Praha 28. 10. 2018
02.11.2018 12:41Praha 28. 10. 2018
Bylo to trochu komplikované. Ne proto, že oslavy 100 let Československa provázelo hodně odlišných, mnohdy dokonce kontroverzních vyjádření v médiích, novinářů, známých osobností, ale i „mezi lidma“, ať už se to týkalo oceněných osobností (zvláště se probíral Michal David) či „Zemanova mejdanu na Hradě“ s jednou z kritických verzí, že „Sto let republiky není výročí Miloše Zemana.“ (Jaroslav Kubera, Parlamentní listy, více o tom a dalších souvislostech tam, odkazy viz dole), skutečnosti, do jaké míry byly oslavy skutečně reflexí historie či pouze povrchní atrakcí – od pohledu, že „víkend bude nadupaný akcemi“ (Blesk), „republiku čeká největší show za posledních sto let“ (Deník.cz) až po anekdotu, kterou jsem si přečetl na FB, kdy na dotaz onoho muže, jenž ji zaznamenal na k oslavám pořádané Art&Food na Václavském náměstí (28. 10. 2018), zda mají z těch specialit také něco od Rusínů z Podkarpatské Rusi, dostal odpověď, že jsou to oslavy jen České (sic!) republiky, až po otázky, zda-li to pro Čechy opravdu bylo to největší štěstí jít touto historickou cestou. Zvláště toto poslední, možná nejkomplikovanější téma, které tyto dny provázelo (např. v Instinktu bylo věnováno několik článků otázce, jaké důsledky přineslo rozbití „žaláře národů“), stejně jako celou tu problematiku „osmiček“, která nás provází vlastně celý rok, bych si nechal opravdu někdy na jindy, především si pak tento malý komentář dává za úkol něco zcela jiného, totiž zaznamenat svou vlastní cestu do Prahy 28. října a nikoli hodnotit, jak oslavy naplnily svůj úkol, či dokonce vlny aktuálních mediálních smrští a agresívní nálady či zda to ten či onen „měl či neměl dostat“.
Výše zmíněné některé krajní polohy pohledu na to vše mají tedy v tuto chvíli jen naznačit rámec skutečnosti, že oslavy neměly pouze podobu bezvýhradného nadšení (ovšemže je otázka, zda ale takové oslavy samotné nemají být), otázky historického vývoje v souvislosti s rozpadem Rakouska-Uherska (nejsem historik, ale na řadu věcí jsem si, ačkoliv jsem o tom přemýšlel již dříve, sám doostřil názor) či otázka, zda máme – jakkoli se vlastně máme nejlíp, jak jsme se kdy měli – nějakou vizi budoucnosti, to vše může být v pozadí a spolurezonovat (jak často se i v tomto uzávorkování opakuje slovo otázka, nicméně právě to vše nechci nyní jakkoli dále tematizovat. A pokud mám sám řadu opravdu výrazných pochybností, jestliže položím na jednu misku vah „oslavy“, na druhou „historickou realitu“ a především pak „současné nálady a politickou skutečnost“, pak musím říci, že sám za sebe nemám špatné svědomí, protože jsem si ty oslavy osobně „odpracoval“, totiž odehrál jsem v jejich rámci na různých místech především východních Čech čtyři velké slavnostní (a náročné) koncerty s PSO (19., 20., 26. a 27. října), z toho posledního (28. října) jsem se omluvil právě proto, abych mohl jet do Prahy.
