královské venkovské sídlo v Norfolku (v regionu Východní Anglie), na rozdíl od Buckinghamského paláce či Windsoru, které jsou ve vlastnictví Koruny, je v osobním vlastnictvím královny, ta zde pravidelně tráví dva zimní měsíce. Situace se začala vyhrocovat od okamžiku, kdy si Harry chtěl promluvit s rodinou o dalších plánech, nicméně když před Vánocemi z Vancouveru telefonoval do paláce, „královnini zaměstnanci mu oznámili, že Její Veličenstvo nebude mít celý měsíc čas. Co takhle 29. ledna?“ 32
Poté, co ovšem mezitím unikly do médií informace o Harryho záměrech opustit Británii, nastal poprask a ochota ze strany královské rodiny se kvapně sejít již 8. ledna a autor popisuje vzrušené chvíle při setkání u oběda a další třeskuté události. Důležité pro náš pohled jsou přes všechny tyto detaily (William dokonce ve vzteku přišel až po obědě atd.) dva aspekty, takto formulované: První: „»Držel jsem bratra kolem ramen celý život,« řekl podle Sunday Times jistému »příteli«, »ale už to dělat nemůžu. Kopeme teď každý sám za sebe.«“ Druhý: „Když ale v ranních Timesech ten den vyšel článek, že Harryho »vystrnadila« královské rodiny neustálá šikana vévody z Cambridge, oba bratři pořád dokázali reagovat jako jeden muž. […] William a Harry na sebe mohli být tak naštvaní, že spolu téměř nemluvili, ale pořád platilo, že Dianini synové jsou spolu proti světu.“ 33 A Lacey pak ještě dodává, že Harry a Meghan jednání „zbabrali“ – a palác taky.
Bratři spolu nemluví ani 9. března 2020 na oslavě královnou milovaného Společenství národů, , jak se dočítáme v kapitole Rozloučení ve Westminsterském opatství, poslední příležitosti vůbec, konané na místě, kde před dvaceti lety vedle sebe šli na pohřbu za matčinou rakví. Následující kapitola Sociální distancování se odehrává v době, kdy propukla světová pandemie covid-19 (s připomínkou, že corona je latinský výraz pro korunu), jež byla jedním z podstatných příčin přerušení setkávání se mezi lidmi, u vévodů ze Sussexu pak se líčí další souvislosti, totiž pořízení si sídla v Santa Barbaře, luxusní čtvrti Montecito, severně od Los Angeles (kde mimochodem bydlí též Oprah Winfreyová, novinářka, o níž se v knize dočítáme na řadě míst).
V další kapitole s názvem Wolfram se přibližují důvody obdivu Harryho ke své ženě, probírá se Meghanin potrat druhého dítěte, hledání finančních zdrojů pro další život (jedním z nejvýraznějších je společnost Netflix), politické vymezování (např. Harry vyzdvihuje své právo volit, které mu královská konvence zakazovala), vytvoření paralympiády Invictus Games a charity Walking with the Wounded, přičemž se několikrát opakuje ústřední myšlenka „Buď jste uvnitř, nebo mimo.“ Ta se projevila v nepříjemných kontroverzích s královnou při příležitosti Dne veteránů (v Anglii obřad 8. listopadu konaný ve Whitehallu), když byla odmítnuta Harryho žádost o položení věnce (a peripetie, když věnec nakonec položil na národním hřbitově v Los Angeles – ovšem v Americe se jedná o jinou příležitost, totiž vztahující se k Občanské válce, koná se v květnu, takže se Sussexové objevili na prázdném hřbitově, a tisk jim ještě otloukl o hlavu, že to byla jejich sebeprezentace s účastí hollywoodského fotografa celebrit).
To, jak se bulvární média vrhnou jako hyeny na vše, co se dá, ukazuje kapitola Všechno o Rose, podsouvající nyní Harryho bratrovi Williamovi jeho příliš blízký vztah k Rose Hanburyové, , ženě miliardáře Cholmondeleye, poté, co se William a Kate nastěhovali do Anmer Hall, „velkolepého georgiánského sídla z osmnáctého století“ poblíž Sandrighamu, nacházejícího se v blízkosti Houghton Hallu, domova Rose a jejího manžela. Kapitola Nová Firma pak komentuje proměny podoby instituce po odchodu Sussexů (princ Charles již předtím definoval firmu jejím zeštíhlením, což bylo nepříjemné jeho sourozencům), hovoří se i o Williamových dětech, dalším řádění covidu i moderním technologiím (Zoom, Skype coby prostředek komunikace v době pandemie, královnin oblíbený iPad). A autor se rovněž vrací k momentu snahy královské rodiny prezentovat „obyčejným lidem“ vlastní „obyčejnost“. Podobně se pak srovnávají dva pohledy na službu jako obecně platný princip (slova se objevují v názvu další kapitoly), totiž na to, že i Sussexové mají svoji představu o ní, a o tom, že na takovou představu mají nárok (mj. diskuse o pojmech „královský“ a „veřejný“, a ovšem, další komandování Harryho tiskem).
