Philip Roth / Ňadro

Kniha amerického spisovatele, označená v podtitulu jako Působivá satira o neobvyklé proměně, mě aktuálně zajímá vzhledem k další podobě tématu dvojení, jíž právě proměna je jako jedna z jejích podob – a ovšem, je to tedy vlákno, po němž se lze vrátit až k Ovidiovi, ale také Franzi Kafkovi, jenž je zde na několika místech připomenut.

Podobně jako u pražského německého spisovatele se tato trans-formace (chci-li systémově poznamenat a zdůraznit, že je to jiná podoba než částečná de-formace jako třeba u Pinochia) odehraje ne sice okamžitě po probuzení (tj. „bez varování“ a jakožto samozřejmost, která je všem předložena k akceptování), ale jakožto „zvláštní“ a „podivuhodný“ výsledek zprvu jakýchsi příznaků změn v oblasti „rozkroku“ (ovšem, čteme autora Portnoyova komplexu), kterých si vypravěč, „docent Kepesh“ (jedna z podob alter ega P. R., vedle Zuckermana v jiných dílech; text je vyprávěn v ich-formě) zprvu nechce všímat vzhledem k tomu, že je silným hypochondrem. Na rozdíl od Kafky, kde je proměna – hned v první větě – prostě konstatována, je zde interpretována lékaři, kteří jev zkoumají, jako odchylka od normálu, konkrétně jako „masivní příliv hormonů“, „endokronopatická katastrofa“ aj., která se odehrála „mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní 18. února 1971“. Sexuální kontext vstupuje do příběhu hned v první kapitole, komentářem k nezdařenému prvnímu manželství a rovněž poněkud neobvyklému vztahu s Claire, u nějž hovoří o tom, že slovo vášeň „není to správné slovo“, vypravěč jej popisuje jako šílení a extází při slasti vyvolané „pouhým třením sliznic“ a blaženost při, jak už jsem ono slovo použil, neobvyklých průvodních praktikách „extatického sexu“.

Deskripce na fyziologické úrovni pokračuje i při popisu útvaru, v nějž se vypravěčovo tělo proměnilo, i projevů, které tuto proměnu provázejí (extrémní slast při mytí a masážích), a také psychologie, která se projevuje obavami z pozorování kamerami či pocitů, že je tělo vystavováno v obchodním domě Macy´s apod. – a naopak samoty. Text, méně rozsáhlý než některé romány (v knize končí na s. 69, následující část je reklama na další Rothovy prózy vydané v nakl. MF, v tomto případě aktuálního času vydání Umírající zvíře, Operace Shylock, Sabbathovo divadlo, Duch přichází, Americká idyla, Jako každý člověk, Lidská skvrna, Vzala jsem si komunistu, Druhý život, Pokoření, Portnoyův komplex, Profesor touhy, Spiknutí proti Americe, Sbohem, město C. a pět povídek, Nemesis, Elév, Zuckerman zbavený pout, Hodina anatomie, Pražské orgie, Rozhořčení a studie Claudia Rothové Pierpontové: Zbavený pout; již některé názvy poukazují na příbuznost poetiky Rothových próz směřujících k otázkám lidské identity) je členěn na relativně krátké nijak dále neoznačené kapitoly.

V dalších z nich se probírá (odlišná) reakce dalších blízkých postav (zase si vzpomeneme na Kafku), otce či kolegy, děkana Arthura Schonbrunna. Claire si hraje „s jeho bradavkou“, což je to, co mu činí vrcholné potěšení, on má obavy, jak bude „pořád ještě učitelka čtvrté třídy“ a slušně vychovaná dívka tento groteskní vztah vnímat – na druhé straně komentuje až děsivé výbuchy vulgarity, líčené explicitním slovníkem, které nazývá „krizemi“ (je jich několik a Kepesh, nyní „ňadro“, se s nimi snaží vyrovnávat). Důležitá je také reakce samotného Kepeshe na svou proměněnou identitu, kterou určitou dobu (zhruba půl roku) považuje za pouhý sen, přičemž spílá doktoru Klingerovi do šarlatánů a podvodníků. Posléze proměnu interpretuje tak, že se zbláznil, a pátrá přitom po důvodu, proč se to mohlo stát. Právě při těchto úvahách hovoří o Kafkově Proměně a Gogolově Nosu (jako klíčový vnímám rozhovor mezi Kepeshem a otcem, jenž mu na jeho otázku, co je, odpovídá, že je „ženské ňadro“, zatímco on sám tvrdí, že je „duševně nemocný“ (s. 54), a v následujících dnech usiluje o to, „stát se opět duševně zdravým jedincem“. Signifikantní (při vědomí, že tento autor rovněž přímo hýří dvojníky a dvojením) je i dárek Kepeshova kolegy, desky s Laurence Olivierem v rolích Shakespearových her a soubor vydání básní klasika, pro jehož poetiku je tento rys zcela příznačný (viz interpretace Martina Hilského v jeho knihách a přednáškách). Z dalších relevantních spisovatelů je ještě uveden Jonathan Swift, kromě toho se ovšem hovoří i o dalších. S připomínkou „Reality“ a programu naplnění stadiónů recitujícím Ňadrem se text uzavírá básní R. M. Rilka Starobylé torzo Apollóna z roku 1908.

Pokud budeme uvažovat o dvojení nejen jako o proměně, ale i „z obsahu“ Kepeshových pocitů, pak můžeme říci (anglická Wikipedie to formuluje podobně), že „Kepesh bojuje sám se sebou“, totiž vedle sebe (a proti sobě) vystupují ony zmíněné fyziologické a sexuální pocity (libosti) a úsilí racionalizovat skutečnost, totiž být v souladu s řečenou „paní Realitou“, „sedící na trůnu“. To je hluboký rozpor uvnitř lidské bytosti, který sám intenzívně vnímám.

Philip Roth, Ňadro, Mladá fronta, 2015