Reiner Stach / Kafka / Roky rozhodování

Reiner Stach / Kafka
Kafka 2 / Roky rozhodování

Aby se mi samy sebou nepřevracely stránky, když mám knihu rozevřenou na stole a jdu si vařit kafe (druhý díl Stachovy monografie je ještě o sto stránek objemnější), zvykl jsem si při těchto špalcích tah uzavírajícího se knižního bloku přidržet nějakou jinou knihou (mohl bych ji samozřejmě založit, v tomto případě je tu k dispozici textilní záložka v témže poněkud znepokojujícím odstínu fialové jako přebal, chci si ji ale nechat otevřenou, přece jsem ještě s čtením neskončil!). Učinil jsem tak a dívám se teď na tu druhou knížku Václava Cílka s názvem Borgesův svět, nejsem si úplně jist, ale nemohu se mýlit, je to, pravda trochu zvláštní, „nežidovský“, portrét Franze Kafky. To je tedy skoro neuvěřitelné. A ani to snad nechci zaznamenávat: Když jsem v mezičase otevřel mejl, čtu si článek Jefima Fištejna o rozdílném přístupu k Donaldu Trumpovi u amerických a izraelských Židů, který mi poslal Víťa Čížek. Takhle to už vypadá, že se nezabývám ničím jiným než židovskou problematikou (což samozřejmě není pravda).

Druhý díl Kafkovy monografie od Reinera Stacha, jež se věnuje životu a dílu pražského spisovatele v letech 1910 – 1914, poněkud změnila charakter, což je dáno ovšem především samotnou povahou látky. Zatímco v prvním díle se čtenář dozví mnohé například o životní reformě či dobových formách lidové zábavy od kina přes kavárny, kabarety až po nevěstince (ten poslední případ by bylo asi třeba označit nějakým vhodnějším střechovým pojmem než je lidová zábava), v Rocích rozhodování se německý životopisec soustřeďuje ještě více ke Kafkovi samotnému. Přesněji řečeno, zatímco v prvním díle se více dává do souvislosti „tehdejší svět“ a „Franz Kafka“, zde se proti sobě kladou různé aspekty fenoménu Kafka, to znamená Kafka vyšší úředník Dělnické úrazové pojišťovny a/kontra spisovatel, Kafka ve vrcholném soustředění přinášejícím první díla a Kafka v depresi z neschopnosti napsat jedinou řádku, Kafka potácející se v neschopnosti či zvratech při (ne)rozhodnutí uzavřít sňatek s milovanou ženou, zkrátka Kafka ve vnějším i vnitřním rozporu, opozicích, na nichž je vlastně postavena (a na nichž se posunuje od jednoho k tématu k druhému) kompozice Stachova textu.

A tento pohled mi potvrzuje i srovnání začátku prvního svazku, který začíná pohledem na „svět“ – název první kapitoly zní V Praze nic zvláštního, –  a druhého svazku, v němž životopisec shrnuje na jedné stránce celý Kafkův život a (vlastně nepříliš rozsáhlé, „nic zvláštního“) dílo – což je zase v opozici k dalšímu, bez několika stran šestisetstránkovému badatelskému výkonu (stejně jako v prvním díle ještě následují desítky stran s poznámkami, bibliografií a rejstříky), kde se nyní rozebírá Kafkův život v oněch několika letech, u něhož si snad čtenář musí říci: Tak tohle je ten ikonický, od padesátých a šedesátých let coby guru světové literatury vzývaný muž?

Ale právě v tom je fascinující Stachovo sledování jeho tématu. Můžeme za ním cítit tutéž posedlost, s jakou se vztahoval ke své tvorbě i sám Kafka, jakkoli se jeho text naopak velmi striktně vyhýbá té emfatičnosti, s jakou vyzdvihoval Kafkovo dílo jeho celoživotní přítel Max Brod, a nejen proto, že si je zcela jistě vědom směšnosti jakéhokoli patosu, ale především z toho důvodu, že mu zdrženlivý přístup umožňuje rozkrýt řadu věcí, které by při vnější horlivosti zcela jistě přehlédl. V odstupu několika badatelských generací, jejichž práci Rainer Stach reflektuje, se nám Franz Kafka zjevuje zbaven různých někdy důležitých, někdy méně závažných „kulturních nánosů“.

A tento přístup spolu s metodologií, v níž autor reflektuje sám sebe, totiž kdy se táže po východiscích bádání, přináší objevné výsledky. V jedné části Stach sleduje Kafkův život takřka den po dni či dokonce hodinu po hodině. Jako bychom četli životopisný román (už v poznámce k prvnímu dílu jsem napsal, že Stachův text vykazuje svým způsobem citlivost uměleckého díla). Ale není to životopisný román. Romanopisec totiž vždy pracuje s určitou (různou) mírou fikce a toto je vědecká práce. „Předkládaná biografie Franze Kafky rozhodně nechce vybarvovat prázdné obrysy: Veškeré informace jsou doloženy; nic není vymyšleno.“ (s. 23, a Stach upřesňujícím způsobem, pregnantně, ozřejmuje, co tím myslí). Pro mě tento aspekt Stachovy monografie znamená důležité poznání:

Na jednom místě autor zásadním způsobem postihuje charakter životopiscovy práce. Životopisec nesleduje život sledované osoby, jedinou jeho možností je sledovat jeho stopu v textech. Vzniká tak paradox, zkreslení svého druhu: s blízkým člověkem, ovšem fyzicky vzdáleným, budeme udržovat korespondenční kontakt (a právě dopisy jsou v epoše, k níž patří i Kafkův život, symptomatickým projevem určité kultury), zatímco o tom, o čem si povídají lidé, kteří se denně vidí nebo spolu dokonce žijí, nemusíme mít žádné záznamy. Není zde tedy bezprostřední vztah „život“ a jeho životopisný obraz, tento vztah představuje komplikovanou rekonstrukci. A podobně přímý není ani vztah „život“ a „dílo“. Někdejší biografická metoda pracovala s literárním textem právě jako s něčím, co odráží život autora, který se do díla promítá. S vědomím problematičnosti této kdysi oblíbené metody a přesvědčením o tom, že i pro čtenáře je podstatný především samotný text, jsem za své východisko přístupu ke knihám zvolil sledování struktury samotného uměleckého textu. Jsou však případy, kdy se tento text vztahuje mimořádnou měrou právě ke skutečnostem mimo něj (vlastně je to tak v určité míře vždycky), a některé z nich mě rovněž zajímají. Právě u Stacha vidím zajímavý příklad práce s touto problematikou, na příslušném místě se u ní zastavím.

V Úvodu Rainer Stach po výčtu základních biografických údajů (délka studia a života, 45 dní zahraničních cest, čtyři desítky prozaických textů, vztahy k ženám atd.) a jednom literárním příkladu demonstrujícím podobný osud konstatuje, že u Kafky „je výsledek vskutku zdrcující“ (s. 10), zvláště srovnáváme-li jej s měřítky „hédonistických západních společností 21. století“. Stály za to všechny ty omezení a ztráty, „oběti času a energie“ pro toho, kdo „akt psaní považoval za vlastní ohnisko své existence“? Byl Kafka „ztroskotanec, neschopný člověk?“ (s. 11) Brod se toto všechno snažil zastírat. „Avšak zastírat dnes už není co, máme k dispozici kritické vydání děl a neúprosně vnímáme, že Kafka jako spisovatel zanechal hromadu trosek.“ I v tomto světle je pak zajímavé, že někdo věnuje takovémuto spisovateli monografii v rozsahu ke dvěma tisíci stranám (a podobně pak je zajímavé proti sobě postavit celkový úhrn literatury o Franzi Kafkovi ve srovnání s objemem toho, co on sám napsal, zvláště nezapočítáme-li edici deníků a korespondence). „»Opět další kniha o Lessingovi!« poznamenal si jednou do deníku Hebbel. »A kdyby snad Lessing vstal z mrtvých,nemohl by o sobě říci už nic nového.«“ (s. 15)

Tak vlastní badatelské východisko Rainer Stach uvádí s komentářem o studentovi prvního ročníku germanistiky, který si v univerzitní knihovně prohlíží odborné publikace „na běžné metry“ či odkazy na nejrůznější „fragmenty u Kafky“ na internetu. Přesto, konstatuje Stach, „velká biografie Franze Kafky neexistuje.“ (s. 16) A my můžeme říci, že tato věta už neplatí (a pokud bychom chtěli být za každou cenu vtipní, řekli bychom, že je to další z kafkovských paradoxů, o nichž Stach ve své monografii píše). V každém případě se problému takový životopis dnes napsat, autor věnuje v celém zbytku Úvodu. Se závěrem: „Skutečný život Franze Kafky to rozhodně nebude. Ale pomíjivý pohled na něj, dlouhý pohled, ano, snad, to by mohlo být možné.“ (s. 25) Velmi skromné – a přitom neskutečně pravdivé. O to větší poklona tomu, kdo se tohoto úkolu ujal. Přitom ovšem ale nepřehlédneme skutečnost, že to stojí za to. Důvodem není ale to, že „život jednotlivce budí pozornost, dělá dojem, působí tím víc, čím víc rozšiřuje svůj rádius: Majetek, výkony, kariéra, vliv,  […] moc, sexuální partneři, vlastní potomci, obdivovatelé, následovníci, nepřátelé“ (s. 11), nýbrž „dojem zcela autonomní niternosti“, který „posilují dokonce i deníky: Kafkova schopnost zachytit situaci jedním pohledem, a přesto s nejvyšší ostrostí, odfiltrovat podstatné jednotlivosti, vycítit skryté souvislosti, a to vše zachytit přesnými obrazy prosyceným, všem neostrostem se vyhýbajícím jazykem – je schopnost hraničící se zázračností a vymykající se jakémukoli přijatelnému sociálnímu nebo psychologickému vysvětlení. Říká se tomu »genialita«.“ (s. 13–14)

