Přešlapy v čase

Nejspíš to nebude úplně nejvýstižnější výraz pro to, co chci v následujících odstavcích popsat (snad ale přece jen lepší než časové skluzy či skluzy v čase), totiž určitou koncentrovanou sérii událostí, z nichž poslední, „havárie vody“ (nakonec se ukázalo, že to celé navíc bylo ještě trochu jinak), byla impulsem pro to shrnout v krátkém příspěvku tyto podivné jevy, které působily trochu jako vlivy nějakých ne právě obvyklých sil (chci se vyhnout všem těm výrazům jako paranormální, nadpřirozené atd.), ale nakonec nejspíš byly výsledkem nepozornosti či nesoustředěnosti, chaosu narůstajícího pod tlakem stále hektičtějšího naléhání všeho dalšího už se dožadujícího pozornosti v poslední době či prostě určité souhry náhod.

Možná jsem některé z nich už zmiňoval v jiných souvislostech, v kontextu mimořádného nahromadění všeho možného v zářijových dnech, zatímco v prázdninových měsících byl opravdu relativně klid. Žena v jednom rozhovoru říká, to já jdu také jednou za měsíc k doktorovi, a já odpovídám, mně to ale v září vychází čtyřikrát. A „doktoři“ jsou, vedle kumulace několika kulturních událostí a pro mě důležitých očekávaných setkání (Václav Cílek, profesor Stromšík, Ivan Ženatý, první dvě již aktuálně proběhly), žel relevantní složkou v kalendáři. S určitou nervozitou spojenou jednak s tím, že něco důležitého přehlédnu (zvláště v souvislosti s přesuny termínů), jednak s tím, že něco nebudu moci zvládnout buď z důvodu časového křížení nebo prostě fyzicky (po laseru oka v Hradci Králové jsem měl odpoledne v Jičíně termín holiče a večer zkoušku s Kubou Kazdou, kterou jsem už odmítl, tuto středu jsem počítal se standardní půlroční kontrolou na urologii odpoledne a večer opět zkouškou, ale v mejlu mi ještě jako třetí věc týž den naskočila redakční schůzka Jičínského zpravodaje, mé poslední „městské“ aktivity) tyto časové střety či skrumáže určitě rovněž souvisejí nebo lépe jsou jejich jednou podobou, mám ale na mysli právě jejich projevení jako určitého ne snad fatálního, nicméně tak trochu hrozivého klamu, kdy takový „časový přešlap“ nabývá výraznější hodnoty než prostý přesun „termínu u doktora“ (i když jeden z nich sem pro jeho specifickou kvalitu asi přece jen zařadím).

Kumulace nejrůznějších akcí je v tomto měsíci opravdu mimořádná, nebývalá, jen o tomto víkendu jsem ještě měl sraz se spolužáky ze střední školy s navazujícími oslavami 100 let výročí SEŠ v Jičíně (pátek, sobota), slavení svátku vnoučka (neděle), na úterý se vměstnal termín večeře kamarádky mé ženy (který jsme dlouho hledali, aby vyhovoval všem), tři středeční akce jsem zmínil, a pak bylo potřeba nějak uspořádat termíny pro 40. narozeniny mé dcery, hraní s Kubou Kazdou v Semilech (které nemohu „vynechat“, protože mě o něj požádal Standa Palas, jemuž jsem za mnohé vděčný) a zmíněný koncert Ivana Ženatého (všechny tři akce se musejí „vejít“ do pátka a soboty 23. a 24. září). A samozřejmě jsem poněkud neklidný, aby všechno proběhlo, tak jak má.

Charakter přešlapu v čase mělo již v jiném příspěvku zmiňované bylo „prošvihnutí“ letošního Triangl festu v Železnici, který jsem si uložil do paměti (ale, v soustředění na nastávající týden nezapsal) s datem 20. srpna a při blížícím se čase pak do kalendáře zapsal podle na internetu chybného údaje (v seznamu kulturních událostí Libereckého kraje) jako 28. srpen a následně (když jsem si oddychl po cestě do Hradce Králové „k doktorovi“) pak zjistil, že letošní Triangl fest již je minulostí.

