Pražské zámky, zámečky a usedlosti

Zhruba osmerkovou knížku s pevnou vazbou a řadou barevných ilustrací jsem si půjčil jako jednu z hromádky jakéhosi předpolí, jímž jsem si chtěl aktuálně rozšířit tématiku architektury určité oblasti, kterou jsem zevrubně pročítal předtím, tedy dvojdílnou monumentální publikaci Architektura Albrechta z Valdštejna Petra Uličného a knihu František Josef Šlik a barokní česká krajina Lucie Rychnové, které představují mj. celistvé uchopení „dvou krajin“ Jičínska. Uličného kniha se pochopitelně rovněž zabývá architekturou Valdštejnského paláce a některých dalších pražských staveb, proto mi tento průvodce, vydaný v Academii 2008, může přinést doplnění a odlišnou perspektivu tohoto tématu.

Pražské zámky uvádějí kolem devadesáti pražských objektů, seřazených abecedně. Nenajdeme zde malostranské paláce (třeba i ten Valdštejnský), největším objektem bude nejspíš Trojský zámek, inzerovaný snímkem na frontispisu, případně zámek zbraslavský. Důležitou složkou jsou ovšem naopak i zaniklé usedlosti, tvrze a zámečky v kapitolách po oné kapitole, zabírající největší část knihy. Její součástí je několik přehledů (přehled nově postavených staveb v místě původních usedlostí, přehled zaniklých usedlostí, přehled zaniklých tvrzí a letohrádků, slovníček architektonických výrazů, doplněna je použitá a doporučená literatura a další prameny a celkový jmenný rejstřík, kromě úvodních kapitol se v závěru dvě kapitoly věnují katastru. Autorkou knihy je ing. arch. Jaroslava Staňková, fotografií Martin Hurin a situační plánky vypracoval ing. arch. Jaroslav Staněk.

U každého objektu je uvedena jeho adresa, tzn. městská část či správní obvod a ulice, vedle textu ozřejmují podobu jedna nebo více fotografií a kreslený situační plánek, u zaniklých jsou použity i historické fotografie. Zájemci jsou tak předloženy bližší základní informace o některých poměrně známých objektech, vedle toho si může udělat představu, co vše se v této oblasti nachází na území dnes Velké Prahy. Můj komentář spočívá v poznámkách a výpiscích u vybraných objektů, přičemž onen výběr je nutně subjektivní (je určen mým kontextem, v němž nevylučuju ani náhody, rozhodně ne dle nějakého předem připraveného rozvrhu – kdo bude chtít další informace, bude si muset stejně knihu vypůjčit).

První pocit z knihy je překvapení, jaké množství objektů se nachází v oblasti „Prahy“. Do uvozovek dávám slovo pro komplikovanost samotného pojmu, který se mění – v Předmluvě se hovoří o „příměstské krajině za hradbami pražských měst“, samozřejmě nejspíš každý ví, jaký byl vytvořen guláš ustavením městských obvodů, správních obvodů, městských částí či městských čtvrtí a katastrálních území, například Praha 9, která je uvedena u Ctěnického zámku nacházejícího se zcela na okraji dnešního hlavního města Prahy, sestává z kompaktního jádra Vysočan, Proseku a Hrdlořez a Vinoří, která se nachází až za Kbely, označenými jako Praha 19 (na jiné mapě je ovšem Vinoř vyznačena jinou barvou, takže tato souvislost uniká). Takže zřejmě město má (ze všech hledisek) tytéž hranice (lišící se historicky od původní Velké Prahy, o připojení dalších obcí se ostatně jedná), to, co je uvedeno v naší knize je označení příslušného správního obvodu (jak jednoduché to bylo v mém dětství, kdy jsem věděl, že Holešovice je Praha 7).

Nutně jsem odbočil, překvapení z množství objektů zůstává – vzhledem k tomu, že nejsou do knihy zahrnuty, jak vlastně už zmíněno, velké šlechtické paláce na Hradčanech, Starém Městě a Malé Straně, Starém a Novém Městě. Ovšemže tu pak jsou pojednány i malé usedlosti jako je Císařecká v Libni, které působí v dnešním kontextu prostě jako „vila“ (zvl. fotografie v knize k tomu nabádá, podobně třeba Andělka ve Střešovicích, Hercovka v Dejvicích etc.). Odskočíme-li si na Wikipedii k tomuto jménu (došli bychom k podobnému závěru ale i z některých stránek této knihy), je zřejmé, že proměna či dokonce zánik těchto objektů je další vrstvou/rovinou celého pohledu. Tyto komplikovanosti nicméně nebudu brát v potaz, spíše zaujmu stanovisko „naivního čtenáře“, spíše registrujícího přínos publikace.

Letohrádek Amerika, označovaný též jako Michnovský letohrádek, je spojený se jménem Jana Michny z Vacínova a architekta Kiliána Ignáze Dientzenhofera, a dnešním užitím coby Muzea Antonína Dvořáka. Stavbou se Dientzenhofer uvedl v Praze, komentář zmiňuje „slohové formy uplatňované na vídeňském Belvedéru“ i to, že si předměstské vily (srv. tento pojem v souvislosti s dnešními parametry rozlohy Prahy) stavěli nejen šlechtici, ale i zámožní jedinci, na jiném místě je zmíněna vila Portheimka, kterou si postavil významný architekt pro sebe. Stavbě hrozilo pustnutí, pražská obc v roce 1843 koupila pozemek k rozparcelování, a teprve v roce 1884 byla stavba opravena. Společnost Antonína Dvořáka letohrádek získala po druhé světové válce.