Když to teď po sobě čtu, uvědomuju si, že jsem sám podlehl té komplikovanosti, která by šla vyjádřit jednodušeji v tématech: 1. co byl obsah samotných oslav a jestli naplnily něco víc než slavnostní prezentaci, 2. jak naplnila média v reflexi dlouhodobě výročí, 3. co je smysluplného na názoru, že se nemělo Rakousko rozpadnout („ne žalář národů, ale tvrz“, monarchisté v Instinktu, 11. 10. 2018) , 4. co se vytýká letošním státním vyznamenáním, 4. jestli mají rozhodující politici nějakou zřetelnou vizi o státu do budoucna. Přinejmenším tyto otázky, možná další. Bylo by to „na knihu“, a jak řečeno, není to předmětem tohoto komentáře. A pak tedy především:
Jestliže v první větě píšu, že to bylo komplikované, měl jsem na mysli něco zcela jiného. Jednak to, že celý den v Praze pršelo – a to doslovně po celou dobu pobytu – cestou tam i zpátky bylo sice zataženo, ale zpět jen trochu mrholilo a páčkou stěračů jsem otočil jen občas (na zmíněných koncertech bylo vše bez deště či přeháněk, čtrnáct dní předtím na open air koncertu Prvního Hoře v Holešovicích bylo dokonce možná o deset stupňů víc), ale v metropoli jsem deštník složil jen pod podloubím a když jsme byli někde vevnitř. A druhou komplikací bylo nachlazení, které na mě skočilo na začátku týdne, a musel jsem, nechtěl-li jsem všechno odříci, zatnout zuby, pít řepíkový čaj a cucat tantum verde a šalvějové pastilky, žena na tom byla ještě hůř, ale obvyklé „tak jeď sám“ jsem neakceptoval. Přece jen je to opora, když máte v autě někoho vedle sebe (byť po vnitřní Praze nejezdím), což se ukázalo hned v okamžiku, kdy bylo parkoviště na Černém mostu obsazeno a k dalšímu u Rajské zahrady jsem chybně odbočil a zamotal se do sídlištního bludiště, z něhož mi pomohla v tu chvíli u chodníku stojící Městská policie, jejíž příslušník dokonce sedl do auta a jel před námi až na místo (velká chvála těm chlapcům!, jsme zvyklí jen nadávat). Nápad oslovit je s prosbou o pomoc měla ona, já bych zřejmě tvrdošíjně hledal cestu zpět.
Náš program se ještě v průběhu cesty měnil, původně jsem se chtěl jít podívat na Staroměstské náměstí a pak do dnes poprvé veřejnosti otevřeného rekonstruovaného Národního muzea, nakonec jsme to otočili a na stanici metra Muzeum vystoupili nejdříve. Budova, která je jedním ze symbolů českých dějin a zároveň jejich svědkem (včetně oněch kulek z ruských tanků v roce 1968), se opravdu rozzářila (vzpomněl jsem si na podobnou situaci, černé fasády v Drážďanech a nádheru, zvláště Zámku, po rekonstrukcích, přičemž tam to museli ovšem ze značné části postavit úplně znovu, Frauenkirche), vzápětí jsem si ale uvědomil, že z návštěvy sejde, když jsem viděl hrozen lidí s deštníky na schodišti směrem ke vchodu a naopak pouze dvě tři osoby, odcházející co chvíli z druhého vchodu. Viděl jsem, že to při tomhle nepoměru to nemá šanci, pokud nechci, aby toto byla jediná kapitola naší cesty.
Posunuli jsme se tedy dále. Pod Václavem velké jeviště, tam Tomáš Klus s několika dalšími hudebníky předváděl docela zajímavou improvizaci, když zpíval, že zpívá právě téhle holčičce, a rýmoval vše možné (včetně politických šťouchanců) s tím, že to vše je jen zvuková zkouška a že představení bude (?) o půl deváté večer – na internetu se dá najít část té improvizace i samotný večerní pořad, viz odkazy. Souhlasí také, že výročí slavily „tisíce lidí“ a zřejmá byla i skutečnost, že mnozí reagovali na impuls, že si mají namalovat na tvář československou vlajku (na internetu obrázek Marty Kubišové s namalovanou vlaječkou, ovšemže to jiné články zase soudily coby estrádní povrchnost). V každém případě všude bylo více lidí než obvykle, tatínkové s dětmi na ramenou, celé rodiny, skupinky mladých lidí atd., jiná než atmosféra běžného dne byla zcela zřetelná.
