Robert Bryndza / Kanibal z Nine Elms

Kniha Roberta Bryndzy (Dívka v ledu) byla dobré čtení. Tak ještě jednu. Tentokrát je vyšetřovatelkou Kate Marshallová, je to její první případ (takto je to uvedeno na přebalu). K mým možným přístupům patří obvykle buď přečíst „všechno“ (samozřejmě řečeno velmi nadneseně) nebo naopak jednu „ukázku“, což je motivováno tím, že je třeba pokrýt v reflexi určitý prostor („jít dopředu“) a čas máme všichni omezený/vymezený. V tomto případě jsem ale chtěl reagovat na výtku některých čtenářů detektivek, že dnešní práce autorů v žánru krimi (thrillerů etc.) kopírují donekonečna jeden vzorec. V některých předchozích komentářích jsem se naopak snažil postihnout alespoň některé společné rysy na určitém vzorku („hromádce“, komentoval jsem např. rozsah a členění do velkého množství krátkých kapitol), tentokrát mi šlo o to zmíněnou uniformitu popřít. A intuitivně jsem sáhl správně (s úvahou, že by to měl být týž autor), očekávané se mi potvrdilo.

Alespoň začátek knihy se odlišuje od modelu kriminálních případů a thrillerů, které jsem právě přečetl. V prvních pěti kapitolách se sice rovněž odehrává něco, co v těch druhých textech je označováno jako prolog, tedy něco určitým způsobem vybočujícího z další posloupnosti syžetu, tentokrát se ale něco, co bývá naopak kdesi před koncem, kdy vrah již již uchvacuje neočekávaně (či z neočekávané strany) detektiva poté, co tato hrozba byla předtím případně i zdánlivě odstraněna a čtenář uchlácholen, smršťuje do úvodního příběhu sériového vraha, jehož hlavní hrdinka odhalí ve svém nejbližším spolupracovníkovi a krátce i partnerovi (s nímž má, jak se vzápětí dozvíme, dokonce syna), a jehož odhalí na základě podobnosti uzlu „opičí pěsti“, který nalezne na klíčích od bytu, když je Peter Conway, „kariérní policista“, zapomene v tašce s nákupem poté, co Kate odvezl domů.

Nejnemyslitelnější spojení, vzbuzující hrůzu a napětí, co bude mj. s tím hochem, v jehož krvi je genetická dispozice vraha, jak se s tím vyrovná matka atd. (vzpomněl jsem si na onu ikonickou knihu, v níž satanistická společnost odstraní všechny překážky a připraví podmínky pro zrození satana). Příběh datovaný do roku 1995 je situován jako předpolí vlastního děje, jenž se odehrává „o patnáct let později“, v „září 2010“. Kate, jejíž policejní kariéru případ zničil („odhalení Petera Conwaye jako Kanibala z Nine Elms ji téměř zabilo, ale následky byly ještě víc devastující. Tisk…“, s. 41, přednáší nyní (v řečenou dobu, tedy o patnáct let později, hlavní blok knihy, třetí stručný úsek, „o dva týdny později“, už je jen jakýsi dovětek) na univerzitě v Ashdamu a bydlí u mořského útesu Thurlow Bay (obojí jsou, jak autor v závěrečné poznámce uvádí, fiktivní místa). Minulost se nicméně vrací v několika proudech (na začátku nevíme, jak spolu souvisí): Jednak ji stárnoucí manželská dvojice požádá o pomoc, chce nalézt svoje dítě, jehož tělo se nikdy nenašlo, totiž dívku Caitlyn, aby ji mohli pohřbít, jednak začíná řádit muž, který sám sebe označuje jako „fanoušek“, jenž postupuje (shlíží se ve svém vzoru) se všemi příznačnými rysy vražd, charakteristických pro oběti Petera Conwaye (vykousané maso z těla atd., proto „kanibal“), a informace posílá tajnou cestou (prostřednictvím matky Enid, která je umně schová do čokoládových bonbónů), takže čteme i prognózu dalšího hrůzného děje („Vrakoviště je místo, kde začínám. Emma je první, ale nebude poslední.“, s. 131).

