Písně slunné Itálie

Písně slunné Itálie  
Saša Rašilov – umělecký přednes
Gran Duetto Concertante
Jan Riedlbauch – flétna
Miloslav Klaus - kytara
Hotel Galatea Kosmonosy / 12. června 2014
Dvořákův festival / 59. ročník / 7. – 26. 6. 2014

I
Pořad Písně slunné Itálie můžeme považovat za kvintesenci Dvořákova festivalu v několika významech toho slova. Tím prvním je filozofie festivalu, který hledá/nalézá souvislosti mezi jednotlivými obory umění, které se „dotýkají“ (festival pořádá společnost České doteky hudby). Tento koncept bychom mohli sledovat daleko do minulosti, Dvořákův festival jej mnohokrát programově prezentoval, např. v roce 2007 byl jeho podtitul „Hudba – slovo – obraz“, významné je i propojení kultury a turistického ruchu – v místech, jejichž genius loci je ozářen performancí umělců.

Ve druhém, faktickém významu jsou Písně slunné Itálie večerem v podání předních umělců slovesné kultury a podmanivých hlasů a rezidenčních umělců ČDH, reprezentujících interpretační umění dvou souznějících nástrojů (další setkání-dotek), jedním z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších pořadů festivalu, který jsme mohli slyšet už na řadě pódií z takřka dvou tuctů participujících měst.

A ve třetím smyslu, zároveň metaforickém a doslovném, můžeme poukázat na první význam slova kvintesence, pocházejícího z latinského quinta essentia (aristotelovská pátá jsoucnost), který ke čtyřem živlům, tvořící svět – oheň, voda, země, vzduch – přidává živel pátý, nebeský. V našem pořadu máme čtyři umělce, zážitek z jejich interpretace romantické poezie italských autorů převážně minulého století a rovněž italské hudby od baroka po romantismus je onen pátý živel. Rovněž básníci, z jejichž díla Valerie Zawadská a Saša Rašilov recitují, jsou čtyři – od nejstaršího Umberta Saby (1883 – 1957), jehož příjmení, hebrejský pseudonym (znamená „dědeček“) připomíná jeho původ, přes Guiseppe Ungarettiho (1888 – 1970), představitele italského hermetismu, a žurnalistu, spisovatele a básníka Vincenza Cardarelliho (1887 – 1959), spoluzakladatele literárního kruhu Ronda a konče nejmladším Mariem Luzim (1914 – 2005), nositelem Premio internazionale di poesia ›Gabriele d'Annunzio‹.

Sestava skladeb hudební části pořadu Písně slunné Itálie zahrnuje díla pozoruhodných osobností italské kultury. Vedle nejproslulejšího Antonia Vivaldiho (1678 – 1741) zazní díla dvou autorů orientovaných na kytaru jakožto svůj nástroj, totiž významného kytaristu své doby Maura Giulianiho (1781 – 1829) a raného romantika Ferdinanda Carulliho (1770 – 1841) či velmi plodného skladatele Giovanniho Battisty Sammartiniho (1700 – 1775), dále Pietra Locatelliho (1693 – 1764), houslisty a skladatele, který zcestoval celou Evropu a vynikal univerzálními zájmy (patřila k ní ornitologie, geologie, geografie aj.) či naopak poměrně neznámého Vincenza Gelliho (18. – 19. stol.), jehož Divertimento C dur, op. 2, je pravděpodobně jeho nejznámější skladbou.

Máme-li představit alespoň stručně ještě ostatní, pak zmiňme, že sonáta je u Giovanniho Battisty Sammartiniho oblíbeným žánrem, z celkového počtu čtyř set padesáti dochovaných skladeb máme – pro různé nástroje – na padesát sonát. Podobně rozsáhlý je ale seznam sonát, rovněž pro různé nástroje, u Antonia Vivaldiho: V soupisu RM (podle dánského hudebního vědce Petera Ryoma) jsou očíslovány od č. 1 do č. 86 (z více než osmi set položek), přičemž většina je pochopitelně pro housle, violoncello či dvoje housle. Je zřejmé, že forma (či formy, protože jsou různé) sonáty – byť si pod ní musíme představit něco poněkud jiného, než v dobách pozdějších – je jednou z výrazných podob barokní hudby. Tak tomu je i u Pietra Locatelliho, kde nalezneme například dvanáct sonát pro příčnou flétnu v opusu 2. U Giulianiho, jednoho z nejzářivějších zjevů mezi kytarovými virtuózy devatenáctého století, je slovo „gran“, tedy „veliký/á“ oblíbené, používá je v řadě případů (nejen u sonát či ouvertur, ale i např. koncertantních duet či koncertních variací). Je proto přirozené, že si Jan Riedlbauch a Miloslav Klaus vybrali také „velkou“ sonátu. Divertimento a Fantazie žánrově doplňují pestrost posluchačsky vděčného programu.
(text je ve zkrácené podobě převzat do katalogu)