Popošli jsme k Můstku, tam houf lidí před stánkem s projevem monarchistů, na řečníka nebylo vidět, po straně nějaké transparenty proti imigrantům. Došli jsme na Staroměstské náměstí, to bylo opravdu plné, takže prakticky nebyla šance vůbec vidět na jeviště. Kromě toho čekalo velké množství lidí na atrakci s apoštoly před Staroměstským orlojem, rovněž v minulých měsících opravovaném (pořad v televizi, po několikaměsíčních opravách byl spuštěn na sv. Václava, 28. září), okénka, která se odkryjí, když chodí apoštolové, zářila čistotou. Později jsem teprve zjistil nějaký podrobnější časový rozpis pořadí, v němž měl také vystoupit Karel Gott, Marta Kubišová, Lucie Bílá či Eva Pilarová, z pódia se nicméně ozývala písnička Holky z naší školky. Nemělo příliš smysl v tom dešti tady postávat, takže jsme to nakonec vzdali (možná, kdybychom měli přece jen víc trpělivosti?) a nakonec počkali ty zbývající tři minuty na orloj (v 17.00 hodin), člověk ostatně kolem něj léta chodí, když někam spěchá, a vlastně si nevzpomínám, kdy jsem tu – o sobě skvělou a vlastně opravdu unikátní akci – viděl naposled.
Bylo zřejmé, že se představa vidět některé věci (o Letné či vojenské přehlídce na Evropské třídě s účastí zahraničních armád jsme ani neuvažovali) v původní podobě nenaplní. V té zimě jsme se stavili na kávu, v jedné kavárně, kam jsme chtěli jít, bylo plno, tak na Ovocném trhu vklouzli do jedné takové tradiční kavárny, kde inzerovali italskou kávu. Byla dobrá, prostředí příjemné. Naproti u stolku si sedl vitální silnější chlapík ve výrazně žlutém tričku s nápisem Catalunya a nějakým dalším textem, z něhož jsem vyrozuměl, že to je protest proti věznění katalánského premiéra. Přinesl si dvojku červeného vína a rozhlížel se kolem. Přes uličku jsem mu zdviženým palcem naznačil sympatie, pak jsem vyjádřil svou špatnou angličtinou obdiv k Barceloně a katedrále Sagrada Familia a ostatním Gaudiho stavbám a odkýval mu, že jsem tam byl, on mi vysvětlil to tričko. Všechno žluté, to je symbol, má tu barvu také ještě na stužce, baťohu a kde ještě, katalánský politik je ve vězení, oni chtějí republiku, ne monarchii.
Chtěl jsem nějak intelektuálně přispět situaci (později jsem si vzpomněl, jak jsem v Jeruzalémě kuchaři, kterého vyhodili z hotelu Seven Arches na Olivové hoře (kde jsme shodou okolností bydleli, nádherné místo s ikonickým výhledem na staré město) odpověděl na otázku, jestli fandím Palestincům nebo Židům, že jsme v Praze měli podobnou vyhroceně konfrontační situaci, když nás okupovali Rusové, a nejdůležitější je, aby nebyli mrtví), a napadlo mě mu říci, že jsme měli stát, který se „friendly“ rozdělil na Česko a Slovensko, a že je právě to důležité, aby ten průběh byl takovýto. A tak si uvědomuju, že třeba právě toto je moje kontextuální hodnocení historického vlákna, jehož jeden okamžik dnes slavíme.
Při odchodu se chlapík zvedl a přišel k našemu stolu a s úsměvem položil na stůl žlutý gumový náramek s nápisem „# som república“ („we are republic“), že to je dárek „for you“, poděkoval jsem a popřál mu hezký pobyt. Za pět minut ale byl zpátky, „my mobile“, nechal si u obsluhy nabít telefon a ještě včas si vzpomněl, že odešel bez něj. A znovu přišel k našemu stolu, a „ještě jeden“ dárek pro nás, kovovou stužku, samozřejmě žlutou, která je katalánským symbolem.
