Pražské imprese / ČHD 2017

I
To se dlouho nepodařilo, čtyřikrát za sebou do metropole, vždycky při nějaké zajímavé příležitosti – nové album Prvního hoře v Rock Café, dívídíčko Miloše Šejna k jeho sedmdesátinám v knihkupectví ArtMap, promítání dokumentu o amerických konceptuálních umělcích v kinu Ponrepo, Řimsologický kongres. A teď znovu, koncerty MHF České doteky hudby.

II
Při jedné z těch cest jsem vyrazil na výstavu impresionismu v Jízdárně Pražského hradu. Tentokrát znovu na Hradě, s ředitelem ČDH Mirkem Matějkou v autě až na druhé nádvoří. Nezapomenout náležitosti, nahlášen v seznamu u služebního vchodu, abych mohl stihnout zkoušku orchestru a sólistky a něco nafotit už při ní. PKF – Prague Philharmonia, Petr Vronský ukazuje precizně, ale ne akademicky, má to duši a jeho gestikulace i mimika vyjadřuje ducha muziky a zároveň má skvělý adresný kontakt s muzikanty, čímž je vybuzuje k dobrému výkonu. Podali by ho ovšem i tak, ale je to působivé i pro diváky, vizuálně alespoň pro ty v prvních řadách, ti ve vzdálenějších si mohou užívat nádhery místa. To už jsem duchem u vlastního koncertu, ale musím se ještě vrátit kousek zpět.

Sophia Jaffé s houslemi v rukou si také evidentně užívá die Pracht des Barocks, zdravím ji, dělám fotku jí samotné v prázdném hledišti, zatímco Pražská komorní filharmonie zkouší, a říkám jí, že musí také hrát barokně. Směje se, říká, že se o to pokusí, vzpomínám na její poslední vystoupení na ČDH ve Smetanově síni. Pak zkouší i ona Mozartův Koncert č. 5 A dur K 219, hraje lehce, svítivě, s úsměvem, má to ženské kouzlo, zní to lyricky, přitom je to Mozart. Jdu dozadu k šatně, tam Marek Vašut diskutuje s panem ředitelem o hudební terminologii, jazykových a stylových mutacích slova symfonie. Připomínám hloupou situaci před dvěma lety, kdy se zvukař vykašlal na svou úlohu a při druhém vstupu nezapnul mikrofon, přestože měl přesný rozpis, však to také od moderátora slíznul. Taky jsme ho vyhodili (zvukaře), říká Mirek. Pokouším se ukázat osvětlovači, že není vidět do tváře sólistce, odpovídá, že to pak dodělají. Nedodělali, samozřejmě, musel jsem to dodělat ve fotoshopu. Protože ale hrála zpaměti (a Vronský dirigoval celý koncert taktéž bez pultu s partiturou), snad to až tak nevadilo. Ďábelský taneček, jak jsem si to kouzlo tónů a pohybů nazval, získal ještě více na tajemnosti.

III
Vždy se tady potkávám s řadou lidí, které buď znám, nebo se s nimi kontextuálně seznámím. Ve foyer Španělského sálu se zdravím s flétnistou Janem Riedlbauchem, ještě jednou mu přeju soustrast s úmrtím jeho bratra Václava, někdejšího ministra kultury. Člověk znalý věci, jakákoli poznámka při přípravě dramaturgie dokonale seděla, vždy stručně, jen několik slov, ale na správném místě. Od Honzovy dcery Terezie jsem už četl nějaké básně, ale teď jsem se s ní setkal poprvé. Na Novoměstské radnici druhý den před koncertem „Těšíme se na Vánoce“, koncertu pro děti a rodiče, se seznamuju s Jakubem Sejkorou, jenž je zodpovědný za muziku představení Dismanova rozhlasového dětského souboru a zároveň je jedním ze sbormistrů, vedle Jany Frankové Doležalové, která je autorkou scénáře a režisérkou pořadu „Maloval motýlími křídly“. Sejkora, to je takové podkrkonošské jméno. Říkám mu, že jsem z Jičína, on na to, že strávil dětství v nedaleké Sobotce. Na housle bude hlavně „brnkat“. Nepoužil jsem teď slovo pizzicato, protože mi připadá nepatřičné, ať už stylově, není to hudba ve fraku, či muzikantsky, drží housle pod paží.

To vystoupení „není folklór“, ačkoli to na fotkách tak může vypadat. Tahle odpověď paní režisérky padla proto, že jsem se o folklóru zmiňoval coby o své vlastní aktivitě, když jsem se představoval, nicméně ty lidové kořeny jsou zřejmé jak u Hrubína a Skácela, jejichž verše děti recitovaly a zpívaly, tak v obrázcích Josefa Čapka, z nichž poezie obou básníků, základ celého pořadu, vycházela. A na jevišti se tohle všechno propojovalo. Velmi kvalitní a přitom přirozená artikulace malých recitátorů, pohyb na jevišti (byť uzpůsobení sálu tuhle složku trochu potlačovalo, ze zadních řad nebylo vše dobře vidět), obrázky promítané na stěnu, které tvořily rovněž děti, k tomu reflexe Čapkových úvah o tom, jak přišel ke kreslení a malování. To ty nejmenší asi nejspíš nebavilo.  Jediné, o čem jsem uvažoval s otázkou, vztahující se k určení cílové skupiny, pro niž byl pořad určen. Protože ono přetvoření „rozhlasové“ podoby na „jevištní“ bylo, až na zmíněnou připomínku, která se ale netýká tvůrců a interpretů pořadu, skvělé.

Samozřejmě taky je tu jedna věc, prostě být u toho. Světla, magický prostor jeviště, něco, co třeba ty děti v jevišti ještě neznají, může jim to být vzorem. Malého Tobiáška (jeho tatínka znám ze schůzí správní a dramaturgické rady) jsem se ptal, jestli ví, kdo je to havran. Schoval se za tatínka. Onen obrázek havraních křídel a děti, které ve dvou kruzích mávaly rukama, a k tomu ta recitace mi zůstanou v paměti. Paní Franková Doležalová mi v šatně při loučení a přání hezkých svátků potvrdila, že „havrani“ mají úspěch.

