Richard Bach / Toulky s Puff

Když jsem si půjčoval tuhle knížku, neuvědomil jsem si, že mezi hromádkou vrácených byla jedna o Antoine Saint-Exupérym, tedy také o létání, byť zcela jiném. S bojovými letouny Richard Bach dříve také létal, jak se v Toulkách s Puff několikrát zmiňuje, s nejvýraznější tematizací v rozhovoru poté, co svůj malý hydroplán zanechal po dva dny v ochraně před bouřkou krupobitím ve velkém „Kermitově hangáru“ (s. 110) ve společnosti právě velkých historických bojových letadel. Knihu „o létání“, tedy i obsahující spoustu detailů o technice, o nichž nemám ani páru, bych si nejspíš nevypůjčil, kdyby jejím autorem nebyl spisovatel, jehož knihu Racek Jonathan Livingstone jsem četl v době, kdy ještě v Čechách nevyšla ve velkém nakladatelství, v překladu Markéty Strašrybkové (proto toto znění titulu, jak jej přeložila ona), v době, kdy jsem se zabýval knihou jako objektem, a svazek listů strojopisu završil do knižní podoby tím, že ji opatřil lepenou vazbou.

Už tenkrát mě zaujala, nejspíš podobně jako miliony čtenářů, skutečnost, kterou Richard Bach v Toulkách s Puff vyjádřil pregnantně v oslovení svého milého letadla, když říká: „»Nikdy nezapomeň, Puffinko. Jako ty jsi víc než kov a konstrukce, je i tvůj pilot víc než jen z masa a krve. Oba jste taky duševno.“« (s. 123) Je to tedy onen duchovní rozměr, který podobně jako u Saint-Exupéryho zakládá určitou jedinečnou významovou rovinu autorova sdělení. Jeho podstatnou součástí je vnímání věcí v okolním světě jako bytostí, od čehož se odvíjí zvláštní uvažování i o dění, tedy o tom, co se přihodí, v jakémsi jiném módu, než jsme běžně zvyklí. Na tomto vnímání věcí není nic animistického a nelze je ani redukovat ani na imaginaci, představivost, a samozřejmě tu tedy máme něco podobného světu pohádek. To tím spíše, že právě v pohádkách jsou zvířata a věci personifikovány (rovněž v poezii je personifikace typický umělecký prostředek, „o lásce šeptal tichý mech, květoucí strom lhal lásky žel,“ v Máchově Máji, a něco poetického v Bachových knížkách určitě je), obsahově můžeme hovořit dokonce o antropomorfismu.

Explicitním projevem této personifikace je dialog, který Richard Bach (nejen jakožto vypravěč, ale zároveň hlavní postava) vede se svým malým hydroplánem. Příběh ovšem nečteme jako pohádku (s fikčním světem v nereálnu), přestože tento rys zde je výrazný (v úvodu s titulem Pro případ, že byste tomu nevěřili a v první kapitole knihy zmiňuje Žabákova dobrodružství a Vítr ve vrbách skotského spisovatele Kennetha Grahama [druhá kniha v češtině vyšla pod názvem Vítr ve vrbách anebo Žabákova dobrodružství]), ale především jako reálné události (což autor hned na prvních stranách důrazně oznamuje a v dalších dokládá), takže tyto metafory (personifikaci řadí literární věda k metaforám) vnímáme zároveň jako vnitřní dialog. Přitom obě složky, „materiální“ a „imateriální“ jsou v textu vedle sebe kladeny jako rovnocenné – hledám nějaký příměr a napadá mě, možná ne nejlepší příklad, materializace ve spiritismu, kdy se ono „imateriální“ prostřednictvím média u stolku zhmotňuje a promlouvá. Také u autora jsou kladeny obě složky jakoby instruktivně „vedle sebe“, ovšem jen proto, aby se mohly vzápětí spojit vjedno: „Její [Puffina] slova se utápěla ve štěstí. Jistě, myslel jsem si. Čím víc jsme schopni se ztotožnit se svým duchem, tím víc vyjadřujeme svou pravou bytost, ať se nacházíme v jakémkoliv světě.“ (s. 102)

