Pražské tajemství
13.03.2010 20:22Pražské tajemství
/ trojí snění o jedné pražské čtvrti /
Vyjádřit svůj vztah k Praze, jednomu ze dvou míst v dětství vedle vlastního domova na Komenském náměstí v Jičíně, k městu, kde jsem prožil cosi překvapivého, zázračného, kde jsem studoval a kam se rád vracím, které respektuji jako naše „hlavní město“, tedy vztah obdivný a nostalgický, bych mohl nejrůznějším způsobem. K tomuto textu se bezprostředním impulsem stala knížka Gézy Včeličky, kterou jsem vytáhl z hromady knih, přivezené do gymnaziální knihovny z jakési zrušené firmy, hromady obsahující různé poklady, svědčící o kultivovaném knihovníkovi, o jakém by si tenkrát jičínské gymnázium mohlo nechat jen snít. Zároveň jej lze zařadit do oněch „mediálních studií“, které jsem psal v poslední době a v nichž se dnešní recepce světa prostřednictvím nových technologií stala buď součástí tématu, námětem úvahy nebo je přítomná jiným způsobem.
Kniha „Pražské tajemství“ je obrazem místa, kde se její autor Géza Včelička, jeden ze tří pražských prozaiků, které můžeme považovat, každého poněkud jiným způsobem, za zakladatele české detektivky, narodil a strávil své dětství. Vedle Karla Čapka, pro něhož představoval detektivní žánr východisko Povídek z jedné a druhé kapsy (a pro něhož, dá se říci, moment „pátrání“ byl na vyšší, gnoseologické úrovni, základem celé metody, dotazující se po povaze lidského bytí a smyslu života), to byl, zhruba ve stejné době, totiž mezi oběma světovými válkami, Emil Vachek, který kouzelným způsobem zpodobnil žižkovskou pražskou galérku v románu Bidýlko (1927), a pak právě Géza Včelička, autor knih Kavárna na hlavní třídě (1932) a Policejní hodina (1937). Poslední uvedený román se odehrává rovněž v místech, jimž je věnována kniha Pražské tajemství a která autor důvěrně znal, totiž čtvrti na nábřeží Vltavy nazvané po apoštolu chudoby z italského Assisi Na Františku.
Včeličkova kniha je něco jako stará fotografie. Jejím vlastním tématem je nostalgie zaniklých míst, na něž se rozpomíná v příbězích z dětství, v popisech uliček, které byly zbořeny v různých dobách, ať už v době proslulé pražské asanace na přelomu 19. a 20. století, či později, v době druhé světové války. Ocitneme se na místech s pozoruhodnými názvy charakterizující křivolakost zákoutí jako Myší díra, před domy s ponurými názvy jako U černé ruky, u vltavského břehu, na němž ještě nebylo vybudováno nábřeží, jak je známe dnes, který ale v té době ještě spojoval s druhým břehem Vltavy řetězový most Františka Josefa I.. Představu dokreslují reprodukce dochovaných fotografií, které podtrhují dokumentární charakter knihy, zatímco onen poetický rozměr může pokračovat v našem snění o dávných časech. Co mne v knize zaujalo, jsou dva podobné osudy dvou čtvrtí na břehu řeky, totiž této a Podskalí na druhé straně od centra města, sousedství chudinských uliček a skvostných památek jako je Anežský klášter či kostel svatého Haštala a poutavě předkládané historické souvislosti těchto staveb.
Sdílím Včeličkovu nostalgii. Mnohokrát jsem si připomínal zaniklá pražská místa při úvahách o tom, jak se zplošťuje někdejší vícevrstevnatost místa, které je ochuzeno o určité valéry a obsahy. Včelička hovoří ve srovnání o uličkách staré Marseille, já sám, kdykoli jsem se ocitl na některých místech v Evropě i jinde (v Paříži, v Istanbulu, v Jeruzalémě – pzn.1), kde jsem viděl podobná místa, uvědomoval jsem si, že tento rozměr Praze chybí, že byl takřka vymýcen – přestože spousta jiných podob Praze zůstalo. Nakonec i v Jičíně na Novém městě byla taková, v době mého dětství již zanedbaná čtvrť, s lety dále pustnoucí směs takřka polorozbořených domů, neudržovaných zahrádek. Vím, že je problematické, bez ohledu na to, že je to i finančně náročné, zachovat takový kout, vnímaný pouze jako ostudu města, nicméně Jičín v tuto chvíli v podstatě přišel o svou pozdně barokní podobu jeho někdejšího okraje. A nic na tom nemění skutečnost, že zde dnes je moderní, užitečné sídliště, že se novými úpravami pozvedla kvalita bydlení a celkový obraz našeho města. A samozřejmě vím, že je to široké téma, širší a složitější, než je možné pojednat v tomto textu.
