Raymond Chandler / Modrá dahlia

Číst filmový scénář Modré dahlie jako určitou podobu díla autora detektivních příběhů Raymonda Chandlera není ani tak zajímavé jakožto doplnění jeho románů a povídek (samozřejmě to může být, už vzhledem k tomu, že zde je autorem scénáře opravdu Chandler, zajímavé samo o sobě jako doklad vizuálního ztvárnění příběhu či jako srovnání konstrukce filmového a literárního podání, což by bylo samostatné téma), ale zvláště proto, že je doplněno úvodním textem Ztracených čtrnáct dní od Johna Housemana, jenž film produkoval pro Paramount Pictures. Kromě historických okolností (uvádí jednak, že pro Alanem Ladda byla role ve filmu průlomovou,  stal se pak hlavní hvězdou Paramountu a v té době  byl „nejlépe placený mužský herec ve Spojených státech“, jednak, že Modrá dahlia vzhledem k tomu, že právě tato hvězda se měla v krátké době vrátit do vojenské služby, pro společnost Paramount Pictures představovala existenční otázku přežití) Houseman totiž prozrazuje cosi podstatného o způsobu, jakým Chandler tvořil. Slovo „ztracených“ bychom mohli přeložit trochu jinak jako „krizových“.

Není ani tak důležitý Chandlerův alkoholismus – či respektive je důležitý vzhledem k tomu, že jak Houseman celý proces vzniku filmu líčí, šlo doslovně o život. V rozhodujících několika dnech, kdy Chandler dopisoval poslední stránky scénáře „nebyl Ray ani na vteřinu střízlivý a přes jeho rty nepřešel ani kousek pevné stravy“, „jeho lékař mu dával dvakrát denně injekci do žíly“, a jestliže říkal, že „pro Modrou dahlii riskuje život“, pak tento extrémní tělesný režim po skončení natáčení znamenal nejméně měsíc rekonvalescence, léčení, které představovalo „ony záhadné a oživující injekce“ a polehávání „v čisťounském pyžamu pod hedvábným županem“, třesoucí se ruce a postupný návrat do běžné existence. Říkám-li, že toto samo o sobě není důležité, mám na mysli právě konstrukci fabule příběhu.

Houseman totiž zároveň s tím, jak popsal podmínky smlouvy (dnem i nocí k dispozici dva cadillaky s řidiči před domem pro všechny možné účely, neustálou přítomnost šesti po dvou se střídajících sekretářek atd.) autora, před touto fází filmu, kdy byly problémy s dodržením plánovaných termínů, prozradil jednu podstatnou věc: Chandler si totiž nevěděl rady se samotnou podstatou celého případu (Ray „neměl […] konec“, a zatímco už se (Houseman popisuje i ostatní okolnosti, totiž jak bylo třeba zkrátit celou předchozí přípravu filmu) točilo, respektive byla už podstatná část filmu natočená, Chandler neměl vraha. Prostě nebyl tu hotový scénář, základ vlastního filmového zpracování příběhu. Nedovedu si to vůbec představit – přece by už od začátku mělo vše (se všemi klamnými stopami) směřovat k tomu, co se na začátku děje přihodilo, není to přece záležitost dalšího vývoje děje, jenž je otevřený do okamžiku, kdy se to či ono tak či onak udá.

Závěr, který mi z toho všeho vychází, je, že buď je tedy konstrukce příběhu tak vágní, libovolná, že si autor posléze může vymyslet cokoli (vrah může být takřka kterákoli osoba, která se od začátku na filmovém plátně objevila – nepočítám s osobami, které se objeví až při řešení, to by pak bylo opravdu absurdní a neuvěřitelné), nebo platí to, že autor se opravdu ponořil do logiky věci tak na dřeň, že z již hotového materiálu vydoloval nějakou logickou (či uvěřitelnou) souvislost tak, aby výsledný tvar držel pohromadě. Nu a – to je myslím ona podmínka, jaký musí být onen hotový materiál. Když se pročítáme oním scénářem, zjišťujeme, že většina dialogů, na nichž je to, co na plátně vidíme, postaveno, má zvláštní charakter, kdy totiž takřka každá replika nezapadá do nějakého kauzálního či jednoznačného, nezpochybnitelného vzorce – vyvrací předchozí tvrzení, odpovídá otázkou, ironizuje či si dělá legraci, ignoruje dotaz, uvádí další možnosti atd. atd., je to tedy nejednoznačná či nekonzistentní, relativizující výpověď. Ještě jinak řečeno, vyslovované není v souladu (identické) s další, již nesdělenou vrstvou obsahu sdělení (mohli bychom možná i použít myšlenku o označujícím a označovaném ze sémiotiky). Podstatné ovšem je, že právě tento charakter výpovědi umožňuje ohýbat fabuli, která se nachází někde za těmito replikami, nejrůznějším směrem. A ovšem, tento způsob se zásadně podílí na vytváření zvláštní atmosféry nejistoty, která je nejspíš tím důvodem, proč se Chandlerovy detektivky čtou a filmy natočené dle nich navštěvují. A Houseman na jednom místě říká, že „Ray psal takové příběhy léta“ (a tedy v onu krizovou chvíli neměl zprvu obavy, že by příběh nedokončil), jinými slovy, tento způsob tvorby je pro Chandlera charakteristický.