II
Zmínil jsem už, že z básnického díla italských tvůrců recitují Valérie Zawadská a Saša Rašilov. Je třeba uvést nyní na pravou míru to, co vědí ti, kdo mají katalog. Pořad se v letošním ročníku Dvořákova festivalu realizoval na dvou místech, 12. června u rybníku Brčálníku  hotelu Galatea v Kosmonosích a následující den, 13. června v obřadní síni radnice ve Frýdlantu. Listujeme-li dále katalogem, zjišťujeme na následující stránce, že podobný formát pořadu je na programu 22. června v Jiráskově divadle v České Lípě pod názvem „Jako zázrakem…“ anebo Zpěvy sladké Francie, v koncertu zařazeného rovněž do cyklu Legendy Národního divadla: umělecký přednes  Taťjana Medvecká, instrumentální složka opět Gran Duetto Concertante, tedy Jan Riedlbauch (flétna) a Miloslav Klaus (kytara). Nenechme se však mýlit, formát je opravdu týž a jen se tak potvrzuje všechno to, co jsem uváděl v úvodu tohoto komentáře, nicméně vlastní obsah, tedy verše a hudební program je kompletně jiný, což pro umělce Gran Duetta Concertante představuje  dva rozdílné pořady v jednom festivalu.

III
Po předchozích několika dnech tropických veder a včerejší bouřce přišel příjemný podvečer, a posluchači, odhaduju v počtu asi padesáti, šedesáti, usedli na polstrovaná sedátka kolem hotelového rybníku Brčálník a z mola, tedy vlastně z jakéhosi altánu ne nepodobnému lázeňskému, se ozvaly první verše a první tóny flétny a kytary, které se nesly, kultivovaně ozvučeny, nad hladinou, nad níž se přelétlo v jednu chvíli hejno ptáků, které se vzneslo ze střechy hotelu. Záhony květin, příjemné prostředí parkově prokomponovaného areálu, tak trochu pocit promenádního koncertu, ale zároveň i něčeho dalšího, hlubšího, emotivní verše italských básníků minulého století a k tomu italská muzika převážně osmnáctého století, tedy různých epoch, a přesto v pocitu vzájemně se osvětlující jako světlo louče klasickou sochu z různých stran, perlivé kaskády tónů flétny, místy technicky náročné, virtuózní (zvláště Mauro Giuliani), a přitom zahrané s lehkostí a ve vzájemně vstřícném hudebním dialogu s minuciózní kytarou, a verše, někdy melancholické, impresívní či meditativní, nejen renesančně milostné, ale i až dekadentně laděné. Třeba Podzim v Benátkách Vincenza Cardarelliho.

L'alito freddo e umido m'assale
di Venezia autunnale,
Adesso che l'estate,
sudaticcia e sciroccosa,
d'incanto se n'è andata,
una rigida luna settembrina
risplende, piena di funesti presagi,
sulla città d'acque e di pietre
che rivela il suo volto di medusa
contagiosa e malefica.

Samozřejmě Saša Rašilov přednášel báseň česky. Přemýšlel jsem, jak ten večer, který v postmoderním prostředí měl v sobě něco z kouzla starobylosti, pojmenovat. A řekl mi to, aniž by věděl, na co myslím, Jan Riedlbauch, básník a člověk bytostně ponořený do umění a starých kultur, na terase hotelu u kávy po koncertě. Hovořil o tazích štětce čínských kaligrafů, které vycházejí nejen z pohybu ruky, ale především z intence duše, uvolněnost v pevnosti a zaměřenost v otevřenosti. Pohled ze svahu mezi vzrostlými stromy za prostory, které hotel nabízí jako vhodné pro svatby, rauty atd. (kryté griloviště, romantická zákoutí aj.), na protější kopce, ponechávající tušení nedaleké krajiny Českého ráje, jakoby ani nebylo pár set metrů pod námi moderní průmyslové město s produkcí automobilů vyvážených do celého světa, a k tomu kouzelný bledý úplněk, s rychle se temnící oblohou stále výraznější…. O kousek dál seděl u stolku Saša Rašilov s přítelkyní a rovněž si užíval nádherného večera.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2014