Raymond Chandler / Loučení s Lennoxem

Poněkud rozsáhlejší prózu (ve srovnání s ostatními, takřka tři sta stran textu, čtu v novějším vydání Nakladatelství Delfín, Praha 1998) považují někteří čtenáři za nejlepší knihu autora americké „drsné školy“. Přebírám (trochu proti svým zvyklostem) hodnocení jednoho čtenáře (Petrarka72 na www.databazeknih.cz) v rozsahu celého odstavce, postihující řadu podstatných rysů Chandlerových próz, které vnímám podobně: „Chandler nic lepšího nenapsal (možná kromě některých povídek – Počkám na tebe, kupříkladu). Věcnější než v předchozích románech, s příjemnou dávkou humoru, s obvyklými atributy – proměnlivostí identit, balancováním na hraně zákona a opatrnou spoluprací s oficiálními sluhy spravedlnosti, korupčním chováním zdánlivě spravedlivých, gangsterskými proti- nebo spoluhráči, využíváním služeb ne vždy čistých žurnalistů, prolínáním případů, jednoznačností viny, ale nejednoznačností jejích příčin, bazírováním na detailech, které otevřou nečekané dveře do labyrintu zdánlivě srozumitelného případu a zcela převrátí jeho perspektivu... Opět nikdo není takový, jak se jeví na začátku – ale tentokrát to není zdrojem cynismu, ale jen tak tak zvladatelného smutku, možná až lehkého zoufalství; ze ztraceného přátelství, ztracené možnosti lásky, ztraceného času... Nejpřínosnější zastávka na cestě světem Raymonda Chandlera.“

Hned na začátku řeknu, že je to, přes košatost fabule se všemi vlákny příběhu, kterými se pročítáme, text sevřený, totiž sledující ústřední téma až do poslední stránky (lze hovořit o jakémsi oblouku, v němž se na konci autor vrací k začátku), přičemž tento návrat je v kontextu detektivky a předpokládanému překvapení v rozuzlení příběhu právě jeho formou. A zároveň se tímto návratem naplňuje slovo „loučení“ v názvu knihy.

Začíná to dvojím setkáním Philipa Marlowa s mužem z názvu, poutajícího pozornost bílými vlasy přes svůj věk a zjizvenou tváří, poprvé, když jej, zcela opilého opustí jeho bývalá žena Sylvia, a on jej dopraví domů, podruhé v podobné situaci někdy před Vánocemi, když mu pomůže do taxíku a tak tak jej uchrání před policistou, jenž ho chce sebrat pro „potulku“ a Terry mu předá do úschovy nápadný kufr a chce jet do Las Vegas za přítelem, který pro něj údajně má místo. Marlowe má „předtuchu“, že Terry je „problém“, a když mu vzápětí Sylvie volá, ironicky okomentuje její vztah k manželovi, byť bývalému: „Ten člověk byl na mizině, hladový, špinavý, bez vindry v kapse. Kdyby vám stál za to, mohla jste ho vyhledat. Nic od vás nechtěl tehdy a patrně od vás nic nechce ani teď.“ (s. 14)

V novinách si za pár týdnů přečte zprávu, že se Terry a Sylvia Lennoxovi znovu vzali. Jejím otcem je boháč Harlan Potter, líbí se mi ironická pasáž popisu jejich nového sídla: „Dovedl jsem si v duchu představit tu osmnáctipokojovou chatrč, na kterou padlo pár Potterových milióů, nemluvě o Duhauxově výzdobě v nejnovějším stylu subfalického symbolismu. Ale zaboha jsem si nedokázal představit Terryho Lenoxe, jak se v pestrých šortkách povaluje někde u bazénu a radiotelefonem nařizuje sluhovi, aby ochladil šampaňské a dal opéci tetřívka. A proč bych si to ostatně měl představovat?“ (s. 15) Po čase se Lennox znovu objeví, chodí často s Marlowem do baru U Viktora pít gimlet, prozrazuje, že jde o formální manželství („Nemám žádný rodinný život.“, s. 18), z jeho strany je to jen řešení života u člověka, který vyrostl „v sirotčinci v Salt lake City“.