Když se pokusím předchozí náčrt shrnout do nějakého modelu či fabulační struktury, je zjevné několikeré dvojení, z něhož celý příběh vychází. Je tu dvojice Peter Conway („originál“) a jeho napodobitel/plagiátor/„fanoušek“, jenž opakuje jeho vzorec jeho vražd (později se ukáže, že návodem mu je knihy Peterovy matky Enid s názvem Nemám syna, napsaná v roce 2000) se vztahem k místu, které nacházíme v titulu knihy, tedy Nine Elms, Devět jilmů (název navíc opět poněkud připomíná tentokrát ikonický film Noční můra v Elm Street, A Nightmare of Elm Street, z roku 1984 s celou řadou dalších pokračování, viděl jsem kdysi úctyhodnou řadu videokazet v jedné půjčovně v Drážďanech), kde se nakonec i celý příběh uzavírá, jejich paralelní příběh (vraždy samotné jsou chronologicky následné, ale zároveň sledujeme i Conwayovy osudy ve vězeňské nemocnici (z vězení sem byl přemístěn) a plán, který představuje další propojení obou mužů (a zároveň i participaci Conwayovy matky na něm), což umožňuje základní vzorec vyprávění jakožto střídání úseků obou příběhů v jednotlivých kapitolách (příznačné na tom je, že fanoušek je – v jeho perspektivě – odkryt již od začátku a sledujeme tedy jeho úvahy) a zároveň je tato opoziční dvojice postavena do protikladu kapitol ústřední „čtenářské zájmové“ perspektivy, tedy perspektivy vyšetřovatelky Kate Marshallové, jejíž úspěchy a neúspěchy s obavami sledujeme.

Takřka samozřejmé je (v detektivkách je to obvyklé), že Kate pracuje ve dvojici, tentokrát se svým asistentem na univerzitě Tristanem, ale nejen to, dvojení v tomto případě je rozšířeno ještě o skutečnost, že „soukromá vyšetřovatelka“ (po propírání v tisku v souvislosti s událostmi s Conwayovými vraždami musela odejít od policie, vlastně takřka všechny hlavní postavy jsou bývalí policisté, tenkrát šéfinspetor Conway byl nadřízeným detektiva konstábla Marshallové) je její druhá profese (vedle práce na univerzitě, spor obou aktivit je tematizován v konfliktu s novým děkanem). A možné je ještě uvést (někteří čtenáři to kritizují jako klišé) Katin boj s alkoholem (v dramatických, psychicky vypjatých chvílích, se klientka Anonymních alkoholiků jen tak tak ubrání, aby se nenapila, v prostředí ze všech stran nabízejícím alkohol a ve scéně na nádraží je to na hraně). Zmíněné střídání kapitol je, když bychom příběh srovnávali s některými jinými (či jinými autory), vlastně záležitostí syžetu (způsobu uspořádání vyprávěných sekvencí), ve skutečnosti jde (kromě podvojnosti dvou zločinců/šílenců) vlastně o jeden lineární a kompaktní, sevřený děj, tedy čtenář se nesetkává (jako třeba u Chandlera) s řadou překvapivě převratných odlišných vzorců uspořádání událostí, postupně interpretovaných a odhalovaných v jednotlivých vrstvách.

To ovšem nevylučuje určité rafinovanosti v podání, tak například podrobně se o všech událostech z celého období prvních, tedy Conwayových vražd dozvídáme z Katiných přednášek na univerzitě (které jsou zároveň jakousi reflexí i shrnutím toho časového úseku), zatímco ve zmíněném prvním bloku textu (zahrnuje pět kapitol, poté následuje číslování od znovu jedničky, poslední, 67. kapitola ale navazuje na předchozí číslo) jsme se z přítomné perspektivy dozvěděli o zádrheli, který vedl k dramatickému střetu obou tehdy ještě policistů a odhalení „kanibala z Elms Lane“.

