Radek Fridrich / Krooa krooa

„Tato básnická sbírka vznikala v letech 2004 až 2009 v terénu pískovcové krajiny Děčínska, uzlovým bodem je pak skalní město Tisá. Postava Daniela je historicky doložena a jeho prospektorské vzkazy vznikly jako překlady záznamů převzaté z děčínských vlastivědných zpráv. První cyklus s názvem Vlašský Daniel vyšel bibliofilsky v nákladu tří výtisk a stal se součástí bakalářské práce Zuzany Havelcové na FUUD UJEP v ateliéru Grafický design II, Ústí nad Labem.
RF“

To je text Autorské poznámky útlé básnické knížky, vydané v zajímavé grafické úpravě brněnském nakladatelstvím Host, v roce 2012 oceněné Magnesií Literou za poezii. „Útlé“ znamená, že poslední text Volám tě zpět, havranice, krooa krooa najdeme na straně 63. Zajímá mě vždy, když někdo s přesahem „je věrný“ svému místu (podle klasika, byť jiné povahy, „je odněkud“), v tomto případě, jak říká i odstaveček s životopisnými údaji hned za Autorskou poznámkou, severočeskému Děčínu (kde se v r. 1968 narodil). Tuto věrnost vyjádřil i knihou Modroret – pověsti Děčínska (2008), a tato skutečnost pro mě rezonuje zcela osobním tónem vzhledem k tomu, že v Děčíně trávila s částí rodiny své dětství moje matka a příběhy z té doby jsou tedy součástí rodinné mytologie.

Druhým mně blízkým momentem je ten „německý“, blízký pro mě coby „němčináře“ (jak říká jeden můj přítel; a ostatně matka v Děčíně rovněž žila proto, aby se naučila německy), ve Fridrichově tvorbě projevený dvojjazyčností i ve vlastním díle – v obou jazycích vydal dvě sbírky: Řeč mrtvých / Die Totenrede (2001) a Nebožky / Selige (Perplex, 2011), v nichž se rovněž inspiruje děčínskými pověstmi. Vztah k Sudetům je pro mě důležitý i v mém vlastním dětství, byť v jiné krajině (údolí Jizerských hor s Bílým Potokem, Hejnicemi a Lázněmi Libverdou; povídal jsem si o tom s autorem po jeho autorském čtení na jednom z minulých ročníků Šrámkovy Sobotky), u autora Krooa krooa se tento vztah promítá mnohočetně do jazykového tvaru (zřejmě nejen této) knihy. V nakladatelství Host, kde Krooa krooa vyšla v edici ReX, sv. 10, byly vydány i sbírky V zahradě Bredovských (1999), Molchloch (2004) a Žibřid (2006), z dalších ještě uveďme debut s Tomášem Řezníčkem Druhá strana (TGIF, 1996) a Erzherz (Votobia, 2002), zajímavou rovněž už z hlediska německého titulu knihy.

Kniha rozdělená do tří částí (Vlašský Daniel, Smírci, Klatzek) je (před první částí) uvedena symptomatickými verši

„Protáhni se zkamenělými nozdrami Koňské hlavy!
Usaď se v jejích očnicových obloucích!
Rozhlédni se!
Zpívej s větrem!“

které by svou formou mohly pocházet z pera některého z českých konceptualistů sedmdesátých let, obsahem nicméně představují bytostnou identifikaci s děčínskou krajinou. Tuto skutečnost pojmenovává to i Petr Odehnal, když říká „Soustavné a vytrvalé ohledávání místa, v současné české poezii nikoli běžné... Mýtus Krooa krooa je z určitého pohledu Fridrichovým nejvíce syntetickým pokusem o uchopení genia loci. Řeč je o šíři a hloubce tématu, o záběru básníkova mýtu.“  (Aluze.cz, citováno na portrétu autora na Czechlit.cz, viz dole).

Imaginace ztotožnění indukuje představu ptáka, který se usídlí v tvarech skalního ostrohu Koňská hlava, nejvýchodnější části Děčínského Sněžníku, jinak i turisticky přístupné vyhlídky, z níž lze přehlédnout zdejší krajinu. Je to ona havranice, která se znovu objeví v posledním textu sbírky, poté, co jsme se s ní setkali již v jedné z prvních básní knihy s týmž názvem, jako má ona sama, a která vydává ony zvuky zaklínající krajinu i bytost, procházející krajinou a s ní splývající, jí se stávající. Je to ona transfigurace, která má v české kultuře hlubokou kulturní tradici (K. H. Mácha, V. Holan, F. Muzika, L. Zívr, v současnosti M. Šejn), onen okamžik, kdy si lidská bytost a krajina vyměňují svoje tělo.