Pak se Lennox po malé roztržce měsíc neukáže, a když se ukáže, je tu onen problém. Vzbudí Marlowa v pět ráno a vypovídá o smrti jeho ženy, o níž jsme se předtím dozvěděli, že „spí s kdekým“ a její otec proti tomu nemůže nic dělat, a nyní ji „služebná najde“ v dependanci, vilce pro hosty za domem. Marlowe si podmiňuje, že nesmí nic vědět blíže o celé věci a splní Lennoxovo přání, aby jej přepravil do Tijuany (v Mexiku), respektive na letiště. Kufr Terry nechá u Marlowa, ten mu při rozloučení řekne, že ví, že Terry ženu nezabil. Když se Marlowe vrátí, už na něj čekají policisté Green a Dayton.

Marlowe odmítá odpovídat na jejich otázky (poté, co mu prozradí, proč se na něj obrátili, našli čerstvý průpis jeho telefonního čísla v Terryho záznamníku; delší trochu napínavější scéna, při níž jej nakonec Dayton, kterého Marlowe i trochu vyprovokuje, „praští“), s argumenty, že snad mají toho „druhého“ muže a on bude povinen vypovídat u soudu, ale nikoli jim, protože je Terryho přítel. Policisté, kteří vědí, že Terry zmizel, nyní na příkaz náčelníka Marlowa odvezli, klíčky od Terryho auta, které u něj našli, jim nebyly nic platné, protože jej „neznámý pachatel […] ještě v noci ukradl, ujel s ním pravděpodobně do El Pasa, vybavil jej novými klíči a falešnými papíry a nabídl jej ke koupi třeba v Mexico City“. (s. 36)

Pěkná je také charakteristika náčelníka kriminálky kapitána Gregoriuse: „[…] odrůda, která řeší zločiny pomocí ostrého světa, tupého obušku, kopance do ledvin, pomocí kolena vraženého do slabin, pěstí na solar, palice přes kostrč“ (s. 36, potěší poznámka, že o půl roku později „vyrazili a nakonec ho na jeho ranči ve Wyomingu udupal k smrti statný hřebec“). To, co se nyní odehrálo (Marlowe se chová uctivě, ale rezolutně odmítá odpovídat s argumentem, že nebude zrazovat přítele a mluvit s pouty za zády, ukázka jednání kapitána je opravdu ukázková), shrne dektektiv v závěru následovně: „Neměl jste to patrně v úmyslu, ale vlastně jste mi posloužil. Detektiv Dayton vám ovšem přihrál. Vyřešil jste pro mě jeden problém. Nikomu se nechce zrazovat přítele, ale vám bych nezradil úhlavního nepřítele. Vy nejste obyčejná gorila, vy jste neschopná gorila. Nezmůžete se ani na ten nejjednodušší výslech. Jen tak tak jsem udržoval rovnováhu, stačilo ťuknout a měl jste mě v hrsti. Ale vy jste si neodpustil nadávky, musel jste měl polejvat kafem, mlátit, a já jsem si to všecko musel nechat líbit. Od teďka bych vám neřek, ani kolik ukazujou ručičky tamhle na těch hodinách.“ (s. 40) Na jeho námitku, že Marlowovi  jen „ležej v žaludku policajti“, mu odpoví, že jsou místa, kde lidem v žaludku neležejí, ale tam on by policajtem nebyl. Náčelníkovu úroveň dokládá, že Marlowovi nakonec plivne do obličeje.

Následně (8. kapitola) se líčí poměry ve vězení, jakýsi „Sewell Endicott“, jenž neprozradí, od koho přišel, Marlowovi nabízí pomoc, propuštění na kauci, detektiv odmítá. A Endicott mu (jako už další v řadě) říká, že by mohl klidně lhát, a nikdo by s tím nic neudělal, dokonce se s tím počítá, ale Marlowe je naivní v představě, že platí nějaké zákony (to mu už řekl Gregorius, žádná policie prý nefunguje v souladu se zákoníkem). Následuje pokus o výslech na prokuratuře, vypravěč ukazuje nyní poměry tam (Grenz říká dozorci: „Služba vám skončí, až já řeknu, že vám skončila.“, když si Marlowe sedne a zapálí si, křičí „Tady rozhoduju já.“, s. 49), opakuje se podobný scénář (Marlowe odmítá, že si neuvědomuje, v čem lítá, protože v ničem nelítá, naopak přímo útočí na systém, který se opírá pouze o moc, na Grenzův výklad o vraždě oponuje: „Jenže jenom s tímhle nevystačíte, Grenzi. Musíte ho chytit a dokázat, že spáchal vraždu. A pak mi musíte dokázat, že jsem o tom věděl.“, s. 51). Marlowe znovu odmítá vypovídat („Vždyť vy ze mě chcete udělat krysu.“, s. 53), Grenz fabuluje, že se Lennox zapsal jako Silvano Rodriguez, což Marlowe znovu odmítá („Je to drobátko vymyšlené.“, za chvíli „[…] že jste mě tu krmil spoustou tlachů, které jste si vycucal z malíku“, s. 52 a 53), nakonec ale – je zřejmý vliv Harlana Pottera – hovoří o Lennoxově sebevraždě, uzavřeném případu a Marlowa propouští.