IV
O dva dny později. Kongresové centrum, někdejší „Pakul“ (Palác kultury pro ty, kdo dobu jeho vzniku nepamatují). Mám trochu obavy, jak se budu motat v té monstrbudově, kde jsem sice párkrát už byl, ale vždy jen jako divák, koncert Toma Waitse byl srdeční záležitostí, a párkrát jsem tady ještě byl při jiných příležitostech, třeba na Kocábově Odysseovi, dnes žel zapomenuté a nepřipomínané věci, jedné z nejzajímavějších, které pozdější autor písničky Pražákům, těm je hej napsal. Kupodivu jsem to ale trefil napříč spletí předsálí s jezdícími schodišti (ještě nebyly spuštěné) přes všech těch šest nebo kolik je tu vchodů do prvního patra přímo k onomu vstupu, který vedl do oněch prostor veřejnosti už nepřístupných. Byl jsem na ruce opáskován a instruován, kde si mohu pověsit kabát a odložit brašnu s příslušenstvím. A hodina času na vše nezbytné, např. focení sponzorských aut. Krásné stříbrné Mazdy se v nastávajícím šeru už rozsvícené Prahy a poletujících vločkách sněhu dobře vyjímaly.

V spleti chodeb se šatnami pro orchestr, kapelu Miro Žbirky, techniky kapely Miro Žbirky, dirigenta Adriana Kokoše, Miro Žbirku a dalších se několikrát zamotám, než pochopím, že tu jsou dva identické zrcadlově situované východy se vstupem na jeviště vždy na obou koncích té chodby jej zezadu obkružující. Venku jsem se už srazil s Martinem Hyblerem, autorem aranží muziky celého večera pro orchestr, skvělých aranží, vystihujících ducha té muziky, nepředvádějících vlastní skladatelské ego a naopak napsaných úžasně muzikantsky. To mi pár hudebníků, kterých jsem se ptal, jak se jim to hraje, potvrdilo. Muziku, kterou jsme slyšeli, byli opravdu Beatles a Meky Žbirka.

Toho zatím nevidím, z jeho šatny vychází žena, blondýna s kratšími vlasy a mobilem v ruce, cosi zařizuje. Teprve doma jsem si potvrdil, co mi začalo svítat na konci, kdy se Miro Žbirka před šatnou nechal fotit se všemi, kdo si to přáli, že to asi nebude manažerka či osobní asistentka populárního zpěváka, byť možná něco z těch rolí na sebe také vzala (to nevím), nýbrž manželka Katka. Druhá manželka, s níž má Meky dceru Lindu a syna Davida, jak se dočteme ve Wikipedii. S tou první, Helgou, má dceru Denisu, jíž je věnována jeden ze songů, které tento večer zazněly v Kongresovém sále pořadu Miro Žbirka Symphonic & Beatles. Deni - tu na dlani mám vzducholoď / Na zázračný výlet ňou poď / Na svet sa dívajme zhora …

Jak se tak snažím se vnořit do nitra budovy, zatím s nerozsvícenými světly na jevišti a v sále, slyším z příšeří u rampy tiché vybrnkávané akordy, fingerpicking říkají Angličané, velice povědomé, dosazuji si intuitivně melodii, jdu blíž, a tam kytarista ze Žbirkovy kapely si k tomu tiše zpívá. Je to opravdu Julia, píseň z „dabl-alba“ (White Album) Beatles, která mě už tenkrát uchvátila. Jdu k němu na dva kroky a tiše přizvukuju. Beze slov, nejsou potřeba. Jen letmý pohled, možná úsměv. Tiché místo, v tu chvíli snad jediné v celém tom obrovitém prostoru, rozsvíceném, s ještě poloprázdnými bary a za chvíli již prvními návštěvníky.

Zpívala si i violoncellistka při jedné z bítlsáckých písní, které Miro Žbirka zpíval pro vyprodaný sál, pozoroval jsem ji škvírkou mezi pruhy černé látky či sloupy z boku jeviště, všimla si mě, jak mi teď potvrzuje fotka, kterou jsem pořídil. Zpívali si i jiní, houslistka u jednoho ze zadních pultů třeba. Ty okamžiky „v zákulisí“ mě vždycky bavily. Jeden houslista, starší pán s prošedivělým krátce střiženým plnovousem vypráví při příchodu do jeviště v druhé části koncertu po přestávce dirigentovi Kokošovi, že vojančil v Bratislavě a veliteli mu byli Lasica se Satinským. Vyváděli tam různé žerty, kokotiny, jinak to nelze nazvat než tímhle slůvkem ze slovenštiny, v téhle generaci ostatně používaných. Například „pískli poplach s výjezdem“ a když vojsko nastoupilo někde dvacet kilometrů za městem, řekli jen – „apríl“.

Ulovit nějaké zajímavé záběry, na to chce úžasnou pohotovost a dobré oko. To druhé si myslím, že mám za ta léta, co se zabývám vizuálním kumštem, to první se snad trochu vylepšilo tím, že neselhává časový interval fotoaparátu, jako tomu bylo v době, kdy jsem byl odkázán na pomalý blesk (přece jen nemám zařízení za čtvrt milionu, kde tyhle problémy zcela odpadají), ostatně focení s bleskem je už dnes ve většině případů na jevišti nemyslitelné, a zase až na výjimky zbytečné. Spíš pak člověk musí myslet na rychlé přestavění parametrů, zvláště ISO, při různých podmínkách v sále, šatně, na chodbě, ve foyer, před budovou atd., totiž nezapomenout na to, když pak přijde blesková příležitost. To se mi už párkrát stalo a série snímků, které by byly skvělé, kdyby nebyly přesvětlené, protože jsem holt zapomněl „otočit kolečkem“, byla na vyhození. V tomto případě překvapivou paseku dělal kouř v kuželu světla namířeném na zpěváka, ale včas jsem upravil parametry a fotky jsou použitelné.