Bertramka, možná jeden z vůbec nejznámějších staveb tohoto druhu, spojená s návštěvou W. A. Mozarta v Praze, pojmenovaná podle jednoho z majitelů Františku z Bertramu či Pertranu. V roce 1784 ji koupila operní pěvkyně Jossefina Dušková s manželem, skladatelem F. X. Duškem. Slavný skladatel tady pracoval na opeře Don Giovanni. Přes řadu majitelů se usedlost dostala, tenkrát ve zchátralém stavu, do majetku Mezinárodní nadaci Mozarteum, k oslavě dvoustého výročí Mozartova narození bylo rozhodnuto „usedlost rekonstruovat spodoby z doby, kdy zde velký skladatel žil“ a tak bylo učiněno, byť historie (požár roku 1872 a násl. stavební změny) rekonstrukci komplikovaly. „Od roku 1955 náleží Bertramka hudebnímu oddělení Národního muzea, které zde zřídilo památník manželů Duškových a geniálního hudebního skladatele W. A. Mozarta.“

Jméno Bohnice máme spojeno s úplně jiným objektem, na který upozorňuje nedaleká ulice Ústavní ulice. Zatímco ves je snad už z poloviny 12. století, je zde, jak publikace upozorňuje, několik vzácných barokních staveb, na původní návsi je dokonce románský kostel sv. Petra a Pavla. Pozdně barokní zámeček z 2. pol. 18. století, mohl vzniknout na místě starší tvrze, zámeček byl několikrát rozšířen nebo opraven, v současnosti se nachází na okraji areálu léčebny, do níž byl včleněn podle plánů V. Roštlapila a V. Hellera do nově budované Zemské psychiatrické léčebny (1904–1914).

Branický zámeček, rozlehlý soubor bývalého starého pivovaru a původně uzavřeného čtyřkřídlého dvora se nachází v místě, kde byla kdysi tvrz, „o které máme poměrně pozdní zprávy z doby po čticetileté válce“, ale mohla být „postavena již v době předhusitské“. Po husitské revoluci „náležela ves Braník Staroměstským.“, pak ji získal dominikánský klášter sv. Jiljí a „přestavěl celek v soudobé panské sídlo“, jenž „se stal letním sídlem dominikánů“. Od roku 1925 coby nový majitel udržoval a opravoval jednotlivé objekty Pražský magistrát. Část dvora chátrá, od r. 1990 byly zpracovány nicméně různé studie na využití poměrně rozsáhlého areálu dvora. Na Wikipedii je objekt pojednán pod názvem Dominikánský dvůr.

Také pod jménem Bulovka máme poněkud jinou představu než někdejší vinice prosperující za Karla IV. Původně viniční usedlost, zvaná ve 14. století Pavlačka, dostala nové jméno od konce 18. století „podle nového majitele Ferdinanda Bully, vlastníka dvora v Libni.“ Zábavně mi zní informace, kdo všechno byl majitelem Bulovky v novější historii: Státní statek hl. m. Prahy (stejně je tomu i dnes), ČSTV (1977). „Jsou zde umístěny stáje jezdeckého oddílu čs. Filmu a obytná budova dále slouží bydlení.“

Objektem, který určitě stojí za povšimnutí je zámeček Cibulka, „výrazný stavební soubor budov s romantickými architekturami v rozsáhlém parku“, který se nachází v katastru malé obce Košíře. Písemný původ je doložen na konci 12. století, kdy Cibulka patřil benediktinskému klášteru, stejně jako v sousedním Smíchově zde byly „vhodné podmínky pro pěstování vína“. Jméno pochází od vlastníka Matěje Cibulky, měšťana Starého města pražského, na konci 16. století. V další historii byl důležitý prodej statku ve vlastnictví nejvyššího pražského purkrabí v dražbě, kdy si Cibulku kupil hrabě Leopold Thun Hohenstein, pasovský biskup, jenž tu založil velkolepý přírodní park sčetnými architektonickými doplňky, jako je čínský pavilón, antický chrámek, rozhlednu „v podobě romantické zříceniny a s bohatou sochařskou výzdobou“, toskánský sloup, bazénky a fontány. Komentář hovoří o vlivech v dílně Práchnerově, Malínského a Nedomy či dvorního malíře J. Berglera, přestavba se realizovala po roce 1817. Čteme, že „rozsáhlý soubor budov stále na svou opravu čeká“ a že „byl již vypracován rekonstrukční projekt“. Na Wikipedii se dočítám o squatterech a problematičnosti dalších postupů a skutečnosti, že budoucnost rozsáhlého objektu je nejasná. V příslušném článku čteme například: „Altánek, stejně jako celý zámeček, není v majetku Prahy 5, proto plán revitalizace parku s jeho opravou nadále nepočítá.“ V médiích se to hemží protesty, píší se petice, nicméně v našem „právním státě“ vycházejí všechny kroky, aby byl vlastník přinucen k vykonávání svých povinností při správě památkově chráněného objektu, do ztracena (v roce 1999 dostal vlastník od min. kultury příspěvek 2.300 000,- Kč, na veškeré výzvy a udělení pokut nereaguje atd.), celá věc tuším stále nemá konce.