Tento svět je takto prezentován takto proto, aby se odlišil on onoho světa (přístupu člověka k životu), v němž nejsou klíčové všechny ty hodnoty, které vyzdvihuje od prvních stránek, tedy svoboda cokoli učinit, spojená právě s létáním, vědomí hodnoty lidského života, posílené ještě tím více dobrodružstvím, k němuž letce není třeba přemlouvat, jakkoli bude velice opatrný, protože cílem není přijít o život, zkrátka zázračnost souznějící nadále (jak ještě doložím) s jasnou myslí (nechceme-li použít onen otřepaný výraz optimismus). Otevřenost každé situace tu ovšem je, ostatně podtitul knihy, vydané česky v roce 2916 v Argu, zní Lehká hra života a smrti. „Řetězy rozhodnutí, která vedou k následkům. To se ale netýká jen letců. Každý dělá řadu rozhodnutí, volíme to nejlepší, co můžeme. Někdy přežijeme a dostaneme se do bezpečí, někdy ne.“ (s. 154)

Slovo svoboda se vynořuje v textu mnohočetně a v různých kontextech, např. i v citaci Žabáka „Neexistuje svoboda bez nezávislosti, přátelé.“ (s. 7), a ještě alespoň jeden příklad: „Neznám vyjádření, které by vystihlo, jak krásná je naše svoboda žít, jak si vybereme.“ (s. 164, poté, co uvažuje jak odpovědět na otázku, kolik je kolem nás „krásných míst, co nás poutají k sobě“, zda „kývnout“ nebo „zavrtět hlavou“). A je spojena s tímto světem, jak to dokládá celá kniha, a také se v některých pasážích přihlašuje k tradici dobrodružství, například v okamžiku, kdy se piloti ocitnou v prostoru delty Mississippi. „Asi jako většina návštěvníků tohohle širokého klidného proudu jsem si říkal, že se přede mnou rozprostírají stejné pohledy, jaké se odvíjely před očima Samuela Clemense o nějaké století dřív. Jak myšlenka Marka Twaina a jeho úsměv změnily můj svět!“ (s. 164, k americkému humoristovi se vrací znovu na konci knihy: „Zase jednou jsme se cítili jako Tom Sawyer a Huck Finn, které to táhlo na západ.“ s. 274) A tady je jeden z oněch příkladů jasné mysli: „Jestli jsem během života získal nějaké ponaučení, tak tohle: Čím víc věříme, že nějaká neviditelná pozitivní síla vede naše životy, tím víc tomu tak je a tím víc pak každým dnem působí.“ (s. 188)

Jak je z předchozí citace zřejmé, přiřazuje se oněm spisovatelům, kteří tou či onou formou předávají nějaký (instruktivní) „návod k životu“ či jejichž literární práce výrazně překračují estetickou funkci v nějakém poselství a sebeprezentace coby jejího šiřitele (nechci je jakkoli srovnávat, napadají mě zvl. Paulo Coelho či Robert Fulghum, i u nás jeden čas velmi populární; a další moment megavlny instruktážních, už zcela neliterárních příruček, které přišly v překladech z Ameriky na začátku 90. let). U Richarda Bacha jsou to jistá shrnutí takřka v každé kapitole s touž uvozující formulací „jestli jsem…“, podobně se opakuje obrat „pro případ, že byste…“ („tomu nevěřili“ v názvu první kapitoly, jinde několikrát: že byste chtěli létat hydroplánem apod., dokonce jakoby s tím autor počítal: „Rozdíl v rychlosti letu má spojitost s hustotou vzduchu, ale to si prostudujete, až dostanete sportovní pilotní licenci.“ s. 241), rovněž akcentující hranu (pomezí) literárního díla a „života“.