Kromě oné zjevné práce s formálním tvarem jednotlivých textů, patrné při prvním rozevření knížky, je třeba akcentovat až minimalistickou úspornost výrazu, způsobujícího i to, že všechny texty zabírají nejen vždy pouze jednu knižní stranu, ale mnohdy pouze jen její malou horní část. Můžeme si – v souladu s dalšími charakteristikami – vzpomenout na japonská haiku (užívané i zmíněnými konceptualisty), konstrukce textu může vyvolat i představu blízkosti prací vizuálních básníků (tvar vizuální básně bezesporu naplňuje Neviditelný kříž, kde rozložení textu naopak „viditelně“ ukazuje tvar kříže; kromě toho je tu v kontrastu ke tmě aktualizován i příznačný haptický moment - dotýkání. V první části se nepravidelně střídají autorské básnické texty se „vzkazy Vlašského Daniela, prospektora“, vždy na sudých stranách a vytištěné kurzívou.

Jeho příchod uvádí již první text V krajině Sandstein, uvozující v názvu, podobně jako řada dalších, německou vrstvu textu (tradice, krajiny, kultury) a vyznačující se u jednotlivých slok týmž textovým vzorcem na základě syntaktického paralelismu („Kde je? / Ten […]“), postupně naplňovaného konkréty, vztahujícími se k jeho pohybu v krajině a atributy k jeho zaměstnání „Ten s dehtem / přikrčený pod převisem.“, „Ten s popelem / přeskakující studenou říčku.“, „Ten s pivovarskou smolou v kádích nesenou.“ atd.), a poté ještě explicitně („přichází Vlašský Daniel“) v následující Modré hodině.

Jeho „vzkazy“, uvedené do kontextu básnické knihy, nabývají – i právě svou prostotou a věcností sdělení – poetického charakteru: „Když přijdeš k Tetřevímu potoku, / ptej se po místě jménem Flussmaul. // Potom pátrej po proudu Labe / a hledej Goldquell. // Tam najdeš černá zrna, / za 1 libru se platí 14 zlatých.“ Vedle českých nalezneme německé místní názvy, kromě právě uvedených například opakující se Winterberg, Tyssloch – v básni Der Wald Zeus (Les svědčí), komponované ze třech dvojverší otázek a odpovědí, přičemž odpověď je tatáž: „O zabitém mastičkáři z Tysslochu“ (působivé!), ale také opakující se německá jména osob – Hasenfusse a Pechfrau, vedle slov zachovávajících německý pravopis (podstatná jména s velkým písmenem ad.) v textech se nicméně vyskytují  i německá slova v české transkripci – „Tam jistě spatříš po pravé ruce krojc“ (Druhý vzkaz…). Jinde jsou v textu celé německé věty, jako je dvojverší v závěrečné básni první části, nazvané totožně jako ta první V krajině Sandstein – „Die Liebe ist unsterblich / wie die Seele“, poslední slova Daniela, než zemřel.

Zdálo by se, že zvláštní pozornost je věnována Chrastavě, městečku sevřeném mezi Lužickými a Jizerskými horami, tak to nicméně můžeme snad číst až teprve v nějakém druhém třetím plánu (a možná ani to ne), v tom prvním se jedná o jednu z oněch pohádkových (mytologických) bytostí, jejichž výskyt je, jak to zmiňuje recenze knihy ve Fridrichově domovském nakladatelství, pro básníka charakteristický. Zvláštní poetikou se vyznačuje Vyznání (Vlašský Daniel Chrastavě), jejíž text ocituji – „Jsi dnes lebníkovitá / s vtroušenými žilkami uvnitř. // Hladím tvá zrnka / mosazně žlutá. / Ty moje, / křemenná jalovino, // zakletá močovinu.“, stejně jako mě zaujal až magický naturalismus hned následujícího textu Bázlivý Hasenfuss o Pechfrau – „Smolnatá žena / s černým obličejem // v zubech   písek / kolem rtů   hlínu // slaměné zdrchané vlasy / do žhnoucích kočičích očí// k drápům lesa bosýma / ploskama   spěchá // poletuje a já s ní.“ S Pechfrau je spojeno zaklínání, jako je to v básni Holzschnitt (Pechfrau), (první slovo znamená „dřevoryt“)  – „As zvát ó / firy fáry fó // fíry fáry fíry fó / fíry fáry fó“. I u těchto bytostí, k nimž patří ve třetím oddíle postava Klatzka, nezbedného syna „bláznivé Chrastavy“ je úzce prostoupeno jejich bytí s přírodou, s geologií krajiny („v zubech písek / kolem rtů hlínu“, ale ještě blíže „hladím tvá zrnka / mosazně žlutá“), i zde se opakují magické praktiky, tak jako v básni Zaklínaná, kde se do úsporného rukopisu svými rafinovaně prostými rýmy vtěluje, jak připomíná jedna z recenzí, jakoby až dětské zaříkavadlo – „Kostrůvko! / Kostřice! // O kmeny / otři se. // Trojčíš hlady. / Čeříš vody. // Kostrůvko! / Krkavko! // Dotkni se / na krátko.“ či v básni Uřknut (Chrastava) – „Danieli, Danku, / vlašsky prokletý. // Daniel, vánku, / snědý, falešný. // Tvé úzké líce, / ať nikdy více // nespatřím.“