Do třetice přijde jakýsi „pisálek“, novinář Lonnie Morgan z Journalu. Následují znovu pokus Endicotta a poté arogantního majitele kasina Menendeze, který opakovaně Marlowa nazývá hadrářem (ani s ním se ovšem Marlowe nepáře, když mu řekne na jeho otázku, jak přišel k tomu velkému majetku, že pravděpodobně „jako pasák v nějakém mexickém bordelu“, s. 61, na konci rozhovoru ho praští na solar s komentářem, že to je za toho hadráře, podobně se nepáře ani s Menendezovým pistolníkem jménem Chic Agostino). Důležité je nicméně sdělení, že Menendez byl ve válce jedním ze tří mužů v zákopu, k nimž patřil i Lennox, jenž oběma druhým zachránil život – a přitom přišel o část tváře (za zmínku stojí rovněž komentář k válce, která ovlivnila podobu dnešního světa, už na začátku celého příběhu, jak ho charakterizuje právě Lenox: „Jiný svět si nevyberete. Takový jsme ho po dvou válkách zdědili a takový nám už zůstane. Randy, já a ještě jeden mládenec jsme jednou byli v ošklivé situaci. A to nás tak trochu svázalo dohromady.“, s. 17)

V příští kapitole najde Marlowe v poště Lennoxův dopis, kde se tento muž vypořádává se životem, adresovaný jemu, z hlediska dalšího rozvíjení příběhu je v něm důležitá poznámka, že sleduje poštovní schránku pod oknem, do níž poslíček dopis vhodí a on to může zkontrolovat. Už předtím se ohlásí nakladatel Howard Spencer, jemuž záleží na tom, aby jeho spisovatel (Marlowe jeho knihy označuje za „brak“) dopsal rozepsanou knihu („Chceme zachránit velmi schopného spisovatele […]“, s. 75). Na schůzku přijde Spencer pozdě, připravené je to, že blondýnka, kterou Marlowe po tu dobu pozoroval (někde v těchto místech říká, že má rád tvrdý alkohol, ženy a šach, na předchozích stránkách si přehrával partii s někdejším slavným mistrem světa v šachu Steinitzem), je Eileen, Wadeova žena. Marlowe Spencerovu zakázku odmítl (je to práce pro psychiatra či lékaře – či kouzelníka), Eileen nicméně druhý den zazvoní u detektiva s žádostí, aby našel jejího manžela, který je několik dní nezvěstný. Hovoří o tom, že se muselo stát „něco zlého“, v rozhovoru, zda je možné, že ji přestal milovat, Marlowe odhadne, že „přestal milovat literaturu, kterou vyrábí“ (s. 84). Dříve také pil, nyní pije notoricky, byl k ní také hrubý. Možná právě zde stojí za poznámku, že když pozoroval Marlowe ženu v restauraci, zmiňuje nejvyšší literární a kulturní kvality poznámkou o Eliotově Pusté zemi, „Danta v originále“, Kafku či Kierkegaarda či poslouchá Newyorskou filharmonii, když hraje Hindemitha. A ještě další poznámka, v telefonu se znovu prokmitne hrozba, aby se Marlowe nepouštěl do uzavřeného (Lenoxova) případu. Zřejmě vše nějak souvisí.

Marlowe se pustí do pátrání, obrátí se na známého v Carnově institutu, hledá lékaře, který by mohl mít něco s léčením alkoholiků drogami, ten mu podá informace z jakéhosi tajného seznamu, kde jsou evidovány i různé prohřešky. S epizodou malé potyčky se dostane k doktoru Verringerovi, muže s neuvěřitelným obočím se nepodaří vyvést z rovnováhy (uvádí to sám a opakovaně to dokládá způsobem jednání i u dalších dvou lékařů, které navštíví), je to podezřelé místo, doktor říká, že už není v provozu (Wade tam prý není ani pod jiným jménem), podivný je i Earl, který je dle doktora neškodný (chová se ale agresívně, byť toho, kdo se prý o něj musel postarat, opravdu poslechne). Ze všech třech návštěv cítíme Marlowovo opovržení byznysem se smrtí (jsou to „píchací“ ústavy, kde se užívají k léčení drogy, „opravdový smutek“ třetího z lékařů nazývá čištění žump, tedy jinými slovy: „Hezounký domov pro lidi na umření tu máte.“, s. 107).