V Prologu se hovoří o mediálním fenoménu Halleyovy komety („středa, 18. května 1910“, vzpomínám si na to, jak jsem o tom kdysi četl v Humoristických listech a dalších dobových periodikách), líbí se mi (je to jistě osobní!) formulace „nejzatvrzelejší hysterie zuří ve Spojených státech, kde mají mazaní proroci snadnou práci s tím, aby vytáhli svému stádu poslední cent z kapsy.“ (s. 29–30). Možná si čtenář vzpomene na podobně významově zabarvený úvod prvního dílu (kontext provinční Prahy a Staroměstského náměstí, v jehož lokalitě Kafka prožil celý svůj život), po onom záblesku nicméně vplouváme do s neuvěřitelnou akribií popisovaného detailního životaběhu, jak ještě na konci těchto několika stránek (zmínka: Brod, Franz Blei), tak v následující kapitole U Kafků, kde po delším úryvku z prózy Velký hluk, zaznamenané v deníku, sledujeme „všední den“ (s. 36) v novém bytě Kafkových „ve čtvrtém patře pražského činžáku v Mikulášské třídě 36 [dnešní Pařížská].“ (s. 36)

Je to prostředí „výdělečného života“ (s. 37) rodiny, denní režim práce v Úrazové pojišťovně dělnické, nenáviděném „úřadu“, který provází „přesvědčení a pozvolna i trýznivé vědomí, že plýtvá nenahraditelnými zdroji na věci, po kterých mu v nejhlubším nitru nic nebylo“ (s. 43), které jsou pro něj vnější („tam“). Kafka vede „dvojí život“ (s. 45) s pocitem „hluboké propasti“ (s. 47), neschopností „se ovládnout ani zaujmout patřičné místo“ (s. 45). Psaní obětuje i spánek, přitom se snaží žít „zdravěji než jiní“ (s. 45), když nepije kávu, čaj ani alkohol, nekouří, chodí plavat a na procházky, přičemž i tady přehání „jako všechno“ (s. 45). Hovoří se o svatbě Elli s obchodníkem Karlem Hermannem a založení problematického závodu na azbest, který měl mít na dohled i Franz coby podílník (otec jej vložil touto formou do podniku coby trochu zvláštní formu věna). Ten ale ani v dobách potíží nemá o podnik absolutně zájem, je pro něj jen další z přítěží. Navíc ho stresovaly neustálé výčitky otce, který „bez ustání nadával“ (s. 53). Přitom se tu vznáší stále otázka, co je tedy ona Kafkova „práce“, co jsou ony „věci“ (s. 55), když v takřka třiceti letech nejsou dostupné žádné viditelné výsledky.

Fenoménem „svobodného mládence“ se autor zabývá v následující kapitole, tento výraz obsahující –  Svobodní mládenci, staří a mladí. A to, že Kafka není ženat (a řešení/neřešení tohoto momentu), se ukazuje v průběhu dalšího textu jako další tíživá stresující záležitost. Sledujeme Kafkova přítele Maxe Broda a jeho „hlavní erotický plán“, budoucí manželství s Elsou Taussigovou, které nicméně Kafkovi tím, jak vplouvá do vod maloměšťáckých zvyklostí, ale samozřejmě i oním samotným faktem, přítele odcizuje už proto, že nadále nemůže v kteroukoli hodinu k němu bez ohlášení přijít jako dříve.  Kafka si počátkem roku 1912 poznamenává, jaká je „pro něj typická bilance k přelomu roku“ (s. 61). K jako hlavnímu životnímu smyslu se upíná k psaní a Stach cituje z jeho deníku a interpretuje tyto věty: „Když se v mém organismu ujasnilo, že psaní je nejplodnějším směřováním mé bytosti, upřelo se k němu vše a ladem ležet zůstaly všechny schopnosti zaměřené k radostem pohlaví, jídla, pití, filosofování a především hudby. Ve všech těchto směrech jsem ochabl. To bylo nutně třeba, jelikož mé síly byly celkově tak nepatrné, že jenom soustředěny mohly aspoň trochu sloužit účelu psaní.“ (s. 61) A tímto směrem se ubírá prakticky veškerý životní obsah, o němž se v následujících několika stech stranách dočteme.

A na stranách příštích se dočítáme o srovnání s Brodem, Werfelem, jejich spisech, zmínka je o Karlu Krausovi, v následující kapitole Herci, sionisté, divocí lidé pak o zvláštní autentičnosti herce Jizchaka Löwyho a jeho lvovské skupině („jak rychle se Kafka nadchl, s jakým přesvědčením spatřoval ve skupině exaltovaných herců pravdivost, o niž při psaní marně usiloval“, s. 71), dále o Martinu Buberovi, který vystoupil ve spolku Bar Kochba (o něm už byla řeč v prvním díle), „Spolku židovských vysokoškoláků v Praze“ (s. 77), „který sledoval pod vedením Kafkova spolužáka Huga Bergmanna přísně sionistický směr“ (s. 77–78), rozebírá se povaha sionismu jako programu (později ve Vídni se Kafka účastní i sionistického kongresu), tedy vlastně o dvou diametrálně odlišných podobách současného židovství.

V kapitole Literatura a samota: Lipsko, Výmar se dostáváme ke slavnému jménu (myslím, že každému zběhlejšímu čtenáři říká něco jméno Rowohlt Verlag), tedy Ernstovi Rowohltovi, nazývanému „Růžový obr“ (s. 91), „pětadvacet let, zdatný piják, hromotluk, který se dunivě smál, pleskal se do stehen a neustále vykládal vtipy a hlouposti“ (no vida, a já jsem si vždycky představoval obrýleného intelektuála), jenž byl „vyučený sazeč, tiskař, knihař, knihkupec a obchodník“ (s. 91) a jménu rovněž důležitému jak pro Kafku tak německé literární dějiny, Kurtu Wolffovi. V Lipsku se setkal Kafka ve Wilhelmově vinárně také „s [Kurtem] Pinthusem a jeho přítelem a externím lektorem Walterem Hasencleverem“ (s. 92, první z nich průkopník německého expresionismu, druhý německý židovský expresionistický spisovatel, oba lektoři Rowohltova nakladatelství). Padne nabídka na vydání knihy (zmínění jsou někteří vydaní autoři, dnes zcela zapadlí, s. 94).

Na tomto místě je fotografická příloha na béžově (tj. i dobově) tónovaném papíru, portrét F. Kafky, jeho sester a rodičů, pražské lokality, fotografie herce Löwyho, Broda, Weltsche, manželů Wolffových, O. Bauma, trojice Walter Hasenclever, Franz Werfel a Kurt Pinthus, tit. list čas. Hyperion, Kafkovy kresby a portrét Margarethe Kirchnerové.

Poslední jméno je jméno šestnáctileté dívky, dcery správce muzea ve Výmaru, jíž byl Kafka omámen. Další kapitola, Jungborn, konečná stanice, je zároveň další kapitola věnovaná lázeňství a přírodnímu léčitelství, majitel sanatoria Adolf Just, jehož provoz je zde podrobně popsán (pláž bez oděvu atd.) byl původně knihkupec, autor bestselleru Vraťte se k přírodě!, svůj ústav založil v roce 1896. V kapitole Slečna z Berlína (a řadě dalších) se pak Rainer Stach věnuje osobě vzdálené příbuzné Maxe Broda, sestřenici jeho švagra Maxe Friedmanna, Felici Bauerové (na prvních stranách jsme se už dozvěděli, že Kafka s ní byl dokonce dvakrát zasnouben.

Autor hovoří o 13. srpnu 1912, kdy se Kafka s touto ženou poprvé viděl, jako o večeru, „který znatelně změnil tvář německojazyčné, možná i světové literatury.“ (s. 116) Kafkovi se Berlíňanka „líbí až k pláči“ (s. 119), začne si s ní korespondovat, přičemž intenzita korespondenčního styku se nejdříve maximalizuje do několika dopisů denně, později Kafka vyžaduje frekvenci snížit atd. atd., pročítáme se tím příběhem na několika stech stranách (namátkou: „Felice teď psala dvakrát denně,“ s. 269, „Feliciny zámlky, dostavující se často, když se vzdálila z domova“, s. 355, a řada dalších myslitelných možností). Vše podobným způsobem směřuje k plánování dalších setkání či návštěv v Berlíně, nejrůznějších zprostředkování a sítě korespondence (včetně Maxe Broda, dalších osob, Felicina otce atd.), úsilí o zasnoubení a následně zase postupného ústupu z pozic přes ujišťování, že by Felice s Kafkou byla nešťastná, že jí nemá co nabídnout atd. atd. Hovoří se o strachu ze sexuálního styku, o zvěcnění vizuálního obrazu dívky a tělesných „nedokonalostech“, jimiž jsou její problematické zuby, o rodinných podmínkách Felice, která navíc kryje nemanželské dítě své sestry, o jejích rodičích atd., peripetiích Kafkova okamžitého úspěchu ve schopnosti psát a s tím souvisejícího nárůstu sebevědomí a naopak o novém propadu a řady týdnů bez jediného řádku (pokud nepočítáme dopisy a deníky).