Ctěnický zámek je dnes jedno z míst, které o sobě dává vědět; ve vesnici Ctěnice, i dnes takřka na okraji Prahy, jak už ostatně shora zmíněno, byl zdařile rekonstruován, v prezentaci dominuje  kočárovna s expozicí historických kočárů a povozů. Zámek je původem gotická tvrz, renesančně přestavěná v pol. 16. stol., v další historii byl nejen majetkem šlechty, ale i např. vídeňského velkoobchodníka Schöllera (1849). Takže to vlastně investor měl (samozřejmě je to vždy relativní) přinejmenším jednodušší, než tomu je v předchozím případě, neboť šlo v podstatě o opravu podle stavu ze začátku 20. století, kromě toho tu bylo pěkné expoziční téma, totiž Habsburkové, na něž nahlížíme dnes přece jen poněkud jinak než před sto lety. Je tedy třeba upřesnit, že dnešním majitelem zámeckého areálu je Hlavní město Praha, v devadesátých letech jej spravovala Pražská informační služba, od roku 2012 je součástí Muzea hlavního města Prahy (což je poměrně rozsáhlá instituce, spravuje třeba pražské věže), které vytváří bohatý kulturní program.

Čakovický zámek je jednopatrová budova v Praze 9 s bohatou historií (Šlikové, Kolowratové, Desfoursové atd.), původní objekt přestavěn na zámek v letech 1773–1785, v 80. letech minulého století zde byla umístěna Lidová škola umění a národní výbor, rekonstrukce na počátku 21. století posloužila pro Základní uměleckou školu M. Podvalové, další rekonstrukce 2004 až 2005.

Poměrně zajíámavý objekt je zámek v Dolní Krči, původně gotická tvrz, přestavěná v 19. století na novogotický zámek. Historie je poměrně komplikovaná, protože v Krči vlastně vyrostly tvrze dvě, V roce 1628 si „při svém dvoře karmelitáni vybudovali u sv. Havla nový barokní zámeček jako své letní sídlo“, patřil jim pak až do zrušení řádu v roce 1786, za Jana Geyera z Ehrenbergu byl zámecký komplex rozšířen, klasicistický zámek pak novogoticky upraven 1860 baronem Schlosserem, počátkem 20. století proběhly za vlastnictví rodiny Welzlů poslední úpravy. „Dnes je v zámku luxusní hotel Chateau St. Havel.“

Gröbovka je nejspíš jedním z nejznámějších objektů svého druhu, rozsáhlý areál pod svahem Havlíčkových sadů v centru terasových vinic zahrnuje kromě vily Gröbovky ještě další dvě stavby, tzv. Horní Landhausku a Dolní Landhausku. V článku jsou komentovány pražské vinice, které se nacházely za jednotlivými branami (Koňskou, Sviňskou), jejich zánik či přebudování na sady (hrabě Josef E. Canal a jeho Kanálka, Jakub Wimmer a dvůr Kravín a ušlechtilý sad Růžové aleje s rozlehlým hostincem). Usedlost má název podle podnikatele Moritze Gröbeho (stavba rakouské dráhy Praha-Budějovice), který „využil pustého návrší s přilehlým jižním svahem na východním konci Vinohrad nad Vršovicemi k výstavbě přepychového letohrádku“. „Sídlo bylo vybudováno v letech 1871 až 1888 po vzoru vil italských renesančních šlechticů.“ Vznikl hodnotný areál s participací umělců, kteří zde vytvořili pozoruhodná díla. „Na vysoké terase je nad oživenými vinicemi situována dvoupatrová, citlivě ve hmotě i detailu modelovaná neorenesanční vila, kterou obklopuje romantizující italská zahrada s balustrádou a schodišti, s umělými grottami, kašnou se sochou Neptuna od sochaře B. Schnircha, kaskádami, vodotrysky i skleníky a obnoveným vyhlídkovým pavilónem. její podnož s moha opěrnými zdmi tvoří dosud udržovaná Primátorská vinice dodnes rodící víno. Přední architekt Prahy Antonín Barvitius vytvořil projekt harmonické stavby, jejíž přepychové interiéry navrhl architekt Josef Schulz.“ Cenné je propojení architektury s okolním přírodním prostorem: „Soustava přímých alejí a cest křižující zdejší příměstskou krajinu se v minulosti promítla do komunikační sítě Vinohrad, kde jsou dosud nápadné zejména dvě paprsčité aleje bývalého, pro Pražany tak přitažlivého sadu Jakuba Vimmera. Aleje směřují do Nuslí (Bělehradské ulice) a do Vršovic (Francouzská třída).“ Samotná vila, za války poškozená a v 50. letech poté rekonstruovaná, byla sídlem Ústředního domu dětí a mládeže J. Fučíka, po další rekonstrukci 2007 se stala sídlem CEELI Institutu.