Je zřejmé, že toto (kritický obraz pokoutního byznysu se zdravím a smrtí) je jedna stránka věci, relativizuje to ovšem další, vcelku dramatický děj, když se totiž Marlowe vrátí k doktoru Verringerovi, který právě oslovuje muže na lůžku „pane Wade“, prozradí se, že nemá vlastně oprávnění k léčení a hrozí mu, že přijde o veškerý majetek a přitom se musí starat o toho „cvoka“ Earla, jenž právě v tuto chvíli ztratí jakoukoli kontrolu a svého ochránce praští boxerem ve chvíli, kdy se ten snaží vydobýt ze svého pacienta pět tisíc dolarů. Marlowe je vlastně právě včas nablízku, aby zachránil situaci. Doktor se domníval, že mu toto místo prozradila Wadova žena, ten tuto myšlenku vetoval odpovědí, proč by si najímala soukromého detektiva, kdyby věděla, kde je. Wade říká, když jej Marlowe odtud odváží, že mu snad ty peníze měl dát, že se doktor o něj staral jako o malé děcko a chránil ho před tím „debilem“, jenž jednou svého dobrodince zabije. Marlowe dopraví pana Wada domů.

Následující den k Marlowovi přijde muž s finským jménem a problémem, že mu údajně jeho žena chce otrávit psa, pak ještě další podobný případ. Prostě intermezzo nesouvisející s příběhem. V baru U Viktora, kam si na památku (jak mu Terry psal v dopise) šel vypít svůj gimet, se setká s paní Lindou Lorringovou, která si dá také gimet, nastává dlouhá debata, vlastně interpretace událostí kolem Terryho a Sylvie, což je, jak se ukáže, její sestra (jedna z řady možností, jak to vlastně bylo a jak na tyto události nahlížet, zapojena je i ironie). Mihne se tu také Agostino a pak nějaký „obrovitý muž“ jménem Willie Magoon, který s ním mrští „přes chodník ke zdi“.

Na pozvání Marlowe přijede do Wadeho domu, hovoří s Rogerem. Po chvíli „na koktailovém dýchánku“ dochází ke střetu mezi žárlivým doktorem Loringem a Wadem a mezi Loringem a jeho ženou Lindou, doktor se „znemožňuje“. Také tohle je vlastně jen taková mezihra, pro náladu a atmosféru, kdy se zrovna nestřílí. K oné atmosféře přispívají i fórky, z nichž na ukázku vypisuji alespoň tyto: „Odšoupla se vyblýskaná skleněná přepážka a z ní na mne koukla recepční slečna. Měla pancéřový úsměv a její oči vám našup sečetly veškerou hotovost v zadní kapse u kalhot.“ (s. 90, v Carnově ústavu) „Stál tam v bílém světle reflektoru, otáčel lasem kolem sebe, vstupoval do jeho smyčky a zase z ní vystupoval, herec bez obecenstva, vysoký, štíhlý, hezký manekýn Divokého západu, pořádající sólové vystoupení, uchvácený sám sebou. Earl Dvoupistolák, postrach chochiského okresu! Hodil by se na jeden z těch turistických rančů, kde jsou tak praštění koňmi, že telefonistka chodí do práce v škorních.“ (s. 112, zvláště poslední věta, předtím pro kontext onen psychicky narušený chovanec doktore Verringera) „Klidně by ukroutil zadní nohu vzrostlému slonovi.“ (s. 123, o rozlíceném manželovi ženy, která mu údajně chtěla otrávit psa)

Svým způsobem mají tuto povahu někdy i formulace, které jsou charakteristikami určitých oblastí současného světa (společnosti). Je to třeba komentář George Peterse z Carnovy společnosti (odkud měl Marlowe informace o lékařích), který jel přes Sepulveda Canyon, „působiště doktora Werringera“, které makléři parcelují na menší díly: „»Chudáka bankrotáře odtamtud vyšoupli, doběhli ho postupní smlouvou,« řekl Peters. Ověřil jsem si to. »Dali mu tác za to, že se vzdal držby, aby ušetřili čas a výlohy, a teď někdo vytříská milión ročně z toho, že pozemek rozseká na vilové parcely. To je ten rozdíl mezi zločinem a obchodem. K obchodu musíš mít kapitál. Někdy si myslím, že je to jediný rozdíl. «“ (s. 150, Marlowe ovšem kontruje, když říká, že to Peters vidí „dost cynicky“, „ale k velkorysému zločinu musíš mít taky kapitál“.)