Tenhle koncert byl příjemný v tom, že nebyla složitější doprava (někdy nutné nakombinované přejezdy a dopravní variace), protože nás (mě a Alenu) vezla dcera Martina a bylo to časově tak akorát, ani ne příliš brzo ani ne na poslední chvíli (to pak člověk přijde o některé příležitosti). A pár dní na to takové příjemné echo ve filmu s Cirkem Soleil, v němž podstatnou částí byly střihy z pořadu Beatles Love, úžasná imaginace zprostředkovaná neuvěřitelnými výkony artistů a výtvarným ztvárněním výjevů. Ty obrazy z písní Beatles staré půl století jsou živé, jako by byly vytvořeny dnes.

V
Zrcadlová kaple Klementina je jeden z nejpůsobivějších koncertních prostorů v Praze. V loňském roce jsem se do místa, kolem něhož jsem za dob studií chodil takřka každodenně, když jsem chodil do Univerzitky, nevěda, že hned vedle je tenhle barokní skvost, dostal dokonce dvakrát za sebou. Poprvé to byl Předvánoční koncert pro děti a rodiče s Lidovou muzikou z Chrástu, která mě potěšila hned dvakrát, jednou svým vystoupením, podruhé tím, že vydali knihu plzeňských písní (matka Vojtěcha Kouby, violisty a vedoucího souboru, je knihovnice a participovala na dramaturgii koncertu i na práci s prameny lidové kultury). Před několika dny jsem je náhodou zahlédl na televizním kanálu TV Noe, nekomerční televize, která se jediná soustavněji věnuje českému folklóru (ponechávám stranou dotěrnou otázku, zda by toto nemělo být také úlohou veřejnoprávní České televize). Podruhé to byl v témže ročníku festivalu ČDH pořad s názvem Velké virtuózní koncerty, kde hrála mimo jiné též Julie Svěcená, katalánský flétnista Claudi Arimany (žel dojem z jinak skvělého koncertu tenkrát dost shodila falešně intonující srbská flétnistka Andjela Bratić).

Letos se zde o prvním vánočním svátku konal koncert Ensemble Martinů se Sašou Rašilovem s názvem Saša Rašilov & „Něco málo na dobrou noc“, s „pohádkami, básničkami a příběhy“ Christiana Morgensterna a F. G. Lorcy, tedy vlastně onen formát večera, který Ensemble Martinů proslavil. Přemýšlím o návaznosti tohoto typu literárně-hudebního pásma na vlastní historii vzniku celého souboru, na jeho kontext s osobními příběhy jednotlivých osobností i návaznosti na hlubší tradici české avantgardy. A utvrzuje mě v tom i smutná událost skonu někdejšího ministra kultury a významné osobnosti českého kulturního dění, uměleckého ředitele opery ND, programového ředitele Paláce kultury, ředitele Pantonu a posléze generálního ředitele České filharmonie. Koncert v Zrcadlové kapli byl totiž aktuální rychlou reakcí na tuto událost vzhledem k době Riedlbauchova úmrtí, kdy byl již hotový celý program festivalu a narychlo bylo možné jen upravit anotaci v katalogu, který byl v té době již v tiskárně, a pořad večera. Zatímco bratr Václava Riedlbaucha Jan, flétnista, je učitelem Miroslava Matějky, vedoucího souboru Ensemble Martinů a ředitele festivalu České doteky hudby, ale také zároveň básníkem, Václav Riedlbauch, člen správní rady a později externí dramaturg, byl v době vzniku festivalového cyklu Doteky hudby a poezie (2006, odtud je linie k názvu festivalu a zároveň společnosti České doteky hudby) tím, kdo pomohl navázat kontakty s osobnostmi z oblasti herecké, ale i skladatelské. Zatímco herci se ujali recitace z díla českých i světových básníků, současní čeští skladatelé věnovali souboru celou řadu skladeb.

Z těchto osobností zde bylo v aktualizovaném pořadu několik. Jako první vystoupil Ivan Kurz, jeden z významných představitelů současné skladatelské generace, autor filmové, elektroakustické, symfonické, vokální, komorní i oratorní hudby (jeho skladba Notokruh, Smyčový kvartet č. 1, byla uvedena 29. 12. v Sukově síni Rudolfina, hrálo Wihanovo kvarteto), se „vzpomínkou na přítele“. Jan Riedlbauch, Václavův bratr, uvedl několik básní ze svého díla. Nu a v publiku seděl příští rok devadesátiletý skladatel Luboš Sluka, někdejší dramaturg Československé televize, šéfredaktor Pantonu a především autor velmi pozoruhodné hudby v řadě jejích žánrových oblastí. Na tomto večeru zazněla Suita na paměť Jaroslava Ježka. Využil jsem ještě takřka prázdného sálu a šel jej pozdravit. Čilý stařík (doufám, že to mohu při jeho vysokém věku takto říci, připomněl jsem mu onu epizodu z Haškova Švejka, kdy v jižních Čechách onen devadesátiletý dědeček říká tomu sedmdesátiletému „hochu“) je svěží duševně, všechno si pamatuje, stěžoval si jen, že ho bolí nohy. No tak kéž by každý z nás, pokud se dožijeme, měl jen takovéhle potíže. Měl jsem pak i potom příjemný pocit, když jsem si sedl u pódia z boku (jako ostatně už minule, židle byly nečíslovaná sedadla), a za chvíli se ocitl ve společnosti Ivana Kurze z jedné strany, z druhé Saši Rašilova, tedy v noblesní společnosti.