Kapitola Počáteční extáze: Ortel a Topič – je uvedena otázkou „Proč Felice Bauerová?“ (s. 127). Položili si ji Canetti, Deleuze a Guattari, Theweleit, Baumgart, říká autor. A sám rovněž hledá odpovědi. Svým způsobem se dá říci, že celý zbytek svazku Roky rozhodování je věnován právě onomu komplikovanému vztahu Franze Kafky s touto úřednicí z Berlína, prokuristkou u podniku Firma Carl Lindström, vzdálenou příbuznou Maxe Broda, u něhož se poprvé setkali, jak už řečeno, jeho peripetiím se zasnoubením a jeho zrušením až ke kapitole Soudní dvůr v Berlíně (a vlastně i poté, můžeme si teď v té souvislosti uvědomit i významový komplex odvíjející se od souvisejících slov „ortel“ – „soud“), různé aspekty, zahrnující nejen příběh, ale i interpretace dalších souvislostí s Kafkovým ústředním kladením smyslu svého života v psaní/literatuře i „velkými dějinami“.

První z těchto aspektů je postižení typu ženy: „Felice Bauerová ztělesňovala nový sociální typ: zaměstnankyni. Věcná, přímočará, věrna principu reality, denně střídala horký pól rodiny s chladným pólem kanceláře,“ (s. 131). Stach shrnuje její osobnost slovem „zdatnost“, což je i typová spřízněnost s Kafkovou matkou (a obecněji i postavením židovské ženy), „rozhodující faktor" (s. 131) či motiv v jejich vztahu je „její zájem o sionismus“ (s. 131), nikoli „erotické poblouznění“ jako ve Výmaru, konkretizovaný v plánu cesty do Palestiny, „jediného společného bodu“ (s. 132). V této době napsal („v noci z 22. na 23. od 10 hodin večer do šesti hodin ráno“, jak píše v deníku) povídku, v níž „mladý muž, sociálně přizpůsobená, ale přesto charakterově pochybná existence, pozbyde života na základě rozsudku smrti vyneseného vlastním otcem: Ortel“ (s. 133).

Příznačný je přitom Kafkův způsob psaní, totiž „do sebe pohroužený, halucinatorní, a přesto koncentrovaný a kontrolovaný mentální stav, který si dokázal udržet až do napsání poslední věty“ (s. 134) Můžeme už tušit, že tento předpoklad je v příkrém protikladu s představou měšťanského života, jaký by představovalo (a v příštích kapitolách je to konkretizováno třeba výběrem nábytku v obchodech s Felicí, opět v ostrém kontrastu s asketickým prostorem Kafkova psaní) plánované manželství s Berlíňankou (zatímco naopak „Berlín“ by mohl být, alespoň co se literárního provozu týče, pro Kafku vhodnějším než je Praha, ale to předbíhám). A Stach dále upozorňuje na souvislost s ústředním biografickým motivem, literárně později ztvárněném v Dopise otci. „Protože s Ortelem poprvé zpětně propojil téma, figuraci a děj nějakého textu se samotným podnětem k psaní, a tím způsobil zkrat mezi literaturou a životem. A ten zářivý jas, který tento zkrat vyvolal, nazval nesporností.“ (s. 135)

Brod poznamenává, „Kafka v extázi“ (s. 137, neboť kromě Ortelu pracuje na povídkách Topič, vrací se k Nezvěstnému. Kritici si povšimli, že text je napsán „nejčistší, přímo provokativně »klasickou« němčinou“ (s. 138, mohli bychom říci „nepříznakovou“, R. Barthes hovoří o „nulovém stupni rukopisu“). V následující kapitole, Myšlenky na sebevraždu, se nicméně na začátku hovoří o jiném vzrušení, o „výbuchu“ (s. 144) v korespondenci, dopise Felici, s obsahovou charakteristikou (stížnost, nervozita, negace, sebeironie, nářky atd. atd., zase se to opakuje i v řadě následujících kapitol). Korespondence vede i k rozruchu ve Feliciině rodině. Pokračují problémy s továrnou na azbest, kterou Franz ignoruje a rodina mu vyčítá její obchodní ztráty, proti němu se postavila (nezastala se ho) ani Ottla, jinak „poslední spojení s krevním oběhem rodiny“ (s. 150). V citovaném dopise Maxi Brodovi Kafka píše o myšlence na skok z okna (s. 151) ani nepíše dopis na rozloučenou. Rozebírá se nyní korespondenční série (Kafka – Brod – Julie Kafková atd.), varující před možnými následky Kafkova zoufalství (a „nenávistné lásky“, s. 152, v němčině je to pregnantní pojem, Hassliebe, tj. „silný emocionální ambivalentní vztah“, přeloženo z n. Wikipedie). Jako čtenář znovu zírám, jak dokonale je tato „»sebevražedná epizoda« z října 1912“ (s. 154) zdokumentována.

A osudy jednoho muže jsou uvedeny na konci kapitoly do prosté paralely s aktuální evropskou historií: „téhož úterý, 8. října 1912, oslavil Mikuláš I., král malého horského státu Černá Hora, 71. narozeniny. Den byl slavnostně uctěn vyhlášením války Osmanské říši předaným v poledne. […] Později se v učebnicích dějepisu bude psát o začátku »první balkánské války«. Redakce pražských novin tuto zprávu neobdržely pro večerní vydání bohužel včas.“ (s. 156–157)

V kap. Dívka, dáma, žena shrnuje autor v anticipaci konce vztahu Franze Kafky a Felice Bauerové dopisem Mileně Jesenské z března 1922, tematizujícím možnost či nemožnost vztahu muže a ženy spočívajícím na korespondenčním kontaktu (k motivu se autor vrací na s. 180, kde říká, že Kafka dva roky před smrtí popíral, že je možné se prostřednictvím dopisů s někým skutečně sblížit). Přitom, říká Stach, „Kafkovy Dopisy Felici patří k nejvelkolepějším dokumentům světové literatury; nejsou srovnatelné s žádnou dochovanou korespondencí ani co do jazykové hutnosti, ani co intenzity sebereflexe.“ (s. 160) Sledujeme jejich osudy, Brodovo vydání Kafkova díla je neobsahuje, teprve v roce 1955 je Bauerová ve finanční tísni prodala jednomu newyorskému nakladatelství. Je to fascinující materiál: „V Kafkově životě se najdou dny, které lze výlučně s těmito prameny rekonstruovat hodinu po hodině.“ (s. 161) Na druhé straně Kafka oněch 400 dopisů, které obdržel od své přítelkyně a snoubenky, po definitivním rozchodu, spálil (s. 161).

A Stach sleduje (i prostřednictvím této korespondence) sociální vzorec života Felice Bauerové, rozporuplnou povahu vztahu s Kafkou, „scénické konstrukce“ (s. 169) v Kafkových představách, gesta, konkrétní obsahy dopisů, jejich povahu vzhledem k času, „dvě imaginace, dva obrazy ženství, ochraňující a ochraňované“ (s. 170) atd., podobně jako ostatně i v kapitole následující, Láska a závislost na dopisech. A ovšem střet mezi realitou a vizí literární existence, zahrnující i zdravotní aspekt, zvláště proto, že pro Kafkův život je klíčové to, co označuje Stach slovy spolu s Kafkou „míra a mez“ (s. 177). To ostře kontrastuje se skutečností, že Elli, Franzova sestra, „porodila zdravou holčičku“ (s. 178). Stach nyní ještě blíže analyzuje společenskou funkci dopisu v 19. století, když říká, že „dopisy také vytvářejí sféru mezi veřejným a intimním, která v této formě předtím neexistovala“ (s. 181, tedy nejen odrážejí), sleduje fenomenologii dopisu jako objektu (dopis se, na rozdíl od telefonování, předává a přebírá, je to svým způsobem dárek, s. 183, zahrnuje rukopis, je objekt i s vůní, „fyzická stránka dopisu, ten neustálý příslib reálné přítomnosti“, s. 184, fetiš atd.).

Korespondenční provoz mezi Kafkou a Felicí Bauerovou pak nabývá různých podob, buď několika dopisů denně, nebo naopak, po Kafkově žádosti, razantního omezení. A je tu sémantická řada, jíž Stach interpretaci uzavírá: blízkost – splynutí – rozchod. Stach sleduje i pravděpodobné vnímání Kafkovy osobnosti z perspektivy Felice, možnosti pro pochopení jeho jedinečnosti (zvláštnosti, velikosti). A také tu hraje roli rodina (Kafkova matka si přečte dopis, který Franz dostal, čteme o následcích). V kapitole Rodina Bauerových pak se dočteme, zprvu takřka jako v encyklopedickém hesle, o ženě, s níž si Kafka dopisoval, a její rodině. Myslím, že mnohé, co je důležité pro celý příběh, postihuje tato věta: „Bauerovi si nemohli dovolit přechodné období mezi školou a manželstvím, vyplněné hrou na klavír a tenisem, jak bylo v dobře situovaných kruzích obvyklé.“ (s. 201) Lze říci, že se rodina nacházela na jistém pomezí v době, kdy to nebylo tak dlouho, co ženy byly například připuštěny na univerzity, dá se hovořit i „napětí mezi tradicí a městským prostředím“ (s. 201). Ke Stachovu obecnému sociologickému shrnutí doby patří tato formulace: „Měšťanskou rodinu vilémovské éry ohrožovalo pět morálních katastrof: neskrývaná manželská nevěra, dceřino předmanželské těhotenství, konflikt s trestním právem, praktikovaná homosexualita a sebevražda.“ (s. 202) S některými z nich se v našem příběhu v jeho různých kontextech setkáváme. Felicin otec měl milenku (s. 203), sestra nemanželské dítě…

Další kapitole, Do Ameriky a zpět: Nezvěstný, dává název jméno jednoho Kafkova díla. Stach sleduje „charakteristickou sinusoidu“ Kafkova života a literární produktivity (a jejich hlubokou vnitřní souvislost), počáteční fázi prudkého vzruchu a pozdější „slábnutí imaginativní síly“ (s. 207). Srovnává: „V létě 1912 je to setkání s Felicí Bauerovou a obtížně vybojované rozhodnutí ucházet se o ni; v létě 1914 naopak trauma z polooficiálního zrušení zasnoubení. V obou případech měl Kafka pocit, že je vytlačen na okraj vlastní existence, pokaždé zmobilizoval mohutnou vůli k formě čelící odstředivým silám psychického rozpadu.“ (s. 207) Autor pak pojmenovává proces Kafkova psaní, v němž nic postupně nekrystalizuje (srovnává s J. Conradem), nýbrž vše je předem připraveno v „zásobníku, který je už naplněný“ (s. 208) Stach se z tohoto principu pokouší rovněž vysvětlit i skutečnost, proč Kafka mnohá díla nedokončil (s. 208).