Z té vrstvy „života“ to jsou ony technické momenty, které k tématu letectví nezbytně budou patřit, a které jsou v opozici k těm pohádkovým, imaginativním či filozofickým, uvedeny hned v druhé kapitole ve formátu formuláře inzerátu, komentovaného pak příběhem koupě letadla, jemuž pak v dalších kapitolách následují podoby „učení se“ létat tímto strojem s celou řadou zvláštností. K vrstvě současnosti pak budou určitě patřit snímky pořízené Danem Nickensem, jenž později poletí s Richardem Bachem na dobrodružnou cestu přes Spojené státy (proto jsem nahoře hovořil i „pilotech“ v množném čísle, jsou dva), přičemž autor uvádí i model fotografického přístroje, který Nickens používá, Canon EOS 5D řada II (shodou okolností mám týž fotoparát, ovšem novější Mark IV, tím spíše si uvědomuju časový rozdíl od roku 1970, kdy vyšel Racek v překladu Zdeňka Hrona, a 2013, kdy vyšly v originále, jakožto Travels with Puff, Toulky s Puff). Přesnější je ovšem říci, že tu je opozice tohoto „nejmodernějšího“ světa a světa návratu k těm jeho starším podobám, jak je zřejmé běžným užíváním laptopu pro Bachovu literární práci a na druhé straně vnímání radiového spojení na hydroplánu jako zákonné povinnosti, která je ovšem spíš přítěží (doslovně, jde o „zbytečné“ kilogramy navíc) než cokoli jiného.

Částí onoho jiného světa než je ona aktuální současnost, svázaná racionálním formátem světa, jsou místa, kde to, alespoň pro určitou chvíli neplatí: „Později jsem zjistil, že jsme letěli jedním z míst, kde dny nemají žádná jména, jsou to prostě »dny«.“ (s. 162) Přitom „den“ je onou důležitou jednotkou, kdy začíná život vždy znovu. Tento svět, jak už řečeno, ovšem není nějaký jiný, snový svět, kde by platily pouze zákony imaginace. Naopak, je to tento svět, kdy stačí, aby se přihodila nějaká drobná technická porucha, například se plovák v palivové nádrži ponořil jinak, než má, či uvolnil nějaký šroub či nýt, a reálně tu hrozí událost, která může být nepříjemnou komplikací, ale také třeba i katastrofou. V každém případě později rozumíme některým názvům kapitol, nejen Den poté (kap. 26), Den jako stvořený pro plachtění (s. 27) či Obzvláště klidný den (s. 54) ale i třeba Zítra dnes (kap. 14).

Richard Bach (v 2. kap.) kupuje od Jima Ratteho (Rekreační dopravní prostředky, zprostředkovatel na Floridě) stroj 2008 SeaRey „Classic“, „létající člun: létá ve vzduchu, přistává na zemi, pluje po vodě“, zkrátka, tím spíše, že jeho koupě bude spojena s přemístěním přes celé Státy do Washingtonu, kde je Bachův domov, „dokonalý příklad nápadu, který mění každodenní trojrozměrný svět. Někdejší kluk oslněný vizemi vpadá do mého života a znovu mě vtahuje do svých vášní: Dobrodružství! Romantika! Život na hraně!“ (s. 10).

Na internetu jsem si vyhledal, že označení „létající člun“ není metafora, nýbrž termín pro konstrukci, kdy se hydroplán tvarem trupu podobá člunu, zatímco jiné typy mají výrazné plováky. Tyto stroje vyrábí firma Progressive Aerodyne na Floridě, mohou být registrovány jako lehká sportovní letadla (light sport aircraft) či amatérsky experimentálně postavené stroje (amatér-built experimental), používá se také termín kit-aircraft. To je i případ Bachova stroje, v němž jeho tvůrce provedl řadu úprav, jak je v knize popsáno.