Na druhou stranu se autor ukazuje jiný lom/opozice, než jsou vztahy obou bratří a jejich rodin (eo ipso královského a ne-královského názoru) či soukromého a mediálního obrazu těchto sporů, totiž rozdíl mezi pravdou a ne-pravdou (klamem), tentokrát ze strany Meghan. Na několika příkladech (údajná dvojí svatba, její údajně nevyslyšená „potřeba zajít pro pomoc“ atd.) se ukazuje (v prvním případě arcibiskup z Canterbury její tvrzení vyvrací, že v takovém případě by se dopustil kriminálního činu) přinejmenším nepřesnost, ale ještě spíše nevěrohodnost „Meghaniných pravd“, totiž evidentní zkreslování skutečností, jakkoli můžeme připouštět, že vévodkyně „pociťovala všechno velice intenzivně“. A na samotné věci ovšem nic nemění ani pocit nespravedlnosti (Oprah Winfreyová mohla v jednom z televizních interview křičet „Cože?“), že její děti nebudou mít titul Jejich královské Výsosti, jestliže se Sussexové sami vyřadili z „pracujících členů rodiny“ (navíc se tady uvažovalo i o rasovém aspektu). Tato a další kauza by mě měly zajímat, pokud se pustím (na jiném místě) do obecnější úvahy o úloze médií, jejich pozitivních motivací na jedné straně a na straně druhé vyloženě škodlivých vlivů druhého (tj. ne přirozeného, bezprostředně vnímaného), mediálního (tj. zprostředkovaného) světa.
V Laceyově úvaze přitom hraje úlohu i skutečnost, že „před půl stoletím“ Alžběta II. jako ještě mladá panovnice prosazovala (uvádí příklad, kdy tančí s ghanským prezidentem Nkumrahem) „odvážné principy diverzity, nyní autor uvádí, jaké pleti jsou lidé v okolí královny, například takový paradox, že „vládkyně mnohonárodnostního Společenství národů má pořád jen výhradně bělošský personál“ 34. Kapitola Mezi bratry (39. kap.) se nyní ovšem jen zdánlivě znovu vrací k ústřednímu tématu, ve skutečnosti se nejvíce hovoří o nedávné smrti prince Phillipa, jenž byl velkou oporou Alžbětě při jejím rozhodování. Přesto tu padají slova jedné z expertek na řeč těla, která říká, že bratři při obřadu „vypadali skoro jako dva cizí lidé“ 35.
Rozhodující je ovšem otázka položená na konci 39. kapitoly, komentující přece jen optimističtější pohled na oba bratry toho odpoledne: „Můžeme ale realisticky očekávat, že takových rozhovorů, a dokonce i úsměvů mezi bratry uvidíme víc? Bude hořká roztržka zažehnána? Přijde – může vůbec přijít – opravdové smíření?“ 36 V poslední krátké kapitole s názvem Dohoda se autor knihy William a Harry, Bitva bratrů, dívá do budoucnosti (po publikaci této knihy, v anglickém originále, jak řečeno v květnu 2021), totiž k 1. červenci, kdy má být odhalena socha matky obou bratří Diany v Bílé zahradě Kensingtonského paláce k jubileu jejích šedesátých narozenin. Matky, která své potomky žádala, aby si slíbili, že budou „vždycky nejlepší kamarádi“ a nikdy nikomu nedovolí, aby se postavil mezi ně 37. Tato očekávaná událost a ještě jedna, totiž sedmdesáté výročí královnina „usednutí na trůn“ 2. a 3. června 2022 je nyní tématem úvah o nejrůznějších paradoxech, ale možných vstřícných výhledech, k nimž patří pozitivní přístup Kate (tak se osvědčil již v předchozích případech). A kniha končí slovy Michelle Obamové, „a modlím se, aby našli odpuštění, porozumění a lásku.“
Můžeme se domnívat (jako někteří čtenáři, ovšem vezměme v potaz, že právě oni mohou být ovlivněni převažující adorací Meghan, podobně jako jsme mohli nedávno v televizi vidět dvoudílný dokument o princi Charlesovi, jenž jej prezentuje z jiné stránky, než jaký je jeho obraz v Laceyově monografii), že autor „mezinárodního bestselleru“ se přece jen (přes přepečlivé shromáždění faktů) přiklání na jednu stranu celé „bitvy“, řekněme ale také, že nepojmenoval knihu slovy „válka bratrů“ (nabízely by se události z minulých anglických dějin, pravda ovšem daleko krvavější, jako je Válka růží). V každém případě je příběh vystavěn na postupném rozevírání se dvou směřování dvou osobností, na nichž se podílela, jak jsem se pokusil jejich výběrem z textu shromáždit, celá řada kontroverzí, rozdílů a protikladů, komplikovaných vztahů a odlišných vzorců jednání a kultur a představ o světě, někdy možná i neobratného, jindy ale naopak příliš cílevědomého jednání participujících osobností. V každém případě tento příběh vytváří specifický obraz určitého typu dvojení, který podává významnou výpověď o tomto tématu.