Co je Nezvěstný? „Nezvěstný byl už v prvním konceptu zajisté plánován jako scénický román (Stationenroman), a postupný pád sedmnáctiletého vzorného hocha Karla Roßmana z nadějných začátků pod patronátem bohatého strýce z New Yorku až do špíny asociálního temného prostředí definoval pevnou konstrukci děje a tím i směr, kam musely silokřivky každého jednotlivého úseku vyprávění ukazovat.“ (s. 210) Potíž byla samozřejmě také v tom, že v Americe Kafka nebyl, přitom musel podat její přesvědčivý obraz. Autor sleduje souvislosti s Davidem Copperfieldem, kterého Kafka četl a na nějž upozornil recenzent Topiče, a rozdíl od něj, stejně jako s pozdějším Procesem. „Ale od mýtu patriarchálního násilí, kterého se Kafka dotkl poprvé ve fragmentu Městského světa, zatímco v Procesu ho vyjádřil nejčistším jazykem, takřka ho destiloval, už od té chvíle neupustí“ (s. 213). Jsou tu úvahy o vystupňované preciznosti, která „nevytváří pořádek, ale přináší anarchii“ (s. 216) v souvislosti s Chaplinovou Moderní dobou.

A na tomto místě se Stach znovu vrací, vzhledem k tomu, co všechno bylo o Kafkovi později napsáno, k metodologii svého zkoumání, když říká: „Dnes víme víc, bezpochyby; a nesporné je, že vztahy mezi občanskou existencí, duchovním vnitřním světem a lidským uměleckým výtvorem patří k nejobtížnějším oblastem výzkumu humanitních věd.“ (s. 219) A toto téma provází podrobnějším komentářem. Následuje druhá ze čtyř sad fotografických příloh: materiály kolem Jungbornu, portréry Felice Bauerové a jejího bratra Ferdinanda („Ferriho“) aj.

Ze života metafor: Proměna, název další kapitoly, se váže k jednomu z nejznámějších literárních textů Franze Kafky. Autor uvádí slavnou první větu povídky v angličtině coby citaci krátkého filmu It´s a Wonderful Life (1993), německou podobu jména Gregor Samsa ovšem překvapivě užívá i v dalším textu – z mé strany to je jedna z opravdu mála drobných výhrad (i to je možná silné slovo) jinak skvělé české překladatelské práce (Michael Půček) vzhledem k tomu, že čeští čtenáři mají myslím zafixováno jméno hlavního hrdiny jako Řehoř Samsa. Reiner Stach uvádí zrození motivu v nedokončených Svatebních přípravách na venkově a povídce dánského spisovatele Johannese V. Jensena Kondignog (s. 228), sleduje moment vyčlenění, Kafkův pocit cizince (onen moment odcizení byl jedním z klíčů vnímání Kafky po Liblické konferenci v 60. letech), hovoří se o momentu ponížení, „rozsudku“ (ten vysloví v povídce sestra, nikoli otec, s. 232), sebeznehodnocení i v kontextu s dopisy Felici, mihne se tu srovnání s proslulou Venuší v kožichu Leopolda Sacher-Masocha, ale také návaznosti na E. T. A. Hoffmanna a E. A. Poea či Alfreda Kubina (Die andere Seite, česky Země snivců) či Meyringova Golema („horor patří k triviálním prostředkům fantastična,“ s. 236), pečlivém „autobiografickém zašifrování“ (s. 233), zmínce J. L. Borgese o Nathanielu Hawthornovi, jehož povídka „Wakefield z roku 1935 předznamenala Kafkův svět,“ (s. 237).

V kapitole Strach z šílenství se hovoří o možnosti setkání Franze a Felice o vánocích a zábranám, k nimž patřil případný Kafkův strach ze sexuálního selhání, o psychických problémech, o tom, že Kafka „rostoucí ztrátu psychické integrity považoval za krajně povážlivou,“ (s. 243) i o tom, že „strach z šílenství“ byl rozšířené utrpení mezi exponovanými osobnostmi (Kierkegaard, G. Heym, P. Altenberg, R. Walser, Wittgenstein), je i řeč o Strindbergovi a především pak o S. Freudovi, jenž se v roce 1911 „zásadně vyjádřil k otázce paranoie“ (s. 245). Uvádějí se jména lidí, kteří trpěli bludy a s nimiž se Kafka setkal. Zároveň byla náhoda, že se v tutéž dobu (ve stejný týden) proti sobě dostaly dva protipóly, totiž zintenzívnělý vztah k literatuře a zároveň „rodinný“ moment, totiž podobně jako se chystaly svatby jeho přátel (zvl. Brod), tak se vdávala Valli – za hlučného „Peppo“ Pollaka. To jistě zvyšovalo nervozitu a napětí. Jeden výtisk Rozjímání, sborníku osmnácti prací, v němž Kafka uveřejnil jeden text, věnuje Felici Bauerové a pošle do Berlína. Sám tam o vánocích nejede.

Další kapitola, Balkánská válka: Masakr odvedle, se opět obrací k „velkým“ dějinám. 17. října byla předána tři vyhlášení války, k Srbsku se přidaly další země, cílem bylo vyhnat Turky „z evropské pevniny“ (s. 263), zmiňuje se ještě 25. květen 1913 jako „několik dní před definitivním ukončením“ (s. 266) války, z hlediska našeho tématu mi připadá zajímavá reflexe těchto událostí (kterou se v běžných „věcných“ informacích nedočteme): „Postarala se o to v neposlední řadě zrychlená média, frontoví fotografové, váleční zpravodajové, které počáteční, Karlem Krausem rozhořčeně pranýřovaná touha po dobrodružství rychle přešla. Dokonce ani určitě nijak přecitlivělý Egon Erwin Kisch, který v květnu 1913 procestoval Balkán pro pražskou Bohemii, už nebyl schopen své čtenáře přenést obvykle vzletným psaním přes skličující obrazy, jež se mu naskýtaly. A je zcela pravděpodobné, i když to nelze doložit, že se od něj Brod a Kafka dověděli z první ruky mnohem víc a k tomu netisknutelných informací.“ (s. 268) Ovšemže to přinášelo zneklidnění, „bezprostřední psychický účinek.“

V kapitole Devatenáct set třináct se vracíme k mrzutému spisovateli, který se dopustil chyby a zůstal v Praze, je zklamán i z reakce Felice na věnovanou knihu, přitom byla čtenářka, četla Hauptmanna či Arthura Schnitzlera a skandinávské autory, kteří byli v tu dobu v kurzu. Kafka byl otráven, že četbu jeho děl odsunula na pozdější dobu (s. 273). Připadalo mu s Novým rokem, že je „opuštěný jako pes“ (s. 273), byť to tak vlastně nebylo. Svou situaci prožíval jako „vyprahlý, sklíčený stav“ (s. 274) Brod zachytí jeden z prvních formulací, které znamenají „jednoznačně proti manželství namířený signál“ (s. 275). Kapitola Nezvěstný: Dokonalost a zánik začíná mrazivě: „Nezvěstný, Proces, Zámek, Muž bez vlastností, Řeka bez břehů – pět velkých ruin moderní německojazyčné epiky. Tři z nich zanechal Kafka: biograficky ponurá, z hlediska literární komparatistiky přímo bizarní bilance dožadující se objasnění.“ (s. 281, poslední dvě jsou od Roberta Musila, Fluss ohne Ufer je od Hanse Jenny Jahnna, u nás žel nepříliš známá próza).

Objasňování nalezneme na tomto místě, ale i o řadu kapitol později, v okamžiku, kdy se probírá, jak Kafka rozepsal několik textů za sebou, zmínku o oné sinusoidě jsme už četli v jedné z kapitol předchozích. Je pseudoromantická legenda, že nezdar a fragmentárnost je předmětem estetické touhy či výrazu sebe sama, není sporu o tom, že si Kafka své práce „dokončit přál“ (s. 281). „To, co vrcholně obdivoval a o co vytrvale – dalo by se říci: nepoučitelně – až do svých nejposlednějších pokusů usiloval, byla naprostá formální soudržnost v malém i velkém.“ (s. 281) Byl to zásadní „požadavek čistoty“ (s. 282), důležitá byla „vnitřní jednota“, „víc než soudržnost“.