VI
Jedním z vrcholů festivalu byl pochopitelně Koncert Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského s dirigentem Vladimirem Fedosjevem. „Ruské hudební klenoty“, to je titul či podtitul pořadu, který má tradici v dramaturgii festivalu České doteky hudby. Často býval spíš coby závěrečný slavnostní koncert. V posledních letech tu bylo například Borodinovo kvarteto, v loňském roce Jitka Hosprová a Pavel Šporcl. Byl to organizačně a logisticky blázinec, čímž nemyslím, že by něco selhávalo, ale že byli všichni zavaleni prací, samozřejmě tahle událost byla v centru pozornosti různých institucí, jen na mě se (i prostřednictvím produkce) obracelo několik lidí, včetně Ruského velvyslanectví, ohledně promptního dodání fotek.

Cítil jsem onen ruský duch u muzikantů, třeba v držení těla či úpravy plnovousů cosi ze staré ruské šlechty, ovšemže jen u některých hudebníků. A především trochu jiný styl, na prvním místě více akcentující nikoli intimitu – i když i pianissima byla patřičná, nýbrž monumentální dojem. Prokofjevův balet Romeo a Julii znám dost dobře, onu úvodní melodii jsme hráli v Podkrkonošském symfonickém orchestru, takže to znamená „do noty“ – a zároveň jsem mohl porovnávat to nej nej provedení. Nejvíce mě přesto uchvátila Stravinského Žalmová symfonie pro smíšený sbor a orchestr. Samotný orchestr na jevišti byl v nejmenším počtu hudebníků toho večera, přičtu-li ale několik řad pěveckého sboru nad ním a nápisem České doteky hudby v několika jazycích, pak to byl mohutný zvukový objem s úžasnou působivostí. Ostatně toto dílo bylo zařazeno také při příležitosti 135. výročí narození skladatele. Večer měl pochopitelně i společenskou rovinu, úvodní slovo ruského velvyslance a dalších politických řečníků, malý přípitek po skončení koncertů a shluky hudebníků po chodbách, také nadaný mladý sbormistr Lukáš Vasilek, jehož skvělá práce byla zřejmá v přípravě sboru.

Když jsem dole u vchodu čekal na pana ředitele, který mě vezl domů, už byli vlastně skoro všichni pryč, scházel ze schodů Vladimír Fedosejev se svou ženou. Už jsem na tom s ruštinou bídně, jistě bych po nějakém čase ten jazyk, který jsem se po léta učil a vlastně skoro nikdy nepoužil, zase dal dohromady, ale v tu chvíli jsem se zmohl jen na několik bídných holých vět. Nevěděl jsem si rady, tak jsem legendu ruské hudby objal. Rozuměl jsem, že říká „Спасибо“. Byl jsem dojat a vymáčl ze sebe – „my skazajem spasíbo“, my tady v Praze jsme ti vděční posluchači.

VII
Poslouchat, co říká Miroslav Kejmar, je vždycky zajímavé. Že vždycky, říkám proto, že jsem měl příležitost se s touto legendou české hry na trubku setkat několikrát na koncertech variujících titul „Zasněné tóny trubky a varhan“, ale také proto, že trumpetista je svým dětstvím, ale i širokými příbuzenskými vztahy a životními příběhy spojen se Sobotkou, kde pravidelně tak jednou za rok hraje v tamním konstele, ale taky i s Jičínem, kde hrál třeba před několika lety v rámci Dvořákova festivalu v kostele sv. Ignáce. Onen druhý nástroj zastupuje pak Aleš Bárta, což je pro mě osobnost spojená také s dalšími hudebními událostmi a tedy i do jiné kapitoly nějakých komentářů či úvah, tentokrát po jakémsi chirurgickém zásahu ve tváři, naštěstí s dobrou prognózou. „To bude dobré,“ byl jeho stručný komentář na kruchtě kostela sv. Šimona a Judy, jinak byl trochu nevrlý, čemuž se nedivím vzhledem k technickému stavu zdejších varhan, které musel excelentní varhaník a hudbě do hloubky duše oddaný člověk proklínat. Když jsem mu po skončení koncertu přál dobrý příští rok, už se loučil s úsměvem. Zpět ale ke Kejmarovi.

Povídali jsme si skoro hodinu, kupodivu bez jakýchkoli vyrušení, a o všem možném. Také o dirigentech, s nimiž Miroslav Kejmar spolupracoval, ať již na koncertech či při nahrávání. A že jich byla pěkná řádka a to při nejrůznějších příležitostech. Nejdříve padla řeč na Dalibora Brázdu, jehož jméno je rozhlasovým posluchačům mé generace takřka samozřejmé, stejně jako třeba jméno Františka Belfína, které jsme četli v titulcích řady filmů společně s názvem FISYO, Filmového symfonického orchestru, jehož byl Belfín dlouhá léta šéfdirigentem. Kejmar říká, to byly moje nejlepší léta. Brázda byl dokonalý sluchař, stejně jako Belfín, bylo to neuvěřitelné. Zmínil jsem se o známé televizní scénce Miroslava Donutila, kde popisuje scénu nahrávání s populární skupinou, která nebyla pochopitelně zvyklá na profesionální přípravu, a funícím dirigentem, který se vysoukal na židličku, a komentoval přehmat kteréhosi hudebníka v osmdesátémpátem (nebo kterém) taktu, housle hrají ve třetí době cis, proč? atd., a zeptal se, co je na tom pravdy. Kejmarovo hodnocení scénky je nepublikovatelné, Belfín nebyla žádná karikatura, ale dokonalý profesionál, nicméně potvrdil mi tím paradoxně, že to s tím Belfínovým perfektním sluchem je pravda.