Poznámky
1 Robert Lacey. William a Harry. Bitva bratrů. Nakladatelství Práh, 2021. Anglický originál Battle ov Brothers, William and Harry – The Inside Story of a Family in Tumult je v českém překladu (Jana Jašová) interpretován odlišně (stručnější a pádnější podtitul, opakující ústřední titul v angličtině, se ovšem opírá dále i o další řadu prvků v textu, hned první kapitola má název Rozhádaní bratři, a ovšem o obsah celého ústředního příběhu), nicméně i on zachycuje další rovinu dvojení, totiž „vnitřek“ a „vnějšek“, protiklad „Rodiny“ a „Koruny“ a všech s tímto protikladem dalších souvisejících opozic, podílejících se na příběhu dvou synů prince Charlese, tématu Laceyovy čtyřsetstránkové knihy. O knize viz i https://www.databazeknih.cz/knihy/william-a-harry-bitva-bratru-478503 Následující citát v odstavci ze s. 418.
2 William a Harry, s. 15.
3 Tamtéž, s. 25.
4 Tamtéž, s. 13.
5 Tamtéž, s. 15. Již zde můžeme uvést, že prezentace skutečnosti (zvláště bulvárními) médii, jejich zkreslování faktů a ovlivňování veřejného mínění, ale i podílení se zvláště Meghan na tomto mediálním obraze uváděním „své pravdy“, mnohdy neodpovídající skutečným faktům, je jedna z důležitých rovin Laceyovy knihy.
6 Tamtéž, s. 16. Postoj autora ovšem prozrazují hned slova na první stránce textu, kde hovoří o Meghan jako „rozvedené televizní hvězdičce“.
7 Tamtéž, s. 25.
8 Tamtéž, s. 69, 68.
9 Tamtéž, s. 69.
10 Tamtéž, s. 106.
11 Tamtéž, s. 88, 89.
12 Tamtéž, s. 107
13 Tamtéž, s. 141.
14 Tamtéž, s. 143.
15 Tamtéž, s. 151.
16 Tamtéž, s. 191. Wikipedie uvádí další mladistvé prohřešky prince, mj. i výrok „Á náš malý pakošský kamarád Ahmed“, o němž hovoří i Lacey, vnímaný mimo armádu (kde neznamenal nic neobvyklého) jako rasistický. Širší kontext je skutečnost, že Harry i Ahmed, jehož takto princ oslovil, bojovali později v Afgánistánu proti Tálibánu.
17 Tamtéž, s. 194.
18 Tamtéž, s. 195. Paradoxem bylo, když později na Sandhurstu nastoupil starší William, jenž musel salutovat mladšímu bratrovi, již s vyšší hodností.
19 Tamtéž, s. 210
20 „[…] obě byly extrovertní, rády se předváděly, impulzivní, nepředvídatelné, milující a rebelské.“ Tamtéž, s. 213.
21 Tamtéž, s. 213.
22 Omid Scobie, Carolyn Durand, Cesta za svobodou: Harry a Meghan a vznik moderní královské rodiny, česky Baronet, 2020, https://www.databazeknih.cz/knihy/cesta-za-svobodou-harry-a-meghan-a-vznik-moderni-kralovske-rodiny-448254 Lacey ovšem zaujímá toto stanovisko: Zřejmě šlo o střet kultur. V dlouhé tradici britské královské služby bývali dvořané těmi, kdo v jistém smyslu řídili životy svých královských pánů a paní. Zdánlivě pokorní služebníci ve skutečnosti psali scénáře a choreografie královských melodramat a ro ty nejúspěšnější členy britské královské rodiny byla paradoxně typická spíš skromnost. Meghan byla sama profesionální herečka. Vyrostla v LA, kde byly všechny produkce postavené na zcela opačném principu – na prominenci hvězd, jimž se plní všechna přání.“ Lacey tento princip dále nazývá bezostyšnou autokracií“. William a Harry, s. 221.
23 Meghan, Americká princezna, 2020, https://www.ceskatelevize.cz/porady/13764474566-meghan-americka-princezna/ vysíláno na ČT 2 v březnu 2022. Dokument srovnává příběh Meghan s Wallis Simpsonovou, rovněž rozvedenou herečkou, která přivodila pád britského krále před válkou.
24 Celý kontext William a Harry, s. 244
25 Tamtéž, s. 251.
26 Tamtéž, s. 255.
27 Tamtéž, s. 258.
28 Tamtéž, citáty na stranách 258 a 259.
29 Tamtéž, s. 261.
30 Tamtéž, s. 274
31 Tamtéž, s. 290.
32 Tamtéž, s. 303.
33 Tamtéž, s. 310 a 311 (druhá část druhé citace).
34 Tamtéž, s. 405.
35 Tamtéž, s. 410. Že to říká, není důležité jako to, že to opět ventiluje v médiích – dívám-li se na to osobně, dovedu chápat jejich sklíčení v okamžiku skonu jednoho z nejbližších a nejsem si jist, zda to není jen líbivá konstrukce – ale to je jen poznámka na okraj, byl jsem od počátku rozhodnut, že do tohoto diskursu nebudu nijak vstupovat.
36 Tamtéž, s. 417.
37 Tamtéž, s. 418
———
Zpět