Představa, že by schválně, aby tak „odrážel nezdar jeho hrdinů“ (s. 282) v zájmu vyšší estetické jednoty nedokončil, to je jen svůdná teze pro nějaké kafkovské sympózium, úvaha o tom, co je ještě román (Hamsunův Hlad, U Orlanda Virginie Woolfové?) také moc nepomůže. Kafka poznamenává, že ho „pronásleduje“ právě osud nedokončeného příběhu, po němž začne psát další nedokončený příběh. Problém je v tom, že „čirá psychická energie, ba dokonce jakási záměrná posedlost“ (s. 283), potřebná k psaní, se časem vyčerpává. Když se dostane mimo tento rámec, dílo „je napsáno jako by ve vzpomínce na velký, ale naprosto nepřítomný cit, a proto je to na vyhození“, říká sám Kafka.

Stach sleduje myšlenku i v komentářích dalších literárních historiků a poukazuje na to, že „radikální, až na hranice přirozeného jazyka dovedená hutnost“ (s. 286) nutně vede „k nedozírným technickým potížím“ a odtud lze nahlédnout „okamžik selhání. Je to okamžik, kdy technická náročnost hrozí zadusit tvořivost, jedná se o tvůrčí krizi v pravém slova smyslu“ (s. 287). Spisovatel se pak nedokáže dostat za určitý bod. Kafka hovořil o tom, že ideální by byl „vrozený konec“ hned na začátku textu. Stach rozebírá příběh psaní románu Nezvěstný (neuvádí druhý český obvyklý název Amerika).

V kapitole Vynalézání a přehánění se hovoří o módním tangu, které tančila i Felice, Kafka lačnil po fotografiích, také proto, že „postupně ztrácel důvěru v psaní“ (s. 295), které předtím bylo jako příbojová vlna, navíc v podobě opakovaných litanií, „naříkavý tón, napsal, je mu bohužel k dispozici vždy, jako pouličnímu žebrákovi“ (s. 295). Nepříjemný přitom byl vytrvalý refrén „sebeobviňování“ (s. 295), který má charakter „opravdového zoufalství“ (s. 296), zvláště když „dokonce začal hovořit o tlaku doléhajícím na jeho lásku a o právu na milenku, kterou si musí odříkat“ (s. 296, další kapitola o proměnách korespondenčního vztahu, takřka hlavním tématu celého svazku). Dalším podtématem je Kafkův „neúčastný postoj“ ke kritice, jenž mohl působit dojmem povýšenosti, ve skutečnosti byl Kafka sám k sobě ještě daleko kritičtější. „Je však těžké zapříst rozhovor s obžalovaným, jenž se přímo horlivě snaží přiznat.“ (s. 297) A navazuje na to poznámka, jak mnoho platí spisovatel za to, když se něco podaří. Dalším podtématem je úvaha o Kafkově fantazii, která je jiná než „scénická imaginace“ (s. 299) Dostojevského, Balzaca, Dickense, spíš se podobá matematické hře, kdy se čeká, „co z toho vzejde“ (někdo se probudí jako hmyz, někdo přestane jíst atd.). Nápaditost prokazuje i v oblasti, v níž pracuje Felice, když píše, „je třeba vynalézt spojení mezi telefonem a parlografem“ (s. 303) a rozvádí tuto myšlenku v oblasti celé tenkrát moderních technologických novinek. Ke skutečnému setkání nicméně, jakkoli jej Felice lehce ponouká, nedochází.

Kapitola Strach ze sexu a oddanost začíná oním zajímavým fenoménem, jenž Reiner Stach sleduje jako prvek literární metodologie: „Ale biografie se téměř vždy odmlčí tam, kde písemnosti skončí a začne život. U toho biograf přítomen nebyl.“ (s. 309) A teď: „Jeho oborem je rekonstrukce a jeho materiálem jsou nikoli snad fakta, jak by čtenář rád uvěřil, nýbrž jejich stopa v jazyce, v tom, co je zaznamenané, vytištěné, dochované.“ Často ovšem životopisec jen přepíše jedny texty v jiné. „Přátelé žijící v jednom městě si spolu budou často povídat, ale zřídka dopisovat; je dost dobře možné, že jejich přátelství zanechá méně konzervovatelných stop než bezvýznamná známost omezující se na zasílání přání k novému roku a k narozeninám.“ (s. 309)

Kafka se s Felicí přece jen o Velikonocích 1913 setkávají v berlínské čtvrti Grunewald, Stach toto setkání analyzuje, hovoří pak také o Postupimském náměstí, kde seděl Kafka s Otto Pickem (s ním jel z Prahy) a Else Lasker-Schülerovou, kvůli níž Pick do Berlína jel a vůči níž má Kafka nepříliš sympatií. Vracejí se s odbočkou přes Lipsko, kde bylo otevřeno nové Nakladatelství Kurta Wolffa. Slovo oddanost v názvu kapitoly odkazuje k plastice „Šakuntala (Oddanost) francouzské sochařky Camille Claudelové“ (s. 313), zároveň jsou analyzovány aspekty ženství, „druhého pohlaví“, její podoby „anděla, či prostitutky“ (s. 313) v dvojznačnosti pojmu (sexuální „povolnost“), a zároveň toho, co představuje druhý pól, „život zasvěcený péči a starostlivosti“. Velkou úlohu hraje moment, kdy se žena vzdává své individuality. A na druhé straně otázka toho, zda Kafka pocítil nějakou sexuální přitažlivost při setkání s Felicí, což přináší paniku.

A Stach rozebírá všemožné další souvislosti, moment „vlastnění“, „konzumace“ sexu v kontextu kultury, ritualizace, intimity, instituce manželství atd., dokonce cituje I. Kanta. A je tu rovněž otázka „psychického materiálu“ a možnosti svěřit se psychoanalytikovi, „jako se toho odvážili Hesse, Broch, Arnold Zweig a dokonce Musil“ (s. 319). A zase tu jsou „sebezničující fantazie, trápící ho teď stále častěji“ (s. 320, pokolikáté už?), „to už nebyly fixní představy, to bylo mučení,“ komentuje Stach Kafkův dopis Brodovi (s 321).

Název kapitoly Pracovní světy: high-tech a duchové byrokracie prozrazují poněkud postmoderní úhel pohledu, zvláště jestliže se na jejím počátku hovoří o legendárním historickém psacím stroji Underwood, na němž se ani při nejvyšších rychlostech při mistrovství psaní na stroji nezasekávají typové páky (v dětství jsem o víc než půl století novější verzi v podstatě ale stejného stroje zažíval první radost ze záznamu, v němž se najednou na papír upevněný na válci otiskla vždy celá litera naráz). Zde se ovšem jedná o Felici Bauerovou, pro niž jsou tyto technologické novinky součástí její práce. Rozebírají se ovšem i okolnosti Kafkovy žádosti o vyšší plat či místo (jmenován nyní místotajemníkem, s. 331), popisují se i jeho schopnosti při vyjednávání s klienty – „diplomatický tanec na laně, přesvědčivý závěr“ (s. 335), zní jedna ze Stachových charakteristik jednání s podniky, které se „houževnatě vzpíraly platit požadované příspěvky“ (s. 335). A  Stach tím zároveň ukazuje, jaký byl (ve srovnání s váháním, depresemi atd.) „jiný Kafka“ (s. 336). Jeho východiskem (i pro přístup ke své tvorbě) bylo důležité „rozhodnutí striktně od sebe oddělit »výdělečnou činnost a psaní«“ (s. 337).

Autor nyní charakterizuje Kafkovu práci v úřadě, služební cesty a vytížení, které klade otázku, zda je možné vytvořit rovnováhu mezi „úřadem“ a psaním (životem) a poukazuje i na to, že interpretace díla Franze Kafky v 60. letech se opíralo o pojmy „byrokracie, odcizení, anonymita“ a ideologický přístup takového Lukácse (maďarský marxistický literární kritik) považuje dokonce za bezduchý. Na jedné straně Kafka „nebyl teoretik“, na druhé straně „zdaleka nebyl obětí byrokracie; netvořil anonymní kolečko v neprůhledném aparátu, nýbrž činil samostatná rozhodnutí a uhájil si volný výhled vedoucího zaměstnance […]“ (s. 342), přesto (dopis F. Bauerové): „»Psaní a úřad se navzájem vylučují,« konstatoval ještě v létě 1913, «protože psaní má těžiště v houbce, zatímco úřad je nahoře v životě«.“ (s. 343) I to ovšem musela být, říká Stach, jen „poloviční pravda“, životní zkušenost se uložila „v nejspodnějších vrstvách jeho literární imaginace jako jemně rozprostřená usazenina“ (s. 343). A „prolínání“ obojího, „jakkoli ho trápilo a protože ho trápilo, představovalo tajný úběžník jeho psaní“ (s. 343).

Nyní se dostáváme k jednomu klíčovému momentu Kafkova života, které označuje název kapitoly Nabídka k sňatku. Klíčovému i proto, že nakonec ze všeho sešlo. Zprvu se líčí napětí mezi Felicí a matkou Annou Bauerovou (její portrét kostnaté, nepřístupné etc. osoby, analýza postojů na rodinné skupinové fotografii), setkání se kříží s jinou rodinnou událostí, zasnoubením „Ferriho“, bratra Felice (později se dozvíme, že jeho snoubenkou byla Lydie Heilbornová, dcera jeho zaměstnavatele, „berlínského majitele továrny na prádlo“, byl problémovou figurou, protože „z rodiny tahal nejenom peníze, on ji také […] vydíral, s. 435), v novém bytě v Charlottenburgu (berlínské čtvrti), „pocit teatrálnosti, vnucené role“ (s. 346), který Kafka měl při přijetí, poté padne zmínka o odlišnosti sestry Erny, která (Felice to neví) právě porodila nemanželské dítě (s pozdějšími problémy Ferdinanda se to v rodině docela nakupí), odlišnosti Kafky v tomto prostředí, domluvách přátel, reflexe toho všeho v Kafkových dopisech a v komentářích životopisců: „Je to nejpodivnější nabídka k sňatku, jakou si lze představit,“ cituje Stach například Canettiho.