Autor připomíná, stejně jako i jindy, i svoji řadu Knihy fretek (česky 2003, Fretky záchranářky na moři, Fretky ve vzduchu, Fretky spisovatelky a Fretky na ranči). A v několika dalších kapitolách se dozvídáme, jak se spisovatel učí – s instruktáží – s tímto „lehkým letadlem“ či „obojživelným letadlem“ (s. 15, skoro jsem to nemusel na Wikipedii hledat, kdybych věřil přesné formulaci spisovatele). Zajímavé je, jak si pilot hlasitě opakuje nutné povely, jejichž nesplněním by mohla lehce nastat havárie: „Tohle je přistání NA VODĚ;  levé kolo je NAHOŘE, ostruhové kolo je NAHOŘE, pravé kolo je NAHOŘE, indikátor ukazuje, že kola jsou NAHOŘE pro přistání NA VODĚ; klapky jsou dvacet stupňů, přídavné čerpadlo je ZAPNUTÉ. Tohle je přistání NA VODĚ a kola jsou NAHOŘE!“ (s. 21) A jak důležité jsou Slunce a Vítr, různé rychlosti větru a stroje, úhly atd. („Anděl na jednom mém rameni: »Richarde, vzhledem k tomu, jakou máš praxi, není rozumné, abys létal při větru moc před deset mil za hodinu.«“ (s. 25) zjišťuje pilot postupně, mnohdy i tak, že si říkáme, že měl opravdu přízeň toho anděla při sobě. Tady neplatí, že Richard Bach létal celý život letadly s nesrovnatelnými parametry, každý den začíná život znova, jak zní jedno z poučení.

A také slovo „Roj.“, což je „zkratka pro Roger, což znamená Rozumím“, s. 32, vysvětluje autor. Setkáváme se s řadou osobností, mj. s Kerry Richterem, generálním ředitelem společnosti Progressive Aerodyne, a také s Danem Nickensem, spoluúčastníkem pozdější výpravy přes Státy a fotografem, který letí s podobným letadlem. Říká mu Whisky Tango. Dozvídáme se nejprve o zvládání technických dovedností (nízký let nad vodou, přistání na úzké ranveji, v rákosí či mezi lekníny, které se namotají na kole, ovládání letadla při určité síle a směru větru, prozíravosti při zdánlivě dobrém počasí atd. s určitými pravidly jako výsledkem tohoto poznání), různých poruchách a důležitosti předletové přípravy při zdánlivě „rutinním letu“, zaběhnutých pravidlech při létání ve dvou, kdy ten první je „vedoucí“ a druhý tzv. wingman.

K moudrostem o životě patří také rozhovor Puff s Richardem poté, co se ocitla v Aeroklubu, „obklopená letadly, která mají co vyprávět“. „Puff, nejmenší, nejlehčí, nejcivilnější letadlo vypadá v tom obrovském hangáru jako myška. Zůstane tam až do pondělka, protože jsou předpovídány další bouřky.“ (s. 110) O pár stránek dál, v kapitole Den poté, když už déle trvalo „moc velké ticho“, se rozvine rozhovor, jenž má jednak etický rozměr, jednak je vlastně rozhovorem o identitě člověka. K tomu prvnímu patří otázky Puff, proč Richard lítal bojovými letadly, a nedostačuje jí ani odpověď, že nikoho nezabil, k tomu druhému momentu (ostatně z prvního vyplývajícího) patří otázky „Ty nejsi tím, kýmsi byl.“ / „Byl jsi tam. Byl bys… Kdyby řekli… byl bys…?“ / A dokázals to? Ztotožnil ses?“ (s názorem staršího důstojníka a jeho rozkazy) atd. a Richard dokáže nakonec v rozhovoru, který „nebyl příjemný“, odpovědět: „Puff, [letouny] byly přesvědčeny, že to musejí dělat, jinak že se země stane táborem otroků. Byla válka, jakou svět nikdy nezažil, letadla i lidé, kteří je měli rádi, byli v zoufalé situaci. Všichni věřili, že bojují za budoucnost. A ta budoucnost zahrnovala i malé hydroplány svobodně létající ve sluneční záři a svobodně přistávající na málo známých jezerech. Ta budoucnost, v kterou věřili, jsi i ty.“ (s. 117) A přestože se Puff dále vyptává, může Richard odpovědět „Tehdy, pokud můžu říct, měli pravdu.“ (s. 117)

