Pohádka o Raškovi

Ota Pavel byl pro nás, kteří jsme neznali jeho sportovní reportáže, v sedmdesátých letech čtenářským zjevením v několikerém smyslu. V době, kdy znovu „sklapla past“, tedy po příchodu „spřátelených vojsk“, přímo pojmenováno okupaci armádami Varšavské smlouvy, a normalizaci, to znamená utažení opasku co do svobody v životě, omezovaném, ořezávaném ze všech stran, takže ztrácel postupně veškerou přirozenou pestrost, a kdy i ta literatura nabrala zase onen podivný vybledlý směr, byly knížky Oty Pavla tím spíše, že psal o jiné takto stísněné době způsobem lyrickým a humorným a laskavým, bez ostrých hran a líčení zoufalých životních situací za branami koncentračních táborů, ačkoli i jeho se to týkalo, čtenářským balzámem na duši.

Říkám, že jsem neznal Pavlovy sportovní reportáže, protože mne literatura mimo rámec beletrie nezajímala a fyzické aktivity, které jsem provozoval, zvláště ježdění na kole či turistiku, jsem vnímal mimo zorný úhel sportu, tedy něčeho, co bylo organizováno a bodováno podle výkonů a co představovalo soupeření, případně rivalitu, zápas a boj o vítězství. Obojí mi bylo z duše protivné, servat se o míč jsem nepokládal za nic duchaplného, k čemuž jsem měl spíše ambice, konfliktního vzhledem k tomu, že jsem potřeboval mít ruce v pořádku ke hře na housle. Ostatně bojoval jsem v životě jiné boje, přinejmenším stejně tak tvrdé jako hokej nebo box.

Tím větší potěšení pro mne bylo, když jsem zjistil, že knihy Oty Pavla, které napsal o sportu, nejsou nějaký zcela jiný šuplík literatury než Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby (to byly ony knihy ze začátku sedmdesátých let, vydané 1971 a 1974), ale že se pohybují mezi reportáží a beletrií, respektive že se v nich srůstá a vyvažuje obojí v jednom organickém celku, prvek záznamu a poezie se umocňují: „reportážnost je zajišťuje sytým životním materiálem, autentičností fakt, beletrizační prostředky je pak vymaňují z roviny ztěžklé doslovnosti a dokumentárnosti“, jak to charakterizuje B. Svozil v ediční poznámce k výboru Výstup na Eiger, ke kterému jsem sáhl teď možná podvědomě, když onen název obsahuje horolezeckou a přírodní tematiku i přenesený význam, pojmenovávající úctyhodné úsilí, které musí vynaložit nejen sportovec, když chce něčeho – čehokoli – dosáhnout. (Možná podprahově zapracoval i onen pocit znechucení nad částí dnešní mladé generace, která jakékoli úsilí při práci na sobě tvrdě odmítá.)

Přečetl jsem si i jiné prózy, které kniha shrnuje, například o Emilu Zátopkovi, který odmítal postupy tehdejších trenérů a nasadil svoje. Překonal údajný nedostatek talentu a přehlížení okolí, které ho označovalo za takového „fňutra“, a sveřepě se vydal za svým cílem. V próze Jak to tenkrát běžel Zátopek je několikrát zdůrazněno, že nešel za vítězstvím za jakoukoli cenu a naopak byl přátelský a férový (to se nedá říci třeba o dnešních politicích, nebo dokonce o jejich sportovních výkonech, nedávno se kdosi v jednom časopise okomentoval velmi nelichotivě někdejší sportovní vítězství českého prezidenta, který svého sportovního ducha a zásluhy své závodní kariéry vynáší kdovíkam), úžasné je ono takřka filmové zpomalení popisu toho, jak při olympijském závodu v Helsinkách vydal už všechny síly, i ty, které už neměl, a získal tři zlaté medaile.