A po fotografické příloze (rukopis Proměny, portrét F. a A. Bauerových, reklamní materiál firmy, v níž Felice Bauerová pracovala, několik pohlednic z různých měst) pokračuje jedna z nejdelších kapitol svazku interpretací tématu, zápasu „mezi manželstvím a literaturou“ (s. 353), odpovědí Felice („ano“) po dvou dnech po nabídce a následným Kafkovým pokusům „zmírnit rychlost“ (s. 355) vlaku, jenž byl v pohybu. Sledujeme řadu dalších kroků, které není nezbytné všechny zde komentovat, jakkoli jsou pozoruhodné svou analýzou (soupisy toho, zda se ženit či nikoli atd.). Alespoň ale Kafkovu nerealizovanou cestu na Sylt, citát z Procesu, jenž se začal rozvíjet na třicáté narozeniny obžalovaného, stejně jako bylo rovněž Kafkovi rovněž třicet.

V přímém protikladu (či vlastně důsledku předchozích úvah) je název následující kapitoly Nic než literatura, jejíž začátek je excelentním příkladem rekonstrukce sice drobné, nicméně v celkovém kontextu příznačné události, totiž Kafkovy reakce na posudek „amatérského grafologa, kterému Felice předložila rukopis svého snoubence“, jenž byl svým nesouladem se skutečností „velkolepý žert“ (s. 373). Na přisouzení „uměleckého zájmu“ pak navazuje Stachova interpretace Kafkových slov: „Nemám literární sklon, jsem literatura sama, nic jiného nejsem a ani nemohu být.“ (s. 373), když ozřejmuje význam identifikace člověka v kritické situaci, což je charakteristické i pro Židy obecně. „Jedním dechem tu Kafka definuje bytost spisovatele a sebe jako spisovatele“ (s. 375, komentuje Stach další Kafkovo vyjádření, jehož se sveřepě drží – „už ne: já mohu, nýbrž: já jsem“, s. 376).

Nyní si s Brodem není tak blízký jako dříve. „Nejednalo se v žádném případě jen o Brodovy maloměšťácké rysy, které se od svatby s Elsou Taussigovou (v únoru 1913) styly nápadnějšími a které Kafka pozoroval s rostoucí skepsí.“ (s. 378) „On, jenž zmobilizoval všechny síly, aby učinil hrozivému kolísání nálad, hypochondrickým strachům, záchvatům bolesti hlavy a sebetrýznivým fantaziím přítrž tím, že tomu všemu poskytne výklad a novou, ještě nanejvýš křehkou identitu – neměl teď, světe div se, skutečně žádnou »potřebu rozboru«.“ (s. 378) A v tomto novém kontextu se rozebírá vztah k Felice i k literárnímu provozu (Wolffovo nakladatelství, vůči němuž si klade nyní požadavky, pravda ani později nesplněné). Sledujeme pak osudy nového projektu, založenému na vydávání sborníků z textů mladých (tj. méně známých) autorů s názvem Arcadia. Vlastně bibliofilský svazek obsahuje jména „Werfel, Blei, Kafka, Stoessl, Heimann, Wolfenstein, Tcholsky, bratři Janowitzovi; a hned s třemi příspěvky ještě téměř neznámý Robert Walser,“ (s. 389). A padne ještě jedno jméno: Ernst Weiß, lékař a spisovatel, původem z Brna.

V kapitole Tři kongresy ve Vídni sledujeme Kafkovu cestu coby delegáta Úrazové pojišťovny dělnické na „II. mezinárodní kongres o záchranářství a prevenci“ (s. 401) v září 1913, kam „Kafka před svou nevěstou utekl do Vídně“ (s. 401). Jel s Otto Pickem. Měl svým způsobem smůlu, protože osobnosti (literární či kulturní veličiny) jako Musil, Kokoschka, Georg Trakl či Alma Mahlerová byli všichni mimo rakouskou metropoli. Karl Kraus byl s Brodem ve sporu (Stach prochází celou jeho historii, od s. 404). Kafka si ve Vídni odskočil na XI. sionistický kongres (rovněž popis; neměl žádný zásadní výsledek). Vídeň vnímá prostřednictvím Franze Grillparzera, jehož Chudého houslistu „znal téměř nazpaměť“ (s. 415). Třetím kongresem je pak míněn permanentní literární kongres vídeňských kaváren (s. 415).

Terst, Benátky, Verona, Riva. To jsou místa, kam se Kafka vydal v létě 1914. Sám, Pick se původně zamýšlené společné cesty vzdal. Jede vlakem, co vidí, srovnává s proslulou Goethovou Italskou cestou, cílem je sanatorium dr. Christopha Hartunga von Hartungen ve městě Riva u Lago di Garda (Gardského jezera) v Itálii. „které už dlouho platilo mezi evropskými hypochondry, hysteriky, neurasteniky a workoholiky za tajný typ,“ (s. 424), častým hostem zde byl Thomas Mann (Hartunga zpodobnil v románě Bohyně). Zmínka o dívce „G. W.“ (s. 429), a také o fragmentu textu, jehož hlavním postavou je lovec Gracchus – „Gracchio je italsky kafka.“ (s. 432)

Grete Blochová: Výstup vyslankyně. V úvodu další odkaz k úloze toho, koho Stach nazývá „hermeneuticky svědomitý biograf“, jímž není třeba polská spisovatelka Anna Bolecka ve svém epistolárním románu Milý Franzi, v němž – je to beletrie – popouští uzdu volné imaginaci. Příklad Stachovy stavby textu, v němž autor často uvádí na začátku kapitoly nějaké téma, které pak propojuje s hlavním tématem, s nímž je to úvodní v protikladu (napadá mě paralela v hudbě, kde skladatelé pochody uváděli motivem nazývaným „intro“, než přišlo vlastní téma). Citát z Anny Bolecké se přitom týče Margarete Blochové, zvané Grete, „důvěrnice a prostřednice Felice Bauerové“ (s. 433), která sehrála zajímavou roli v Kafkově vztahu.

Jednadvacetiletá žena, která pracovala rovněž v oblasti kancelářských strojů, Kafku přiměla, že jel do Berlína, návštěva je líčena hodina po hodině (s. 436–437), Stach akcentuje ironii a paradox, že Kafkova cesta byla v rozporu s tím, co předtím říkal („Žít s někým trvale bez lži je pro mne stejně tak nemožné jako žít bez pravdy. První pohled, kterým bych se podíval na Tvoje rodiče, by byla lež.“ s. 436), stejně tak, že vlastní schůzka poté, co přijel na Anhaltské nádraží (Anhalter Bahnhof, místo s pohnutým pozdějším osudem na švu rozděleného Berlína, dnes znovu úžasné místo dění Berlinale), trvala pouhých devadesát minut, následný dopis po návratu do Prahy, potvrzující předchozí stanovisko, obnášel 16 stran a zabral mu „celý večer“ (s. 437).

V dopisu Gretě pak podává analýzu propalující se nemilosrdně do jádra věci (až má člověk pocit schizofrenie), když uvádí čtyři podoby Felice a vztahuje je k už známému sebeobviňování sama sebe (s. 437–438). Přestože se zdálo, že pro Gretu byla „její mise“ (s. 438) skončena, přesto „zůstala ve hře“, také proto, že například s Brodem nebylo možné o věci hovořit, ne proto, že by se mu nemohl Kafka svěřit, ale proto, že „neposlouchal“, řečnil, měl plnou hlavu židovského společenství a sociálního smýšlení etc., líčí se jeho problémy s údajnými protiintervencemi Karla Krause, pro něž nedostal Kleistovu cenu (s. 440 další souvislosti, Janowicz, Werfel na jiné straně), je plný myšlenek z knihy Představa a pojem, probírané na seminářích. Čteme-li pak citace z dalších dopisů v období kolem Vánoc, můžeme mít opravdu pocit, že Kafka je šílenec, protože jednou analyzuje, o co by vše přišel v manželství a vzápětí v pětatřicetistránkovém dopise prosí Felice, aby si ho vzala.

Není pak divu, že se Kafka ocitá Na úplném dně, jak zní titul následující kapitoly, uvedené motem z Leviatana Juliena Greena „Nač byl kdy člověku ve velkých okamžicích života rozum?“ (s. 445). Nejdříve se líčí nový byt Kafkových, Oppeltův dům naproti kostelu sv. Mikuláše (jeho dobová fotografie jako poslední snímek v předchozí fotopříloze), jenž mu přináší v jeho psaní stabilitu, a která je „nepochybná a zázračná“ (s. 446, píše Kafka). Na druhé straně je tu rozpolcenost, Stach hovoří o „odštěpení“ (s. 447), spočívající rovněž v neustálém sebepozorování. Autor přináší metaforu člověka, který „zapálil vlastní sklep, aby si v domě zatopil“ (s. 447).