Nyní, po žádosti Malcolma Murraye a jeho ženy o nalezení jejich dcery je Kate, ačkoli není oficiálně policistkou, zpět ve hře (čtenáře, který zná Dívku v ledu, napadne, že svým způsobem v podobné situaci byla i hlavní hrdinka této knihy, když byla postavená mimo službu). To je vlastní začátek aktuálního děje. Se svým asistentem, o generaci mladším a tedy i zdatným v aktuálních technologiích (nová média jsou jedním z reflektovaných aspektů doby v její změně, pan Murray píše svůj dopis jako mail, ale ještě formou klasického dopisu, na několika místech, též v souvislosti se zprávami fanouška, se setkáme s dobově příznačným geocachingem), jsou přivoláni na místo vraždy dívky z nové série s charakteristickými znaky (škrcení, stopy po kousání, „opičí uzel“, jenž byl i motivem prvního odhalení, tj. Petera Conwaye) na vrakovišti, kde ve vycpané vráně naleznou rovněž již výše citovaný vzkaz fanouška.

K pátrání (k němuž nemají nástroje, jaké mají policisté) přispěje patolog lékař Alan Hexham (je po celou dobu, i při jejích střetech s policistkou, která se cítí jako jediná kompetentní, na její straně), když kromě Kaishi Smithové najdou další oběti s podobnými znaky, sedmnáctiletá Emma Newmanová na vrakovišti U Devíti jilmů (tam našli posléze ten vzkaz, další dvojení, podobnost spočívá ve jménu ulice v Londýně Elms Lane, kde se odehrála první vražda) je rovněž pokousaná. Další informace získají od manželů Murrayových, když je navštíví (Caytlin se prý stýkala s nějakým policistou). Paralelně sledujeme návštěvy matky Enid u svého syna v cele („pokoji“) psychiatrické léčebny Great Barwell, její „teatrální“ chování, která starší zřízenkyně výstižně stranou komentuje slovy, která nemůžu nezaznamenat: „Někdo přišel k penězům. Ale hovno nevyleštíš.“ (s. 104) Stejně tak cítíme určitý odstup autora (ovšemže v této konkrétní věci), když zmiňuje, co několikanásobnému vrahovi vymohl advokát orientovaný na lidská práva (v knize najdeme podobných míst více, ke konci knihy, předtím, než dojde ke scéně s únikem z vězeňského dvorku, zřízenec Winston, přinejmenším korektní a slušný do chvíle, než Conway zavraždil terapeutku, která těmto lidem pomáhala a matku malého dítěte, jako součást svého plánu na útěk, komentuje současnost a někdejší dobu, kdy zde byly poněkud jiné poměry).  

Na straně Kate se příběh posouvá drobnými kroky, jednak v osobních souvislostech, totiž ohledně Jakea, jenž (další aktuální médium) si chce pořídit facebookový profil (podmínka je, že matka a babička Glenda bude mít označené jako přátele, což si v jednu chvíli musejí vynutit), jednak v osobních a online setkáních se spolužačkami Caytlin, Vicky O´Gradyovou, s níž pracovala Caytlin v jedné videopůjčovně, či s Megan (padnou zde jména různých mužů, zvl. jakýsi policista či Paul Adler, majitel lékárny, s ním o pár kapitol Kate rovněž hovoří, jenž tvrdí, že Petera Conwaye neznal), poněkud konfrontační je setkání se dvěma ambiciózními policisty, detektivem šéfinspektorem Varií Campbellovou a detektivem inspektorem Johnem Merceym, kteří se hrabou v soukromých dokumentech Kate. Je to ovšem k něčemu dobré, policistka zaútočí na Tristana kvůli jeho někdejšímu prohřešku (rozbití okna u auta), Kate se jej zastane a oba se nyní více sblíží, když mu ona prozradí i svůj problém (docházení k Anonymním alkoholikům). Zatím můžeme jen tušit souvislosti, které vzejdou z návštěvy „fanouška“ u Enid.