Do historie patří i Setkání s babičkou Cat, jak říká název jedné z kapitol, totiž s historickým letadlem Catalinou. Nejlepší den vůbec, tím byl pak první den transkontinentálního letu, kterému předcházela Příprava na východ Slunce. Zvláště od tohoto místa se zvětšuje i počet zařazených fotografií, které samozřejmě provázely text (mnohdy v bezprostřední komentující vazbě) i předtím, nyní ale zaplňují mnohdy i celé dvoustrany (jako např. s. 136–137 s třemi fotografiemi nebo stranami 165–171, kdy se vedle sebe na dvoustraně či pod sebou na jedné straně nacházejí vždy dvě fotografie, 4 fotky na dvoustraně 182–183 aj.) Ovšemže cesta neprobíhala bez komplikací, k nimž kromě různých záludností v terénu a s počasím patřilo třeba i to, že letiště Floydada bylo zavřeno, protože se natírala ranvej, ale se samotnými stroji, jako například když Dan „řeší problém s vrtošivým karburátorem, který má sklon šplíchat palivo ven z letadla“.

Symbolem představy o světě, v němž věci udávají ne pouze podle zákonů racionální kauzality, nýbrž podle dalších momentů nepředvídatelnosti, možná náhod (psal jsem o tom v souvislosti s jednou z předchozích čtených knih), je ptačí pírko, nalezené kousek od letadla na místě, které by nic podobného nenapovídalo, a které je poselstvím tohoto světa, zachyceného těmito slovy: „Pírko. Znamená pro mě důležité připomenutí, že to, co si představujeme, se pro nás stává skutečností, že kromě našeho světa a způsobu, jakým funguje, je ještě něco víc, než co vidíme svýma očima. Že cestami, které si zvolíme, nás vedou citlivé síly.“ (s. 189–190) Nerad bych tuto představu nějak blíže klasifikoval, i když by bylo možné hovořit o negaci kauzality, kterou nás svazuje naše běžné myšlení, o paralelní realitě atd., způsoby, jak se o této představě vyjadřovat, jsou různé. Literární kritiky říkají, že Richard Bach je ve své životní filozofii konsistentní.

Zřetězení událostí, jak je nyní popisuje, je toho příkladem: „Počítal jsem. Nebýt toho, že ranvej na letišti Floydada byla náhodou právě včera potažená horkým asfaltem a to letiště bylo snad poprvé za dvacet let zavřené, byli bychom tam přistáli, natankovali a přes Plainview v Texasu letěli dál. Byli bychom minuli tohle letiště s hangárem, který byl náhodou otevřený a bylo v něm dost místa pro dvě SeaRey, přestože na žádném jiném letišti, kde jsme kdy přistáli, nikdy žádný volný prostor v hangáru k dispozici nebyl. / A tohle útočiště jsme náhodou našli těsně před tím, než přímo nad Puff a Jennifer vypuklo to peklo prašných vírů doprovázené burácením a hřmením tornáda. Pevnost hangáru však nepřemohlo a nezničilo naše letadla, což by se určitě stalo, kdyby byla přivázaná venku. / Díky tomu, že jsme tady zastavili, mohl Dan opravit karburátor alespoň tak, aby odpovídal továrním parametrům, i když pochybnosti ohledně úniku paliva stále měl. […] Kdybychom tu byli nezastavili, Dan by nesehnal materiál na opravu nepatrného ucházení hlavní pneumatiky. / Protože jsme tady zastavili, měl čas nahradit zámek kormidla, o který Jennifer přišla při nočním hromobití ve Stephenvilu. / Kdybychom byli neprovedli tu důkladnou prohlídku, nenašel bych své ztracené sluneční brýle, které zapadly mezi sedadla a dno trupu. [atd.]“ (s. 192) Zajímavá je argumentace, u níž autor naopak používá prostředky kauzální logiky pro skutečnost, která se z ní naopak vymyká. Taky by to vše bylo možné nazvat zázračné, v tom smyslu, jak tomu rozuměl letos jubilující český spisovatel Karel Čapek.