V další epizodě Marlowe jede k Wadovým, pana Wadeho najde v bezvědomí v křoví, hádá se s doktorem Loringem, který přijel (paní Wadová omdlela) a odmítá pomoci Marlowovi vynést Wadeho do bytu, stejně tak se handrkuje s „Mexičanem“ Candym, který se vzteká, že je Chilan („Jmenuju se Juan Garcia de Soto y Sotomayor.“, s. 155), když ho Marlowe nazve „čokoládou“. Marlowe poté přemýšlí, že je cosi divného na tom, když žena stojí na schodech a kouří a nezajímá se, kde je vlastně její manžel (třikrát se k tomu námětu vrací). Poté vezme podivný text, který Wade napsal na stroji a žádal ho, aby jej Marlowe zničil, a vzápětí následuje jakési podivné přetahování manželů, kdy Wade vystřelil (chtěl se zabít?, hovoří o snu, kdy na něj někdo útočil nožem) a Eileen mu vytrhne pistoli. Je tu nějaké temné peklo („Já prožívám peklo.“). Je šílený? Je v tom nějaká jiná žena? Otázky zůstávají nezodpovězeny. Jsou tu náznaky erotiky, Eileen se vnucuje Marlowovi (je ona šílená?). Pak tu je ještě jeden dohadovací rozhovor s Candym, kterému se vyplácí něco, co kryje. Vlastně se (takřka) vše (a v několika následných kapitolách) odehrává v úrovni konverzace, z níž je snad nejdůležitější Marlowova poznámka, že tady něco je ještě kromě alkoholu. A zaznamenáníhodný je závěr: „Později začne pálit slunce, ale jemně, vybraně, ušlechtile, ne tak drsně jako na poušti, nebude tu lepkavé, hnilobné parno, jaké bývá ve velkém městě. V Idle Valley se dá bezvadně trávit život. Bezvadně. Vybraná společnost ve vybraných vilách, vybrané vozy, vybraní koně, vybraní psi a snad i vybrané dětičky.“ (s. 173) Co nejrychleji odtud vypadnout!

Ve stejném duchu je pak Marlowova poznámka, kdy paní Loringové říká: „Vy jste na mou duši za všechny peníze, vy lidi s penězma […]. Myslíte, že vám všecko projde, ať vám slina přinese na jazyk sebesprostší nestydatost.“ (s. 177) Po ukázkovém dialogu (a zvláště jejím nadřazeném chování) následuje rovněž ukázkový rozhovor mezi Marlowem a jejím otcem Harlanem Potterem, kde jednak Marlowe boháčovi vysvětlí v „číslovaném“ výčtu své „vlastní dojmy a mínění“ – oproti Potterově představě, že Marlowe „zasahuje do jeho záležitostí“, znovu mu řekne svůj názor, že Terry nezabil jeho dceru, nenavázal spojení s Wadem (jenž měl s ní údajně aféru, neměl „nejmenší tušení“, že Wade ji znal) a našel Wada na žádost jeho manželky, a dále má dojem, že Potter zařizoval, aby jeho různí lidé „vyháněli z cizího písečku“, jednak Potter uvádí svou představu o současné „civilizaci“ („Peníze se chovají prapodivně […]), kde je všemožné „šmejd“, přičemž na tomto výkladu je pozoruhodné, že bychom nejspíš mohli s většinou toho souhlasit, na druhé straně tento pohled Marlowe relativizuje („Vyložil mi, co je to civilizace. Totiž jak se jeví jemu.“) s patřičnou ironií, obsahující skutečnost, že on je, ačkoli se proti ní vymezuje svou ulitou, její součástí („Ještě ji chvilku nechá běžet. Ale měla by si dát pozor a neplést se do jeho soukromého života. Jestli se to stane, neručím za to, že zatelefonuje pánu bohu a své rozhodnutí stornuje.“ obojí v návaznosti s. 187).

