Radůza v Jičíně

Na koncerty Radůzy, tedy Radky Vrankové, šansoniérky, akordeonistky, autorky pozoruhodných písní, se vždycky mimořádně těším. Už kdysi, když ještě nebyla známá, mě Jiří Černý při jednom posezení v historické knihovně jičínského gymnázia, upozornil, že na české hudební scéně je pozoruhodná, naprosto jedinečná zpěvačka, které stojí za to věnovat pozornost. To ještě nebylo dlouho po tom, co ji na Karlově mostě objevila Zuzana Navarová. Pak jsme ji pozvali na jičínský pohádkový festival, to může být možná už tak deset let (to to letí), nezávisle na tom, že bych o tom mluvil, si pořídila nahrávky jejích prvních alb moje dcera, a minulý týden byla v Jičíně potřetí. Zatímco ono festivalové vystoupení se konalo v Biografu Český ráj (když jsem ji šel do šatny pozdravit, upozorňovala mě, že přítomný psík by mohl na vetřelce vystartovat), tentokrát zpívala a hrála Radůza ve velkém sále Masarykova divadla. Nebylo úplně plno, na rozdíl od zmíněného prvního vystoupení, nicméně říkal jsem si, nejsou to prostory s atmosférou jako je pražská Baráčnická rychta, navíc s problematickou akustikou, dá to zabrat, ale aspoň nezpívá bez nazvučení, navíc přijede s kapelou.

To je zase trochu jiná atmosféra než jen sama Radůza s harmonikou a kytarou, ten pocit být na jevišti sám a být vnímán na jevišti sám souvisí s intenzitou výpovědi, která je tady v plné syrovosti. Což právě u Radůzy, vzhledem k tomu, o čem a jak zpívá, skvěle funguje. S kapelou to je zase něco jiného, je to o hodně „hudebnější“, je tam ona interaktivita, vzájemnost jednotlivých hudebníků, musím říci v tomto případě skvělých hudebníků, osobností, jiný zvukový prostor, samozřejmě barevnější, odstíněnější v jednotlivých pasážích i číslech atd., to snad nemusím nijak zevrubněji vysvětlovat. Ale co bych měl, a všiml si toho snad každý, musel si všimnout, že každá písnička byla v nástrojovém obsazení jiná. To znamená, že hudebníci střídali nástroje, ale také že Radůza střídala nástroje. Když jsem si na jednom z koncertů v programu přečetl, že Radůza je „multiinstrumentalistka“, řekl jsem si, no tak to je možná tak trochu marketingový tah, to se dneska nosí, a samozřejmě na tom něco bude, protože když se na jevišti něco děje, divák se nenudí. Záměrně říkám divák, ne posluchač. Musím ale říci, že jsem se přepočítal. Tedy – „napočítal“ jsem na tomto jičínském koncertě, včetně jednoho tónu na lesní roh (říkal jsem si, co to vedle klavíru leží za dechový nástroj, nebylo to moc vidět), tónu ovšem zcela funkčního, dohromady sedm nástrojů. Tedy vedle už jmenovaných ještě zobcová flétna, klavír, a co vlastně ještě?

A stejně tak tomu bylo u ostatních muzikantů. S potěšením jsem konstatoval, že mezi nimi je Jan Cidlinský, jeden ze dvou synů Dalibora Cidlinského, který dělal všechny ty první folkové festivaly na Frýdštejně, a vzpomínám si, jak jsem s ním – čirou náhodou – hovořil před jičínským kinem (nejsem si jist, zda už v té době bylo přejmenováno na Biograf Český ráj) a říkal mi, tak můj syn už se mnou taky hraje na pódiu. A nyní si ověřuju, že má dva syny, Honza právě hraje na housle, na kontrabas a na baskytaru s Radůzou, zatímco starší Dalibor, rovněž muzikant, hraje jako táta na banjo, kytaru a klávesy. Stejně tak Josef Štěpánek střídá kytaru a steel kytaru, takže když si to uvážíte z hlediska kombinatoriky, muselo by to být přes čtyřicet písniček, kdyby se vystřídaly všechny možnosti takové kapely. Až jsem si říkal, zda ta veškerá hudební paráda není na úkor sdělnosti textů, ne, přesněji snížené pozornosti diváka vůči textovému sdělení písní.