V sérii neblahých událostí pokračuje líčení cesty dívky Layly Gerrardové ze sportovního hřiště Carmichaelova gymnázia na okraji Dartmooru. Podobně jako jiné dívky ji přepadl u podchodu muž, omámil drogou v gáze a naložil do dodávky. Pasáž o „soukromých detektivech“ (mají potíže, aby byli vpuštěni na místo činu, kam je Alan Hexham přizval) vedou později k legalizaci této pozice (vizitky atd.) i sporu s nadřízeným (Kate jej nicméně pro jeho nekorektní chování patřičně uzemní). Kate a Tristan pátrají dále po internetu (vynoří se jakýsi Keir, nejdříve přijme přátelství, pak jej zruší), u rodičů Emmy Newmanové (otec zasažený smrtí dcery propadá alkoholismu, nepříjemné scény, druhá dcera trpí). Zdá se, že se stahuje jakási past – na jedné straně se Kate těší na návštěvu svého syna, pořizuje mu v obchodě u sousedky Myry, starší ženy, neoprén na potápění atd., na druhé straně fanoušek posílá vzkazy Peterovi, což jí ukáže vězeňská psycholožka Meredith (později Peterem zavražděná). Meredith (a ostatní zřízenci) učiní opatření (kontroly, již tak přísné), které se ovšem přesto ukážou nedostatečné – v předchozích i dalších kapitolách čteme popisy úkrytů a postupů, které vedou k možnému předávání informací mezi matkou a synem. Pohřbu Layly se účastní – nepozorován – fanoušek, zanechá za stěračem auta Kate zprávu. Ani přes Google Earth není dohledatelný, ostatně přes kapuce a v nich skryté skloněné hlavy, zvláště v dešti (či zde v tunelu větví) nelze nic zjistit.

V následujících kapitolách je více pozornost věnováno fanouškovi, o němž se dozvídáme, že je z velmi bohaté rodiny a má takřka neomezené možnosti (dodávky, helikoptéry atd.), později je prozrazena i motivace druhorozeného syna, jemuž rodiče nevěnovali pozornost (z prvního syna, z toho něco bude atd.), ale on všem ukáže! Stejně tak sledujeme přípravy Enid na zřejmý útěk (převody peněz, falešné pasy). Za zmínku stojí Tristanova poznámka o tom, zda se Kate nezdá divné, že se vše odehrává v regionu, kam se Kate přestěhovala. Přibližuje se ale nejen fanoušek ke Kate, ale i ona k němu. Po únosu a vraždě Abigail Clarkeové, ostatně nepovedené ve smyslu, že se nezdařila dle plánu vraha (málem se ubránila, když jej postříkala sprejem), navštívili detektivové místo rozvodny a našli kamerový záznam. Poté navštívili Gary Dolmana, uvedeného jako spoluautora knihy Nemám syna, ve skutečnosti autora textu, jenž se s Enid pouze několikrát setkal. Podstatné je, že jim ukázal kopie všech fotografií – a ty posléze dovedly Kate a Tristana k originálům (ve skutečnosti to byla vlastně loupež, při níž tak tak unikli).

Nyní už se střídají kapitoly Peterových příprav na útěk (vražda psycholožky Meredith, Winston postřehl, že ve srovnání s předchozími útoky, např. ukousnutým nosem spoluvězně, tu nebyly žádné emoce, to znamená, že jde o chladnou rozvahu) a akcí Kate a Tristana, Adler v letech 1989 až 1991 (to je ještě byla pornografie byznys) série fotografií dívek, u některých z nich byli přítomni dva muži – Peter Conway a Paul Adler (tj. Dolman „vytvořil pojítko mezi nimi“). S fotografiemi nyní jdou za Victorií O´Gradyovou, byla na jedné ze sérií, zhroutí se, byla „hrozně hloupá a naivní“, podlehla šarmu mužů a náladám pikniků, poté došlo k vydírání a zjištění, že nebyla sama, s Caitlyn se pak pohádaly a „ona odešla z videopůjčovny“.