Přece jen však nejpříjemnější četbu mu připravila závěrečná Pohádka o Raškovi, kterou i editoři považují za vrchol Pavlovy tvorby v tomto oboru. Próza opravdu využívá prostředky pohádkového příběhu, od formálních rysů, kdy počátku někdo „byl, žil“, i když to nebyl král, ale otec pozdějšího lyžařského šampióna švec Oldřich Raška ve Frenštátu pod Radhoštěm, přes trochu pohádkové (a trochu reálné) postavy jako paní Anička Pravečková a fantasticko-pohádková motivy, například lyže, které si mladý Jirka vyřezal z jasanu, vůbec pohádkový přístup (Maminka krmila Jirku bramborovou polívkou s hříbky a kropila ho vodou z potoka.) až k pohádkovému příběhu, který dopadne vítězstvím nikoli Honzy, který dostane princeznu, ale Jiřího, který vyhraje závody ve skocích na lyžích a přiveze si z olympiády ve francouzském Grenoblu jako v historii českého sportu vůbec první tři zlaté medaile. Takže ten reálný příběh už sám v sobě obsahuje pohádkový motiv, jen místo třech hlav draka nebo třech oříšků jsou to tři nejvyšší sportovní ocenění.

Tato skutečnost může být začátkem teoretické úvahy o podstatě obou pohledů a žánrů (reportážního a beletristického), podobně jako je úvaha o tom, kde začíná mytologie a básnictví vůbec. Víme, že je to velmi těsně vedle sebe, ne-li z jednoho stejného kadlubu bytí, ale na tomto místě se do té úvahy pouštět nebudeme. Místo toho jsou dvě krátké ukázky, které ukazují, co mám na mysli.

O modravých nedělích bral tatínek děti na kopce. Modravá neděle je taková, kdy nebe je modré a jenom bílí beránci po nich valí jak linecké cukroví rolky mraků a občas čůrají na matičku zemi. Lesy jsou také domodra a jsou plné voňavého dříví. Vytéká pryskyřice a všechno voní nenapodobitelně jako na čarokrásném pultě. A potoky jsou nejmodřejší jako holka šmolka. Pustíš nahoře na pramínku lodičku udělanou z papíru a dole pod horou, v době, kdy hustě prší, ti připlave na rozbouřené řece parník. (s. 200)

Dole se to hemžilo jak na barevném mraveništi. Jirka cítil, jak mu žaludek padá z můstku a chce skočit napřed. A pak uslyšel ticho. Norové přestali ukusovat horké párky Pölser a usrkávat oranžádu Fantu. Rozjel se po té nádherné rozjezdové dráze a bylo to, jako když jede po hermelínu. Řítil se už stokilometrovou rychlostí. A pak se odrazil a tentokrát se opravdu podobal jednomu z racků v tom ocelově šedém fjordu. Ozval se šum, rostl jako vítr a nesl se až nad věž. Jirka si jen uvědomil, že ještě nedopadá. Sto padesát tisíc vydechlo „jééé“, a to teplo z jejich úst ho nadneslo a nedalo mu dopadnout. Zdvihlo h a neslo, jako by mu ti lidé podali dlaně a drželi ho na nich až na okraj mušle, kde dřív plavaly zlaté rybky. Když dopadl, potlesk explodoval. Plácal nadšeně i král. (s. 230-1)

Další prózy v knize: Jak Bohoušek Váňa oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový, Sedm deka Zlata, Omyl, Brankář, Prokletý cyklista, Výstup na Eiger, Salto nazad, Nejhorší je bejt brankářem, Pár kilometrů od Terezína, Plná bedna šampaňského, Skokani, Já jsem král, ty jsi král, každý má svůj marcipán, Kolik má kůň chlupů, Reportážní povídka za pět litrů hříbků v sladkokyselém nálevu, Baroni na kolech, Alfréd Jindra. Pohádka o Raškovi je v závěru knihy.

https://ld.johanesville.net/pavel
https://www.otapavel.cz/
https://www.bustehrad.cz/muzeum/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Pavel
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/ota-pavel/pohadka-o-raskovi.html