Nechyběly ani nejrůznější špílce a komentáře, vyplývající z toho, že žena je šéfová kapely, je dobře, když se na jevišti děje něco, co „odlehčuje“ (folkaři, jako Plíhal či Dědeček, měli svoje básničky, jazzmani zase nejrůznější příběhy s patřičnými gagy či onen rovněž jazykový či jiný humor), David Landštof, hráč na bicí, kterého jsem ještě nezmínil, se předvedl v rámci jedné písně na sólový bicí nástroj prazvláštního ražení. Četbou blogu na stránkách Radůzy jsem si potvrdil, že je také nakloněna určitému typu humoru. Ostatně narazil jsem tam také na zmínku, že právě s Daliborem Cidlinským, spolupracuje při zpracování hudebního materiálu pro nahrávky. A pak ještě jedna věc, na kterou jsem přišel náhodou, totiž celá ona hudební sestava hraje (souběžně, či hrála?, podle webových stránek) se zpěvákem Ondřejem Ládkem, tedy Xindlem X.

Do samotných písniček se nechci příliš pouštět, už delší dobu mám cukání trochu víc se pohrabat v textech s naléhavým a netuctovým obsahem, ale to je opravdu na někdy jindy. Tož přestanu na konstatování, že koncert Radůzy, na kterém předvedla kromě několika nejznámějších písní ze své hudební kariéry věci z nové nahrávky Ocelové město, rozhodně nezklamal. A teď už jen pár odkazů.

https://www.raduza.cz/
https://www.kzmj.cz/kzmj/masarykovo-divadlo-a-venkovni-akce/740-raduza
https://www.mojejicinsko.cz/index.php/kultura/958-fotogalerie-raduza-zpivala-v-jicine

https://www.youtube.com/watch?v=nN-IGKj51j0&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=UUxnzsHQ0q8&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=BEHfv7L2WDk&feature=related

Pro doložení toho, co mám na mysli, když hovořím o humoru Radůzy, kopíruju (Ctrl atd. ) takřka náhodný úryvek textu ze zmíněného blogu:

… bývá problém domluvit se, o kom je právě řeč. Aby tedy nic nebylo ztraceno v překladu, prohlašuji nyní slavnostně: já Radůza Velká Náčelnice Chichewa Čiči Tlapička obdivuji odvahu Davida Grizzliho Malíčka Koněry Landštofa, Jendy Tawongy Cidlinského a Josefa Josého Apolla Kukyho Štěpánka (v abecedním pořádku) se kterou se mnou po pouhých šesti nedělích společného hraní šli do natáčení živáku. Kluci, já to teď mám na uších a nelze mi pochopit, jak můžete tak pěkně hrát. Sedím na tom ve dne v noci, aby to bylo co nejdřív v kupě a mohli jsme… (8. 4. 2012) https://www.raduza.cz/index.php?mon=1204#04

A ještě kopíruju (stejným způsobem) charakteristiku Jana Cidlinského ze stránek Xindla X:

Jan Cidlinský
Pochází z rodiny čtvrté generace lidových muzikantů a k muzice se dostal již brzy v dětství, kdy jeho rodiče Dalibor a Zuzana Cidlinských vystupovali na folkové scéně jako Duo Cis. Společně s bratrem Daliborem s nimi jezdili po koncertech. Hudba se mu natolik zalíbila, že si ve čtyřech letech vybral housle a později navštěvoval lidovou hudební školu. Asi v devíti letech začal hrát v rodinném triu „Daliboři v Čechách“ (Dalibor Cidlinský sr. – kytara, zpěv, Dalibor Cidlinský jr. – banjo, klávesy, Jan Cidlinský – kontrabas, housle), a jelikož bylo potřeba „basových frekvencí“ dostal se ke kontrabasu. Později asi v jedenácti letech vyměnil kontrabas za baskytaru. Ve 14 letech založil vlastní hudební folkovo-irskou skupinu Jantar při hudební škole Ciskotéka, se kterou procestoval folkové festivaly a získal několik ocenění na hudebních soutěžích. Spoustu let působil jako studiový hráč ve studiu DC Sound v nahrávacím studiu bratra Dalibora jr., kde získával obrovské zkušenosti, které ho posouvaly, co se týče vnímání hudby jako celku (funkce basy byla často podřízena aranží), což mu napomáhalo ke tříbení hudebního vkusu. To mělo všechno vliv na skutečnost, že se také zabývá kompozicí, aranžováním a prací ve studiu. Nyní se hudbě věnuje profesionálně a působí v různých uskupeních napříč hudebními žánry.
https://www.xindlx.cz/o-kapele/david-landstof
A další informace:
https://www.xindlx.cz/o-kapele/josef-stepanek
https://www.xindlx.cz/o-kapele/david-landstof
Složení předchozí kapely (údaj z ledna 2011)
Kytara – Peter Binder, basa – Jan Jakubec, bicí – Miloš Dvořáček.
https://www.raduza.cz/z_medii.php?id=1&rec=17#koncerty