Podivil jsem se, že v jednom televizním pořadu tvrdili, že neexistuje jedna generace dirigentů a hovoří pouze o Bělohlávkovi, zatímco ostatní jména, třeba jako Pešek, Válek nebo Zdeněk Košler zcela opomenuli. Kejmar mi ledacos odkryl o vazbách a vztazích mezi některými umělci, o dnešním jednostranném preferování jiných, o tom, jak to bylo s Václavem Neumannem a celou řadou dalších. On prošel FYSIO, Vinohradské divadlo, natáčel coby sólotrumpetista s Neumannem v České filharmonii, je známý z nahrávek sólových partů v symfoniích Gustava Mahlera nebo Antona Brucknera, hrál nebo možná stále hraje s Pražskými žesťovými sólisty, na tomto večeru populárních melodií byl také Johann Sebastian Bach, kterého interpretuje vlastně od studentských let – k tomu se ještě vrátím – zde známé Arioso. A povídal mi příhody o tom, jak se vždycky někde najde nějaký sebevědomec, který chce poučovat ostatní, a jak to taky může dopadnout, když o tom teď přemýšlím, bylo to o hodně o panujícím a šířeném „mínění“ a zkreslované pravdě a té skutečné realitě.

Ptal jsem se, jestli souhlasí s tím, co kterýsi kritik tvrdí o tom, že Kejmarova trubka je melodická také proto, že hrál v mládí na housle. Vykládal mi, jak ho učil hrát na housle tatínek, který byl taky perfektní muzikant, a jak hrál Bachův houslový dvojkoncert (který také miluju) se spolužákem, který pak u těch houslí zůstal. A jak že je možné, že v tomhle věku – co si budeme povídat, je ještě o deset let starší než já, a taky už cejtím klouby na levé ruce – zahraje ty výšky. Smál se, to prej Cat Anderson to zahraje ještě o oktávu, nebo dokonce o dvě vejš. Já si myslím, že Miroslav Kejmar je zajímavý nejen tou zpěvností, melodičností jeho hry, ale i tím stylovým rozpětím, opravdu od Bacha až k třeba k tomu Misty Errolla Garnera či Ellingtonovkám (u Ellingtona hrál právě Cat Anderson). S některejma trumpeťákama ze zámoří si píše, a poslouchá tuhle muziku „hrozně rád“.

VIII
Blíží se neúprosně konec roku (2017) a jedu opět do Prahy, tentokrát na Wihanovo kvarteto a italskou klavíristku Diana Nocchiero. Sukovou síň Rudolfina už asi budu mít navždy spojenou s Jiřím Jirmalem, jemuž jsem udělal pár pěkných fotek přímo na pódiu – a popřála mi přízeň náhody, protože produkční paní Hlaváčková si postavila hlavu, že pan profesor zkouší a že mě dovnitř nepustí, jakkoli jsem se snažil vysvětlit, že právě tohle je moje práce, když šel kolem Miroslav Klaus, který s ním ten večer byl na jevišti, a – samozřejmě – pojď dovnitř, Jirmal taky fotografuje atd. Fotky se tenkrát povedly, včera jsem Jiřímu Jirmalovi volal a přál mu hodně zdraví do nového roku.

Byl jsem na místě „včas“, tzn. dvě hodiny před začátkem, a to je vždycky dobře, protože je ještě možné leccos „probrat“. Tentokrát s Leošem Čepickým, vzpomněl jsem na jejich Beatles, ptal se, zda to ještě hrají, prý občas. Říkal jsem, dnes štafetu Beatles převzal v ČDH Žbirka. Paganiniho úpravy noty už nemají, souhrou událostí. Okolnosti při změnách v obsazení kvarteta, které na tom měly podíl, tady nebudu zveřejňovat, v každém případě kritiky pana Libora Nováčka seniora na Opera Plus v souvislosti s nimi mi připadly trochu dost přes čáru (pro to, co napsal o koncertu Sophie Jaffé na Hradě, platí zhruba totéž). Vraťme se k podstatnému, čímž je muzika. Zmínil jsem někdejší Pinquin Quartet, který rovněž určitým způsobem „vybočoval“ z běžného přístupu ke komorní muzice, tam šlo o kultivovaný humor, jaký je vidět, pardon – slyšet (ale vlastně i vidět, oni se přestavovali na jevišti, vizualizovali to, co hráli atd.), málokde. Dnes Zemplínského kvarteto, také ten svůj původní repertoár hrají jen výjimečně.

IX
Sedláčkovo kvarteto, podobně jako Koncert pro děti a rodiče s Dismanovým rozhlasovým dětským souborem ve Velkém sále Novoměstské radnice, také se zahraničním hostem Borisem Kraljevićem, původem Černohorcem, žijícím ale v Singapuru, a kontrabasistou Jiřím Hudcem pro ještě rozšířenější obsazení v Glinkově Grand Sextetu. Kromě klasiky (Schubert, Glinka, Bartók) se hrála jedna věc od Jiřího Matyse, v loňském roce zemřelého českého skladatele, a v té souvislosti také přišli jeho příbuzní a přátelé. Skladatel Zdeněk Zahradník, jako vždy v dobrém rozmaru, se svou ženou a také paní Matysovou, představil nás a já jim udělal v předsálí fotku. Zrovna se to hodilo, protože ji budu moci i sám uplatnit v tom svém projektu Lomnického hudebního nebe.

X
A je po Silvestru, v kostele sv. Šimona a Judy je koncert Evy Urbanové a Moravského klavírního tria. Byl jsem tu „předevčírem“, no vlastně před čtyřmi dny. Produkce ale nemá, na rozdíl od minule, kdy byli pánové Kejmar a Bárta v jedné šatně, svou místnost, pochopitelně. Řešení se vždycky najde. Operní diva vysvětluje po druhé skladbě publiku, že nebude přestávka vzhledem k tomu, že nedávno byla na zákroku s kolenem (byl jsem nahoře a slyšel jsem z těch komentářů jen útržky, ale podstatu jsem zachytil). Co se to se všemi děje? Mirek Matějka měl zalepený prst na ruce, takže jsem některé fotky musel vyhodit, Aleše Bártu jsem fotografovat vůbec nemohl, protože měl přelepenou tvář po chirurgickém zákroku, a Urbanová zase koleno. Pravda, v Jilemnici, kde měla první vystoupení, rovněž s Moravským klavírním triem, měli pro ni připravenou židli, ale nepoužila ji, jak se ke mně dostalo přes mou zpravodajskou službu (Blesk a další přední české informační servery samozřejmě informovaly plnými hrstmi, jak musela všechno odříci). Přesto jsem raději za ní do šatny ani nešel a vcelku chápu, co jsem zaslechl. Nicméně tady jsou snad v některých dnech nějaké sférické vibrace, vzpomínám si vloni, když tu měl koncert Nohavica, prý běsnil, ještě než jsem vůbec přišel, že si hlavně zapovídá jakékoli fotografování. No to už ale u „ostravského barda“ známe, ani se mi to nechce dále rozebírat.