Richard před vystaveným „prvním tryskovým letounem“ Lockheed (to je firma, s jejímiž letadly, včetně onoho havarovaného, létal také Saint-Exupéry, to jeho ovšem byl model diametrálně odlišné konstrukce) vypráví Danovi o letadlech, na kterých létal – všechna jsou dnes už historická: „Zvláštní, jak věci na téhle planetě stárnou, ale jejich duch ne. Je to zvláštní pocit, je to včerejšek, ale člověku prolétne hlavou myšlenka a ta letadla jsou zase živá.“ (s. 197) Na letišti v Plainview je panel s „babičkou“ Catalinou, letadlem, s nímž se již i čtenář setkal na předchozích stránkách. A po řadě dalších obrazů nádherné krajiny, zdokumentované bohatě i na fotografiích, stále monumentálnějších (Ship Rock, Monument Valley, Goosenecks, Page v Arizoně) se oba piloti dostávají ke klíčovému místu, které musí nyní překonat. Úžasné (přestože vlastně jen v knížce běžného čtenářského formátu) jsou záběry obrovitých skalních masivů s „tečkou“ letadla vznášejícího se nad nimi.

A jsou tu další místa, například jezero Mead u řeky Pecos, řeka Colorado či Údolí smrti s letištěm ve Furnace Creek (s. 233) či spící vulkán Shasta (s. 260), tedy lokality charakteristické svou výjimečností (např. přehradní nádrž Mead, jak zjistíme náhledem na Wikipedii, je největší v USA a jedna z největších na světě). Autor nepředkládá mapku celé cesty, abychom si mohli prohlédnout trasu, kterou urazili (je tu jen jeden situační nákres ústí řeky Mississippi), přestože v oné „dokumentární vrstvě“ ukazuje čtenáři leccos.

Jedním z aspektů celé cesty je pilotní partnerství Richarda a Dana, kromě už zmíněného střídání rolí ve vedení letu je zajímavá také jejich odlišnost: zatímco Richard uchopil celý příběh ve svém psaní, Dan je geolog, a tento jeho koníček, zajímavý právě i výjimečností „geologie z letadla“, dodává cestě další rozměr. „Dan byl doslova v geologickém nebi, kdo jiný by používal ke studiu kamení svoje letadlo?“ (s. 242) Počet fotografických snímků, které pořídil, musel jít do tisíců, ne-li desetitisíců. A ovšem i během cesty oba piloti řeší nejrůznější speciální letecké problémy, jak je vzlétnutí ve vysoké nadmořské výšce, kde je řidší vzduch. „Nastavil jsem plynovou páku na výkon pro vzlet, jenže pár vteřin Puff nereagovala, jako by ji vyděsilo, že vzduch je tady tak řídký. Potom se pohnula, ale brázdila vodu, místo aby vyskočila na její povrch. / Posunul jsem řídicí páku úplně dopředu, trik, který mi Dan poradil pro startování ve velké nadmořské výšce, což pomohlo. Puff tak byla lehčí, nabrala rychlost a voda se začala rozstřikovat. Potom jako by zavrtěla hlavou a rozhodla se brát tenhle úkol vážně. / Přestala brázdit vodu a vyklouzla na hladinu. Nebylo pochyb, že poletí.“ (s. 246–247)