Nějaký jiný muž s brašnou s nářadím říkal číšníkovi o ohňostroji na vltavském nábřeží, slyšel jsem (zřejmě chybně) čas 18.15. Úplně jsem na to za těch přece jen trochu neklidných okolností zapomněl. Vydali jsme se tedy kolem Obecního domu a Prašné brány po Revoluční na „opačný konec“ nábřeží Vltavy, tedy k Letné, kde je „kyvadlo“ (Pražský metronom), ovšem nikdo nikde, pokud ovšem pomineme jen v souvislosti s oslavami běžně zvýšený provoz. Zeptal jsem se jednoho muže, který evidentně přišel za týmž cílem a předpokládal jsem, že bude v obraze, upřesnil mi čas začátku, tedy symbolické 19.17 s tím, že v tomto segmentu až k Rudolfinu bude nejlépe slyšet i ozvučení. Schovali jsme se před zimou a deštěm ve výklenku vchodu prvorepublikového rohového domu, nakonec jsme s několika ostatními vklouzli dokonce za uzavřenou skleněnou stěnu, kterou je možné klikou zevnitř otevřít, když se chce člověk zase dostat ven, a počkali zbývajících zhruba dvacet minut do začátku. Pozoroval jsem nyní už souvislý proud lidí s deštníky či v pláštěnkách, odhadoval jsem tak tisíc osob za minutu, čili odhadem spolu s dalšími cestami na dvěstě tisíc, někteří se postavili na Štefánikův most, což – to mi došlo až později – umocnilo efekt ohňostroje, nazvaného Společné století, zrcadlením na hladině Vltavy.
Smetanova melodie pak byla první ze sestavy, která zazněla a k níž patřila, tuším hned na druhém místě, večerníčkovská melodie Vadima Petrova z Krkonošských pohádek (ostatně patřil k dnes vyznamenaným na Pražském hradě), následovalo Nagano 1998, melodii Chválím tě země má jsem poznal díky tomu, že ji máme zařazenou v programu s Kubou Kazdou (vlastně ji jinak neznám), vše zakončeno státní hymnou České republiky. Podle komentářů dramaturgie byl tedy ohňostroj oslavou české hudby, sportovních úspěchů, přírody a symbolů republiky. Překvapil mě rachot, který byl jeho působivou součástí (kritika v médiích mi připadala docela zbytečná), stejně tak, jako že byl vlastně docela krátký (prý 10 min. a 10 sekund), co do „obsahu“ jsem si představoval větší vizuální rozdíly v jednotlivých částech, nicméně samotný obraz byl opravdu monumentální, zakrýval takřka celou oblohu. K rozhodnutí jej – na rozdíl všech dalších akcí, které přicházely v úvahu, zvláště události na Letné a na Evropské třídě (vojenská přehlídka) – nevynechat nejspíš také přispělo, že jsem si řekl, že jsem podobně velké pyrotechnické představení (jakkoli v Jičíně míváme o pohádkovém festivalu pěkné, dramaturgicky propracované ohňostroje) neviděl vlastně od sjednocení Německa, kdy jsem zažil (bylo to vlastně taky nad řekou, tedy samozřejmě na Labi, tisíce papírků od malých rachejtlí, které byly cítit ještě druhý den, se pak povalovalo po ulici) podobně velkou show v Drážďanech.
Nu, a jak se zprvu zdálo, že bude na všechno dost času, dojeli jsme tramvají k Hradu, kde měla naše cesta končit, tak na čas. Několikero kontrol, jak to už ostatně v poslední době známe, hned před Jízdárnou, pak znovu a tentokrát ještě při vstupu do Španělského sálu, kde už běžel na velké obrazovce přenos z předávání státních vyznamenání. Nádherný slavnostní prostor, který znám v jiné podobě dost dobře ze zahajovacích koncertů Českých doteků hudby, byl pro tuto příležitost rozšířen o další (Rudolfovu galerii a chodbu podél ní, a ovšem ještě i předsálí před vstupem do Španělského sálu), zatím (kromě předsálí, jímž se přes Matyášovou bránu a po schodech nahoru přichází) nicméně ještě uzavřené do doby, než – po ukončení ceremoniálu ve Vladislavském sále – tři prezidenti (vedle současného i předchozí český a pak ještě slovenský, Andrej Kiska) – za doprovodu prezidentských fanfár vstoupili do sálu a pronesli krátké pozdravy.