XI
V autě se s Matějkou bavím o počasí, od Prahy klesá teplota o několik stupňů k Mladé Boleslavi a Turnovu, se srážkami je to pokaždé jinak, jednou až do Boleslavi suchá silnice a pak sněhový pás, do Jičína pak z Turnova musím jet opatrně, ale to už není daleko. Jinak překvapivě teplo, nad nulou, zatímco v Bostonu jsou prý, podle zpráv, děsivé bouřky, dokonce mrtví lidé, na Floridě sníh, který je pro obyvatele překvapením po řadě let. Na Zelené vlně hlásí, že za Boleslaví byla nějaká kolize, teď už jedeme kolem letenského tunelu, ale před necelou hodinou jsme tamtudy jeli. V Ostravě srážka s nějakou laní či srnkou, o podobné události hovoří nějaký řidič, který se dovolal do studia. Když to slyším v třetím případě, říkám si, to snad je hoax, někdo si dělá legraci, v jedné půlhodině tři zvířata.

XII
Vždycky si tak trochu užívám jednotlivé budovy „z druhé strany“, nepřístupné pro návštěvníka, který přišel na koncert. Většinu už za ten čas znám, což je i pro to, co potřebuju k práci, nezbytné, v tomto případě je to ale novinka, přijeli jsme dost pozdě, půl hodiny před sedmou (bývám na místě někdy i dvě tři hodiny před začátkem koncertu, můžu si poslechnout zkoušku, je víc času s některými lidmi promluvit atd.) a navíc je Rudolfinum pro první okamžik docela bludiště, měl bych mít některé věci hotové s předstihem. Ptám se, kde má šatnu Pavel Fischer, abych ho pozdravil, a vzápětí se srazím s Ivou Bittovou. Nebylo by dobře, abych během koncertu příliš pobíhal po sále, ale Mirek mi vykazuje místo ve druhé řadě, které má pro sebe rezervované, to má určité výhody pro pár snímků, které chci udělat (vždycky je to zároveň stejně trochu problém, nemůžu vstávat či rušit zvednutým přístrojem, stejně to cvaknutí může okolní diváky rušit, a především jsou z tohoto úhlu pohledu, tj. podhledu, v cestě stojany od mikrofonů, pulty s notami a já nevím, co všechno, a udělat slušnou fotku není jednoduché). Za mnou sedí Gabriela Vermelho s Otokarem Svobodou (známe ho všichni z dob jeho působení v televizi), dnes ředitelem Jihočeské filharmonie, která přijde za chvíli na pódium. Houslistku a zpěvačku jsem viděl už před chvílí ve foyer, ptám se jí, zda jí došly fotky od Jirky Vydry, když vystupovala v Jičíně, tedy ve Valdštejnské loggii, se skupinou GaRe (Garbage Records). Na webových stránkách GaRe je uveden jako perkusista Camilo Caller, kterého znám z Bardolina, ale v Jičíně vystupoval s Gabrielou jiný. Byl tam ale akordeonista Jakub Jedlinský, rovněž člen Bardolina, což je kontextuálně zajímavé, neboť dnes prakticky celé Bardolino (kromě právě Callera, ale Pavel Fischer i Margit Koláčková a rovněž Jedlinský) budou s Ivou Bittovou na jevišti, které je přede mnou.

Po koncertě za jevištěm, Jan Talich se zaujetím hovoří o dalších projektech (nebudu tady prozrazovat, zatím je vše ve fázi přípravy). A pak, u služebního východu, kam jsem se šel, už sbalen, schovat, protože venku sice mírně, ale přece jen začalo mrholit, mě Mirek Matějka představuje Ivě Bittové, říkám, my už jsme se viděli. Doufám, že nebudete psát, že jsem na jevišti dělala „bububu“, to by se do Rudolfina nehodilo. Musím přiznat, že jsem byl v pokušení, naopak právě tohle bylo něco, co rozčíslo někdy příliš klidné, konzervativní vody české kultury, respektive pražského publika. Nakonec jsem si to ale nechal sem, do těchto osobních poznámek, které jsou přece jen určitým pendentem ke Čtením o koncertech, psaných pro ČDH.

A ještě jeden nápad, jak udělat něco nového, to snad můžu říci, vybrat písně z cyklů Gustava Mahlera a vytvořit z nich večer. To mi u Otokara Svobody docela sedí, vzpomínám si na jinou jeho myšlenku, u muzikantů znějící trochu kacířskou, vybrat určité části (věty) ze známých symfonií, a doplňuju, to by bylo fajn spojit s Janáčkovými písněmi. Kýve hlavou, že to právě tak bere.

XIII
Těším se na poslední koncert, přesněji řečeno na to, že pozdravím Barboru Poláškovou, která zpívala s Kateřinou Englichovou v Jičíně, kolik je to let? Mám rád ten její sytý, ale přitom barevný a tvárný hlas. Uvádí se jako mezzosopranistka, ale kdosi říkal, že zpívala nějaký sopránový alt a bez problému to vystřihla. Já ale raději poslouchám tu její hlubší, chvílemi tajemnou polohu. Bude zpívat s Alešem Brisceinem, dobrá dramaturgická volba dát k nim Orchestr Národního divadla. Radka Preislerová mi vtipně říká, když ji přepadnu v šatně orchestru, my se snad vidíme každý týden. To je dobře, ne? Mně to činí potěšení, před chvílí proběhl kolem Bledar Zajmi, takže je tu vlastně půlka Ensemble Martinů. Myslím na jevišti, protože úhrnem by to byly tři čtvrtiny – s Mirkem Matějkou, ten ale určitě někde venku kouří.