A skutečnost, že se vypravěč už poněkolikáté vrací k oné ústřední myšlence svobody, nepůsobí nijak rušivě. Je to jednak v jiném kontextu, totiž jakožto potvrzení skutečnosti, že oba piloti zamýšlenou cestu zvládli, respektive že se nacházejí těsně před jejím koncem, jednak s použitím jiné formulace, totiž dalším vysvětlením, v čem ona svoboda spočívá. „Podívali jsme se s Danem na sebe a dali se do smíchu. Takhle jsme se smáli už předtím v podobné situaci: jsme my dva jediní potrhlí blázni na světě, kteří se vydali do tohohle středu ničeho, kde na padesát až sto mil není kolem ani živá duše? / Odpověď: Ano. / Co jsme cítili kromě legrace, byla svoboda. Neměli jsme ničí povolení, jen své vlastní, a žádné jiné jsme nepotřebovali, abychom každý se svým životem dělali, co nejvíc milujeme, což v daném okamžiku byla stát na téhle lidmi zapomenuté a opuštěné pláži. Žádné stopy, žádné koleje pneumatik, nic než čtyři přátelé v záři slunce, průzračná voda, jejíž vlnění připomínalo jakousi vysokorychlostní transparentní skálu. / Smáli jsme se radostí z té svobody.“ (s. 249)

A to, co už bylo poznamenáno o představě o zákonitostech tohoto světa, jak je Richard Bach vnímá, je před závěrem knihy znovu explicitně shrnuto v „ponaučení“: „Během svého života nezískáme jedno ponaučení. Získáme obrovský počet ponaučení, každé je jednotlivý pixel. Když se ty pixely spojí dohromady, ukážou nám svět zdání ne tak netečný a bezcitný, jak vypadá, jako scénu zdánlivě měnící tvar, na které my, nositelé nezničitelného ducha, hrajeme ve svých dramatech, přičemž předstíráme, že jsme smrtelní. Ta ponaučení vcelku: My, každý z nás, žijeme mimo prostor a čas. Smrtelnost je dobré drama a umožňuje nám, abychom si pamatovali, kdo jsme mimo tu roli, kterou hrajeme.“ (s. 274)

A takto formulováno mě to provokuje k úvaze: Paradox smrtelnosti a lidské existence vyjádřil v moderních duchovních dějinách nejpřesněji Albert Camus v Mýtu o Sisyfovi (orig. 1942). Když čteme předchozí formulaci, a třeba ještě tuto následující – „Nic nám nebrání žít průměrný život na základě průměrného rozhodování. A nic nám nebrání ozvláštnit si život neobvyklými volbami na základě bláznivých tvůrčích rozhodnutí. To všechno můžeme během jednoho života udělat, když chceme. Kdo nás může zastavit?“ (s. 276) – mohli bychom říci, že je to svým způsobem pokračování toho, co napsal Camus, a svým způsobem formulace Camusova paradoxu naruby.

Vraťme se ale zpátky k Richardu Bachovi a využijme přitom tentýž trik, jako využívá on sám (jen „naruby“), když přepíšeme několik formulací. Ta první (v textu poslední v této řadě) vysvětluje podtitul knihy, když říká: „Jako smrtelníci jsme si vybrali dostatečně velké hřiště, aby bylo arénou pro naše učení a dobrodružství, pro naše lehké hry života a smrti.“ (s. 261) Druhá formulace, kterou přepisuji, osvětluje ještě jednou pojem, který jsme označili jako ústřední, a zároveň je rozvinutím té poslední citace. „Svoboda nám není dána, myslel jsem si – my si ji bereme, kdykoli si přejeme. Když si bereme svobodu a s ní příslib skvělého úspěchu, bereme si taky její odvrácenou stranu: možnost velkého krachu.“ (s. 258) A tato citace, uvedená jako jedno z ponaučení zní: „Svoboda je lehká hra života a smrti.“ (s. 257)

A konečně poslední dvě věty textu: „To je Žabák ve svém aeroplánu, blíží se k obzoru. / Počkej, Žabáku! My letíme taky!“ (s. 280) Nejen letci mohou prožívat cosi zázračného, ale i čtenáři. Vracím se pro doplnění jedné formulace v tomto komentáři k Marku Twainovi a zjišťuji, že jeho první kniha se jmenuje – The Celebrated Jumping Frog of Calaveras County (česky Skákavý žabák). Takže nejen Kenneth Grahame, jak jsem si na začátku myslel! Je u toho Richarda Bacha spousta věcí „obrácených“. A ozřejmí se v posledním okamžiku.