Hanspaulka, výraz vnímaný v širším významu než jako jediná budova, tj. jednak coby kulturní prostředí jedné generace, jednak jako čtvrť s pozoruhodnou historií moderní architektury (viz např. na stránkách www.prahaneznama.cz, tam jsou pojednány i některé další vily, o nichž se dočteme i v této knize). Toto jméno dostala čtvrť právě podle jedné z nejvýstavnějších dejvických usedlostí –  „usedlost se stala kompozičním centrem nový výstavby“. Původní jádro byla středověká vinice zvaná Diskaciátka, zvaná po svém majiteli. Ta koncem 17. století náležela metropolitnímu kanovníkovi Danielu J. Mayerovi, jenž se stal skutečným zakladatelem usedlosti, kterou odkázal Janu Pippmannovi, vrchnímu kontrolorovi zemského výboru a císařskému radovi. Ten v něm vybudoval velké obytné stavení a založil sad. Celá usedlost je komponovaná na dvě osy. V 19. století došlo ke dvěma přestavbám poplatným krajinářskému romantismu. „V roce 1886 získala Hanspaulku metropolitní kapitula.“ Ve třicátých letech bylo přestavěno celé okolí Hanspaulky, „usedlost se stala kompozičním centrem nové výstavby.“ Ve dvacátých letech přešel zámeček do majetku Prahy, bylo zde archeologické muzeum, jako depozitář a „odborné archeologické pracoviště Muzea hl. m. Prahy sloužila Hanspaulka do roku 1994“, později byl zámeček prodán firmě Home.

Hlubočepský zámek (Hansfalkovský dvůr)je rozsáhlý objekt v někdejší vsi, která byla v majetku vyšehradské kapituly a později kartouzského kláštera na Smíchově a která je od roku 1922 součástí hlavního města. K pozdějším majitelům patřil Pavel Michna z Vacínova, který „připojil Butovice, Jinonice, část Košíř, Řeporyje, část Smíchova a Zlíchov“, jeden čas byl statek majetkem rodiny Desfours, část využíval Státní statek, dnes jde o soukromý majetek. Pro dnes zčásti asanovaný objekt je charakteristická výrazná arkáda.

Letohrádek Hvězda v Liboci, čtvrti na jedné straně navazující na Břevnov (který znám důvěrně z pobytu na tamějších kolejích) a Ruzyní je známá renesanční stavba na místě někdejšího lesa zvaného Malejov, který patřil Břevnovskému klášteru. Král Ferdinand I. zde vybudoval Novou královskou oboru, která v letech 1541 až 1543 byla obestavěna zdí s bránou, „od které vedla cesta na Hrad“. Výstavbu Hvězdy provedli podle nového místodržícího, arcivévody Ferdinanda Tyrolského stavitelé pražského královského dvora (především Italové). Šesticípá hvězda vychází z renesanční ideje centrální stavby „nad pravidelným geometrickým útvarem“, v průběhu staletí se měnil tvar střechy. Od bitvy na Bílé hoře začal letohrádek pustnout, za Josefa II. zde byla prachárna, k rekonstrukci došlo po roce 1918 a 1945, percipoval architekt Pavel Janák. Po čase uživatelů objektu Muzeem Aloise Jiráska či Muzeem Mikoláše Aleše je jím nyní Památník národního písemnictví.

Chodovský zámek, uváděný také jako Chodovská tvrz, odkazující na její někdejší historii gotické vodní tvrze je po posledních rekonstrukcích znám z festivalu houslisty Jaroslava Svěceného Tóny chodovské tvrze. Nestarší zmínka o vsi Chodov je z roku 1185, o tvrzi z roku 1256. K majitelům patřili mj. Michnové z Vacínova či „páni z Golče, kteří jej připojili ke svému Kunratickému panství“, od roku 1923 patřil letohrádek Praze, pak byl také využíván Státním statkem, v současnosti našel odpovídající funkci.

Na několika místech knihy se za sebou nachází několik objektů řazených nikoli abecedně, nýbrž podle místní sounáležitosti. O jednom takovém prostoru jsem se zmínil výše, jiným příkladem by byl pás v prostoru, kde se dnes nachází Trojský zámek, v Břevnově jsou to tři usedlosti v Břevnově, které jsou zachyceny i na jednom situačním nákresu. Jsou to Kajetánka, Petynka a Šlajferka podél ulice, která se Na Petynce jmenuje. Vinice v této lokalitě byly původně součásti polností Břevnovského kláštera, v 17. století patřily Martinicům. Jméno Kajetánka souvisí s vlašskými mnichy Theatiny čili Kajetány, stála zde zajímavá kaple, která je barokní kopií staré poutní kaple Panny Marie v Alt Öettingu v Bavorsku. Malý klášter vybudovaný Kajetány byl koncem 18. století přestavěn na zámeček. Petynka byla se svým okolím oblíbeným výletním místem Pražanů.