Po koncertu prý hned jedeme, vzápětí mi ale děvčata vyřizují, že mě pan ředitel volá, na pódiu uděláme společnou fotku. To jsem rád, i když jsem spokojen s tím, co jsem zachytil především při děrovačkách. Mezitím na jevišti zhasli, říkám ale, že to zvládnu s bleskem, i když bude trochu jiné pozadí. Než by někoho sehnali, kdo by zase rozsvítil. Tak a to jsou poslední zmáčknutí spouště o tomto festivalu, teď už jen zbývá všechno zpracovat. Fotomateriál, texty, další impulsy a kontexty… Podél silnice se v záři světel velkoměsta, ještě než vyjedeme do temnoty boleslavské dálnice, mihnou v určitých intervalech velkobilboardy s ozářenou tváří zkrachovalého politika, který by chtěl být prezidentem. Jak je skvělé, že se mohu zabývat něčím úplně jiným, byť to taky vždycky není úplně jednoduché. Nicméně tohle je úplně jiné světlo, ve všech smyslech toho slova.

XIV
A epilog této série okamžiků, znovu Pražský hrad, tentokrát ne koncert, ale společenská událost k oslavám výročí sta let od vzniku první republiky a k pětadvaceti letům samostatné České republiky. Vlastně to byly dvě akce v jedné, tou první poměrně skromná, ale obsahem velice pozoruhodná výstava „V základech státnosti“ v Císařské konírně, druhou společenské setkání s prezidentem republiky ve Španělském sále, na které jsem měl pozvánku. Výstava bylo vlastně jen pár vitrin, tedy nic podobného, jako jsou velké historické výstavy ve Valdštejnské jízdárně, nicméně vlastně to měl být úvod k celému výstavnímu cyklu Založeno 1918, k němuž patří následující mimořádná prohlídka českých korunovačních klenotů ve Vladislavském sále v druhé polovině ledna. V únoru začne v areálu Hradu hlavní blok výstav k letošním výročím. Zahájí ho výstava „Labyrintem dějin českých zemí“, která představí formování státních útvarů na našem území před rokem 1918. Další část s názvem „Doteky státnosti“ se bude věnovat vzniku republiky a jejímu vývoji v průběhu 20. a 21. století. (Citoval jsem dvě věty z článku praha.idnes.cz, uvádějícího celý kontext věci).

Stálo nicméně za to podívat se na některé vystavené exponáty. Především jsem si uvědomil, jak malý „kus papíru“, skoro jako „obyčejný dopis“ (samozřejmě tím myslím rozměry) listina, která byla v hodinách dějepisu už na základní škole jednou z nejvýznamnějších položek vědění o české historii, a také jsem nevěděl, že to slovo „bula“ vlastně označuje právě onu zlatou pečeť, která je k dokumentu přivěšena, a už vůbec ne, že se jedná o tři listiny (z nichž byly vystaveny dvě). Stejně tak mě zaujaly archeologické předměty, rovněž především svými malými rozměry, byť to jsou kousky zlata, přitom ale precizně zpracovaného, a pak skutečnost, že zlatý kalich, který těmto nálezům dominoval, pochází z předměstí Kolína. Zmíněné listiny nebyly jediné, které jsme si mohli prohlédnout, stejně tak jako archeologické nálezy, třeba z tzv. Lumbeho zahrady, a stejně tak jako středověké kodexy, například Dražický kodex, obsahující Kosmovu kroniku.

Jak bylo na výstavě asi padesát lidí, tak ve Španělském sále jich mohlo být možná dva tisíce. Možná i víc, když porovnávám, kolik je tu místa k sezení. Na této slavnostní prezidentské recepci ovšem pochopitelně sedadla nebyla, kromě toho byl celkový prostor kromě Španělského sálu, s vlastním programem, rozšířen o přilehlou Rudolfovu galerii, kde se také konají samostatné koncerty, nebo kde mívají orchestrální hudebníci, pokud se koncert koná ve Španělském sále, své zázemí, ale také v okolních chodbách, tj. ve foyer před sálem po vstupu po schodech do prvního patra (nad nimi byly bezpečnostní rámy, stejně jako už po cestě od stanice tramvaje u Brusnice, tam jsou ale nyní už stabilně), ale také vzadu v onom Plečnikovském křídle. Stejně to bylo dost natěsno, procházet z jednoho místa na druhé šlo jen pomalu. Bylo mi to ovšem jasné už předem, když jsem na pozvánce četl, že se večer koná v obou sálech.

V čele Španělského sálu, kde obvykle vystupují účinkující, hrála hudba Hradní stráže, po straně u oken byl stupínek, kde měl prezident Miloš Zeman proslov. Politické komentáře si nechám do jiného textu, musel bych reagovat na vyjádření médií k večeru a nerad bych si na tomto místě kazil náladu. Ovšemže se akce konala několik dní před volbou nového prezidenta a ovšemže měl tento večer politický kontext. Mě nicméně zajímala celková atmosféra, to, co se tu dělo, uspořádání i lidé, které jsem zahlédl. Z toho všeho jsem se samozřejmě v novinách večer či druhý den nic nedočetl.

V sále se vytvořily jakási hloučky či energetická centra, ten největší hrozen lidí se v tu chvíli přesunul od řečnického pultu, kde ještě před chvílí zdvižené ruce s mobily zaznamenávaly ty své osobní fotky či videíčka s Milošem Zemanem, slovenským premiérem Robertem Ficem a Andrejem Babišem, do protilehlém rohu sálu (směrem k Rudolfově galerii), kde prezident nyní seděl u velkého kulatého stolu, před ním dlouhá fronta lidí s knížkami či bez nich, a s nadšením, jak jsem vysoudil podle jedné odpovědi muže, kterého jsem se ptal, čekali na příležitost hovořit s hlavou státu. Na vedlejší židli seděla první dáma.