Následuje další dopis s nabídkou k sňatku a na druhé straně ozřejmení úlohy Gerty Blochové. Je tu zmínka o dopisu Felice Gretě, v němž se o Kafkovi hovoří jako o „ubožákovi“ (s. 449) a který Kafkovi Greta poslala, jako příklad: „Byla ochotna pomoci, rychle a bez rozmýšlení, a že se to přitom neobešlo zcela bez podvádění a choulostivých odhalení, ho po skončení už první schůzky mohlo asi sotva překvapit.“ (s. 449) A o stránku dále ještě pregnantněji, s obecným postižením zároveň jednotlivých aspektů celé konstelace mezi všemi zúčastněnými i z jejich pohledu: „Neboť zatímco se vztah k Felici postupně proměňoval z vášně v úkol, v projekt, rozvinula se mezi Kafkou a Gretou Blochovou emocionální výměna, kterou mladá žena mylně pochopila pravděpodobně eroticky, kdežto Kafka si vychutnával přesně onen sladký pocit živé účasti, jejž v něm první dopisy z Berlína vzbuzovaly a který od té doby postrádal. / Vyprovokovala to ona, pravděpodobně v nouzi, ale určitě vědomě, v duchu svébytné inteligence a pozorovacích schopností.“ (s. 450)

Je zvláštní (ale pochopitelné z její ženské strategie), že se Greta neptá Kafky, co vlastně od Felice očekává (s. 451). Kafka nicméně znovu jede do Berlína a s toutéž urputností vyvrací Felice, že by s ním mohla být šťastná (vlastně v přímém protikladu své žádosti o manželství. „To měla být nabídka k sňatku?“ (s. 453), ptá se Felice, která má zároveň ještě jiný problém, totiž se svým bratrem, který chce nyní pláchnout po jeho aféře s financemi do Spojených států (Felice mu koupila lodní lístek). Kafku ovšem nyní odmítá. „Přerývaně, v polovětách, s hlavou většinou odvrácenou na stranu mu Felice sdělila, že se nedokáže překonat. »Mohu tě mít docela ráda, ale to k manželství nestačí. Nedělám nic polovičatě.«“ (s. 455)

V kapitole Kafka a Musil se znovu vracíme k literárním souvislostem. Brod si mnohé slibuje od svého románu Tychona Brahe cesta k Bohu, Kafka má opět na myslí „dát výpověď a opustit Prahu“ (s. 458), přitom v kavárnách vnímají, že je „přítel Werfela“ (s. 458), z přátel se už coby poslední Felix Weltsch rozhodl oženit, na druhé straně Berlín? – nemá hotový žádný román, který by mohl nabídnout, pravda nakladatelství Kurta Wolffa a další otevírají nové časopisy (podrobněji s. 461). Cesta do Lipska. Musil má už „v kufru“ (s. 463) Zmatky chovance Törlesse, jeho návrh je vytvořit „druhý časopis“, či spíše přílolohu k Die neue Rundschau, orientovanou na mladé spisovatele. Ve hře bylo nyní více věcí, „Proměna nevyšla v časopise Die neue Rundschau, nýbrž se tak stalo v časopise Die weißen Blätter“ a nikoli v roce 1914, ale „na podzim 1915, když Kafkův životní obzor dávno zastřela válka,“ „s tiskovými chybami a jazykovými vadami“. A nyní: „Všechno jako by se opakovalo.“ (s. 466, ostatně už poněkolikáté). Jaký bude ortel nad tím, co se stane „se zbylými troskami jeho života, s jeho konkurzní podstatou“ (s. 466) v případě, že to nedopadne „v Berlíně-Charlottenburgu, ve Wilmersdorfer Straße 73“ a poté, co bude zasedat civilní soud „v Musilově kanceláři, u oblíbeného stolku Franze Bleie v Kavárně Café des Westens“ (s. 466, místo, přezdívané Café Größenwahn, na berlínské hlavní třídě Kurfürstendamm, spojeno s německým expresionismem, otevřené v letech 1898–1915)?

V kapitole Manželský scénář a askeze se nyní dozvídáme (po předchozích Kafkových ultimátech, marném čekání na odpověď od Felice) nakonec o ohláškách v českých a německých novinách, ovšemže jsou tu „nové nástrahy“ (s. 473, už mě to skoro unavuje komentovat, nicméně Stach s akribií pečlivého životopisce pochopitelně pokračuje v popisu všech peripetií, a že jich za těch šest set stran druhého dílu bylo!, nyní „od září 1912, od prvního zaklepání až k berlínskému přijímacímu dni, k oficiální oslavě zásnub o Svatodušních svátcích 1914“, kdy se ocitáme „před výjevem obrovského citového, jakož i duševního vlnobití“, s. 475, jež Stach přirovnává – svým charakteristickým posunem perspektivy – k minimal music; a samozřejmě pak všechno zrušeno).

Ještě v polovině této kapitoly, před kapitolou Soudní dvůr v Berlíně, kde se tedy všechno vyřeší, tu máme další fotografickou přílohu, portréty R. Musila, E. Weiße, byt F. Bauerové „a jejího pozdějšího manžela Moritze Marasseho“, hotel Askánský dvůr, dějiště rozchodu, Brodova rodina, zásnubní oznámení, portrét Grety Blochové, kresby Franze Kafky [publikované též na stránce Wikipedie], prohlášení císaře „Mým národům“, „jediná společná fotografie Franze Kafky a Felice Bauerové; Budapešť, červenec 1917“). Role, kterou sehrála Grete Blochová, byla dlouho předmětem spekulací. Jednou z nich bylo údajně společné dítě, o němž se Kafka nikdy nedozvěděl, podíl na fámě měl Max Brod, který si přisvojil cizí informaci a vyhlásil ji jako „nesporný fakt“ (s. 493). Po letech (1940) Blochová hovoří o synovi, ale nic jednoznačně nevypovídá o Kafkovi, „dochovala se jedna fotografie, na níž je spolu s chlapcem“ (s. 493, jeho matka). 

Stachova charakteristika této ženy: „Grete Blochová byla komplikovanější než Felice Bauerová, citlivější, vášnivější a určitě také sexuálně aktivnější. Erotika pro ni byla vědomá volba, i ve vztahu ke Kafkovi, jenž jí připadal přitažlivý a v jehož dopisech hledala jednoznačné signály – jednak podezřívavě, neboť tu hrozila dvojnásobná zrada vůči berlínské přítelkyni, jednak žádostivě, poněvadž i ona toužila po náklonnosti.“ (s. 494) A ocituji ještě celý dopis, který charakterizuje situaci z jejího pohledu:
„Doktore, já málem nemám slov. Nemýlíte-li se sám v sobě – a mohu v to dnes, po všech těch opačných důkazech ještě doufat? –, je to zlé. Vidím náhle tak jasně a jsem naprosto zoufalá. To, že jsem za každou cenu chtěla v zásnubách vidět štěstí pro Vás oba a že jsem Vás tak ovlivnila, vytváří – to je jisté – bezmeznou odpovědnost, na kterou už skoro nestačím. / Skoro bych Vás chtěla poprosit, abyste sem nejezdil, nemůžete-li mít jasno, nemůžete-li si být sám sebou jit a mít z toho absolutně radost. S F. jsem mluvila jen letmo. Po všech těch dopisech se jí sotva odvažuji pohlédnout do očí. – Zlobit se na mne můžete jen kvůli mé směšné, nezodpovědné slabosti, s kterou jsem odpovídala na dřívější dopisy.“ (s. 496).
A Kafka se zlobil.
Následovalo to, že Grete – ovšem selektivně – vybrala Kafkovy dopisy a předala je Felice. Obsahovaly skutečnosti, které by zřejmě zvedly ze židle každého. Na „soudním dvoře“ v berlínském hotelu se pak setkal Kafka s Felicí, její sestrou Ernou a Grete Blochovou. „Nešťastná, a proto nepřátelská“ (s. 500) snoubenka vysloví ortel.

Nyní se Stach obrací zase k velkým dějinám, kapitola Velká válka, začíná úvahou o nepochopitelnosti celé události, sleduje celou diplomatickou připravenost jejího spuštění a to, že zároveň si nikdo nepoložil otázku po důsledcích celého tohoto šílenství. Autor, věren své metodě, sleduje podrobně průběh počátečních událostí, včetně vyvracení někdejších mýtů (nejen představy o několika týdnech moderní války, ale i to, že všichni věřili v tzv. Schlieffenův plán, skutečnosti, že není možné v krátké perspektivě bojovat na třech frontách, neodpovídající reflexi nejen v politických prohlášeních, ale i médiích a teprve postupném vystřízlivění v okamžiku, kdy na nádraží dorazily vlaky se zraněnými vojáky atd.). Např.: „Válečné nadšení z konce července a počátku srpna 1914 je jedním z nejzáhadnějších, jedním z nejobtížněji vysvětlitelných a pocítitelných masových fenoménů dvacátého století.“ (s. 515)

Jsou tu uvedeny i souvislosti národnostní, pak postoj Karla Krause a sebeklam Gerharta Hauptmanna, což byl „nejznámější německý spisovatel své doby“. Způsobilo „zděšení, když se nositel Nobelovy ceny a čestného doktorátu z Oxfordu proměnil v propagandistu agresívní, expanzívní válečné politiky a v kostrbatých bojových písních vzýval „»německou čest«, již je třeba bránit proti »třem lapkům« – Rusku, Anglii a Francii – neuvěřitelné verše, které byly chvatně převzaty do čítanek německých gymnázií.“ (s. 523) (Přitom, poznamenávám, byl Hauptmann svým způsobem vizionář, jestliže publikoval několik měsíců předtím, než se potopil Titanic, román Atlantis, který má v podstatě toto téma). Kafka ony politické proklamace vnímá jako inscenované divadlo.