Kinských letohrádek, zvaný Musaion, se nachází západně od Hladové zdi a jižně od Kolejí Strahov, tedy v prostoru, který uvádí první věta představované památky v širším kontextu: „Celé rozsáhlé území na levém břehu Vltavy, počínaje západním svahem Hradčan, přes široký pás petřínské stráně, zahradou Kinských a dále odtud až k Motolu, zaujímaly již od středověku po celá staletí soustavně zřizované a udržované vinice.“ Hrabě Rudolf Kinský, jeden ze zakladatelů Matice české, postupně od roku 1825 budoval zahradu v anglickém krajinářském slohu podle návrhu F. Höhnela. Uprostřed ní byla o něco později postavena empírová vila (1827–1831). Architektem stavby palladiánského stylu je vídeňský architekt Jindřich Koch. Zajímavé jsou sochy A. Canovy (Psyché) a E. Maxe (Vlasta). „Rozsáhlá zahrada byla v průběhu druhé poloviny 19. století (1848) postupně rozšiřována (rozloha téměř 22 ha), upravován a doplněna o vzácnou vegetaci. Citlivě řešená horní část byla vytvořena v letech 1860 až 1861 pod vedením správce Kinského zahrady Fr. Wünsche. K letohrádku náleží nejen empírový skleník z let 1829 až 1831, ale i hospodářská budova postavená ve stejné době a ve stejném dobovém pojetí v dolní části pozemku, poblíž hlavního vstupu do parku. Říkalo se jí Švýcarna, Kinského pavilón – rovněž podle projektu J. Kocha. V roce 1923 byla rozšířena o zasklenou halu (arch. J Víšek). V letech 1918 až 1946 byla budova výstavní síní sbírek Zemědělského muzea.“ Dnes je vila Kinských, vynikající příklad „jednotně koncipovaného celku empírové architektury“, místem expozice Národopisného oddělení Národního muzea.

Jméno Klamovka se ozřejmí, zmíní-li se jméno majitelů Clam-Gallasů (známe je ze zámku Frýdlant), původně se usedlost jmenovala Okrouhlík, objekt je nepřehlédnutelný pro svou mansardovou střechu i prostředí pěkného anglického parku, „který se stal příkladem časného projevu romantického vztahu společnosti k přírodě. Text zmiňuje zřizování veřejných sadů za hradbami Prahy a uvádí příklady Růžodol v Karlíně, kanálek za Koňskou branou a Wimmerovy sady. Stavba využitá různým způsobem, mj. jako tělocvična Sokola ve 30. letech min. století, je dnes sídlem Domu dětía mládeže hl. m. Prahy.

Kolodějský zámek byl v minulých desetiletích občas zmiňován v médiích. V místě někdejší tvrze se vsí, zmiňované v roce 1346, kterou kopuil „sám Karel IV. pro svého bratra Jana Jindřicha, markraběte moravského“, vzniklo později reprezentační sídlo (do r. 1720) v majetku Lichtenštejnů, „největších pobělohorských feudálů u nás“, jim patřil do první pozemkové reformy, v roce 1919 se stal sídlem prezidenta, pak jej koupil podnikatel A. Kumpera, tomu byl po válce zabaven a využíván StB, „od roku 1955 sloužil jako jednací prostor vlády“, v době vydání knihy byl o něj veden restituční spor – další zdroje uvádějí, že byly zneužity Benešovy dekrety, po delších tahanicích (trvaly sedmnáct let) v roce 2009 vláda na základě soudního rozhodnutí zámek vrátila Vítězslavu Kumperovi (ten zde původně chtěl vybudovat rodinné muzeum továrny Walter) a ten jej prodal, koupila jej akciová společnost Pura Vida (nyní Zámek Koloděje a.s.), „za kterou stojí spolumajitel Třineckých železáren Tomáš Chrenek“ (Wikipedie). Stavebně je zajímavé, že ještě v 19. století zámek měl mohutnou kulatou věž (bergfrit, pozůstatek starších fází stavebního vývoje objektu)

Komořanský zámek je dnes vnímaný především v kontextu s Českým hydrometeorologickým ústavem, který v něm sídlí. Původně tu byla tvrz, renesančně přestavěná v 16. století, jedná se o „rozlehlý zámecký soubor s polygonálním, neúplně uzavřeným dvorem“ a zajímavou nárožní věží. O vsi Komořady je první sbírka z roku 1088, část náležela vyšehradské kapitolu, 1304 zdejší dvůr daroval Václav II. Zbraslavskému klášteru. V oltáři zámecké kaple „byla umístěna kopie proslulé Zbraslavské madony, jejíž originál se nachází v Národní galerii na Pražském hradě“. Ve 20. století byl majitelem továrník Schulz, Česká spořitelna, později byl v držení KSČ, Hydrometeorologický ústav je zde od roku 1957. Rekonstrukce 1991 až 1998.

Kunratický zámek, barokní zámek na místě středověké tvrze, „v prastaré osadě“, která získala význam za Václava IV., jenž zde vybudoval uprostřed lesů svůj Nový hrad, Pražany však později zničen. Jan Arnošt z Golče ve 30. letech 18. stol. přestavěl starší raně barokní trojkřídlý zámek z konce 17. stol., vznikl i velký hospodářský areál a rozlehlý anglický park. V minulém století, v roce 1959 zde „bylo umístěno entomologické oddělení Národního muzea, dodnes je zde umístěno odborné pracoviště, hospodářský dvůr je majetkem obce. Za zmínku stojí i raně gotický kostel sv. Jakuba Většího, přestavěný zřejmě arch. T. Haffeneckerem, v sakristii jsou zachované zbytky nástěnných maleb ze 14. stol. a v lodi kostela barokní freska.