O kousek dál, vlastně v místě, kde před chvílí probíhaly ceremonie, stál Andrej Babiš, s úsměvem, fotografovaný s ženami, které chtěly mít s ním fotku. Fascinoval mě ten jeho bohorovný klid v situaci, ve které je (druhý den bude žádat o podporu vlády ve sněmovně, nemluvě o všem tom dalším), muž, který má pro ženy charisma (to já neumím posoudit, překvapilo mě to, zaregistroval jsem jen, že je opálený, slyšel jsem, že chodí do posilovny). Z druhé strany, kousek od pípy, kde se točilo pivo (jinak byly po celé délce stěny obou sálů a někde i naproti stoly se sklenicemi vína, na několika místech bylo možné dostat kávu, musím říci, velmi dobrou), stál v rozhovoru s někým, koho jsem neidentifikoval, Jiří Ovčáček, u něj mě zase překvapilo, jak je vysoký. Málem jsem napsal Eduard Ovčáček, mám jeho tvorbu i jméno pod kůží, ale to by se na mě třinecký vizuální básník, fotograf, typograf, malíř atd. opravdu zlobil. Kousek prezidentského mluvčího Karla Šlechtová, u ní mě zajímalo, jestli opravdu vyzařuje tak výrazně energii, jaký mám vždy pocit z televize, a musím říci, že ano. Přestože z těsné blízkosti fyzicky působí v něčem trochu jinak, ten její pohled je opravdu uhrančivý.

Už ve chvíli, kdy jsem s ženou vešel do sálu, jsem zaregistroval některé známé osoby, Radim Uzel byl opravdu viditelný, nevím, zda je to náhoda, záměr (chtění) či druh talentu, žena viděla nového ministra zdravotnictví, jakže se jmenuje? Adam Vojtěch, na první pohled působí sympaticky. Tuhle tvář jsem identifikoval až doma, protože byl v civilu, někdejší policejní prezident Vladislav Husák, ostatně současný policejního prezidenta, generála Tomáše Tuhého, jsem zahlédl u jednoho stolku v Rudolfově galerii. Bylo těch známých tváří více, nový předseda poslanecké sněmovny Radek Vondráček, který vystoupil s krátkým proslovem nedávno ve Smetanově síni na koncertu Orchestru P. I. Čajkovského. Žena mi říkala, že viděla Martina Stropnického, v jednom hloučku byl středem pozornosti režisér Zdeněk Troška, tak jak ho známe z obrazovek, s rozzářeným úsměvem vyzařujícím veselí. Zato zpěvák Daniel Hůlka, kdysi známý z muzikálové role v Bídnících, před několika lety pak trapasem s názvem politické strany SPOZ, za kterou kandidoval, procházel, mám pocit, bez povšimnutí. Některé osobnosti poznáte hned, u jiných, přestože známých z obrazovky, můžete pochybovat. Takovým byl legendární fotbalista Antonín Panenka, zato ministr Ťok, který se v davu mihnul či poslanec za ČSSD a předseda Sdružení nájemníků Stanislav Křeček, je v obraze identický s tím v televizi. Onde si nesl na talířku dva chlebíčky Karel Srp, o němž se dnes hovoří především v souvislosti s otázkou jeho spolupráce s STB, kterého já sám ale mám spojeného především s materiály, které vydávala v osmdesátých letech Jazzová sekce, a které přinášely informace o kultuře, jinde nedostupné. A teď si uvědomuju, že tohle byl Oldřich Lomecký, starosta městské části Praha 1. U stolku, kam jsem s dovolením vnutil, abych si někde položil talíř s občerstvením.

Neužil jsem si tak úplně uvolněně onen večer vzhledem ke skrumáži hloupých nástrah spojených s cestou do Prahy. Zapomněl jsem si v poslední chvíli vzít mobil i peníze, potřebné k drobným, ale nezbytným úkonům, po cestě se mi díky intuitivní reakci podařilo vykličkovat před nadměrným, obřím nákladem, který před kruhákem za Poděbrady zablokoval další cestu, a vypadalo to, že se do Prahy vůbec nedostaneme (jak jsem si přečetl v novinách, dvě obrovské nádrže vyjížděly někdy už v osm ráno, na některých místech museli odpojovat elektrické vedení, několik vesnic před ním v protisměru policisté odkláněli dopravu jinam, po stranách několik kilometrů spousta zvědavců atd.), to všechno mě zneklidňovalo a zkrátka nakonec jsem byl rád, že se všechno zvládlo (zpáteční cesta už byla v pohodě).

Přes tyhle stresové momenty jsem nelitoval, že jsem „byl při tom“, člověku tanou na mysli různé otázky o věcech, které vidí zblízka a o kterých si udělá svůj „vlastní obrázek“, jak mi kdysi zdůrazňovala moje babička, a nepodlehne případně nejrůznějším účelovým zkreslením v médiích, které se v té vyhrocené situaci před prezidentskými volbami předháněly v dezinterpretacích události. Potvrdil jsem si svoje osobní sympatie a antipatie i některé další představy a odnesl si některé dojmy, u nichž bylo fajn, že se přihodily, z druhé strany to příliš velké množství lidí na jednom místě, které chvílemi nutilo až prodírat se mezi stolky byť v jednom z nejprestižnějších prostorů, není – ve srovnání s intimitou týchž míst před třemi nedělemi, kdy jsem si v zákulisí v klidu povídal s několika osobnostmi – to, co bych musel mít každý den. Ale ono to taky každý den není. Když jsem si večer po příjezdu do Jičína zapnul televizi v představě, zda bude ještě v tuhle dobu o události nějaká zmínka, vysílali šot o tom, jak Miloš Zeman s kardinálem Dukou otevírali dopoledne (?) výstavu, na které jsme navečer byli. Jak je zřejmé, média a osobní zážitek/zkušenost se také mohou doplňovat. To je ovšem jen jedna z věcí, které mi v tu chvíli tanuly na mysli, k těm dalším se vrátím.