Přestože mu Potter řekne, že má dojem, že je „poctivý chlap“, dává v každé větě najevo svou moc („Co ten sarkastický tón, pane Marlowe?“„Dejte si pozor, mladíku.“ „Až se rozzlobím […], nebudete se mě muset ptát. O tom nebudete ani chvilku na pochybách.“ Stačí zvednout telefon, nehrajte si se mnou, nedám si to líbit atd.). Tedy znovu ona charakteristická nejednoznačnost či různé odstínění pohledu.

Marlowe dělá, že ho moc nezajímá, když se dozví, že Terry Lennox měl ještě jiné jméno – Paul Marsten, volá to policistovi Greenovi (ten se vzteká, že je Marlowe „nenapravitelnej“), také je posunující informace, že Lennoxová nebyla zabita tak, že jí kovovou soškou někdo rozmlátil obličej, ale předtím zastřelena „mauserem ráže sem celý pětašedesát, typ PPK“, její vlastní „bouchačku“. V dalším kole návštěv u Wadových dává důraz na slova o tom, že pro Wada zemřel „dobrý člověk“, jak psal v onom textu, co měl Marlowe zničit. Detektiv také naznačuje, že ženu mohl zabít on a nemusí si to pamatovat, takové stavy přece má. Wade se mylně domníval, že Marlowe spí s jeho ženou. Zajímavá je ona stálá nejistota a také poznámka v 35. kapitole o tom, že Marlowe odmítá onen způsob života, kdy by si vzal dceru šéfa v železářství, kde by pracoval, měl osmipokojový byt, „každou neděli kuře“, atd., jeho žena „by měla trvalou jak z litiny“ a on „mozek jak pytel portlandského cementu“ – raději volí „špinavé, prohnilé, prohnané velkoměsto“ (s. 197).

Dialog zdánlivě v poklidu pokračuje – a když se poněkolikáté Marlowe vrací k Rogeru Wademu do pokoje, najde jej mrtvého. Co mu je posléze podezřelé: že se jeho žena, která byla předtím pryč, vrací pro klíč, když by se mohla dostat do domu zadem, garáží, že pod domem v zátoce krouží motorový člun, který dělá, když se v zatáčce přiblíží, hluk a že personál má volno, protože je čtvrtek. Také se předtím hovořilo o přemisťování revolveru, zkrátka ono „tušení“ (literárním termínem anticipace) je tu po všech stránkách, ve všech motivech. Vzápětí paní Wadová nabízí Marlowovi klidně čaj, ten hovoří o „podivných zážitcích“ v tomto domě (shrnuje všechny předchozí). To je ovšem tak trochu moje ironie – alespoň zprvu to vypadá, že o ničem neví. Vše vyšetřuje poručík Bernie Ohls. Paní Wadová prý řekla, že ho zabil Marlowe.

V řadě autorských invektiv proti americkému systému je moc pěkný portrét šerifa s přezdívkou „Vlastnoručně vytesaný profil“: „Šerif Petersen byl pokaždé zvolen nanovo jako živé dotvrzení skutečnosti, že v Americe můžete do smrti zastávat významnou veřejnou funkci, aniž by vás k ní kvalifikovalo víc než čisté ruce, fotogenická tvář a zavřená ústa. Když ještě k tomu vypadáte dobře na koni, jste neporazitelný.“ (s. 211) Následující pokračování tuto charakteristiku potvrzuje. Ve vyhrocené situaci se otočí, jede na ranč a vyšetřování přenechá kapitánovi Hernandezovi. Ten některé části právě učiněné Marlowovy výpovědi zpochybňuje – za rozdílem mezi třemi minutami a dvěma hodinami, kdy měl být u paní Wadové (a zavře dveře), je zřejmě řeč Candyho. Ačkoli Hernandez (přesně v tom stylu policie) Marlowa odmítá, že otázky tady dává on, Marlowe mu odporuje, že neví na co se ptát a že Candy lže. A usvědčí ho, že nemohl vidět to, co tvrdí (s. 214). Důvod (říká Hernandez): „Je rozpálenej jako plotna, nyje po milostpaní“.  Připojme pocity Marlowa, na několika místech zopakované, zde: „O nic horší než jiná města, bohaté město, překupující energií a pýchou, město ztracené, město deptané a plytké. Všechno záleží na tom, na jaké židli sedíte a jak čisté nebo zatížené máte konto. Neměl jsem žádné. Bylo mi to jedno. Dopil jsem svůj drink a šel spát.“ (s. 216)