Člověka jako já, který se pohybuje spíše v jiném prostředí (jakkoli jsem si při různých příležitostech podal ruku i s lidmi z této oblasti) a převážnou většinu těchto osobností zná přece jen pouze z televize, provází jistá zvědavost ze setkání tváří v tvář, i když v tomto případě zaujímám spíše pozorovatelský postoj, kdy se nabízí právě ono porovnání mezi mediálním obrazem a bezprostředním dojmem (zatímco v jiných případech jsem do událostí daleko více vtažen a ono setkání je opravdu osobní). Člověk si udělá „obrázek“, jak říkala moje moudrá babička, tedy určitější představu o řadě věcí. Je to ostatně jako u všeho jiného, kdy se snažím „být u toho“, ať už se to týká lidí, míst, událostí.
U prvního dojmu u osob, které jsme viděli dosud jen zprostředkovaně v televizi, bývá častým překvapením postava, postoj, chování v přece jen zase jiném prostředí, u žen pak samozřejmě více zajímají zase ženy jejich róby. Tak například vášnivý zastánce kouření, teplický primátor a dnes senátor Jaroslav Kubera (bavil se pak s Jaroslavem Foldynou, a jak výše uvedeno, komentoval slavnost na Hradě kriticky, viz odkaz) je opravdu malého vzrůstu, zatímco uniformovaní generálové jsou snad všichni nejen ztepilé (jak se dříve říkávalo), ale opravdu vysoké postavy: generálporučík Tomáš Tuhý (do této hodnosti právě povýšený), který vždycky v televizi při artikulaci podivně heká, se, jak jsem si přečetl druhý den, rozhodl odejít z funkce prezidenta Policie ČR, v níž střídal Petra Lessyho (ten tam taky byl) s tím, že se posléze stane velvyslancem na Slovensku, další z jeho předchůdců Vladislav Husák, kterého jsem rovněž zahlédl, či další, zvláště generálové České armády, které neznám (někteří z nich pravděpodobně přebírali vyznamenání, leccos tomu napovídalo). Nu a jednu chvíli jsem se otočil a vedle mě stál jeden z nejvýše postavených mužů v armádě a s nejvyšší armádní hodností, před deseti lety náčelník Generálního štábu a armádní generál Pavel Štefka, překvapivě částečně civilně (neměl smoking, ale s motýlkem, nevyznám se v těch možnostech armádních dress codů), a jakkoli je mi svět armády snad ve všech ohledech opravdu velmi vzdálen, Pavel Štefka na mě působil (jistě to může být i klam) velmi sympaticky, uvolněně, společensky.
Zatímco se u mužů dá s něčím podobným počítat, netušil jsem, že neuvěřitelně vysoká je Jana Bobošíková, známá z krize České televize, později poslankyně Evropského parlamentu a především „žena kandidující kdykoliv a kamkoliv“ (www.irozhlas.cz, ten seznam všech politických uskupení, v nichž byla, též s podporou Václava Klause – Suverenita, Politika 21 či Hlavu vzhůru –, i kandidatury všude možně, včetně na prezidenta republiky je neuvěřitelný). Stála u dechové hudby, která v předsálí před sochou TGM vyhrávala, v červené róbě až na zem, takže nebylo možné odhadnout, jakou úlohu hrají případně vysoké podpatky. Dokonce jsem pak trochu pochyboval, zda to je opravdu ona, viděl jsem jí do tváře jen z profilu. Samozřejmě komentáře takto formulované mohou působit tak trochu „bulvárně“, ale je to jen proto, že se snažím poctivě popsat svoji bezprostřední zkušenost, přičemž jsem na druhé straně nechal doma fotoaparát, neboť ze zásady, kterou jsem snad nikdy neporušil, „politiky“ nefotografuju (tak mě napadá, že jsem nezmínil ten les mobilů, které se zvedly nad lavy, když prezidenti vstoupili do sálu). Kromě toho výška postavy je jen zdánlivá banalita, určitě patří k celku té které osobnosti.
