Philip Roth / … statná, festovně udělaná ženská těsně na provokativní hranici nadváhy …

V posledním příspěvku ke knížkám Philipa Rotha jsem naznačil, že to, co ovlivňuje přijetí či odmítání knižního díla ve své době – v tomto případě u tématu pro Philipa Rotha charakteristického, totiž zbytnělé lidské sexuality, jsou jakési izoglosy, linie, označující hranice mezi „přijatelným“ a „nepřijatelným“, jimiž je možné pokusit se popsat, co vlastně je ono provokativní, kontroverzní, to, čeho je zároveň „přespříliš“ a zároveň klade otázku po tom, kde se ještě pohybujeme na hraně a kde už za ní. Poznamenal jsem přitom, že vedle „obsahu“ (příběhu, ale i např. psychologie postav) je podstatnou záležitostí způsob psaní, prostředky, jimiž spisovatel dosahuje tohoto účinu. A nejsou to jen ony otevřené, brizantní formulace, u kterých čtenář někdy až nadskočí, ale samotný fakt, že si při čtení Rothův text opravdu užívá (alespoň v mém případě to tak je). Na pár příkladech ukážu, jaké to jsou ty spisovatelské fígle, které k tomu vedou.

„… statná, festovně udělaná ženská těsně na provokativní hranici nadváhy svými tvary připomínala hliněné figurky vymodelované před nějakými čtyřmi tisíci lety, malé tlusté ženské postavičky s mohutnými prsy a silnými stehny, nalézané při vyorávkách od Evropy po Malou Asii a uctívané pod tuctem různých jmen jako velká matka bohů.“ (s. 13) To je část popisu Drenky Balichové, původem jugoslávské dvaapadesátileté manželky restauratéra a milenky bývalého čtyřiašedesátiletého loutkáře Mickey Sabbatha s obdobně nevázaným sexuálním apetitem (recenze na novinky.cz), jakým se projevuje on sám, na začátku jednoho z nejslavnějších Rothových románů Sabbathovo divadlo (1995, česky MF 2008).

Přestože se soustřeďuje pouze na Drenčiny „tvary“, je to – vlastně v několika málo slovech – několikavrstevné sdělení, zahrnující vlastní charakteristiku jejího těla, vnímaného ale zároveň z úhlu společenských konvencí („na provokativní hranici nadváhy“), tedy současnosti, ale i až mýtickou rovinu „velké matky bohů“, prezentovanou v podobě archeologických vykopávek (a tedy i archetypálních kulturních podob), tedy dávné minulosti. Toto rozevření prostoru od prosté deskripce k nejhlubším významům na velice malé textové ploše, tedy schopnost velmi hutného a přitom „čtivého“ vyjádření je jedním z rysů Rothova mimořádného slovesného umění.

Uvědomíme-li si pak další kontext celé situace, která se postupně na začátku románu rozvíjí, není tento „časový“ rozměr samoúčelný. Drenka dává svému milenci „nůž na krk“, když mu předkládá neočekávané a překvapivé ultimátum: buď jiné ženy, nebo ona. Překvapivé proto, že dosavadní sexuální praktiky obou se nikterak neomezovaly, včetně zapojení dalších osob do hrátek. Smysl celá situace dostane, když se čtenář dozví, že Drenka má rakovinu, a že tedy je celá situace ultimativní. Vrátíme-li se k citované charakteristice, uvědomujeme si, jak je významově funkční.

Ovšemže i samotný popis věcí je výstižný. Vypsal jsem si několik výrazů pro zhruba totéž – nenucená nadřazenost (s. 144), otravná povýšenost (s. 172), nesnesitelné domýšlivé pozérství (209), samolibá přezíravost (zapomněl jsem si poznamenat stránku) – nalézání nuancí pro to, co chce pojmenovat a zároveň návrat k podobným formulacím, který může signalizovat až maniakální obsesi (podobnou oné sexuální) cosi pojmenovat a vyjádřit charakteristické („židovské“?) zoufalství a nářek nad stavem věcí, je obecný rys Rothova stylu. Jiný příklad – ztráta manželky, ztráta milenky, ztráta bydlení, ztráta peněz … necituji přesně, protože autor rovněž několikrát obměňuje deskripci situace stárnoucího loutkáře, který se vrací do New Yorku.

Ostatně opakující se je právě i základní motiv fabule celého románu, totiž ztráta jednotlivých blízkých osob – vedle žen a milenek je to, chronologicky jako první, smrt Mickeyho staršího bratra Mortyho, který přišel o život ve válce (sestřelen, v knize poprvé na s. 20,21), pak následuje herečka Neslušného divadla Nikki, která jednoho dne „zmizela“, Sabbathova žena Roseanna, alkoholička, kterou posléze opouští, a vlastně i – ještě předtím – vlastní matka, jejíž duch Sabbatha pronásleduje v živých rozmluvách.