S Ohlsem, který se u Marlowa stavil v kanceláři, znovu probírají jeho návštěvu u Pottera, trochu se popichují, padnou tam ze strany Ohlse i velmi ostré formulace o podvodném systému burzy a peněz. „Velký peníze znamenaj velkou moc, a velká moc vede vždycky k zneužívání. To už je v samotným systému. Možná že lepší systém není k mání, ale moje gusto to není.“ (s. 218) Marlowe to označí za „rudé řeči“ – zase ona ambivalence. Stejně důležité – a ve vztahu k vlastní fabuli důležitější – jsou ovšem pochybnosti kolem samotné sebevraždy (či vraždy?), probírají argumenty, které jsem už uvedl (hluk člunu atd.), ale také případná figurace Candyho (co na něj věděl?). Marlowovi též telefonuje Spencer z New Yorku.

Detektiv se pokouší získat nějaké informace od „Mendyho“ (ten, co mu říkal hadráři), padnou slova o autohavárii Magoona (tedy vyhrožuje mu, že by mohl dopadnout jako on), a někdejších válečných událostech (Randy Starr a Paul Marston a on), Mendenez zuří, nechce „rozvířit“ případ s mužem, který byl jeho „kamarád“. Marlowe pokračuje v otázkách, které si klade o „válečné službě Terryho Lennoxe nebo Paula Marstona […] Byl tam v nájezdové jednotce […]“ (s. 227). Mezitím znovu zavolá Howard Spencer, jedou do Wadova domu. Tam nejdřív narazí na Candyho (obvyklá slovní přestřelka), Spencer se přišel „podívat na ten rukopis“. Marlowe nyní přichází s nesrovnalostmi ohledně přívěšku, který paní Wadová nosí (kdysi mu vykládala o velké lásce), u nějž právě interpretuje rozdílnou dobu, rozdílnou vojenskou příslušnost a rozdílný průběh událostí, kdy totiž muž jménem Paul Edward Marston nezahynul, přežil nacistické zajetí, předkládá opis oddacího listu z roku 1942 s Eileen Victorií Sampsellovou a zdůvodňuje jméno muže jakožto přijaté proto, že se příslušníci této jednotky (nájezdové složky) nesměli ženit. Roger prý vše věděl, namítá žena, dokonce se po létech setkali, ale už to byl jiný muž.

Do toho všeho se zapletly ony vztahy se ženami, a Marlowe přichází s dalším odhalením, že totiž Lennox svou ženu nezabil, nýbrž že to byl Roger. V opilosti si pak nic nepamatoval, paní Wadeová tu scénu viděla v dependanci, kde je sledovala. Spencer, který to poslouchá, nevychází z úžasu (pro publicitu by to byl další problém), nato ženě vytkne, že osočila Marlowa, kterého předtím požádala o pomoc. Paní Wadovou najednou strašně bolí hlava, musí si jít lehnout a vyzývá oba, aby odešli. Ale muži trvají na vysvětlení.  To totiž ještě není všechno – paní Wadová hodila těžký kufr s oblečením do rezervoáru přes plot, ale tam žádný plot ve skutečnosti není. To je ovšem ze strany Marlowa „blaf“, podstata je, že je zabila oba. Nu a pak to vezme další obrat. Marlowe (ve sporu se Spencerem) nezavolá policii, paní Wadová je po spolykání hrsti prášku mrtvá, doktor Loring tu ještě není, „nikdy nepřijde včas“.

Znovu je tu policie, při vyšetřování Ohls říká, že paní Wadová zastřelila svého manžela. Marlowe namítá, že kdyby policie v Lennoxově případě vše poctivě prozkoumala, zjistila by, co dělal Lennox za války, že byl ve spojení s Wadovými, že Wade věděl, kdo je Paul Marston. Hernandez na to namítá, že takto policejní vyšetřování neprobíhá, že nemají na všechno zdroje, v této aféře byl případ uzavřen, nebyl důvod se dál v něčem šťourat. Vyjme ze zásuvky přiznání paní Wadové, na chvíli odejde, a tím umožní Marlowovi, aby jednu kopii zcizil a dal ji tisku. V dopise paní Wadová píše, že se Terry neměl po létech vracet, neboť to byla „prázdná slupka muže, kterého jsem milovala“ (s. 259), nyní se ale vrátil jako „přítel lotrů, manžel bohaté děvky, zkažený a zničený člověk“ (tamtéž). Novinář říká, že se všichni „namíchnou“, koroner, prokurátor, Harlan Potter, každý z jiných důvodů, Menendez a Starr, kteří ho varovali a nemohou si dovolit nyní nečinně přihlížet, Marlowe se může přichystat na „podobnou nálož,jakou schytal Willy Magoon“ (s. 263).