Dodatek
Rád bych se na závěr zastavil ještě u několika otázek souvisejících s českým překladem Evy Bulgakovové. Výstižné je slovo „toulky“ v titulu knihy, odkazující k dalšímu klasikovi americké literatury, totiž Johnu Steinbeckovi a jeho ikonické knížce Travels with Charley (1960), v níž rezonuje podobné téma, tedy objevování Ameriky, a jejíž titul je rovněž do češtiny přeložen týmž výrazem – Toulky s Charliem. Jako problematické ovšem vidím ponechání originálního slova Puff, v anglickém kontextu působící nejspíš příjemně familiérním dojmem – hned to cítíme, když uvedeme, že sloveso má význam bafat, odfukovat, funět, (zvolna) vydechovat, vyfukovat kouř (ten první výraz je nejvýstižnější, podstatné jméno je v angličtině identické, tedy by se nabízelo, podobně jako u auta veteránu (lehce poblafávajícího) nějaké odpovídající české slovo (nenapadá mě také žádné ideální, ale alespoň nástřel: Blafáček, Bafáček). Související (a vnímání nepatřičnosti ještě vyhrocující) je označování Bachova letadla v ženském rodě. Jakkoli vím, že v různých jazycích mohou být některé kategorie vnímány co do rodu jinak (namátkou: alkohol v němčině, kde je přes protiklad ve slovanských jazycích femininum pociťované  koncovky „-a“ název „der Wodka“ mužského rodu), nevidím v tomto případě důvod jazykově nekomfortního označení letadla, zvláště ještě má-li jeho jméno mužské zakončení, v rodě ženském.  

Otázkou je rovněž, zda nějak nepřeložit slovo wingman, označující v textu druhého letce, který se řídí pokyny vedoucího a následuje jej. V originále takto ovšem zní, původně vojenský pojem (od slova křídlo, u pozemského vojska označující v bojové formaci označující pozici zcela krajního vojáka, v letectví pak letadlo, jehož funkcí je podpora útočícího letounu, německy podobně Flügelmann, francouzsky un ailier) ovšem v onom prostředí amatérsky postaveného letadýlka nabývá jiného smyslu, totiž stylisticky zabarvené lexikální vrstvy určité zájmové skupiny. Sám jsem hledal a narazil v komentářích ke knize Dobyvatelé Říše: letecká bitva - Západní Evropa 1942-45 (Naše vojsko, 2009) na kritiku špatného překladu, kde se wingman překládá doslovně, tedy „křídelník“. Nejspíš bychom se tedy museli obrátit na nějakého profesionála, v této chvíli mohu jen improvizovat návrhy jako „podpora“ či „průvodce“. Bylo by to fajn, když jinak překlad není špatný, např. anglické slovo runway už uvádí v české pravopisné podobě ranvej (např. s. 185), stejně tak převádí do odpovídajícího kódu třeba hlášení v leteckém provozu „SeaRey Tři Čtyři Šest papa Echo…“ (s. 233).

Odkazy
Kenneth Grahame
https://www.knihydobrovsky.cz/zabakova-dobrodruzstvi-82265
https://www.knihydobrovsky.cz/vitr-ve-vrbach-aneb-zabakova-dobrodruzstvi-205070919

Mark Twain
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Celebrated_Jumping_Frog_of_Calaveras_County#Plot_summary
https://www.databazeknih.cz/knihy/skakavy-zabak-the-jumping-frog-38220

Puff
https://slovnik.seznam.cz/preklad/anglicky_cesky/puff

SeaRey
https://en.wikipedia.org/wiki/Progressive_Aerodyne_SeaRey

Richard Bach, Toulky s Puff
https://argo.cz/knihy/toulky-s-puff-lehka-hra-zivota-a-smrti/
https://www.databazeknih.cz/knihy/toulky-s-puff-272301

Richard Bach, Toulky s Puff, Argo, Praha 2016