Moment opakování, návratu je přítomný nejen v řadě ženských postav, k nimž můžeme vedle zmíněných přidat ještě třeba osmnáctiletou Silviji, osmnáctiletou příbuznou Balichových, jejíž spodní prádlo Drenka Sabbathovi přináší, Christu, kterou Drenka přemluvila ke společnému sexu, Deborah, dcera Sabbathova přítele z dob aktivní umělecké kariéry Normana, k němuž se vrací po ztroskotání a jejíž spodní prádlo si v jejím pokoji, kde bydlí, prohlíží, atd. Opakování, návrat je jedním ze základních principů celého Rothova psaní. A to jednak jako návrat téhož „průšvihu“, totiž překračování společenských konvencí (stereotypů), které Sabbath odmítá, na základě čehož se dostává do potíží (obvinění z obtěžování v Neslušném divadle v době, kdy Sabbath působil v New Yorku, vyhazov z univerzity na základě nahraného telefonátu se studentkou se sexuálním obsahem atd.), jednak jako návrat vzpomínek, které dostávají postupně před čtenářem určitější a určitější kontury.

Přitom tento kompoziční princip není jediný, vlastně je jen východiskem nejrůznějších časových skoků, často rovněž neočekávaných, do různých fází života – tak, jak to známe z moderní literatury jako jeden z jejích základních principů od jejích počátků (Marcel Proust se svým proudem vědomí v Hledání ztraceného času, či William Faulkner v literatuře americké), u Rotha mají tyto skoky ale nejrůznější podobu – někdy krátkou odbočku vzpomínky, od níž se zpátky vrací k vyprávěné části příběhu, či samostatnou část, „kapitolu“, zevrubně pojednávající jeden Sabbathův vztah, nebo až jen anekdotickou poznámku/připomínku ve zcela jiné souvislosti. Bylo by zajímavé udělat si „panáka“, tedy konstrukci chronologie, jak je v románu předkládána.

Prolínání jednotlivých časových pásem má ovšem ještě i jednu další významovou rovinu – vedle té psychologické, respektive s ní související. Rovinu „reálnosti“ toho, co se děje. Totiž i „nereálnosti“. V jedné poloze se tak ocitají scény, kdy Sabbath (ovšem nejen on) masturbuje u hrobu Drenky, vzdálené (symptomaticky) od civilizace i rozhovory s duchem dávno mrtvé matky, tedy scény, které jsou jen zdánlivě v oblasti jiných žánrů (sexuální úchylka či pornografie na jedné straně, duchařská literatura na druhé) – ocitají se v tomtéž zorném úhlu, který předesílá autor v mottu knihy ze Shakespearovy Bouře, když s klasikem říká: Každá má třetí myšlenka bude patřit hrobu. Na pomezí mezi realitou a „ne-realitou“ se pohybujeme v celém románu, jedním – výrazným – momentem toho je ona rovina, která je v titulu knihy, totiž „divadlo“, které je přece skutečné a zároveň neskutečné, je realitou, snem, fikcí a přáním. K tomu můžeme připočítat Rothovu ironii, sebeironii, a další překvapivé momenty, strhující význam do nejrůznějších směrů.

To, že text je zároveň či střídavě vyprávěním v „er-formě“, „ich-formě“, tedy příběhem i vzpomínkou, fikcí a anekdotou i tragédií lidské existence, potvrzují i jiné textové formy, už zmíněná reprodukce záznamu telefonického hovoru, nebo citované dopisy, ale i třeba „akumulace“ (termín, používaný ve výtvarném umění, literární věda říká „enumerace“, ale připadá mi případnější), narážející třeba i na jiného (vedle zmíněných) novátora moderní literatury, Jamese Joyce (explicitně zmíněný). Text se tak dostává do dialogu s celou kulturní tradicí (na jiném místě, kde polemizuje o perverznosti a cituje řadu osobností:) a uvádí explicitně malíře, herce, spisovatele a další významné postavy j. Mišimu, Marka Rothka, Arshile Gorkyho, Primo Leviho, Waltera Benjamina či Avu Gardnerovou (s. 144), ale jinde třeba Dostojevského, Čechova (na programu Neslušného divadla) či zmíněného Shakespeara (v tuto chvíli mě napadají jeho slova o tom, že život je okamžikem mezi dvěma věčnostmi snu, říkám to nepřesně, omlouvám se). Dostáváme se tak na začátek, k oné charakteristice Drenky. V tomto kontextu lze zmínit onen mýtický rozměr, který můžeme tušit, když čteme fragment posledního Joycova díla Finnegann´s Wake, přeložený u nás před válkou pod titulem Anna Livia Plurabella. V šumu olší zde promlouvá matka země. Také Rothův román není jen „román ze současnosti“, abych taky trochu vulgarizoval.

https://art.ihned.cz/c1-58399750-philip-roth-oznamil-ze-konci-s-psanim-chce-znicit-svoji-pozustalost-jako-kafka
https://www.novinky.cz/kultura/150516-vychazi-kniha-philipa-rotha-sabbathovo-divadlo.html