A je pravda, že všichni zuří, i Ohls, vytýká Marlowovi, že kdyby mu něco naznačil, mohla i paní Wadová žít, pan prokurátor Springer svolal tiskovou konferenci, tisk to znovu rozvíří, přijede Linda Lorringová atd. Když se Marlowe vrátí domů, je u něj Menendez, začne ho mlátit (nemůže si prý dovolit nejednat), Marlowe ho ale v jistou chvíli srazí a řekne mu, jak jím pohrdá (Terry jim kdysi zachránil život, ale jim jde jen o ně samé), v tu chvíli vystoupí ze stínu Ohls (je to tedy bouda), ale Marlowe i jemu řekne, že mu je z něj špatně (ovšemže i to, že nechali Marlowa „čajznout tu fotokopii“ bylo součástí té boudy, protože věděli, že po něm „Mendy pojede“). A Ohls má zase proslov o zkorumpovaném světě. Marlowe má poněkud jiný názor (organizovaný zločin je cena za bohatství současnosti, „Organizovaný zločin je jenom špinavý rub lesklého dolaru.“, s. 278).

Marlowe si domluví s paní Lorringovou setkání u skleničky a nakonec je to (na dvě kapitoly v knize) erotická epizoda, u níž mne zaujala skutečnost, že má charakter s týmiž stylovými pravidly jako celý příběh, tedy provází ji řada konverzačních zvratů vytvářejících protikladné okamžité situace. A po jedné poslední kapitole, představující rozhovor se Sewellem Endicottem, jenž přizná, že ve věznici jednal z pověření pana Pottera, následují poslední dvě kapitoly (52. a 53.), v nichž detektiva navštíví jistý pan Cisco Maioranos s nabídkou informací o „posledních okamžicích“ seňora Lennoxe. Hovoří se o onom dopise, který Lennox v Otatoclanu Marlowovi (s onou pětitisícovou bankovkou) údajně poslal po poslíčkovi, který jej vhodil do schránky pod hotelem – a Marlowe odhaluje, že on není ten poslíček, za kterého se vydává, nýbrž sám Lennox.

Je smysluplné (nejen z hlediska délky kapitol), že autor rozdělil toto poslední setkání do dvou částí. První představuje odhalení celého příběhu a zároveň uzavření kruhu, jímž dostává titul „Loučení s Lennoxem“ svůj předposlední (dějový) smysl (vysvětluje se celé spiknutí včetně scény se zatloukáním rakve, přičemž Lonnox byl pouze zdrogovaný v bezvědomí atd.), zatímco poslední kapitola je Marlowovo vyrovnání s existencí osoby někdejšího přítele, aby mu mohl dát „jednou provždy sbohem“ (tak zní i poslední slovo celého textu, byť se v opakování týká ještě něčeho jiného). Klíčovou v celé věci je ambivalentnost Lennoxovy povahy (posílá mu dopis, „protože měl špatné svědomí“, neboť ho zatáhl „do pěkného svinstva a byl příliš slušný […]“, s. 294), ale i dvojznačnost Marlowova vztahu k němu. Marlowe hovoří o tom, že v onom vztahu byl „smutek, stesk a nenávratnost“, na druhé straně říká: „Už jste dávno pryč. Máte pěkné šaty, drahý parfém a jste elegantní jak padesátidolarová kurva.“ (s. 299) A i když Lennox namítá, že to je „jen převlek, komedie“ a říká to „téměř zoufale“, a omlouvá se, že se za války, kdy byl v zajetí, s ním „něco stalo“, Marlowe mu říká, že byl sice „příjemný chlápek“, ale také mu bylo „dobře zrovna tak mezi grázly a darebáky jako mezi čestnými lidmi“. Přitom mu vysvětluje, že ho nesoudí a nikdy ho nesoudil. A také si při rozloučení přeje, „aby se náhle zastavil, otočil, vrátil se zpátky a vymluvil mi to všecko, co jsem právě cítil“ (s. 299)

https://www.databazeknih.cz/knihy/phil-marlowe-louceni-s-lennoxem-169891 (jiné vydání, odsud nicméně citován čtenář)
https://www.databazeknih.cz/dalsi-vydani/phil-marlowe-louceni-s-lennoxem-85342?lang=cz

Raymond Chander, Loučení s Lennoxem, Nakladatelství Delfín, 1998