Dva tři příklady takto charakteristických dialogů:

Joyce: Možná bys chtěl, abych si hleděla svého.
Johnny (usměje se): Myslíš, že bys to zvládla? (s. 98)

Johnny: Včera večer jsi nejela do Malibu. Chtělas utéct sama před sebou, stejně jako já.
Joyce: Možná máš pravdu. (s. 98)

Johnny: Téhle díře říkáte hotel?
Chlápek: Tak to stojí na tom nápisu. Čerstvé povlečení každý den, tvrdí.
Johnny: Jak často se mění blechy? (s. 121)

Buzz (Georgeovi): Zavolej pár těch policajtů, co si na ně tolik potrpíš. Tenhle chlápek hraje levou na obě strany.
Newell (spěšně): Počkejte přece, pánové. Pochopili jste mě úplně špatně.
George: Jak špatně bychom vás mohli pochopit?
Newell: Zrovna jsem dneska večer šel kolem hotelu, ve kterém bydlí pan Harwood –
Buzz: Aha, takže Harwooda jsi zkoušel pumpnout  taky –
Newell: Tohle se mi nelíbí. (Georgeovi) Viděl jsem pana Morrisona, jak vchází do hotelu a jde k recepci.
George: A dál?
Newell (pokrčí rameny): Neměl jsem čas čekat, co bude dál. Když jsem odcházel, ještě stál u recepčního pultu. Měl jsem nějakou práci. (s. 146–147)

Tak to také je. Po celou dobu je tu řada možností, kdo všechno by mohl být vrahem. Přinejmenším několik osob má motivaci, proč by to udělaly. Diváka k určitým úvahám vedou hned úvodní scény, kdy se Johnny Morrison, který byl spolu se svými přáteli Buzzem a Georgem propuštěn z armády, při nečekaném návratu ke své ženě Helen v bytě, kde se koná divoká party, střetne s Eddie Harwoodem, majitelem nočního klubu, jenž s ní flirtuje. V hovoru s opilou ženou, poté co mejdan rozpustí, se Johnny od opilé ženy dozví, že jejich syn nezemřel na záškrt, jak mu dříve tvrdila, ale následkem autohavárie, kdy řídila v opilosti. Poté, co se Johnny vydá za Buzzem a Georgem, Helen volá krátce na to Eddiemu, ale ten nyní o ní nechce slyšet, a druhý den ráno je nalezena mrtvá, zastřelená Johnnyho pistolí.

To je, tak řečeno podle pravidel dramatu, expozice. Následují nejrůznější dějové peripetie, mimo jiné policie, tedy kapitán Hendrickson a jeho podřízený Lloyd, hledají Johnnyho, ten je unesen Eddieho parťákem Leem na základě tipu Corelliho, majitele pochybného podniku, kde se Johnny ubytoval, Eddie přiznává, že před patnácti léty zabil člověka, ale s touto novou vraždou nemá nic společného. Jsou tu různé klamné posuny v ději, jako když se Buzz přiznává k vraždě (kterou ovšem nespáchal), Leo zastřelí svého šéfa Eddieho, jsou tu různá vydírání atd. Dění rozostřuje i dvojí identita Johnnyho, jenž vystupuje též pod jménem Jimi Moore. Vlastně je tak vytvořen trs událostí, které ovšem s tou základní, totiž vraždou Helen Morrisonové, vlastně nemají příliš mnoho společného. Nakonec se vrahem ukáže hotelový detektiv „Táta“ Newell, jenž se předtím pokoušel vydírat Helen tím, že věděl, jak to ve skutečnosti bylo s jejím synem. Johnny se na závěr příběhu (ve filmu zřejmě nezbytný milostný happy end) dává dohromady s Joyce, Eddieho ženou, která ho již dříve přitahovala (ve filmu ji hraje Veronika Lake, s Laddem na plakátech – součástí knihy je krátká obrazová dokumentace).

Modrá dahlia je název klubu, ale také květiny, jiřiny, jejíž motiv se objevuje ve filmu jakožto otrhávané lístky z květu – s německou klasikou, totiž romantickým „modrým květem“ (Novalis) nejspíš nemá nic společného. Film je zařazován to kategorie tzv. film noir, k natáčecím místům patřil Sunset Strip, část Sunset Boulevards, eo ipso prostředí Hollywoodu a Los Angeles či Beverly Hills, v době vzniku filmu (40. léta) místu drahých butiků, restaurací a nočních klubů (v protikladu k tomu se stalo toto místo v 60. letech naopak prostředím counterculture, tenkrát tedy hippies etc..

https://www.databazeknih.cz/knihy/modra-dahlia-136449
https://de.wikipedia.org/wiki/Die_blaue_Dahlie

„Chandlerova díla byla až na jednu výjimku zfilmována, Modrá dahlia je přesto jediným filmovým scénářem, jehož autorem je sám Chandler. Získal za ni nominaci na Oscara v kategorii nejlepší původní scénář […].“

Raymond Chandler, Modrá dahlia,  Sanch, Praha 2012