Pojďme ale dál. Zaznamenal jsem přítomnost celé řady známých osob. Snad jako na prvního jsem už v předsálí narazil, podobně jako při podobné příležitosti minule, na MUDr. Radima Uzla, kterého jsem si, snad mi to promine, vzhledem k četnosti reklam s jeho osobou přejmenoval na doktora Argimaxe. U oken sálu stál se svou charakteristickou vážností Petr Robejšek, po dlouhém pobytu mimo Čechy zakladatel strany Realisté, v Rudolfově galerii jsem, když jsem šel na kávu, míjel televizního moderátora Rey Korantenga, jehož zřejmě naopak neopouští úsměv a dobré rozpoložení, z dalšího občerstvení si na talířek cosi nabíral Karel Srp. V zorném úhlu se mi mihnul rovněž Petr Hannig, hudebník a neúspěšný kandidát na prezidenta v roce 2918. Ještě předtím, v době čekání na příchod státníků, jsem náhle zjistil, že na dva kroky ode mě stojí Kateřina Valachová, bývalá ministryně školství, podle mého názoru nejlepší z politiků v této ministerské funkci za posledních deset-patnáct let (přes nešťastnou inkluzi, se kterou přišli její předchůdci, a kterou mimochodem Miloš Zeman právě odsoudil jako chybný „experiment“, a to, že to „odskákala“ za sport – přičemž, na rozdíl od všech předchozích ostatních, sama odstoupila z funkce). Kontextuálně řečeno, v parlamentu se aktuálně zasazuje za zrušení karenční doby, to znamená, že budou propláceny i první tři dny nemocenské [31. října proběhla v médiích zpráva, že se to podařilo]. Byť jsem byl v pokušení dát se s ní do řeči, nakonec jsem se držel výše zmíněné zásady a jen jsem ji pozdravil. Při odpovědi se hezky společensky usmála. Zahlédl jsem i Zdeňka Zbořila, jeden čas po Listopadu dost známého z televizní obrazovky v politických komentářích, s kterým jsem se docela dobře znal kdysi za studentských časů na Filozofické fakultě, tenkrát mi zprostředkoval setkání s Prokopem Voskovcem, synem bratra Jiřího Voskovce, měl jsem od něj nějaké nepublikované materiály z Osvobozeného divadla. Byl jedním z prezidentem právě vyznamenaných.
Mohu také říci, koho jsem, zvláště z oceněných neviděl, (jakkoli to nevylučuje, že tam byli). Ani Ondřeje Hejmu, ani Krampola, ani Václava Větvičku, jednoho z těch, kteří mi jsou veskrze sympatičtí, ani Vadima Petrova, s nímž bych se coby muzikant určitě dal do řeči, ani Ester Ledeckou, která by mě, na rozdíl od řady jiných sportovců, zajímala. S kým bych ale naopak rozhodně nepromluvil ani slova (už tak dost porušuju to, co jsem si u tohoto příspěvku zapověděl, že se totiž vyvaruju jakéhokoli hodnocení, ale tady nemohu jinak, přestože, nebo možná právě proto, že dotyčný získal svou známost v literatuře, tedy, tedy z oboru mně nejbližších), by byl Karel Sýs. Jednak jsem si nikdy necenil jeho poezie (nepovažoval jsem ji za jakkoli mimořádnou literární hodnotu bez ohledu na to, že byl jedním z nejvýrazněji profilovaných prorežimních autorů), ovšemže byly problematické jeho postoje před Listopadem i po něm (mj. horlivý stranický funkcionář, milicionář, za KSČM kandidoval do senátu), nicméně nejvíc mi vadilo, když se po Listopadu stal i představitelem NEI (Nezávislé erotické iniciativy), podobné své německé paralele v té době, ne pro její obsah (uvolněnost i v téhle oblasti byla přece projevem svobody), ale proto, že se tito lidé v přímé konfrontaci před televizní kamerou „styděli“ za svůj názor. Takže pokud mi někdo z vyznamenaných vysloveně vadil, tak to nebyl Michal David (samozřejmě je možné donekonečna diskutovat, ale do toho se zde v žádném případě nechci pouštět), nýbrž právě Karel Sýs (velkým až komickým paradoxem je, že jeho návrh podpořili Piráti – pak se omlouvali). Nu a poslední jméno, které uvedu, je Václav Klaus mladší, kterého jsem rovněž neviděl, ale viděla ho moje žena.