Příběh se chýlí k dramatickým závěrům. Fanoušek se dle svého plánu dostane k domu, kde je Glenda s Jakem, poté, co Kate přijdou naléhavé zprávy (Alan Hexham zjistil, že v policejní složce bylo uvedeno chybně jméno Keira Castleho, jenž se jmenuje Keir Castle-Meads), poleví v ostražitosti a na okamžik odejde do domu, kde dohledává potřebné dokumenty (a vlastně identifikuje vraha/fanouška z bohaté rodiny, jeho otec, Tarquin Castle-Meads byl státní zástupce, „který poslal Petera Conwaye do vězení“, s. 395), v tu dobu ale vrah zlikviduje nic netušícího mladého policistu hlídkujícího v autě před domem. V jepsonském lese mezitím Tristan (Kate v tu dobu nejspíš ještě stavěla na pobřeží hrad z písku) přihlížel tomu, jak dva malí chundelatí psíci, respektive fenky Kim a Khloe (čekal vlčáky) dle pokynů Victorie O´Gradyové, která ukázala místo pikniků, našli ostatky Caytlin. Myra, která ve svém obchodě pro Jakea obstarávala věci na potápění, chlapce poslala do domu, aby se podíval, co dělá matka. Najde matku spoutanou – a setkává se se svým otcem.

Peterův bratr Joseph na provazovém žebříku vytáhne Petera, jenž v přesně určenou hodinu čeká (v onom patnáctiminutovém limitu) na dvorku věznice, z něhož byla před časem odstraněna síť (a jeho právník mu zajistil, že mohl mít nasazená pouta nikoli za zády, ale zepředu), zatímco Winston všemu bezbranně přihlíží (nestihne otevřít zamčené dveře, aby zasáhl). Když se Kate probudí, šokuje ji panoráma Londýna s komíny elektrárny Battersea (slavná stavba, která se objevuje na ikonických plakátech, dnes v blízkosti londýnského metra, následující stanice je Nine Elms, viz angl. Wikipedie). Místo, kde CM Limited rekonstruuje bývalé autovrakoviště, kde „se v roce 1993 zbavil těly Shelley Norrisové“ (s. 424)Vypadá to, že je vše ztraceno, Kate se nicméně podaří léčka, kdy – s tím, že mu něco pošeptá – se Peterovi zakousne do krku. Ve stejnou chvíli dorazí policie, Tristan, díku pohledu do rozevřené knihy, kterou našel v domě, domyslí souvislosti, především skutečnost, že Castle-Meadsovi jsou majitelé dopravní společnosti CM Limited (Joseph v jednu chvíli křičí na Kate „Můžu si koupit všechno, co chci. Já mám tolik peněz… A dneska si člověk může koupit cokoli.“, s. 423).

Ujišťování Petera Jakeovi, že je jeho táta, jeho „krev“, nemá patřičný účinek. Obavy Kate jsou liché, chlapec Petera nechce už nikdy vidět. Také Enid, připravená na emigraci, je na břehu moře zatčena. V onom dovětku (po čtrnácti dnech) jsme svědky pohřbu dívky, kterého se nyní vděční Murrayovi dočkali, aby se mohli rozloučit se svou dcerou. Kate odolává vlezlým otázkám novinářů, jimž jde stejně jen o dobře prodejnou senzaci.

https://www.databazeknih.cz/knihy/kate-marshallova-kanibal-z-nine-elms-423380

Robert Bryndza, Kanibal z Nine Elms, Cosmopolis, Praha 2019