Samosoud: Proces a V kárném táboře. Kapitola je uvedena incidentem s jakýmsi Josephem Kafkou, nezaměstnaným nádeníkem, který byl kdysi v Úrazové pojišťovně dělnické odmítnut a udělal scénu (Stach říká, dnes, kdy existuje tiskový zákon, by v novinách nebyl uveden celým jménem, nýbrž „Joseph K.“, s. 529), podivem nad slovem „zajat“ (s. 530), v rukopise později na některých místech opraveném na „zatčen“. Pak se věnuje nejznámějšímu Kafkovu nedokončenému románu: „Kafkův Proces je monstrózní. Nic tu není normální, nic jednoduché. Ať se zabýváme historií vzniku, rukopisem, formou, látkou nebo výkladem románu: Zjištění zůstává stále stejné. Temnota, kam se člověk podívá.“ Max Brod, jemuž se dostal zlomkovitý materiál díla do ruky, se ocitl před jednotlivými svazečky skoro dokončených, částečně dokončených či jen načrtnutých a především do definitivního celku neuspořádaných složek, svazečků nejrůznějšího charakteru. „Problém s tímto rukopisem je neřešitelný. A tak nám nezbývá nic jiného než doufat, že se jednoho dne najde na nějaké zapadlé pražské půdě Kafkou vlastnoručně sepsaný obsah díla.“ (s. 531) Stach se zabývá charakterem díla, jiného než předchozí texty, „představoval hodinový strojek, jehž mechanismus se ocitá v plném světle vědomí“ (s. 533), měl počátek, kde musel „udeřit blesk obžaloby, a měl závěr, který mohl spočívat jen ve vykonání rozsudku“ (s. 533). Mimo tento rámec není nic jasné.

Přitom penzum toho, co Kafka nyní píše je obrovské. „Kafka stojí na počátku nejproduktivnější tvůrčí fáze svého života.“ (s. 534) Paralelně (simultánně) s Procesem pracuje znovu na rukopisu Nezvěstného, „onoho dávno odloženého a v zásuvce napůl zapomenutého románu“ (s. 534–535), rozepisuje text Vzpomínka na železnici do Kaldy, rovněž simultánně, jak svědčí zápisy v deníku. Stach poznamenává, že právě Proces se stal předmětem teoretického běsnění, zmiňuje někdejší komentář Kurta Tucholského, podle něhož čtenář „tápe v temnotě. Co to je? Kdo mluví?“ (s. 538; to je přesně to, co mne v poslední době obecně zajímá; R. Barthes hovoří o „nulovém stupni rukopisu“). „Kafkovo dílo se už ve třicátých a čtyřicátých letech stalo lakmusovým papírkem stále nových rigidních interpretačních metod: psychoanalytických, religiózních, sociologických, imanentních.“ (s. 539, nehovoří kupodivu o vlně zájmu o Kafku v 60. letech v Praze, která odstartovala zásadní zájem veřejnosti u nás). Všímá si podobnosti Kafkových textů: „Všechny jeho velké texty – Nezvěstný, Proces, Zámek, ale také Ortel a Proměna – pojednávají o to, že lid=é stojí před zrovna tak neproniknutelnou, jakož i vzrušující záhadou. Tato záhada zasáhne Josefa K. a Gregora Samsu jako rána mezi oči, v okamžiku probuzení.“ (s. 539) Uvádí pozdější kontext „totalitně ovládaných společností“ (s. 541), srovnává Kafku se Švejkem (označuje ho kupodivu jako „historicky značně vzdálený, doslova pohádkový, zatímco noční můra Procesu obrazně zachycuje zásadní pocity 20. století.“ Přičemž o tomto budoucím kontextu samozřejmě „Kafka nevěděl“ (s. 541, nemohl vědět). Stach zdůrazňuje autobiografické motivy, přetavené do díla (ponížení v Askánském dvoře atd.), nazývá je „stavebnice osobních šifer a zkratek“, přičemž důležité je spisovatelova „schopnost přetavit fakta ve znaky“ (s. 542). A zdůrazňuje i komické a parodické rysy, načež shrnuje: „Celé je to strašlivé, detaily jsou komické.“ (s. 545), uvádí příklady a označuje je ryzí klauniádou.

Dále se věnuje Kárnému táboru. V něm je, „navzdory šířící se hrůze, jež vše obklopovala“ (s. 547) uchopeno téma v té době ještě nepřijatelné: „mučení“. Zahradu muk Octava Mirbeaua považuje Stach za slátaninu, zdůrazňuje odlišnost Kafkovy právě (možná reaguje na názor, Mirbeauův román Kafku inspiroval, jak se třeba píše na Wikipedii). Vypíšu některé Stachovy postřehy: „Kafka svým čtenářům odepřel rovněž osvobozující představu, že se jedná o snad jen symbolicky myšlený děj, o dystopii nebo o vzletnou myšlenkovou hříčku.“ (s. 548) Autor, jenž byl vlastně na úrazy odborník, „prolomí rovněž bariéru hnusu (které se už dotkl v Proměně)“ (s. 548), „tělesná podstata tu vystupuje už pouze jako nečistota: Řeč je o slinách, krvi, zvratcích, které – jak kat pobouřeně zjišťuje – »znečišťují« zářivou ocel jeho stroje.“ (s. 548). „Povídka rovněž nikdy nezískala přístup k nejniternějšímu kánonu vysoké literární kultury.“ (s. 549) „Kafka zpočátku převzal jako nosný pilíř Dostojevského myšlenku, slavnou záplatku ze Zločinu a trestu: Viník, jenž neunese svou vinu, se vnucuje svému soudci, až ten tu krutou hru konečně ukončí – myšlenka potrestání sebe sama, samosoudu v doslovném smyslu, která Kafkovi připadala dostatečně nosná a paradoxní, aby ji v dalším románu rozvinul ještě jednou zcela novým způsobem.“ (s. 550) Kafka ony „scény nezvladatelné krutosti“ (s. 551), které ho „pronásledovala znova a znova“ musel „zmírňovat“. (s. 551)

V kapitole Návrat Východu se Stach věnuje válečným imigrantům z východního Haliče, kteří nyní proudí do Čech. „Invaze válečných uprchlíků, se kterou se Čechy, centrální rakouská země a také Maďarsko potýkaly už ve druhém měsíci války, působila nejdřív jako politický šok.“ (s. 556) „Po politickém šoku se dostavil šok sociální.“ (s. 557) A třetí šok, o němž Stach hovoří, byl kulturní. Lidé v roztrhaných hadrech, které byly jediné, co měli, odmítali jíst něco, co neodpovídalo židovskému rituálu, odmítali se učit pražskou němčinu a měli jiné hygienické představy. Čteme komentáře k „pohrdání“, které mají východní Židé vůči západním. Zřizují se vyvařovny, časopis Selbstwehr prosí o pomoc.

Na začátku kapitoly Velké vyrušení najdeme snad nejdelší citovaný text, Kafkův dopis F. Bauerové. Pro ni byl rok 1914 „nešťastný rok. Pro Felici Bauerovou by i bez války asi býval byl tím nejtemnějším v jejím dosavadním životě. Sociální bankrot a vystěhování jediného bratra do Ameriky, majetkové ztráty, starosti o Ernu, ztroskotané zásnuby s pražským úředníkem, nakonec trapné otázky ve firmě Lindström a. s., kde – předčasně, jak se ukázalo – dala výpověď z báječného místa a teď musela prosit, aby směla zůstat.“ (s. 571) V den, kdy jí došel onen citovaný Kafkův text, jí zemřel ve věku 58 let otec. A Kafka ji (vnímám to jako bezohlednost, jakkoli to v ten okamžik nevěděl) bombarduje dopisy a žádá telegrafické potvrzení. Ovšemže následuje sebeobviňování („já jsem zkáza“ atd.) a všechno to, co už přinejmenším z předchozích takřka šesti set stránek svazku (nemluvě o tom předchozím, prvním díle, Rané roky) známe. Nicméně: „Byly to nešťastné, paradoxní, dokonce bizarní okolnosti provázející onu šest měsíců trvající fázi inspirace. Zdá se téměř neuvěřitelné, že Kafka, který se přece po celé roky portrétoval jako rozkolísaná osobnost, dokázal za takových podmínek udržet napětí mezi vnějším a vnitřním kosmem, zatímco současně ještě získal větší autonomii.“ (s. 574)

Ještě jeden pokus o setkání s Felicí, přičemž, jak říká autor „téma této zkoušky tvořila sexualita“ (s. 578) A výsledek? „Necítil žádnou blízkost, žádnou touhu. Cítil prázdnotu.“ (s. 578) V deníku hovoří o „nejcizejším člověku“, s jakým se setkal. A jinde: „Kolem mne jen nuda a prázdnota. Neměli jsme spolu ještě jediný dobrý okamžik, během něhož bych mohl svobodně dýchat. Sladkot vztahu k milované ženě jako v Zuckmantelu a Rivě jsem vůči F. necítil kromě v dopisech nikdy, jen bezmezný obdiv, poddanství, soucit, zoufalství a sebepohrdání. Také jsem jí předčítal, věty se protivně pletly do sebe, bez spojení s posluchačkou, která se zavřenými očima ležela na pohovce a němě to přijímala.“ (s. 578)

Do země nikoho je poslední kapitola druhého svazku Stachovy monografie. Hovoří se o Haliči a dějinných událostech, přídělovém systému, návratu „Pepy“, Vallina manžela Josefa Pollaka z fronty se zraněním ruky, zatímco Karl Hermann, manžel Elli měl štěstí, že byl u zásobování, nikoli v zákopech, Kafkových aktuálních cestách do Maďarska a do Vídně, přičemž Felice je shodou okolností ve stejnou chvíli v Budapešti, aniž Kafka o tom věděl. „Jde na nádraží, nastoupí do vlaku, odjede do noci. Zpátky ze země nikoho, zpátky do Prahy, sám.“ (s. 593) To je poslední věta v tomto svazku.

https://argo.cz/knihy/kafka-2-roky-rozhodovani/

Reiner Stach, Kafka, Roky rozhodování, Argo, Praha 2017