Skluzem, který naštěstí dopadl dobře, byl termín 4. září pro cestu s Milošem Šejnem a Václavem Cílkem na dernisáž Šejnovy výstavy v GMU a besedu s oběma na terase galerie, který mi Miloš nabídl, když jsme seděli na zahradě u něj na jeho narozeninách. Myslím, že je časově ještě v daleko větším presu než já, jedna výstava či jiná jeho akce stíhá druhou, a samozřejmě vždycky všechno pak po předchozím předběžném vymezení upřesňujeme. Takto se posunulo datum cesty na 3. září (dernisáž třech výstav byla skutečně čtvrtého, komentovaná prohlídka druhých dvou a beseda ale již třetího), což bylo možné si ověřit na stránkách galerie, ale už ne hodinový průběh (v telefonech padlo 16:00 hod., předtím ale také 17:00 hod.), totiž skutečnost, že samotná beseda měla být až v pozdějším čase, bylo možné zjistit teprve na FB profilu galerie. Ovšemže jsem oželel sobotní program Worldfestu ve Valdštejnské loggii (4. září byla následující neděle) a dal přednost setkání s Václavem Cílkem, ostatně to „důležité“, co jsem chtěl vidět, jsem viděl už v pátek, a do loggie jsem se nakonec v pozdní večer ještě podíval (z antikvariátu Abnormalizace dr. Trousila, který rád opakovaně v jeho stánku zde navštěvuju, jsem si odnesl dva balíčky knih).

Přešlapem v čase, který bych snad přešel, kdyby neměl povahu až příliš křiklavého bizáru, byla „kontrola“ na plicním oddělení jičínské nemocnice. Původní termín se (již potřetí tento rok, počítám-li nefunkční rentgenové (CT) zařízení v nemocnici, kvůli němuž se posunul můj snímek, ale také plicní kontrola na začátku prázdnin) ze srpnového na termín zářijový prostřednictvím esemesky, obsahující také informaci o nutnosti dalšího rentgenu, komentovala žena slovy, že je nesmysl, abych absolvoval další snímek po cétéčku před dvěma měsíci, a ať se bráním, načež mi v telefonátu pracovnice plicního oddělení opravdu potvrdila, že na RTG chodit nemám, když je to jen kontrola z hradeckého „pletysma“ (že by se aspoň omluvila, že je to „omyl“, ani náhodou, jakkoli byla, na rozdíl od některých jiných, příjemná). Průběh samotné návštěvy už raději komentovat vůbec nebudu, jen řeknu, že díky tomu, že jsem od ní nic neočekával, jsem se nerozzuřil jako minule, kdy jsem marně z vyšetřující lékařky doloval nějakou informaci o mém zdravotním stavu (co mi vlastně je, mi nakonec vysvětlila moje obvodní lékařka), tj. byl to podobný přístup, jako když mi při první návštěvě tohoto zařízení sestra odmítla (prý k tomu nemá kompetenci) vysvětlit, o jaké vyšetření se vlastně vůbec jedná (našel jsem si to pak na internetu).

No nic. Jak řečeno, impulsem k této poznámce byl nečekaný výpadek vody v domě v pátek večer v devět hodin. Obvykle, když k něčemu takovému dojde (není to často), máme informaci, kdy bude voda vypnutá (nejdříve jsem si dokonce myslel, jestli „doleňáci“ nezavřeli hlavní uzávěr a nepotřebují něco na zařízení v bytě vyměnit či opravit). Hlášení (v ulici, ale dcera telefonovala, že u nich na Novém Městě rovněž projíždělo auto) jsme ale slyšeli následující den, v sobotu, načež jsme do několika nádob natočili vodu (žena a syn byli na houbách, počítali, že je nestihnou před devátou zpracovat a umýt se), voda ale tekla bez přerušení až do rána. Pod dojmem všech zde zmíněných (a možná ještě dalších) událostí s přešlapy v čase jsem si říkal, tak to to někdo popletl a informace o odstávce byla vyhlášena jiný den. Ve skutečnosti to ale bylo zase ještě jinak. Havárie byly dvě, jedna nečekaná v pátek (proto žádná informace), druhá v sobotu s tím, že se počítalo s vyřazením vodovodního řadu v celém městě po dobu opravy, nicméně nakonec jí nebylo třeba.

Na jeden měsíc (ještě ale nejsme u konce) toho je docela dost, zvláště když chci ještě alespoň trochu pohnout s dalšími věcmi, které mám buď rozdělané, nebo jsem se k nim ještě vůbec nedostal.