Někdejší zemědělská usedlost Ladronka (Břevnov) se v nedávných dobách propírala v televizi, totiž od roku 1994 byla obsazena squattery. Ti byli nakonec vystěhováni, budovy rekonstruovány a uzpůsobeny nové funkci, totiž sportovnímu vyžití Pražanů, v roce 2005 zde bylo upraveno i okolí pro cyklistické a bruslařské stezky. Vzpomínám si, že se mi líbil model provozování zdejších sportovních festivalů, na který jsem (žel bezúspěšně) upozorňoval management jičínského pohádkového festivalu. Text uvádí Ladronku jako podobný typ stavby i v jiných částech Prahy, uvádí Bulovku, Kotlářku či Šmukýřku v Praze 5.

Libeňský zámek, který vyrostl na místě někdejší tvrze „při staré císařské cestě, která tudy vedla do Brandýsa“, dnes v blízkosti Thomayerových sadů, někdy kolem r. 1660, po přestavbě 1767 až 1770 čtyřkřídlá patrová budova se zajímavým hlavním průčelím s dvojicemi sloupů nesoucích konvexní balkón s rokokovým zábradlím, znakem Starého Města a hodinami pod věžičkou rovněž umístěnou v centrální ose. Kdysi se tato lokalita nazývala Podviní, ves daroval 1115 kníže Vladislav kladrubskému klášteru, Libeň se pak rozrůstala s rozvojem průmyslu v 19. století. Majitelé se od 14. století střídali, za třicetileté války zámek vyhořel, Nosticové prodali celé panství Starému Městu, zámek nepřetržitě sloužil reprezentaci, sloužil jako sídlo pražských primátorů, také ONV, v 90. letech prošel nákladnou rekonstrukcí.

Samostatné krátké texty jsou věnovány libeňským usedlostem – jsou to Císařecká, Mazanka, Kolčavka, Kuchyňka, Zedníková, Hercovka, Rokoska či Vlachovka.

Bylo by možné probírat Lochkovský zámeček, Malešický zámeček či Nikolajku, vybral jsem si ale Malvazinku, usedlost, která má podoby poslední velké přestavby kolem roku 1800. Jméno získala podle malostranskýho měšťana Tomáše Malvazyho, podle něhož se jmenuje viniční usedlost. Po druhé světové válce byla budova „ve vlastnictví státu a náležela Státnímu ústavu národního zdraví (SANOPS). Dnes je zde pobočka nemocnice Motol.“

Místodržitelský letohrádek má adresu „Stromovka“, tzn. nachází se v Královské oboře, otevřené veřejnosti od r. 1804 za místodržícího hraběte Chotka. Rozkvět obory nastal za Vladislava II. Jagellonského a Ferdinanda I. Habsburského, kdy byla rozšířena a obeznána zdí. V té době byla propojena s Hradem, byl tam loveský zámeček, pozdně gotická stavba, dílo Bededikta Rejta, zachovala se věž a řada detailů. „Za Rudolfa II. se letohrádek změnil v přepychové sídlo.“ Zajímavá je Rudolfova štola (1584), „která tunelem pod Letnou přiváděla do velkého rybníka vodu z Vltavy“ (Stromovka je samozřejmě velké samostatné téma). Z Císařského mlýna (z původní stavby) se dochovala brána (jinak zde byla proslulá papírna), třicetiletá válka a válečné události 18. století (boje o dědictví Habsburské) přinesly velké škody. Novogotickou podobu má letohrádek z let 1803 až 1811 (za nejvyššího purkrabího hraběte Rudolfa Chotka), byly i další úpravy.

Nebušický zámeček – Jenerálka, pozoruhodná stavba v Dejvicích, barokní zámeček z 2. pol. 18. stol., jméno je pozměněný výraz „Generelky“ v tzv. Stabilním katastru, používá se od doby Marie Terezie. Zámeček náležel strahovským premonstrátům stejně jako celá osada Nebušice s celou řadou dalších uvedených usedlostí (jsou následně probrány). Do roku 1957 fungoval jako restaurace, zdařilá rekonstrukce rozsvítila krásu celou architektonického souboru.

Smutek naopak zasáhne člověka, když vidí takovou fotku, jako je u zámku v Petrovicích. Vymlácená okna, opadaná omítka kdysi krásného raně barokního zámku. Kdysi v novodobější historii vlastnil Petrovice francouzský chemik a továrník Nicolas Bellot (továrna na zápalky). Jeden čas byla majitelkou hraběnka Sylva-Tarouca, před rokem 1989 zde byl státní statek, budovy chátraly. Po roce 1989 se málem podařilo dostat se v restitucích na dobrou cestu, jedno rozhodnutí nicméně bylo vyvráceno druhým, s důsledkem toho, že druhá osoba, která jej v restituci získala, zámek nechává rozpadnout. Celý proces je popsán podrobně na Wikipedii (čl. Petrovice_(zámek), širší areál Petrovice_(Praha)).