Stopa jazykového sdělení se promítá i do smírčích křížů, které – s určitou představivostí – můžeme číst jako zosobnění někdejšího bytí a osudů konkrétních osob, tak v jednom z mála textů, kde v titulu nezazní slovo „kříž“ (zmíněný Neviditelný kříž, Traumkreuz, Fritschův kříž, kde je rovněž připomenuta konkrétní osoba, Poutnický krojc), nýbrž jméno – Mathes Dietze z Růžové je vypsán stručně osud „Dvakrát ženatý, / bezdětný. // Na jaře 1737 / umírá v lese. // Modli se poutníku / za spásu jeho duše!“ V básni Dichterkreuz (tj. Básníkův kříž) je vedle svědectví o události, pádu ze skály, uvedena i báseň nešťastníka, vytesaná ve skále.

Mytologie Klatzka, otevřená hned v úvodní básni oddílu („bláznivá matka“ Chrastava, otec Daniel, on sám je „spratek“) otevírá několik dalších významových rovin sbírky. Tou první je opozice vůči smíření („Krajino shoř! […] Už žádné smírčí kříže.“ v Kletbě), motivy boje a ničení, vyplývající ze spratkovské povahy („Dupl jsem na zmiji […] Bachyni jsem uřezal běháky“ etc. v expresívní a až drastické básni V lese, v níž může čtenáře zaujmout i zvláštní zvuková organizace básnického materiálů se syrovou obrazností (např. „Nacucanou borůvku klíštěte jsem měl /přisátou pod svým ztopořeným parůžkem“, která je v kontrastu k již zmíněných až dětských repetitivních rýmovánkách („Dlouho jsem žil s blechami“ v každém první verši v dvojverších básničky V brlohu, končící „Dlouho jsem žil s blechama / zpíval jsem si tralala“).

Druhým posunem je byť explicitně nikde nevyslovené, nicméně zvláště opakujícím se ústředním magicky expresívním zvukovým motivem krooa, krooa (básně Laňka láká vilnou vábničkou, a pak znovu zmíněná závěrečná báseň) naznačované propojení básnického subjektu a Klatzka, jenž se nyní dostává do další opozice/spojení s bytostí laně, která se zjevuje buď přímo, nebo jen v tematických odkazech v řadě básní – U napajedla, Laňka zjevuje, Laňka láká vilnou vábničkou, s erotickou symbolikou, která je zase protikladem naturalistických motivů zápasů a krve (Místo zápasu, Psojed).

Je tedy zřejmá vícečetná motivická provázanost všech základních témat sbírky, první a třetí části onou zmíněnou genealogií bytosti Klatzka, subjektu a přírodních bytostí prostřednictvím zaklínajícího výkřiku, magie kleteb, proklínání a nadávek (Klatzek nadává laňce do slepic: „Mrtvorodko! / Krevkerko! / Vranohlávko! / Totenko! // Holokrčko! / Minorko! Bredo!“), motivu lásky a smrti (erotiky a krve), stejně tak jako ve stylové vrstvě textů uchvátí novotvary (v právě zmíněném textu) v protikladu s „tradičními“ básněmi-apostrofami přírody a už řečená dvojjazyčná podoba, která i ve třetí části pokračuje například uváděním známých přírodních objektů v němčině – Mönch (Mnich, skalní útvar v Labském kaňonu), sama řeka Elbe (Labe, v b. Klatzek kráká do údolí), tamtéž Zschirnstein a Winterberg, pak  „pískovcová věž Nonne“ (Jeptiška, horolezecká lokalita na saském území) v básni Laňka láká… nebo pak hlubší bilingvní propojení v básni Laňka zjevuje s podtitulem (Stumm wie das Grab, tj. němý jako hrob) a refrénem „geb / immer / stumm“ (vyznačeným navíc kurzívou).

A zapomenul jsem ještě ocitovat alespoň první větu „vysvětlení“ titulu na zadní záložce knihy, které sice k porozumění Fridrichovy sbírky nutně nepotřebujeme (hodí se samozřejmě pro čtenáře, rozhodujícího se ve svém výběru), nicméně může být jistým doplněním intence sbírky: „Krooa krooa je tísnivé krkavčí zajíknutí, které se jako svědek vznáší nad krajinou a lidskými osudy v ní.“

Odkazy
https://www.czechlit.cz/cz/autor/radek-fridrich-cz/
https://www.hostbrno.cz/ohlasy/recenze-krooa-krooa/
https://www.iliteratura.cz/Clanek/28749/fridrich-radek-krooa-krooa

Radek Fridrich, Krooa krooa, Host, Brno 2011