Pražskou čtvrť jsem prochodil o několik desetiletí později než Géza Včelička. Čtvrť sousedící s někdejším židovským ghettem, rovněž zaniklým a nahrazeným výpravnou secesní nádherou Pařížské třídy, jsem vnímal jako klidné místo oddělené od rušného okolního města, kde jsem tušil kus dávné historie, do níž byl však dnešnímu člověku vstup takřka odepřen. Do kostela svatého Haštala se mi podařilo dostat se jednou, Anežský klášter byl zpřístupněn teprve v době, kdy už jsem z Prahy odcházel. Atmosféru těchto zákoutí jsem nicméně objevil nikoli na seznamovacích výpravách po hlavním městě na začátku studií, ale teprve tehdy, když jsem tudy šel několikrát v podvečer na procházku, víceméně náhodou. Mám vlastně dvojaký pocit. Ačkoli jsem po nábřeží vlastně jezdil dost často, protože celá městská část se nachází blízko míst, kde jsem pravidelně trávil podstatnou část dne (na Filozofické fakultě a jejím okolí), vlastně jsem se sem nedostal až tak často. Na druhé straně musím přiznat, že jsem intuitivně vnímal ono „tajemství“, už právě proto, že čtvrť – byť to je řečeno trochu nepřesně – představující jakousi výseč sevřenou mezi Pařížskou s Právnickou fakultou u Čechova mostu (a tenkrát nedávno postaveným novým hotelem Interkontinental) a ulicí Revoluční, vedoucí od náměstí Republiky k mostu Štefánikovu, respektive pasáž právě mezi těmito dvěma mosty, byla jakousi uzavřenou zónou – netušil jsem, že tam kdysi opravdu byly jakési historické fortny, dnes zbourané. Stejně tak z druhé strany, v místě, kde kdysi býval řetězový most Františka Josefa I. (nevěděl jsem, že most nazývaný tenkrát Švermův byl postaven na jeho místě až po druhé světové válce, respektive, že původní most se už předtím nazýval Štefánikův a byl demontován až v tuto dobu) byla hranicí „moderního“ světa kavárna Vltava, kde začínali svou kariéru zpěváci jako Karel Gott. (Pzn. 2)
Dlouhá léta jsem se pak na tato místa nedostal. Vrátil jsem se sem až v době, kdy i tato čtvrť dostala nový háv, tuším, že to bylo se studenty z holandského družebního města Wijk bij Dursteede na začátku devadesátých let.
Dnes, kdy je možné přenést se na tato místa z křesla v obýváku, můžete snít o starých pražských čtvrtích nejen prostřednictvím aplikace Street View, která nás (byť někdy trochu „klikatě“) vede i Řásnovkou, Kozí ulicí či nábřežní ulicí Na Františku, ale i na stránkách Virtuální Prahy, kde si najdete příslušný most či věž, z níž můžete obhlížet okolní architekturu shora, ale shlédnout i dolů do okolních dvorků… Tak jsem tak rovněž učinil – a přemýšlel o tom, jakým způsobem o čtvrti Na Františku budou snít příští generace.
Odkazy
Géza Včelička
https://is.muni.cz/th/52387/ff_m/Policejni_hodina.pdf
https://openlibrary.org/b/OL4212778M/Praz%CC%8Cske%CC%81_tajemstvi%CC%81
https://hudba.hradiste.cz/INDEX.ASP?AKCE=U-AUTORA&ID=HIJPJRLQE
Josefov, Na Františku atd.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A1_asanace
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josefov_%28Praha%29
https://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=567
https://stovezata.praha.eu/byvaly-anezsky-klaster-na-frantisku.html
Pzn. 1 Ve svých knihách o tomto jevu hovoří Orhan Pamuk.
Pzn. 2 Celou tuto část proměnila stavba Ministerstva průmyslu a obchodu. Jejím autorem je významný architekt J. Fanta, stavba započala v r. 1928, dnešnímu účelu sloužila od počátku)
https://www.mpo.cz/dokument18907.html
———
Zpět