Jak skvěle na tom je naopak slavná Portheimka. Sice přišla navýšením parteru o některé prostorové efekty, stavba samotná je nicméně ve skvělém stavu. Dílo slavného Kiliána Ignáce Dientzenhofera patřilo Michnům z Vacínova, majitelem byl také František Leopold hrabě Buquoy, jenž dotvořil v rokokové podobě zahradu (proto se také říkalo Bukvojka), jeden čas tu byla kavárna či „obecně známý zahradní hostinec“, jméno Portheimka má podle bratří Porgesových z Portheimu, kteří objekt koupili v roce 1828. A pak tu také koncertoval Antonín Dvořák.

Santoška na Smíchově. Podle vzhledu by mě nenapadlo použít slovo zámek nebo zámeček, vypadá to skoro jako kubistická vila, samozřejmě jen v prvním záblesku, jinak je to samozřejmě, jak říká text, romantický historismus, tedy použití quasigotických prvků. V minulém století koupená smíchovskou obcí, byla proslulá jako restaurace, hudební pavilonek. Text říká, že dnes je tam umístěna mateřská škola.

Trojský zámek, tak to je samozřejmě stavba známá asi každému, je to skoro nezbytné, když coby malé dítě poprvé navštíví pražskou zoologickou zahradu, která je hned vedle. V historické perspektivě jsou tady ovšem Šternberkové a místo, kde za – tenkrát za Prahou byly budovány ve svazích villegiatury, např. Albrecht z Valdštejna v tomto prostoru vytvořil hned dva objekty. Trojský zámek byla reprezentační záležitost, budovaná věhlasnými umělci, architektem byl Jean Baptista Mathey, participovali drážďanští sochaři Jan Jiří a Pavel Heermannové, zahradu fancouzskéh typu zbudoval Jiří Seemann po roce 1698. Do majetku republiky se po létech chátrání dostal Trojský zámek v roce 1922, bylo restaurováno barokní schodiště a plastiky a postupně se objekt začal skvít ve své dávné kráse. Slouží coby expozice Galerie hl. m. Prahy (od r. 2002).

Uhříněveský zámek, starobylá záležitost, o vsi je nejstarší zpráva z roku 1227, původně patřila klášteru sv. Jiří na Pražském hradě, pak templářům, ti zde vybudovali tvrz, pak zde měla sídlo johanitská komenda, pak získala Uhříněves natrvalo „světská vrchnost“, což byli Staroměštští, Ferdinand I., Jaroslav Smiřický, který vybudoval renesanční zámek, pozdně renesanční je i mlýn. „Největší zkáza postihla zámek v roce 1639, kdy poničen Švédy zčásti vyhořel.“ Následovala barokní přestavba atd., v 19. stol. nastal rozvoj Uhříněvci, 1913 byla povýšena na město, poté se stala součástí Prahy. Dnes je v zámku Výzkumný ústav živočišné výroby.

Veleslavínský zámek. Veleslavín se stal roku 1922 součástí Prahy. Leží severovýchodně od Liboce „a stejně jako ona odedávna náležel benediktinskému klášteru v Břevnově, založenému před více než tisíci lety – v roce 993.“ Zámek je pozoruhodná barokní stavba zbudovaná zřejmě podle plánů K. I. Dientzenhofera v první polovině 18. století. V zajímavé historii stojí za zmínku skutečnost, že objekt byl ve vlastnictví otce Daniela Adama z Veleslavína. „Pomník tohoto knihtiskaře a nakladatele (z roku 1902) se nachází blízko nádraží.“ Na začátku 20. století sloužil Ústavu pro duševně choré, ve 20. letech byly provedeny některé úpravy, i později sloužil zdravotnictví (Pneumonologický ústav), tak je tomu i dnes.

Záběhlický zámek je předposledním objektem v mém stručném výběru, novorenesanční zámek z roku 1886, jenž vznikl přestavbou zámku z pol. 17. století a ten přestavbou z gotické tvrze. Roku 1663 Záběhlice koupil saský kníže Julius Jindřich a zřejmě on vybudoval reprezentativní sídlo. Stránky záběhlického zámku uvádějí: Restituovaný objekt se vrátil rodině dřívějších majitelů a slouží převážně jako správní a administrativní objekt. Do nádvoří hospodářské části byla roku 2006 instalována plastika akademického sochaře Lukáše Rittsteina „Formule navždy“.

