Raymond Queneau / Zazi v metru

Raymond Queneau / Zazi v metru
Vyřazeno

„Gdototutaxmrdí,“ to je začátek, který nemá chybu. Snad ještě některé prozaické texty Johna Lennona měly v českém překladu tento efekt, vycházející nikoli s mluvnické podoby jazykových jednotek, nýbrž ze zvukové stránky, kde je přepsán nejen jev, který známe ze školy jako tzv. spodobu či asimilaci znělosti, tj. neznělé „k“ a znělé „d“ zazní ve výsledku ve spisovné češtině (Moraváci to mají jinak) jako „gd“, a sousední slova, tj. konec jednoho a začátek druhého dají „x“.

Na mém exempláři, vydání z roku 2010 v nakladatelství Plus (poprvé u nás vyšla v roce 1969) v překladu Zdeňka Přibyla a s dodatky a ediční poznámkou Jiřího Pelána (kterého texty teď čtu pravidelně v Echu) je asi unikátní, že má dva identické přebaly, omyl distribuce, v mé knihovně se asi nikde nevyskytující (spíše mně u některých knih z antikvariátu obálka chybí či je potrhaná). .

Vzpomínám si, že už tenkrát, při prvním čtení mě zaujala pasáž, kde se strýček Gabriel ptá malé Zazi, kterou si vyzvedl na nádraží, čím by chtěla být, a ona odpovídá, že učitelkou. A proč? „Abych mohla nasírat malý smrady. […] A budu na ně svině. Nechám je lízat podlahu. Dám jim sežrat houbu z tabule. Zapíchnu jim kružítko do prdele. […]“ (s. 22) Nevím, jestli to souviselo s mou prací pedagoga, v každém případě dnes s trochou ironie myslím, že nejen že se „moderní výchova nevyvíjí tímhle směrem“, jak odpovídá Gabriel, ale že ta situace možná v určitých směrech je málem obrácená.

V každém případě mně při listování knihou těší ilustrace, například na straně 14, kde se hovoří o Invalidovně, je obrázek s s mužíkem s velkým kloboukem označeným „N“ vedle nápisu Invalidi a skloněné postavy s odhaleným zadkem, u něhož je maličká postava, zřejmě v prudkém větru vycházejícího z oné části těla a větou, převzatou z textu „Didoprdele i s Napoleonem.“ Autorem ilustrací je Chrudoš Valoušek.

O tom humoru je dost napsáno, jinak se ale spíše opakuje to, že se jedná o jeden z nejoblíbenějších francouzských románů a to, že desetiletá holčička je „drzá“. Já vybírám jednu reakci z Databázeknih.cz (Kulasec), kterou bych asi napsal podobně: „Tuto hříčku mám rád od gymnaziálních let. Je to takové trošku crazy, ale když se řekne Paříž, tak mi skočí tento titul a když Berlín, tak My děti ze stanice zoo. Je to nějak asi i propojené vzhledem k tomu "provozu". Nějak prostě ikonické tituly pro ta města.“