Na rozdíl od minulé návštěvy Prahy v souvislosti také s jedním (už zmíněným) „výročím“, dvaceti léty kapely První Hoře v holešovickém Cross Clubu, jejichž koncert skončil po desáté a cesta pražským MDH byla jednoduchá a podařilo se domů dostat ještě před půlnocí, to tentokrát bylo všechno později (a s dvěma přestupy), také jsem ještě nebyl úplně fit a po celém víkendu trochu unavený, takže jsem jel pomaleji a dorazil do Jičína těsně po druhé hodině v noci. V každém případě – i když jsem, s nadsázkou řečeno, neviděl ani Karla Gotta, ani Angelu Merkelovou či Emmanuela Macrona (a nebyla už z časových důvodů ani šance na ty různé jistě zajímavé videomapingy etc.) – jsem bohatší o jednu další zkušenost, i v té dlouhočasové sérii některých vskutku „historických událostí“, u nichž se mi podařilo být, a o nichž bych měl konečně napsat nějakou reflexi.
Odkazy
Reakce novin na státní vyznamenání 2018 a oslavy 100 let české státnosti
vyznamenání K. Sýse
https://echo24.cz/a/SHcgx/vyznamenany-karel-sys-komunisticky-basnik-a-piratsky-omyl
https://www.irozhlas.cz/komentare/karel-sys-vyznamenani_1805311517_mos
https://cz.sputniknews.com/ceskarepublika/201810298352773-karel-sys-vyznamenani-milos-zeman-hrad-ceskoslovensko-28rijen/
jeho reakce
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Basnik-Karel-Sys-rejzkove-putnove-kolik-v-sobe-jeste-mate-te-zluci-Takhle-si-nepoustel-hubu-na-spacir-ani-Goebbels-539403
Program oslav
https://www.denik.cz/z_domova/republiku-ceka-nejvetsi-show-za-poslednich-sto-let-20180920.html
Ohňostroj Společné století
https://www.kalendarakci.atlasceska.cz/ohnostroj-pod-letnou-vyroci-100-let-od-vzniku-ceskoslovenska-praha-89343/
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/tisice-lidi-prihlizely-v-praze-slavnostnimu-ohnostroji/1680478
Tomáš Klus na Václavském náměstí
https://www.youtube.com/watch?v=Q154klk_NWg
https://www.youtube.com/watch?v=HvQHc0BRcIc
večer tamtéž
https://video.aktualne.cz/dvtv/zive-oslava-100-let-republiky-z-vaclavskeho-namesti/r~8c7a8eacdada11e88bfaac1f6b220ee8/
Katalánsko není Španělsko
https://www.youtube.com/watch?v=46T24kESeek
Projev prezidenta
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/projev-zemana-100-let-ceskoslovenska_1810282217_miz
Podrobný přehled oslav v časovém harmonogramu s fotografiemi
https://www.blesk.cz/oslavy-sto-let-republiky-statni-vyznamenani
Kateřina Valachová
https://www.denik.cz/z_domova/lzete-a-zase-lzete-pronesla-valachova-a-pak-se-rozplakala-20170524.html
Vojenská přehlídka
https://www.youtube.com/watch?v=XYmwHre-D24
———
Zpět