Zbraslavský zámek patří zcela jistě k těm nejvýznamnějším stavbám v knize i v tomto stručném výběru. Je to „rozlehlý soubor převážně barokních staveb významného středověkého cisterciáckého kláštera, a to konventu, prelatury (později zámku), kostela sv. Jakuba a hospodářského předdvoří, leží při Berounce, na pravém břehu jejího původního řečiště.“ Cisterciácký klášter Aula regia (Královská síň) založil Václav II., určený jako přemyslovské pohřebiště. Byl vybudován opatský dům, velký čtyřlodní chrám P. Marie (zde pohřben Václav II. a další králové, dočasně i Václav IV.), klášter „dosáhl svého největšího významu“ za Petra Žitavského, kdy zde vznikla Zbraslavská kronika. Gotický klášter pobořen a poté zpustošen za třicetileté války, vypálen, chrám P. Marie zanikl (zjištěn v r. 1978 archeologickým výzkumem). Poč. 18. století (1709) započala výstavba nového konventu dle Santiniho-Aichla, refektář s nástěnnými malbami F. X. Palka, v patře Královská síň s výzdobou T. Soldatiho a V. V. Reinera. Po Santinim pokračoval v práci na areálu F. M. Kaňka, ve 20. století pak zde pracoval D. Jurkovič. Už v roce 1825 nicméně přešel objekt z církevního vlastnictví na světské, kníže z Öettingen-Wallersteinu přestavěl prelaturu na zámek. V roce 1939 začal být užíván k muzejním účelům, v r. 1954 byla sbírka obrazů a plastik NG, po nové rekonstrukci je zde sbírka asijského umění NG.

Přepsaný rejstřík (výraz zámek zkracuji na „z.“, usedlost na „u.“)

Amerika, Michnovský letohrádek; Andělka, u.; Beránka, u.; Bertramka, u.; Bohnice, z.; Braník, z.; Bulovka, u.; Cibulka, u.; Cihlářka, u.; Císařecká u.; Ctěnice, z.; Čakovice, z.; Černohouska, u., Čertousy, z.; Dolní Krč, z.; dolní Počernice, z.; Doubková, u.; Duchoňka, u.; Ďáblice, z.; Fišerka, u.; Flajšnerka, u.; Gabrielka, u.; Gröbovka, u.; Hadovka, u.; Hanspaulka, u.; Havránka, u.; Hercovka (Dejvice), u.; Hercovka (Libeň), u.;, Hlubočepy, z.; Horní Palata, u.; Hrachovka, u.; Hřebenka, u.; Hvězda, letohrádek; Hybšmanka, u.; Chodov, z.; Chvaly, z.; Jabloňka, u.; Jehněčí dvůr, u.;, Jezerka, u.; Jinonice, z.; Kajetánka, u.; Karlovka, u.; Kavalírka, u.;. Kazanka, u.; Kinských letohrádek; Klamovka, z.; Klikovka, u.; Kneislovka, u.; Kolčavka, u.; Koloděje, z.; Komořany, z.; Konvářkja, u.; Kotlářka (Košíře), u.; Kotlářka (Dejvice), u.; Koulka, u.; Koloděje, z.; Komořany, z.; Konvářka, u.; Kotlářka (Košíře), u.; Kotlářka (Dejvice), u.; Královice, tvrz; Kuchynka, u.; Kuratice, z.; Ladronka, u.; Landhauska Dolní, u.; Landhauska Horní, u.; Libeň, z; Lochkov, z.; Malešice, z; Malvazinka, u.; Mazanka, u.; Místodržitelský letohrádek; Nebušický zámek – Jenerálka; Nikolajka, u.; Okolka, u.; Pazderka, u.; Pernikářka (Smíchov), u.; Pernikářka (Dejvice), u.; Petrovice, z.; Petynka, u.; Portheimka, z.; Práče, z.; Purkrábka, u.; Rakařka, u.; Rokoska, u.; Ryšánka, u.; Salabka, u.; Santoška, u.; Sanytrovka, u.; Skalka, u.; Sklenářka, u.; Sluncová, u.; Spiritka, u.; Strakovka, u.; Suchdol, z.; Šatovka, u.; Šedivka, u.; Ševčice, u.; Šlajferka, u.; Špitálka, u.; Troja, z.; Truhlářka, u.; Turbová, u.; Uhříněves, z.; Veleslavín, z.; Vinice, u.; Vinoř, z.; Vlachovka, u.; Vlčovka, u.; Vondračka, u.; Záběhlice, z.; Zámečnice, u.; Zbraslav, z.; Zedníková, u.; Zemanka, u.; Zlatnice, u.; Žežulka, u.; Žitná, u..

Výběr odkazů

Cibulka
podrobně  v roce 2015: https://www.cibulky.info/zamecek-cibulka-vlastnictvi-zavazuje/
https://www.e15.cz/domaci/majitel-usedlosti-cibulka-ji-nabizi-praze-5-za-160-milionu-1361763

Gröbovka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gr%C3%B6bova_vila
https://cs.wikipedia.org/wiki/Havl%C3%AD%C4%8Dkovy_sady

Hanspaulka
https://www.prahaneznama.cz/praha-6/dejvice/hanspaulka-1-cast/

Letohrádek Kinských
https://cs.wikipedia.org/wiki/Letohr%C3%A1dek_Kinsk%C3%BDch

Petrovice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrovice_(z%C3%A1mek)

Portheimka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Portheimka

Santoška
https://cs.wikipedia.org/wiki/Santo%C5%A1ka

Trojský zámek
https://cs.wikipedia.org/wiki/Troja_(z%C3%A1mek)

Záběhlický zámek
https://www.zabehlicky-zamek.cz/historie.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1b%C4%9Bhlice_(z%C3%A1mek)

Jaroslava Staňková, Martin Hurin, Jaroslav Staněk, Pražské zámky, zámečky a usedlosti, Průvodce, Academia, Praha 2008